Putovní výstava představí na Jablonecku osudy deseti místních pamětníků. Významné příběhy spjaté s regionem zpracovali studenti jabloneckých základních škol a gymnázií pod záštitou Paměti národa Severní Čechy.
Projekt Příběhy našich sousedů, který v Libereckém kraji funguje už od roku 2018, umožňuje žákům a studentům poznávat moderní dějiny skrze přímé rozhovory s pamětníky a samostatnou dokumentární práci.
„Osud paní Ullmannové mi utkvěl v hlavě. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc obdivuji, jak zvládla být sama v cizí zemi, když byla ve stejném věku, jako jsem teď já," hodnotí svou zkušenost studentka Agáta Špačková. Spolu s dalšími spolužáky ze ZŠ Na Šumavě zpracovala příběh pamětnice Jany Ullmannové.
Výlet na hranice skončil katastrofou
V polovině srpna 1969 emigrovala Jana Ullmannová spolu se svou matkou a jejím přítelem do Rakouska, cestovní pas přitom získala pouhý den před odjezdem. Matka se totiž chtěla pokusit začít nový život poté, co se rozvedla s komunisticky smýšlejícím manželem, ale zároveň původně nechtěla vzít Janu s sebou s tím, že za ní přijede, až dostuduje. Jana se ovšem matčinu rozhodnutí tvrdě vzepřela a trvala na tom, že odjedou spolu. Její matka si nakonec svobodné existence v Rakousku příliš neužila. V roce 1971 se všichni tři vydali na výlet k hranicím, a to se jim stalo osudným. Sice na rakouské straně, ale příliš blízko hranice byli zadrženi československými pohraničníky se samopaly, kteří matku i jejího přítele zatkli a odvezli do Československa. Janu nechali jejímu osudu na hranicích.
Nejprve se Jany dočasně ujal jiný český pár, ve Vídni pak vystudovala obor starožitnictví a později žila i v Itálii. Ocitla se tak ještě dál od Jablonecka, kde trávila jako malá čas u babičky a na pionýrských táborech a které jí přirostlo k srdci. S matkou se z novu setkala až po 13 letech, poté, co se vzdala československého občanství.
Jakmile padl komunismus v roce 1989, rozhodla se do rodných Čech a do kraje svého dětství vrátit. Úspěšně zde poté vedla jablonecké starožitnictví Antik.
Dům zabral samozvaný partyzán
Silné pouto k regionu měla i rodina Rudolfa Hableho. Narodil se ve Mšeně nad Nisou v roce 1947, ale o rodinný dům museli rodiče tvrdě bojovat. Jako Němci to v poválečném Československu neměli lehké.
Rudolfův otec Johann Hable sice smýšlel protifašisticky a v roce 1938 narukoval do československé armády, ale po zabrání Sudet hitlerovským Německem skončil ve wehrmachtu. Bojoval na východní frontě, kde padl do sovětského zajetí. S koncem války se mu podařilo dostat zpět domů.
Tou dobou už ale jeho majetek rozebíraly Revoluční gardy a dům si nárokoval samozvaný partyzán. Za příbuzenstvem do Německa odmítl jít, rodina se tak na čas uchýlila k Vysokému Mýtu. Když později získali československé občanství, mohli se vrátit do mšenského domu. Předchozí majitel jej však zanechal zdevastovaný.
I Rudolf Hable jako německé dítě zpočátku zažíval šikanu.
„Kvůli válečným filmům, kde Rusové stále honili Němce, si na mě dva kluci zasedli a pronásledovali mě po parku. Až jsem se jednou rozzuřil a třísknul s nimi o zem. Pak už to bylo v klidu.“
Rudolf Hable se vyučil zedníkem, později dostudoval průmyslovou školu a v devadesátých letech založil úspěšnou stavařskou firmu, která se podílela například na renovaci Domu česko-německého porozumění v Jablonci.
Maminku po letech nepoznala
Zcela jiný osud postihl za války Doris Bartoníčkovou. Otec byl židovského původu, a přestože se s matkou před válkou rozvedl, bezpečí to rodině nepřineslo. Sám zahynul v koncentračním táboře v Dachau.
Nacisté šli rodině dál v patách, zabavili většinu majetku a matku odvedli do Ravensbrücku.
V těžkých podmínkách pak prarodiče o malou Doris sami starali. S matkou se setkala až po konci války. Do dveří vstoupila žena, kterou malá Doris nepoznávala. Čtyři léta se neviděly...
„Prarodiče plakali a objímali se s ní. Stála jsem a nevěděla, co se děje. Dědeček s babičkou mi řekli: to je tvoje maminka.“
Ve škole poté doháněla roky, během nichž se místo výuky musela skrývat. Náskok spolužáků ji však neodradil a později vystudovala pedagogickou fakultu. Učitelské profesi se s velkým zaujetím věnovala po zbytek pracovního života a díky ní se dostala na Jablonecko.
Učit? Ani náhodou, pěkně do kamenolomu!
Učitelství přirostlo k srdci také Františku Vízkovi, jehož rodina přišla na Jablonecko v rámci poválečného dosídlování.
Kvůli tomu, že v roce 1968 odsoudil invazi vojsk Varšavské smlouvy, ovšem o milovanou práci přišel. Vyloučili jej z KSČ a od katedry putoval do libereckého kamenolomu.
Na léta, kdy držel v ruce takzvaný pajzr, nevzpomíná ve zlém. „Každý schod na Horním náměstí v Jablonci jsem měl v ruce." Ani jako kameník nezanevřel na vzdělání a zajímal se o společenské dění. V osmdesátých letech si udělal doktorát a v roce 1988 se účastnil potlačené demonstrace na Staroměstském náměstí během 70. výročí založení republiky.
Rok 1989 opět převrátil jeho život naruby a po sametové revoluci stanul v čele jabloneckého Školského úřadu. Odtud vedly jeho další kroky do politiky a rovnou do funkce senátora jabloneckého obvodu zvoleného za ČSSD.
Výstava potrvá do konce července
Pro putovní výstavu zachytili studenti příběhy celkem deseti pamětníků z Jablonce nad Nisou, Rychnova u Jablonce, Horního Maxova, Janova, Smržovky či Josefova Dolu.
K vidění budou nejprve na Náměstí Míru v Rychnově u Jablonce nad Nisou do 14. června. Následně výstava zamíří do Jablonce na Náměstí Dr. Farského, zde bude umístěna do 12. července a na závěr doputuje na Lidické náměstí ve Smržovce, kde si ji návštěvníci budou moct prohlédnout až do 28. července.
