Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Ernyeiová (* 1944)

• Marta Ernyeiová se narodila 12. února 1944 v Hostivicích u Prahy

• po maturitě na střední zdravotnické škole v roce 1962 pracovala jako zdravotní sestra v Nemocnici Na Bulovce

• s budoucím manželem, hudebníkem Ondřejem Ernyeim, emigrovala v červnu 1968 do Anglie

• v roce 1975 se vrátili zpět do Československa, kde zažádali o prominutí trestu

• do roku 1990 pracovala jako zdravotní sestra a překladatelka v Ústavu pro matku a dítě v Podolí

• od roku 1990 působila na Velvyslanectví Státu Izrael

• v penzi začala provádět turisty po židovských památkách

• dnes se věnuje dobrovolnictví

Příběh Marty Ernyeiové je neobvyklý v tom, že i když v šedesátých letech minulého století zamířila s budoucím manželem do emigrace, o sedm let později se vrátili zpět. Bylo to rozhodnutí, které jim oběma způsobilo řadu obtíží. Museli žádat o prominutí trestu, i když se necítili z ničeho vinni, museli podstupovat výslechy Státní bezpečnosti a dostat se do zahraničí pro ně bylo řadu let nemožné. Přesto Marta nikdy neztrácela naději a stále doufala, že vláda jedné strany skončí a život se změní. Když se to skutečně stalo, přišly vedle radosti i jiné starosti a zklamání. Ale i tak jí zůstalo přesvědčení, že nemá smysl něčeho litovat a naději si člověk musí udržet za všech okolností.

Rodiče měli pošramocenou pověst

Marta se narodila během druhé světové války 12. února 1944 v Hostvicích u Prahy. Otec František Tupý se narodil ve Vídni, kam jeho rodiče odešli za prací  z Moravy; vrátili se do Čech v roce 1920. Matka Anežka pocházela z nedaleké Jenče, narodila se, když Martině babičce bylo pouhých šestnáct let, a dědeček brzy zemřel. Maminka pracovala jako úřednice, tatínek jako řezník, později dělal i jiné práce. Rodiče se seznámili jako ochotníci v Hostivicích, vzali se a ještě dva roky před Martou se jim narodil syn Petr. Za války nastala pro otce komplikovaná situace, neměl československé občanství, o které si před válkou neúspěšně žádal, a nakonec mu byla přidělena německá státní příslušnost: „Rodiče měli velmi mnoho přátel z oblasti ochotnického divadla, chodili tančit. Po válce, v roce čtyřicet šest, když byly první volby, tak nebyli připuštěni k volbám, a najednou se ukázalo, že mnoho jejich takzvaných přátel, kteří volili zřejmě komunistickou stranu, se na ně zle dívali, pomlouvali a rozhlašovali nepravdy, že jsou německá rodina, že žádali o německé přídavky a podobně. Nebyla to pravda, maminka z toho byla posléze nemocná, což jsem se dozvěděla až mnohem později, že byla v nervovém sanatoriu, byla vyhozena z práce. Tatínek nakonec docílil svého, protože psal na všechny strany, na úřady a po roce čtyřicet šest mu bylo československé občanství uděleno.“

Marta se dobře učila, se samými jedničkami opustila osmou třídu a hlásila se na jedenáctiletku do Ruzyně, kam se ale nedostala: „Myslím si, že za tím byla pověst mých rodičů, kteří ani nechodili na brigády, nechodili na jednocení řepy a nesbírali brambory… Ve volbách osmačtyřicátého jeden z nich vhodil bílý lístek a nešli za plentu, to mi maminka vyprávěla. Takže měli pověst pošramocenou a tím i já. Takže jsem se nedostala v Praze na žádnou školu.“ Nakonec ji vzali na zdravotní školu v Teplicích, ve kterých tehdy pracoval tatínek, a přes týden spolu bydleli v jeho kanceláři. Nakonec se podařilo zařídit přestup do Prahy, kde Marta v roce 1962 maturovala. Na lékařskou fakultu se nedostala a nastoupila jako zdravotní sestra na urologii v Nemocnici Na Bulovce. Práce v nemocnici Martu naplňovala: „Bylo to období smysluplného dění.“ Tam se také seznámila s manželem Ondřejem, který prodával pacientům noviny. Byl vyučeným tiskařem, ale jeho skutečnou životní náplní byla hudba, miloval jazz a hrál v kapele. I jeho životní příběh byl zajímavý. Narodil se v Anglii, kam rodiče, Židé, před válkou emigrovali. Téměř žádní příbuzní válku nepřežili. Po válce se rodina vrátila do Československa.

