Byli jen kost a kůže. V Česku se dočkaly osvobození tisíce vězňů z celé Evropy

/ /
Oplocení pobočného koncentračního tábora v Rychnově u Jablonce nad Nisou, kde byli vězněni především Poláci.
Oplocení pobočného koncentračního tábora v Rychnově u Jablonce nad Nisou, kde byli vězněni především Poláci.

V zabraných Sudetech vybudovali nacisté 34 pobočných koncentračních táborů. Prošlo jimi 30 tisíc vězňů a vězeňkyň z celé Evropy. Polský vězeň Andrzej Reszczyński vážil 42 kilo, když do lágru v Rychnově u Jablonce nad Nisou vstoupili sovětští vojáci.

V pobočném koncentračním táboře v Rychnově u Jablonce nad Nisou (Reichenau) pracovali v krutých podmínkách zejména Poláci, dále vězni ze zemí Sovětského svazu, Československa, Německa, Itálie, Jugoslávie, Francie, Belgie, Holandska a Norska.

Speciál Paměti národa.
Speciál Paměti národa.

Do podhůří Jizerských hor přijížděli v transportech z kmenového tábora Gross-Rosen od března 1944, kdy tábor vznikl na žádost místní továrny Getewent. Ta vyráběla pro německou armádu spojovací techniku – přijímací, vysílací a zesilovací radiové zařízení do obrněných vozidel, tanků i letadel, a proto žádala zařadit do transportů kvalifikované dělníky a odborníky.

Außenlager Reichenau byl jedním ze 34 pobočných táborů, které vybudovali nacisté v zabraných Sudetech. Zřizovali je strategicky v českém pohraničí nedaleko hlavních táborů Flossenbürg, Auschwitz a Gross-Rosen zejména v posledním roce války, kdy stoupala válečná výroba. 

Schindlerův seznam Jeden z 18 pobočných táborů Gross-Rosen na území dnešní České republiky vznikl v Brněnci na hranici Sudet a protektorátu, kam na podzim 1944 přesunul Oskar Schindler, rodák z nedalekých Svitav, 1 100 židovských vězňů z krakovského ghetta, a zachránil je tak před smrtí v nacistických vyhlazovacích táborech. Vypráví o tom kniha Schindlerova archa australského spisovatele Thomase Keneallyho, na jejímž základě natočil v roce 1993 Steven Spielberg film Schindlerův seznam.

Na území protektorátu se nacházely pouze čtyři tábory (v Hradištku a Vrchotových Janovicích, Panenských Břežanech a Brně). „Karl Hermann Frank si nepřál pobyt cizinců i vězňů z ciziny na území protektorátu, protože měl strach z toho, že místní české obyvatelstvo by vězňům pomohlo,“ vysvětlil malý počet táborů v protektorátu německý historik Alfons Adam, který pracovní tábory na českém území zmapoval v knize Otroci třetí říše.

Sabotáže a tajný poslech rádia

Dne 14. března 1944 dorazil do Reichenau první transport 199 vězňů (jeden cestou zemřel), z nichž většina byla přidělena do komanda Baukolonne na výstavbu tábora. Ta začala úklidem půlmetrové vrstvy sněhu a vybudováním trojitého plotu s ostnatými dráty, které byly pod neustálým elektrickým proudem. Po dokončení tábora stály na rozích čtyři strážné věže vybavené reflektory, mezi dvěma baráky pro vězně byl zřízen tzv. apelplac, který s oblibou využíval vedoucí tábora Ernst Braun.

Továrna v současnosti. Foto: Jablonec-gablonz.net
Továrna v současnosti. Foto: Jablonec-gablonz.net

O drsných podmínkách v táboře vypovídají vzpomínky mnoha vězňů. Lagerführer Braun jim rád ubližoval s pomocí blokových (velitelů bloků),  jimiž jmenoval kriminálníky. Dozorci nejhůře zacházeli s venkovními komandy, Baukollone, kterým nařídili hloubit spojovací tunel mezi továrnou a koncentračním táborem. Vězni trávili nekonečné hodiny v neustále vyvěrající ledové vodě, která jim často sahala až k pasu. Jiní dřeli na výstavbě druhé železniční koleje nebo udržovali silnice.

Firma Getewent se podílela také na utajované výrobě elektromagnetického zařízení na vyhledávání cílů. Kvůli ní do Rychnova navozila cisternami do speciální kruhové nádrže Schwan (labuť) mořskou vodu, ve které se zkoušely různé sonary pro identifikaci podmořských objektů, tedy ponorek, a další podobná zařízení. Zdroj: Zdeněk Štafl, Koncentrační tábory na Jablonecku

O něco snesitelnější byl pobyt v Reichenau pro kvalifikované vězně, kteří pracovali v továrním baráku v jedenácti až dvanáctihodinových směnách. Skupině Poláků uvězněných za účast na Varšavském povstání se dařilo kazit výrobu montováním nesprávných odporů do radiopřijímačů. Přístup k součástkám využili vězni k sestrojení jednoduchého rádia, jehož poslech jim dával naději na brzkou porážku Německa. Blížící se konec války naznačoval v polovině února příchod velitelství vyklizeného Gross-Rosen do Rychnova, který se tak z pobočného tábora stal táborem hlavním.

Poslední týdny v táboře a jeho osvobození popsal polský vězeň Andrzej Reszczyński, který byl do tábora deportován v červenci 1944 za zapojení do podzemní Zemské armády ještě před vypuknutím Varšavského povstání. V táboře Gross-Rosen prošel selekcí jako kvalifikovaný dělník, protože za války pracoval ve Varšavě v autodílně Bosch.

Vzpomínky polského vězně Reichenau

Po deseti měsících v táboře jsem byl na dně lidské degradace. Neustále jsem trpěl nachlazením. Obložil jsem pruhovanou bundu kouskem látky vyříznutou z oblečení, které v našem táboře nechali Židé. Esesmani je hnali jako dobytek z Osvětimi. To bylo v zimě. Byl sníh a mráz. Zamkli je na noc v baráku. Bili je dlouhými biči jako zvířata. Nikdy na to nezapomenu. Šli do Terezína a tam možná do plynových komor. Kdo ví? Můj kamarád Edek Malinowski to přežil. Nakonec ho zradilo srdce. Už více nesneslo. A kolik toho může člověk vydržet pod útlakem?

Strava v Reichenau 250 gramů chleba s náhražkovým kafem k snídani,  polévka z řepy nebo trochu brambor k obědu, k večeři 250 gramů chleba a řídké kafe. Zdroj: Zdeněk Štafl, Koncentrační tábory na Jablonecku

Nás utlačoval Herrenvolk [nadřazená rasa], SS a Hitlerova hlídka, která stála také na věžích našeho tábora v Reichenau. Sovětská děla byla slyšet už brzy na jaře. Přicházela svoboda. Paradox historie zařídil, že nás měli osvobodit ti, kteří nás vraždili a utlačovali jiné národy. Mezi nimi také náš. Poslouchejte příběhy ze Sibiře.

Můj kamarád z tábora, Rus Saša, mi povídal: „Poslouchej, soudruhu, tady v Reichenau je charošo (dobře). Najíst nám dají. Já jsem byl na Bělomorkanalu [kanál spojující Bílé a Baltské moře vybudovali vězni stalinských gulagů v rekordním čase v letech 1931–1933]. Tam zemřelo půl milionu lidí. A tady je dobře.“ Ale i jeho blokový dohnal, když drátem kradl oknem balíčky ze skladu. Pak náš tábor už nechválil.

Dunění děl bylo slyšet pořád blíž a blíž. A mně byla zima. Strašná zima. Ohříval jsem se od pájky v dílně. Vytápění bylo mizerné, byl jsem vděčný za malý paprsek tepla. Pracovali jsme hlavně v noci. Přes den nebyl elektrický proud. Říše dohasínala. Fašistická bestie umírala. Esesáci na věžích už nebyli jako na začátku. Ani velitel našeho tábora Lagerführer Braun.

V noci bylo těžké spát. Žraly mě štěnice, které padaly z postele nade mnou. Lákaly je zbytky mé krve, která v mém strašně vychrtlém těle ještě pořád proudila. Vši hlodaly jinak – kousek po kousku. Blechy kousaly. To vytvořilo kakofonii nepříjemných pocitů. Nebo symfonii táborového utrpení. V ložnici byla zima. Blokový Kempa [Polák Tadeusz Kempa], zastánce chladného odchovu vězňů, nařídil otevření oken. Nebohé dělníky z Baukolonne dával do betonové vany s ledově studenou vodou. Zemřeli rychle.

Můj kavalec byl velmi nepohodlný. Byly to desky pokryté matrací, ve které kdysi dávno byla sláma. Nyní tam žily vši a blechy. Štěnice raději seděly ve štěrbinách postelí. Byly jich houfy. Žily tam a živily se naší ubohou krví. Moje kosti byly pokryty pouze uvolněnou bledou kůží. Svaly a tuk už byly dávno pryč. Bylo pro mě těžké ráno vstát na apel. Ale vřískot štubového [velitel pokoje] a Kempy by probudil snad i mrtvého. Rád při rozkazech používal hůl. Byl nebezpečný. Nevypočitatelný. Běhal a mlátil kolem sebe. Křičel. Nohy se mi podlamovaly, byly velmi oteklé podvýživou. Sotva jsem došel do Waschraumu [umývárny]. Byla kousek, ale stezka byla kluzká a nepohodlná. Držel jsem se madla, abych nepadl. Moje hlava bzučela. Měl jsem závrať. Probudit se ve čtyři ráno a pak to mytí. Kempa kontroloval, abychom nemohli uniknout proudům ledové vody stékající z nedalekých hor.

