Petr Pithart

* 1941  

  • „Poslouchal jsem Hlas Ameriky a vysílali o zatýkání v Brně. Padala jména jako Šabata, Uhl a podobně. Zavírali je za to, že roznášeli letáky před volbami. A četli text toho letáku a já jsem ustrnul, protože ten text jsem psal já. Ten text vznikl v Praze, v takové zahradní boudě Luboše Dobrovského. Byl u toho také Jiří Dienstbier, Milan Hübl, Rudolf Slánský. Sešli jsme se, abychom vymysleli text před volbami. Ten text lidem neříkal, aby volili proti komunistům, my jsme jim jenom vysvětlili, a používali jsme dikce volebního zákona, že to je právo, nikoli povinnost a že je možné a beztrestné k volbám nejít. A že se jim nic nemůže stát. Byl to takový docela nevinný text, ale v té době, to se mohl psát rok 1972, 1973, když byly první volby v okupované zemi.“ (Zmíněné volby se konaly v roce 1971, pozn. ed.)

  • „Rodiče mě poslali do školy strašně brzo a já jsem práva začal studovat v 16 letech. Byl jsem nejmladší v ročníku. Pak jsem se přestěhoval do bytu, a tím začal úplně nový život. Všechno jsem ale musel objevovat sám. Zjistil jsem, že si můžu kupovat knihy, jaké chci, ale nevěděl jsem, jaké. Pamatuji si na ten první výběr, bylo to naprosto chaotické. Strašně rychle jsem propadl poezii, básničkám. A to tak, že jsem po takových třech letech měl přečtenou celou českou poezii. Měl jsem své oblíbence, střídalo se to, a znal jsem je do hloubky a začal jsem psát. Ve třídě, v ročníku jsme byli tři takoví. Vyvěšovali jsme texty na nástěnky, byly básnické soutěže, a to byl celý můj svět. O nic jiného jsem se nezajímal. O tohle jsem se ale zajímal hodně a strašně mě to vzalo.“

  • „Ta stupnice byla: vyloučen, vyškrtnut – těch bylo 95 procent. Vyškrtnutí bylo o trochu lepší. To byl soudruh, který taky selhal, zklamal. Ale nebyl zase tak aktivní a nechal se prostě splést těmi kontrarevolucionáři, kterým podlehl. Takže trest dostat musí, ale ne ten nejvyšší. Takže se říkalo 'vyškrťák'. Znamenalo to, že přece jen na nějaké úrovni, ne úplně té u podlahy, může zůstat. Určitě už nebude ředitel odboru, ale třeba může být nějakým vedoucím oddělení. To byli vyškrťáci. A já jsem měl 'zrušeno členství'.”

  • „Byl jsem pořád ještě politicky úplně nepoznamenaný, nepolíbený, nic jsem nevěděl, občas jsem slyšel, co se děje v Sovětském svazu. Někteří spolužáci tím samozřejmě byli vzrušení, ale já dlouho ne. Zdá se to skoro neuvěřitelné, ale já jsem prozíral a prozřel skrze poezii a osudy básníků. Pak už jsem hodně věděl, čím si procházeli, jaké měli konflikty s mocí. Já jsem se dostal k politice v tom nejširším slova smyslu, k dějinám skrze poezii a skrz básníky. Když jsem přečetl Halasovu sbírku A co?, která je výkřikem člověka, který zjišťuje, že to všechno bylo špatně, a já jsem to pochopil, tak tam se ve mně probudil smysl pro dějiny, pro politiku a začal jsem se o to náhle a intenzivně zajímat.“

  • „A takhle to začalo tím lístkem do dlaně v té pasáži a já jsem okamžitě zjistil, že mám talent na konspiraci. Už ta první schůzka byla perfektní, já jsem věděl tři dny po sobě, kdy on může přijít, vždycky v osm hodin, ale když ne v osm, tak taky v devět nebo v deset, může se někde ztratit a podobně. Měl jsem to vždycky pojištěno. Měl u sebe nějaké poznávací znamení, něco držel v ruce, třeba nějaké noviny, nějakou pohlednici, na něco se mě zeptal, ale byla to úplná blbost a já jsem mu odpověděl taky blbostí, a tak jsme věděli, že to jsme my. Pak jsme zašli někam dál a ještě dál a dál, abychom měli jistotu, že za námi nikdo nejde, a on mi pak něco předal. Pak přijel autem a bylo toho víc, pak přijel ještě zvláštním autem, bylo toho ještě víc a nakonec toho bylo 16 tašek. Já jsem věděl, že na to mám talent, ale později jsem zjistil, že už na to nemám sílu a že už to dělám moc dlouho. A vždycky, když se to blížilo, byl jsem už strašně nervózní.“

