Sametová revoluce

/ /
Sametová revoluce

„Sedmnáctý listopad byla ta zápalná bomba, která to odpálila, ale musím říct, že my jako organizátoři jsme s tím nepočítali,“ uvedla Monika MacDonagh Pajerová, jedna z organizátorů studentského shromáždění na Albertově.

Tehdejší studentka anglistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy se před 17. listopadem 1989 zapojila do vydávání jednoho ze studentských časopisů pod hlavičkou Socialistického svazu mládeže (SSM) a stála u vzniku Studentského tiskového a informačního střediska (STIS). To spolu s nezávislým studentským hnutím Stuha naplánovalo povolenou demonstraci 17. listopadu.

Pozvánka na shromáždění 17. listopadu 1989.
Pozvánka na shromáždění 17. listopadu 1989.

Shromáždění připravovali v bytě chartisty Václava Bendy, otce Marka Bendy, který studoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy a stál u zrodu hnutí Stuha. Václav Benda jim poradil dát na zvací leták růži jako symbol nenásilí.

„Pak jsme já za STIS a Marek Benda za Stuhu obíhali všechny ty komunistické úřady, aby nám to povolily. Oni nebyli moc prozíraví a my jsme vypadali nevinně a dobrácky, tak si nás nijak neprověřili a to povolení nám dali. Sice na Albertově místo Václavského náměstí, ale dostali jsme ho.“

Dav lidí na Albertově nás šokoval

Povolení získali i pro následný pochod z Albertova na Vyšehrad k hrobu Karla Hynka Máchy. Vzhledem k místu konání na Albertově se báli, že nedorazí moc lidí. Když ale přišli v pátek 17. listopadu hodinu před začátkem shromáždění na Albertov a uviděli davy, znervózněli.

Monika Pajerová na Albertově s matematikem Miroslavem Katětovem, který ve svém proslovu hovořil o nutnosti dialogu a reforem.
Monika Pajerová na Albertově s matematikem Miroslavem Katětovem, který ve svém proslovu hovořil o nutnosti dialogu a reforem.

„Počítali jsme s pár tisíci lidí, ale nečekali jsme 50 tisíc. Viděli jsme všechny ty vlajky a transparenty, které samozřejmě nebyly o Opletalovi. Bylo na nich ,Svoboda slova', ,Máme toho dost', ,Jakeše do koše'. Bylo to impozantní,“ vzpomínala Monika, která shromáždění zahájila podle svých slov umírněným projevem.

„Můj projev za STIS byl o dialogu: ,Proč nám zakazujete časopisy, proč nám hrozíte vyhazovem z fakult? Pojďte s námi prosím vás mluvit, vždyť my jsme slušný lidi', kdežto projev Martina Klímy byl vyloženě konfrontační. Ten řekl: ,Poroba je horší než smrt a jsou ideály, za který je lepší zemřít než žít se skloněnou hlavou', takže kluci ze Stuhy se s tím nepárali.“

Spolu s průvodem šli z Vyšehradu po nábřeží směrem do centra i zahraniční novináři, kteří jako jediní odhadli, že 17. listopadu by to v Praze mohlo „prasknout“. Štáby americké CNN, britských BBC a ITN, německé ARD a novináři mnoha západních deníků a agentur si sem odskočili z Berlína, kde referovali o pádu Berlínské zdi. Spolu s účastníky průvodu pak na Národní třídě pocítili na vlastní kůži policejní obušky.

Své prohlášení s deseti požadavky šířili studenti po celé republice.
Své prohlášení s deseti požadavky šířili studenti po celé republice.

„My organizátoři jsme byli vepředu úplně narvaní na policisty s ochrannými štíty a Lidové milice a zezadu se na nás tlačil ten dav, protože lidé nevěděli, že my jsme už zastavení. Následovalo čekání, sedli jsme si, na zem jsme dali svíčky a květiny, abychom ukázali, že nechceme násilí, ale věděli jsme, že je zle. A oni pořád hlásili ampliony: ,Rozejděte se, vaše demonstrace není povolená, opustili jste trasu‘, ale nebylo kam se rozejít. A pak to spustili, chtěli nám ukázat, že tady nebude žádná perestrojka, že nás exemplárně seřežou a my si to příště rozmyslíme,“ uvedla Monika.

Organizátoři shromáždění se ještě ten večer sešli v kavárně v Obecním domě, kde se rozhodli, že vyhlásí okupační stávku: „Pamatuju si, což také vypovídá o té době, že jsem slovo stávka slyšela poprvé v tom smyslu, že by u nás mohl někdo organizovat stávku. Napsala jsem slovo STÁVKA na pytlíček od cukru a říkala klukům, že stávka znamená, že už nemáme žádnou cestu zpátky.“

Monika Pajerová na tiskové konferenci v divadle DISK, Šimon Pánek druhý zleva.
Monika Pajerová na tiskové konferenci v divadle DISK, Šimon Pánek druhý zleva.

V sobotu 18. listopadu se podílela na formulaci deseti požadavků, jejichž splnění bylo podmínkou pro ukončení okupační stávky. Studenti ji řídili z budovy divadla DISK v Řetězové ulici, která byla strategicky nejlepší i kvůli případnému úniku před policií, jejíhož zákroku se v prvních dnech stávky obávali.

