Byla jako anděl. Osmnáctiletá studentka pomohla po válce dětem z východoslovenského Údolí smrti

/ /
Děti v obci Vyšná Pisaná, která byla zcela zničená bombardováním během Dukelsko-karpatské operace.
Děti v obci Vyšná Pisaná, která byla zcela zničená bombardováním během Dukelsko-karpatské operace. Foto: Paměť národa

Čin dvou olomouckých studentek, které nebyly lhostejné k zoufalé situaci dětí ve zničených obcích na východním Slovensku, patří k neznámé česko-slovenské historii. Díky uchovanému svědectví Květoslavy Bartoňové ho můžete 75 let po konci války objevit.

Po 2. světové válce se tisíce Čechoslováků ocitly v zoufalé situaci. Během bombardování ztratili domovy, trpěli hlady a nemocemi. Nejhorší situace panovala na severovýchodním Slovensku, kde na podzim roku 1944 probíhaly tvrdé boje Karpatsko-dukelské operace. Většina obyvatel se zachránila včasnou evakuací, po návratu domů je čekal hrůzný pohled na trosky domovů a stovky těl mrtvých vojáků. Zejména pro děti to byl traumatický zážitek. Rodiny přišly o přístřeší, děti o možnost chodit do školy, některé zůstaly opuštěné a závislé na pomoci okolí.

Pomoc organizovaly československé úřady, Spojené národy pro pomoc a obnovu UNRRA, o děti vracející se z koncentračních táborů se staral zkušený sociální pracovník Přemysl Pitter. Až 75 let po druhé světové válce se objevuje dosud nezdokumentovaný případ výjimečné poválečné solidarity – záchrany 45 dětí ze zničených východoslovenských vesnic v tzv. Údolí smrti, kterou zorganizovala osmnáctiletá studentka Květoslava Bartoňová, tehdy Axmanová. Její vyprávění natočili v roce 2016 redaktoři Paměti národa, publikují ho až nyní podle přání výjimečně skromné paní Bartoňové.

Údolí smrti označuje údolí potoka Kapišovka, které se rozkládá mezi devíti obcemi v okrese Svidní, kde se od 21. do 27. října 1944 odehrály těžké boje Karpatsko-dukelské operace. Boje přímo zasáhly obce Dlhoňa, Dobroslava, Havranec, Kapišová, Kružlová, Nižná Pisaná, Svidnička, Vápeník a Vyšná Pisaná.
Údolí smrti označuje údolí potoka Kapišovka, které se rozkládá mezi devíti obcemi v okrese Svidní, kde se od 21. do 27. října 1944 odehrály těžké boje Karpatsko-dukelské operace. Boje přímo zasáhly obce Dlhoňa, Dobroslava, Havranec, Kapišová, Kružlová, Nižná Pisaná, Svidnička, Vápeník a Vyšná Pisaná.

Když osmnáctiletá Květa Axmanová přijela v létě 1946 se spolužačkou Věrou Kristovou z Učitelského ústavu a dvěma gymnazisty do zpustošeného Údolí smrti, prožili všichni otřes. Do obcí Nižná Pisaná a Vyšná Pisaná tehdy vezli z Olomouce sbírku šatstva a dalších potřebných věcí. Po návratu se Květa nemohla zbavit vzpomínek na výjevy zkázy napáchané válkou a nespokojila se s jednorázovou dobročinnou pomocí.

Studentka Květoslava Axmanová. Foto: Paměť národa
Studentka Květoslava Axmanová. Foto: Paměť národa

Nuzné a deprimující prostředí, z něhož děti vysvobodila, popsala Květa ve svém vyprávění pro Paměť národa. „Zbyla tam jediná zděná budova. Nižná Pisaná a Vyšná Pisaná byly srovnané se zemí. Z těch vesnic nezůstalo nic. Když jsme jimi procházeli, museli jsme mít průvodce, který věděl, že z cesty nesmíme ustoupit ani o krok, protože tam byly nášlapné miny,“ vyprávěla paní Bartoňová. Místní obyvatelé s vděkem přijali oblečení a provedli je obcemi v Údolí smrti. Název mu dali sovětští a českoslovenští vojáci, kteří tam na podzim 1944 sváděli krvavé boje s jednotkami wehrmachtu.

Obyvatelé žili v provizorních staveních z kmenů a chvojí, ve kterých se v jediné místnosti tísnilo i několik rodin. „Vezměte si nás, vezměte si nás!’ prosily nás děti, protože to byli sirotci. Oni už neměli nikoho, byli sami,“ říkala paní Květoslava. „Škola nebyla a všechno tam bylo zlikvidované, nezůstalo vůbec nic. Vzali jim i dobytek, hrozná bída a utrpení.“

Květa jako osmnáctiletá školačka neměla peníze, aby jim zajistila jídlo a ubytování. Děti hned odvést nemohla, ale na zpáteční cestě do Olomouce vznikl plán, jak by se jim dalo pomoci pod hlavičkou právě vzniklé olomoucké pobočky Československé společnosti. Jen díky osobnímu nasazení studentek měly děti ve věku od 6 do 14 let na začátku školního roku 1946/47 zajištěné jídlo, ubytování, lékařkou péči, zotavily se z válečných traumat a několik z nich na Olomoucku našlo i náhradní rodiny.

Dochovaly se seznamy dětí

Přípravy nemohly trvat dlouho, protože letní prázdniny se chýlily ke konci a děti měly v Olomouci nastoupit do školy. Studentka učitelství Květa Axmanová zaslala do vesnic prosbu, aby děti na její náklady vypravily do Olomouce, že je bude čekat na nádraží. Na konci srpna jí konečně došel telegram od místního úřadu: „Oznamujeme, že děti v počtu pětačtyřicet odcestují 30. srpna o 4 hodině ranní.“

Děti vybrané místními úřady tak díky dívkám přijely ze Svidníku do Olomouce na konci léta 1946. Byly v zuboženém stavu, podvyživené, některé z nich zavšivené a bosé: „Čekala jsem je na nádraží s lékařkou z Červeného kříže. Přivezly jsme je do tělocvičny Komenia (místní škola, pozn. red.), kde jsem pro ně měla připravené slamníky. Zůstaly tam jen pár dní,“ vzpomínala paní Květa. Všechny děti prošly lékařskou prohlídkou. Později vznikly i fotografie, které posílala Československá společnost dárcům s poděkováním, že právě tomuto dítěti zachránili život. Květa si vytvořila seznam obsahující jména dětí, jejich věk a váhu.

Jedna z dívek umístěná v penzionátu Voršilek. Fotografie byly pořízeny pro patrony dětí. Foto: Paměť národa
Jedna z dívek umístěná v penzionátu Voršilek. Fotografie byly pořízeny pro patrony dětí. Foto: Paměť národa

O třináct dívek se postaraly sestry Voršilky, které je ubytovaly v penzionátu. Kronika řeholnic, ve které bychom se mohli dočíst detaily, shořela. Řeholnice ji ukryly u jedné rodiny, po estébácké likvidaci klášterů během Akce K se ale rodina polekala a kroniku spálila. Zbytek dětí našel nový domov v rodinách v Olomouci a v okolí, které se přihlásily na výzvu Československé společnosti.

„Občas jsem se na ně chodila do rodin podívat a informovat se, jak se adaptují, ale nic víc. Záleželo mi na tom, aby byly v pořádku. Aby se učily a měly z toho něco, když už jsem se do toho dala,“ vysvětlovala paní Bartoňová. Některé děti také pozvala na návštěvu k sobě domů, kde jim hrála na klavír.

Jak vyplývá ze zápisů ze schůzí Československé společnosti, získaly studentky na první desetiměsíční pobyt dětí celkem 125 510 Kčs. Začal nový školní rok a Květa neměla už na děti tolik času. Projekt ale neopustila. V dubnu 1947 se stala členkou řádného výboru Československé společnosti a na pomoci dětem z východního Slovenska se podílela i v následujících dvou letech.

„Udělala jsem to, protože jsem měla ráda děti a chtěla jsem jim pomoct. To byla moje jediná myšlenka: potřebují pomoct a já musím něco udělat. Byly to takové skromné děti, nenáročné, vděčné. Měly mě rády, protože věděly, že beze mě by tu nebyly. Ale nedala jsem jim svou adresu, ony neměly proč se o mě zajímat. Já jsem to prostě musela udělat a tím to pro mě skončilo,“ uzavřela Květa Bartoňová své vyprávění pro Paměť národa.

Zapomenutá akce česko-slovenské pomoci

Příkladná akce česko-slovenské poválečné pomoci zapadla nejen díky skromnosti Květoslavy Bartoňové i druhé studentky Věry Kristové, ale i kvůli změně režimu po únoru 1948. Aktivity Československé společnosti, ustavené 27. března 1946 v Praze (a v den narozenin prezidenta Beneše 28. května 1946 v Olomouci) nebyly komunistům po chuti. Příliš evokovaly duch masarykovské první republiky a v jejím čele stály významné nekomunistické osobnosti.

Článek v deníku Práce ze dne 7. září 1946. Foto: Paměť národa
Článek v deníku Práce ze dne 7. září 1946. Foto: Paměť národa

V Olomouci to byl středoškolský profesor Adolf Kubis, představitel Národní jednoty pro východní Moravu, kterého pro jeho vlastenectví po vypuknutí války zatkli nacisté a věznili ho v Buchenwaldu a Dachau. Z veřejného života i Československé společnosti se stáhl hned po nástupu komunistů k moci. Naštěstí se ve Státním okresním archivu Olomouc zachovaly zápisy ze schůzí, které vypovídají o této akci i o tom, že Květa Bartoňová byla jejím hnacím motorem.

Na Československou společnost se obrátila po návratu z východního Slovenska v létě 1946 na doporučení svého tatínka, kterému se svěřila s přáním pomoci zbídačelým dětem. Nejdříve jí vynadal, protože si uvědomoval náročnost takové akce, ale poslal ji za rodinným známým Adolfem Kubisem, sedmdesátiletým předsedou Československé společnosti v Olomouci.

