Vyčítám si, že jsem si nevzala svého židovského chlapce

/ /
Anna Fidlerová, tehdy Lhotáková, se svými přítelem Lorisem Sušickým v Praze v roce 1940. Foto: Paměť národa
Anna Fidlerová, tehdy Lhotáková, se svými přítelem Lorisem Sušickým v Praze v roce 1940. Foto: Paměť národa

Anna Fidlerová se zamilovala do Lorise Sušického ve středoškolské skupině Mladá kultura. Když se za války ukrýval na Kolínsku, jezdila za ním každý víkend na kole z Prahy. Při loučení před jeho transportem do Terezína si oba mysleli, že se po čase shledají.

Novinářka Anna Fidlerová za svůj život dlouhý 96 let zažila všechny historické události naší země ve 20. století. Nacistický režim ji připravil o první lásku, komunistický o manžela.

„V mém životě přišly chvíle ošklivé a tragické, ale nikdy mě to nesmělo porazit. Když se člověku nedaří, nesmí si myslet, že na něm stojí celý svět a vše končí. Skromný člověk se nedožije žádné deziluze. A nakonec je nejdůležitější se ze všeho hodně poučit,“ uvedla v roce 2014 v rozhovoru pro Paměť národa a přidala vzkaz pro mladou generaci: „Neberte sami sebe příliš vážně a buďte nad věcí.“

Vzpomínky Anny Fidlerové natočil v roce 2014 Lukáš Květoň pro sbírku Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa jinak na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Narodila se jako Anna Lhotáková rok po skončení první světové války v obci Hospozín u Velvar. Její tatínek jako vyučený krejčí neměl na venkově možnost uplatnění a za prací dojížděl do Prahy. Anna velmi dobře prospívala ve škole, a tak se celá rodina přestěhovala do Prahy, aby se jí dostalo dobrého středoškolského vzdělání.

Anna v mládí. Foto: Paměť národa
Anna v mládí. Foto: Paměť národa

„Rodiče slyšeli, že výborná škola je Česko-slovanská obchodní akademie dr. Edvarda Beneše v Resslově ulici, tak jsem šla na ni,“ vyprávěla a vzpomínala na vynikající profesory, kteří ji učili. A také na Aloise Jiráska, kterého potkávala u školy, protože bydlel na rohu Resslovy ulice a nábřeží Vltavy, kde dnes stojí Jiráskův pomník.

V paměti jí utkvěl profesor češtiny Kaňka, který se studentům věnoval i po vyučování. „Chodil s námi po výstavách, vykládal nám o literatuře, o výtvarném umění, doporučoval nám koncerty a divadla. Takže díky němu jsem jako vesnická holka začala objevovat svět kultury, a to mě chytlo.“

Anna se proto zapojila do skupiny Mladá kultura. „To byla početná parta středoškoláků, která se zajímala o kulturu. Nejdříve jsme se scházeli ve skautské klubovně, později v kavárně Na Zderaze a v Mánesu, kam chodili výtvarníci a herci. Večer to tam hlaholilo, docházel tam Julius Fučík, který nám vyprávěl o divadle, Adolf Hoffmeister o umění. Až později jsem prohlédla, že v pozadí toho byla komunistická partaj, ale my jsme se zajímali o kulturu, a ne o politiku.“

Láska z Mladé kultury

V Mladé kultuře se Anna zamilovala do Lorise Sušického, který byl přesně na den o jeden rok starší než ona. „Až za dlouho mi došlo, že je z židovské rodiny. V Mladé kultuře byla většina mládeže židovského původu, ale my jsme to vůbec nevnímali.“

Anna za Lorisem docházela do malého bytu v centru Prahy. „Jeho tatínek Gustav byl bohém, měl továrnu, která zkrachovala. Maminka Irena byla maďarská Židovka narozená v Itálii, uměla čtyři jazyky, hrála nádherně na klavír, zpívala. Svého syna pojmenovala Loris podle postavy z nějaké opery. Já jsem nikdy žádného jiného Lorise nepotkala.“

Anna s Lorisem na letním táboře v roce 1938. Foto: Paměť národa
Anna s Lorisem na letním táboře v roce 1938. Foto: Paměť národa

Společně jezdili na letní a zimní tábory pořádané Mladou kulturou, na kterých dopoledne poslouchali přednášky o kultuře a umění, odpoledne se věnovali sportu. Bezstarostné časy skončily, když zaslechli v rozhlase zprávu o mnichovské dohodě. Anna v té době pracovala jako sekretářka u Huga Vavrečky, dědečka Václava Havla, který byl s Janem Antonínem Baťou a Dominikem Čiperou členem tříčlenného direktoria firmy Baťa.

V době narůstajícího ohrožení Československa ze strany Německa byl Vavrečka v září roku 1938 jmenován ministrem. „Pamatuji si to jako dnes. Přišel dopis od prezidenta republiky, kde stála jen věta: ‚Pane Vavrečko, jmenuji Vás ministrem. Dr. Edvard Beneš.‘ Nic víc. Ani tam nestálo, čeho ministrem. Následně se ale dozvěděl, že bude ministrem propagandy.“   

Anna Fidlerová s ním odešla pracovat do Valdštejnského paláce. Ve funkci ministra vydržel do konce listopadu, 1. prosince 1938 se vrátil zpět k firmě Baťa. „Své podřízené židovského původu pracovně přeložil do Ameriky a do světa, a tím jim vlastně zachránil život,“ připomněla.

Nikdo netušil o lágru v Osvětimi

V rodině svého milého viděla, jak na české Židy doléhají stovky protižidovských nařízení v době protektorátu. „Zpětně obdivuji, s jakou lehkomyslností žili. Nesměli nikam a nic. Chodili jsme spolu po Praze tak, že jsme se vedli, on držel aktovku přes tu hvězdu.“

Loris Sušický s harmonikou, kterou s sebou všude nosil. Foto: Paměť národa
Loris Sušický s harmonikou, kterou s sebou všude nosil. Foto: Paměť národa

Když se začalo v roce 1941 mluvit o transportech, poslali rodiče Lorise na venkov, do vesnice Vlkančice na Kolínsku. Přes den pomáhal na statku, noci trávil v malé místnosti vedle stájí. Anna za ním každou sobotu po práci jezdila sedmdesát kilometrů na kole a v neděli se vracela zpět. Předvolání k transportu ho bohužel dostihlo i tam – do Terezína odjel z Kolína 5. června 1942.

„Já si dodatečně vyčítám, že jsem si ho nevzala, protože by byl smíšeným manželstvím po určitou dobu chráněný. Nikoho ale tehdy nenapadlo, že se už staví osvětimské lágry,“ posteskla si s tím, že navíc byla v nelehké sociální situaci. Žila v jednopokojovém bytě se svou nemocnou maminkou, která se rozvedla s Anniným otcem, a Anna ji živila.  

Při loučení s Lorisem si oba mysleli, že se po čase zase shledají. Loris byl ale z Terezína transportován spolu s rodiči v září roku 1943 do Osvětimi, kde se dostali do tzv. rodinného tábora. Celý tento terezínský transport nacisté zplynovali půl roku po příjezdu v noci z 8. na 9. března 1944. Anna měla schovanou jeho dopisnici z Osvětimi:

„Milá Anno, četné balíčky jsem s díky obdržel. Nemám však žádnou příležitost vařit. Napiš dopis mým rodičům, protože já můžu psát jen velmi zřídka. Ačkoliv co přijde poštou do tábora, všechno dobře dostanu. Daří se mi celkem dobře, pracuji jako kamnář. Pozdravuj rodiče a známé. Myslím na vás na všechny. Nikdy na mě nezapomeňte. Tvůj Loris.“

Dopisnice od Lorise z Osvětimi. Zdroj: Paměť národa
Dopisnice od Lorise z Osvětimi. Zdroj: Paměť národa

Anna na Lorise navždy vzpomínala jako na nesmírně nadaného, zábavného a nevšedního člověka. „Loris byl jedinečný. Skvěle reprezentoval svou v dobrém slova smyslu potrhlou rodinu. Uměl několik jazyků, a když nějaký neuměl, tak ho napodobil. Hrál na klavír a tahací harmoniku, kterou s sebou všude nosil.“

Nový život po válce

Před koncem války se Anna provdala za Miroslava Linharta, předválečného důstojníka československé armády, který za války vykonával jako totálně nasazený podřadnou práci v jednom z pražských archivů a během Pražského povstání se zapojil do bojů například na Pražačce.