Jednou řekl, že jsem špinavý, byla to myslím i pravda. Přikázal štubovému Kaźkovi Jabłońskému, aby mě umyl. Vtáhl mě do umývárny. Svlékl mě do naha. Bil mě holí po celém těle, tedy vlastně kostech, a poléval mě vodou. Byla mi velká zima. Prosil jsem toho tyrana, aby přestal. To nepomohlo. Dál na mě lil vodu a tloukl mě holí. Pro změnu. Padl jsem na podlahu. Dál mě poléval tou strašnou vodou. Nakonec se rozhodl, že jsem čistý, a dal mi pokoj. Kolegové se ptali, proč mě tolik trápí? Protože je špinavý. Mám rád čistotu, řekl. Nějak jsem toto mučení přežil. To byl obvyklý osud vězně. Tábor není sanatorium. Studenou vodu nenávidím dodnes.

Přicházelo jaro a byl jsem velmi slabý. Ještě chvíli a půjdu do baráku, kde se umíralo. Tam leželi ti, kteří se už neudrželi na nohou. Měli neustálý průjem a leželi ve vlastních výkalech. Pomalu umírali. Dříve je vozili z Reichenau do Gross-Rosenu, kde bylo krematorium. Teď je prostě zakopali do zmrzlé země.

Při práci nás strážil starý voják. Seděl v rohu místnosti na stoličce a dřímal. Čepice mu spadla z hlavy. Spal. Mám podezření, že už měl dost války. Snil o míru a klidu. Puška byla mezi nohama. A my jsme pracovali. Ve skutečnosti jsme se všichni opírali o ponky a také spali. Neměli jsme žádné součástky. Napětí v síti bylo slabé. Žárovka nám nad hlavami žlutě blikala. Kde je to mocné Německo? A esesmani v holínkách?

Kostka Maggi

Vstal jsem ze své židle. Vzal jsem si misku, které jsem si všiml v haraburdí. Umyl jsem ji. Byla vhodná na hostinu, kterou jsem připravoval. Vzal jsem si vodu a položil ji na sporák, který stál v rohu místnosti. Měl ji zahřát. Hrabal jsem se v kapse a vytáhl poslední Maggi kostku – poklad, který jsem si schovával od ledna a čekal na správnou příležitost. Poslední kostka.

Sílu Polákům údajně dodávala i socha mořské panny na fontáně, kterou nechal postavil SS Lagerführer Ernst Braun v areálu tábora. Polský vězeň Alexander Piekarski na fontánu vytvořil mořskou pannu, tzv. syrenku, která je ve znaku Varšavy. 

Poslala mi ji teta Łukowiczowa z Chojnic. Skoro jsem ji neznal. Byla příbuznou otčíma, kterého jsme ve Varšavě nazývali tatínkem. Poslal jsem paní Łukowiczové dopisnici. „Frau von Lukowicz, Koenitz, Ostpreussen.“ Jako obvykle. „Bin gesund und fuehle mich gut. Schicken Sie mir ein Packet.“ Jsem zdravý a mám se dobře. Pošlete mi balíček. A stal se zázrak. Fronta se blížila a oni, kteří toho neměli sami moc k jídlu, mi poslali balíček. Pár cibulí. Nějaký cukr, kostky Maggi a marmeládu z červené řepy. Esesáci si vzali polovinu. Zbytek jsem dostal. Moje ruce se třásly. Když jsem balíček dostal, měl jsem vlhké oči. Drahá teta. Měla milosrdné srdce. Opravdová křesťanka, která se podělí s ubohým vězněm. Požehnal jsem jí. Její dobrotu si pamatuji dodnes.

Tyto dary jsem jedl po troškách, ale i tak dlouho nevydržely. Po týdnu jsem měl jen jednu kostku. Schoval jsem si ji. Teď přišla ta chvíle. Hodil jsem to do misky a začal ji konzumoval. Horká tekutina mi spálila rty. Hltavě jsem pil. Miska mě pálila do dlaní. To mi nevadilo. Měl jsem hlad a byla mi zima. Skvělá chuť mé polévky mě tak potěšila, že si ji pamatuji navždy. Polévka měla v sobě tolik tepla a přinesla naději, že možná už brzy... Trochu jsem se zahřál.

Za úsvitu jsme opustili barák. Foukal ostrý zimní vzduch. Nad horami na horizontu probleskovalo světlo. Den začínal. Kempa nás nehnal na apel, dal nám pokoj a šel spát. Zjevně také cítil svobodu, která přicházela. Přišli jsme na náš barák. Stál jsem před vchodem a hluk děl z východu byl už jasně slyšet. Rusové se blížili k Odře. „Vytrvat do konce,“ pomyslel jsem si. Kempa změkl. Jeho oči se leskly. Byl očividně opilý. Křičel přímo do ložnice: „Spěte!“ Nemohl jsem uvěřit tomu, co se mu stalo. Byl z něj úplně jiný člověk.

Hladový. Ale co znamená hlad v porovnání s pocitem zimy, který mě trápí? Vlezl jsem si pod deku. Okamžitě na mě vtrhl hmyz. Unavený, rychle jsem upadl do nádherné propasti snu. Zdálo se mi o našem domě v ulici Marszałkowska, která po povstání byla pryč. Moje matka se nade mnou skláněla: „Spi, Ondrášku, spi. Zítra ti bude lépe. Maminka se za tebe modlí. Maminka se vždycky modlí a vždy je nablízku.“

Wolni!

A pak konečně přišel ten den, po kterém jsem toužil spoustu nocí i dní. Němci se stali neklidní a přikázali nám dát se na pochod z tábora. Dlouhá řada vězňů poháněných esesmany šla směrem k lesu pod horou. Náhle nám cestu zatarasila kolona tanků. Děla se dívala hrozivě na naši stranu. Zdalipak už je to konec? Ptali jsme se sami sebe.

Polský vězeň Andrzej Reszczyński na vzpomínkové akci po válce v koncentračním táboře Gross-Rosen.
Polský vězeň Andrzej Reszczyński na vzpomínkové akci po válce v koncentračním táboře Gross-Rosen.

Byli to Němci na cestě do Berlína a nechali nás. Vrátili jsme se zpět do tábora. Následující den byl už onen první den svobody... Ráno nás vzbudily výstřely z pušek. Byli to čeští partyzáni. Esesmani pálili jejich směrem a ti dobří vojáci utekli. V poledne přijeli na koních Rusové. Dozorci utekli. Několik jich chytli a vsadili je do klecí po vlčácích esesáků. Vězni na ně házeli kameny a některé bili. Viděl jsem všechno jako v mlze. Oteklé nohy mě sotva nesly. Byl jsem na konci sil hladem i zimou. Moc nechybělo a nevrátil jsem se domů, do zničené, spálené Varšavy.

V kuchyni jsem nabral kaši do svojí misky, přidal jsem marmeládu a hltavě to snědl. Dostal jsem se ke krabičce strašných německých cigaret, které jsem vykouřil, i když jsem nikdy předtím nekouřil tak silné cigarety. Byl jsem omámený dýmem a svobodou. Položil jsem se na svůj kavalec, abych si odpočinul. Byl jsem strašně slabý. I přesto jsem za chvilku vstal a ve svých obřích dřevácích jsem šel tam, kde byly ve fabrice knihy. Z rozbité skříně jsem vzal několik knížek. Jedna byla 20 tisíc mil pod mořem Julese Verna. Vrátil jsem se s nimi do baráku, ale ze čtení nic nebylo. Písmenka mi skákala před očima, neměl jsem sílu. Vážil jsem 42 kilo a byl jsem vyčerpaný. Večer mi můj "přítel" Kempa řekl, abych se přihlásil do nemocnice do Jablonce.

Důsledky mojí žravosti se ukázaly jako katastrofální. Dostal jsem strašný průjem a celou noc jsem proseděl na latríně před barákem. Trochu jsem dřímal, trochu jsem přemýšlel nad svým osudem. Noc byla pěkná. Obří měsíc visel na obloze. Všechna střelba utichla. Byl klid, jasno a na nebi svítily hvězdy. Bylo mi 22 let a měl jsem život před sebou. Dalšího dne jsem jel do nemocnice do Jablonce, hezkého městečka nedaleko, kde jsem kvůli vyčerpání strávil čtyři týdny. A pak jsem se vrátil do vlasti, kde jsem se setkal ve Wroclawi se svým blokovým Kempou, ale to už je jiná historie…

Po válce  Andrzej Reszczyński našel nový domov ve Wroclawi, tedy na dřívějším německém území. Vystudoval medicínu a stal se gynekologem a pionýrem nitroděložní antikoncepce v Polsku. Je autorem několika patentů děložních tělísek. Blokový Tadeusz Kempa také začal nový život ve Wroclawi, kde pracoval v inzerci časopisu Pionier a kde ho identifikoval bývalý vězeň z Rychnova. Kempa byl poté odsouzen k 15 letům vězení. Tábor v Rychnově byl v létě 1945 využit jako internační tábor pro Němce z okolí.

Po válce zmizely z Československa stovky Rusů. Odvlekla je sovětská kontrarozvědka SMERŠ

/ /
Anastáziina maminka Sofie s otcem (vpravo) a dědečkem (uprostřed), který zmizel 20. května 1945 neznámo kam.
Anastáziina maminka Sofie s otcem (vpravo) a dědečkem (uprostřed), který zmizel 20. května 1945 neznámo kam.

Den po Rudé armádě vstoupili do Prahy agenti sovětské kontrarozvědky SMERŠ (Smrt špionům). Úkol pozatýkat Rusy, kteří našli po roce 1921 v Československu útočiště před bolševickým terorem, začali plnit hned 11. května 1945.

Do sovětských pracovních táborů, tzv. gulagů, odvlekli přibližně tisíc mužů ruské národnosti. Před pomstou Stalina je nezachránilo ani československé občanství, které řada z nich měla.

