Dne 16. června 1942 se mělo konat v parku Národního muzea setkání tří odbojářů z Vysočiny z Dolních Vilémovic: pětadvacetiletého Aloise Denemarka, Jaroslava Kubiše a jeho bratra Jana Kubiše…
„Byla tam plná místnost estébáků, papalášů z okresu i s jejich šoféry. A na mně ukazovali, jakou mají novou mašinku,“ vzpomíná Bohumil Zhof. Státní bezpečnost ho zatkla již roku 1948 za vydávání protikomunistických letáků.
Kolo ukryté v koupelně, bomba v kuželníku… Rakev s leteckými kombinézami a další, dětská, pohřbená s padákem uvnitř. Bedna, ze které wehrmachtu na východní frontě vypadly vojenské věci vystlané… zase kusy padáku. I malé činy tehdy znamenaly velký risk.
„V Osvětimi jste si připadali jako v nějakém hororovém filmu, kde jste spíš pozorovatelem než aktérem samotným.“ Kamila Sieglová tři roky putovala po koncentračních táborech, s tou zkušeností se vyrovnávala po celý život. Před několika dny se její příběh uzavřel.
Paní Jaroslava Skleničková, nejstarší žijící pamětnice tragédie, přežila se svou sestrou a maminkou Lidice i útrapy tábora Ravensbrück. Se smrtí svého otce, kterého nacisté zastřelili spolu s dalšími lidickými muži 10. června 1942, se nikdy nesmířila.
V hromadných hrobech na území katastru obce Postoloprty bylo nalezeno 763 mrtvých těl, podle odhadů ale šlo o nejméně 2000 osob. Mezi 27. květnem a 7. červnem 1945 zde došlo k masakrům stovek civilních obyvatel německé národnosti – místních i z nedalekého Žatce.
Putovní výstava představí na Jablonecku osudy deseti místních pamětníků. Významné příběhy spjaté s regionem zpracovali studenti jabloneckých základních škol a gymnázií pod záštitou Paměti národa Severní Čechy.
Oblíbený moravský farář a politický vězeň Antonín Huvar by se letos dožil sta let. „Kde má růst srdce, musí tvrdnout dlaně!“ Život výjimečného člověka a politického vězně toto krédo naplnil.
Nebyly to pouhé milenky či přítelkyně. Všechny věděly, že nějak pomáhají odboji a riskují. Velmi. Tyto ženy stály po boku Janu Kubišovi a Josefu Gabčíkovi. Věděly, že nasazují život pro něco, co je přesahuje.
Členství v Pionýrské organizaci nebylo za socialismu pro děti povinné, jak se dnes někdy mylně uvádí. Všechny děti ale byly vedeny k tomu, aby toužily stát se pionýry. A u většiny dětí se to dařilo - třeba jen proto, že chtěly zapadnout do kolektivu.