568 zraněných

Oficiální údaje přiznaly jen 38 zraněných na Národní třídě. Nezávislá vyšetřovací komise zdravotníků Občanského fóra přitom napočítala 568 zraněných (434 mužů a 134 žen). Téměř polovině z nich bylo mezi 20 a 29 lety, 46 zraněných bylo nezletilých a 16 naopak starších 60 let. Zranění utrpěli většinou v oblasti hlavy a zad – zlomeniny, včetně obličejových kostí a lebky, 57 lidem způsobily zasahující jednotky otřes mozku. Zranění 28 lidí vyžadovalo hospitalizaci.

Student žurnalistiky Milan "Fefík" Podobský poznamenán policejním obuškem.
Student žurnalistiky Milan "Fefík" Podobský poznamenán policejním obuškem.

Zraněním neunikli ani západní novináři. „Ve všech případech se novináři zcela jasně legitimovali a následně byli biti, vypadalo to, že se útoky soustředily především na kameramany a jejich vybavení," uvedla americká velvyslankyně Shirley Temple-Black v protestu velvyslanectví proti napadení amerických novinářů na Národní třídě.

Novinářka Chicago Tribune Paula Butturini utrpěla zranění hlavy, které si vyžádalo 16 stehů. Lékařské ošetření musel vyhledat také Tyler Marshall z Los Angeles Times, novináře Boston Globe Johna Kaufmana zasahující příslušníci bili obuškem a stříkali po něm plynem, zpravodaj americké televizní stanice NBC Tim Orgman utrpěl otřes mozku a zranění nohy. Zpravodaj BBC Ed Lukas byl zbit do bezvědomí. Policie zabavovala fotoaparáty, ničila záznamy.

Poranění hlavy a oční rohovky utrpěl student žurnalistiky Milan Podobský, známý pod přezdívkou Fefík: „Všichni říkali máme holé ruce, já jsem je zvednul pozdě nebo blbě, tu hlavu jsem si nezakryl, tak mě ten pendrek švihnul přes ksicht, brejle jsem ani nesbíral.“

Se spolužáky začal vydávat satirický občasník Fámyzdat, jehož stránky s vtipy se v revolučních dnech objevovaly na zdech v pražských ulicích a v metru.

O násilí jsem nevěděl

Velitel zásahu na Národní třídě Michal Danišovič dostal před akcí nesplnitelný rozkaz: nepustit demonstranty do centra a zároveň proti nim nezakročit. Průběh sledoval na malém monitoru několik kilometrů od Národní, v řídícím štábu pražské Správy SNB v Paláci kultury, dnešním Kongresovém centru.

„My jsme měli k dispozici maličký černobílý monitor stacionární kamery na Národní třídě.“

Náčelníkem pražské Veřejné bezpečnosti se stal jaře 1989 a Národní byla první velkou akcí, které velel. Kontrolu nad jejím průběhem ztratil poté, co nařídil uzavření davu na Národní před 20. hodinou. O násilí vůči demonstrantům se údajně dozvěděl až následující den.

Na představení vyhlásíme stávku

Dramaturg a spoluzakladatel brněnského HaDivadla Josef Kovalčuk byl u toho, když HaDivadlo a Divadlo na provázku oznámily jako první na setkání divadelníků v pražském Realistickém divadle 18. listopadu, že se připojují ke studentské stávce.

Josef Kovalčuk v roce 2017. Foto Lukáš Žentel
Josef Kovalčuk v roce 2017. Foto Lukáš Žentel

Brněnská divadla hostovala 17. listopadu večer v pražském Junior Klubu Na Chmelnici se společným představením scénické revue Rozrazil. „Na večerní představení najednou do zákulisí přišel z Národní třídy zmlácený jeden brněnský amatérský herec. A v zákulisí nám vyprávěl, co se tam dělo. Petr Oslzlý ho vzal na scénu, aby to řekl ostatním lidem. A tak tam podal takhle veřejně vlastně první svědectví o tom, co se na Národní třídě stalo.“

Následující den se brněnská divadla na setkání divadelníků v Realistickém divadle jako první vyslovila pro podporu studentské stávky.

„Diskuse v Realistickém divadle trvala přes hodinu a lidi z HaDivadla a Provázku se zvedli a řekli: ‘My jedeme na představení na Chmelnici a tam tu stávku vyhlásíme’.”

A tak se také stalo, na začátku odpoledního představení brněnští divadelníci divákům oznámili, že nehrají na protest proti zásahu na Národní třídě a připojují se k požadavkům studentů. Od té chvíle HaDivadlo organizovalo tzv. stávkové večery, na kterých herci informovali diváky o situaci a komentovali aktuální dění. Kromě toho Josef s kolegy vyjížděl do továren a dostal se i do střežené Zbrojovky Brno, která se 27. listopadu připojila ke generální stávce.

Občanské fórum jsme upekli u Havla

U zrodu Občanského fóra v neděli 19. listopadu byl i disident Jan Urban: „Ráno jsme se sešli u Havla, kde už byl Saša Vondra, a tam se ,upeklo‘ Občanské fórum. Já jsem navrhl Fórum, Václav k tomu přidal Občanské, dělali jsme rozhovor pro BBC, dole estébáci. Už to bylo hodně vypjatý, čelní střet. Od Havla mě dostalo BBC, nesl jsem jim stativ na kameru a v tom hloučku mě nazabásli."

Večer se v nabitém Činoherním klubu Občanské fórum zakládalo, ale Jan se tam nedostal. Skrýval se na chodbě domu poblíž Wolkerova divadla, kde měl promluvit společně s herci, i divadlo ovšem hlídali příslušníci Státní bezpečnosti připravení zatýkat disidenty.