„Do večera bude váš muž zpátky. Potřebujeme se ho jen na něco zeptat,“ říkali sovětští agenti. Když přišli 20. května do Nuslí pro Sergeje Vladimiroviče Marakujeva, už asi nic takového neslibovali. Zatýkání probíhalo víc než týden a poplašné zprávy se v ruské emigrantské komunitě rychle šířily. Anna Marakujevová svého muže už nikdy neviděla. Čekala na jeho návrat až do své smrti v roce 1962, aniž by dostala od sovětských orgánů jakoukoli informaci o jeho dalším osudu.

Odvlečený Sergej Vladimirovič Marakujev. Foto: Paměť národa/Anastazie Kopřivová
Odvlečený Sergej Vladimirovič Marakujev. Foto: Paměť národa/Anastazie Kopřivová

„To bylo to nejhorší,“ řekla Paměti národa Anastazie Kopřivová, vnučka odvlečeného Sergeje Vladimiroviče Marakujeva. Co se s dědečkem stalo, zjistila až po roce 1990, když sovětské velvyslanectví stručně odpovědělo na její soukromý dopis. Po 45 letech konečně zjistila, že dědeček dávno zemřel, zemřel v roce 1945 tři měsíce po svém zatčení.

A až po letech se dočetla v knize SMERŠ: rok v táboře nepřítele podrobnosti o činnosti jedné z nejpřísněji utajovaných špionážních organizací 20. století – sovětské vojenské kontrarozvědky SMERŠ (zkratka Smrt špiónům). Knihu pod pseudonymem Nikolaj Siněvirskij napsal tlumočník Michail Mondič, rodák z Podkarpatské Rusi, který před válkou studoval v Praze v ruském emigrantském gymnáziu.

„Tato organizace existovala jen na konci války a krátce po ní. Byla založena při NKVD pro boj s nepřáteli Sovětského svazu na cizím území, ale NKVD nepodléhala. Cílem bylo ve všech státech, kam Sověti pronikli, vylovit ty, kteří byli nepřáteli Ruska, tedy antibolševiky,“ vysvětlila Anastazie Kopřivová.

Z deníku tlumočníka Smerše Michaila Mondiče, 10. května 1945: „Vítali nás jako osvoboditele, jako zachránce a dlouho očekávané hosty. Ale my jsme jim nepřinášeli svobodu. Nesli jsme s sebou smrt. Vždyť jsme smeršovci. Co je nám do těch usmívajících se, svátečně oblečených děvčat a chlapců. My se musíme co nejdřív dostat do Prahy, zatknout tisíce lidí a potom je vyslýchat, mučit a nakonec zabít. Zabít!“

Siněvirskij ve své knize popsal, jak agenti Smerše spěchali z Ostravy do Prahy, když se dozvěděli, že v Praze vypuklo povstání. „Jak se spěšně  prodírali po silnicích ucpaných odstavenou vojenskou technikou a houfy uprchlíků, aby byli v Praze co nejdříve. Přijeli 10. května večer a 11. ráno se začalo zatýkat.“

Nepřítel státu

Dědeček Anastazie Kopřivové se na seznam nepřátel Sovětského svazu dostal proto, že se v Československu stal ředitelem ruské školy zemědělského družstevnictví a spolupracoval s kozáckými organizacemi sdružujícími mladé Rusy, kteří bojovali na straně bělogvardějců proti bolševikům a v roce 1921 přišli do Československa v rámci tzv. ruské pomocné akce.

Vasilij Vukolov
Vasilij Vukolov

„Československo bylo jediný stát, který nabídl mladým Rusům pobyt financovaný ze státního rozpočtu, ale za dvou podmínek – že se nebudou v ČSR politicky angažovat, zapomenou na svou válečnou minulost a budou se věnovat pouze studiu," vysvětlila Anastasie Kopřivová, rozená Vukolová.

Mezi těmito mladými muži byl tatínek paní Anastazie Vasilij Vukolov. Rodák z nevelké kozácké stanice Lukovská bojoval v občanské válce na jihu Ruska v Donské kozácké armádě. V Praze nejdříve studoval na ruské dvouleté škole zemědělského družstevnictví, kde se seznámil se Sofií Marakujevou, dcerou ředitele této školy, Sergeje Vladimiroviče Marakujeva. Ten v Praze uvízl na obchodní cestě, při níž dohlížel na výměnu ruských surovin za českou zemědělskou techniku.

„Přijel shodou okolností s nejmladší dcerou, s mou tehdy dvacetiletou maminkou, ale návrat zpět do Ruska už ztrácel smysl a mohl být i nebezpečný.“ Jako ředitel školy se poté v Praze staral o vzdělávání mladých Rusů. Ti příležitosti nabídnuté Československem skutečně vyžili, a když bylo jasné, že se do Sovětského svazu vrátit nemohou, jejich talent a píli využila mladá Československá republika.

Otec Anastazie Kopřivové absolvoval na ČVUT obor zemědělského inženýrství a pracoval ve Státním výzkumném ústavu zemědělském v Dejvicích (dnes je v této budově Ústav organické chemie a biochemie AV ČR). Jeho specializací bylo lukařství a pastvinářství a zvláštní pozornost věnoval parkovému a sportovnímu trávníkářství. Stal se vlastně zakladatelem tohoto oboru v ČSR. A vynikal v práci s mikroskopem. Se svou rodinou se usadil na Hanspaulce, tedy nedaleko svého pracoviště a nedaleko míst v Dejvicích a Bubenči, kde žila početná ruská komunita.

Tým Státního výzkumného ústavu zemědělského, v němž působila řada ruských botaniků včetně otce Anastasie Kopřivové Vasilije Vukolova (zcela vlevo).
Tým Státního výzkumného ústavu zemědělského, v němž působila řada ruských botaniků včetně otce Anastasie Kopřivové Vasilije Vukolova (zcela vlevo).

V Bučkově ulici (dnes Rooseveltově) Rusové postavili družstevní dvojdům, tzv. Profesorský dům, v němž žili ruští intelektuálové a profesoři přednášející na pražských vysokých školách. Další tři ruské domy stály nedaleko: dům na třídě Krále Alexandra (dnes Jugoslávských partyzánů) a dvojdům v Koulově ulici, kde žily například sestra a matka spisovatele Vladimira Nabokova. Rusové měli v Dejvicích a Bubenči své obchody, fotoateliér, tenisový klub nebo školku. Tu vedla významná ruská pedagožka Adelaida Vladimírovna Žekulinová a Věra  Alexandrovna Fridmanová a chodila do ní paní Anastazie.

Speciál Paměti národa k 75. výročí konce války.
Speciál Paměti národa k 75. výročí konce války.

„Sice jsem chodila do ruské školky a doma se mluvilo rusky, hrála jsem si s ruskými dětmi, ale přitom si vůbec nevzpomínám, že bych měla nějaký problém s češtinou, a to ani v první třídě české obecné školy. Oba jazyky mi odmala připadaly přirozené,“ vzpomínala Anastazie.

Rozdíl si uvědomovala z jiného důvodu: „Za války jsme na tom byli my emigranti hůř než Češi. Neměli jsme rodinné zázemí, babičky a dědečky z vesnic, kde bychom si mohli přilepšit. Hlad jsme ale vyloženě neměli. Nezapomenu však, jak matka rozpočítávala kostky cukru, aby s nimi vyšla. Nezapomenu na zápach mýdla, které se vařilo z loje, dávalo se pod postel, kde smrdělo, a pak se z něj krájely mazlavé kostky.“

Květen 1945

Květen 1945 přinesl devítileté Anastazii zajímavý objev: vojáci, kteří přijeli do Prahy, mluvili stejným jazykem. „Až tehdy jsem si uvědomila, že můj rodný jazyk pochází z jiné země. Setkání s ruskými vojáky ve mně zanechalo silný čichový vjem: pach špeku smísený se špatným benzinem a naftou. Přijeli od Šárky a parkovali na Červeňáku (Červený vrch), kde byla dříve jen pole. Vojáci tam pásli koně a můj otec tam za nimi chodil a byl nadšený, že našel své krajany.“

Anastazie Kopřivová při promoci na Univerzitě Karlově. Foto: Paměť národa/Anastazie Kopřivová
Anastazie Kopřivová při promoci na Univerzitě Karlově. Foto: Paměť národa/Anastazie Kopřivová

Tatínek patřil mezi Rusy, kteří si nepřipouštěli, že jim s příchodem Rudé armády hrozí nebezpečí. „Někteří Rusové odjeli už v dubnu do západní zóny, jiní se pakovali 9. května. Dědečkovi bylo v té době 72 let a říkal si, proč by ho měli v jeho věku ještě za něco popotahovat. Ani můj otec se nebál. Vždyť od občanské války, ve které bojoval proti bolševikům, uběhlo přes 25 let, a navíc měl československé státní občanství.“

Mýlili se oba: otce agenti Smerš neodvedli jen proto, že viditelně trpěl nevyléčitelnou nemocí. Rakovině podlehl dva roky poté a pro rodinu nastaly těžké časy:

„Byla jsem takové chudé dítě, polosirotek. Do života bez otce jsme navíc s matkou a sestrou startovaly s dluhy, protože jsme kupovaly drahé léky ve Švýcarsku v naději, že pomohou. Odmala jsem byla zvyklá nosit darované odložené šaty. A dosud jsem tento bohulibý zvyk neopustila.“

Špatně na tom byla i babička, která neměla nárok na vdovský důchod. „Babička byla vdova – nevdova. Neměla nárok na důchod a žila na sociálním minimu.“

Anastazie vystudovala pedagogické gymnázium pro vzdělávání učitelů národních škol a učila děti v základní škole na pražském Smíchově. Poté absolvovala dálkové studium oboru čeština – ruština – pedagogika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a nastoupila do Pedagogického ústavu J. A. Komenského ČSAV. Ruská národnost jí ale nepřinášela v době přátelství se Sovětským svazem žádné výhody kvůli antibolševické historii rodiny. Znalost ruštiny ale výhodná byla. Spolupracovala na učebnicích ruského jazyka a připravovala také rozhlasové kurzy ruštiny pro školy.

