„Vstupte do KSČ a dostanete byt. Už za čtrnáct let. Možná.“

/ /
Rozestavěné sídliště Ostrava-Výškovice
Rozestavěné sídliště Ostrava-Výškovice
zdroj: archiv Jana Malury

„Každý, kdo bydlí, má starostí půl,“ zpívali Irena Kačírková a Josef Bek v populárním songu z roku 1960. Bytová krize v Československu po celou dobu vlády komunistů výrazně ovlivňovala lidské osudy a také často ničila rodinné vztahy.

Irena Moudrá Wünschová strávila v 60. letech část dětství ve velkém čtyřpokojovém bytě svých prarodičů na Smíchově. Kromě babičky, dědečka, jejích rodičů a sestry Blanky tam bydlely také matčiny dvě sestry se svými manžely a dětmi. Každá rodina obývala jeden pokoj a všichni dohromady sdíleli kuchyň a koupelnu, což vyvolávalo řadu konfliktů. „Prarodiče se snažili vycházet se všemi třemi dcerami a jejich partnery, často to bylo tristní,“ říká pamětnice. Stísněné životní podmínky poznamenaly i manželství jejích rodičů:

Irena Wünschová, 1. třída ZŠ Klatovy, 1963. Zdroj: archiv pamětnice
Irena Wünschová, 1. třída ZŠ Klatovy, 1963. Zdroj: archiv pamětnice

„Moji rodiče se příšerně hádali, házeli po sobě věcmi.“

Babička, která se snažila vnoučata uchránit před dusnou atmosférou, s nimi často odjížděla do rodinné vily v Klatovech. Ale ani tam si neužili příliš komfortu, dům byl totiž plný nuceně dosazených nájemníků a prarodiče tam směli užívat jen jednu místnost bez příslušenství, pro vodu museli chodit do sklepa, záchod sdíleli s dalšími nájemníky.

Irena Moudrá Wünschová, Ústí nad Labem, 2021. Zdroj: Pamět národa
Irena Moudrá Wünschová, Ústí nad Labem, 2021. Zdroj: Pamět národa

Katastrofální nedostatek bytů způsoboval i různé absurdní situace, jako třeba společné bydlení rozvedených manželů, kteří si do bytu vodili svoje nové partnery. Disident Stanislav Pitaš vzpomíná, jak ho jednou přišli zatknout do bytu jeho přítelkyně: „Ona se rozváděla a v tom bytě bydlel i její exmanžel. Každý z nich měl jednu místnost. Najednou brzy ráno zvonění, rány do dveří. Vlítli dovnitř, vytáhli mě nahatýho z pelechu. Ten chlap byl úplně v šoku!“

Dekret od prezidenta

Nedostatek bytů po celou dobu vlády komunistů v Československu byl zejména mladými lidmi považován za nejtíživější sociální problém. Jen v roce 1967 bylo v Praze evidováno 45 tisíc nevyřízených žádostí o byt. Jediná cesta k bydlení vedla přes získání státního nebo podnikového dekretu na byt anebo vstup do bytového družstva. V každém případě to znamenalo mnoho let čekání s nejistým výsledkem, protože byty se přidělovaly podle složitého klíče: roli hrála rodinná situace, ale i „potřebnost“ a samozřejmě politická angažovanost. Pavel Štrobl se o tom přesvědčil, když pracoval pro podnik zahraničního obchodu Ligna. Bydlel na ubytovně, a když se oženil, zajímal se o možnost získání podnikového bytu. Nadřízený mu odpověděl: 

„Když vstoupíš do strany, dáme tě na čekací listinu. Za čtrnáct let bys mohl přijít na řadu.“ 

Ale protože sestavování pořadníků a proces přidělování dekretů byly zcela neprůhledné, výjimečně se mohly odehrát i takřka pohádkové příběhy, kdy rodinu vysvobodil z tíživé situace zásah někoho mocného shůry. Tak tomu bylo v případě jedenáctileté Elišky Polanecké. Její tatínek byl bývalý politický vězeň a celá rodina se čtyřmi dětmi žila v jediné vlhké místnosti na okraji Prahy s rozklíženými dveřmi, stojatou vodou na chodbě a pobíhajícími krysami. „Jednoho krásného dne jsem sedla a napsala jsem prezidentovi Zápotockému,“ vypráví. „Napsala jsem mu i o těch krysách, které jsem ten den viděla. Jsem skeptik, takže jsem nečekala, že za tři neděle najdu ve schránce dopis z prezidentské kanceláře.“ Dopis je informoval, že jejich záležitost byla s doporučením předána bytovému odboru Prahy 13 a za další dva týdny rodina dostala dekret na byt u tehdejšího náměstí Kubánské revoluce. 

Nutno ovšem podotknout, že příběh „prezidentského dekretu“ je naprostou raritou mezi tisíci jiných s daleko prozaičtějšími a především zdlouhavějšími konci.

Společný záchod a nadměrné metry

Anna Maňasová, 1961
Anna Maňasová, 1961

Nepřátelé režimu byli často oběťmi bytové šikany. V roce 1952 se rozpoutala takzvaná Akce B, která měla za cíl vystěhovávání nepřátelských osob z velkých měst. Jen v Praze se týkala téměř čtyř tisíc lidí a více než tisíce bytů. Rodiny politických vězňů nebo živnostníci, jejichž podnikání bylo znárodněno, se musely stěhovat do pohraničí anebo sdílet svůj byt s dalšími nájemníky. Na bydlení v rozděleném bytě po roce 1948 vzpomíná Anna Maňasová. Režim jim do bytu nastěhoval rodinu komunistů s malým dítětem: 

„Zpočátku bylo to soužití hrozné. Byli proti nám tak naočkovaní, že si snad mysleli, že jíme lidi.“ 

„Nechtěli s námi dobře vycházet, skamarádit se. Ale netrvalo dlouho a najednou naše babička hlídala to jejich miminko. Nakonec jsme se všichni docela spřátelili. Tristní bylo, že jsme měli záchod dohromady,“ vypráví pamětnice.

Anna Maňasová, 2018. Zdroj: Post Bellum
Anna Maňasová, 2018. Zdroj: Post Bellum

Do potíží se mohl člověk dostat už jen proto, že obýval příliš velký byt. V roce 1948 se do právního řádu dostal pojem nadměrných bytů; za takový byl považován byt s větším počtem pokojů než obyvatel. Od roku 1956 se vypočítávaly takzvané nadměrné metry, přičemž na jednoho nájemníka nemělo připadnout víc než 12 metrů čtverečních obytných místností. Proti obyvatelům „příliš velkých“ bytů – což často byli osamělí starší lidé – se vedly ostré denunciační kampaně s cílem přinutit je, aby si do bytu vzali podnájemníky. 

Na Vinohradech stejně jako v Litvínově

Nedostupnost bytů vedla k tomu, že když už někdo dekret na byt získal, za žádnou cenu se ho nevzdal. Prarodiče nechávali do bytů přihlásit svá vnoučata a užívací právo se předávalo z generace na generaci.

Ve státních bytech se platilo směšně nízké nájemné: podle vyhlášky z roku 1964 činilo dvě koruny padesát za metr čtvereční a v průběhu let se prakticky vůbec nezvyšovalo. Téhož roku se začaly rozlišovat byty podle kategorií – byt první kategorie byl vybaven ústředním topením, byt čtvrté kategorie neměl vlastní záchod a koupelnu. Lokalita ovšem nehrála žádnou roli, za byt v Praze se platilo stejně jako za byt v malém městě na severu Čech. Ještě v roce 1961 měla jen třetina bytů koupelnu a pouze ve 47 % bytů byl zaveden vodovod přímo v domácnosti. 

