„Byla tam plná místnost estébáků, papalášů z okresu i s jejich šoféry. A na mně ukazovali, jakou mají novou mašinku,“ vzpomíná Bohumil Zhof. Státní bezpečnost ho zatkla již roku 1948 za vydávání protikomunistických letáků.
„Musel jsem se vyzout. Byla tam taková železná postel, ke které mě připoutali, vzali dva obušky a mlátili do bezvědomí po patách. Dostal jsem dvakrát na ty nohy, dvakrát jsem byl ovázaný. A potom jsem musel běhat a dělat dřepy. A pořád dokola otázky: ,Jak to bylo? Kdo tam byl?!´ Zase mě tam uvázali a když jsem si nevzpomněl ani podruhé, tak mi dali elektriku.“ Mučení, lágry, uranové a černouhelné doly, a nakonec i vynucená spolupráce se Státní bezpečností. Příběh Bohumila Zhofa poodkrývá pomyslné dno totalitních praktik v éře stalinismu.
Jako člen Orla chtěl varovat veřejnost
Bohumil Zhof se narodil na Nový rok 1928 a vyrůstal v obci Hovězí na Vsetínsku. Po válce se vyučil obchodním příručím. Už v osmnácti letech ztratil otce a tak se při škole musel starat o rodinné hospodářství. Zároveň se angažoval v nově obnovém Sokolu a také v tělovýchovné katolické organizaci Orel.
Únorovému převratu roku 1948 zpočátku nepřikládal velkou váhu. „Ono to na vesnici tak hrozně nevypadalo. Každý měl svoje starosti o svoje zaměstnání a o svoje polnosti.
„Postupně ale komunisti začali útočit na ty, co měli majetky a statky. Zlikvidovali spolky, i Orla.“
I přes zákaz se valašští Orli dále scházeli ve Velkých Karlovicích. „Začalo to tak nevinně. Scházeli jsme se na chatě, tam jsme cvičili, dělali ohně, zpívali.“ Pod názvem Blaník, který se vžil pro celou skupinu, vydali letáky, kterými chtěli varovat veřejnost před vzestupujícím komunismem: „To bylo upozornění, že si lidé mají dát pozor na to, co bude.“
Státní bezpečnost si pro Bohumila Zhofa přijela hned po vánočních svátcích 1948. „Odvezli mě na Vsetín na zámek, tam byla vyšetřovna. V ten den zatkli deset lidí.“
Figurantem pro „prezentaci“
Začal výslech: „Zpočátku to bylo normální. Potom jsem se musel vyzout, tam byla taková železná postel, tam mě připoutali, vzali obušky a mlátili mě do bezvědomí po patách.“
Během mučení se jej vyšetřovatelé ptali na činnost místní orelské organizace. Když odmítal vypovídat, rozhodli se na něm vyzkoušet novou metodu mučení, takzvané elektrické boty. Bohumil Zhof zároveň posloužil jako figurant pro prezentaci zánovního přístroje funkcionářům z okresu. „Estébáci si sedli do místnosti, dokonce tam byli šoféři od okresu, byl tam sekretariát komunistů, přišli nějací papaláši, to bylo plné. A oni na mě ukazovali, jakou mají novou mašinku.“ Postup byl následující:
„Na nohy vám dali želízka s dráty. A přes přístroj do vás pouštěli elektriku. Já jsem už potom ani nevnímal. Dokonce jsem jim řekl, že jsou gestapáci. A oni přidávali.“
O zvrácených „předváděcích akcích“ se dochovala svědectví nejen ze strany obětí, ale i samotných strůjců. Příslušník uherskohradišťské StB Karel Hověžák v pozdějším protokolu z roku 1956 uvádí: „Soudruzi nás sami vyzývali, abychom se šli podívat na novou vyšetřovací pomůcku, tzv. elektrické boty, jejich používání na vyšetřovancích bylo zpočátku tajné, ale pak se mezi orgány proslechlo. Mezi orgány bylo použití této pomůcky posuzováno jako jedině účinné i tehdy, když ani po bití vyšetřovanec nemluvil. Reakce vyšetřovance byla ta, že se celé tělo, zvláště ruce a nohy, začly kroutit a vyšetřovanec zoufalstvím skákal až 1 metr od země. Právě po velkém bití byly tyto boty nasazovány.“ Elektrické boty zavedl mezi výslechové metody Ludvík Hlavačka, tehdejší vedoucí úřadovny StB v Uherském Hradišti.