Oni byli první

V ústavu pracovala třicet let až do jeho zrušení v roce 1992, kdy odcházela do důchodu. Tehdy se setkala na výstavě o Marině Cvětajevové s novinářem Vladimírem Bystrovem, synem odvlečeného prvorepublikového úředníka ministerstva zahraničí Nikolaje Bystrova. Vladimír Bystrov využil svých bohatých kontaktů a příznivé situace na začátku 90. let, kdy se sovětské archívy pootevřely a Češi se mohli začít ptát.

Anastazie Kopřivová v roce 2018. Foto: Lukáš Žentel
Anastazie Kopřivová v roce 2018. Foto: Lukáš Žentel

Anastazie Kopřivová se stala jeho zástupkyní v občanském výboru Oni byli první, který usiloval o rehabilitaci Rusů, ať již s československým či jiným občanstvím, kteří byli po květnu 1945 zavlečeni do Sovětského svazu. I přes relativní vstřícnost Sovětského svazu na začátku 90. let se jednalo o náročný a zdlouhavý úkol.

„Naším prvním úkolem bylo zjistit, kolika lidí se to týká. S tím nám pomohlo československé ministerstvo zahraničních věcí, které seznam dávalo dohromady přibližně rok. Bylo na něm asi tři sta jmen, a protože vycházel pouze z místních dokumentů, tak nemohl být kompletní,“ popsala pátrání po osudech Rusů.

„S tím seznamem jsme přišli na sovětské velvyslanectví a měli pro každého odvlečeného čtyřstránkový dotazník, do kterého jsme dali i některé provokativní otázky, jako například zda měl dotyčný u soudu obhájce, zda byli nějací svědci, na základě čeho byl odsouzen, jak probíhalo věznění a tak dále. Byl to obrovský svazek, který jsme předali s oficiální žádostí velvyslanci. To vše za přítomnosti novinářů a fotografů, které Vladimír Bystrov pozval.“

Po roce se vrátila třetina dotazníků. Odpovědi na většinu otázek byly proškrtnuté, u mnoha jmen stálo, že chybí v registrech. Anastasie dostala vyplněný dotazník týkající se jejího dědečka. Z něj se dočetla, že byl odsouzen za protisovětskou činnost, která nebyla nijak dopodrobna rozvedena. Vzhledem ke svému stáří a zdravotnímu stavu byl odsouzen „pouze“ na pět let pobytu v pracovně nápravných táborech plus osm let ztráty občanských práv, což znamenalo přikázané místo pobytu.

První strana dotazníku o dědečkovi Anastazie Kopřivové, na které je datum a místo jeho zatčení agenty SMERŠ. Foto: archív Anastazie Kopřivové
První strana dotazníku o dědečkovi Anastazie Kopřivové, na které je datum a místo jeho zatčení agenty SMERŠ. Foto: archív Anastazie Kopřivové

„Odsuzovalo se za to, co se odehrálo před 25 lety, tedy před čtvrt stoletím,“ upozornila Anastazie Kopřivová s tím, že většina mužů (odvlečeny byly pouze dvě ženy) putovala do pracovních táborů na deset let, aniž by jejich rodiny dostaly o jejich osudu jakoukoli informaci – ačkoli o ni sovětské úřady opakovaně žádaly:

„Před rokem 1948, za ministra zahraničí Jana Masaryka, šly z Československa oficiální dotazy na Sovětský svaz přes vládu, ministerstvo zahraničí i Mezinárodní červený kříž. To byly tři cesty, kterými se manželky snažily zjistit, kde jejich muži jsou, zda jsou živí, co s nimi bude. Odpovědi ale nepřicházely. Po roce 1948 a výměně osazenstva na československém vyslanectví v Moskvě už nebylo možné se ani ptát. Velká část Čechů si také říkala, že co mají Rusové mezi sebou, to je jejich věc a my o tom nic vědět nechceme,“ vysvětluje Anastasie Kopřivová.

Jejich trest končil v roce 1955, tedy v období prvního sovětského tání po smrti Stalina. „Tak je opravdu propustili s tím, že musí prokázat, že mají kam jít, což byl po deseti letech bez možnosti korespondence s rodinami pro mnohé problém. A Československo na ně úplně zapomnělo. Velmi rychle lze vygumovat paměť, ať už nemluvením nebo přímo lhaním,“ upozornila Anastasie Kopřivová, která se o oživení této paměti snažila celá devadesátá léta prací ve spolku Oni byli první.

Československého armádního generála Sergeje Vojcechovského odvedl neznámý kapitán Rudé armády 12. května 1945 z jeho bytu v Konviktské ulici v Praze 1. Původně ruský důstojník působil ve velitelských funkcích v čs. legiích a v roce 1921 emigroval do Československa, kde okamžitě získal čsl. občanství a byl přijat do branných sil v hodnosti generála. Za všeobecné mobilizace v roce 1938 byl velitelem 1. armády bránící prostor Čech. Za války se zapojil do aktivit odbojové organizace Obrana národa. Po zatčení zřejmě putoval do sběrného tábora Smerš v polské Ratiboři, poté byl převezen do věznice v Moskvě. Zemřel 7. dubna 1951 v nemocnici gulagu v Tajšetském okrese. 

„Podařilo se nám několik husarských kousků. V době, kdy byla nálada ve společnosti příznivá, se nám podařilo umístit v Praze dvě pamětní desky – jednu na Profesorském domě a jednu na pravoslavném kostele na Olšanech. U nich se vždy 11. května na památku začátku zatýkání konaly vzpomínkové akce za účasti potomků odvlečených, politiků a novinářů. Dále jsme zorganizovali několik výstav a společnost podávala návrhy na státní vyznamenání, které in memoriam získal např. generál Sergej Vojcechovský, kterému jsme odhalili pamětní desku v Brně, kde byl dlouhá léta zemským velitelem," vyjmenovává Anastazie Kopřivová a dodává:

„V Parlamentu také prostřednictvím Milana Uhdeho zazněla omluva odvlečeným Rusům, které stát nedokázal po válce ochránit. Tuto omluvu pronesl také na Olšanech před žijícími vdovami, které dostaly přilepšení k penzi – a potomci dokonce finanční náhradu za práci, kterou odpracovali jejich otcové v lágrech, to jsem považovala za zázrak, i když jsem si říkala, že jim to měl proplatit Sovětský svaz,“ uzavřela výčet aktivit výboru, který zanikl po smrti Vladimíra Bystrova v roce 2010. V té době také skončila vstřícnost Ruska ke kritickému pohledu do vlastní historie.

„Zájem o vyjasňování těchto příběhů je v současné době v Rusku tabuizovaný, protože to je poškozování dobrého jména Sovětského svazu a Ruska a je to hrubé zkreslování hrdinné historie země, takže o těchto věcech se nemluví, ten přístup do archívů, který se pootevřel, se velmi rychle zavřel a získat nějakou informaci lze velmi těžko.“

Anastazie Kopřivová se ovšem tématu ruské emigrace v meziválečném Československu věnovat nepřestala. Do její zřejmě největší databáze ruských emigrantů v České republice přibývají stále nová jména, stejně jako do její obsáhlé sbírky dokumentů a fotografií. Na toto téma napsala řadu článků a publikací a spolupracovala s Památníkem národního písemnictví na velké výstavě v letohrádku Hvězda, jejíž výsledky jsou shrnuty ve dvou sbornících Z historie exilu. Emigrace z území bývalého Ruského impéria v meziválečném Československu, které vyšly v roce 2018 a 2019.

Konec války ve vzpomínkách pamětníků: příběhy, audioklipy, krátké filmy, komiks – najdete na 1945.pametnaroda.cz. Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Děkujeme za případnou podporu!

Osvobozeni k nesvobodě. K výročí konce druhé světové války v Československu

/ /
Sovětský tank na Václavském náměstí. Foto: Foto: Paměť národa/Václav Jiterský
Sovětský tank na Václavském náměstí. Foto: Foto: Paměť národa/Václav Jiterský

Letošním připomínkám konce druhé světové války předcházelo na počátku dubna odstranění pražské sochy maršála Koněva. Ruská oficiální místa reagovala výhrůžkami a vůbec počínáním, které lze z mnoha důvodů označit za nehorázné (koneckonců, tři politici kvůli ruským hrozbám skončili pod policejní ochranou).

V souvislosti s Koněvem mnoho lidí (jako obvykle a opakovaně) zmiňovalo, že Češi by měli být Rusku především vděčni za osvobození od nacismu, mluvčí prezidenta republiky Jiří Ovčáček dokonce při té příležitosti podal jeden ze svých životních výkonů, neboť na to téma v celodenním záchvatu publikoval na Twitteru celou sérii komentářů: „V čase těžkém se rozhodli pyšní a nenávistní uvalit hanbu na tuto zemi. Praha právě teď odstraňuje sochu maršála Koněva, osvoboditele Osvětimi a ČSR od německých nacistů.“ – „Slušní lidé se stydí za to, že v roce 2020 může někdo plivat po osvoboditeli Osvětimi a naší vlasti.“ Atd. atp.

S vděčností osvoboditelům je to ovšem podobně problematické jako s bronzovým maršálem, kterého komunistický aparát vztyčil až v roce 1980, a stal se tak nikoli pomníkem osvobození, nýbrž pomníkem kolaborace. Následující text jsem napsal v roce 2015 pro sborník Pětačtyřicátý, který vydalo ostravské vzdělávací společenství pedagogů PANT. Od té doby asi dvakrát vyšel na menších internetových serverech, ale nemyslím, že by zastaral a v Magazínu Paměti národa nemohl vyjít ještě jednou.

