Paní Jaroslava Skleničková, nejstarší žijící pamětnice tragédie, přežila se svou sestrou a maminkou Lidice i útrapy tábora Ravensbrück. Se smrtí svého otce, kterého nacisté zastřelili spolu s dalšími lidickými muži 10. června 1942, se nikdy nesmířila.
„Lidice nebyly od slánské silnice vůbec vidět, ani kostel. Ležely v dolíku. Ve stovce domů tu žilo 500 obyvatel, bylo tady patnáct velkých statků, mlýn a dvě návsi,” vzpomíná paní Skleničková. „Existovala tu řada obchodů a služeb, třeba řezník, holič nebo krejčí.”
Vesnice jako každá jiná
„Na dolní návsi byl pomník s reliéfem Jana Husa a jmény padlých za první světové války. Ten se mi kvůli tomu Husovi moc líbil. Byla tam také prodejna Včela, obchod u Šefendrů a statek Horákových. Náves končila velkým rybníkem, mlýnem a velkým statkem, vše patřilo Podhorovým, jen mlýn pronajali panu Liškovi. Na rybníku se v zimě hrával hokej a chodili jsme tam bruslit. Koupat jsme se ale se sestrou chodily do rybníka u Makotřas, kam z Hřebče přes Lidice tekl potůček,” popisuje Jaroslava Skleničková. „Horní náves byla na kopci s dominantou kostela svatého Martina, školou a třemi statky.
My jsme patřili k „horňákům”, vedle našeho domu byl koloniál, který patřil Maštalířům. Mezi kostelem a školou byla ulička a statek s hospodou u Šilhánů, kde byl velký sál a pořádaly se tu tancovačky a představení kouzelníka pro děti. Na pivo se sem ale nechodilo, to čepovali v ostatních dvou hospodách. U kostela byla trafika, kde seděl invalida pan Pospíšil, který v první světové válce přišel o nohu. K němu jsme si chodili kupovat mléčné karamelky, kterým jsme říkali štolverky. A o posvícení stával na horní návsi řetízkový kolotoč, který místo elektřiny roztáčeli kluci. Život v Lidicích byl zkrátka stejný jako v jiných vesnicích.”
Tatínek byl žádaný šéfkuchař a veselý člověk
Jaroslava se narodila 27. března 1926 v Lidicích Jaroslavu a Anně Suchánkovým a vyrůstala spolu se svou starší sestrou Miloslavou. „Jsem o měsíc starší než anglická královna Alžběta II.,” říká s úsměvem. Když bylo Jaroslavě šest měsíců a její sestře tři roky, změnil jejich otec zaměstnání. Vyhrál konkurz na šéfkuchaře zotavovny ARCO v Luhačovicích a rodina se stěhovala na Moravu.
Tady začaly obě sestry chodit i do školy, ale když byla Jaroslava ve třetí třídě, přeložili tatínka do Nového Smokovce ve Vysokých Tatrách na místo šéfkuchaře v sanatoriu pro léčbu tuberkulózy. A tak se rodina, až na Miloslavu, která začala chodit na gymnázium v Praze, v lednu 1935 opět stěhovala, tentokrát na Slovensko. Jaroslava tady chodila do slovenské školy.
„Vyučovacím jazykem byla slovenština, což mi zpočátku dělalo potíže.Někdy jsem doma při psaní úkolů i plakala, protože jsem některým slovenským slovům nerozuměla,” vzpomíná na těžké začátky na Slovensku paní Skleničková. Velmi rychle se ale spřátelila s dětmi ostatních zaměstnanců sanatoria, takže se jí na novém místě začalo líbit. Po skončení obecné školy už ale Jaroslava chtěla pokračovat v Čechách a tak začala chodit do dívčí měšťanské školy v Hradci Králové, kde také u vzdálené příbuzné bydlela. V březnu 1939 tady zažila i počátek okupace. Koncem června museli Slovensko opustit i její rodiče. Zaměstnavatel pana Suchánka dočasně penzionoval, aby o tak kvalitního kuchaře nepřišel a počítal s tím, že se po válce do Tater zase vrátí. V létě 1939 se rodina sešla v Lidicích.
„I tady v Lidicích si tatínek udržoval lázeňskou fazónu, na procházky do okolních polí chodil upravený, s kravatou a pečlivě vyčištěnými botami. Dbal na své zdraví a každé ráno cvičil u rádia při ranní čtvrthodince. Byl nekuřák a pivo pil jen k jídlu. Nás děti velmi miloval. Maminka měla na starosti vedení domácnosti a myslím, že se spolu dobře doplňovali. Nepamatuji, že by se někdy hádali, a když už měli různé názory, bylo u toho spíš veselo. Tatínek vůbec rád žertoval a ve společnosti byl zábavným společníkem. Historky ze života si rád upravoval podle svého, a když mu maminka říkala, že to tak nebylo, odpovídal, že se to alespoň dobře poslouchalo,” vzpomíná na rodinnou pohodu paní Skleničková.
Kamarádky na život a na smrt
„V Lidicích jsem měla tři kamarádky. Nejmladší z nich byla Věnka Puchmeltrová. S ní jsem chodila v létě pást husy nebo sbírat chrousty, které jsme pak doma házely slepicím. V zimě jsme spolu sáňkovaly od jejich stavení okolo našeho domu.
Druhou kamarádkou byla Maruška Šroubková ze statku, kam jsem vždy navečer chodila pro mléko. Někdy jsme s ní a jejím dědečkem hráli karty, tam jsem se taky naučila hrát mariáš. Také jsme spolu na kole jezdily do Buštěhradu do měšťanské školy. Několikrát, když pršelo, nás její tatínek odvezl až před školu v kočáře, taženém koňmi. To byl zážitek!