  • „Jak to Čalfa udělal, to nevíme, a už se to nikdy nedovíme. Prostě tam hledal nějaké persony, které tam měly nějakou autoritu, a ty asi přesvědčil, přemluvil nebo je zastrašil. Já si myslím, že jim řekl asi tohle: 'Co bude po volbách, to nevím, ale do voleb tady zůstanete. A nikdo vám nic neudělá.‘ A některé mohl zastrašit, protože mohl naznačit, že na ně něco třeba ví. Takže on to všechno zařídil. Všechno. Ale ten Havel by za tím Čalfou nešel, kdybych já ho nepřesvědčil. Říkal jsem Václavovi, že s ním nemusí jednat. Může si ho jenom vyposlechnout a říct nám to. Václav se ale vrátil úplně vyvalený. Všichni jsme byli vyvalení, protože jsme najednou viděli tu techniku moci v akci, na nejvyšší úrovni. Čalfa měl opravdu vysokou úroveň a byl velmi obratný. Při tom všem byl docela milý. Pořád měl na tváři trochu úsměvu. Bylo to zvláštní. My jsme ho nakonec měli rádi. A já vím, že nám to všichni vyčítají. On ale čistě přeběhl. Přeběhl, jako naši za první světové války. Prostě přeběhl.“

  • „Když se táta vrátil v roce 1957 nebo 1958, mohl jsem konečně z internátu odejít. Ten internát byl něco tak ubohého – asi neměli peníze, takže tam měli podřadné vychovatele, skoro čtyři roky jsme spali na pokojích po pěti, po deseti. Chodil jsem pak už i na gymnázium, z internátu jsme byli tři gymnazisté. Jinak tam byla drobotina až do první třídy. Chodil jsem na jedenáctiletku, dneska je to slavné Keplerovo gymnázium, tehdy ale slavné nebylo. Měl jsem čtyřky z matiky a ruštiny, ale nakonec jsem to zvládl. Učit se v tom internátu nedalo, bylo to tam hrozné. Nepamatuji, že bych tam přečetl nějakou knihu. Asi jsem nějakou přečetl, ale nic to ve mně nezanechalo. V tomto formativním věku, kdy všechno sajete a otevírá se vám svět. Já vím, že taková ta lepší parta kluků chodila do Savoye, což bylo přes ulici. Měli jsme tam jednoho staršího spolužáka, který už toho hodně přečetl, a zajímal se o filosofii. Chodili na pivo, ale ne aby chlastali, ale aby se bavili o vážných věcech. A to já jsem nemohl. My jsme museli rychle domů, do internátu. Co to se mnou udělalo – určitě mě to nějak zastavilo, zbrzdilo."

  • „A tam to bylo stejné. Já jsem vždycky řekl: 'Ano, byl jsem vyloučen z KSČ', a oni: 'Tak na shledanou, to se nedá nic dělat.' Ale ještě ten večer, hodně pozdě, mě překvapila kádrovačka, která najednou přišla k nám domů. Zazvonila, já jsem ji poznal, protože jsem s ní ráno mluvil. Říkám: 'Proboha, co se děje, pojďte dál!' Ona: 'Ne, ne, pane doktore, proč vy si to děláte ještě horší, než to máte?' Říkal jsem jí, že vím, že to mám špatný. Ale ona, že prý to nemám tak špatné. Nechápal jsem, co tím myslí. Byl jsem vyloučený z KSČ, a nikam mě proto nemohli vzít. Ona mi ale začala říkat, že nejsem vyloučený z KSČ. Říkala: 'Vy jste vystoupil tak brzo, že tehdy ještě tam byli lidi vám asi naklonění a tenkrát se tato vystoupení řešila ZRUŠENÍM členství.' A to byl institut pro staré soudruhy a soudružky z místních organizací, kteří už by nedošli ze zdravotních důvodů ani na schůzi, ale zůstali věrnými soudruhy. Tak aby to nevypadalo jako trest, tak jim dali zrušení členství.“