Termín osvobození může být chápán a vykládán různě. Například tak, že kdo je osvobozen, získává svobodu – osvoboditel je tedy ten, kdo ji druhému přináší a nenárokuje si přitom, že bude o osvobozeném dál rozhodovat (vyndám myš z pasti a nechám ji prostě běžet, kam se jí zlíbí). Nebo je také možné mluvit o osvobození od konkrétního zla, avšak z takového osvobození následná svoboda neplyne, respektive plynout nemusí (seberu myš kocourovi, který se ji chystá sežrat, ale nepustím ji, zavřu ji do klece). Zhruba taková významová potíž je s debatami nad otázkou, jak vnímat sovětské osvobození Československa v roce 1945.

Na čestném pohřebišti rudoarmějců na Olšanských hřbitovech je pochováno 492 vojáků. Oficiálně to mají být muži, kteří padli při osvobozování Prahy v květnu 1945. Ruský fotograf Vladimir  Pomortzeff představil u příležitosti 75. výročí konce války výsledek svého pátrání po osudech pohřbených – při osvobozování Prahy zemřelo 23 vojáků, většina pohřbených zahynula v bojích v okolí Prahy. Celkem 47 vojáků pohřbených na Olšanských hřbitovech pak zahynulo otravou metanolem nebo alkoholem, tedy zhruba každý desátý. Foto: Post Bellum
Na čestném pohřebišti rudoarmějců na Olšanských hřbitovech je pochováno 492 vojáků. Oficiálně to mají být muži, kteří padli při osvobozování Prahy v květnu 1945. Ruský fotograf Vladimir Pomortzeff představil u příležitosti 75. výročí konce války výsledek svého pátrání po osudech pohřbených – při osvobozování Prahy zemřelo 23 vojáků, většina pohřbených zahynula v bojích v okolí Prahy. Celkem 47 vojáků pohřbených na Olšanských hřbitovech pak zahynulo otravou metanolem nebo alkoholem, tedy zhruba každý desátý. Foto: Post Bellum

Zůstaneme-li v českých zemích, je zjevné, že nacisté chtěli Čechy po vítězné válce zlikvidovat: poněmčit, vyhladit, vysídlit. Kdyby Hitlerovo Německo tehdy zvítězilo, byl by protektorát se vší jeho krutostí a terorem nejspíš jen jakousi předehrou ke „konečnému řešení české otázky“. Nestalo se tak v první řadě díky Spojencům, porážka nacismu nás, tj. národ, pravděpodobně zachránila, přežili jsme (i když zmrzačeni, především naše židovská část takové štěstí neměla). Osvobození od konkrétního zla je tedy nepochybné.

Největší část čs. území osvobodila Rudá armáda, o tom rovněž není sporu: vyhnala německé jednotky, utrpěla největší ztráty, lidé vítali „rudoarmějce“ spontánně a nadšeně. Zpochybňovat statečnost a odhodlání vojáků z východu by byla hloupost, taky to nikdo soudný nedělá. Je pravda, že si část Rudé armády počínala na území Československa jako v kolonii, v níž neplatí právo, nýbrž libovůle dobyvatelů (rabování, krádeže, znásilňování, zatýkání), dělo se to v nemalém rozsahu, nesrovnatelném s ojedinělými incidenty v americkém „sektoru“. Nebylo to ovšem zároveň tak zlé, aby propukla intenzivní celonárodní protiruská nenávist: řádění odnesli nejspíš nejhůř němečtí civilisté (to jen odhaduju, pokud vím, téma zatím nikdo odborně nezpracoval), v řadách ostatního obyvatelstva převážila vděčnost.

Problém je v tom, že armády se řídí politickými příkazy a úmysly, jejichž podstatu vnímali Češi a Moravané ve vypjatých posledních dnech války jen omezeně. Vděčnost sovětským vojákům-osvoboditelům pro ně mnohdy znamenala totéž, co vděčnost Sovětskému svazu a J. V. Stalinovi, od vděčnosti k vyčerpaným pěšákům se odvíjely iluze o Moskvě.

Náklonnost posiloval i ohromující počet padlých, jen na čs. území asi 140 tisíc – a teprve s odstupem mnoha let začalo být patrné, co napsali historici Vít Smetana a Jaroslav Hrbek v knize Draze zaplacená svoboda – Osvobození Československa v letech 1944–1945: „V globální válce … vyřadili (ostatní – pozn. ad) Spojenci z boje za cenu několikanásobně menších ztrát téměř stejný počet nepřátelských vojáků jako Rudá armáda. Proto místo úžasu nad počtem padlých je namístě vyjádřit spíš lítost, že obětí bylo tolik, a pochybnost, zda jich tolik opravdu být muselo.“

Jinak řečeno, je legitimní ptát se, nakolik přispěl k počtu obětí sovětský způsob válčení (na životy jednotlivců generalita dvakrát nehleděla) – a naopak je absurdní automaticky odvozovat od počtu mrtvých „sovětskou nezištnou obětavost“.

Řadoví vojáci Rudé armády na tom se znalostmi politických cílů nebyli o moc líp než lidé na dobytých územích: sice věděli, proti čemu vedou válku, často však neměli ponětí, za co bojují, tedy jaké jsou plány moskevského politbyra. Svoboda států východní a střední Evropy k těm plánům určitě nepatřila a od chvíle, kdy se stalo zjevné, že Němci válku prohrávají, přizpůsoboval Stalin veškerá vojenská rozhodnutí sovětským imperiálním zájmům. Řečeno příměrem z úvodního odstavce měl sice v úmyslu zardousit zlého kocoura, a zachránil tak většině myší život, rozhodně však nehodlal pustit myši na svobodu.

Výmluvný je v tomto směru polský příklad. V roce 1939, po uzavření paktu Ribbentrop-Molotov, přepadli Němci a Sověti společně Polsko a zničili je. Počínali si přitom s nebývalou brutalitou, ta sovětská si s nacistickou v mnoha ohledech nezadala, stačí zmínit Katyň. Hitler pak napadl Sovětský svaz, ze Stalina se stal spojenec Západu, avšak v roce 1944 navzdory veškerému válečnému vývoji „generallisimus“ uvažoval a jednal stále stejně: zastavil Rudou armádu na Visle a nechal vykrvácet Varšavské povstání, jehož aktéři zoufale potřebovali pomoc. Učinil tak jen proto, aby v zemi snáz instaloval loutkovou vládu a zařadil zdecimované Polsko, zbavené odbojných nekomunistických elit, do sovětského impéria. Kdyby Rudé armády nebylo, polský národ by nejspíš přestal existovat (Poláci stáli ve zrůdném nacistickém žebříčku slovanských národů ještě níž než Češi) – avšak zároveň může jen těžko někdo tvrdit, že Rudá armáda přinesla Polsku svobodu.

S Československem se věci měly trochu jinak, ale i v našem případě platí, že Rudá armáda přinesla osvobození od nacismu, nikoli svobodu. Dodnes se občas objevuje názor, že o čs. pádu do sovětského područí rozhodli spojenci na Jaltské konferenci v únoru 1945 (tak jako v Mnichově „o nás bez nás“). Přitom je to nesmysl: Západ, tj. Britové a USA, na Krymu Československo neobětoval a žádné rozdělení sfér vlivu nepřijal. Zásadní podíl na vzniku „sovětské ČSR“ měla exilová politická reprezentace v čele s prezidentem Edvardem Benešem, která v úzkých vztazích s Moskvou spatřovala jedinou možnost zajištění národní bezpečnosti.

Slogany na Staroměstské radnici při vojenské přehlídce 1. československého armádního sboru v SSSR, která se konala 17. května 1945 – den po návratu prezidenta Beneše z Británie: AŤ ŽIJE MARŠÁL STALIN OSVOBODITEL PRAHY. OSVOBOZENÁ PRAHA VÍTÁ PRESIDENTA DR. ED. BENEŠE. LID JE ZDROJEM VEŠKERÉ MOCI - AŤ ŽIJÍ NÁRODNÍ VÝBORY. Foto: Paměť národa/Eva Slezáková
Slogany na Staroměstské radnici při vojenské přehlídce 1. československého armádního sboru v SSSR, která se konala 17. května 1945 – den po návratu prezidenta Beneše z Británie: AŤ ŽIJE MARŠÁL STALIN OSVOBODITEL PRAHY. OSVOBOZENÁ PRAHA VÍTÁ PRESIDENTA DR. ED. BENEŠE. LID JE ZDROJEM VEŠKERÉ MOCI - AŤ ŽIJÍ NÁRODNÍ VÝBORY. Foto: Paměť národa/Eva Slezáková

Ještě jeden citát Hrbka a Smetany: „Je nepochybné, že se Československo do sovětské sféry zařadilo nejpozději koncem roku 1943 víceméně z vůle vlastních politických představitelů a západní Spojenci to byli postupně nuceni akceptovat jako danou věc. (…) Jako jediný stát regionu, který za války uzavřel se Sovětským svazem spojeneckou smlouvu pro období poválečné, patřilo Československo k pilířům nově budované sovětské sféry vlivu a Moskva je tak od samého počátku vnímala.“ Stalin tedy v roce 1945 dobře věděl, že vyhání nacisty z „vlastního“ území (proto taky musela Prahu po povstání „osvobodit“ Rudá armáda, ačkoli Američané mohli být v hlavním městě dřív).