Tisková konference OF a Verejnosti proti násiliu, zleva, Vojtěch Sedláček, Monika Pajerová, Ján Čarnogurský, Václav Klaus, Václav Malý, tlumočnice Rita Klímová, Jiří Dienstbier, Václav Havel a Petr Miller.
Tisková konference OF a Verejnosti proti násiliu, zleva, Vojtěch Sedláček, Monika Pajerová, Ján Čarnogurský, Václav Klaus, Václav Malý, tlumočnice Rita Klímová, Jiří Dienstbier, Václav Havel a Petr Miller.

Další z účastníků ranní schůzky Alexandr Vondra popsal, s jakou představou Občanské fórum zakládali: „Idea byla pokusit se postavit reprezentativní skupinu lidí různých názorových proudů, věkových skupin a profesních zaměření. A zároveň sezvat velké množství lidí na nějaké místo a tam dát dohromady prohlášení, které by za ně ručilo, a nechat si to tam odhlasovat s tím, že to tedy bude ta entita, která začne vyjednávat s mocí, aby byly co nejdřív volby a lidi si mohli zvolit svoji reprezentaci.“

Smekám před mimopražskými studenty

V pondělí 20. listopadu se Václav Bartuška postavil do čela stávkového výboru na fakultě žurnalistiky. Domníval se, že stávka nebude mít dlouhého trvání, a vzpomíná na úžasný pocit, když pražští studenti zjistili, že se ke stávce přidávají i mimopražské vysoké školy.

Sametová revoluce začala v Praze, pro její úspěch ale byla klíčová podpora celé republiky. Studenti s herci vyjížděli do krajů a informovali o tom, co se stalo na Národní třídě a proč stávkují. Oficiální média zpočátku mlčela nebo přinášela dezinformace. Postupně se však objektivní zprávy začaly objevovat v novinách, ve státním rozhlase i televizi. Za několik dní se studentům a hercům podařilo získat podporu obyvatel ve všech městech. Stále více lidí demonstrovalo na hlavních náměstích a zakládalo místní Občanská fóra.

„Dodnes mám husí kůži, když na to vzpomínám. Měli jsme představu, že přijdeme v sedm ráno do školy, zabarikádujeme se a v půl osmé už tam bude Veřejná bezpečnost, která nás posbírá, nebo přijede Státní bezpečnost. A nikdo nepřijel. Ani v půl osmé, ani v devět, ani v deset. Naopak začaly chodit zprávy, že další fakulty jdou do stávky. Je poledne a vy vidíte, že se něco stalo napříč celou zemí. Já do dneška smekám před lidmi, co začali stávku mimo Prahu. Protože pro nás to bylo snadné, my jsme zažili 17. listopad na Národní. Ti, co začali stávku v Olomouci, v Bratislavě, v Brně, v Budějovicích, to byli frajeři. A nebýt jich, tak nás samozřejmě zlomili. Praha samotná by nezvládla nic.“

Pro jeho zkušenosti s výslechy na StB po účasti na nepovolených demonstracích ho studenti nominovali do společné komise Federálního shromáždění ČSSR a České národní rady pro dohled na vyšetření událostí ze dne 17. listopadu 1989 v Praze. Měla 15 členů, z nich dva studenty jako zástupce stávkujících a dva za SSM.

Budova pražské fakulty žurnalistiky během stávky. Foto Milan Podobský
Budova pražské fakulty žurnalistiky během stávky. Foto Milan Podobský

Při fungování komise se nakonec dva zástupci studentského hnutí ukázali jako klíčoví. Nabourávali totiž naivitu a iluze dalších členů komise.

„První den jsme přinesli záběry z Národní třídy, což na řadové poslance zapůsobilo. Jedna poslankyně po zhlédnutí řekla: ,Soudruzi mi lhali, řekli, že studenti bili Veřejnou bezpečnost'.“

Brzy zjistili, že vyšetřování, na které měla komise pouze dohlížet, se možná nebude ubírat odpovídajícím směrem, a proto Václav inicioval se svým kolegou a druhým zástupcem studentů, aby vyšetřování začala provádět samotná komise. Sám se poté podílel na vyslýchání zástupců tehdy už téměř padlého režimu.

Své půlroční intenzivní působení v komisi popsal v knize Polojasno, která se stala značně úspěšnou a přinesla mu výdělek, díky němuž se mohl po roce 1991 vypravit na cestu kolem světa, a naplnit tak svojí dlouholetou touhu po cestování.

Tiché demonstrace v Brně

Brněnská disidentka Hana Holcnerová se o brutálním zásahu na Národní dozvěděla krátce po oslavě svých devětadvacátých narozenin. Jako zpravodajce Východoevropské informační agentury jí zavolal Petr Uhl, že se k němu dostala informace o úmrtí studenta Martina Šmída při zásahu.

Hana Holcnerová v disentu.
Hana Holcnerová v disentu.

„V jednu ráno se mě ptal, jestli souhlasím, že to vyjde. Vysvětloval mi to a já souhlasila. Na to konto jsme se rozhodli, že v pondělí bude manifestace v Brně. Takže ráno jsme obvolali různé kamarády a vytiskli letáky s podpisy,“ vzpomíná Hana, jak společně s Tamarou Váňovou vyrobily první brněnské letáky, které pak s Janou Soukupovou roznášely po studentských kolejích. „Nejpozoruhodnější na tom je, že to StB nezastavila, přestože mně odposlouchávala telefon. Všechno se dalo stopnout, ale oni to nestopli,“ dodává.