Studentka Květa tak získala od Československé společnosti důležitou záštitu a písemné osvědčení: „Květoslava Axmanová pracuje po celé prázdniny v intencích této korporace a obstarává a vede obětavě krásnou akci o umístěných rusínských a slovenských dětí, které postrádají v poválečných poměrech a poruchách na východním Slovensku výchovy školní,“ píše se v osvědčení, které si Květa schovávala až do své smrti.

Příslib jednoho z patronů dětí, které byly umístěny v pensionátu Voršilek v Olomouci. Zdroj: Státní okresní archiv Olomouc
Příslib jednoho z patronů dětí, které byly umístěny v pensionátu Voršilek v Olomouci. Zdroj: Státní okresní archiv Olomouc

Právě tento úřední dobropis jí otevřel dveře u sponzorů, od kterých mohla Československá společnost získat peníze na ošacení, ubytování a jídlo pro třináct dětí, které měly být umístěny v pensionátu sester řádu sv. Voršily v Olomouci. 

„S tím osvědčením jsem chodila po fabrikách: Moravské železárny, provazárna Manila, Andr a syn… U arcibiskupa Prečana na arcibiskupství jsem si lízla ostudu se svými děravými teniskami. Lokajové mi otvírali dveře a já jsem z toho byla celá vyjevená, až mě předvedli k arcibiskupovi,“ vzpomínala Květa. U arcibiskupa uspěla. Slíbil jí jednorázovou částku v řádech stokorun. 

K pravidelné podpoře tak získala Československá společnost několik místních firem, které platily 900 Kčs na jedno dítě měsíčně (v roce 1947 průměrný plat dosahoval 3120,- Kčs, pozn. red.). Patronát nad dětmi převzala Olfedo, továrna na cukrovinky, Čokoládovna Zora, Čechoslavie, importní a exportní společnost, Ředitelství Dopravních podniků, skupina lékařů, žákyně hospodářské školy, Spořitelna v Olomouc, Báňská a hutní společnost, Státní dráhy, Solné mlýny v Olomouci, bankovní zaměstnanci, Elektrické podniky v Olomouci, Manila, Obchodní a živnostenská komora.

Studentka sepsala výzvu, aby lidé pomohli, a letáky rozdala ve firmách. Podařilo se jí získat desítky pravidelných dárců – přispívali jí například zaměstnanci Ćeskoslovenských drah, kde pracoval její otec, strhávali si jednu až deset korun ze mzdy každý měsíc pro tyto zachráněné děti z Vyšné a Nižné Pisané. „Sháněla jsem oblečení, knížky, sešity, pouzdra, pastelky, pera, hračky, boty pro ty děti, aby byly vybavené,“ vyprávěla Květa. 

Redaktoři Paměti národa pátrali i po dalších zachráněných dětech a zjistili s vydatnou pomocí starostů zmíněných slovenských obcí, že jich pravděpodobně žije už jen třináct – tři z Vyšné Pisané a deset z Nižné Pisané. Podrobněji redaktoři Paměti národa budou rovněž mapovat i osud druhé zachránkyně Věry Kristové. Na výzvu publikovanou v tomto týdnu se Paměti národa ozvala Stanislava Kubisová – vnučka druhé studentky učitelského ústavu v Olomouci Věry Kristové, která akci s paní Bartoňovou organizovala. V pozůstalosti paní Věry Kristové, později Adámkové, která zemřela před pěti lety, jsou totožné materiály: fotografie, seznamy atd.

Vše změnil únor 1948

V roce 1948 pobývaly v Olomouci a okolí východoslovenské děti třetím rokem a Květa dokončila studium Učitelského ústavu. Nastoupila jako učitelka na základní školu do vesnice nedaleko Olomouce a neměla to jednoduché – nesouhlasila s komunistickým převratem v únoru 1948. Její otec legionář měl své neblahé zkušenosti s bolševiky z Ruska a svoji dceru před nimi varoval. Rodině Axmanových, tak jako tisícům jiných, komunisté znárodnili pozemky. Tetu Annu Axmanovou, řeholnici řádu Milosrdných sester, obvinila Státní bezpečnost z velezrady. Prošla výslechy StB, po kterých skončila na psychiatrii. Ve vykonstruovaném procesu dostala pět let vězení, v kriminále brousila bižuterii. Po propuštění onemocněla rakovinou plic a v prosinci 1967 zemřela.

V roce 1950 se Květa vdala za Miloslava Bartoně, který působil jako vědecký pracovník v textilu a chemii. I on pocházel z rodiny poznamenané komunistickou totalitou. Jejich tkalcovnu bavlny v obci Jedlí, která zaměstnávala kolem stovky lidí, komunisté znárodnili.

Paní Květoslava vychovala syna a dceru. Syn zemřel na konci 80. let na rakovinu a paní Květoslava byla přesvědčená, že onemocněl v důsledku havárie atomové elektrárny Černobyl. Její život poté naplňovala radost z dcery, která se stejně jako ona stala učitelkou, a ze čtyř vnuček. Pravidelně ji navštěvovali i její žáci a v roce 2017 se konečně setkala i s jedním ze zachráněných dětí z Údolí smrti.

Nalezený chlapec ze seznamu slečny Květy

Jako student píšící absolventskou práci jsem Květoslavu Bartoňovou navštívil v nemocnici třikrát. Když ji z nemocnice propustili, pozvala mě k sobě domů. Paní Bartoňová stále žila v rodinném domě v Olomouci-Neředíně, který postavil její otec, František Axman, bývalý legionář a zaměstnanec Československých drah.

Květoslava Bartoňová se narodila v roce 1928. Jedna z jejích dětských vzpomínek pochází z roku 1945, když se k městu přiblížila fronta. Rodina se přestěhovala z hezkého bytu do sklepa, kde otec zabednil okna železničními pražci. Své dceři do podzemí přestěhoval i klavír, aby přišla na jiné myšlenky: „Přízemí vedlejšího domu obsadili Sověti. Z okna trčelo dělo. Stříleli na německé zákopy na naší zahradě. Všechna okna jsme měli rozbitá, protože u sousední školy spadla bomba,“ vyprávěla Květoslava Bartoňová.

Paní Bartoňová v roce 2016. Foto: Vít Lucuk
Paní Bartoňová v roce 2016. Foto: Vít Lucuk

Obýváku paní Květy Bartoňové vévodil klavír, na stěnách visely fotografie jejího otce v legionářské uniformě s vyznamenáními, fotografie manžela, dětí a čtyř vnuček. Pokoj také zdobilo několik obrazů, jeden zobrazoval zestátněnou fabriku rodiny Bartoňových v malebném údolí potoka Březná. V kredenci stála sklenice s bižuterií, kterou brousila její teta v komunistickém lágru.

Zajímal jsem se, zda je v kontaktu s některým tehdejším dítětem z Údolí smrti. Jestli nezná jejich osud? Říkala, že s nimi ztratila kontakt už v roce 1947. Nikdy se s nimi později nesetkala. Nasměrovala mě ale na svého bratrance, který se prý s jedním ze zachráněných dětí shodou okolností setkal. A tak jsem vypátral jistého pana Izáka. Když jsem mu vysvětlil, s čím za ním přicházím, srdečně mě přijal se slovy, že o paní Bartoňové nikdy neslyšel. Ale potvrdil, že pochází z Vyšné Pisané a dříve se jmenoval Jan Vanát. Jeho jméno se nachází na seznamu paní Bartoňové a odpovídá i ročník narození 1940.

Jan Vanát před domem adoptivních rodičů Izákových ve Skrbni.
Jan Vanát před domem adoptivních rodičů Izákových ve Skrbni.

Janu Izákovi, rozenému Vanátovi, maminka zemřela při porodu během bojů v Údolí smrti. Otec nepřežil zranění střepinou, když se matce snažil sehnat pomoc. Z dětství ani z příjezdu do Olomouce si Jan Izák nepamatuje skoro nic, bylo mu pouhých šest roků. Adoptovali ho Izákovi, sedlácká rodina ze Skrbně nedaleko Olomouce. A o dva roky později přijali i jeho mladší sestru Helenu:

„Měli druhý největší grunt tady ve Skrbni a neměli děti, tak si mě a sestru vzali. Tady je škola a tam jsem nastoupil hned v září roku 1946,“ vypráví Jan Izák, vyučený opravář zemědělských strojů, dlouholetý pracovník JZD ve Skrbni, který poprosil, zda by se mohl s paní Bartoňovou osobně pozdravit. Květoslava Bartoňová žila v Olomouci od pana Izáka jen asi deset kilometrů. Hned od pana Izáka jsem se vypravil za paní Bartoňovou.

Když jsem jí řekl o panu Izákovi, neskrývala nadšení a souhlasila, aby ji navštívil. Za dva týdny jsem jí už pomáhal nachystat chlebíčky a uvařit kávu. S panem Izákem přišla i jeho žena. Objímali se, plakali dojetím. Jan předal kytici růží a krabici hanáckých vdolků. Společně jsme si sedli do obýváku. Procházeli se fotografie, seznamy dětí a další dokumenty ze záchranné akce z Údolí smrti. Jan Izák, dříve Vanát, vyprávěl o svém dětství, o rodině, svých dětech a vnoučatech. Jeho manželka dojatě děkovala Květě, že jí přivedla muže na Moravu. Paní Bartoňová zahrála na klavír.

Zemřela půl roku poté v nedožitých devadesáti letech, aniž by její příběh vešel ve všeobecnou známost, jak by si zasluhoval. Takové však bylo její přání.

Hrála na klavír a usmívala se na mě, vzpomíná Anna

Až letos v dubnu jsem se dozvěděl, že týden před její smrtí došlo ještě k jednomu dojemnému setkání. S kolegy z Paměti národa jsme se rozhodli vypátrat děti, které paní Bartoňová zachránila. Zveřejnili jsme výzvu na sociálních sítích a v médiích a přihlásili se nám příbuzní tří zachráněných dětí. Děkovali nám, že o této akci budeme vysílat a psát, protože jejich rodičům velmi pomohla. Přihlásila se i paní Anna, jedno ze zachráněných dětí.