Navíc už v dubnu 1945 schválila budoucí vláda Národní fronty tzv. Košický vládní program, který, slovy historika Emanuela Mandlera, „spojoval komunistickou ideologii s vypjatým protiněmeckým a protimaďarským nacionalismem. Okamžitě po válce měla být republika zbavena tří milionů Němců a Maďarů, velkých vlastníků a kolaborantů s nacisty, ale také opozice, tj. nežádoucích politických stran. Od května 1945 do srpna probíhal počátek etnické čistky Němců, tzv. divoký odsun, při němž bylo vyhnáno z Československa na půl milionu Němců a několik desítek tisíc jich bylo bez soudu usmrceno. Jak je vidět, koncem války bylo osvobození propleteno s počátky radikálního komunismu. Hodilo by se nám hodnotit ‚tyto věci odděleně‘, ale mnohdy to ani nejde. Československé zestátnění nejen velkých, ale i středních podniků a všech bank – nesouviselo snad s počátky komunismu? Stejně jako zákaz mnoha politických stran; nemluvě ani o divokém odsunu, jehož účelem bylo zejména postavit před hotovou věc konferenci vítězných velmocí (v Postupimi), aby snáze schválila tzv. odsun Němců. Zde se opět projevily dvě stránky sovětského osvobození.“

Mandler dovozuje, že divoký odsun, tedy vyhánění Němců, mohlo Československo uskutečňovat jen díky přítomnosti sovětské armády a vůbec sovětské podpoře.

Speciál k 75. výročí konce války.
Speciál k 75. výročí konce války.

Čs. politika, nejen ta komunistická, u níž se to rozumělo samo sebou, se Stalinovým přáním podřizovala prakticky ve všech ohledech, a kromě mnoha jiných situací to vystihuje i smutná příhoda z konference OSN v San Francisku na jaře 1945, které se účastnil ministr zahraničí Jan Masaryk a z níž Anthony Eden telegrafoval do Londýna: „Chudák Masaryk je tu deprimovaným vězněm Rusů.“

Po jednom jednání tamtéž si Masaryk stěžoval americkému diplomatovi Charlesi Bohlenovi: „Bohlene, co může člověk dělat s těmihle Rusy? Zčistajasna jsem dostal od Molotova nótu, která pravila, že Československo musí hlasovat pro sovětský návrh ohledně Polska, jinak ztratí přátelství sovětské vlády. Co je to za způsob chování k zemi, která se snaží být přátelská?“

Demokratičtí politici věděli už v roce 1945, co v praxi znamená úzká orientace země na Moskvu, dokonce Československo ani nebylo obnoveno ve svých původních hranicích, protože Podkarpatskou Rus si Stalin jednoduše vzal. Přesto z toho nebyli schopni vyvodit důsledky, nedokázali se sovětské vůli vzepřít (jako další příklad může sloužit čs. postoj k Marshallovu plánu) – a vydláždili tak cestu k vládě KSČ, k únoru 1948.

Čili co z toho na závěr vyvodit? Je dobré připomínat si výročí osvobození od nacismu, můžeme vzpomínat na vojáky Rudé armády, kteří za nás bojovali a umírali. Měli bychom tak ale činit s vědomím, že s jejich příchodem začalo další dlouhé období nesvobody, kterou jsme si ovšem do značné míry přivodili sami. Totalitní Sovětský svaz českou hloupost využil pro své imperiální potřeby a od války nám nic dobrého nepřinesl, jen z nás na čtyřicet let udělal pochmurnou gubernii.

A ještě drobný osobní dovětek: vyrůstal jsem za normalizace a od chvíle, kdy jsem začal brát rozum, mi byly veškeré projevy vděku sovětským vojákům-osvoboditelům z roku 1945 neobyčejně protivné. Pro moje rodiče – matka i nevlastní otec se narodili po válce – představovala klíčový životní zážitek ruská okupace v srpnu 1968: každou chvíli se o ní mluvilo, uchovávaly se časopisy a noviny z té doby, v bytě mé babičky visela na zdi knihovna prostřelená projektilem „spřátelené armády“ – uvízl, pokud se pamatuju, v indiánských pohádkách.

Soustavně vynucovaná celonárodní vděčnost „sovětským zachráncům před fašismem“ (vděčnost na věčné časy) byla v mých očích čiré pokrytectví: měla zastřít skutečnost, že se osvoboditelé dávno proměnili v okupanty. Všechny ty hnusné pomníky, jimž v Praze vévodil tank číslo 23, nesymbolizovaly v mých očích vděk za svobodu, nýbrž opak. Je mi líto, ale člověk je věrný svému prožitku: jinak už to vnímat nebudu. Vděčnosti už bylo dost. Naprosto nechápu, proč by ji měli dodnes vyžadovat a zneužívat političtí gangsteři, jako je Vladimir Putin.

Konec války ve vzpomínkách pamětníků: příběhy, audioklipy, krátké filmy, komiks – najdete na 1945.pametnaroda.cz. Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Děkujeme za případnou podporu!

Ten den zmizely z tábora uniformy. Před 75 lety osvobodila Rudá armáda Terezín

/ /
Sovětští vojáci přijíždějí do Terezína. Foto: Karel Šanda
Sovětští vojáci přijíždějí do Terezína. Foto: Karel Šanda

„Jednoho dne v květnu 1945 jsem se vzbudil a v Terezíně nebyl vidět nikdo v uniformě. Bylo možné odsud odejít – ale vzhledem k tomu, že byla tyfová karanténa, to doporučováno nebylo,” vzpomínal Hanuš Hron na osvobození Terezína 8. května 1945.

„Z terezínských hradeb jsem viděl, jako okolo projíždí nekonečná kolona sovětských vojáků mířících od Drážďan na Prahu,“ vzpomíná Hanuš Hron na ten den v květnu 1945, kdy po letech znovu jako svobodný člověk opustil prostor terezínského ghetta. Bylo mu dvacet let, a když uviděl projíždějící vojáky, dlouho neváhal: „Mával jsem na jeden ruský gazík a vydal jsem se do Prahy spolu s nimi.“

Speciál k 75. výročí konce války.
Speciál k 75. výročí konce války.

Jeho příběh patří k těm s relativně šťastným koncem, zachránil se totiž nejen on, ale i jeho rodiče a mladší sestra. Předcházely tomu však dramatické peripetie, které jejich rodinu nadlouho rozdělily.

Hanušův otec, židovský lékař, už od začátku protektorátu hledal pro celou rodinu možnost vystěhování do zahraničí, ale jedna země po druhé jeho prosby odmítaly. Až na přelomu let 1940 a 1941 se mu naskytla možnost odjet do Číny. Odcestoval s tím, že manželka a děti se k němu připojí, jakmile v Číně zařídí vše potřebné pro jejich příjezd.

Weinsteinovi (tak zní rodné příjmení Hanuše Hrona) na zprávu od otce čekali marně několik měsíců a mezitím je v protektorátu sužovala další a další protižidovská opatření. Zlomyslnou hříčkou osudu jim dopis z Číny přišel právě v den, kdy měl Hanuš s matkou i mladší sestrou nastoupit do transportu do Terezína.

„Přinesli nám ho ve chvíli, kdy už jsme stáli v davu deportovaných u Veletržního paláce. Nějaký esesák tam vyvolával jméno mé matky a dopis jí předal. Byly v něm všechny náležitosti potřebné pro naše vystěhování, včetně jízdenek na Transsibiřskou magistrálu. Ale už bylo pozdě. V té době už probíhala válka Německa se Sovětským svazem a cesta přes Rusko byla tedy nemožná,” říká Hanuš Hron.

Zachránil matku i sestru

A tak se paní Weinsteinová se dvěma pubertálními dětmi ocitla v Terezíně. Zde měl šestnáctiletý Hanuš štěstí v neštěstí: předtím totiž získal krátkou praxi jako učeň ve vodárně, což byla v ghettu velmi ceněná kvalifikace, rozvody vody zde byly v kritickém stavu. Práce opraváře potrubí a čerpadel mu patrně zachránila život; za celých tři a půl roku nebyli ani on, ani jeho matka a sestra povoláni do transportu do dalších koncentračních táborů.  

Hanuš Hron při natáčení pro Paměť národa v roce 2018. Foto: Post Bellum
Hanuš Hron při natáčení pro Paměť národa v roce 2018. Foto: Post Bellum

Židé v Terezíně podle Hanuše Hrona dlouho netušili, co se děje s lidmi, kteří odjíždějí v transportech na východ. Tato informace se k nim dostala až v roce 1942 nebo 1943. „Tehdy dorazil do Terezína transport asi tisícovky dětí z Osvětimi. Byli v něm i lékaři a zdravotní sestry, všechno Židé. Když odvedli děti do sprch, aby se umyly, vypukla šílená panika, že jsou v plynových komorách. Tehdy jsme se poprvé dozvěděli, že plynové komory v Osvětimi existují,” říká Hanuš Hron.

„Ten transport pobyl v Terezíně jen několik týdnů. Potom šel kompletně celý zpátky do Osvětimi a tam hned na smrt, do plynu,” popisuje ďábelskou nepředvídatelnost nacistické mašinérie, která mnohdy lidem dávala falešné naděje těsně před smrtí. (Zde má pamětník možná na mysli příjezd dětského transportu z likvidovaného ghetta v Bialystoku v srpnu roku 1943, pozn. red.)

On sám se v roce 1944 dobrovolně přihlásil do speciálního transportu řemeslníků do Německa. Jeho cílem byl tábor v lesích asi osmdesát kilometrů od Berlína, kde měli za úkol vybudovat náhradní sídlo pro nejvyšší velení SS pro případ, že by byl Berlín vybombardovaný

 „Protože nám během pobytu tam těžko mohli zabránit v útěku, slíbili nám, že během pobytu v Německu budou členové našich rodin v Terezíně chráněni před transporty do Polska,” říká Hanuš Hron. Přinejmenším v jeho případě nacisté tento slib dodrželi: v únoru 1945 se v Terezíně znovu shledal s matkou a se sestrou. Tehdy už tušil, že konec války se blíží, protože při práci v Německu občas slýchali dunění dělostřelby.

