Zveřejnění petice Několik vět

/ /
Článek v Rudém právu na straně 2 dne 30. června 1989.
Článek v Rudém právu na straně 2 dne 30. června 1989.

Ve čtvrtek 29. června 1989 večer zazněl ve vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa text petice Několik vět s výběrem jmen prvních signatářů. Mezi komunisty nastal poplach, pod peticí se objevila i jména známých umělců.

Jak psalo hned následující den Rudé právo v článku Kdo seje vítr, „na jedné listině se octli známí chartisté Vondra, Devátý, Dienstbier, Hradílek, Benda, Malý, Šilhán, Uhl, Vaculík, Čarnogurský, Šabata a s nimi - jak uvádí americká vysílačka - J. Bartoška, V. Merta, D. Kolářová, B. Polívka, M. Kocáb, H. Zagorová, J. Kemr, J. Suchý.“

Snaha Rudého práva zdiskreditovat signatáře i petici ovšem vedla k opaku – k připojování podpisů pod sedm bodů petice, která požadovala propuštění politických vězňů, neomezenou svobodu shromažďování, legalizaci nezávislých iniciativ, objektivně informující sdělovací prostředky, respektování náboženské svobody, péči o životní prostředí a zahájení svobodné diskuse o hlavních problémech poválečných československých dějin.

„Nebylo tam nic, co by slušný člověk nepodepsal,“ uvedla zpěvačka Hana Zagorová, která v té době byla největší oficiální celebritou, jež petici podepsala. Pro komunistický režim její podpis představoval největší nebezpečí, a proto se jí snažila Státní bezpečnost během pětihodinového výslechu donutit k odvolání podpisu. Neodvolala a následky pocítila okamžitě – pořadatelé začali rušit její koncerty, ocitla se v izolaci.

Své podpisy zasílejte...

Svobodná Evropa a Hlas Ameriky vysílaly text petice pravidelně se jmény nových a nových signatářů, což mělo povzbuzující účinek pro další. Vídeňský zpravodaj Hlasu Ameriky Ivan Medek v listopadu 2007 upozornil, že představitelé Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky považovali z počátku vysílání všech jmen za nesmysl.

Několik vět na jedné z mnoha kopií, které kolovaly spolu s petičními archy. Zdroj: Paměť a dějiny/archiv Kamila Černého
Několik vět na jedné z mnoha kopií, které kolovaly spolu s petičními archy. Zdroj: Paměť a dějiny/archiv Kamila Černého

„Předčítání telefonního seznamu signatářů Několika vět ale nakonec byly vůbec ty nejposlouchanější relace ze všech, které jsem kdy v rádiu odvysílal," vzpomínal.

Spolu s jmény signatářů ve vysílání opakovaně zněly také domovní adresy, na které mohli lidé své podpisy vysílat – Václava Havla, Alexandra Vondry, Jiřího Křižana a Stanislava Devátého, kteří petici zformovali po propuštění Václava Havla z pankrácké věznice 17. května 1989. Chtěli navázat na vlnu solidarity po opětovném věznění Václava Havla, kdy se pod petici za jeho propuštění podepisovali lidé, kteří do té doby mlčeli.

„Přemýšleli jsme, jak využít toho nového potenciálu, že jsou lidé, kteří jsou ochotně veřejně pod svým jménem něco deklarovat. V tomhle ten režim udělal strašnou chybu, že zatkl Havla, kdyby zavřel nás, tak by toho řevu tolik nebylo, ale opětovné zavření toho nejznámějšího vyvolalo rozhořčení i mezi lidmi, kteří se do té doby neprojevovali," popsal vznik petice jeden z jejích autorů Alexandr Vondra.

Název odkazující na manifest Dva tisíce slov z roku 1968 vymyslel scénárista Jiří Křižan, k autorům se přidal zlínský disident Stanislav Devátý, který petici vnímal jako vyvrcholení snahy o propojení protirežimně naladěných lidí po celé republice. „Bylo to neuvěřitelné, v průběhu prvního měsíce přibylo desetitisíce podpisů, do listopadu jich bylo téměř 40 tisíc," vzpomínal pro Paměť národa.

Stíhání šiřitelů petice

Režim se v létě 1989 nevzdával a proti těm, kteří petici šířili či sbírali podpisy zasahoval osvědčenou represí – domovními prohlídkami, zadržením na osmačtyřicet hodin, často opakovaným, výslechy, zahájením trestního stíhání.