Květoslava Bartoňová si sice nepřála popularizaci, prosila mě i kolegu redaktora z Paměti národa Víta Lucuka, ať její příběh necháme až do její smrti jen v rozsáhlé databázi příběhů. Před pár týdny jsme si řekli, že nastal čas její příběh zveřejnit. V redaktorském týmu Paměti národa jsme se rozhodli najít všech pětačtyřicet dětí a zdokumentovat jejich osudy. Za pomoc děkujeme především starostům slovenských obcí Vyšná a Nižná Pisaná. I díky nim a mediální výzvě, aby se nám přihlásily děti z Údolí smrti, jsme zjistili, že z nich žije pravděpodobně už jenom třináct zachráněných dětí – tři z Vyšné Pisané a deset z Nižné Pisané.

„Slečna Axmanová pro mě byla anděl. Hrála mi na klavír, často se na mě podívala a usmála se. Pořád ji vidím před sebou. Stále jsem na ni myslela, její jméno mě provázelo celý život,“ popisovala mi po telefonu v době koronavirové epidemie paní Anna Veichartová, rozená Štefanisková. Zavolala mi, když se od dcery paní Bartoňové dozvěděla, že jsme začali pátrat po dětech z Údolí smrti. Je jedním z nich, její jméno se nachází na seznamu paní Květy. Povzdechl jsem si: „Škoda že jste se nesetkaly, paní Bartoňová před dvěma lety zemřela.“ „Ale my jsme se potkaly!,“ zvolala paní Veichartová. Navštívila ji v nemocnici pouhý týden před její smrtí. Její jméno našla na internetu ve sbírce příběhů Paměť národa.

Anna Veichartová, rozená Štefanisková, se narodila v roce 1937 na slovensko-polské hranici v Nižné Pisané, kde tehdy žilo asi 260 obyvatel. Lidé zde hospodařili v dřevěných chalupách s hliněnými podlahami, živili se zemědělstvím, dřevorubectvím a chovem dobytka.

Anna s láskou vzpomíná na svého tatínka Vasila Štefaniska, který vyráběl nábytek. Díky němu měli jako jediní v obci chalupu s dřevěnou podlahou. „Byl to nejlepší tatínek pod sluncem, moc hodný a šikovný člověk,“ vypráví Anna Veichartová. Sovětská a československá vojska 8. září 1944 zahájila Karpatsko-dukelskou operaci a fronta se přiblížila k jejich domovu. Anna sledovala, jak otec se strýcem ve spěchu kopali na zahradě bunkr. Když začala dělostřelecká palba, rodina se ukryla do této zemljanky. Jejich chalupu obsadili němečtí vojáci: „Z vedlejší vesnice Kapišové stříleli z děl přes naši dědinu do lesů na Vyšnou Pisanou,“ vzpomíná Anna. Obyvatelé Nižné Pisané byli vojáky vyzváni, aby opustili obec. Její tatínek naložil na žebřiňák zásoby jídla, hlavně sádlo, máslo, maso, pytle s moukou a navrch peřiny. Na ně posadil Annu a další tři své děti, zapřáhl koně a rodina vyjela po cestě směrem na Svidník. Následující měsíce rodina Štefaniskových přečkala u různých sedláků, kteří je přijali pod svoji střechu.

Děti lákaly voňavé peřiny a teplo

Válka skončila, ale domů se Anna nevrátila, nebylo kam: „Všichni v obci měli doškové střechy kryté slámou, když začaly boje, shořely jako papírový čert. Vůbec nic tam nezbylo, jenom fara a kostel,“ vysvětlovala Anna. Rodina našla útočiště ve mlýně, kam otec jezdíval s obilím. Anna vzpomíná, že se její tatínek chtěl mlynáři odvděčit, a tak tvrdě pracoval, nosil pytle, dřel v lese, až z toho onemocněl, dostal zánět ledvin.

Osmiletá Anna po válce odjela s některými dalšími dětmi z válkou zničeného kraje do Starého Smokovce ve Vysokých Tatrách na zotavovací pobyt. Když se o několik měsíců později vrátila domů, dozvěděla se, že její otec zemřel v nemocnici po nezdařené operaci ledvin. Se sourozenci a matkou bydleli u strýce v obci Dobroslava, dva a půl kilometrů od Nižné Pisané. Do rodné vsi se Anna znovu podívala až po tři čtvrtě roce: „Maminka mě zavedla k místu, kde bývával náš domeček. Stála jsem na pěšince a dívala se. V jizbě jsme měli pec. Z ní zůstalo jen torzo a všude bylo plno střepů z hrníčků, které jsme měli zavěšené po stěnách,“ vzpomíná Anna Veichartová. Do paměti se jí také vrylo, jak lidé z okolních kopců stahovali mrtvé vojáky a skládali je do rakví z neohoblovaných prken.

Obec Nižná Pisaná po válce. Foto: obec Nižná Pisaná
Obec Nižná Pisaná po válce. Foto: obec Nižná Pisaná

Anna, aby přežila zimu, odjela na další krátkodobý pobyt organizovaný úřady do Tatranské Polianky, kde zůstala do jara 1946. Na léto se vrátila za maminkou a sourozenci, ale na konci srpna se rozloučili s tím, že se našli dobří lidé, kteří se o ni postarají. Osmiletá Anna se sestrou Marií, bratrem Vasilem a dalšími dětmi z Vyšné a Nižné Pisané vyrazili na cestu do Olomouce, kterou již zorganizovala Květoslava Bartoňová, tenkrát Axmanová.

Bratr se sestrou našli nový domov v rodině Hladkých a Anny se dočasně ujali Ježkovi. Na Slovensku spávala na slámě, v Olomouci ji prý po horké koupeli uložili do voňavých peřin: „Slečna Axmanová za mnou chodila, jednou mě vzala k sobě. Hrála mi na klavír, poprvé jsem viděla klavír. Hrála krásně, vždycky se na mě podívala a usmála se. Pořád ji vidím před sebou. Ani nevím, jestli jsem u ní byla jednou, dvakrát, třikrát. Slečna Axmanová pro mě byla anděl,“ vypráví Anna Veichartová.

Po roce se Anna vrátila do Nižné Pisané, kde matce mezitím sousedé postavili provizorní obydlí. Zůstala u ní přes prázdniny, ale na konci léta ji zase matka poslala na Moravu: „Bydlela v dřevěné chatrči. Byly to jen desky zasunuté do sebe a žádná tepelná izolace. Maminka říkala: ‚Co bys tady děvče dělala? Jenom zimy bys užila.’ To jsem chápala. Říkala jsem: ‚Ale já chci být tady s vámi.’ A maminka odpověděla: ‚Bude ti lépe tam, kde je ti teplo,’“ vzpomíná Anna, která další dva roky strávila u Jurů z Brodku u Konice. Poté žila v dětském domově v Olomouci v Mayově vile.

Do rodné vsi jezdila na prázdniny, ale natrvalo se tam už nevrátila. Provdala se za vojáka Zdeňka Veicharta a našla si práci na odboru kultury okresního národního výboru v Martině, kde s manželem bydleli. V roce 1987 se přestěhovala do Velkých Losin, kde žije dodnes. Má tři děti a čtyři vnoučata.

Našla svého anděla z dětství ve sbírce příběhů Paměť národa

Anna Veichartová, roz. Štefanisková, nezapomněla na dávnou tvář usměvavé slečny Axmanové. Mnohokrát si na ni vzpomněla, ale nevěděla, jak by ji objevila: „Myslela jsem na ni. Její jméno, které jsem znala z dětství, mě provázelo celý život. Jaká byla úžasná, milá, jak mě vedla za ruku. Bylo mi s ní opravdu dobře, protože potom, co jsem přišla o tatínka, jsem si připadala strašně opuštěná.“

Květoslava na maturitním tablu. Foto: Paměť národa
Květoslava na maturitním tablu. Foto: Paměť národa

V roce 2017 sepisovala své vzpomínky na dětství, a když na internetu hledala informace o bojích na Dukle, našla na Paměti národa vyprávění Květoslavy Bartoňové, která pomohla dětem z Údolí smrti. „Říkám si: ‚Proboha, vždyť to je ta paní, na kterou pořád myslím, a ona ještě žije!’“ popisuje své překvapení Anna Veichartová.

Týden na to už stála v jejím nemocničním pokoji. Po sedmdesáti letech se znovu setkala se svou zachránkyní: „Objala jsem ji, přitiskla k sobě a řekla jsem: ‚Já jsem tak strašně šťastná, že jsem vás konečně objevila. Vždyť jsem na vás myslela celou dobu od roku 1947, kdy jsem vás viděla naposledy.’ A ona řekla: ‚No to není možné! To jsem si ani nemyslela, že jsem na vás tak zapůsobila.’ Řekla jsem: ‚Pořád jsem vás viděla, jak sedíte za klavírem a usmíváte se na mě,“ popisuje Anna setkání, které se odehrálo v roce 2017.

I když ji Květa přesvědčovala, že se brzy vrátí domů a bude jí moci znovu zahrát na klavír, Anna tušila, že se loučí naposledy. Uplynul týden a Květoslava Bartoňová zemřela.

První část příběhu Květy Bartoňové a zachráněných dětí vyprávěly 17. května 2020 Příběhy 20. století na Českém rozhlasu Plus. Příští týden přinesou příběh druhé studentky Věry Kristové, jejíž vnučka se ozvala na naši výzvu. Pomozte nám najít děti z tzv. Údolí smrti! Některé ze zachráněných dětí jsme už vypátrali, ale pokračujeme dál. Pomůžete nám? Znáte některé z dětí? Nebo máte zajímavou stopu? Pište na: info@postbellum.cz. Děkujeme!

Blaničtí rytíři z Volyně. Bojovali na východní frontě, pak se volyňští Češi z historie vytratili

/ /
Zaplněné Staroměstské náměstí 17. května 1945, kdy se na něm konala slavnostní přehlídka 1. československého armádního sboru v SSSR. Foto: Zeny-bojujici.cz
Zaplněné Staroměstské náměstí 17. května 1945, kdy se na něm konala slavnostní přehlídka 1. československého armádního sboru v SSSR. Foto: Zeny-bojujici.cz

Devět dní po konci války pochodovali vojáci a vojačky 1. československého armádního sboru v SSSR Prahou za nadšeného jásotu. Na Staroměstském náměstí je z tribuny zdravil prezident Beneš, který se den předtím vrátil z exilu.