„Kdo zažil v Praze osvobození Rudou armádou, ten na to nemůže zapomenout. Pak se z rozhodnutí Stalina situace vyvíjela jinak, ale to osvobození s těmi šeříky, to je nezapomenutelné. Nikdo se nemůže divit, že pak komunisté vyhráli volby. Tohle zlehčovat znamená nedívat se dobře na historii,“ domnívala se.  

Josef Fidler při malování nápisu OKUPACE v Karlových Varech 21. srpna 1968. Foto: Paměť národa
Josef Fidler při malování nápisu OKUPACE v Karlových Varech 21. srpna 1968. Foto: Paměť národa

Po válce se Miroslav Linhart vrátil do armády a stal se členem Pohraničních oddílů v Liberci, kam ho Anna následovala. Na padesátá léta vzpomínala jako na období strachu. Její manžel byl propuštěn z armády, rodina se musela se dvěma malými dětmi vystěhovat ze služebního bytu. Miroslav Linhart snášel ponížení a společenskou izolaci velmi špatně. Zemřel v roce 1965 v Karlových Varech, kam se rodina přestěhovala.

Anna zde pracovala jako novinářka. V uvolněné atmosféře pražského jara referovala o místní konferenci KSČ, na které zazněla ostrá kritika vůči krajskému a okresnímu vedení strany i vůči politickým procesům 50. let a pochybným justičním postupům. „Tento text byl hřebíčkem do mé rakve,“ uvedla ke svému článku Tři dny, které otřásly Karlovarskem. Na začátku normalizace kvůli němu přišla o práci. 

Politickými prověrkami na začátku normalizace neprošel ani její druhý manžel MUDr. Josef Fidler, který v srpnu 1968 maloval na hlavní karlovarské třídě nápisy jako OKUPACE a SVOBODA. „Manžel byl ve Varech jako dětský lékař a primář velmi známý a vážený. Každý ho poznal. Lidé na to koukali a nikdo se nepřidal. Pak si to také pěkně odnesl.“ 

Špinavá práce prověrkových komisí

Oba si museli najít nové uplatnění. „Prověrkové komise jsou velkou ostudou českého národa. Ty vlastně udělaly špinavou práci za Sověty,“ poznamenala k potupným pohovorům, během nichž museli lidé projevit souhlas s okupací, aby nepřišli o zaměstnání.

MUDr. Fidler poté střídal ordinace v Sokolově, Lokti, Horním Slavkově a na dalších místech, všude ho nechali jen na pár měsíců. To bylo pro váženého lékaře, který zachránil stovky dětí a v nemocnici pracoval od roku 1945, potupné a neustálé dojíždění se podepsalo na jeho zdraví.  

Anna nastoupila jako uklízečka do karlovarské Becherovky, o jejíž historii vydala v roce 1967 knihu. Díky své optimistické povaze na tuto práci vzpomínala s vděčností. I zde se ale po čase stala trnem v oku karlovarským soudruhům a soudružkách a musela odejít. Přijali ji v Karlovarské stavebním družstvu jako technickou písařku. Na psacím stroji psala i ve volném čase – třeba text Charty 77, který šířila mezi známými. Jednou ho ale dala spolupracovníkovi StB, který ji udal. Státní bezpečnost si ji poté pravidelně předvolávala k výslechům.

Anna Fidlerová při natáčení pro Paměť národa v roce 2014. Foto: Lukáš Květoň
Anna Fidlerová při natáčení pro Paměť národa v roce 2014. Foto: Lukáš Květoň

„Až na jednu výjimku se ke mně chovali slušně. Výhrůžný tón byl jako vespod, navenek to bylo takové povídání u kávy. Nijak mě to neděsilo, neměla jsem ani strach, když jsem byla na StB předvolaná.“

Zájem Státní bezpečnosti o rodinu trval až do listopadu 1989. Dokonce navštívili souseda s dotazem, jestli by si u něj v garáži StB nemohli zřídit monitorovací zařízení. Soused se tehdy zachoval velmi statečně a odmítl.

K nejkrásnějším obdobím jejího života patří sametová revoluce, po níž se dočkala rehabilitace a již v důchodovém věku se vrátila k novinařině. Přispívala do několika médií a napsala několik vlastivědných prací o Jáchymově a Karlových Varech. Zemřela v roce 2016.

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Připravila ho redakce Magazínu Paměti národa s využitím vzpomínek pamětníků ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Budeme vděční pokud nás podpoříte drobnou částkou i Vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Charisma Fidela Castra aneb Od revolučních ideálů k diktátorskému režimu

/ /
Fidel Castro vládl Kubě od roku 1959 do roku 2008, tedy téměř půl století. Foto: Eva Kubátová
Fidel Castro vládl Kubě od roku 1959 do roku 2008, tedy téměř půl století. Foto: Eva Kubátová

Na Kubě končí éra bratrů Castrových. Bratr Fidela Castra Raúl předal vedení Kubánské komunistické strany mladší generaci. Přinášíme vzpomínky Kubánců na Fidela Castra z Paměti národa.

„Chceme na Kubě zakotvit skutečnou demokracii bez jakýchkoliv známek fašismu, peronismu či komunismu. Jsme proti všem druhům totalitarismu,“ nechal se slyšet Fidel Castro v New Yorku 23. dubna 1959, čtyři měsíce po vítězství Kubánské revoluce.

Článek přináší vzpomínky kubánských disidentů a aktivistů, kteří bojovali za svobodu na Kubě, natočených v rámci projektu Paměť kubánského národa. Ten realizuje nezisková organizace Post Bellum společně s Florida International University od roku 2017 díky podpoře z Programu transformační spolupráce Ministerstva zahraničních věcí ČR. Od začátku projektu jsme na Paměti národa zveřejnili 135 kubánských příběhů

Ta svrhla diktátorský režim Fulgencia Batisty, když jednotky sdružené pod velením právě Fidela Castra napadly roku 1953 kasárna Moncada a o šest let později, tedy onoho kubánského přelomového roku 1959, Batista opustil ostrov a vlády se ujal právě nadějný třiatřicetiletý právník Castro. Kubě sliboval lepší zítřky. Ale bylo tomu skutečně tak? Jak vzpomínají na osobnost samotného Fidela Castra a jeho přísliby kubánskému lidu pamětníci z Kuby?

Arogantní. Tvrdohlavý. Podezřívavý

„Arogantní. Tvrdohlavý. Podezřívavý. Inteligentní – ale jen na straně zla. Tedy pokud zlo je vůbec inteligencí,“ popsal Fidela Castra Mario Chanes de Armas, který po boku Fidela Castra zaútočil 26. července 1953 na kasárna Moncada ve města Santiago de Cuba. Cílem útoku bylo svržení diktátora Fulgencia Batisty, což se nakonec podařilo až v roce 1959.

Díaz Echemendía ve vězení, kde se setkal se spolubojovníkem Fidela Castra, kterého poslal kubánský vůdce za mříže po převzetí moci. Foto: Paměť národa
Díaz Echemendía ve vězení, kde se setkal se spolubojovníkem Fidela Castra, kterého poslal kubánský vůdce za mříže po převzetí moci. Foto: Paměť národa

Když se tehdy Castro dostal k moci, označil svého spolubojovníka za nepřítele režimu, a Chanes de Armas putoval do vězení, stal se tak nejstarším a nejdéle vězněným politickým vězněm. O Fidelovi  ve vězení vyprávěl Francisku Herodesovi Díaz Echemendíovi, který si za své protirežimní názory odseděl dvacet let.