Vybrané nájemné samozřejmě zdaleka nestačilo na opravy a renovace, takže bytový fond byl v katastrofálním stavu. Pamětník Jan Sajdl vzpomíná, jak přišel o práci na teplickém OPBH, když si povšiml nespravedlností v péči o tamější byty: „Upozornil jsem na to, že na střechu obecní vily, kde bydlí tajemník komunistické strany, se dává drahý měděný plech, a na domy, kde žijí rodiny s dětmi, jenom hliník, který nevydrží.“ 

Jezdili se dívat, jak panelák roste

Mnoho lidí kvůli bydlení opouštělo své původní domovy a stěhovalo se do průmyslového pohraničí. I tam se ovšem na byt čekalo dlouhá léta a lidé bydleli v provizorních podmínkách. Ludmila Fialová vzpomíná, jak se roku 1962 s manželem nastěhovali do Rotavy u Kraslic a bydleli v jedné místnosti na zámečku Favorit, jenž dříve patřil rodině Nostitzových. „Slibovali nám byt do tří měsíců, ale to sídliště tady ještě nestálo. Chodili jsme se dívat na stavbu, na níž pracovali vězňové z Vykmanova, a počítali jsme, kolik pater prvního baráku už je postaveno. Jenže tam potom nastěhovali zaměstnance ze Škodovky.“ Když jim konečně přidělili byt v paneláku na rotavské „třídě V. I. Lenina“, brali to jako začátek nového života. 

Eduard Vacek s manželkou Ludmilou, Teplice, 80. léta, Zdroj: archiv pamětníka
Eduard Vacek s manželkou Ludmilou, Teplice, 80. léta, Zdroj: archiv pamětníka

Děsivou anabází prošel v pohraničí Eduard Vacek, který přišel do Teplic s manželkou jako elektrikář. Nadřízený mu sice hned přidělil klíč od pokoje na ubytovně, ale na vedení podniku mu ho vzápětí zase sebrali s tím, že komise, která přiděluje bydlení, zasedne až za půl roku. V zoufalé situaci se nastěhovali do betonového bunkru, kam přitáhl stará kamna a zatopil dřívím posbíraným v parku. 

„Kamna byla rozžhavená do červena a ze stěn se řinula voda. Ráno jsem měl ve fousech jinovatku a žena dostala těžký zánět močového měchýře.“

„Lidi se na mě chodili dívat, schovávali se za stromy a pozorovali mě jako nějakého šílence,“ dodává Eduard Vacek. Nakonec mu pomohli jeho kolegové z řad církve Svědků Jehovových. Vzali ho do opuštěného sklepního bytu v polorozpadlé vile a pomohli mu příbytek jakž takž zobyvatelnit. Zároveň ho ovšem získali jako nového člena své církve, Eduard se načas stal dokonce starším jejich sboru, později ale církev opustil.

Dům je hotov. Ale bez odpadu! 

Jednou z cest, jak se režim snažil řešit bytovou krizi, bylo uvolnění stavebních bytových družstev na konci padesátých let. Na rozdíl od státních bytů zde hrály roli i peníze – člen bytového družstva hradil zhruba třetinu nákladů na výstavbu bytu, na další třetinu získal výhodnou půjčku, zbytek pokryl státní příspěvek. Ale i na družstevní byty se čekalo dlouhá léta, družstevníci se navíc často museli sami podílet na stavbě. 

Hradec Králové, sídliště Labská kotlina II., 1976. Foto: Jiří Šourek
Hradec Králové, sídliště Labská kotlina II., 1976. Foto: Jiří Šourek

Dalším pokusem o řešení krize byla masová výstavba panelových sídlišť, která sice vedla v 70. letech ke kolaudaci rekordního počtu nových bytů, ovšem v podmínkách děsivého socialistického šlendriánu. Na stavbě sídliště Petřiny pracoval i Anastáz Opasek, opat břevnovského kláštera a bývalý politický vězeň:

„Byly tam celé tlupy, které v noci odvážely kradený materiál, který jinak nebyl pro soukromníka dostupný.“

Tak vzpomíná na stavbu sídliště ve své knize Dvanáct zastavení a pokračuje: „Na výroční schůzi ROH třeba klidně oznámili, že ze stavby sídliště se ztratilo tolik kusů těles ústředního topení, že by to stačilo pro celý čtyřposchoďový dům. O nedostatcích na stavbách by se mohly vyprávět celé legendy. Jednou jsme na Petřinách pracovali v domě, který už byl hotov, a dokonce obydlen. Ale nefungovala odpadová roura, na záchodě neodtékala voda.“

I bydlení v takové nefunkční „králíkárně“ však bylo možné považovat za výhru. Třeba jen proto, že mladé rodiny se po letech konfliktního soužití konečně mohly odstěhovat z bytů sdílených s rodiči a sourozenci.

Strahovský stadion: nadšení masarykovci, internovaní Němci, komunisté. A teď?

/ /
Sokolský slet 1932
Sokolský slet 1932
zdroj: z archivu Zdeňka Pišťáka

Může na Strahovském stadionu v budoucnu sídlit paměťová instituce připomínající dějiny 20. století? Odpověď možná napoví Festival Paměti národa, který se zde odehraje na přelomu letošního září a října.

Je to nejspíš největší sportovní stadion na světě, ale v posledních letech sem najde cestu málokdo. Začal se budovat před necelým stoletím, kdy se dosud nezastavěné území na kopci za pražskými hradbami stalo dle zákona o Velké Praze z roku 1922 součástí metropole mladého státu. A oporou tohoto mladého státu tehdy byli Sokolové, tělovýchovná, ale také výrazně vlastenecky orientovaná masová organizace.

Paměť národa zve na koncerty, divadla, diskuze pro všechny, kterým záleží na svobodě. Na jižní tribuně Strahovského stadionu pořádá od 29. 9. do 1. 10. Festival Paměti národa. Na jednom pódiu se setkají mladí populární hudebníci s písničkáři, kteří tvořili navzdory komunistickému režimu. Během tří festivalových dní vystoupí na akci Barbora Poláková, Vladimír Merta, Lenka Dusilová, Thom Artway, Igor Orozovič nebo Jaroslav Hutka. Více na festival.pametnaroda.cz

V roce 1926 byl u příležitosti VIII. Všesokolského sletu otevřen nový stadion, kterému se říkalo Velký, později též Masarykův. Už tehdy měl dnešní rozměry, ale vypadal jinak než v současnosti. Měl jednu dřevěnou tribunu postavenou dle návrhu architekta Aloise Dryáka. Dnešní podoba stadionu je výsledkem více než půlstoletí trvajícího vývoje.

Strahovský stadion patří svou rozlohou mezi největší na světě. S kapacitou 250 tisíc diváků by ho v této kategorii podle některých údajů překonal jen starořímský Circus maximus, který pojal asi 320 tisíc návštěvníků. O historii stadionu i okolí se návštěvníci dozví na komentovaných procházkách na Festivalu Paměti národa.

Slet se stal symbolem: nebojíme se a budeme se rvát

Následující IX.všesokolský slet se konal v roce 1932 za účasti prezidenta Masaryka, v létě roku 1937 se zde (tehdy už bývalý) první československý prezident u příležitosti připomínky výročí bitvy u Zborova naposledy objevil na veřejnosti. X. všesokolský slet v létě roku 1938 se odehrával v napjaté atmosféře ohrožení Československa nacistickým Německem. 

Sletu se zúčastnila i tehdy šestnáctiletá Vlasta Macháčková. „V celé Evropě to vřelo. Hitler řval a ohlupoval národ. Zcela všechny zfanatizoval.“

„Vše viselo na vlásku, cítili jsme to. Do poslední chvíle jsme nevěděli, zda se slet na Strahově uskuteční.“

„Měli jsme strach, aby se něco nestalo. Byly to ale zážitky, které se neopakují. Slet se stal i symbolem, že se nebojíme, že se budeme rvát, že není možné, aby nám někdo ublížil. Cítili jsme se vlastenci, milovali jsme vlast, národ, prezidenta,“ popisuje pamětnice tehdejší atmosféru. Ani odhodlání Sokolů však nezvrátilo postupný konec předválečného Československa.

  • Hlavní program X. všesokolského sletu se konal ve dnech 3.–6. července 1938,
  • celý program trval pět týdnů,
  • prostné cvičení Přísaha republice zahrnovalo celkem 30 tisíc mužů najednou, 
  • na sletu cvičilo na 350 tisíc účastníků,
  • cvičení zhlédly dva miliony diváků.