Ještě byl cítit zápach doutnajících budov a trosky ohořelé Staroměstské radnice zdobil slogan: “Ať žije maršál Stalin osvoboditel Prahy. Osvobozená Praha vítá presidenta Dr. Ed. Beneše. Lid je zdrojem veškeré moci – ať žijí národní výbory," který napovídal dohodnutý směr poválečného vývoje v Československu.

„Krásný květen byl. A jak nás vítali, když jsme pochodovali po Praze! Objímali nás. Líbali nás. Děkovali nám. A všude všechno kvetlo. Praha byla jak nevěsta. Taková pěkná, příjemná. Byla jsem šťastná, že jsem se konečně dostala do Prahy. Že jsem konečně doma," popsala Věra Biněvská pro Paměť národa atmosféru přehlídky ze 17. května 1945.

Výzdoba Staroměstské radnice při vojenské přehlídce 1. československého armádního sboru v SSSR, která se konala 17. května 1945. Foto: Paměť národa/Eva Slezáková
Výzdoba Staroměstské radnice při vojenské přehlídce 1. československého armádního sboru v SSSR, která se konala 17. května 1945. Foto: Paměť národa/Eva Slezáková

Do čs. zahraniční armády narukovala ve čtrnácti letech a byla jedním z nejmladších účastníků bojů na Dukle. Při této ostré bojové operaci pracovala jako radiotelegrafistka, její starší sestra Vanda, která narukovala už dřív, se stala jednou ze dvou žen-snajperek čs. sboru.

Pozapomenutí hrdinové

První československý armádní sbor bojoval na východní frontě po boku Rudé armády a komunistický režim tohoto faktu využíval jako důkaz československo-sovětského přátelství. Komunisté ovšem zamlčovali fakt, že základ sboru představoval tzv. Československý legion. Ten tvořili Čechoslováci, kteří po vzniku Protektorátu Čechy a Morava a Slovenského státu uprchli do Polska, jehož východní polovinu napadl v září 1939 Sovětský svaz na základě paktu o spolupráci mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem. Sověti jako spojenci Hitlera československé vojáky převezli do internačních táborů. Stalin je propustil, až když Hitler napadl i Sovětský svaz a Čechoslováci se Sovětům hodili pro boj s německou armádou.

Slavnostní přehlídka v Praze 17. května 1945. Foto: Zeny-bojujici.cz
Slavnostní přehlídka v Praze 17. května 1945. Foto: Zeny-bojujici.cz

Stalin tedy povolil vznik československé jednotky na sovětském území a tu začal na Urale v Buzuluku formovat legionář a prvorepublikový plukovník Heliodor Píka spolu s podplukovníkem Ludvíkem Svobodou. Po únoru 1948 se smělo v souvislosti s východní frontou hovořit jen o Svobodovi, generála Píku nechali komunisté popravit jako první oběť vykonstruovaných procesů v červnu 1949 a okamžitě po únoru 1948 se zbavili všech prvorepublikových důstojníků.

Z historie se také vytratil příběh volyňských Čechů, kteří v bojích na Dukle tvořili největší část z 16tisícového sboru a statečnost prokazovali po celou dobu války. Na západní Volyni, která byla okupována dvakrát – od září 1939 Sovětským svazem a od června 1941 nacistickým Německem, pomáhali všem perzekuovaným – Židům před nacistickou genocidou, sovětským vojákům před Němci, Polákům ohrožovaným ukrajinskými nacionalisty. Sami přitom čelili stalinskému teroru po obsazení polské části Volyně, kdy jim Sověti zabavili hospodářství a půdu a úspěšné hospodáře posílali jako kulaky do gulagů.

Do Prahy jich v květnu 1945 dorazilo v řadách příslušníků 1. československého armádního sboru v SSSR necelé čtyři tisíce, a když 17. května 1945 defilovali na Staroměstském náměstí na přehlídce před prezidentem Edvardem Benešem, drtivá většina z nich si přála v zemi svých předků zůstat. Vyjednávání jejich repatriace se Sovětským svazem trvalo přes rok. V nových domovech začali hospodařit na statcích po sudetských Němcích a po únoru 1948 je dostihl stalinismus, před kterým prchali. Navíc se jako nepohodlní svědci stalinských praktik a kolektivizace ocitli v hledáčku StB.

Připraveni na boj díky Blaníku

Hned na začátku německé okupace Volyně založili v červenci 1941 volyňští Češi ilegální odbojovou skupinu Blaník, která se připravovala zejména na vstup do československé zahraniční armády. Za rok a půl se jejím zakladatelům – učitelům Vladimíru Knopovi z Mirohoště a Josefu V. Rejzkovi z Moskovštiny a uprchlíkovi z protektorátu Jiřímu Lízálkovi – podařilo vybudovat síť podporovatelů po celé Volyni.

Počátkem roku 1943 měl Blaník své spojky ve 37 českých vesnicích díky vydávání ilegálního časopisu a letáků, které burcovaly k vlastenectví. Členové skupiny měli důležitý a nebezpečný úkol – shromažďovat zbraně a střelivo, o které měli zájem stoupenci Ukrajinské osvobozenecké armády, tzv. banderovci, kteří do českých vesnic chodili v noci pro jídlo.

Čeští hospodáři v Boratíně na Volyni. Foto: Paměť národa
Čeští hospodáři v Boratíně na Volyni. Foto: Paměť národa

„Ve dne vládli Němci a v noci banderovci,“ popsal vyhrocenou situaci na Volyni v době nacistické okupace Bedřich Opočenský z Boratína u Lucku, který se do aktivit Blaníku zapojil jako devatenáctiletý. V rámci příprav na vstup do československé armády členové Blaníky absolvovali také výcvik ve zbrani a řízení motorových vozidel – Bedřich se učil řídit na dvoře Václava Vlka, taxikáře v nedalekém Lucku. „Měl auto, ale nemohl jezdit, nebyl benzín. Nás bylo asi sedm hochů a on nás učil řídit u sebe na dvoře v autě na špalcích. Velel nám: nastartovat, přidat plyn, ubrat,“ popsal Bedřich Opočenský válečný „trenažér“.

Volyňští Češi V letech 1863-1869 přesídlilo 600 českých rodin z Rakouska-Uherska na území Volyňské gubernie Ruské říše. Carská vláda lákala české přistěhovalce řadou výhod, mezi nimiž bylo právo na koupi levné půdy a zakládání výrobních podniků, pětileté daňové prázdniny, zproštění vojenské služby, právo na národní školství, na vlastní samosprávu a náboženskou svobodu. Češi se stali úspěšnými hospodáři, zakládali české vesnice a v nich pivovary, mlýny a konzervárny, pěstovali chmel, obilí, ovoce a další zemědělské plodiny. V roce 1921 připadla západní Volyň Polsku, východní část Sovětskému svazu. Západní Volyně byla připojena k SSSR po napadení Polska v září 1939. V roce 1944 vstoupilo 10 500 volyňských Čechů do 1. československého armádního sboru, který se podílel na osvobození Československa. Zdroj: Volyňáci.cz

Prostřednicvím Blaníku se volyňští Češi dozvěděli o zřízení vojenského velitelství v Rovně, které mělo na jaře roku 1944 shromáždit všechny dobrovolníky české národnosti z Rovenské a Lucké oblasti. V březnu se do Rovna z Lucku vydal Bedřich Opočenský s dalšími nadšenými mladíky: „Přijeli jsem náklaďákem, ve kterém jsme byli naskládaní jako slanečci, tolik nás bylo.“

Volyňští Češi představovali pro Svobodovu armádu ohromnou posilu, bez jejich odhodlání bojovat za svobodu vlasti svých předků by na území SSSR nemohl vzniknout tak velký československý vojenský útvar. Jeho zřízení oficiálně schválil generální štáb Rudé armády 10. dubna 1944.

Na jaře roku 1944 se k odvodu dostavilo 11 451 volyňských mužů a žen, z nichž bylo za schopné vojenské služby uznáno 10 615 osob, 266 žen nastoupilo přímo k útvarům, celkem tedy bylo zařazeno do sboru 10 881 volyňských Čechů. Kromě zapojení na východní frontě volyňští Češi poskytli potraviny pro stravování 1. československého armádního sboru a pomohli finančními sbírkami na pořízení tanků pro tankovou brigádu.

Výcvik pro muže i ženy

Jak uvádí Jaroslav Vaculík v publikaci Dějiny volyňských Čechů II., jejich obrovské vlastenecké nadšení popsal zakladatel ilegální skupiny Blaník J. V. Rejzek: „Konečně je zde dlouho očekávaná chvíle, kdy jsme se stali československými vojáky. ... Dokažme, že i v nás proudí ona husitská krev, že je i v nás duch ,božích bojovníků'. ... Chopme se proto zbraně, po které jsme dávno toužili, a buďme vždy mezi prvními proti německým otrokářům. ... Naše dobré dílo nám také přinese vděčnou odměnu: svobodnou, samostatnou Československou republiku!“

Volyňské ženy v armádě Dobrovolný vstup nejméně 266 volyňských žen do československých jednotek umožnil dekret prezidenta republiky z 15. března 1944 o zrovnoprávnění žen v armádě. První z nich byla manželka jednoho z organizátorů české ilegální protifašistické organizace Blaník Ludmila Lízálková. Od května 1944 byly ženy zařazeny ke štábní rotě, protiletadlovému oddílu, pomocné rotě a spojovacímu praporu, později i k dělostřelectvu. Třicet volyňských žen bylo odesláno do kurzu zdravotních sester do Kyjeva. Ke 3. brigádě bylo přiděleno asi 120 žen. Volyňské dobrovolnice musely prodělat základní výcvik jako muži, doplněný odbornými kurzy. Některé ženy dosáhly důstojnických hodností a byly vyznamenány československými i sovětskými řády a medailemi. Zdroj: Jaroslav Vaculík, Dějiny volyňských Čechů II.