Psaly se první dny roku 1959. Revoluce byla definitivně prohlášena za vítěznou, diktátor Batista byl svržen a svět tleskal. USA revoluci hodnotily veskrze kladně, do pěti dnů od ustanovení nové vlády ji bezvýhradně uznaly všechny země Latinské Ameriky, ale i řada zemí evropských. Ačkoli v prvních měsících nového režimu sám Fidel Castro ve vládě nefiguroval, události nabraly na obrátkách. 

Už 17. května, tedy pouhých pět měsíců po svržení Batisty a necelém měsíci po veřejném příslibu o nekomunismu v USA, byla uzákoněna pozemková reforma, která znamenala začátek znárodňování. Roku 1960 na Kubu poprvé přicestovala delegace Sovětského svazu a obě země si přislíbily věrnost, která šla ruku v ruce s masivní hospodářskou i vojenskou pomocí ze strany SSSR.

Maskoval to dobře

„Není to tak, že by Fidel Castro zradil revoluci a později se stal komunistou, jak si tolik historiků myslí. Fidel Castro totiž žádnou revoluci nezradil, měl dokonalý a velmi dobře promyšlený plán. Ale jako student nevěděl, že ho Sovětský svaz využívá,“ domnívá se kubánský emigrant žijící v Miami Diego

Fidel Alejandro Castro Ruz, známý pod zkráceným jménem Fidel Castro (1926–2016), byl v letech 1959 až 2008 absolutním vládcem Kuby – zastával funkce prezidenta, premiéra, vrchního velitele armády i prvního tajemníka Komunistické strany Kuby, kterou sám založil. Pod jeho vedením svrhlo Hnutí 26. července po šesti letech bojů diktátora Fulgencia Batistu. V lednu 1959 byla Kubánská revoluce prohlášena za vítěznou a Castro, který sliboval národu demokracii, rychle obrátil politickou orientaci směrem k Sovětskému svazu. Na Kubě nastolil komunistický režim zvaný castrismus, který omezuje základní občanské svobody a trestá politickou opozici. Fidel Castro svou zemi dovedl k hospodářskému úpadku a téměř 15 % celkové kubánské populace kvůli jeho režimu opustilo svou zemi.

„Část lidí Castrovi nevěřila, vždy si uvědomovali, že jde o komunismus. Ale maskoval to tak dobře, že zbytek populace to ani nenapadlo. Až jednoho dne vystoupil v televizi a řekl, že je komunista, tedy konkrétně marxista, a že kdyby to býval řekl dříve, tak by ho nikdo nepodpořil,“ vzpomíná María Josefa Calafat Moya žijící po znárodnění všech statků jejich rodiny na Kubě v exilu v Madridu.

Podlehnutí charismatu

Většina Kubánců však charismatu kubánského vůdce naprosto podlehla: „V určité době jsem byl do Kubánské revoluce jednoduše úplně zamilovaný. Když mi bylo kolem 16 let, pravidelně jsem poslouchal projevy Fidela Castra,“ vypráví dnes již režimní oponent a lidskoprávní aktivista Juan Antonio Madrazo Luna.

Martha Beatriz Roque Cabello přezdívaná „železná dáma kubánské opozice“. Foto: Paměť národa
Martha Beatriz Roque Cabello přezdívaná „železná dáma kubánské opozice“. Foto: Paměť národa

„Fidel promlouval k národu asi od šesti hodin odpoledne, a kolikrát se stalo, že jsem ještě o půlnoci, v jednu hodinu v noci seděl před televizí a poslouchal ho. Jeho projevy jsem se dokonce učil nazpaměť. Mnoho vrstevníků z mé generace bylo Kubánskou revolucí nadšeno,“ líčí Juan Antonio Madrazo Luna, který se narodil roku 1968, tedy devět let po vítězství revoluce. Když mu bylo šestnáct, Castro byl u moci už celé čtvrtstoletí. Národ ho však dál slepě následoval.

„Poslouchávala jsem jeho proslovy a sliby … Sliby o mléce, které nám každý den přistane u dveří domu, o vzdělanosti a přístupu k rozvojovým programům… Sedmdesátá léta byla dobou, kdy i já jsem pracovala a byla přesvědčena o tom, že moje snaha napomůže rozvoji celé země,“ dodává Martha Beatriz Roque Cabello přezdívaná „železná dáma kubánské opozice“.

Už bylo pozdě

„Když jsme si uvědomili spojitost s komunistickou Internacionálou, už bylo pozdě. Ale předtím jsme s Castrem souhlasili, vnímali jsme ho jako lídra, jenž si zaslouží, abychom ho následovali. Pak ale nabyl silných diktátorských ambic a skutečně sympatizoval s totalitními režimy. Obdivoval Adolfa Hitlera, Benita Mussoliniho i Stalina,“ vzpomíná na moment procitnutí spisovatel Ángel Cuadra.

Fidel Castro (vpravo) s vůdcem kubánských gueril Che Guevarou v roce 1961, kdy Che Guevara řídil ministerstvo průmyslu a poradce dělal i československý ekonom Valtr Komárek. V roce 1966 opustil Che Guevara Kubu kvůli rozporům s Castrem. Foto: Wikimedia Commons/Alberto Korda/Public Domain
Fidel Castro (vpravo) s vůdcem kubánských gueril Che Guevarou v roce 1961, kdy Che Guevara řídil ministerstvo průmyslu a poradce dělal i československý ekonom Valtr Komárek. V roce 1966 opustil Che Guevara Kubu kvůli rozporům s Castrem. Foto: Wikimedia Commons/Alberto Korda/Public Domain

Podobnými slovy popisuje Fidela Castra i Otto Juan Reich, avšak jeho vzpomínka pochází ještě z dob před Kubánskou revolucí, přesněji z roku 1953, kdy byl, stále za Batistova režimu, Fidel Castro zatčen a u soudu se hájil projevem „Dějiny mi dají za pravdu“, který skutečně do dějin vstoupil:

„Můj tatínek mi vyprávěl, že když slyšel ten projev v rádiu, mně bylo tenkrát sedm nebo osm let, přejel mu mráz po zádech, jak moc mu ten projev připomínal řeč, kterou pronesl v němčině Adolf Hitler. Je to zajímavé, protože věta ‚Dějiny mi dají za pravdu‘ byla tou poslední z Fidelovy obhajoby. Tenkrát řekl soudci: ‚Můžete mě odsoudit, ale dějiny mi dají za pravdu.‘ A to je přesně věta, kterou použil ve své obhajobě i Adolf Hitler.“

Ostatně stejně jako jiní diktátoři i Fidel Castro zastával všechny vedoucí funkce – byl prezidentem, předsedou vlády, vrchním velitelem armády a když v roce 1965 založil Komunistickou stranu Kuby, stal se jejím prvním tajemníkem. V těchto funkcích setrval až do roku 2008, kdy odstoupil kvůli zhoršení svého zdravotního stavu. Jeho bratr Raúl Castro v jeho roli absolutistického vládce země pokračoval až do roku 2018, kdy přenechal funkci prezidenta Miguelu Díaz-Canelovi. Ten udržuje odkaz Kubánské revoluce i nadále živý. Stejně tak ale zůstává živá i podstata castrismu, ačkoli je Fidel Castro už pět let po smrti.