První demonstrace se na náměstí Svobody i díky studentskému stávkovému výboru v pondělí 20. listopadu odpoledne opravdu uskutečnila za přítomnosti značného počtu policistů vybavených technikou včetně vodních děl, kteří blokovali přístup na náměstí. Tlak demonstrantů policejní kordon ve směru od nádraží prolomil a náměstí se zaplnilo podle různých odhadů 20 až 40 tisíci lidmi.

Demonstrace na náměstí Svobody v Brně.
Demonstrace na náměstí Svobody v Brně.

V tísnivé atmosféře zapalovali svíčky a poslouchali řečníky, kteří vznesli požadavky na propuštění politických vězňů, zrušení článku 4 ústavy (ustavujícího vedoucí úlohu KSČ), svobodné volby a uplatnění petičního, shromažďovacího a spolčovacího práva. Hana však mezi nimi nebyla. Spolu s Jaroslavem Šabatou ji předtím v kavárně zatkla StB a odvezla na služebnu v Běhounské ulici.

Po demonstraci je sice propustili, ale následující den ji opět zatkli a odvezli na služebnu v Židenicích. Tehdy také dostala první a zároveň poslední facku od vyšetřujícího estébáka, který prý jinak působil velmi smířlivě a otevřeně se s ní bavil o tom, že je konec a on se vrátí ke své původní práci na letišti: „Nějak jsem ho naštvala a ruply mu nervy. Zařval jen, ať si sundám brýle.“

Estébákům jsem zdrhla

Jana Soukupová patřila také mezi brněnské disidenty, které Státní bezpečnost v prvních dnech sametové revoluce preventivně zatýkala, aby nechodili na demonstrace. Janě se podařilo utéct: „Přijelo pro mě auto a já zdrhla. Běžela jsem kolem parku, kde stál autobus. Naskočila jsem a zařvala: ,Zavřete, honí mě estébáci!‘ A on fakt zavřel.“

Jana Soukupová mezi řečníky u Morového sloupu na náměstí Svobody v Brně (nalevo od mluvčího).
Jana Soukupová mezi řečníky u Morového sloupu na náměstí Svobody v Brně (nalevo od mluvčího).

Dostala se na demonstraci, která byla i v úterý tichá, bez ozvučení, řečníky tak slyšel jen hlouček demonstrantů kolem pódia. Jana vyjednala s tehdejším primátorem Josefem Pernicou, který byl, ač komunista, k demonstrujícím překvapivě vstřícný. Povolil ozvučení náměstí Svobody a přehlasoval místního velitele StB a tajemníka okresního výboru komunistické strany, čímž zabránil útoku zásahových jednotek proti demonstrantům.

Vezměme se za ruce

Za vytrvalého cinkání klíčů, skandování protikomunistických hesel, vzájemné pospolitosti účastníků demonstrací a postupné neodvratné eroze komunistického režimu se obyvatelé města odhodlávali k činům, které byly před 17. listopadem jen těžko představitelné.

V neděli 26. listopadu utvořili brněnští občané lidský řetěz z centra až k věznici v Bohunicích a požadovali propuštění disidenta Petra Cibulky. Tak se k překvapení všech i stalo.

Trasa řetězu lidských rukou vedla z náměstí Svobody na Mendelovo náměstí, přes Vinohrady k věznici, kterou řetěz obtočil.
Trasa řetězu lidských rukou vedla z náměstí Svobody na Mendelovo náměstí, přes Vinohrady k věznici, kterou řetěz obtočil.

Ve stejný den oznámil primátor města Josef Pernica, že předává prostory na Staré radnici Občanskému fóru. Následující den, v pondělí 27. listopadu se Brňané připojili ke generální stávce, která rozhodla o dalším vývoji situace.

Mezi hlavní tváře sametové revoluce v Brně patřili disident a zakladatel brněnského Občanského fóra Jaroslav Šabata, studenti Jiří Voráč a Roman Švanda, aktivistka Hana Holcnerová, novinářka Jana Soukupová, herci František Derfler a Břetislav Rychlík, vědec Michael Dymáček, dramatik Milan Uhde, historik Jaroslav Mezník, lingvista Dušan Šlosar; o pražských událostech promluvila na demonstraci ve čtvrtek 23. listopadu herečka Jiřina Jirásková.

Spojovala nás úžasná energie společného záměru

Monika Brázdová z Humpolce studovala v listopadu 1989 učitelství na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity a o politiku se příliš nezajímala. To se změnilo v pátek 17. listopadu. Když přijela na víkend do Humpolce, dozvěděla se o zásahu na Národní třídě od svého dědečka, který poslouchal Svobodnou Evropu.

Monika Brázdová promlouvá do mikrofonu na demonstraci na náměstí v Humpolci při generální stávce 27. listopadu 1989.
Monika Brázdová promlouvá do mikrofonu na demonstraci na náměstí v Humpolci při generální stávce 27. listopadu 1989.

Rozhodla se vrátit do Českých Budějovic, aby se mohla zapojit do studentského dění. Chodila na setkání v menze, kde se dozvídala o situaci v Praze, a zapojila se do šíření informací o zásahu a chystané stávce. Ve čtvrtek 23. listopadu odjela do Humpolce s letáky vysvětlujícími, proč studenti stávkují. Toho dne vyšlo poprvé na Tyršovo náměstí několik desítek lidí a Monika s dalšími studenty-spolužáky z gymnázia na shromáždění promluvila.