Bedřich Opočenský byl u odvodu díky zkušenostem z „trenažéru“ zařazen do výcviku pro řidiče tanku. „Byl to intenzivní výcvik, až šestnáct hodin denně. Soboty, neděle, svátky – neexistovalo. Dennodenně. I v noci bývaly výcviky. My jsme jako armáda vycvičení byli!“

Velitel tanku Bedřich Opočenský na dobové fotografii. Foto: Paměť národa
Velitel tanku Bedřich Opočenský na dobové fotografii. Foto: Paměť národa

Výcvik trval od března do srpna, kdy dostal 1. československý sbor rozkaz přesunout se k Dukle na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Sbor složený ze dvou třetin z nováčků z řad volyňských Čechů měl přes Karpaty rychle proniknout na slovenské území. Tento plán ale ztroskotal. Němci odzbrojili dvě slovenské divize, které měly přejít na stranu povstalců.

„Generál Svoboda nám vpředvečer řekl, že nás na druhé straně očekávají slovenské divize. My jsme počítali s tím, že to bude defilový pochod, a ne válka a útok. Proto to taky tak dopadlo. Kdyby nám bývali řekli hned naostro, jak to tam vypadá, že je oblast obsazena Němci, kteří mají výhodné pozice,“ vyprávěl Bedřich Opočenský, který se Karpatsko-dukelské operace účastnil bez tanku jako pomocník 1. tankového praporu, protože Čechoslováky navíc sužoval nedostatek vojenské techniky.

Hned v prvních dnech sbor utrpěl obrovské ztráty a sovětský maršál Koněv neoprávněně odvolal velitele sboru Jana Kratochvíla jmenovaného exilovou vládou a pověřil velením generála Ludvíka Svobodu, který vedl 1. brigádu sboru.

Vojáci nakonec na Slovensko vstoupili až 6. října 1944. „Když jsme přebíhali poslední úsek, tam je taková velká louka, to nás tak ostřelovali minama, že nevím do dneška, jak jsme to přežili. To mezi nás padalo jako déšť. Některé nevybuchly. Možná díky tomu celá moje osádka přeběhla až do města Dukly, kde jsme se ukryli.“

Osvobození Ostravy

Za Duklou dostal Bedřich Opočenský svůj první tank T-34, s nímž se jako jeho velitel účastnil v půli ledna 1945 úspěšné tankové bitvy u polského Jasla. Utrpěl v ní lehčí zranění a s tankovou brigádou pod velením generála Vladimíra Janka se probíjel do Slezska. V Ostravě se stal hrdinou jejího osvobození, když 30. dubna 1945 zachránil posádku československého tanku, který vjel jako první přes Říšský most přes Ostravici. Tank č. 051 zasáhly tři pancéřové pěsti vypálené nacisty z protějšího domu, na jehož místě dnes stojí památník.

„Tank začal hořet, velitele to zabilo a ti ostatní vyskákali a utíkali po tom mostě zpátky. Když jsem viděl, co se děje, tak jsem do těch baráků naproti pálil jednu za druhou. Tím jsem snad pomohl natolik, že přeběhli až k nám. Hned se jich ujali místní a večer přijely sovětské tanky.“

Most Miloše Sýkory v Ostravě Most spojující Moravskou a Slezskou Ostravu byl po válce přejmenován na most Miloše Sýkory po mladém civilistovi, který přestřihl elektrické vedení k náložím umístěným na Říšském mostě, a přitom byl smrtelně zasažen německým kulometem. V místě, kde stály domy, ze kterých Němci pálili 30. dubna 1945 na most, je památník 1. československé samostatné tankové brigády, jehož součástí je tank č. 051.

Bedřich Opočenský vzpomínal na pohostinnost Ostravanů, kteří nosili vojákům cigarety, salámy, pití. Užili si jí ale jen krátce, hned další den pokračovali se Sověty na Fulnek. Tam vyměnil tank za slavnou Tatru 87, protože si ho velitel Vladimír Janko vybral jako čestnou stráž.

„Janko už si oblíkl uniformu, navěsil si metály,“ popsal následnou jízdu do Prahy, kterou 8. května přerušila u Golčova Jeníkova německá kolona. „Němců bylo padesát a nás pár. Janko vystoupil z auta a říká německy tomu majorovi, že už nemá cenu bojovat, že už Německo kapitulovalo. Ten Němec, že ne, že má svoje rozkazy.“

České vojáky duchapřítomně zachránili místní lidé, kteří dali do okna hostince rádio s německým vysílání. „Když uslyšel ‘kapitulieren‘, tak vykulil oči, sundal čepici, odepnul pásek a že přijímá. Dal povel a jeho vojáci naházeli na hromadu zbraně,“ popsal konec války Bedřich Opočenský.

Všechno se hrnulo do Prahy

Do Prahy dorazili 9. května, a Bedřich se ještě vydal bojovat na Nákladové nádraží Žižkov. Cestou se ale jeho automobil střetl se sovětským náklaďákem. „Probudil jsem se na nosítkách a říkám si: ‚To přeci ne! Já jsem bojoval celou válku, a najednou skončím na nosítkách!‘ Z těch nosítek jsem vyskočil, sestřičky okolo se chytaly za hlavu.“

Bedřich Opočenský vzpomínal, jak si je rozebrali místní, aby šli k nim domů. „Přišli jsme do těch jejich bytů, špinaví, roztrhaní, smradlaví. A oni nás vykoupali, dali nám oblečení, pivo měli,“ popsal chvíle po osvobození.

Ženy bojující v 1. československém armádním sboru v SSSR pochodují před prezidentem Benešem na Staroměstském náměstí 17. května 1945. Foto: Zeny-bojujici.cz
Ženy bojující v 1. československém armádním sboru v SSSR pochodují před prezidentem Benešem na Staroměstském náměstí 17. května 1945. Foto: Zeny-bojujici.cz

Válka ale pro jeho jednotku neskončila, po slavnostní přehlídce na Staroměstském náměstí 17. května 1945 museli odjet zpět na Ostravsko, kde bránili do konce roku české Slezsko proti polským nacionalistům.

Do Prahy v květnu 1945 dorazilo v řadách příslušníků 1. československého armádního sboru v SSSR na 3 900 volyňských Čechů, asi 2 300 volyňských vojáků zůstalo v nemocnicích na území SSSR a v Československu, 4 tisíce volyňských Čechů padly. Většina vojáků se rozhodla v Československu zůstat a čekat na příjezd svých rodinných příslušníků po vyjednání repatriační dohody se Sovětským svazem.

Dekret o poválečném vlastnictví půdy Josefa Holce. Foto: Paměť národa
Dekret o poválečném vlastnictví půdy Josefa Holce. Foto: Paměť národa

Československá vláda zahájila jednání hned v červnu 1945, podepsání dohody ale oddalovala neochota sovětské vlády proplatit volyňským Čechům jejich polnosti. Na Volyni patřili mezi významné hospodáře, chovali dobytek, pěstovali chmel a další plodiny. Svých hospodářství se vzdalo 10 502 rodin čítajících 34 010 osob, které se rozhodli odjet do Československa, aniž by měli záruku finančního vyrovnání.

Dohodu o právu opce a přesídlení občanů české a slovenské národnosti žijících na území Volyně v SSSR do Československa podepsali 10. července 1946 československý velvyslanec Jiří Horák a zástupce sovětské vlády Solomon Abramovič Lozovskij v Moskvě.

„Volyňští Češi se pokryli nesmrtelnou slávou a svým statečným postojem v těžkých dobách se ukázali býti důstojnými syny své staré vlasti a obnovili svými hrdinskými činy starou slávu českých dějin. Tito stateční synové českého národa projevili ještě během bojových akcí přání vrátiti se se svými rodinnými příslušníky do staré vlasti,“ stojí v úvodu reemigrační dohody z 10. července 1946.

Jako první odjížděly rodiny vojáků, druhou skupinu tvořili zemědělci a třetí živnostníci, dělníci a ostatní. První transport vyjel z Dubna 30. ledna 1947 a poslední 10. května 1947, repatriace tedy trvala pouhých 109 dnů. Po vstupu na československé území pozbyli Češi z Volyně sovětské státní občanství a stali se občany Československa.

Komunita boratínských Čechů na Litoměřicku

Většina volyňských Čechů našla nový domov v oblasti Sudet v domech po vyhnaných Němcích. Bedřich Opočenský se usadil na statku v Sedlci u Litoměřic. „Byla tam zámečnická dílna, tak jsem pokračoval v řemesle, než mě přišli znárodnit. Měl jsem dva zaměstnance a jednoho učedníka,“ vyprávěl Bedřich Opočenský, který poté pracoval v traktorové stanici v Mlékojedech, kde opravoval pásové traktory sovětské výroby. Po třech letech se stal údržbářským mistrem v textilní továrně v Křešicích.

Češi z Boratína usazení v Chotiněvsi a okolí v roce 1946 či 1947. Foto: Paměť národa
Češi z Boratína usazení v Chotiněvsi a okolí v roce 1946 či 1947. Foto: Paměť národa

V nedaleké Chotiněvsi našli nový domov i další volyňští Češi z Boratína. Bedřich se v tamním kostele seznámil se svou ženou, volyňskou Češkou Annou Albrechtovou. V dubnu 1949 je v kostele v Lovosicích oddal farář Jaroslav Opočenský, strýc Bedřicha.

V Chotiněvsi se usadil další z volyňských bojovníků z Boratína – Karel Šerák, který se v době osvobození proslavil jízdou v tanku 603 až na Pražský hrad. A o kus dál v Polepech začal hospodařit Václav Kuchynka, který pomáhal na Litoměřicku umístit vojáky ze své rodné obce Závidov. Oba – stejně jako ostatní volyňští Češi – museli svá nově vybudovaná hospodářství odevzdat státu. Kolektivizace je nakonec dostihla i v Československu.

Nový Český Malín V roce 1947 reemigrovalo do Československa 134 obyvatel Českého Malína, který nacisté 13. července 1943 vypálili a zavraždili 374 Čechů a 26 Poláků. Řada rodin se usadila u Šumperka v obci Frankštát, která v roce 1947 změnila svůj název na Nový Malín.