„Komunismus je potlačením všech svobod – osobní svobody, osobního vlastnictví, svobody volby. Je to odporný systém, který netoleruje svobodné přemýšlení,“ říká novinář Álvaro Alba a přidává vysvětlení: „Esence castrismu je tohle všechno pohromadě s tropickým nádechem. Kuba je prezentována jako země palem, pláží a hudby, což tvoří ale jen pozadí jednoho z nejautoritativnějších komunistických režimů, jaké kdy existovaly.“

Tenhle rok to určitě padne!

Bratr Fidela Castra Raúl oznámil 16. dubna při zahájení osmého sjezdu Komunistické strany Kuby, že odstupuje z funkce prvního tajemníka strany. Funkce se ujal prezident Miguel Díaz-Canel, a Kubu tak poprvé od doby revoluce vede osoba, která nepatří k rodinnému klanu Castrů. Kubánská opozice doufá ve změnu.

Třicetiletý kubánský nezávislý novinář Héctor Luis Valdéz Cocho je Evropským parlamentem považován za jednoho z pěti nejvlivnějších nezávislých novinářů na Kubě. Foto: Paměť národa
Třicetiletý kubánský nezávislý novinář Héctor Luis Valdéz Cocho je Evropským parlamentem považován za jednoho z pěti nejvlivnějších nezávislých novinářů na Kubě. Foto: Paměť národa

„Jsem pokračováním podzemního hnutí před rokem 1959,“ říká o sobě kubánský nezávislý novinář Héctor Luis Valdéz Cocho, jedna z ústředních postav mladého protirežimního hnutí posledních let. „A jsem pokračováním otevřených očí Havanské univerzity. Domnívám se, že Havanská univerzita kdysi otevřela oči diktátoru Fidelu Castrovi a tisícům mladých lidí, kteří tehdy na univerzitě studovali. A dnes je otevřela mně a mnoha mladým lidem, kteří jsou teď sami ilegály ve vlastní zemi,“ shrnuje Héctor situaci současné kubánské opozice.

I přesto je však konec komunistického režimu na ostrově v nedohlednu. „Je složité představit si, že Kuba by se mohla rychle proměnit v demokratickou zemi,“ komentuje politický vězeň Alfredo Sánchez Echeverría.

A tak mezi kubánskou opozicí i nadále koluje okřídlený vtip: „Proč mají Kubánci ukazováček pravé ruky o článek kratší?“ Protože už šedesát let říkají: „Tenhle rok už to určitě padne!“ a klepou u toho ukazováčkem rázně do stolu.

Pamětníci byli natočeni v rámci projektu Paměť kubánského národa, který realizuje Post Bellum společně s Florida International University od roku 2017 díky podpoře z Programu transformační spolupráce Ministerstva zahraničních věcí ČR. Paměť kubánského národa se zaměřuje na dokumentování příběhů kubánských disidentů a aktivistů, kteří bojovali za svobodu na Kubě. V rámci projektu rovněž pravidelně školíme kubánské dokumentaristy, aby mohli sami natáčet a zpracovávat kubánské příběhy. Od začátku projektu jsme na Paměti národa zveřejnili 135 kubánských příběhů

Dej mi mou vlajku! Příběh „babičky všech Bělorusů“ Niny Bahinské

/ /
Nina Bahinskaja byla za účast v protestech nesčetněkrát zadržena a souzena. Zdroj: Nina Bahinskaja
Nina Bahinskaja byla za účast v protestech nesčetněkrát zadržena a souzena. Zdroj: Nina Bahinskaja

Čtyřiasedmdesátiletá Nina Bahinskaja téměř každý den vychází se běloruskou vlajkou a účastní se všech demonstrací. Svým odhodláním a vytrvalostí dává příklad Bělorusům: „Mladí se bojí víc než my. Oni se narodili už za Lukašenka, je to zastrašená generace.“

O současné běloruské revoluci se říká, že má „ženskou tvář“. A skutečně, běloruské ženy v létě roku 2020 ohromily a nadchly celý svět. Z řad statisíců anonymních hrdinek vystupuje několik výrazných jmen, která se navždy zapíšou do běloruské historie. Jednou z takových žen je nesporná „babička všech Bělorusů“, čtyřiasedmdesátiletá Nina Bahinskaja.

Příběh Niny Bahinskaje natočila Yulia Stepanova v rámci projektu neziskové organizace Post Bellum a Běloruského dokumentačního centra pro sbírku Paměť národa „Rozvoj historické paměti Běloruska“ za podpory Ministerstva zahraničních věcí ČR a grantového programu TRANSITION. Svědectví stalinských i současných represí z Běloruska najdete na stránkách Paměti národa.

Jak se z vědecké pracovnice pracující v geologickém naftařském průzkumu stane mezinárodně známá aktivistka, jejíž tvář se na podzim roku 2020 dostala na titulní listy časopisů Der Spiegel a Vogue Italia?

Rusifikovaná Běloruska

Nina Ryhorauna Bahinskaja (v ruském přepisu Nina Grigorjevna Baginskaja) se narodila 30. prosince 1946 v Minsku v tehdejší Běloruské sovětské socialistické republice. Vyrůstala v rodině intelektuálů, otec byl inženýr, matka učitelka. Ve škole sice jako jedna z mála chodila na nepovinnou běloruštinu, běloruskou patriotkou se ovšem stala až v době vysokoškolských studií na Ukrajině, kde studovala na Ivano-Frankivské národní technické univerzitě pro ropu a plyn, a po absolvování Běloruské státní univerzity informatiky a radioelektroniky.

Nina Bahinskaja v italském vydání časopisu Vogue. Zdroj: Nina Bahinskaja
Nina Bahinskaja v italském vydání časopisu Vogue. Zdroj: Nina Bahinskaja

„Tam jsem pochopila, co je to národnostní uvědomění. Na geologických průzkumech jsme sedávali u táboráku, Ukrajinky zpívaly lidové písně a chtěly, abych zazpívala nějakou naši, běloruskou. Já jsem jich pár znala, ale styděla jsem se. Když jsem pak byla na prázdninách doma, rychle jsem se učila písničky. Styděla jsem se, co jsem to za Bělorusku, když pořádně neznám ani jazyk ani písně. Tehdy začal můj zájem o jazyk a kulturu.“

Po studiích pracovala jako geoložka v Běloruském vědecko-výzkumném geologickém institutu v Minsku až do nástupu Alexandra Lukašenka k moci, kdy byla v roce 1994 za své postoje propuštěna. V roce 1988 vstoupila do Běloruské národní fronty – Obrození a poprvé se zúčastnila akce ke Dni památky předků v Kurapatech na místě masových hrobů z dob stalinských represí. Nic se jí nestalo, ale poprvé tam zažila, jak milice krutě rozehnala mítink slzným plynem. Od té doby se paní Nina účastní téměř všech pokojných protestů v Minsku. 

S běloruskou vlajkou proti kordonu policistů

V roce 1999 vstoupila do konzervativní křesťansko-demokratické strany a začala v Minsku pořádat demonstrace s bílo-červeno-bílou vlajkou. Do povědomí veřejnosti vstoupila v roce 2006, kdy časopis Arche uveřejnil fotografii Jauhiena Atceckého, na níž Nina Bahinskaja s národní vlajkou stojí proti kordonu milicionářů.

Nina Bahinskaja v Kurapatech u Minsku na místě masových hrobů z dob stalinských represí.  V dubnu 2019 začala vláda na příkaz prezidenta  Lukašenka odstraňovat kříže připomínají památku obětí. Počet obětí je utajován, odhady se pohybují od třiceti tisíc po čtvrt milionu osob. Zdroj: Nina Bahinskaja
Nina Bahinskaja v Kurapatech u Minsku na místě masových hrobů z dob stalinských represí.  V dubnu 2019 začala vláda na příkaz prezidenta  Lukašenka odstraňovat kříže připomínají památku obětí. Počet obětí je utajován, odhady se pohybují od třiceti tisíc po čtvrt milionu osob. Zdroj: Nina Bahinskaja

Prvního srpna 2014 spálila před budovou KGB v Minsku sovětskou vlajku. Okomentovala to slovy: „Spálila jsem rudou vlajku se srpem a kladivem, protože pod ní zavraždili miliony lidí a páchali genocidu Bělorusů. Udělala jsem to 1. srpna – v tento den v roce 1937 v této budově pálili knihy našich běloruských spisovatelů a básníků, které už si nikdy nepřečteme.“ 

V roce 2015 byla zadržena spolu s dalšími lidmi při vzpomínkové akci za Michaila Žyznieuského, který jako běloruský dobrovolník padl v bojích na Ukrajině. 