Do Londýna a zpět

Marta s Ondřejem se již na začátku roku 1968 rozhodli také odjet do Anglie. Ondřej vycestoval již v únoru a v Londýně se o něj po počátečních problémech postarala Židovská obec. Marta měla brzy odjet za ním, ale nakonec se to podařilo až v červnu: „Pro mě byl osmašedesátý velmi závažný rok. Jednak přišlo Pražské jaro, jednak jsem si na motorce zlomila žebra a natrhla kolenní vazy. Do toho onemocněla moje oblíbená teta rakovinou. Tím vším se můj odjezd opozdil.“ Výjezd měla povolený na 14 dnů: „Loučila jsem se na letišti s rodiči, měla jsem zpáteční letenku, nicméně jsem věděla, že zpátky nepoletím. Bylo to hrozné, ale moje touha byla veliká. Nepřemýšlela jsem o tom, co bude.“ V Londýně tehdy bylo možné najít levné bydlení a Marta začala pracovat jako uklízečka v restauraci: „Stačilo nám to na zaplacení nájmu i na jídlo.“ Srpnové události roku 1968 v Československu Marta i její muž velice prožívali a byli demonstrovat i před sovětským velvyslanectvím v Londýně. To, že se do Československa nevrátila, mělo následky. Brzy se dozvěděla, že ji hledá britská policie. Řešením byla svatba: „S oddacím listem jsme šli na policii a tam jsme prošli několika kolečky, kde seděli všichni, co žádali o britské občanství. Dopadlo to všechno úžasně. Byla jsem Britka, mám na to papír, dostali jsme pasy a na ty jsme cestovali dalších sedm let.“ V Londýně se narodila dcera Andrea, manžel začal pracovat jako ladič.

Když Marta v roce 1975 čekala druhou dceru, začali manželé uvažovat o návratu do Československa: „Hlavní důvod pro náš, hlavně můj návrat zpět do Československa, byl rodinný. Uvědomovali jsme si, že naši rodiče stárnou, a věděli jsme, že si přejí být s námi a s našimi dětmi, jejich vnoučaty. Byli jsme s nimi pak až do jejich odchodu z tohoto světa. Pro mne to byl dobrý počin, jsem šťastna, že jsme se dočkali svobody a že naše děti a vnoučata žijí ve svobodné společnosti.“ Když se začali zajímat o návrat, zjistili, že byli oba v nepřítomnosti odsouzeni za ilegální opuštění republiky a obávali se následků. Ač se necítili vinní, rozhodli se požádat o milost: „Představte si, že jsme napsali žádost panu doktoru Husákovi. Uvědomuji si, že to je věc, kterou by mě nikdy nenapadlo dělat. Prominutí trestu… Za co? My jsme nikdy nic neudělali. Sepsali jsme to, odeslali a nic.“ Manželovi rodiče potom zjišťovali situaci a bylo jim řečeno, že to se může řešit teprve, až přijedou. Nakonec se tedy pro tento riskantní krok rozhodli a 1. listopadu 1975 se ocitli na hranicích Československa: „Koupili jsme si v bazaru dva lodní kufry, kam jsme zabalili vše, co jsme si chtěli přivézt, koupili jízdenky na vlak, přátelé nás vyprovodili a odcestovali jsme do Doveru, pak lodí a vlakem do Československa. V Chebu nás vyložili z vlaku, já s bříškem v 8. měsíci a dostali jsme vynadáno, protože byla sobota a náčelník hlavní pohraniční služby byl na chatě, takže ho museli přivést. To trvalo několik hodin, pak jsme byli dlouho vyslýcháni. Potom jsme teprve mohli do vlaku a dojeli jsme v ranních hodinách do Prahy.“

Byli jsme vyslýcháni, nebyla to lehká léta

Začátky byly velmi těžké. Na půl roku přišli o veškeré dokumenty, anglické pasy už zpět nedostali. Později si manžel zažádal v Západním Berlíně, kde pak oba britské pasy získali. Až za dva roky přišlo poštou vyřízení milosti. Při návratu museli mít potvrzení o tom, že mají kde bydlet a že má manžel práci. Měl ji přislíbenou v Igře na Národní třídě, kde by ladil klavíry. S tím měl bohaté zkušenosti, ale první den byl odmítnutý slovy: „Pane Ernyei, my si myslíme, že byste si tady nevydělal ani na chleba.“ Nakonec začal pracovat v montovně lyžařských vázání, což těžce nesl, a často litoval, že z Anglie odešli. Marta se naopak držela svého přesvědčení, že lítost je k ničemu: „Když uděláte v životě nějaké rozhodnutí, tak si za ním stůjte. Můžete se z něj poučit, ale nelitujte, nevracejte se, musíte být připraveni nést důsledky.“