Volyňští Češi drželi při sobě i v nových domovech. Starousedlí Češi se totiž na ně dívali s nedůvěrou a považovali je za sympatizanty Sovětského svazu. Proti tomu se ohradil v rozhovoru pro Paměť národa Bedřich Opočenský:

„Je třeba vyvrátit názor, že my z východu jsme do republiky přitáhli komunismus. My jsme byli československá armáda a cvičili jsme podle prvorepublikových řádů A1-1. Vyšší hodnost se oslovovala pane. Do republiky jsme se po Dukle a ostatních bojích vrátili společně s panem prezidentem Benešem a s Janem Masarykem. Až po únorovém puči z toho udělali „Lidovou armádu“. Ať to nepřičítají nám. My jsme to z východu nepřinesli!“

V hledáčku StB

Státní orgány je naopak považovaly za možné nepřátele SSSR, protože měli zkušenost s drsnými stalinskými praktikami při kolektivizaci. Volyňští Češi se proto ocitli okamžitě po příjezdu pod dohledem Státní bezpečnosti, která se je snažila izolovat a sledovala, s kým se stýkají a co komu vyprávějí.

„Komunisté neměli zájem o volyňské Čechy, a zvláště ne o ty, kteří přicházeli ze sovětské části. Správně předpokládali, že nebudou chtít kolektivizaci zemědělství, protože tu už zažili v Sovětském svazu, s nímž měli obecně špatné zkušenosti,“ vysvětlila etnografka Helena Nosková, která dohled StB zažila ještě v osmdesátých letech při výzkumu Slováků z rumunského Sedmihradského Rudohoří, odkud byli po válce přesídleni do českého pohraničí.

„Komunisté se snažili aspoň část volyňských Čechů, kteří už tady rok či dva žili, vrátit do Sovětského svazu. To se jim ale naštěstí nepovedlo, protože by je de facto poslali rovnou do sovětských gulagů,“ popsala Helena Nosková, která v roce 1999 vydala publikaci Návrat volyňských Čechů. Naděje a skutečnost let 1945-54.

Kozákovi po válce na loďce u Karlova mostu v květnu 1945. Foto: Paměť národa
Kozákovi po válce na loďce u Karlova mostu v květnu 1945. Foto: Paměť národa

Řada volyňských Čechů ale skončila ve vězení i v Československu – za skutečnou protikomunistickou odbojovou činnost nebo na základě falešných udání. To byl případ pětičlenné rodiny Kozákových z Lipin u Lucka, která celá bojovala v 1. československém armádním sboru a po válce se usadila v mlýně po Němcích v Bohumilicích u Znojma.

„V roce 1952 nás zatkli. Otec měl bratra, nadporučíka ve Svobodově armádě, který odešel za hranice,“ vyprávěl Jaroslav Kozák, který v roce 1944 narukoval jako patnáctiletý. „Záminkou byl také dům v Brně, který si otec koupil, a hlavně spousta udání z obce, že otec neplní dodávky, že je špatným občanem atd. Řekl jim totiž pravdu, jak to vypadá v Sovětském svazu, proto byl špatný. Otce a mě zavřeli na čtyři a půl měsíce, Stázinku [sestru Anastázii Barteisovou] na měsíc. Ji po vyšetřování propustili, a nás drželi na Cejlu v Brně. To už jsem byl ženatý a měl jsem dvě malé děti. Nakonec pustili i nás pro nedostatek důkazů.“

Do vězení putovali i volyňští Češi, kteří bojovali na západní frontě, například letec RAF Valentin Novák.

Splátka dluhu volyňským Čechům

Příběh volyňských Čechů se v době komunistické vlády nesměl vyprávět. Komunisté nechtěli přitahovat zbytečnou pozornost k těm, kdo na vlastní kůži zažili důsledky předválečného spojeneckého paktu Sovětského svazu s nacistickým Německem. Kromě toho byli také nepohodlnými svědky stalinského teroru – nejdřív na východní Volyni a za války i na západní. Sovětská správa znamenala konec české samosprávy, tedy starostů vesnic, a připravila je o půdu a hospodářství. Kritiky kolektivizace a velké hospodáře posílali Sověti do gulagů.

Jejich hrdinský příběh jako by zapadl i po sametové revoluci. Volyňští Češi přitom prokázali obrovskou odvahu a píli při hospodaření na Volyni i v době války. Kromě bojového nasazení na západní, a především východní frontě zachránili na Volyni v době nacistické okupace 151 Židů z 58 rodin, pěti zachráncům byla udělena medaile Spravedlivý mezi národy, jedné rodině medaile Hidden Child, jak zmiňují Jaroslav Vaculík, Jiří Hofman a Václav Širc ve své publikaci Volyňští Češi v prvním a druhém odboji, z níž jsem čerpala při psaní tohoto článku.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Více na www.pametnaroda.cz. Paměť národa připomíná 75. výročí osvobození na webu http://1945.pametnaroda.cz.

Tragédie v Hroubovicích. Sousedé vraždili ve jménu „spravedlnosti“

/ /
Svatební foto Johanna Husche a Hedviky rozené Weissové.
Svatební foto Johanna Husche a Hedviky rozené Weissové.

Židovskou maminku Richarda Husche čekala po návratu z Terezína strašná zpráva: jejího německého muže umučili a zastřelili sousedé. Poté ji se čtyřmi dětmi internovali v táboře pro Němce. Příběh Richarda Husche vypráví o poválečném násilí a vyřizování účtů.

Boje na frontách sice s květnovými dny roku 1945 utichly, ale lidské utrpení nikoliv. Během válečných let se násilí vůči občanům, ať už „institucionalizované“, nebo individuální, stávalo až příliš běžnou normou lidského jednání a neskončilo s jedním konkrétním datem. V řadě míst tehdejšího Československa se i v poválečných dnech, týdnech a měsících odehrály kruté činy, nad kterými dnes nevěřícně kroutíme hlavou.

V městech a vesnicích se bývalí sousedé ve jménu skutečné nebo domnělé spravedlnosti dopouštěli těch nejhorších zvěrstev. A protože aktéři tehdejších událostí (dnes pak spíše jejich potomci) často žijí ve stejných chalupách jako tenkrát, nebývá snadné tato bolavá místa otvírat. V Hroubovicích, obci v okrese Chrudim, se o to několik lidí pokusilo. Archivářce Alžbětě Langové a dokumentaristům východočeské pobočky Paměti národa se podařilo zmapovat příběh jedné tragédie z poválečných dnů.

Maďarský Němec a česká Židovka

„Narodil jsem se 26. července roku 1930 v Praze, Vinohrady, Londýnská 43,“ říká v úvodu vyprávění pro Paměť národa devadesátiletý Richard Husch a vzápětí vysvětluje, proč se rodiče z více než sto kilometrů vzdálené vesnice Hroubovice rozhodli přivést na svět svého prvního potomka pod dohledem lékařů v porodnici v hlavním městě, což nebylo tehdy ještě úplně běžné.

Hedvika Huschová s prvorozeným synem Richardem. Foto: Paměť národa
Hedvika Huschová s prvorozeným synem Richardem. Foto: Paměť národa

Otec Johann Husch totiž tři roky předtím o první manželku Bedřišku, rozenou Lamplovou, přišel. Zemřela během porodu, mrtvé se narodilo i dítě, a tak se rozhodl při narození dalšího potomka neponechat nic náhodě.

Johann Husch byl etnický Němec narozený na jihu Maďarska. Chtěl se stát evangelickým knězem, ale nakonec se vyučil prodavačem. Bojoval v první světové válce a vrátil se s tuberkulózou. Při jedné cestě do lázní ve vlaku potkal mladou dámu Bedřišku Lamplovou z české vesnice Hroubovice. Setkání to prý bylo osudové, zanedlouho se slavila svatba.

Hroubovice leží v kraji na pomezí Českomoravské vrchoviny a polabských rovin, v regionu s kdysi početným židovským osídlením. Dnes už ho připomínají většinou jen opuštěné a zarostlé židovské hřbitovy se starými náhrobky, většinou někde ve stráni za vsí. Jeden takový najdeme i dnes v Hroubovicích, kde v polovině 19. století tvořili Židé bezmála polovinu všech obyvatel.

Rodina Lamplova před domkem proti synagoze. Foto: Paměť národa
Rodina Lamplova před domkem proti synagoze. Foto: Paměť národa

Když židovští obyvatelé v Rakousku-Uhersku dosáhli po roce 1848 občanského zrovnoprávnění, často se stěhovali za obživou do velkých měst a venkovské komunity se vylidňovaly. V letech první Československé republiky už v Hroubovicích samostatná židovská obec neexistovala, ale na břehu potoka stála ještě synagoga s netypickou hodinovou věžičkou a ve vsi žilo několik židovských rodin. Mezi nimi i Lamplovi, kteří provozovali ruční vyšívání na bázi faktorského systému. Na Vysočině šlo prý tehdy o celkem běžný způsob obživy. Židovští obchodníci zadávali vesnickým ženám ruční vyšívání textilií a výrobky pak prodávali movitým klientům ve velkých městech.

Rozdílné konfese novomanželů nebyly na překážku, a když se Richard Husch k Lamplovým přiženil, zapojil se do rodinného podnikání. Se švagrem Ervinem Lamplem společně vybudovali nový dům pro dvě rodiny. Jak jsme ale uvedli, rodinu postihlo neštěstí, když manželka Bedřiška zemřela při porodu. Johann Husch si po čase našel novou nevěstu – Hedviku, rozenou Weissovou, z židovské rodiny z nedalekých Kameniček.

Johann Husch se svými nejstaršími dětmi Richardem a Ilonou. Foto: Paměť národa
Johann Husch se svými nejstaršími dětmi Richardem a Ilonou. Foto: Paměť národa

Dnes už asi těžko zjistíme, kdy a proč se vztahy Huschových a Lamplových pokazily. Johann koupil na hypotéku jiný dům v Hroubovicích a švagr Ervin Lampl musel Johanna z domu vyplatit. Bývalí švagři si rozdělili živnost a z bývalých společníků se stali konkurenti. To spolu s rozdílnými osudy během válečných let vytvořilo mezi oběma rodinami bariéru neporozumění, kterou se dodnes nepodařilo překonat.