Po protestech během Dne svobody 25. března 2015 bylo v Minsku zadrženo pětadvacet aktivistů a paní Nina po mnoho dní stála před budovou KGB s národní běloruskou vlajkou a plakátem „Svobodu národu“ nebo „Svobodu politickým vězňům“, na němž bylo všech dvacet pět jmen. „Bylo zadrženo mnoho mladých lidí. (…) Proč? Protože nechtějí, aby národně uvědomělí, naši nejlepší mladí lidé, přišli na oslavu Dne svobody a přivedli své přátele a známé.“

Pokuty neplatím

Za svou činnost byla Nina Bahinskaja nesčetněkrát zadržena a souzena. V letech 1999 a 2002 byla krátce ve vězení, většinou je ale odsouzena k pokutám. K lednu 2019 činila výše pokut za demonstrace čtyřicet tisíc rublů (skoro půl milionu korun), ona je však z principu neplatí.

Důchodkyni Ninu Bahinskou zná celé Bělorusko. Zdroj: Nina Bahinskaja
Důchodkyni Ninu Bahinskou zná celé Bělorusko. Zdroj: Nina Bahinskaja

„Nebudu sponzorovat diktaturu. Jenom se tomu směju, protože už jsem pochopila, že budu muset hodně dlouho žít, abych to všechno zaplatila. Do října 2017 mi brali z penze dvacet procent, a pak to zvedli na padesát. Takže dostávám dvě stě sedm rublů (necelé dva tisíce korun). A dvě stě rublů si nechávají.“

Kromě zadržování důchodu jí také byly zabaveny nemovitosti: „Celý můj majetek, všechno, co mi v tomto životě patří, jsou dva pozemky na venkově. Obě mé chaty mi zabavili. Úřady se snažily je ocenit a prodat. Několik lidí to zkusilo, ale já jsem se jim vysmála. Řekla jsem, že mám potvrzení, že je to soukromé vlastnictví, mám doklad o vlastnictví této půdy a dokud žiji, nikdy ty chaty neprodám. A po mé smrti budou patřit mým dětem a vnukům.“

Výtržnice

V ochranném pásmu památníku Kurapaty byla nezákonně vybudována restaurace „Pojďme se najíst“. Od května 2018 zde probíhají nepřetržitě den co den za každého počasí demonstrace. Paní Nina samozřejmě nemůže chybět: 

Nina Bahinskaja při jednom z pokojných protestů. Zdroj: Nina Bahinskaja
Nina Bahinskaja při jednom z pokojných protestů. Zdroj: Nina Bahinskaja

„Vede mě rozhořčení nad tím, že u našeho národního památníku, kde ve třicátých letech minulého století docházelo ke genocidě našeho lidu, postavili tuhle hanebnou restauraci. To není místo, kam mají lidé chodit za zábavou a odpočinkem, kde mají pořádat party.“

Pátého dubna 2019 bylo na příkaz úřadů v Kurapatech odstraněno sedmdesát dřevěných křížů, které zde aktivisté nedlouho předtím vztyčili. Při této vandalské akci bylo zadrženo patnáct osob včetně Niny Bahinské. Paní Nina byla obviněna z „drobného výtržnictví“ – údajně bránila stavebním pracím v Kurapatech. Strávila tři dny ve vazbě a poté jí soud vyměřil pokutu okolo sedmnácti tisíc korun.

„Byla jsem prostě pobouřena tím, že bourají kříže, tak jsem dala nohu pod kolo traktoru. Pak mě zadrželi. Na služebně mi zkontrolovali boty, dokonce se mi podívali do kalhotek, abych tam neskrývala něco zakázaného. Říkám jim: ‚Co čekáte, že najdete v mých kalhotkách?‘ A oni: ‚Takový je rozkaz!‘ Sdílela jsem čtyřmístnou celu s alkoholičkami. Třikrát denně nám nosili jídlo, ale to jsem nikdy nejedla. (…) Vězeňskou deku jsem nepoužívala. Přikrývala jsem se svým černým kabátem s nápisem ‚Svoboda národu‘. Říkala jsem si: ať moje spoluvězeňkyně vidí, že se sem člověk nemusí dostat jen kvůli alkoholu.“

Já se jen procházím

Důchodkyni Ninu Bahinskou zná celé Bělorusko díky protestům po zmanipulovaných prezidentských volbách 9. srpna 2020. Drobná babička téměř každý den vychází se svou vlajkou a účastní se všech demonstrací – s důchodci, se ženami i se studenty… V polovině srpna obletělo internet video, ve kterém kráčí se svou vlajkou, a omonovci, který jí zastoupil cestu, říká: „Já se procházím!“

Nina při šití běloruské vlajky. Zdroj: Nina Bahinskaja
Nina při šití běloruské vlajky. Zdroj: Nina Bahinskaja

Na jiném neméně slavném videu se přetahuje s omonovcem o vlajku a křičí: „Dej mi mou vlajku!“ Národní bílo-červeno-bílá vlajka je důležitou součástí jejích protestů. Milice jí je zabavuje, ona šije stále další. Do prosince 2020 jich ušila více než dvě stě. Během demonstrací nejčastěji mluví o svobodě, cti a důstojnosti:

„Svoboda znamená svobodné rozhodování o svých otázkách, snech, cílech nezávisle na podmínkách. Musíme si z hlav, duší a srdcí vytěsnit otroctví. Musíme být svobodní. Svoboda se nedá ničím nahradit. Ani penězi, ani blahobytem.“

Od srpna byla několikrát zadržena, v listopadu se jí na ulici udělalo špatně, zažila vodní děla i slzný plyn. „Půl metru ode mne se v důstojnickém autě otevřelo okno, objevila se ruka s pistolí a vystřelila do vzduchu. A já mu říkám: ‚Co, začal jsi střílet, mizero? Do nebe? Tak rovnou zastřel mě!‘ Mně je jich až líto. Mnozí z nich, mladí lidé, kteří teď máchají obušky, budou později silně litovat a trpět kvůli tomu, že se rozhodli splnit rozkaz.“

Paní Nina svým odhodláním a vytrvalostí dává příklad tisícům mladších i starších žen. „Dokud mám hlavu v pořádku a nemám Alzheimera, budu chodit s vlajkou. Nepovažuji se za nějakou zvláštní hrdinku, jak se o mně říká. Jsme staří, síly a zdraví už nejsou, co bývaly, ale mladí se bojí víc než my. Oni se narodili už za Lukašenka, je to zastrašená generace.“

Představitelka běloruské opozice Sviatlana Cichanouskaja řekla, že dokud má Bělorusko ženy, jako je Nina, nemůže ve svém boji za svobodu prohrát.

Nina Bahinskaja se v roce 2018 stala první laureátkou ceny Sjarhieje Chanžankova pojmenované po politickém vězni sovětského režimu v 60. a 70. letech.

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa jinak na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Peklo lágrů přežil díky víře. Maminka mu pak uvařila meruňkové knedlíky

/ /
Jiří Lukšíček několik měsíců po návratu z jáchymovských lágrů v roce 1960. Foto: Paměť národa
Jiří Lukšíček několik měsíců po návratu z jáchymovských lágrů v roce 1960. Foto: Paměť národa

Příběh skauta Lukšíčka je strhující a dojemné drama o džentlmenovi, který v padesátých letech během výslechu vzal „vinu“ na sebe, aby tak ochránil ostatní skauty z oddílu. Odseděl si šest let v uranových lágrech za – jak říká – klukoviny: za šíření letáků, vypuštěné pneumatiky autobusů s milicionáři a za přestřižení telegrafních drátů.