Alexandr Vondra jako jeden ze tří mluvčích Charty 77 v roce 1989
Alexandr Vondra jako jeden ze tří mluvčích Charty 77 v roce 1989

Signatáře petice Státní bezpečnost zastrašovala výslechy a vyhrožováním ztráty zaměstnání či vyloučením ze škol, někteří nátlaku podlehli a svůj podpis odvolali.

„K provolání Několika vět se k 8. 8. 1989 se připojilo 16 316 občanů, počet signatářů vzrostl za posledních 13 dní o 4 993 občany, a to i přes rozsáhlou kampaň proti této petici a zásahům proti jejím organizátorům,“ uvedl samizdatový časopis Infoch (Informace o Chartě 77) ve č. 15 z 8. srpna 1989.

Represi čelili i organizátoři petice. Jiřího Křižana a Václava Havla opakovaně šikanovala Státní bezpečnost, Alexandr Vondra a Stanislav Devátý byli odsouzeni k trestům odnění svobody.

„V srpnu mě přijeli sebrat na chalupu. Ještě jsem nechtěl sedět, tak jsem přeskočil plot a utekl jim, po dvou týdnech jsem se dostavil k nástupu trestu na Pankrác, pustili mě týden před 17. listopadem," uvedl Alexandr Vondra.

Do vězení nechtěl ani Stanislav Devátý, kterého soud poslal za mříže za rozšiřování petice na dvacet měsíců v srpnu 1989. Rozhodl se pro útěk do tehdy již svobodného Polska, který se mu povedl 17. září 1989.

V polovině září 1989 bylo podle informací Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) zahájeno trestní řízení proti 30, kteří petici šířili nebo sbírali podpisy (Infoch č. 17 z 19. 9. 1989). Podle komunistických orgánů činných v trestním řízení se tito lidé provinili tím, že rozšiřovalli tiskovinu, která svým obsahem narušuje zájem socialistického státu na zachování veřejného pořádku.

Nepřiměřená hysterie

Hysterie komunistického režimu zcela neodpovídala obsahu petice. „Nebylo to nic, co by překračovalo rámec toho, o čem už se stejně mluvilo, jako o navázání dialogu, přehodnocování některých východisek," domníval se Radek Kotlaba, který petici podepsal hned po jejím zveřejnění na jednom z venkovských koncertů kapely kamarádů a spolužáků.

„Říkal jsem si, že to je zcela v intencích té perestrojky a glasnosti. Nebyl to dokument, který by nějak zásadním způsobem měnil společenské podmínky v ČSSR. S kamarádem školníkem jsme to v Boleslavi rozmnožovali a roznášeli mezi známé a vůbec jsem neměl pocit, že kolportuji nějakou zakázanou tiskovinu. Asi po měsíci, když to začali číst na Svobodné Evropě, tak jsem se vyděsil. Hrozilo vyloučení ze školy. Pořád pro mě hrála roli obava, jak budu vyhazov ze školy vysvětlovat doma rodičům, kteří mi už v té době platili třetím rokem školu, a najednou bych jim měl říct, že to bylo zbytečné? Navíc bych obratem narukoval na vojnu.“

Obavy po podpisu připustil i Lukáš Pollert, tehdy devatenáctiletý student druhého ročníku lékařské fakulty:

„Šířil jsem na fakultě Několik vět a tam se to nějakým způsobem dozvěděli a jeden doktor na mě na chodbě křičel, že já rozhodně nedostuduju. Bylo to dobrodružství, protože třeba za účast na demonstracích mě mohli klidně vyhodit. Takže jsem samozřejmě strach trochu měl.“

Zastrašování zažil také osmnáctiletý Milan Adámek ze Zlína. „Jména lidí, kteří to podepsali, pak četli na Svobodné Evropě, a když jsem přišel do práce, tak to všichni věděli,“ dodává Milan Adámek, který dal petici k podpisu následně kamarádovi. Ten ji ale předal dalšímu známému, jenž to udal na Veřejné bezpečnosti.

Návrh na potrestání Reného Matouška za sbírání podpisů pod petici.
Návrh na potrestání Reného Matouška za sbírání podpisů pod petici.

Milana Adámka zatkli a v jeho pokoji provedli domovní prohlídku a objevili tištěný samizdat. Osmačtyřicet hodin ho drželi ve vyšetřovně.