„To bylo takové zvláštní, že najednou vy, osmnáctiletý, devatenáctiletý, mluvíte k těm dospělákům a vlastně vy jim říkáte, co mají dělat. Oni na vás koukají jak na Panenku Marii a říkají: ‚Jo, tyto děti nám sem jdou říct, co máme dělat. Že se máme probudit. A že máme něco jít dělat...‘ A oni šli a dělali to. Byli šťastní, že tam někdo přišel a byli do toho velmi nadšení. Byla to velmi zajímavá atmosféra,“ vypráví Monika.

V dalších dnech studenti společně navštěvovali podniky a továrny, kde informovali ostatní spoluobčany o chystané generální stávce. K té se 27. listopadu připojilo 75 procent obyvatel, mezi nimi i obyvatelé Humpolce. Na tamní Horní náměstí přišlo přes 4 tisíce lidí a na pódiu se vystřídala řada řečníků, mezi nimi i Monika, která ten den oslavila dvacáté narozeniny: „Spousta lidí vyšla ze svých ulit a sešli se a řekli svůj názor nebo aspoň byli s těmi ostatními. Ta energie, která nás všechny spojovala, byla úžasná energie nějakého společného záměru.“

Všichni jsme tehdy byli odvážní

Student Lékařské fakulty v Hradci Králové Jan Doskočil byl v pátek 17. listopadu s katolickou mládeží na brigádě v severních Čechách: „Poslouchali jsme Svobodnou Evropu, kde se mluvilo o událostech v Praze. Bylo mi líto, že tam nejsem.“ Doma v Hradci ho čekalo velké překvapení. V bytě rodičů byly kopírovací stroje a asi třicet lidí, kteří připravovali letáky.

Plakát s hlavním požadavkem sametové revoluce.
Plakát s hlavním požadavkem sametové revoluce.

Další den, v pondělí 20. listopadu, odešel Jan normálně do školy a překvapilo ho, jak je v Hradci mrtvo. „To, co se stalo v Praze, jsme samozřejmě se spolužáky probírali, ale řada z nich byla svázaná strachem. Snažil jsem se vylepit letáky, které jsem měl. Takže jsem se s nimi různě plížil po fakultě a po městě. Kromě mých letáků ale v Hradci v pondělí dopoledne žádné jiné nebyly. Ten úplně první leták jsem se značným strachem vylepil na fakultě na pánských záchodcích nad pisoáry. Za čtvrt hodiny jsem se tam byl podívat a už tam nebyl," vypráví.

Hradec se podle jeho vzpomínek začal probouzet kolem pondělního poledne: „Lidé bouřlivě debatovali na ulicích a začaly se vyrábět letáky. Dozvěděl jsem se, že SSM z lékařské fakulty svolává schůzi. Ta schůze se skutečně večer na kolejích odehrála. Organizátorům se ale zcela vymkla z ruky a bylo odhlasováno, že se lékařská fakulta připojuje ke stávce studentů.“

Druhý den spolu se svými spolužáky zahájil stávku. „Vyučující přišel na hodinu, a když chtěl začít učit, tak jsem se zvednul, šel jsem k tomu pultíku a poprosil jsem ho, aby odešel, že jsme se připojili ke stávce a že se odmítáme učit. Což vyvolalo poprask v posluchárně. Nebylo málo těch, kteří se báli. Nicméně po poměrně bouřlivé debatě se ten ročník dohodl, že stávka bude.“ Podpora od vyučujících ale přišla až za tři dny, kdy studenty otevřeně podpořil první pedagog.

Stávkový výbor byl na fakultě vytvořen z aktivních studentů, kteří se chtěli na stávce podílet: „Z každého ročníku tam bylo osm až deset studentů. Nejdřív jsme okupovali posluchárny, pak jsme dokonce dostali nějakou místnost. Ta činnost spočívala v tom, že ti ochotní a odvážní se snažili jezdit po podnicích v Hradci a okolí a agitovat. Ze začátku v podnicích často naráželi. Vyhazovali je, nepouštěli je dovnitř. Postupně se to ale zlepšovalo.“

Moc jsme nespali a vůbec neflámovali

Student Vysoké škole strojní a textilní v Liberci Tomáš Šponar odjel ráno 17. listopadu 1989 na studentský festival do Karl-Marx-Stadtu (dnešního Chemnitz), kde večer s ostatními studenty popíjel německý Kirsch a stěžoval si, že se v Československu na rozdíl od Polska a Maďarska nic neděje.

Tomáš Šponar jako student.
Tomáš Šponar jako student.

„Jeden z nich mě utěšoval: ‚Počkej, až se vrátíš domů, bude všechno jinak.‘ Nevím, jestli už něco věděl, nebo to bylo proroctví z té německé třešňovky, ale měl pravdu.“

Po návratu do Liberce v neděli 19. listopadu už mezi studenty kolovala první výzva pražských vysokoškoláků s požadavkem na vyšetření zákroku na Národní třídě. „Tu výzvu jsme na kolejích přepisovali přes průklepáky na nějakých strojích celou noc a dál ji distribuovali. Ještě jsme se neorganizovali, slovo stávka mezi námi zatím nepadlo, ale už jsme věděli, že se musí něco stát,“ líčí Tomáš.