„Člověk musí mít víru. A mojí vírou bylo, že až nás pustí, tak mi maminka uvaří meruňkové knedlíky. A stalo se!“ říká zvesela skaut a bývalý politický vězeň Jiří Lukšíček v krátkém videu Paměti národa a České spořitelny. Spot se stal součástí kampaně, která povzbuzuje lidi, aby ještě dodržovali protipandemická opatření.

Asi šestihodinovou nahrávku vzpomínek skauta a někdejšího politického vězně Jiřího Lukšíčka zaznamenali redaktoři Paměti národa. Tento unikátní projekt vznikl takřka před dvaceti lety mezi několika novináři a historiky. Nyní už databáze obsahuje přes deset tisíc výpovědí a patří k největším sbírkám orální historie na světě. Paměť národa je financována především z Klubu přátel Paměti národa. Přijměte pozvání i Vy. Zde. Moc děkujeme. 

Jiří Lukšíček, který se narodil v roce 1933, pochází z rodiny drážního úředníka, pražského harmonikáře z Bohdalce. Jeho maminka pracovala jako kuchařka. Dětství tento skaut prožil za 2. světové války mezi kluky ze sousedství, vzpomíná na dramatický únor 1945, kdy Prahu bombardovaly spojenecké letouny. Jeden z nich havaroval na louce na nedalekém Spořilově a jako kluci sledovali dramatické zatčení amerických pilotů.

V devíti letech zažil otřes, na ulici před domem zatýkalo gestapo souseda, který pomáhal odboji. Vyvlekli ho zkrvaveného a poutech. V květnu 1945 s tatínkem pomáhal stavět barikády v Michli. Dny vítězství nad Hitlerem prožíval s rozpačitými pocity:

„Jako kluka mě vzalo, jak ženám na hlavách vystříhali hakenkreuz, mlátili je. To ve mně zůstalo. Ano, Němci nám ublížili, ale toto byla msta ex post, když už bylo po všem,“ říká Lukšíček, který se později s nacistickými kolaboranty odsouzenými podle tzv. retribučních zákonů potkal v uranových lágrech. Prý to byli vesměs bezproblémoví spoluvězni, mazáci, kteří lágry u Jáchymova vystavěli. 

Osudová klopovka na saku Hobyho

Po válce celá bohdalecká parta kluků vstoupila do místního skautského oddílu: „Výstroj a uniformy jsme neměli. Měli jsme jen to, co zbylo po německé armádě. Třeba batohy ‚telata‘,“ vzpomíná Lukšíček, který se stal v patnácti letech členem 135. oddílu ve Strašnicích, kam se s rodinou přestěhovali. V tomto oddíle se seznámil s celoživotním kamarádem Františkem Bobkem, který se pyšnil přezdívkou Stopař. Lukšíček pro svoji neutuchající energii dostal v oddíle přezdívku Rys. 

Jiří (Rys) Lukšíček a Jindřich (Vlk) Valenta v Tatrách v roce 1962. Foto: Paměť národa
Jiří (Rys) Lukšíček a Jindřich (Vlk) Valenta v Tatrách v roce 1962. Foto: Paměť národa

Skauting přilákal po válce přes 250 tisíc dětí. Po komunistickém převratu v roce 1948 byly junácké oddíly během následujícího jara začleněny pod Československý svaz mládeže. Šestnáctiletí kluci Rys a Stopař z principu odmítli navléct svazáckou modrou uniformu a přihlásit se do organizace spadající pod KSČ. Komunisté zakázali nejen skautskou organizaci, ale i symboly: „Tehdy jsme nosili na kabátech malé skautské lilie, říkali jsme jim ‚klopovky‘. Byl to znak toho, že jsme ještě pořád součástí Junáka. Někdo ji nosil pod klopou, my na klopě. Věděli jsme, že jako skauti můžeme důvěřovat pouze skautům,“ vypráví Lukšíček, který díky malému kovovému odznáčku na saku našel tajný skautský oddíl.

František Bobek alias Stopař kdesi na Václavském náměstí zastavil o pár let staršího kluka s „klopovkou“. Byl to Oldřich Rottenborn přezdívaný Hoby, který i v roce 1949 tajně udržoval v chodu 34. skautské středisko Ostříž a oba šestnáctileté kluky do něj pozval. V obývacích pokojích nebo v lesních altáncích na periferii hlavního města se scházelo asi dvacet chlapců a děvčat: „Všichni jsme hodlali dodržet desatero skautského zákona, do kterého patřil také slib, že budeme v případě nouze bránit republiku,“ vysvětluje Lukšíček, proč se se skauty zapojil do protistátních aktivit. 

Šířili hesla „Komunisté – vrazi. Lidé, probuďte se“ 

Skauti natiskli stovky letáků s nápisy: „Komunisté – vrazi“ či „Lidé, probuďte se“. Roznášeli je do vybraných schránek pražských činžáků, často k nim připojovali varování před konkrétními domovními důvěrníky, kteří své sousedy udávali StB. Skauti v čele s Hobym vyráželi na výlety do okolí Karlštejna. S sebou měli bílou barvu, kterou zamalovávali prosklené skříňky, nástěnky KSČ na vesnicích. Takto poničili nástěnky asi ve dvanácti obcích. Nedaleko obce Těptín, kde měli na jedné chalupě skautskou základnu, vylezli na telegrafní sloupy a dráty přestřihli.

Jiří a jeho kamarádi na vojně u jednotky Technických praporů v Olomouci v roce 1960. Foto: Paměť národa
Jiří a jeho kamarádi na vojně u jednotky Technických praporů v Olomouci v roce 1960. Foto: Paměť národa

Poslední akci skauti provedli u Jílového u Prahy. Chtěli narušit vojenské cvičení milicionářů. Rozdělili se na dvě skupiny. Menší z nich, kterou vedl Lukšíček, měla za úkol vypustit kola přistaveným autobusům, zatímco ta větší se vydala po železniční trati směrem na Prosečnici. Na koleje naskládali kameny, které měly zastavit vlak přivážející část milicionářů. Do vlaku skauti přistoupili, chtěli strojvedoucího včas varovat před překážkou, nechtěli nikoho zranit. Vlak skutečně zastavil. Kdosi však skauty při pokládání překážky na koleje zpozoroval a zavolal SNB. 

Během následujících čtyřiadvaceti hodin byli skauti z oddílu zatčeni a vyslýcháni SNB. Z neznámých důvodů se případ nedostal do rukou StB. Policisté s nimi prý zacházeli mírně, bez násilí, případ komentovali, že se jednalo jen o hloupé klukoviny. Lukšíček u výslechu vehementně tvrdil, že ventilky vypustil sám. Výsledkem byl soudní proces konaný v březnu roku 1953, ve kterém usedlo na lavici obžalovaných celkem sedm členů oddílu Ostříž. Nejstarší kluci Jiří Lukšíček, Miroslav Kopt a Oldřich Rottenborn byli odsouzeni k několikaměsíčním trestům odnětí svobody. Zbytek skupiny vyvázl s podmínkou.

Svoji pistoli vykopal až po sametové revoluci 

Dvacetiletého Jiřího Lukšíčka odsouzeného na jeden rok převezli po krátkém věznění na Pankráci do tábora Svornost na Jáchymovsku. Propustili ho po dvou měsících na amnestii. Doma se ale moc neohřál, dostihl jej povolávací rozkaz k tzv. Technickým praporům do Hradce Králové. A sem si pro něj přijeli estébáci, znovu ho zatkli a odvezli do Bartolomějské ulice, kde ho všemožně psychicky i fyzicky týrali. Požadovali spolupráci, přiznání k velezradě, doznání, že se skauty chtěli ozbrojený převrat. 