     

    Sokol vznikl před 160 lety – debatovat o Sokolu včera a dnes budou zástupkyně z České obce sokolské na Festivalu Paměti národa

    Dostali jsme dvakrát trochu kávy. Ale káva je něco jiného

    Méně známá – a nejtemnější kapitola historie strahovského stadionu – se psala ve dnech těsně po skončení druhé světové války. Jeho velká plocha sloužila po několik týdnů jako shromaždiště pro lidi, kteří se stali terčem poválečné odplaty. Vedle zatčených nacistických ozbrojenců včetně příslušníků SS se zde ocitli i docela obyčejní lidé. Jako třeba rodina tehdy dvanáctiletého Hugo Fritsche. Ten se narodil v Brně české matce a německému otci. Konec války je zastihl na útěku před postupujícími Rudoarmějci poblíž jihočeské Blatné. Skupinu uprchlíků nakonec zatkli a jednoho květnového dne převezli na pražské smíchovské nádraží. Následoval pěší přesun v horku do prudkého kopce na Strahov. 

    „Nás hnali na ten stadion, tam bylo už internovaných pod širým nebem 10 tisíc Němců. Tam jsme ztratili tatínka a babičku, na Strahov nedošli a poslali je do nemocnice do Ženských domovů. My jsme o nich nic nevěděli a zůstali jsme na stadionu. Tam jsme každých čtyřiadvacet hodin dostali polévku, kousek chleba a dvakrát trošku kávy. Já nemůžu říct…, káva je něco jiného,“ vyprávěl Hugo Fritsch po bezmála sedmdesáti letech od tehdejších událostí stále velmi slušnou češtinou. 

    Na Strahovském stadionu lidé spali pod širým nebem napospas počasí, jídla dostávali málo a navíc se tam rozšířily vši a úplavice. V těchto otřesných podmínkách strávila rodina měsíc a poté je transportovali na statek Strachov u Kralup nad Vltavou. S rodinou byl tehdy i Hugův malý bratr Willy. V kojeneckém věku se mu nedostávalo mléka a následkem podvýživy po pár dnech na statku u Kralup zemřel. Hugo Fritsch dodnes neví, kde je jeho mladší bratr pochován. Dodejme, že podobně tragický osud stihl většinu jeho rodiny, on sám poválečnou anabázi po různých lágrech přežil a v roce 1948 se po intervenci příbuzných dostal do Německa. I jeho příběh bude provázet účastníky komentovaných procházek o historii stadionu a okolí, které proběhnou v rámci Festivalu Paměti národa. 

    Strahovský stadion – Největší internační tábor pro Němce

    Od sletů ke spartakiádám

    Poválečný život se vracel do normálu a obnovil se i sokolský život. Sílu hutí měl demonstrovat první poválečný XI. Všesokolský slet naplánovaný na léto roku 1948 samozřejmě opět na strahovský stadion. Pár měsíců předtím však moc ve státě převzali komunisté a sokolský odkaz věrnosti masarykovské republice pramálo souzněl s komunistickými doktrínami. Slet se tak opět konal ve zjitřené atmosféře. Vzpomíná na to například Sylvie Knedlová ze Zlína. „Cvičili jsme v modrých trenýrkách, modrých halenkách olemovaných bílým proužkem a měli jsme takové bílé kroužky. Ještě si dodnes pamatuji tu skladbu. A šli jsme přes Prahu a vyvolávali hesla,“ vzpomíná na protikomunistické protesty, které slet provázely. 

    Úvodní scéna se kvůli iniciálám T.G.M. a E.B. musela přecvičovat (Helena Strublová, * 1932)

    Následky přišly záhy: „Bohužel přijeli jsme zpátky, my plní nadšení, a děvčata Oxnerovy měly problémy. Prý proto, že nás nechaly vyvolávat nějaká protistátní hesla. Nás to ani nenapadlo. My jsme od radosti, že nás tam lidé sledují, volali to, co jsme se naučili. A oni to vzali jako protistátní činnost. Děvčata Oxnerovy nesměly pak už vůbec cvičit a Slety se pak zakázaly.“

    Tisíce Sokolů byly „vyakčněny“ a Sokol byl postupně včleněn do státních tělovýchovných struktur. Tradice hromadného cvičení ale s komunistickým převratem nezmizela, často ti samí lidé, kteří se účastnili posledního sletu, zamířili na Strahov o sedm let později na první spartakiádu. Ta se na  Strahovském stadionu konala v roce 1955 a pak každých pět let. S jedinou výjimkou – roku 1970 se soudruzi báli, aby se v době stále živých vzpomínek na sovětskou okupaci shromáždění desetitisíců cvičenců náhodou nezvrtlo v protirežimní protesty jako v dobách posledního sokolského sletu.

    Mnozí pamětníci na cvičení na spartakiádách dodnes vzpomínají rádi, někteří zdůrazňují určitou kontinuitu s předchozími sokolskými slety, další ale zmiňují propagandistický aspekt, kdy si komunistický režim z masového cvičení udělal pomyslnou výkladní skříň. Již zmíněná Sylva Knedlová, účastnice XI. Všesokolského sletu, cvičila na všech spartakiádách až do 80 let. 

    „A dodnes mne nikdo nepřesvědčí, že jsme tyto spartakiády dělaly jako divadlo pro Husáka nebo pro někoho jiného.“ 

    Fenoménu hromadného cvičená se bude věnovat na Festivalu Paměti národa debata a projekce dokumentárního filmu Dvojí tvář Spartakiád

    Největší stadion… Ale co s ním?

    Po sametové revoluci a zhroucení komunistického režimu se už plánovaná spartakiáda v roce 1990 nekonala. Přišla doba, která razila individualismus a která zavrhla řadu kolektivních rituálů, s postupnou degradací komunistického režimu čím dál víc vyprázdněných. Nový smysl své existence tak musel hledat i obří strahovský stadion a dá se říct, že jej hledá dodnes. 

    Ještě v roce 1994 se zde konal další sokolský slet, ale ty další už si vystačily s menšími plochami. Strahovský stadion tak v 90. letech proslul spíše koncerty rockových hvězd jako Rolling Stones, Pink Floyd či U2. Tak trochu furiantsky se jim tehdy chtěli vyrovnat i čeští folkoví bardi bratři Nedvědové a i oni v roce 1996 v časech své největší slávy dokázali na stadion přitáhnout 60 tisíc diváků. Vedle toho ale třeba v květnu roku 1995 stadion hostil také setkání věřících s papežem Janem Pavlem II.

    Vystoupení vojáků Československé lidové armády jako finále Československé spartakiády na konci června 1985. Foto: ČTK
    Vystoupení vojáků Československé lidové armády jako finále Československé spartakiády na konci června 1985. Foto: ČTK

    Dnes je Strahovský stadion majetkem Hlavního města Prahy a požívá památkové ochrany. Na ploše dnes najdeme tréninková hřiště Sparty Praha, tribuny a jejich zázemí nyní mají (leckdy však nemají…)  všemožné využití, u severní tribuny najdete letní kino, na jihu autoservis. Pražský magistrát deklaroval zájem některé prostory poskytnout českým paměťovým institucím. Své představy o budoucí identitě Strahova představí aktéři z různých organizací na debatě v zahajovací den Festivalu Paměti národa. Je to šance pro místo, které s námi prožilo dobré i zlé.

    Pavel Kosatík o Československu. Druhý národ selhal, nebo selhal společný stát?

    / /
    Pavel Kosatík
    Pavel Kosatík

    Debata o vzniku, krizi a zániku Československa. Jak rozdílně svou existenci ve společném státě Češi a Slováci vnímali? Proč se těžko dalo zabránit rozpadu Rakousko-Uherska a v čem se mýlí příznivci monarchie, když vznik Československa kritizují?

    Pavel Kosatík o Československu

    Podívejte se na besedu se scénáristou, spisovatelem a historikem   Pavlem Kosatíkem, kterou letos v létě zaznamenali naši kolegové z Institutu Paměti národa v Brně. Volně navázala na Kosatíkovo turné po Slovensku, kde představil svou nejnovější knihu „Slovenské století.“ V debatě s publikem v Brně došlo i na některé méně známé postřehy, nad kterými bychom se měli zamyslet.

    Jak rozdílné byly startovní čáry Čechů a Slováků v roce 1918, kdy se zrodil jejich společný stát? Jak v něm svou existenci oba národy prožívaly? Proč v očích Čechů Slováci postupně selhali a v očích Slováků selhal zase československý stát?  Do jaké míry bylo možné Slovákům vyčítat jejich volbu „samostatného“ státu po roce 1938?  