V pondělí ráno zjistili, že liberečtí gymnazisté vyšli do ulic: „To nás povzbudilo. Domluvilo se celofakultní setkání v menze. Iniciativu převzali mladší lidi ze SSM, kteří byli opatrní.“

Rozhodujícím momentem bylo vystoupení studenta z DAMU, účastníka událostí na Národní třídě, který o zásahu proti demonstrantům podal osobní svědectví. „Ti svazáci zůstali tváří v tvář tomu osobnímu emocionálnímu svědectví úplně paralyzováni, neměli na to co říct.“

V tu chvíli si Tomáš řekl, že se musí něco udělat: „Zdvihl jsem se a řekl jsem, že budeme stávkovat.“ Následovalo ustavení stávkového výboru, jehož se stal členem a který se skládal ze dvou skupin – z lidí kolem kultury a ze sportovců, většinou z horolezeckého oddílu, volejbalistů a lyžařů.

„Všichni jsme toho měli dost, ale představy, kam to nasměrovat, byly rozdílné. Dál skoro nikdo nepřemýšlel.“

Studenti spolupracovali s místním Občanským fórem na přípravě veřejných shromáždění na náměstí F. X. Šaldy, včetně toho největšího při generální stávce 27. listopadu. Malovali plakáty, organizovali výlepy, pořádali výjezdy do okolí Liberce, aby spoluobčany informovali, co se děje.

„Moc se nespalo, vůbec se neflámovalo. Denně proběhly tři až čtyři porady, na kterých se distribuovaly úkoly od pražské centrály. Byl to vlastně snadný úkol, protože 90 procent lidí s naším počínáním souhlasilo. Nikde nebyl žádný - nebo jenom minimální - odpor,“ vzpomíná Tomáš.

Mám videokazetu z Národní třídy

Když se Věra Vohlídalová v sobotu 18. listopadu dozvěděla, že se do Liberce dostala videokazeta se záznamem zákroku na Národní třídě, okamžitě ji začala shánět. Povedlo se jí to a od pondělí 20. listopadu ji promítala kolegům v liberecké nemocnici: „Obtelefonovala jsem různá oddělení a postupně přicházeli lidé, kterým jsem to pouštěla. Bylo toho jen pár minut, nicméně bylo tam vidět to mlácení, ty štíty, řev, svíčky a ty děti, jak tam klečej s těma kytičkama.“

Když se to dozvěděl náměstek ředitele, řekl jí: „Věro, jestli to tady budeš pouštět, tak já tě vyhodím.“ S klidem mu odpověděla, aby ji tedy vyhodil, a on na ni začal křičet, že je všechno jinak a že nahrávka je smyšlená. Přesto se nedala odradit a dodnes vzpomíná na nezapomenutelnou a upřímnou atmosféru, která tehdy panovala.

Báli jsme se, že nás rozpráší Lidové milice

Herec Východočeského divadla v Pardubicích Petr Dohnal se o událostech ze 17. listopadu dozvěděl až v neděli v Praze a hned v pondělí 20. listopadu se zapojil do organizování protestů v divadle v Pardubicích, kam začali přicházet i lidé z disentu a kde vzniklo místní Občanské fórum.

Demonstrace před divadlem v Pardubicích 26. listopadu 1989. Foto Evžen Bachor
Demonstrace před divadlem v Pardubicích 26. listopadu 1989. Foto Evžen Bachor

„Přišli příslušníci StB, kteří nás přesvědčovali, ať se do ničeho nepouštíme a nic neděláme. To byl ten poslední impuls k tomu, abychom něco začali dělat,“ vzpomíná Petr, který organizoval také každodenní setkání na schodech divadla. V divadle to zatím vřelo: „Založili jsme akční výbor a převzali jsme fakticky vedení divadla.“

S delegací divadla šel na Okresní výbor KSČ v Pardubicích. „Tam jsme jim něco vysvětlovali. Všichni jsme chtěli nějakou změnu, ale nevěděli jsme přesně jakou. Chtěli jsme svobodu, chtěli jsme cestovat, ale nikdo nevěděl jak.“

Petr Dohnal při generální stávce před divadlem v Pardubicích.
Petr Dohnal při generální stávce před divadlem v Pardubicích.

Zlomovým momentem bylo datum 24. listopadu 1989, kdy odstoupila část členů předsednictva ÚV KSČ: „Do té doby jsme se báli, že Lidové milice rozpráší to naše shromáždění na schodech před divadlem. Jeden kolega měl za tchána nějakého vysokého důstojníka, který nám sděloval, že se šikují nějaké skupiny milicionářů a snad i vojáků před Pardubicemi.“

Po 24. listopadu 1989 se schody před divadlem zaplnily lidmi, kteří se najednou stali revolucionáři. Petr to komentuje takto: „Zajímavé bylo, jak najednou lidi, kteří nás předtím varovali, chtěli promlouvat a vystupovat. Takže najednou my, kteří jsme tam byli od začátku, jsme byli upozaděni. Řekli jsme si, že to je revoluce, která holt požírá své děti. “

Petr jezdil po podnicích, firmách, školách, kde vysvětlovali tehdejší situaci: „Jezdili jsme v takových skupinkách tří až čtyř lidí ve složení herec z Pardubic, někdo z OF a třeba známý herec z Prahy. Měli jsme sebou videokazety, aby lidé věděli, co se vlastně stalo, protože televize to vysílala velmi sporadicky a zpožděně.“

Havíři rozhodli

Ladislav Vrchovský se jako zástupce ostravských havířů setkal v Praze v prvním týdnu revoluce s vůdcem Občanského fóra Václavem Havlem. „Ptal se mě, jak to, že se na Ostravsku pořád nic neděje, a jestli půjdou horníci do generální stávky. Řekl jsem mu, že Ostravsko je jako parní válec. Že přikládáme, jak můžeme, děláme mítinky a besedy se studenty, že tlak roste a že až se ten kolos rozjede, nikdo ho nezastaví,“ líčí Ladislav Vrchovský svůj první rozhovor s pozdějším prezidentem.