A důsledky si skutečně nesli včetně výslechů Státní bezpečnosti: „Byli jsme na StB několikrát vyšetřovaní. Nebylo to příjemné, někdy mi to připadalo až směšné. Ono je určitě rozdíl padesátá, šedesátá léta a sedmdesátá. Já tam seděla s bříškem a estébák říkal: ,Dobře, teď už skončíme a my vás ještě pozveme. Kam půjdete teď?‘ Já na to: ,Jak kam půjdu? Domů půjdu.‘ ,Domů? A myslíte, že tam bude váš manžel?‘ Nechápala jsem: ,A proč by tam nebyl?‘ A on: ,Třeba bude v Ruzyni.‘ Podívala jsem se na něho a říkala si, že to snad není možné. Tohle říká ženě, která čeká miminko. Co je to za lidi?“ Ještě víc byl sledovaný manžel, zvláště když se mu později podařilo s muzikanty vycestovat do zahraničí. Každý návrat znamenal výslech, což velmi těžce nesl. Podezřelý byl i tím, že pravidelně chodil na Židovskou obec.

Marta začala po mateřské dovolené pracovat nejdříve v jeslích, později v Ústavu pro matku a dítě v Podolí, kde vedle sesterské práce i překládala z angličtiny. Stále sledovala politické dění a věřila, že se dočká nějaké změny. Od své kamarádky záhy věděla o Chartě 77, ta se ve věci údajně blíže angažovala a vybírala peníze na podporu; i Marta přispěla a k tehdejší situaci dodává: „Vím, že se podepisovala Anticharta, ale do jesliček nikdo nic nepřinesl a manželovi také ne. Byli jsme toho tedy ušetření, ale v životě bych nic takového nepodepsala. Nebyla to tehdy lehká léta.“ V roce 1985, kdy již pracovala v Podolí, začala chodit na kroužek ruštiny, který vedl profesor se znalostí mezinárodní situace: „Měli jsme veškeré zprávy ze Sovětského svazu, kde měl mnoho přátel. Pořád jsme mluvili o politice.“ Věřila, že změny v Sovětském svazu jsou předzvěstí něčeho většího, a chtěla toho být součástí. Se starší dcerou chodila na většinu demonstrací; dcera byla dokonce ve svých šestnácti letech na jedné akci zadržena na 48 hodin.

Vždycky budu mít naději, když člověk ztratí naději, co mu zbyde?

17. listopadu 1989 byla Marta na Vyšehradě, dcera s přáteli na Národní třídě. Následovaly nezapomenutelné dny: „Prožívali jsme to všichni, svolávali jsme jeden druhého a chodili jsme denně, denně, denně. Pracovali jsme a když skončila pracovní doba, šli jsme do ulic. To bylo ohromné.“ Brzy ale přišly i těžké chvíle; když po sametové revoluci začaly vycházet seznamy spolupracovníků Státní bezpečnosti, manžel se mezi nimi našel: „Hrozně se tím trápil, tak jsem mu po nějaké době řekla, aby si vyžádal svazky, což udělal. Jeden svazek byl skartovaný, ve druhém zjistil, že na něho někdo z Anglie donášel. Zapřísahal se, že nikdy nic nepodepsal. Byl vyšetřovaný, ale nikdy nic nepodepsal.“ Pamětnice ví, že spisy byly vedené i na ni, ale nikdy do nich nenahlížela a jejich obsah znát nechce. Ve svazcích dochovaných v Archivu bezpečnostních složek je vedena jako prověřovaná osoba.

Na počátku 90. let Marta Ernyeiová odešla ze zdravotnictví a díky výborné znalosti angličtiny začala pracovat na izraelském velvyslanectví, kde zůstala až do penzijního věku. Potom ještě dalších deset let spolupracovala s cestovní agenturou a prováděla zahraniční turisty po židovských památkách: „Přestala jsem pracovat, když mi bylo 75 a přišel covid.“ Ani po skončení pandemie ale nechtěla zůstat doma a naplnění našla v dobrovolnické činnosti pro seniory. Na otázku současného společenského vývoje vyjadřuje zklamání. Trápí ji i situace ve světě a znepokojuje ji vývoj na Slovensku a v Maďarsku, odkud pocházela rodina jejího manžela. Nerozumí lidem, kteří volí populistické politiky jako je Andrej Babiš. Přes to všechno si uchovává postoj, který jí pomáhal celý život: „Mám naději, tu budu vždycky mít. Říkám si, když člověk ztratí naději, co má, co mu zbyde? Je zapšklý, zahořklý, zlobí se. A to nechci!“