    Nepodceňujeme sílu osobností, které se na vzniku a vládnutí ve společném státě podílely, jako byli Milan Rastislav Štefánik nebo Milan Hodža? Oba státy a národy mají spolu dnes velmi dobré vztahy, ale navzdory tomu – není v nich i kus lhostejnosti? A nebylo největší příčinou rozpadu Československa to, že jsme nebyli strukturovaná společnost? A co si pod tím termínem představit?

    Byly mi tři roky. A už jsem se stala nepřítelem Říše...

    / /
    Alena Vyhnisová se rodiči v Drachkově roce 1942. Zdroj: Paměť národa/archiv pamětnice
    Alena Vyhnisová se rodiči v Drachkově roce 1942. Zdroj: Paměť národa/archiv pamětnice

    Nacisté věznili tříletou dívku, její rodiče popravili. Dnes třiaosmdesátiletou Alenu Staňkovou navštívila skupina žáků z 8. třídy ZŠ Špitálská z Prahy 9. Zapojili se do projektu Příběhy našich sousedů a zpracovali příběh takzvaného svatobořického dítěte.

    Anna Vyhnisová. Zdroj: Post Bellum, archiv pamětnice
    Anna Vyhnisová. Zdroj: Post Bellum, archiv pamětnice

    Její rodiče, Vladimír a Anna Vyhnisovi, na prahu třicítky docházeli do Sokola, kde se také dali dohromady s protinacistickými odbojáři. Gestapo je v roce 1942 zatklo a zavraždilo. Zůstala po nich tříletá holčička Alenka.

    Alena Staňková, dívčím jménem Vyhnisová, se narodila roku 1939 v Plzni. Její dědeček  Oldřich Vyhnis, ruský legionář, vyučený sklář a elektrikář a také důstojník ve výslužbě, pomáhal odbojovému hnutí Obrana národa, které se mimo jiné soustředilo na převádění uprchlíků přes hranice. Gestapo ho zatklo v listopadu 1940 a do konce války byl vězněn v různých věznicích a lágrech. Sice s podlomeným zdravím, přesto se dožil osvobození. Rodiče Aleny takové štěstí neměli.

    Leginářská legitimace dědečka Oldřicha Vyhnise. Zdroj: Post Bellum, archiv pamětnice
    Leginářská legitimace dědečka Oldřicha Vyhnise. Zdroj: Post Bellum, archiv pamětnice

    Učitel a mandolínista chodil do Sokola, kde se seznámil s odbojáři

    Alenin tatínek Vladimír Vyhnis byl učitelem  na obecních  školách v Kaznějově, Kamýku a v Drachkově u Benešova, kam se s ním rodina odstěhovala. Prý skvěle zpíval a hrál na mandolínu, psal také básně a údajně si dopisoval s Vladislavem Vančurou. Docházel do Sokola, kde se potkával s dalšími učiteli, a ti ho přivedli i do protinacistického odboje. Maminka Anna, rozená Kristová, vystudovala obchodní akademii a věnovala se výchově Alenky. 

    Vladimír Vyhnis, tatínek Aleny Staňkové, v době okupace byl řídící učitel v Drachkově. Zdroj: Post Bellum, archiv pamětnice
    Vladimír Vyhnis, tatínek Aleny Staňkové, v době okupace byl řídící učitel v Drachkově. Zdroj: Post Bellum, archiv pamětnice

    Pro rodiče, kterým bylo jednatřicet let, si přišlo gestapo v létě 1942. Pomáhali odboji, nepřímo také parašutistům, kteří provedli atentát na Heydricha.Údajně se podíleli na ukrývání a útěku odbojáře Břetislava Lyčky, lékaře, který ošetřoval Gabčíka a Kubiše. Tatínka gestapáci zatkli na nádraží v Bystřici u Benešova a za čtrnáct dní v srpnu 1942 i maminku Annu. Gestapo jí povolilo, aby dala malou Alenku do rodiny Vyhnisových, tedy k otcovým příbuzným. Dcerku ovšem gestapo brzy přesunulo do zvláštního dětského domova pro děti odbojářů na Jenerálce a po dalších dvou letech do tábora ve Svatobořicích.

    Maminka s tatínkem byli po výsleších transportováni do Terezína a poté do koncentračního tábora Mauthausen, kde je nacisté v říjnu 1942 popravili. Zákeřným způsobem - z pistole zezadu do hlavy. 

    Z dětství si pamatuje, jak ji svědí hlava

    Paní Staňková přišla na Jenerálku jako tříletá. Vybavují se jí jen mlhavé obrazy. 

    „Jsem na posteli a mám jenom nějakou košilku na sobě,  a hlavu ostřihanou do hola, plnou boláků, protože tam někdo přines vši. A já jsem si rozškrábala hlavu tak, že mě prostě museli ostříhat do hola a zbavit mě těch vší a strupů."  

    Alenka s ostatními dětmi z tzv. Kinderheimu ve Svatobořicích.  Zdroj: Post Bellum, archiv pamětnice
    Alenka s ostatními dětmi z tzv. Kinderheimu ve Svatobořicích.  Zdroj: Post Bellum, archiv pamětnice

    Paní Staňková vyprávěla žákům, že v dětském domově neměli papíry ani tužky, a přesto se naučila číst a psát. Vděčí za to o něco starší spoluvězeňkyni, která se o ni starala. Jmenovala se Naďa a potkaly se v táboře ve Svatobořicích: 

    Kamarádka Naďa Vykouková, která Alenu učila číst a psát, 1944. Zdroj: Post Bellum, archiv pamětnice 
    Kamarádka Naďa Vykouková, která Alenu učila číst a psát, 1944. Zdroj: Post Bellum, archiv pamětnice 

    „Vybavuje se mi, jak sedím u stolu a nechci žádný chleba s marmeládou a Naďa mě nutí, abych jedla, měla strach, že bych zhubla,“ vzpomíná paní Alena.

    I přes poměrně přísný režim se v táboře našli lidé, kteří vězněné děti navštěvovali, pomáhali a věnovali se jim. Alenka sedávala na klíně jedné paní, která do tábora nosívala obrázkové knihy a společně si knihy prohlížely. Tak se naučila číst.  

    Domů se Alena Staňková dostala 12. května 1945. Děti přijely na hlavní pražské nádraží. „Tehdy byl problém s auty. Byla na dřevoplyn a tety prostě nepřijely. Nestihly to na nádraží. Ale pamatuji si, že ta Naďa měla někde v Praze na Karláku nebo u Karláku tetu. A vzala mě k ní. A ony pro mě přijely k té tetě, a že mě odvezou do Kaznějova.

    Všechny věrné posluchače rozhlasových Příběhů 20. století (a samozřejmě kohokoliv) srdečně zveme na Festival Paměti národa na Strahově. Od čtvrtka Všechny věrné posluchače rozhlasových Příběhů 20. století, (a samozřejmě kohokoliv) srdečně zveme na Festival Paměti národa na Strahově. Od čtvrtka 29. 9. do soboty 1. 10. 2022 na tribuně Stadionu Strahov a na strahovské ploše před tribunou organizuje Paměť národa slavnost divadla, filmu, hudby, různé besedy, výstavy, diskuse a přednášky. Také přehlídku dobrého jídla a pití, a mnoho dalšího. Vystoupí například Bára Poláková, Vladimír Merta, Adam Drda a Mikuláš Kroupa, autoři podcastu Paměti národa Jan Dobrovský a Jindřich Šídlo, a mnoho dalších osobností. Vstupné je dobrovolné. Vše na webu https://festival.pametnaroda.cz/

    „Vidím to jako dneska. Tmavá chodba, já se držím zárubní a křičím: ‚Já chci k Naděnce, já chci zůstat s Naděnkou!‘ Nechtěla jsem. Když mě tety přivezly do Kaznějova a ukazovaly mi obrázky, já jsem rodiče na obrázcích nepoznala. Poznala jsem ale pejska, kterého jsme měli. Foxteriéra, který se jmenoval Doda. A tak jsem řekla: ‚To je Doda.‘ Toho jsem si pamatovala, ale rodiče ne.“

    Sama se s ostatními svatobořickými dětmi nestýkala, ještě dlouho po válce totiž trpěla nočními můrami spojenými se vzpomínkami na válku.