„Musel jim tam vykládat báchorky o tom, jak Několik vět vydal nějaký neznámý člověk na diskotéce ve Zlíně, protože furt chtěli vědět, odkud jsem ty tiskopisy sehnal. Zahrál jsem to tak, že jsem si ani neuvědomil, co dělám, aby k nikomu nedošli a já nikomu neublížil.“ O několik týdnů později stanul pamětník před soudem, který ho podmínečně odsoudil za pobuřování.

Organizátoři petice plánovali na Hrádečku u Václava Havla pár dní před 17. listopadem 1989 shromáždění signatářů Několika vět na jednom místě. „Chtěli jsme se sejít na Den lidských práv 10. prosince 1989 a začali jsme připravovat scénář."

Na ten už ale nedošlo. 17. listopad 1989 zastavil šikanu a trestní stíhání občanů, kteří se provinili pouze tím, že dali veřejně najevo svůj názor.

Text petice Několik vět

První měsíce roku 1989 znovu a jasně ukázaly, že i když se současné československé vedení velmi často zaklíná slovy přestavba a demokratizace, ve skutečnosti se dost zoufale vzpírá všemu, co demokracii vytváří nebo ji alespoň vzdáleně připomíná. Petice a iniciativy občanů, které samo nezorganizovalo, odmítá jako nátlakové akce, pokojná lidová shromáždění rozhání, do přípravy nových zákonu nedovoluje veřejnosti mluvit. Tytéž měsíce však zároveň ukázaly, že občanská veřejnost se už vymaňuje z letargie a že stále víc lidí má odvahu veřejně projevit svou touhu po společenských změnách. Pohyb ve společnosti se tak začíná stále povážlivěji srážet s nehybností moci, roste společenské napětí a začíná hrozit nebezpečí otevřené krize. Takovou krizi si nikdo z nás nepřeje. Proto vyzýváme vedení naší země, aby pochopilo, že nadešel čas ke skutečným a důkladným systémovým změnám a že tyto změny jsou svobodná a demokratická diskuse. Prvním krokem k jakýmkoli smysluplným změnám, novou ústavou počínaje a ekonomickou reformou konce, musí tedy být změna společenského klimatu v naší zemi, do kterého se musí vrátit duch svobody, důvěry, tolerance a plurality. Podle našeho názoru je k tomu třeba:

  1.  Aby byli okamžitě propuštěni všichni političtí vězňové.
  2.  Aby přestala být omezována svoboda shromažďovací.
  3.  Aby přestaly být kriminalizovány a pronásledovány různé nezávislé iniciativy a začaly být konečně chápány i vládou jako to, čím v očích veřejnosti už dávno jsou, totiž jako přirozená součást veřejného života a legitimní výraz jeho různotvárnosti. Zároveň by neměly být kladeny překážky vznikání nových občanských hnutí, včetně nezávislých odboru, svazu a spolku.
  4.  Aby byly sdělovací prostředky i veškerá kulturní činnost zbaveny všech forem politické manipulace a předběžné i následné skryté cenzury a otevřeny svobodné výměně názorů a aby byly legalizovány sdělovací prostředky, působící dosud nezávisle na oficiálních strukturách.
  5.  Aby byly respektovány oprávněné požadavky všech věřících občanů.
  6.  Aby byly všechny chystané a uskutečňované projekty, které mají natrvalo změnit životní prostředí v naší zemi a předurčit tak život budoucích generací, neodkladně předloženy k všestrannému posouzení odborníkům a veřejnosti.
  7.  Aby byla zahájena svobodná diskuse nejen o padesátých letech, ale i o Pražském jaru, invazi pěti států Varšavské smlouvy a následné normalizaci. Je smutné, že zatímco v některých zemích, jejichž armády tehdy do československého vývoje zasáhly, se dnes už o tomto tématu začíná věcně diskutovat, u nás je to stále ještě velké tabu, a to jen proto, aby nemuseli odstoupit ti lidé z politického a státního vedení, kteří jsou odpovědni za dvacetileté upadání všech oblastí společenského života u nás.

Každý, kdo s tímto stanoviskem souhlasí, je může podpořit svým podpisem.

Vládu vyzýváme, aby s ním nenaložila tak, jak je dosud zvyklá s nepohodlnými názory nakládat. Zasadila by tím osudovou ránu nadějím, jimiž jsme vedeni, totiž nadějím na skutečný společenský dialog jako jediné možné východisko ze slepé uličky, v níž se dnes Československo nalézá.