Huschovým se jako první narodil syn Richard, následovaly dcery Ilona a Edita. I v časech hospodářské krize živnost prosperovala. Matka Hedvika se starala o účetnictví, Johann Husch na kole objížděl vyšívačky po okolních vesnicích. Vše změnila nacistická okupace a vznik protektorátu.

Zatímco rodina švagra Ervina Lampla byla zapsána v židovské matrice (i když i on měl nežidovskou manželku), rodina Huschových se přihlásila k evangelické církvi – nejspíš v předtuše budoucí nacistické perzekuce Židů nechal Johann Husch svou manželku a děti, které měly původně v kolonce rodného listu uvedeno „bez vyznání“, pokřtít. Situaci Johanna Husche navíc komplikoval fakt, že byl de facto „bezdomovec“ – maďarské občanství mu zaniklo a československé do té doby nezískal.

Němci nesmí do školy, Židé nesmí do školy

Richard Husch vzpomíná, jak předválečné a válečné události dolehly na něj coby školáka. Ještě v období po mnichovském diktátu, kdy ve zbytku Československa vládly protiněmecké nálady, chtěl řídící učitel Richarda poslat ze školy domů. „Přišla mu pošta, přišel do třídy a řekl mi: ‚Seber si tašku a mazej domů, Němci nesměj chodit do školy!'“

Richard Husch jde do první třídy, před rodným domem s maminkou.
Richard Husch jde do první třídy, před rodným domem s maminkou.

Za půl roku, tedy už po německé okupaci a zřízení protektorátu, tentýž učitel vyháněl ze školy Richarda zase: „Vem si tašku, Židi nesměj chodit do školy!“ Tatínek Johann ale poprvé i podruhé přinesl do školy potvrzení, že děti nejsou ani Němci, ani Židé. A tak se děti Huschovy do školy v obou případech vrátily – na rozdíl od jiných dětí z židovských a smíšených rodin.

Na rodinu bývalého švagra Johanna Husche dolehla s počátkem války další tragédie – Ervin Lampl jel na jaře roku 1939 autem navštívit svou sestru do nedaleké Skutče. Když se vracel, narazil do stromu, poranil si míchu a po několika dnech zemřel. Zanechal po sobě ženu a dvě děti – syna Jiřího (ten byl o něco starší než Richard Husch) a mladší Ernu. Ta dodnes v Hroubovicích žije a poskytla též své svědectví Paměti národa. Vyprávěla, že vrak auta stál u nich doma po celou dobu války, dokud si ho neodvezli v roce 1945 sovětští vojáci jako „válečnou kořist“.

Vdova Anna Lamplová, jako jediná z rodiny pokřtěná jako římská katolička, dál vedla rodinnou živnost. Už tak špatným vztahům mezi rodinami Huschových a Lamplových jistě neprospělo, když si Johann Husch na podzim 1941 stěžoval na poštmistra Karla Palkosku, který měl údajně paní Lamplové vyzradil adresy jeho klientů. Pošťákovi hrozilo za vyzrazení poštovního tajemství propuštění, Johann Husch ale prý žádal zmírnění trestu na pouhé přeložení.

Jiří zahynul, Richarda chránil sňatek rodičů

V Hroubovicích žilo před válkou několik židovských rodin, další se přistěhovaly po záboru Sudet i později se vznikem protektorátu v domnění, že pobyt mimo velká města je ochrání od hrozící nacistické perzekuce. Richard například vzpomíná na „tetičku z Vídně“, která se přistěhovala do Hroubovic i s pianinem a knihovnou. Specifická byla pozice takzvaných smíšených manželství. Na „nežidovské“ partnery úřady či zaměstnavatelé často činily nátlak, aby se svých „problematických“ manželek či manželů zbavili a sami se tím ochránili před rasovou perzekucí.

Letecký pohled na Hroubovice. Foto: obec Hroubovice
Letecký pohled na Hroubovice. Foto: obec Hroubovice

Rodiny tak stanuly před těžkým dilematem, a hlavně v nejistotě, na koho a jak dopadnou stupňující se protižidovská nařízení. Mnozí se „úředně“ rozvedli v naději, že úřady oklamou a třeba ochrání děti, a přitom nadále stáli při sobě a podporovali se. Bohužel rozvod často ve výsledku znamenal deportaci židovského partnera zbaveného rodinného svazku s „árijcem“ do koncentračního tábora.

Johann Husch se s židovskou manželkou Hedvikou rozvést odmítl a tím jí nakonec zachránil život. Richard vzpomíná, že otce čas od času jako etnického Němce navštěvovali úředníci nacistického aparátu a přemlouvali ho, ať se židovské manželky zbaví. Neudělal to.

„To, že se u nás Němci zastavovali, se samozřejmě lidem ve vesnici nelíbilo,“ vzpomíná Richard Husch, ale dodává, že jeho otec své postavení nezneužíval, naopak uvádí příklady, jak místním Židům pomáhal. Manželce továrníka Wernera prý poskytl podnájem, když neměla kde bydlet, anebo se u Němců přimluvil za souseda Mandelíka, na kterého přišlo udání, že načerno šije boty. „Má jít do transportu? Má. Tak už ho nechte!“ řekl prý německým úředníkům.

Celkem 42 Židů žijících v Hroubovicích muselo v prosinci 1942 nastoupit do transportu do Terezína. O něco později, když dovršil věk 15 let, dostal předvolání i starší syn Lamplových Jiří, který byl zapsán v židovské matrice, a ani smíšený původ ho neochránil. Jeho mladší sestra Erna mohla zatím zůstat s matkou.

V roce 1944 se deportace rozšířily i na příslušníky smíšených manželství. Johann Husch jako „árijský“ manžel Židovky dostal předvolání na 26. červenec 1944 do Pardubic. Ten den Richard slavil čtrnácté narozeniny a otce doprovázel. Vzpomíná, jak jeli autobusem do Chrasti a pak vlakem do Pardubic, kde se měli deportovaní hlásit.

Johann Husch skončil v pracovním táboře v Bystřici u Benešova. Maminka zůstala sama, vedla firmu, ven ale téměř nevycházela. „Pro Němce byla Židovka, musela nosit hvězdu a nemohla spoustu věcí. Pamatuji se, jak nás vyprovázela ze dveří do školy a sousedka Novotná na ni křičela: ‚Zalez domů, ty špinavá Židovko, když nemáš hvězdu!‘“ vypráví Richard Husch.

Chystejte koupel

Nakonec dostala předvolání i Hedvika Huschová. V říjnu 1944 musela nastoupit do tábora na pražském Hagiboru. Ženy zde byly nasazeny na práci – loupání slídy. V únoru 1945 ji pak deportovali do Terezína, ale bylo to už v době, kdy neodjížděly transporty do vyhlazovacích táborů. Čtyři děti Huschovy tak zůstaly doma samy (ke třem sourozencům přibyla v roce 1941 ještě sestra Naděžda).

Huschovy děti, Richard byl nejstarší. Foto: Paměť národa
Huschovy děti, Richard byl nejstarší. Foto: Paměť národa

Richard dodnes s vděkem vzpomíná na paní Černohorskou, zaměstnankyni firmy, která se dětí ujala. „Po válce si na to nikdo nevzpomněl, aby ji pochválil, možná že jí to měli dokonce za zlý," dodává s hořkostí v hlase Richard Husch.

Dodnes uchovává otcovy dopisy z pracovního tábora v Bystřici. Poté, co v lágru skončila i jeho žena Hedvika, plně důvěřoval paní Černohorské, posílal jí pokyny, co má podniknout ve věci firmy, vedle toho se zajímal o osudy rodiny, třeba jak prožívali vánoční svátky. Většinu dopisů napsal německy, ale poslední korespondenční lístek, datovaný k 2. květnu 1945, je psán poněkud neumělou češtinou. Stálo v něm:

Moje milé, drahé děti a milá paní Černohorská! Dnes nám bylo úředně sděleno, že náš lágr bude rozpuštěn, a že podle transportu půjdeme domů. První transport půjde asi pozítří v pátek, ti co to mají nejdále. Kdy přijdu já na řadu prozatím nevím, na každý pád, ale tyto dny. I maminka přijde na ten samý způsob. Tak moji miláčkové s pomocí boží, zase se uvidíme všichni. Pokud to bude možné, ještě napíši, nebo zatelegrafuji, kdy přijdu, pak chystejte do vany koupel. Na shledanou. Táta.

Ke shledání rodiny už ale nikdy nedošlo. Když se 9. května kolem půlnoci Johann Husch vrátil domů, své děti nenašel. Pár dnů předtím je paní Černohorská odvedla k sobě domů do sousední vesnice Bělá. Richard Husch vypráví:

„Táta přišel domů, i když mu to lidé po cestě rozmlouvali, že to není bezpečné, že kolem Luže řádí partyzáni. Tvrdil, že on se nemá čeho bát, vždyť se vrací z tábora. U nás doma po těch Wernerových bydleli Petržálkovi, rozmluvili mu, aby nechodil za námi do Bělé, že stejně spíme, a nechali ho vyspat na kanapi. Jenže jen co si otec lehnul, přišli hroubovičtí občané.“

Táta nás uklidňoval, že to dobře dopadne

Už když ho budili, vyrazili mu zub a odvlekli do Wernerovy továrny a tam ho zavřeli v koupelně.“ Johanna Husche věznili spolu s místním údajným kolaborantem Františkem Kysilkou. O uvěznění svého otce se děti Huschovy dozvěděly od bratra paní Černohorské, který také patřil k partyzánům. Nejstarší čtrnáctiletá dcera Ilona nosila tatínkovi jídlo. „Táta nás uklidňoval, že to dobře dopadne,“ vzpomíná Richard, „ale asi už tušil, že to bude špatné. Iloně stačil pošeptat heslo ke vkladní knížce.“

Pro Hroubovické byl Johann Husch Němec a navíc domnělý spolupracovník gestapa. Richard Husch je přesvědčen o jeho nevině, naopak uvádí, že v sestavě místní revoluční gardy, která otce zatýkala, byli lidé, kteří s Němci spolupracovali. Domnívá se, že pro některé lidi mohl být po návratu do vesnice nebezpečný. V Hroubovicích se ale během války nestalo nic tak závažného, co by vysvětlovalo bestialitu následujících událostí.