Jedna ze zásadních otázek listopadu 1989 zněla: „Přidají se k revoluci dělníci?“ Stávkující studenti a herci jezdili po celé republice, aby vyprávěli, co zažili na Národní třídě. Zlom v „boji o dělníky“ přišel 23. listopadu, když komunistický poslanec a funkcionář Miroslav Štěpán v projevu v pražské továrně ČKD označil demonstranty za děti. Shromáždění dělníci ho vypískali a odpoledne se přidali k protestům na Václavském náměstí. V pondělí 27. listopadu se většina továren zapojila do generální stávky. Proti režimu se postavili ti, na které nejvíc spoléhal.

Zdeněk začal organizovat stávkový výbor na dole Antonín Zápotocký hned, jak se dověděl o brutálním zásahu proti studentům v Praze. „Pomocí důlních telefonů, které nebyly nijak podchycené, jsme se domlouvali s lidmi z dalších šachet.“ Klíčové bylo dostat horníky do generální stávky, která se připravovala na 27. listopadu. Zdeněk a kolegové ze stávkového výboru zorganizovali petici na podporu celonárodní demonstrace. „Vedle stolku s archy postávali milicionáři se samopaly,“ líčí Zdeněk tehdejší atmosféru na dole.

Řada horníků se podle Zdeňka zmobilizovala především proto, že na Národní třídě byli zmláceni studenti. „Mnozí z nás měli – jako režimem preferovaná skupina – děti na vysokých školách. Nezapomenu na rozhořčení jednoho komunisty, kterému se vrátila dcera z Prahy s ovázanou hlavou, protože dostala obuškem: ‚Moje děcko mi nikdo bít nebude,‘ křičel.“

Průkaz poslance Federálního shromáždění Ladislava Vrchovského z roku 1990.
Průkaz poslance Federálního shromáždění Ladislava Vrchovského z roku 1990.

Ještě ráno 27. listopadu nebyla masová podpora klíčové stávky ze strany hutníků a horníků z Ostravska jistá. Komunisté nechtěli jen tak ustoupit ze svých mocenských pozic. Prostřednictvím závodních organizací stávku odmítali a zaměstnancům hrozili postihy, když se jí zúčastní.

„Před ranní šichtou 27. listopadu svolalo vedení našeho dolu mítink, na který přišlo několik stovek zaměstnanců. Předseda celozávodního výboru KSČ hřímal ze stupínku do mikrofonu: ‚Socialismus si rozvracet nedáme! K žádné generální stávce se nepřipojíme! Důl Antonín Zápotocký bude normálně pracovat!‘“

Také předseda odborové organizace oznámil, že výbor se rozhodl stávku nepodpořit. Vystoupení končil otázkou, jestli se chce někdo na něco zeptat. „Přihlásil jsem se, šel jsem k němu dopředu, natáhl ruku po mikrofonu. Oznámil jsem, že generální stávka na dole Antonín Zápotocký právě začala. Předseda KSČ na mě křikl, za koho že to mluvím. Odpověděl jsem, že za všechny, kteří teď zatleskají. Jednou jsem tleskl a všichni se přidali. A stávka začala,“ popisuje zásadní vystoupení svého života Ladislav Vrchovský.

Prevíti začali obracet

Když se Jaroslav Toufar v Napajedlech doslechl, co se stalo 17. listopadu na Národní třídě, odjel do Prahy, kde se zúčastnil velkých demonstrací na Václavském náměstí a na Letné. Vzpomíná, že v Napajedlech se revoluce rozbíhala pomalu.

Jaroslav Toufar v současnosti.
Jaroslav Toufar v současnosti.

Pracoval v oddělení technického rozvoje tehdejšího národního podniku Fatra, jehož zapojení do revolučního dění považoval za klíčové, protože v něm bylo zaměstnáno kolem dvou a půl tisíce lidí. „Milicionáři z celé republiky byli povoláni do Prahy a i někteří moji vysokoškolsky vzdělaní kolegové byli schopni nabít samopaly ostrými a jet dělat pořádek. Šla z toho hrůza. Naštěstí dojeli jen někam k Hulínu a museli se vrátit,“ vypráví.

Na druhý pokus do podniku pronikli stávkující studenti ze Zlína, kteří napoprvé vpuštěni nebyli, aby informovali shromáždění stovek zaměstnanců o situaci v Praze a na vysokých školách. Improvizované pódium bylo na traktorovém valníku na nádvoří a slovo dostali i komunisté.

„Strašně mě naštvalo, jak někteří prevíti, kteří byli dlouhá léta oporou režimu, začali obracet a chtěli organizovat revoluci. Ve velkém rozčílení jsem vylezl na vlečku a řekl zaměstnancům, aby je neposlouchali a dali si na ně pozor. Sklidil jsem obrovský aplaus,“ říká Jaroslav.

