PhDr. Monika MacDonagh Pajerová

* 1966  

  • „Pak bylo městské fórum v Městské knihovně, to vlastně organizovala AMU (FAMU, HAMU, DAMU) Kavárna. Jmenovalo se to Dialog a zůstala tam ta prázdná židle, na kterou měl zasednout nějaký ten stranický funkcionář, který s námi měl údajně debatovat. No, a ten chuděra se tam ani neodvážil přijít, takže na pódiu seděl Igor Chaun, Martin Mejstřík a asi tedy Jan Hřebejk a Petr Jarchovský. No, byla to neuvěřitelná legrace, protože jsme vlastně diskutovali sami se sebou a ten pán, vlastně soudruh, pořád nepřicházel, pak už nám chyběl čím dál tím míň a na konci někdo řek – Ježíš a neměl tady ještě někdo bejt? No, to je absurdní situace. Ale chci říct, že třeba na jaře roku 1989, řekněme, už se osobně znali lidi z vysokých škol v Praze. Minimálně všichni, co něco dělali. Na filozofické fakultě, na AMU, na DAMU, na žurnalistice, kde byli ti strašně aktivní Pavel Žáček a Fefík a Rebeka Křižanová a další. Na lékařské fakultě kupodivu ten Tomáš Drábek a Vašek Sinevič dělali věci, no, nechápu, jak na to jako medici našli čas. No, a na tom jaře 89 jsme se vlastně potkali s lidma z té Stuhy, kteří měli prozkoumat, co my jsme vlastně zač, a začali jsme domlouvat ten listopad. Respektive jsme chtěli něco domluvit. Nejdřív jsme mysleli Palachův týden, protože jsme všichni zažili ty demonstrace předchozí, jak nás proháněli po těch náměstích. Když jsme se uviděli, tak jsme pochopili, že se vlastně jako známe od vidění, protože na těch demonstracích těch lidí nikdy nebylo moc.“

  • „No, 17. listopad, to byla teda ta zápalná bomba, která to vlastně jako odpálila, ale musím říct, že my jako organizátoři jsme s tím nepočítali. Takže nás to zastihlo doopravdy jako… My jsme prostě… hezky jsme to dlouho organizovali, i několik měsíců jsme vyráběli ty transparenty, vlajky si chystali a květiny a hlavně Marek Benda za Stuhu a já za STIS jsme obíhali všechny ty státní správy, komunistickou stranu, Socialistický svaz mládeže, pražský výbor tamhle něčeho a tamhle toho. Prostě, to jsme byli opravdu dobrá dvojka, aby nám to povolili. My jsme totiž strašně chtěli, aby ta demonstrace 17. listopadu byla jakože povolená a aby my jsme tam mohli pozvat hodně lidí. Protože to nám totiž řekli s Mejstříkem v tom východním Německu, kde tou dobou už Halle, Lipsko, Gera, Jena – tam se všude demonstrovalo jakože za mír, přes ty evangelické církve. Oni nám prostě řekli, že vy to musíte mít povolené. ‚My to máme vždycky nahlášené jakože freedom march – mírový pochod a pak se tam do toho samozřejmě přimotají desítky tisíc dalších lidí. A potom, když už je nás jako tolik, tak voni už vlastně nemůžou nic moc udělat.‘ My jsme s Mejstřou úplně poslouchali a pak nás vzali jedno to pondělí, to byl konec září, začátek října 89 v Lipsku, tak oni na té manifestaci měli 400 000 lidí. My jsme z toho byli úplně… my jsme tomu nemohli vůbec uvěřit. A to se jmenovalo mírový pochod a organizovala to evangelická církev svatého Nikolaje a Thomase v Lipsku. Tak to prostě… my jsme na to úplně zírali. A jelikož tady jsme se o tu církev moc opřít nemohli, no, tak jsme to vzali přes toho Opletala, přes to výročí jako uzavření vysokých škol.“

  • „My jsme hledali pořád ty mrtvé. To byla paralelní dějová linie. My jsme jim to fakt uvěřili. My jsme pořád hledali tři mrtvé, aspoň já jsem viděla tři, Dobrovský taky viděl tři, pak jsme teda někde slyšeli, že teda byl jenom jeden mrtvý, no, tak jsme hledali toho mrtvého, ať už to je Martin Šmíd nebo kdokoli. Je zajímavé, že ti medici se dostali do některých nemocnic bez problémů za pomoci takového Martina Bojara nebo Zuzky Roithové na Vinohrady a tak dále, ale třeba do Nemocnice Na Františku se nedostali vůbec, takže my jsme pojali podezření, že ti mrtví lidé nebo ti těžce zranění, ti jsou na Františku a že prostě musíme, tam byl skoro plán, jak budeme dobývat Nemocnici Na Františku, abysme se dozvěděli pravdu o těch obětech. Protože fakt jsme nevěděli vůbec prostě, nikdo nevěděl, ani ti zahraniční novináři, o našich médiích nemluvě, že jo, Český rozhlas a Česká televize, ty začaly o nás vysílat, až když byly ty velké demonstrace třeba po týdnu. My jsme se do těch médií vůbec nemohli dostat. Že to vlastně běželo smyčkou, že vždycky někdo něco nahlásil Svobodné Evropě Ivanu Medkovi ve Vídni, ten to zavolal do Mnichova a tam to Lída Rakušanová nebo někdo jiný odhlásil.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    v bytě pamětnice, Praha Vinohrady, 15.06.2017

    (audio)
    délka: 01:53:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa: příběhy z Prahy 2
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vydržet

Monika Pajerová na demonstraci na Václavském náměstí, 17.11.1989
Monika Pajerová na demonstraci na Václavském náměstí, 17.11.1989
zdroj: archiv pamětnice

Monika MacDonagh Pajerová se narodila 8. ledna 1966 na česko-německém pomezí, v malé vesnici Janov u Děčína. Rodiče právě odmaturovali, v následujících šesti letech stačili vystudovat, mít další dceru a několikrát se přestěhovat. Monika začala chodit do školy, dodnes žije v Praze. Rodiče sice nepodepsali Chartu, ale k režimu měli oni i jejich přátelé kritický postoj. Monika jako jediná ze třídy nebyla pionýrkou. Po maturitě začala studovat na FF UK, porodila dceru a zvládla nejen dostudovat, ale také stát v čele studentského hnutí během tzv. sametové revoluce. Po listopadu 1989 pracovala v diplomatických službách a v období před vstupem do EU se silně proevropsky angažovala. Je autorkou či spoluautorkou několika knih na téma listopadová revoluce, Evropská unie, ale také knihy koláží Jiřího Koláře.