„Někdy se mě lidé ptají, proč Židé nastupovali dobrovolně do transportů nebo proč jsme neutekli z Terezína. Nechápou, že člověk v protektorátu nemohl existovat bez potravinových lístků. Leda že by měl příbuzného v zapadlé vesnici, který by ho dokázal ukrýt a uživit. Ano, z Terezína se dalo utéct, ale kam by člověk potom šel?” říká Hanuš Hron.

Předstírali idylu, chystali likvidaci

Na přelomu let 1944 a 1945 už mezi nacistickými strážci v Terezíně vzrůstaly obavy z porážky Německa, což je vedlo k velmi rozporuplným krokům. Na jednu stranu se snažili před světem prezentovat v pozitivním světle. V únoru 1945 mohlo 1200 vězňů odcestovat do Švýcarska, dánští vězni v polovině dubna odjeli do bezpečí do Švédska. Na jaře po návštěvě Adolfa Eichmanna v Terezíně bylo nařízeno nové zkrášlování ghetta: znovu se otevřely kavárny, byla pořádána divadelní představení a koncerty.

Velitel koncentračního tábora v Malé pevnosti v Terezíně Heinrich Jöckel za války a po válce, kdy byl 16. října 1946 v Litoměřicích oběšen jako válečný zločinec. Foto: Karel Šanda
Velitel koncentračního tábora v Malé pevnosti v Terezíně Heinrich Jöckel za války a po válce, kdy byl 16. října 1946 v Litoměřicích oběšen jako válečný zločinec. Foto: Karel Šanda

Himmler se totiž rozhodl ještě jednou zneužít Terezín k propagandistickým účelům, jak to nacisté úspěšně provedli již v červnu 1944 při návštěvě Červeného kříže. Terezínské ghetto mělo znovu posloužit jako alibi zakrývající skutečnou genocidu Židů. Podvod se podařil i podruhé. Ač je to v té době už těžko pochopitelné, delegace Červeného kříže, která dorazila 6. dubna 1945, opět odjížděla s představou, že Židům se v Terezíně vede celkem dobře.

Opatření před koncem války měla ale také svou temnější stránku. Zároveň se zkrášlováním ghetta probíhaly přípravy na likvidaci terezínských vězňů před příchodem spojeneckých vojáků. Zahájila se výstavba plynové komory, která nakonec nebyla dokončena. V jedné části opevnění byl vybudován takzvaný “kachní rybník” – prostranství, které se dalo hermeticky uzavřít a vězně tam postřílet nebo utopit. K tomu nakonec naštěstí nedošlo.

Vězně z transportů nepoznali ani jejich blízcí

Od 20. dubna 1945 přijížděly do Terezína takzvané evakuační transporty z koncentračních táborů likvidovaných před postupující frontou. Z vagónů vystupovali a vypadávali děsivě zubožení lidé a hromady mrtvých těl. Mnozí z nově přišedších byli v Terezíně už podruhé, jejich blízcí je však nepoznávali, tak se na nich podepsalo utrpení v koncentračních táborech.

Poválečná exhumace hromadných hrobů na šancích Malé pevnosti, kam se pohřbívalo v období od 1.3. do 7.5.1945. Mezi exhumovanými byli i vězni z pochodů smrti, kteří v květnových dnech roku 1945 přišli do Malé pevnosti. Foto: Karel Šanda
Poválečná exhumace hromadných hrobů na šancích Malé pevnosti, kam se pohřbívalo v období od 1.3. do 7.5.1945. Mezi exhumovanými byli i vězni z pochodů smrti, kteří v květnových dnech roku 1945 přišli do Malé pevnosti. Foto: Karel Šanda

Hanuš Hron vzpomíná, že dostal za úkol postarat se o tyto lidi, umístěné na širokých travnatých hradbách Terezína: „My, co jsme byli ještě trochu v kondici, jsem jim šli na šance pomáhat. Ale bylo to zoufalé. Nakrájeli jsme chleba na krajíce, dali jsme ho do koše, koš jsem si dal na rameno a nesl jsem jim ho. Ale ten dav se na mě vrhnul, povalili mě, převrhli koš a chleba rozdupali…” vzpomíná, jak reagovali vězni pološílení hlady.

Pohřeb 601 exhumovaných obětí se konal 16. září 1945 se pak za účasti bývalých vězňů, pozůstalých, politiků a veřejnosti. Foto: Karel Šanda
Pohřeb 601 exhumovaných obětí se konal 16. září 1945 se pak za účasti bývalých vězňů, pozůstalých, politiků a veřejnosti. Foto: Karel Šanda

„Ačkoliv i my jsme byli vězni, museli jsme je držet od sebe pomocí klacků, abychom postupně mohli každému dát kousek chleba.”

Transporty s sebou kromě přehlídky utrpení přivezly také novou hrozbu: tyfovou nákazu. První případ byl v Terezíně zaregistrován 24. dubna a epidemie se rychle šířila. Nacisté ghetto v nadcházejících dnech opouštěli, narychlo pálili dokumenty, jejichž ohořelé útržky poletovaly mezi terezínskými domy a vězňové měli zakázáno je sbírat. Poslední němečtí dozorci ghetto opustili 5. května, už tři dny předtím vzal Terezín pod ochranu zmocněnec Červeného kříže Paul Dunant.

„Jednoho dne v květnu 1945 jsem se vzbudil a v Terezíně nebyl vidět nikdo v uniformě, žádný Němec ani český četník. Bylo možné odsud odejít – ale vzhledem k tomu, že byla tyfová karanténa, to doporučováno nebylo,” vzpomíná Hanuš Hron.

Dne 2. května 1945 byla v Malé pevnosti provedena Největší poprava v dějinách věznice. Popraveno bylo 51 mladých vězňů, členů levicových odbojových organizací zapojených zejména do kolportace ilegálních tiskovin. Společně s nimi byl popraven 1 konfident. Těla popravených byla zpopelněna v krematoriu litoměřického tábora a jejich popel byl uložen pod hlavním pylonem na Národním hřbitově při slavnostním pohřbu 16. září 1945. Na Národní hřbitov byly tehdy přemístěny do jednotlivých hrobů urny obětí tyfové epidemie z terezínského krematoria a rovněž popel vyzvednutý z velké jámy v jeho blízkosti. Jednalo se z velké části o zemřelé z terezínského ghetta. Zdroj: Památník Terezín

Tankové jednotky Rudé armády spíše symbolicky osvobodily ghetto 8. května 1945. Hanuš Hron vzpomíná, že z terezínských hradeb pozoroval kolonu Rudé armády mířící na Prahu. Protože se cítil zdravý, rozhodl se porušit podmínky karantény a z ghetta odešel. Zamával na ruský gazík, řízený mladým vojákem, a vydal se do Prahy spolu s Rusy.

„Před Prahou se kolona zastavila, v protisměru nás míjela obrovská kolona německých zajatců,” vzpomíná Hanuš Hron. Tehdy došlo k události, která měla velký význam pro jeho pozdější smýšlení:

Zatýkání Němců v Terezíně při osvobození. Foto: Karel Šanda
Zatýkání Němců v Terezíně při osvobození. Foto: Karel Šanda

„Jeden zajatec měl okolo krku na tkaničkách pověšené boty. Ruský voják ukázal na moje boty, úplně rozervané, a pak na ty jeho. Poprvé v životě jsem mohl zvýšit hlas na německého občana. Odhodlal jsem se a zařval: ,Gibt die Schuhe!’ On si ty boty sundal a podával mi je. Když jsem se pro ně shýbnul, uviděl jsem, že on sám je bos. Nebyly to náhradní boty, byly jeho jediné. Zastyděl jsem se a hodil jsem mu ty boty zpátky. V ten okamžik se kolony daly do pohybu, takže k lepším botám jsem přišel později. Ale netrvalo to dlouho,” popisuje Hanuš Hron moment ve svém životě, kdy se vědomě rozhodl, že se nebude Němcům mstít.

Brzy nato se v Praze shledal se svou matkou a se sestrou a v roce 1946 se domů z Číny vrátil jeho otec. Ale po pětileté odluce bylo těžké obnovit zpřetrhaná pouta. „Moje matka už s ním vztah nikdy nenavázala. A já… Ten večer, co se otec vrátil, jsem měl koupené lístky do kina. A nechtěl jsem to propást. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že to bylo otci hrozně líto,” konstatuje Hanuš Hron.

On sám si po válce změnil příjmení, židovsky znějícím jménem Weinstein se po prožitých událostech cítil stigmatizován. Dnes, s odstupem mnoha let, ale říká, že by se rozhodl jinak: „Můj otec toho tenkrát litoval a dneska toho lituju já. Myslím, že člověk si má své jméno ponechat.”

Národního pohřbu v Terezíně 16. září 1945 se zúčastnil ministr zahraničních věcí Jan Masaryk a JUDr. Milada Horáková, která promluvila za vězněné ženy. K prvnímu výročí osvobození se na Národním hřbitově konala 12. května 1946 vzpomínková slavnost. Terezínská tryzna se letos poprvé přesouvá z května na říjen.
Národního pohřbu v Terezíně 16. září 1945 se zúčastnil ministr zahraničních věcí Jan Masaryk a JUDr. Milada Horáková, která promluvila za vězněné ženy. K prvnímu výročí osvobození se na Národním hřbitově konala 12. května 1946 vzpomínková slavnost. Terezínská tryzna se letos poprvé přesouvá z května na říjen.
Konec války ve vzpomínkách pamětníků: příběhy, audioklipy, krátké filmy, komiks – najdete na 1945.pametnaroda.cz. Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Děkujeme za případnou podporu!