Pracoval v podnikovém Občanském fóru, jeho manželka Zuzana jezdila pomáhat do OF ve Zlíně, kam docházely osobnosti regionálního i celorepublikového veřejného života: cestovatel Miroslav Zikmund, etnograf Karel Pavlištík, spisovatel František Bobák.

Moc se vzdávala dřív, než jsme to čekali

Do činnosti Občanského fóra se disident Petr Pithart zapojil až sedmý den sametové revoluce, v předvečer demonstrace na Letné, která se konala v sobotu 25. listopadu 1989. Nakonec sehrál významnou roli pro zvolení Václava Havla prezidentem.

Na programu demonstrace na Letné, jejímž dramaturgem byl Petr Oslzlý, se podílel Petr Pithart. Foto Jan Bubeník
Na programu demonstrace na Letné, jejímž dramaturgem byl Petr Oslzlý, se podílel Petr Pithart. Foto Jan Bubeník

„Nechtělo se mi tam cpát, protože jsem věděl, že se tam cpe spousta lidí. Šel jsem, až když mi moji nepolitičtí přátelé vynadali: ‘Na co čekáš, že pro tebe pošlou?‘“ popisuje.

Vypravil se do Laterny Magiky, kde tehdy sídlilo Občanské fórum. Všiml si ho Ivan Havel, který ho vyzval, aby pomohl s programem demonstrace na Letné. Od té doby trávil v Občanském fóru celé dny. Po boku Václava Havla se účastnil jednání s komunistickým premiérem Ladislavem Adamcem o sestavení nové vlády: „Byl jsem u všeho, kromě toho prvního, kde se představovali.“

První jednání se uskutečnilo v neděli 26. listopadu v Modrém salónku Obecního domu v Praze, poslední 9. prosince. Následovalo jmenování vlády národního porozumění bez většiny KSČ a abdikace prezidenta Gustáva Husáka.

„Moc se vzdávala dřív, než jsme to čekali. Vždycky jsem říkal, že to žádná revoluce nebyla, protože oni to sami vzdali, pustili tu moc na zem a na nás bylo, abychom ji sebrali,“ domnívá se Petr Pithart.

Jako geniální hodnotí nápad nahrát průběh vyjednávání na magnetofon; jejich textový přepis později vyšel v knize Zrychlený tep dějin.

„Revoluce nahraná na magnetofon byl geniální nápad Václava Havla. Měl správný instinkt, že se to začne překrucovat a vzniknou konspirační teorie, a proto dbal na to, aby každé slovo bylo zaznamenáno. Nahrávalo se to na malinký magnetofonek Milana Horáčka, poslance Bundestagu za Zelené.“

Byl to právě Petr Pithart, který přesvědčil Václava Havla, aby se 15. prosince sešel s tehdejším komunistickým premiérem Mariánem Čalfou, na kterém mu Čalfa načrtl scénář jeho zvolení prezidentem. Václav Havel nejdříve narychlo nabídnuté pozvání odmítl s tím, že jedná jen ve skupině a jeho tajemník Vladimír Hanzel pořizuje záznam. 

„Říkal jsem Václavovi, že s ním nemusí jednat. Může si ho jenom vyposlechnout a říct nám to. Václav se ale vrátil úplně vyvalený. Všichni jsme byli vyvalení, protože jsme najednou viděli tu techniku moci v akci, na nejvyšší úrovni. Čalfa měl opravdu vysokou úroveň a byl velmi obratný. Při tom všem byl docela milý. Pořád měl na tváři trochu úsměvu. Bylo to zvláštní. My jsme ho nakonec měli rádi. A já vím, že nám to všichni vyčítají.“

Václav Havel nabídku na prezidentskou kandidaturu přijal a jako svého nástupce v čele Občanského fóra navrhl Petra Pitharta. Ten trpěl tím, že Občanské fórum nemělo legitimitu, řád a pevnou strukturu.

Petr Pithart jako předseda Občanského fóra v Jihlavě v roce 1990.
Petr Pithart jako předseda Občanského fóra v Jihlavě v roce 1990.

„Mně to začalo vadit. Přijížděli lidi z okresů a vesměs na nás, na mě křičeli. Vyčítali nám, že děláme zákulisní politiku, že se neradíme. A byli strašně radikální. Mysleli si, že věci jdou dělat mnohem rychleji. Bylo to hrozně nepříjemné. Těžce jsem nesl, že nemám žádný mandát a jsem svým způsobem samozvanec. Zvolilo mě padesát lidí, kteří taky neměli legitimitu,“ vzpomíná pozdější předseda vlády a předseda Senátu na své nelehké politické začátky.

Komunističtí poslanci 29. prosince 1989 skutečně zvolili ze čtyř kandidátů za prezidenta jediného nekomunistu, disidenta a bývalého politického vězně Václava Havla.

„Jak to Čalfa udělal, to nevíme a už se to nikdy nedovíme. Prostě hledal nějaké persony, které měly nějakou autoritu, a ty asi přesvědčil, přemluvil nebo je zastrašil. Já si myslím, že jim řekl asi tohle: ,Co bude po volbách, nevím, ale do voleb tady zůstanete. A nikdo vám nic neudělá.‘ A některé mohl zastrašit, protože mohl naznačit, že na ně něco třeba ví. Takže on to všechno zařídil,“ uzavírá Petr Pithart své vzpomínky na symbolický konec sametové revoluce.