Jiří Lukšíček na návštěvě tábora skautského střediska Ostříž. Foto: Skautské středisko Ostříž
Jiří Lukšíček na návštěvě tábora skautského střediska Ostříž. Foto: Skautské středisko Ostříž

StB totiž skauty začala sledovat a zjistila, že se v oddíle nacházejí zbraně – pistole: „Mirek Oberman si nechal ve své pracovní skříňce svou pistoli, ale onemocněl žloutenkou. Někdo v podniku chtěl skříňku vydezinfikovat, a našel tak corpus delicti,“ vysvětluje Jiří Lukšíček. Pistole opatřil skautům z odbojové skupiny kamarád Pepík Krbeček, učeň v národním podniku Lověna:

„Také jsem dostal, zbrojovku Zetku a k tomu jeden zásobník, osm nábojů. Já bych ale proti živému člověku nevystřelil. Měli jsme je, protože jsme si říkali, že toto nemůže trvat dlouho, tak pro případ ‚kdyby´. Ty pistole byly odpovědí na to naše ‚kdyby´. Svoji jsem zahrabal na zahradě,“ vypráví Lukšíček. U výslechu byl statečný a vinu bral na sebe, zbraně však zatvrzele popíral. Jeho zbraň neobjevili. Vykopal ji až po roce 1990. U soudu v roce 1954 dostal za údajnou velezradu šest let vězení, které si odseděl v jáchymovských lágrech Nikolaj a Rovnost.

Zničení varšavského ghetta jako dárek Hitlerovi překazilo povstání jeho obyvatel

/ /
Ikonická fotografie ze závěrečné zprávy velitele likvidačního zásahu Jürgena Stroopa z 16. května 1943, kdy se obyvatelé ghetta vzdali. Foto: Wikimedia Commons/Public Domain
Ikonická fotografie ze závěrečné zprávy velitele likvidačního zásahu Jürgena Stroopa z 16. května 1943, kdy se obyvatelé ghetta vzdali. Foto: Wikimedia Commons/Public Domain

Dne 19. dubna 1943 vpochodovali nacisté do varšavského ghetta, aby ho zlikvidovali jako dárek k Hitlerovým 54. narozeninám 20. dubna. Jejich plán nevyšel. Obyvatelé ghetta povstali a obrovské přesile dokázali vzdorovat až do 16. května.

Povstání ve varšavském ghettu vešlo do dějin jako první a jeden z největších projevů židovského ozbrojeného odporu během druhé světové války. Stalo se symbolem odvahy bezmocných, kteří se v beznadějném boji postavili mnohem silnějšímu protivníkovi, a inspirací pro další povstání v koncentračních táborech a ghettech. V zoufalých podmínkách vydrželi obyvatelé varšavského ghetta vzdorovat od 19. dubna do 16. května 1943.

Největší ghetto v Evropě

Varšavské ghetto bylo za druhé světové války největším ghettem v nacisty okupované Evropě. V polské metropoli žilo před válkou 375 000 obyvatel židovského původu, což z Varšavy učinilo druhé největší světové židovské centrum po New Yorku. Když nacisté začali s výstavbou ghett ve velkých polských městech (Lublin, Krakov, Lodž a další), nemohla samozřejmě Varšava chybět. Varšavské ghetto vzniklo v polovině října 1940, přičemž už od listopadu 1939 židovské obyvatele omezovala četná protižidovská nařízení.

Jednou z těch, kteří se snažili živořícím obyvatelům ghetta pomoci, byla Irena Sendlerowa (1920–2008). Dcera lékaře, katolická učitelka a sociální pracovnice docházela do varšavského ghetta jako zdravotní sestra. Přinášela léky, potraviny i peníze, a především se snažila pomáhat dětem. V prosinci 1942 vznikla spojením několika organizací ojedinělá Rada pomoci Židům (Żegota) a Irena se stala vedoucí její dětské sekce. Pod krycím jménem Jolanta vynášela nemluvňata pod špinavým prádlem či v krabicích od bot, vyvážela děti v sanitce, prováděla je sklepeními ven z ghetta a vybavovala falešnými doklady. Umístění nacházely v rodinách, sirotčincích a klášterech. Irenino oddělení tak zachránilo 2500 židovských dětí, sama Sendlerová okolo čtyř set. Když v roce 2008 zemřela, žilo ještě sedm stovek z nich.

Všichni varšavští Židé (včetně pokřtěných) se museli 15. listopadu 1940 sestěhovat na území původní varšavské židovské čtvrti, ze které ovšem Němci pro ghetto vyhradili pouhých 3,4 km čtverečních. Od tohoto data je ghetto obehnáno třímetrovou zdí s ostnatým drátem a neprodyšně uzavřeno.

Za zdmi ghetta živořilo v nelidských podmínkách až 540 000 lidí bez práce a bez majetku. V jednom bytě se tísnilo v průměru až sedm rodin, při zoufalé hygieně a stálém nedostatku jídla, topiva a vůbec všeho propukaly infekční nemoci. Lidé umírali přímo na ulici. Během tyfové epidemie zakázal nacistický guvernér Varšavy Ludwig Fischer opustit ghetto pod trestem smrti. „Židé vymřou hlady a bídou a z židovské otázky zbude jen hřbitov,“ uvedl cynicky. Před zahájením deportací do vyhlazovaných táborů v létě 1942 zahynula v ghettu pětina jeho obyvatel.

Dne 22. července 1942 začali nacisté obyvatele ghetta odvážet do vyhlazovacích lágrů. Denně 6000 osob, vlaky mířily především do Treblinky. Předseda židovské rady Adam Czerniaków se odmítl podílet na organizování transportů a spáchal sebevraždu. Tušil, že obyvatele ghetta čeká v Treblince smrt.

Obyvatelé ghetta se zpočátku transportům nebránili, domnívali se, že míří do pracovních táborů. Mnohdy se přihlásili dobrovolně, neboť nacisté slibovali každému odjíždějícímu „na práci“ tři bochníky chleba a kilogram marmelády. Teprve později dorazily zprávy o skutečném účelu Treblinky. Na konci roku 1942 zůstalo ve varšavském ghettu pouhých 60 000 lidí, kteří se rozhodli pro odpor.

Nikam nejedeme!

První transport roku 1943 měl odjet 18. ledna, nikdo se k němu ale nepřihlásil. Naopak došlo na partyzánské útoky proti německým vojákům, kteří se snažili obyvatele ghetta donutit k odjezdu. Němci museli deportace přerušit, neměli totiž koho odvážet. Říšský ministr vnitra a organizátor hromadného vyvražďování Židů Heinrich Himmler zuřil, protože ghetto mělo být v únoru vyklizeno pro přemístění německých továren.

Jeden z tunelů povstalců zachycený na fotografii ze závěrečné zprávy velitele likvidačního zásahu Jürgena Stroopa. Foto: Wikimedia Commons/Public Domain
Jeden z tunelů povstalců zachycený na fotografii ze závěrečné zprávy velitele likvidačního zásahu Jürgena Stroopa. Foto: Wikimedia Commons/Public Domain

V ghettu se mezitím obyvatelé horečně připravovali na odpor proti jeho konečné likvidaci, která se dala očekávat. Budovali sítě podzemních bunkrů, tunelů a úkrytů, propojených navzájem kanalizační sítí, rozvody elektřiny a vody. Klíčovou roli sehrála Żydowska Organizacja Bojowa (ŻOB) složená z několika odbojových skupin pod velením Mordechaje „Aniolka“ Anielewicze, již dříve vznikl i Żydowski Związek Wojskowy (ŻZW) z bývalých důstojníků polské armády a odbojářů pravicového zaměření.