V dolech to bylo lepší, dostali jste i kapesné
Pod taktovkou estébáckých výslechových metod se Bohumil doznal ke styku s bývalými Orly, k letákové činnosti, a nakonec i k účasti na přípravě ozbrojeného násilného převratu. Nad jeho podpisem na protokolu z výslechu z 28. prosince 1948 nechybí cynická věta: „Prohlašuji, že veškeré údaje, které jsem uvedl do tohoto protokolu, jsou skutečně pravdivé, učinil jsem je dobrovolně a bez nátlaku.“
Bohumil Zhof byl odsouzen k těžkému žaláři v trvání jednoho roku. Trest si odpykal v lágrech při uranových dolech na Jáchymovsku, ve Vykmanově a v Horním Slavkově. I tam se setkával s násilím.
„Když někdo neplnil normu, dostal výprask.“
Po vypršení trestu v roce 1951 nastoupil základní vojenskou službu u PTP v Děčíně, Mostě a nakonec i v Horní Suché při černouhelném dole Dukla. „Uhlí bylo lepší než uran. Když jste plnil normu, dostal jste i kapesné.“ Služba u pétépáků skončila roku 1953. Od prosince toho roku pak zůstal následující tří roky na Dukle jako horník – vozač.
Verbován na základě kompromitujícího materiálu
Podle svých slov odvedl Bohumil Zhof v dole spoustu práce, což mu paradoxně přineslo další životní komplikace. Spis StB z roku 1956 se o něm vyjadřuje jako o dříve politicky nespolehlivé osobě, která prošla kádrovou očistou a kterou převychoval vojenský a pracovní kolektiv.
V červenci 1956 se vsetínská StB rozhodla získat Bohumila Zhofa k tajné spolupráci. Za tímto účelem použila osvědčenou metodu – vydírání. Ve svazku StB se dočteme, že:
„Jmenovaný bude verbován na základě kompromitujícího materiálu, který je dosti působivý, aby Bohumil Zhof spolupráci s orgány MV přijal.“
13. července 1956 přišli estébáci do jeho tehdejšího bydliště v Dolní Suché. V dochovaném protokolu z této schůzky se podporučík Jaromír Orság nijak netají vyhrožováním: „Bylo jmenovanému řečeno, že se zase dopustil protistátní činnosti a tato je i v dnešní době trestná. Byl rovněž seznámen podle trestního zákona, co by za tuto činnost dostal.“
Tentýž den musel Bohumil spolupráci podepsat. Aby bylo ponížení co největší, estébáci jej donutili závazek ke spolupráci napsat vlastnoručně. Nutno dodat, že i ze samotných svazků je znát, že šlo sice o vědomou, nikoliv však dobrovolnou formu spolupráce: „Při schůzkách vždy narážel, že mu spolupráce činí potíže, že pro to nemá povahu a tak podobně,“ uvádí se ve spisech StB.
Deset let násilí a vydírání
Jako agenta pod krycím jménem Bečva jej StB vedla následující tři roky. „Spolupráce s ním byla ukončena v roce 1959 pro nevhodnost k další spolupráci.“ Po více než deseti letech od zatčení si konečně mohl vydechnout. Po vynuceném podpisu spolupráce se Bohumil vrátil na Vsetínsko. Ještě v době, kdy si odpykával sérii trestů v lágrech a u PTP, zemřela matka Anna, komunisté rodině vzali hospodářství a bratr Oldřich emigroval na Západ. Z nejbližší rodiny tak zůstala jenom sestra Anna, která z politických důvodů přišla o práci učitelky.
Případ Bohumila Zhofa zrcadlí, nakolik byl tehdejší režim paranoidní – na počátku desetiletého mučení, věznění, vydírání a ponižování stálo členství ve sportovním spolku a tisk letáků, určených pro pár lidí z okolních vesnic.