    Edvard a Hana Benešovi v Kralovicích v roce 1946. V pozadí Alenka Vyhnisová. Zdroj: Post Bellum, archiv pamětnice
    Edvard a Hana Benešovi v Kralovicích v roce 1946. V pozadí Alenka Vyhnisová. Zdroj: Post Bellum, archiv pamětnice

    Již ve svých sedmnácti letech pamětnice začala studovat na Vysoké škole ekonomické. Tam se seznámila se svým manželem, který pocházel ze Zlína. V posledním ročníku oba kývli na členství v komunistické straně. V roce 1961 Alena Staňková začala pracovat ve Zbožíznaleckém ústavu obchodu v Revoluční ulici v Praze. V roce 1965 se jí narodila první dcera Jana a dva roky poté syn.

    V roce 1969 byli oba manželé vyloučeni z komunistické strany, protože nesouhlasili se sovětskou invazí v srpnu 1968 a odmítali ji nazývat „bratrskou pomocí". Následoval vyhazov z práce. Přes své známé se dostali k jinému povolání, kde zpracovávali různé analýzy pro veřejnou správu. Alena Staňková spolupracovala s ministerstvem na plánování výzkumných aktivit. Plánováním se ale tyto procesy daly označit jen vzdáleně. Často se nebraly v potaz důležité věci a rozhodovalo se podle náklonnosti ke konkrétním lidem. Manžel pracoval před revolucí v roce 1989 i po ní ve firmě Ferona.

    Alena Staňková (první zleva) při vzpomínkové akci. Zdroj: Post Bellum, archiv pamětnice
    Alena Staňková (první zleva) při vzpomínkové akci. Zdroj: Post Bellum, archiv pamětnice

     

    Příběhy našich sousedů je vzdělávací projekt organizace Post Bellum, Paměti národa. Žákům projekt přibližuje totalitní režimy 20. století jinak než učebnice. Skupiny žáků v doprovodu svého učitele a odborníka z Post Bellum zdokumentují příběh nějakého zajímavého starého člověk. Z natočeného vyprávění tvoří rozhlasovou, televizní či psanou reportáž, někteří kreslí komiks, jiní nacvičí divadelní představení. Do Příběhů našich sousedů se již zapojilo takřka deset tisíc žáků. Více na https://www.pribehynasichsousedu.cz/

     

     

    Všechny Gorbačovovy pohřby

    / /
    Gorbačov a Erich Honecker na XI. sjezdu SED v NDR 21. dubna 1986.
    Gorbačov a Erich Honecker na XI. sjezdu SED v NDR 21. dubna 1986.
    zdroj: Bundesarchiv, Bild 183-1986-0421-010 / Mittelstädt, Rainer / CC-BY-SA 3.0

    Jak vypadaly pohřby sovětských generálních tajemníků? Těch „genseků“, kteří měli tak velký vliv na vývoj střední Evropy. Kvůli kterému tisíce lidí stály ve třicetistupňovém mrazu a kvůli kterému hřbitov obklopila auta s vojáky? A na kterých byl Gorby osobně?

    Nedávný pohřeb posledního generálního tajemníka ÚV KSSS a také posledního prezidenta Sovětského svazu Michaila Gorbačova oživil více než třicet let starou historii. Je to historie perestrojky, rozpadu SSSR a konce studené války. Přestože se o něj zasloužil jako málokdo jiný, na jeho pohřbu nebyl kvůli ruské agresi na Ukrajině takřka nikdo ze současných západních politiků ani pamětníků Gorbačovovy éry. Kromě maďarského premiéra Viktora Orbána, jenž se evidentně jako jediný dokázal dohodnout s vízovou službou Ruské federace... 

    Dalším, možná pochopitelnějším paradoxem byl rozporuplný přístup ruského státu a především jeho prezidenta. Vladimir Putin dlouhodobě obviňoval Gorbačova z podle něj „největší geopolitické katastrofy“ 20. století – zániku SSSR – a neodpustil mu ani jeho tiše odmítavý postoj k právě probíhající „speciální operaci“ na Ukrajině. Ruský prezident se proto sice ostentativně pohřbu nezúčastnil, ale o pár dní dříve položil kytici růží k otevřené rakvi s Gorbačovovým tělem v Ústřední nemocnici. 

    Dobový popisek ČTK: Generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov v rozhovoru s Pražany, kteří ho přišli přivítat na ruzyňské letiště. Zdroj: ČTK/Petr Matička
    Dobový popisek ČTK: Generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov v rozhovoru s Pražany, kteří ho přišli přivítat na ruzyňské letiště. Zdroj: ČTK/Petr Matička

    Pohřeb jako prognóza

    Pohřby generálních tajemníků v dějinách Sovětského svazu byly vždy více než „jen“ posledním rozloučením s lidskou bytostí. Uzavíraly totiž vždy jednu mocenskou éru, byly součástí režimního rituálu, plné symbolů sovětského světa, vysílaly politické signály a v neposlední řadě zahajovaly i boj o moc a o to, kdo bude novým vůdcem. Neboť Sovětský svaz nebyl standardním konstitučním režimem a postrádal formální pravidla k určení nástupnictví vůdce (jako je tomu v případě amerického prezidentského systému), a proto každá taková smrt stát rozkolísala a vedla k určitému období nejistoty a hledání nejen nového vůdce, ale i stylu vládnutí. 

    Co se týče vnějškové podoby a míry oficiality se pohřby lišily podle toho, zda daný „gensek“, první tajemník (генсек), byl ve funkci, když zemřel, nebo ne. V prvním případě se Leninovi, Stalinovi, Brežněvovi, Andropovovi a Černěnkovi dostalo oficiální pompy, státního smutku, nekonečných hodin smutečních projevů a čestného místa v kremelské nekropoli. V druhém případě se museli Chruščevovi pozůstalí spokojit s krátkou notickou v Pravdě a laciným věncem od ústředního výboru či v případě „Gorbyho“ s výmluvně rozpačitou reakcí vládnoucí moci.

    Jsme rádi, že čtete naše články!

    Rakev první aneb Kolébka

    První vůdce strany Vladimir Iljič Lenin – ne ovšem jako generální tajemník, tím byl od roku 1922 jeho všudypřítomný stín Josif Stalin – zemřel 21. ledna 1924 ve věku 53 let. Ráno 23. ledna, během jedné z nejchladnějších ruských zim, jej nejprve nesli čtyři kilometry z dači v Gorkách zasněženým lesem k nejbližší železniční stanici. Jak popisuje historik Viktor Sebestyen, na vlakových zastávkách po celé cestě se shromáždily tisíce lidí, aby mu vzdaly hold. Po příjezdu na Pavelecké nádraží na jižním předměstí Moskvy bylo jeho tělo umístěno na katafalk a dlouhý průvod hodnostářů v čele s Leninovou rodinou prošel šest a půl kilometru městem k Domu odborů. 

    Když průvod překračoval řeku Moskvu, nad hlavami lidem prolétla letadla, která rozhazovala letáky s nápisem „Leninův hrob je kolébkou svobody lidstva“. 

    Jak podotýká Sebestyen, statisíce lidí čekaly v mrazu, aby spatřily jeho tělo v otevřené v rakvi. Byl vyhlášen státní smutek, všechna divadla a další zábavní podniky byly zavřené stejně jako obchody kromě pekáren nebo těch obchodů, kde se prodávaly Leninovy portréty a černočervené smuteční látky. 

    V neděli 27. ledna klesla teplota v Moskvě na minus 33 stupňů. Smuteční řeč na zvláštním zasedání sjezdu sovětů pronesli Stalin a Zinovjev. Chyběl jen Trockij, který se v době Leninovy smrti nacházel na Kavkaze. Pak bylo Leninovo tělo přeneseno ze Sloupové síně v Domě odborů na kilometr vzdálené Rudé náměstí k východní zdi Kremlu, kde bylo mezitím narychlo vztyčeno dřevěné mauzoleum. Zněla Internacionála a Chopinův Smuteční pochod. Jak dodává Sebestyen, v 16 hodin snesli rakev do mělké hrobky a po celé Moskvě se rozezněly tovární sirény, píšťaly parních lokomotiv a salvy z děl. Leninovo nabalzamované tělo bylo poté trvale veřejně vystaveno.