Když jsem v letech 1941-1942 chodila do obchodní školy v Praze, tak jsem kamarádila s Máňou Mulákovou, která z Lidic jezdila do gymnázia v pražských Dejvicích. Ta mně, když už jsem byla v důchodu a bydlela v Lidicích, chyběla nejvíc. Prožívaly jsme krásné, bezstarostné a snad i trochu lehkomyslné mládí. Byly jsme kamarádky. Byly…,” zvážní paní Skleničková. „Nacisté nás rozdělili. Mě poslali do lágru. Věnku, Marušku a Máňu zavraždili.”
Vzbudili nás v půl čtvrté ráno
Osudného 10. června 1942 brzy ráno probudil obyvatele Lidic hluk a křik. Paní Skleničková má ty chvíle dodnes v živé paměti: „ Náš tatínek spal nahoře a najednou slyšel takové ťukání. Stoupl si za záclonu a skrz ni vidí, že celá ulice svítí a po silnici vedou trafikanta. A jak měl tu dřevěnou nohu z první světové války, tak to po té dlažbě tak ťukalo. Odkud odvedli lidi, tam nechali rozsvíceno. U nás byli v půl čtvrté. Šla jsem s tatínkem ke dvířkům, maminka se ještě starala o zvířata, měla starost, kdo je nakrmí. Ona si taky myslela, že jdeme pryč opravdu jen na dva dny do školy k výslechu, jak nám ti vojáci řekli, a že se pak vrátíme. Tatínek mě u těch dvířek vzal za rameno, objal mě a povídá: Jaří, nezapomeň nikdy na Boha a snad dá Bůh, že se ještě uvidíme. Já si říkám, co to ten táta blábolí, vždyť za dva dny jsme zpátky…no, já byla spíš ještě dítě.”
„Políbil mě na čelo a pak jsme společně došli na náves. Před farou stál hlouček mužů, tatínka k nim přiřadili a už jsem ho nikdy neviděla. Ta jeho slova si dodnes pamatuju a když zavřu oči, úplně ho před sebou vidím, jak mi to říká.”
Na zahradě Horákova statku zemřel 10. června 1942 spolu s dalšími 172 muži i tatínek paní Skleničkové, Jaroslav Suchánek. Šestnáctiletá Jaroslava byla podle tehdejších zákonů zařazena mezi dospělé ženy a se svou matkou, starší sestrou a ostatními ženami z Lidic skončila v koncentračním táboře Ravensbück.
„Kdybych byla chlapec, tak mě toho 10. června 1942 v Lidicích taky zastřelili,” konstatuje paní Skleničková.
Aby přežily útrapy lágru, učily se ženy básničky
Z šestnáctileté Jaroslavy se v koncentračním táboře Ravensbück stal vězeň číslo 11788. Se sestrou Mílou a maminkou se snažily být podle možností stále pohromadě. Největším počátečním šokem řady lidických žen bylo, že se tady nesetkaly se svými dětmi, které od nich byly násilně odděleny ještě v Kladně. Zoufalství a bezradnost v prvních dnech, kdy se lidické ženy seznamovaly s životem v lágru, byly podle paní Skleničkové bezmezné.
„Jediná zlá noc nás připravila o domov, otce, muže, syny, dalších pár dní i o děti. Náhle jsme byly bez jakéhokoliv vysvětlení odvezeny do lágru v cizí zemi, kde jsme byly nuceny žít v přímo nelidských podmínkách. Přesto jsme si s sebou přinesly zvyky z domova a i nadále se titulovaly nejen příjmeními, ale i tak, jak jsme byly zvyklé doma, třeba panímámo, paní řídící, slečno z fary a podobně. Lišily jsme se tak od ostatních vězeňkyň, které si vzájemně tykaly, oslovovaly se křestními jmény a hromadně se nazývaly děvčata.”
„Abychom tam nezblbly, tak jsme se učily básničky. Naše Míla jich uměla snad asi čtyřicet. Některá si pamatovala Seiferta, jiná zase jiného autora, dávaly jsme všechny ty básničky dohromady a učily se je. A jak jsme stály na tom apelu, tak jsme si je přeříkávaly.”
Jaroslava se svojí sestrou Miloslavou a maminkou útrapy koncentračního tábora přežily. Jak paní Skleničková dnes říká, Ravensbrück jí umožnil poznat nejrůznější podoby hrdinství, nezištné obětavosti a solidarity. Byla to pro ni velká škola do dalšího života.
Život po válce
Po válce si Jaroslava dokončila vzdělání, násilně utnuté lidickou tragédií, a úspěšně složila dodatečné zkoušky. Začala pracovat jako úřednice ve Všeobecném penzijním ústavu v Praze. Pozvolna si zvykala na život na svobodě. Objevily se ale zdravotní komplikace. Problémy s kyčlemi, které měla od dětství, se pobytem v koncentračním táboře velmi zhoršily a tak musela podstoupit operaci.
V roce 1951 se vdala za Čestmíra Skleničku, spolu vychovali dvě děti. Aby se kromě svých dětí mohla paní Skleničková postarat o těžce nemocnou matku a postupně i o dvě děti své sestry, odešla ze zaměstnání. Od roku 1971 pak pracovala v Teleexportu Československé televize.
Po odchodu do důchodu se přestěhovala do Lidic, kde žije dodnes. Její milovaný manžel Čestmír před pár lety zemřel. O svém životě napsala dvě knihy Jako chlapce by mě zastřelili… a Vzpomínky mě stále tíží, za niž obdržela v roce 2016 Mezinárodní cenu Egona Erwína Kische za život a dílo.