  • „No, a v tom přišel ten Marián Čalfa. Poslal toho posla a já jsem Václava Havla přesvědčil, aby tam šel. Kdyby tam nešel a Čalfa by zjistil, že s ním nechceme spolupracovat, hrát tu hru do konce... Co on řekl Havlovi: 'Pane Havle, končí legrace, vy jste teď politický člověk. Už musíte jednat jako politik. Už nejste Václav Havel disident a já vám navrhuji toto,' a řekl přesné kroky z hlediska parlamentních procedur: 'Ten a ten poslanec bude na Slovensku rezignovat, na jeho místo bude kandidovat Dubček, bude na jeho místo kooptován, to se stane dvacátého osmého, a vzápětí bude zvolen předsedou Federálního shromáždění a dvacátého devátého vy, pane Havle, budete zvolen prezidentem republiky.' - 'A jak to dokážete?, ' ptali jsme se. Prý: 'To nechte na mně.' A ještě řekl Havlovi, což ho tedy povzbudilo k důvěře vůči němu: 'A vy, pane Havle, potom na 1. ledna pronesete novoroční projev, už jako prezident republiky.'”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha Eye Direct, 14.06.2016

    (audio)
    délka: 01:58:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 2

    Praha, 14.02.2017

    (audio)
    délka: 02:01:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 3

    Praha, 04.04.2017

    (audio)
    délka: 02:01:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Moje politické prozření přicházelo skrze poezii

Petr Pithart 2017
Petr Pithart 2017
zdroj: Post Bellum

Petr Pithart se narodil 2. ledna 1941 v Kladně do rodiny právníka a komunisty Viléma Pitharta. Roku 1954 byl otec jmenován československým velvyslancem v Bělehradu. Čtrnáctiletý Petr Pithart v té době již navštěvoval gymnázium a musel zůstat v Československu, kde žil na internátě Ministerstva zahraničí. Ve svých 16 letech se dostal na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, začal se zajímat o dějiny a politické dění a pozvolna prozírat. Ještě za studií vstoupil do KSČ. V letech 1962 - 1971 působil jako odborný asistent na Právnické fakultě UK v Praze a od poloviny 60. let psal do Literárních novin. V roce 1967 mu Zdeněk Jičínský nabídl spolupráci v týmu Zdeňka Mlynáře v Akademii věd, který měl reformovat politický systém. Začátkem srpna 1968 vycestoval s manželkou a novináři do Izraele, aby podpořili obnovu diplomatických vztahů, na podzim se pak účastnil spolu se svými studenty okupační stávky a odevzdal stranickou legitimaci. V roce 1969 přesídlil s rodinou do Oxfordu, kde dostal stipendium, avšak před uzavřením československých hranic na podzim 1969 uposlechl výzvy komunistické vlády a vrátil se. V roce 1971 byl vyhozen z Univerzity Karlovy, v letech 1971 - 1973 pracoval v jižních Čechách v maringotce u Vodních zdrojů, napsal zde svůj první rozsáhlý text Obrana politiky, který koloval jako samizdat. V letech 1973 - 1977, kdy byl zaměstnán jako podnikový právník v Praze, spolu s Janem Kavanem žijícím v zahraničí organizoval obousměrné pašování samizdatové, exilové literatury v tzv. „kamionu“. V roce 1977, po podepsání Charty 77 předal tuto práci Jiřině Šiklové. Jakožto signatáře Charty ho vyhodili z podniku, pracoval poté jako noční hlídač, obalový referent a knihovník. Po revoluci 1989 jej zvolili za představitele Občanského fóra. V letech 1990 - 1992 byl předsedou vlády ČR, v pozdějších letech předsedou Senátu, působil jako vedoucí Katedry politologie a sociologie PF UK.