    Rakev druhá aneb Míšo, co s námi teď bude?

    Na tomto prvním pohřbu vůdce sovětské komunistické strany Michail Gorbačov chyběl – nebyl ještě ani světě. Ale již druhého „gensekovského“ pohřbu se jako mladý student zúčastnil. Josif Stalin si již během Leninovy nemoci jako generální tajemník strany budoval mocenské pozice a po Leninově smrti je využil při vnitrostranických bojích proti svým rivalům a při prosazování své diktátorské moci. Stalin zemřel 5. března 1953 ve věku 74 let. Jak popisuje historik Oleg Khlevniuk, také jeho rakev byla vystavena na tradičním místě veřejného smutku za sovětské vůdce, ve Sloupové síni Domu odborů, jež dříve sloužila moskevské šlechtě. 

    Špatně organizovaná bezpečnostní opatření podle Khlevniuka nezvládala nápor lidí, kteří k Domu odborů mířili, aby se na mrtvého Stalina podívali. V následném chaosu a panice byly desítky lidí umačkány. Stalin tak zabíjel ještě po smrti. 

    Jeho pohřeb stanovený na 9. března si již podle Khlevniuka „pohlídalo“ na 22 600 agentů tajné policie, policistů a vojáků. Rakev byla vynesena z Domu odborů, umístěna před Leninovo mauzoleum na Rudém náměstí a pak do něj i přenesena. V roce 1961 bylo ale v rámci druhé destalinizace jeho tělo z mauzolea převezeno a pohřbeno u kremelské zdi. 

    Poklonit se Stalinovi přišel i čerstvě dvaadvacetiletý Gorbačov. Jeho přítel a tehdejší spolustudující Zdeněk Mlynář později vzpomínal, jak jimi oběma Stalinova smrt otřásla. Ve společném  dvojrozhovoru později prohlásil: „Vzpomínám si, jak jsem se tě ptal: ‚Míšo, co s námi teď bude?‘ A ty jsi hlasem plným znepokojení a obav odpověděl: ‚Nevím‘. Náš svět, svět pravověrných stalinských komunistů, se začínal hroutit.“ „Ano,“ odpověděl Gorbačov, „tak to bylo.“ 

    Jak rekapituluje historik William Taubman, Gorbačov poté stál ve frontě před Domem odborů celou noc a pak na událost vzpomínal: „Poprvé jsem viděl Stalina zblízka – mrtvého, kamenného, s voskovou tváří, bez jakýchkoliv známek toho, že by kdy byl naživu. Pátral jsem v jeho tváři po nějakých známkách velikosti, ale něco mě znepokojovalo, vyvolávalo to smíšené pocity.“ 

     

    O 69 let později se budou stovky lidí řadit před stejnou Sloupovou síní, aby se naposledy rozloučily s Gorbačovem. Jeho tělo bude ležet v otevřené rakvi po boku dvou vojáků a stranou budou sedět členové jeho rodiny včetně jeho dcery Iriny Virganské a dvou vnuček. 

    Rakev třetí aneb Vy umíráte, my hned nato pohřbíváme

    Nikita Chruščev, třetí vůdce SSSR, zemřel 11. září 1971 a Gorbačov tehdy již měl za sebou, úspěšnou stranickou kariéru, byl už prvním tajemníkem Stavropolského krajského výboru KSSS (1971–1978). Ani Chruščevova pohřbu se ale Gorbačov nezúčastnil – přestože s touto osobností měl a bude mít mnoho společného. Gorbačov se totiž hlásil k odkazu 20. sjezdu KSSS v únoru 1956 a především k odkazu tajného Chruščevova projevu, jenž odhalil Stalinovy zločiny. Gorbačov byl také stejně jako Chruščev za svou reformní snahu po zásluze „potrestán“ nemilostí, či dokonce nenávistí „vlastních“ – vyústila v nečekané důsledky a už ve své době znejistila, a mnohdy i rozzuřila jeho spolustraníky. Oba byli „potrestáni“ mimojiné i tím, že oběma byl odepřen plnohodnotný oficiální státní pohřeb. Chruščev ani Gorbačov nespočinuli v kremelské nekropoli, ale v soukromém hrobě. 

    I když z tohoto pohledu na tom byl Gorbačov o něco „lépe“ – jeho obřad se konal na stejném místě, kde se konaly pohřby bývalých sovětských vůdců, nicméně podle CNN Kreml sobotní události neoznačil za státní pohřeb, ale pouze za pohřeb s „prvky státního pohřbu“ včetně čestné stráže a asistence státu při organizaci. 

     

    Zato pohřeb Nikity Sergejeviče Chruščeva, který byl v době své smrti v 77 letech svou rodnou stranou již zavržen, připomínal spíše pohřeb antisovětského disidenta. Podle jeho životopisce Williama Taubmana byla zpráva o Chruščevově smrti utajena až do rána toho dne, kdy se měl pohřeb konat, a jen malému počtu truchlících se podařilo přes kruhy vojáků a policistů na hřbitově proklestit si cestu a připojit se k rodině. Soukromý pohřeb se konal na Novoděvičím hřbitově (podle přilehlého kláštera ze 16. století). Ústřední výbor KSSS sice uhradil veškeré náklady, ale tím nezakryl, že nové brežněvovské vedení mělo s Chruščevem problémy i po jeho odchodu z funkce, a to především kvůli úniku textu jeho velmi otevřených vzpomínek na Západ. 

    Vše se odehrávalo narychlo a v utajení a nikdo kromě těch, kteří byli informováni rodinou, se podle Taubmana nestihl zúčastnit ani smutečního obřadu, ani pohřbu. 

    Nikdo z jeho bývalých kolegů se neodvážil osobně kondolovat, což kontrastovalo se záplavou kondolencí ze zahraničí od hlav států a vedoucích představitelů komunistických stran. 

    V pondělí 13. září v den pohřbu Pravda otiskla místo nekrologu jen drobné oznámení na konci první strany, které „s lítostí“ oznamovalo úmrtí „bývalého prvního tajemníka ÚV KSSS a předsedy Rady ministrů SSSR“. Během smutečního obřadu byly v okolí prázdné ulice a za plotem hřbitova ulice obsadila nákladní auta naložená vojáky se samopaly. Kolem otevřené rakve stáli členové rodiny a několik starých Chruščevových přátel a kromě věnců od příbuzných a přátel si mohli všimnout i skromného věnce od ústředního výboru a rady ministrů. 

    Ze zastaralých reproduktorů se podle Taubmana skřípavě linula pohřební hudba Chopina a Beethovena. Po skončení projevů se policisté snažili zabránit asi dvěma stovkám přihlížejících, aby se přiblížili k hrobu. Jak poznamenává Taubman, když hrobníci zasypávali rakev hlínou, přiběhl muž s dalším věncem: „Nikitovi Sergejeviči Chruščovovi od Anastase Ivanoviče Mikojana,“ ten po Stalinově smrti podporoval Chruščova v jeho destalinizující politice. Teprve po čtyřech letech rodina získala povolení umístit na hrob Chruščevovu bustu od Ernsta Neizvestného. 

    Rakev čtvrtá aneb Já jsem tady byl první 

    V roce 1978 byl Gorbačov jako tajemník ÚV KSSS odpovědný za zemědělství „převelen“ do Moskvy a zde přímo v centru Moskvy byl svědkem i účastníkem dalšího pohřbu uzavírajícího jednu éru SSSR – pohřbu Leonida Iljiče Brežněva v roce 1982. To již byl Gorbačov plnoprávným členem mocenského centra země, politbyra ÚV KSSS. 

    Leonid Brežněv zemřel 10. listopadu 1982 ve věku 75 let. Po pěti dnech státního smutku se na Rudém náměstí konal státní pohřeb, rakev se zesnulým Brežněvem byla vezena na lafetě a doprovázela ji čestná stráž. Jak popisuje Susan Schattenbergová, vzhledem k tomu, že texty nekrologu a veřejného oznámení musely být pečlivě formulovány a schváleny politbyrem, byli lidé oficiálně informováni až 11. listopadu v 11.00 hodin. 