Boj o Staroměstskou radnici. Německá kapitulace přišla 8. května v nejvyšší čas

/ /
Boj o Staroměstskou radnici trval tři dny. Foto: Paměť národa/Václav Jiterský
Boj o Staroměstskou radnici trval tři dny. Foto: Paměť národa/Václav Jiterský

Povstalci zvažovali ústup, nechtěli ale opustit civilisty skrývající se v radničním sklepení. Z hořícího prvního patra se stáhli do přízemí, rozhodnutí bojovat až do konce. „Loučili jsme se, čekali jsme, že tam vtrhnou a všechny nás postřílejí,” vzpomínala Marie Dubská.

Povstání v hlavním městě vypuklo 5. května 1945 a už od prvního dne se vedle Československého rozhlasu bojovalo i o radniční budovy na Starém městě. Komplex Staroměstské radnice, Nové radnice a Nové úřední budovy měl značný strategický význam – nejen kvůli labyrintu sklepení pod ním, ale i proto, že právě odtud vysílal městský rozhlas s 250 pouličními hlásiči.

Marie Dubská za války. Foto: Paměť národa
Marie Dubská za války. Foto: Paměť národa

Třiadvacetiletá Marie Dubská na radnici pronikla 6. května spolu se skupinou povstalců později známou jako “skupina Matylda”. Přišli na pomoc zhruba 140 československým policistům, četníkům i civilistům, kteří radnici bránili už od předešlého dne. Marie fungovala jako spojka, zajišťovala komunikaci mezi radničním přízemím a prvním patrem i mezi jednotlivými povstalci a velením:

„Můj úkol byl přijímat a předávat rozkazy střílejícím chlapcům, kteří byli v oknech. Já jsem dostala rozkaz, třeba: ‚Zdola posílám s pancéřovou pěstí, podpořte střelbou.’”

Kromě toho obsluhovala telefon, poskytovala první pomoc raněným a vytvářela zázemí bojujícím mužům. „My děvčata jsme měly službu v noci. To se chodilo po chodbách, aby se chlapci trochu vyspali. A také jsem se starala o jídlo. Vůbec nevím, jakým způsobem se stalo, že nás zásobovali jídlem. Já jsem pro něj chodila až dolů do sklepa, okýnkem jsem to brala.”

Přes sklepní chodby zásobovali Pražané povstalce jídlem a dodávali jim i zbraně a munici. Ve sklepě se ukrývali i staří lidé a matky s dětmi, kteří sem uprchli z okolních domů. A ovšem také Němci, které povstalci zajali: vedle množství civilistů tu bylo dočasně drženo i deset příslušníků SS.

Dne 7. května se boje vyostřily, na radnici útočilo několik německých obrněných vozidel, a nacisté se dokonce na chvíli dostali přímo do budovy. Povstalcům se podařilo je zahnat a uhasili i požár, který po útoku vypukl. Raněné nosili do sklepů pod Novou radnicí, kde je ošetřovali dr. Jan Melichar spolu se sestrami Červeného kříže – improvizovaná ošetřovna měla i operační sál a šestnáct lůžek.

„Chlapec, který byl velitel v přízemí, byl těžce raněn do břicha. Já jsem měla na starost, než dojdou dolů do sklepa, kde byli lékaři, sestry, dát tu první pomoc. Jemu jsem pomoct nemohla, protože z břicha přes obličej mu šly všechny vnitřnosti. Nesli jsme ho dolů – zemřel, samozřejmě.”

Za války se zapojila do odboje

Narodila se v říjnu 1921 ve vesnici Srlín v jižních Čechách. Její otec byl řídícím učitelem, maminka se starala o domácnost a děti. V Srlínu prožila dětství; po skončení měšťanky ji rodiče poslali do klášterní školy v Poběžovicích v okrese Domažlice. Šlo o dívčí penzionátní školu, která patřila kongregaci Milosrdných sester svatého Karla Boromejského, tzv. boromejek. Marie tu žila od září 1937, tedy v době, kdy se ve většinově německých Poběžovicích – tak jako jinde v pohraničí – vyostřoval národnostní konflikt mezi Čechy a Němci.

Marie Dubská v Srlíně před válkou. Foto: Paměť národa
Marie Dubská v Srlíně před válkou. Foto: Paměť národa

Spory se nevyhnuly ani klášterním schovankám. Marie vzpomínala, že v květnu 1938 přišla jednu z německých dívek v klášteře navštívit sestra. „Něco přinesla, všechny Němky se shromáždily, bavily se, smály se. A já jsem viděla, že mají leták. A když si pak ta schovanka ve výchovně rovnala věci do zásuvky, dala ten leták na stůl, já po něm skočila a přečetla jsem si ho. Tam bylo, že Masaryk lže, a přece má heslo 'Pravda vítězí'. A Češi – ti všichni půjdou do pekla! A my potom budeme mít zemi, lid a vůdce.”

Štvavé protičeské letáky skutečně v květnu 1938 zaplavily pohraničí. Na konec května chystalo Československo komunální volby a berlínské ministerstvo propagandy se i tímto způsobem pokoušelo ovlivnit sudetské Němce tak, aby hlasovali pro Sudetoněmeckou stranu.

Počátkem dalšího školního roku se Marie přestěhovala do Prahy, kde začala navštěvovat Anglický ústav (pozdější Jazykovou školu). V září 1938 se připojila k mohutným demonstracím proti plánovanému odstoupení pohraničí a po vyhlášení protektorátu v březnu 1939 se Marie zapojila do odboje, působila jako spojka, spolupracovala také s Jiřím Demuthem a Josefem Polidarem. Toho později gestapo zatklo.

„Ten musel strašně zkusit! Všechny zuby mu vymlátili, a on nikoho z nás neprozradil. Čili o nás nevěděli,“ uvedla Marie Dubská, která se až zpětně dozvěděla, že šlo o komunistickou odbojovou skupinu. 

Příměří přišlo v hodině dvanácté

Byl květen 1945 a blížil se konec války. Členové Mariiny skupiny se sešli v bytě Mariina bratra, který byl do odboje také zapojen. Zde se dohodli na dalším postupu a 6. května se Marie připojila k povstalcům bránícím Staroměstskou radnici.

Staroměstská radnice po závěrečných bojích. Foto: Paměť národa/Václav Jiterský
Staroměstská radnice po závěrečných bojích. Foto: Paměť národa/Václav Jiterský

Nejtěžší okamžiky bojů o radniční budovy povstalci zakusili 8. května. Na Staroměstské náměstí přes barikády znovu pronikly tanky, před nimi nacisté jako “živé štíty” hnali zajaté Čechy. Radnice čelila těžké dělostřelbě, požáry už nešlo hasit. Kolem čtvrté hodiny odpolední stála Staroměstská radnice v plamenech.

„Když nás vybombardovali, začalo hořet naše poschodí. A v té místnosti, co jsem já měla telefon a službu, padala zeď. Velitel na mě zařval: ‚Děvče, uhni,’ já jsem odskočila, a tam všechno padlo,” vzpomínala na kritické chvíle Marie Dubská.

Příměří přišlo pro povstalce takříkajíc v hodině dvanácté. Krátce poté, co nacistické ozbrojené síly na území Prahy kapitulovaly, utichla kolem šesté hodiny večerní 8. května 1945 i střelba na Staroměstském náměstí. Teprve tehdy mohla Marie opustit hořící trosky radnice.

Tři dny intenzivních bojů na Staroměstském náměstí si na straně Čechoslováků vyžádaly nejméně 85 životů, počet německých obětí není znám. Radnice přišla o své novogotické křídlo, které požár natolik poničil, že v roce 1947 nakonec muselo být zbouráno.

Štěstí a úlevu z konce války Marie podle svých slov pocítila až 9. května, kdy do města dorazila Rudá armáda. „Vyšla jsem je ven vítat. Já jsem byla v uniformě, poněvadž šaty mi shořely na radnici. Oni mě naložili do auta a jeli jsme Prahou. A dívali se na mě překvapeně – jak brečím a hledím na naši vlajku a do toho se směju.”

Útočná rota Matylda

Skupina, ve které Marie bojovala o Staroměstskou radnici, později vešla ve známost jako “skupina Matylda” – podle další z povstalkyň Matyldy Špurkové, která se podle Marie Dubské zřejmě zapojila do bojů na Pankráci, odkud pak ke Staroměstské radnici přijela v ukořistěném tanku.

Pohled na Staroměstskou radnici po osvobození z Celetné ulice. Foto: Paměť národa/Eva Slezáková
Pohled na Staroměstskou radnici po osvobození z Celetné ulice. Foto: Paměť národa/Eva Slezáková

Po válce nebylo vždy snadné odlišit lidi, kteří skutečně nasadili život, od těch, kteří zásluhy jen předstírali. Proto dostala Marie Dubská bezprostředně po skončení bojů osvědčení, že byla “bojovníkem revoluční gardy – útočné roty Matydla”. Podepsal ho JuDr. Otakar Hübschmann, vrchní velitel bojů o radniční budovy.

Když válka skončila, Marie odjela za rodiči do Srlína. Brzy pak odešla k divadelnímu souboru do Náchoda – i za války totiž hrála s ochotníky a chtěla se divadlu věnovat. V Náchodě zůstala dva roky, únor 1948 ji už zastihl v pražské Společnosti přátel Lužice, která usilovala o připojení historického území Lužice k Československu. Po komunistickém převratu organizovala divadlo a společenský život v rámci Revolučního odborového hnutí. V roce 1955 se jí narodila dcera, později pracovala na Ústředním výboru Československého svazu tělesné výchovy.

Příběhy z konce války ožívají na webu https://1945.pametnaroda.cz, který připravila obecně prospěšná organizace Post Bellum u příležitosti 75. výročí konce války s využitím své rozsáhlé sbírky Paměť národa.
Subscribe to