Bojovníci z ghetta sháněli zbraně, bohužel nepříliš úspěšně. Podařilo se jim navázat spojení s odbojovou Zemskou armádou (Armia Krajowa, AK) a komunistickou Gwardiou Ludowou (GL), útočící na německé jednotky poblíž ghetta. Každý z bojovníků nakonec disponoval jedním revolverem s 10 až 15 náboji a několika zápalnými lahvemi či granáty. V ghettu bylo ještě pár pušek a samopalů plus dvě miny. Obyvatelé ghetta byli odhodláni bojovat, i když věděli, že proti nim budou stát po zuby vyzbrojení nacisté s plamenomety a tanky.

Zaskočení Němci

Nacisté do ghetta vpochodovali v ranních hodinách 19. dubna 1943, v první den významného židovského svátku pesach. Himmler dokonce hovořil o tom, že likvidaci ghetta věnuje Hitlerovi k jeho čtyřiapadesátým narozeninám, které měl 20. dubna.

Pod velením oberführera Ferdinanda von Sammern-Frankenegg mělo s obyvateli ghetta zatočit 16 důstojníků, a 850 německých a ukrajinských vojáků. Přivítala je ale záplava kulek a výbušnin a zaskočení nacisté se k večeru stáhli.

Povstalci na fotografii z 16. května 1943, která byla pořízena pro závěrečnou zprávu velitele likvidačního zásahu Jürgena Stroopa. Foto: Wikimedia Commons/Public Domain
Povstalci na fotografii z 16. května 1943, která byla pořízena pro závěrečnou zprávu velitele likvidačního zásahu Jürgena Stroopa. Foto: Wikimedia Commons/Public Domain

Himmler byl neschopností svého velitele natolik rozhořčen, že ihned jmenoval náhradního. Stal se jím SS-Gruppenführer Jürgen Stroop, zkušený v boji proti povstalcům, pobývající donedávna na východní frontě. Proti povstalcům nasadil ženisty, německé a polské policejní síly, záložní i výcvikové jednotky Waffen-SS plus lotyšské a litevské strážní jednotky.

Židovským bojovníkům se díky partyzánskému způsobu boje a perfektní znalosti prostředí zprvu dařilo. Dva chlapci dokonce vyvěsili židovskou a polskou vlajku na střechu jednoho z domů, což přivedlo Němce k zuřivosti. Za pár dní se však projevil nedostatek munice i obrovská přesila nacistů.

Stroopovy jednotky dostaly za úkol celé ghetto vypálit a následně srovnat se zemí. Systematicky likvidovaly dům od domu a propojenou síť úkrytů. Kromě plamenometů a dělostřelectva využili i letecké posily. Židé se v předtuše jisté smrti bili o každý metr. Tisíce osob uhořelo, další volili sebevraždu skokem z hořících domů. Jak pamětníci vzpomínají, díky plamenům bylo v noci světlo jako ve dne a všude se vznášel pach spáleného masa. Koncem dubna byla už většina domů vypálena a stržena, podzemní úkryty „vyčištěny“ vháněním plynu.

Likvidace ghetta plamenomety zachycená na fotografii pro závěrečnou zprávu velitele likvidačního zásahu Jürgena Stroopa. Foto: Wikimedia Commons/Public Domain
Likvidace ghetta plamenomety zachycená na fotografii pro závěrečnou zprávu velitele likvidačního zásahu Jürgena Stroopa. Foto: Wikimedia Commons/Public Domain

Osmého května nacisté objevili velitelský bunkr pod domem v ulici Milá č. 18. Vojáci do něj vehnali hadicemi plyn, aby dostali cca tři stovky osob na povrch. Nevelké skupině vedené Markem Edelmanem, pozdějším slavným kardiochirurgem, se ještě podařilo uniknout skrze kanalizaci. Všichni ostatní, včetně čtyřiadvacetiletého Mordechaje Anielewicze a jeho přítelkyně Miry Fuchrerové, zahynuli udušení plynem či hromadnou sebevraždou.

„To, k čemu došlo, předčilo naše nejsmělejší sny. Němci z ghetta prchli dvakrát,“ napsal Anielewicz v posledním dopise příteli a členu vedení ŻOB Jicchaku Zuckermanovi. 

„Skutečnost, že se o nás ví i mimo zdi ghetta, nás povzbuzuje v našem boji. Odolá nás pouze několik. Zbytek dříve či později zemře. Jejich osud je rozhodnut. Prakticky ve všech skrýších, kde se skrývají tisíce lidí, není pro nedostatek vzduchu možné zapálit svíčku… Mír buď s Tebou, můj příteli! Možná se ještě setkáme! Můj největší sen se stal skutečností… Jsem svědkem velkolepého a hrdinského boje Židů v této bitvě.“

„Aniolek“ byl přesvědčen o nutnosti odporu po dobu alespoň jednoho týdne, to aby se svět o povstání dozvěděl. Nakonec se Židé v nerovném boji udrželi měsíc.

Ve Varšavě už není žádná židovská čtvrť!

Konečné vítězství Němci ohlásili 16. května 1943, kdy Jürgen Stroop povstání symbolicky ukončil stisknutím detonátoru k náloži pod Velkou synagogou. „Ve 20 hodin přestala bývalá židovská čtvrť ve Varšavě existovat. Celkem bylo zajištěno či odstraněno 56 065 Židů,” napsal ve svém hlášení pro Himmlera. „Es gibt keinen jüdischen Wohnbezirk in Warschau mehr!” (Ve Varšavě už není žádná židovská čtvrť).

Jedna ze stránek závěrečné zprávy velitele likvidačního zásahu Jürgena Stroopa. Foto: Wikimedia Commons/Public Domain
Jedna ze stránek závěrečné zprávy velitele likvidačního zásahu Jürgena Stroopa. Foto: Wikimedia Commons/Public Domain

Oficiální Stroopova zpráva uvádí pouhých 17 mrtvých a 93 zraněných vojáků na německé straně, na židovské 56 065 mrtvých či zajatých (téměř 50 000, kteří byli posláni do vyhlazovacích či pracovních táborů). Stroop v zprávě poznamenal: „Mnoho Židů, které nebylo možné spočítat, bylo vyhozeno do povětří v kanálech a bunkrech“. Ke konci bojů se několika stovkám lidí podařilo z ghetta uprchnout. Někteří byli prozrazeni a zastřeleni na útěku, jiní se přidali k partyzánům a zúčastnili se následujícího roku společně s Poláky Varšavského povstání.

Když západoněmecký kancléř Willy Brandt navštívil v prosinci 1970 Varšavu, neváhal a poklekl před Pomníkem hrdinů ghetta. „Varšavské pokleknutí“ bylo žádostí o odpuštění utrpení, která německý národ způsobil polským Židům.

Nedaleko od pomníku stojí také „Anielewiczova mohyla“. Kopec navršený ze sutin domů na někdejší adrese Milá č. 18 ukrývá ostatky těl bojovníků ze zasypaného velitelského bunkru. Jen jednapadesát z nich známe jménem.

Velká varšavská synagoga zničená na závěr povstání. Foto: Wikimedia Commons/Public Domain
Velká varšavská synagoga zničená na závěr povstání. Foto: Wikimedia Commons/Public Domain

Na území bývalého ghetta v centru Varšavy na Muranowie stojí od roku 2013 Muzeum dějin polských Židů, který si v září 2014 do svého názvu přidalo slovo „Polin”, tedy „Polsko” v hebrejštině a jidiš.

Památku povstalců ve varšavském ghettu připomínají v mnoha polských městech názvy ulic či náměstí Bohaterów getta, tedy Hrdinů ghetta.

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Připravila ho redakce Magazínu Paměti národa díky podpoře soukromých dárců. Budeme vděční pokud nás podpoříte drobnou částkou i Vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!
Subscribe to