    Když však rozhlasové a televizní stanice hrály několik hodin předtím jen pohřební hudbu, většina lidí se dovtípila, že právě zemřel již dlouho a těžce nemocný Brežněv.

    Jeho smrt – na rozdíl od posledního voždě, jenž zemřel ve službě – provázely spíše než dramatické projevy smutku a beznaděje úleva a vtipy: „Jaká byla Brežněvova poslední slova? - Juro [Jurij Andropov – pozn. aut.], nedotýkej se toho dýchacího přístroje!“ Také Brežněv byl pohřben v nekropoli u kremelské zdi. Jak dodává Schattenbergová, „(…) jako vždy v Sovětském svazu se otázka nástupnictví zúžila na to, kdo bude mít na starosti pohřební výbor.“ 

    Jurij Andropov se z potenciálních nástupců dostavil do Brežněvova bytu mezi prvními, a získal tak rozhodující výhodu nad Černěnkem, který se zprávu dozvěděl až později. Andropov tak byl nyní „jasnou“ jedničkou, pokud šlo o zajištění všech potřebných záležitostí. Otevřený boj o moc, kterého se všichni tak obávali, se nekonal. Všichni se podle Schattenbergové drželi nepsaných pravidel a svých daných rolí včetně Gorbačova, jemuž se pod „křídly“ jeho patrona Andropova otevřela cesta až na samý vrchol sovětské moci.

    Rakev č. 5, č. 6 a sedmá nejprostornější

    Osmašedesátiletému Gorbačovovu patronu ale mnoho času vzhledem k nemocným ledvinám nezbývalo. Jak dodává Schattenbergová, s pomocí nejmodernější technologie mohl žít ještě několik let, ale v Sovětském svazu tehdy neměli s dialýzou dostatek zkušeností. V září 1983 už Andropov nebyl schopen opustit nemocnici; zemřel 9. února 1984 po 15 měsících ve funkci. Po čtyřech dnech státního smutku mu byl na Rudém náměstí uspořádán státní pohřeb za účasti zahraničních představitelů včetně amerického viceprezidenta George Bushe a britské premiérky Margaret Thatcherové. Také on byl pohřben v kremelské nekropoli. 

    Novým gensekem se stal na tuto funkci netrpělivě čekající, ale již také těžce nemocný Konstantin Černěnko a už během jeho krátkého funkčního období se de facto stal mužem č. 2 v sovětské hierarchii právě Gorbačov. V neděli vpodvečer 10. března 1985 se jako jeden z prvních dozvěděl, že Černěnko v 19:20 zemřel. Gorbačov svolal na desátou hodinu večer mimořádné zasedání politbyra. Byl si podle Taubmana jistý, že hned několik jeho kolegů z politbyra doufá, že se stane Černěnkovým nástupcem. Kromě Viktora Grišina a Grigorije Romanova to podle něj byli i Nikolaj Tichonov a Andrej Gromyko, jenž Gorbačova údajně nepovažoval za „seriózního“ státníka. 

    Gorbačov při zahájení schůze schválně nezasedl na místo předsedy. Informoval své kolegy o Černěnkově smrti a pak vyzval politbyro, aby rozhodlo o tom, kdo bude jmenován předsedou pohřební komise. A jak bylo řečeno, v minulosti vždy platilo nepsané pravidlo, že tím, koho politbyro do čela této komise jmenuje, také „naznačí“ ústřednímu výboru KSSS, kdo pak má být v podstatě již jen formálně zvolen za generálního tajemníka, a tedy i nového vůdce strany. Po Gorbačovově výzvě podle Taubmana následovalo dlouhé ticho, které přerušil moskevský stranický vůdce Grišin a jeden z možných kandidátů na stranický trůn: 

    „Proč bychom měli otálet? Všechno je jasné. Ať to udělá Michail Sergejevič.“ Tím podle Taubmana Grišin uznal svoji porážku a o novém vůdci bylo rozhodnuto.

    Při posledním pohřbu, jehož se Gorbačov účastnil, mu historie přisoudila roli řečníka, pozůstalého i „pohřbívaného“ – se zánikem Sovětského svazu totiž odcházel i kus Gorbačova samotného. Večer 25. prosince 1991 pronesl v celostátní televizi projev, v němž oznámil svoji rezignaci na funkci prezidenta SSSR s tím, že tento úřad v podstatě zaniká a jeho pravomoci přecházejí na prezidenta Ruska Borise Jelcina. Tentýž večer po jeho vystoupení v televizi byla naposledy spuštěna sovětská vlajka a naposledy zazněla i státní hymna Sovětského svazu. 

     

    Použitá literatura: 

    Oleg Khlevniuk, Stalin. New Biography of a dictator, Yale University Press, 2015,

    Frederik Pleitgen, Tara John, Russians say farewell to USSR's last leader Mikhail Gorbachev in funeral snubbed by Putin, CNN, 3.9. 2022

    Victor Sebestyen, Lenin the dictator: an intimate portrait, London: Weidenfeld & Nicolson, 2017,

    Susanne Schattenberg, Brezhnev. The Making of a Statesman, I.B. Tauris, Bloomsbury, 2022,

    William Taubman, Gorbachev: His Life and Time, W. W. Norton & Company Ltd, 2017,

    William Taubman, Khrushchev. The Man and his Ear, Free Press, 2003,

    Mark Trevelyan, Factbox: Honour or disgrace - how Russia has buried its past leaders, 3.9. 2022.

    Zdroj: RIA Novosti , CC BY-SA 3.0
    Zdroj: RIA Novosti , CC BY-SA 3.0

     

    Matku odvlekla Státní bezpečnost a dvouletá holčička zůstala v hájovně sama

    / /
    Dagmar Stachová s dívkou, která se o ni v hájovně starala, snímek z doby před zatčením rodičů. Zdroj: archiv pamětnice
    Dagmar Stachová s dívkou, která se o ni v hájovně starala, snímek z doby před zatčením rodičů. Zdroj: archiv pamětnice

    Dagmar Stachová se nikdy nedozvěděla, zda to byl omyl, nebo záměr. Po zatčení její matky ji estébáci nechali v odlehlé myslivně samotnou. Plačící dvouletou holčičku lidé našli až po několika dnech. Důsledkem dramatické události byl také rozpad rodiny.

    Dagmar Stachová s babičkou, 1951. Zdroj: archiv pamětnice
    Dagmar Stachová s babičkou, 1951. Zdroj: archiv pamětnice

    Až do toho osudného dne na začátku léta 1949 prožívala malá Dagmar idylické dětství. Žila s rodiči na lesní samotě na Vsetínsku, kde její otec Jaroslav Jež pracoval jako polesný, zatímco maminka se starala o hospodářství. 

    Jednoho dne zaslechli rodiče před hájovnou zvuky. Otevřeli dveře a na prahu ležel raněný muž. Teprve když rodiče přivolali lékaře, který ho ošetřil, zjistili, že to je Jaromír Vrba, bývalý partyzán a člen protikomunistické odbojové skupiny Světlana. Zranění utrpěl při přestřelce s agenty Státní bezpečnosti, ve které jednoho z nich zastřelil, a tak se stal nejhledanějším člověkem na Vsetínsku. Přestože mu Ježovi a potom i další lidé poskytli úkryt, nakonec byl dopaden. 

    Jsme rádi, že čtete naše články!

    Poté si Státní bezpečnosti přišla i pro Jaroslava Ježe. Byl právě na obvyklé pochůzce v lesích, když k myslivně přijela auta, vyskákali z nich muži a odvezli jeho ženu Miladu. Zaměstnanci, kteří v myslivně pracovali, utekli. Otec, který se o zatčení dozvěděl, se ukryl v lese. V domě zůstala jen dvouletá Dagmar. 

    „Nikdo z estébáků nedal příbuzným vědět, co se stalo. Takže jsem v té lesovně zůstala pár dní sama.“ 

    Naštěstí k tomu došlo na začátku prázdnin, kdy k rodičům jezdili na letní byt přátelé z Prostějova. Ti nakonec dorazili, postarali se o malou Dagmar a čtyři měsíce pátrali po její rodině, než se jim podařilo kontaktovat prarodiče v Ostravě. Ti si pro ni konečně přijeli. 

    Jaroslav Jež roku 1938. Zdroj: archiv pamětnice
    Jaroslav Jež roku 1938. Zdroj: archiv pamětnice

    Mnohokrát si kladla otázku, zda ji tam estébáci nechali bez pomoci cíleně, nebo na ni ve zmatku zapomněli. Nebo si snad nevšimli, že tam je? Neví ani, proč nikdo z lidí, kteří z myslivny utekli, hned nekontaktoval úřady. „Asi se báli. To byla doba, kdy se každý bál,“ přemítá. 

    Proč s námi maminka nejde domů?

    Její matku odsoudili na šestnáct let za velezradu, otec zůstal ještě dva roky nezvěstný. Dagmar vyrůstala u babičky a dědečka v Ostravě v jejich domku s čistírnou, která jim před rokem 1948 patřila. Matku vídala jenom na návštěvách v pardubické věznici, kam jezdily jednou za půl roku. Po několikahodinové cestě vlakem a přespání v pardubickém hotelu mohla matku vidět na půl hodiny. 

    „Babička s maminkou vždycky návštěvu proplakaly. Objímaly se a já do toho vřískala, bylo to drsné.“

    Babička Anna Veverková. Zdroj: archiv pamětnice
    Babička Anna Veverková. Zdroj: archiv pamětnice

    Jako dítě nechápala, proč maminka nemůže žít s nimi, proč s nimi neodjede domů. Vazby s otcem se přerušily úplně. Až mnohem později se Dagmar dozvěděla, že během dvou let, kdy se skrýval, se snažil připravit se cestu na Západ, aby společně s ní mohl emigrovat. Babička s dědečkem mu to měli za zlé, tvrdili, že kdyby se sám přihlásil na policii a řekl, že jeho žena o ničem nevěděla, Milada by nedostala tak vysoký trest. Jaroslav Jež byl stejně jako matka odsouzen na šestnáct let a Dagmar ho až do doby dospívání nikdy neviděla. 

    Máš hlad? Dostaneš najíst, až promluvíš

    Během jejího dětství dělala Státní bezpečnost všechno pro to, aby rodině zkomplikovala život. Jednou, když byla s babičkou na dovolené ve Starých Hamrech, se u rekreační chaty vyrojili muži v kožených kabátech a násilím je naložili do auta. Neřekli jim, kam je vezou, teprve později Dagmar zjistila, že jeli do centra Ostravy na krajské ústředí StB. 

    „Tam nás rozdělili. Babičku jinam, mě jinam. Pořád chtěli vědět, co babička s dědečkem doma probírají.“ 

    Trvalo to dlouho a tehdy desetiletá Dagmar měla velký hlad. „Přišel estébák s tácem obložených chlebíčků, které nesmírně voněly. Mával mi s nimi pod nosem a říkal: ,Máš hlad? Dám ti, až řekneš, o čem si babička s dědou povídají.‘ A já jsem pořád brečela a říkala, že nevím.“ 

    Až po výslechu zjistily, že současně s nimi byl v policejní budově vyslýchán i dědeček. Po návratu našli celý dům vzhůru nohama: „Šuplíky vytažené, vše na hromadách. Ve sklepě koks i dřevo rozházené. Údajně hledali zlato a šperky. Našli jeden prstýnek, ten beze slova ukradli.“

    Prarodiče žili ve vlastním domku v ostravské čtvrti Vítkovice, přičemž polovina domu byla napsaná na Dagmařinu maminku. Jednoho dne, když od matčina uvěznění uplynulo už několik let, se k nim domů dostavil jakýsi úředník a oznámil babičce, že dluží mnoho tisíc na nájmu. „Babička tomu pánovi vysvětlovala, že na nájmu nic dlužit nemůžou, protože to je jejich dům. Řekl, že není, že už dávno propadl státu.“ Matce byl totiž po jejím uvěznění zabaven i její majetek, ale prarodičům to nikdo neoznámil. Po léta pak spláceli dluh za bydlení ve vlastním domě, po stokorunách, které Dagmar nosila na bytový odbor národního výboru.

    Režimu neodpustím, že mi rozbil rodinu

    Dagmar Stachová roku 1966. Zdroj: archiv pamětnice
    Dagmar Stachová roku 1966. Zdroj: archiv pamětnice

    Roku 1957 se Milada Ježová jednou uprostřed noci vrátila z vězení. „My jsme spali, nic jsme netušili,“ vypráví Dagmar Stachová. „Dědeček vstával jako první ve čtyři hodiny ráno, aby pracoval v čistírně. Mezi špinavým prádlem na vyčištění našel ležet maminku. Byla tam zalezlá jako koťáko. Schovala se tam, aby nás v noci nebudila.“ 

    Osm let, po které malou Dagmar vychovávali prarodiče, se na jejich vztahu nesmazatelně podepsalo: 

    „Už jsme s maminkou nikdy nenavázaly opravdu vřelý vztah, jaký by matka s dcerou měly mít.“

    „Jí to nevyčítám. Ale režimu nikdy neodpustím, že mi rozbil rodinu,“ dodává Dagmar Stachová. 

    Dagmar Stachová s maminkou Miladou Ježovou a babičkou Annou Veverkovou po propuštění matky z vězení. Zdroj: archiv pamětnice
    Dagmar Stachová s maminkou Miladou Ježovou a babičkou Annou Veverkovou po propuštění matky z vězení. Zdroj: archiv pamětnice

    Ještě více se odcizila s otcem, kterého neviděla mnohem delší dobu. Matka se s ním po propuštění z vězení rozvedla: „Bylo jí třicet šest let, když se vrátila z vězení. Strávila tam nejlepší roky. Chtěla začít znovu.“ Jednoho dne, to už byla Dagmar teenager, kdosi zazvonil u dveří. Šla otevřít a uviděla neznámého muže. „Řekl: ‚Ty jsi Dášenka.‘ A já jsem řekla: ‚A ty jsi táta.‘“ Jenže její babička se k otci chovala odtažitě, sdělila mu, že u nich nemá co pohledávat. „Já tehdy byla puberťák, nechápala jsem to. Vřískala jsem, že chci mít maminku i tatínka, chtěla jsem je dávat dohromady.“

    Znovu uplynuly roky, než se setkali podruhé, to už byla Dagmar vdaná. Teprve tehdy jí vyprávěl celou svou historii skrývání v lesích a uvěznění. „Tatínek poté až do penze dřel v ostravské chemičce. Toužil vrátit se do lesa a dělat hajného. Ale kdeže by mu někdo coby politickému vězni dovolil mít pušku,“ podotýká Dagmar. Přestože často doma slýchávala, že otec zapříčinil rodinnou tragédii, ona ho považuje za hrdinu. „Rozhodně to nebyla jeho chyba. Chyby dělali lidé, kteří tehdy jako stádo snášeli režim, který přišel. Těch pár jedinců, kteří v něm nechtěli žít, a byli za to potrestáni jako moji rodiče, já vnímám jako hrdiny,“ říká.

    Měli bychom si dát pozor

    Dagmar Stachová se díky obrovskému dědečkovu nasazení, kdy obešel všemožné úřady a instituce, začátkem šedesátých let dostala na strojní průmyslovku. Pracovala na ostravském bytovém podniku a rok po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se i ona sama dostala do konfliktu s režimem, když se v práci neúspěšně pokusila rozmnožovat protiokupační letáky. Znovu se ocitla v budově Státní bezpečnosti, v té, kde ji vyslýchali jako malou holku. Postavili ji před soud. Dostala čtyřměsíční trest s podmínkou na dva roky. Prokurátor se však odvolal a trest jí byl zvýšen na dva roky s podmínkou na dva roky. Rovnou do vězení ji neposlali jen díky tomu, že k soudu přinesla potvrzení o svém těhotenství.

    Dagmar Stachová při natáčení. Zdroj: Pamět národa
    Dagmar Stachová při natáčení. Zdroj: Pamět národa

    „Bojím se, že komunismus v nějaké podobě zase přijde, že lůza začne brát lidem, kteří se snažili a něco vybudovali,“ 

    komentovala současnou situaci v roce 2019. „Většina se nechá utáhnout na sliby a pak sebou lehce manipulovat. Jenže pak je ten manipulátor někam stáhne. Toho se obávám. To, co jsem prožila, cítím jako memento. Sakra bychom si teď měli dát pozor.“

    Subscribe to