Musel si zout boty, že už je nebude potřebovat

Jedenáctého května uspořádalo nové vedení obce slavnostní zábavu na oslavu konce války. Johanna Husche a Františka Kysilku odvedli na sál do hospody pana Křivky.

„Národní výbor tam pozval vražednou četu z lužských partyzánů,“ vypráví Richard, „žádní cizinci to nebyli, místní to byli!“ dodává. „Zavřeli dveře, aby nemohl nikdo odejít, a pak je začali mučit, zapálili jim vlasy. Nejdřív si teda táta musel zout boty, protože prý je už nebude potřebovat, a ty si hned na místě zabral Josef Konrád. Po mučení ho vytáhli před hospodu a tam ho Ferina zastřelil. V protileteckém krytu ho pak motykou dobili,“ dodává Richard Husch a uvádí další jména lidí, kteří se měli na mordu podílet. Těla obou zavražděných mužů odvezli k Podlažicím, kde byl již dříve vykopán protiletecký okop, a tam je zahrnuli zeminou.

Lynč hroubovických občanů ve svých vzpomínkách zmiňuje i Erna Lamplová, dnes Pokorná, tehdy třináctiletá. „Strejda Jenda, bratr matky, se tam šel podívat a utekl odtamtud, říkal, že se na to nedá koukat. On o tom nechtěl mluvit.“ V rodině Erny Pokorné se tradovalo, že Johann Husch skutečně Němcům udával místní občany. Sama ale spáchané násilí odsuzuje, uvádí, že ho měli řádně soudit.  „Bylo to hrozný,“ dodává.

Židovka skončila v lágru pro odsunuté Němce

Den po umučení Johanna Husche se z Terezína vrátila Hedvika Huschová. Předseda národního výboru Dolejší jí prý řekl, že jejího muže odvedli partyzáni a že neví, co se s ním stalo. Sousedé jí pravdu řekli, ale jen šeptem, ve vesnici vládl strach. Po několika dnech odvezli rodinu Huschových do Chrudimi do sběrného tábora pro vysídlené Němce. „Odtamtud nám pomohl jeden náš strýc, četník z Chrudimi. Zařídil, že jsme se po šesti nedělích mohli vrátit domů. Jenže ono nebylo kam.“

Poválečný život rodiny líčí Richard Husch jako jedno velké martýrium – rodina nakonec skončila v maringotce na kraji vsi, téměř bez příjmu, nějakou dobu také bez občanství. Vdova Hedvika Huschová se snažila očistit jméno svého muže, psala na všechny strany včetně prezidentské kanceláře, dosáhla však pouze exhumace těla a potvrzení, že byl skutečně zavražděn, potrestání viníků se nikdy nekonalo. Stejně tak se rodina nikdy nedomohla vrácení domu, ve kterém sídlil národní výbor, dnes obecní úřad.

Omluva po 74 letech

Richard Husch žije sám v domě s pečovatelskou službou v městečku Luže, pouhé čtyři kilometry od Hroubovic. Na svůj bývalý domov na dlouhá léta zanevřel. Když v roce 2017 ve vsi na místě bývalé synagogy zbořené v roce 1979 odhalovali památník místním židovským spoluobčanům, Richard souhlasil, aby se tam objevilo jméno jeho matky Hedviky Huschové. „O otci se zatím nikdo nezmínil. Ten prostě v Hroubovicích neexistuje a neexistoval.“

Richard Husch při natáčení pro Paměť národa v červnu 2019. Foto: Post Bellum
Richard Husch při natáčení pro Paměť národa v červnu 2019. Foto: Post Bellum

Několik měsíců po natáčení rozhovoru pro Paměť národa na konci října 2019 Richard Husch přece jen Hroubovice navštívil. A vstoupil i do budovy, která byla v dětství jeho domovem. Starosta Marcel Samek uspořádal na obecním úřadě setkání místních občanů s historičkou Alžbětou Langovou, která posluchačům převyprávěla historii rodiny Huschových, události květnových dnů z roku 1945 i excesy doby poválečné. Většina lidí o tom slyšela poprvé. V obecenstvu seděl i Richard Husch. Starosta se mu na samém konci přednášky omluvil za příkoří, která se jejich rodině v Hroubovicích stala, a přislíbil vytvořit pamětní desku. Jestli se záměr podaří a Richard Husch dojde smíření, zůstává v tuto chvíli otevřené.

Konec války ve vzpomínkách pamětníků: příběhy, audioklipy, krátké filmy, komiks – najdete na 1945.pametnaroda.cz. Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Děkujeme za případnou podporu!

Do Sudet táhne celé české podsvětí. Zabíjení a rabování dopadly i na nevinné Němce

/ /
 Kříž Milénium smíření nechal v Jizerských horách postavit na své náklady jeden z obyvatel Hejnic v roce 2000. Foto: Post Bellum
Kříž Milénium smíření nechal v Jizerských horách postavit na své náklady jeden z obyvatel Hejnic v roce 2000. Foto: Post Bellum

Rozpoutali bouři nevídaných a neslýchaných ukrutností, postihla je nelítostná vichřice hněvu. Nacismu a Hitlerovi oddaní Němci v bývalých Sudetech Sovětskou armádu nevítali. Před 75 lety měli oprávněné obavy o své životy i majetek.

Jenomže v květnu a v červnu 1945 přišla o život v dnešním severočeském pohraničí také řada antifašistů a čestných slušných lidí. Jejich jedinou vinou byla příslušnost k německému národu. Nejednou se stali oběťmi kriminálních živlů z českého vnitrozemí, které do Sudet přitahoval majetek na kolena sražených Němců.

Ingeburg Prochásková ze Zálesní Lhoty u Jilemnice zavzpomínala pro Paměť národa na řádění neznámých českých zabijáků v květnu 1945. Její tatínek Gustav Schwanda, učitel v Zálesní Lhotě a později profesor na gymnáziu ve Vrchlabí, patřil mezi členy NSDAP, nacistické strany, prohlášené při Norimberském procesu v roce 1945 za zločineckou organizaci. Hlásala šovinismus, rasismus, nenávist k Židům, revanšismus a vyvolenost německého národa pro vládu nad ostatními národy.

Člen NSDAP zůstal s rodinou. Neminula ho poprava

Ingeburg Prochásková nicméně na otce vzpomínala v dobrém. Maskovaní ozbrojenci ho zastřelili čtyři dny po konci druhé světové války. „Večer ještě seděla maminka s tatínkem na zahradě a celý jejich život jim šel před očima a mluvili o tom, jak všechno bylo a jak se teď bude žít dál,“ řekla Ingeburg Prochásková Paměti národa v roce 2014.

Ingeburg se snoubencem Gerhardem Kopperem v roce 1944. Foto: Paměť národa
Ingeburg se snoubencem Gerhardem Kopperem v roce 1944. Foto: Paměť národa

V domě s Gustavem Schwandou žili kromě Ingeburg její matka a babička. Neznámí čeští muži k nim vtrhli 12. května v noci. Tři prý byli z Horní Kalné a jeden ze Studence, pro což ale v současné době chybí důkazy.

„Měli začerněné obličeje, řvali, rozmlátili nábytek, ztloukli maminku a tatínka vyvlekli ven,“ vzpomínala Ingeburg Prochásková, tehdy dvacetiletá dívka. „Musel s nimi bos na křižovatku a tam ho zastřelili s dalšími čtyřmi Němci.“

Gustav Schwanda se svou rodinou zůstal, ačkoliv ho mnozí nabádali, aby uprchl před hněvem nepřátel poraženého nacistického Německa. „Odmítl nás opustit,“ prohlásila Ingeburg Prochásková. Domnívala se, že zůstala naživu jenom díky statečnosti svého tatínka, který ze Zálesní Lhoty nezmizel a obětoval se pro své nejbližší.

Starosta Zálesní Lhoty Josef Scharf totiž utekl ze strachu před odvetou do Slezska a doma zanechal svou ženu, u které bydlela její neteř. „Jeho manželka byla taková upracovaná hodná stará paní a neteř s ní po válce spala, aby nebyla sama,“ uvedla Ingeburg Prochásková. „O život přišly hrozným způsobem.“

Maskovaní samozvaní mstitelé vtrhli několik dní po zastřelení Gustava Schwandy do domu Josefa Scharfa. Když ho nenašli, vybili si svůj sadismus na jeho paní a neteři. „Hrozným způsobem je znásilnili a zabili,“ tvrdila Ingeburg Prochásková. „Obě ležely přes postele a měly v těle samé průstřely.“

Zlo plodilo zlo. Hlavně tam, kde Němci do poslední chvíle zabíjeli

Nenávist k Němcům zesílila na konci války na místech, kde při květnovém povstání v roce 1945 umírali Češi, nebo tam, kde nacisté krutě potlačili odboj. Zlo plodilo zlo.

Kostel v Zálesní Lhotě. Foto: Wikimedia Commons
Kostel v Zálesní Lhotě. Foto: Wikimedia Commons

Zálesní Lhota dnes spadá pod Studenec, kde se lidé vzbouřili proti německým okupantům již 3. května 1945. Převážně německá Zálesní Lhota (Huttendorf) ležela po obsazení Sudet na území Hitlerovy Třetí říše, český Studenec v Protektorátu Čechy a Morava.

Během povstání ve Studenci a okolních obcích padli Oldřich Pól z Čisté u Horek, Hynek Tauchman ze Studence a Ota Stránský z Bukoviny. Stránskému bylo teprve 14 let a němečtí vojáci ho usmrtili zezadu, když se běžel ukrýt do lesa.

Českou zlobu na Jilemnicku umocnila štvanice na příslušníky mezinárodního výsadku Chan, vyslaného do Krkonoš a Podkrkonoší v roce 1945 Prvním ukrajinským frontem. Několik parašutistů našlo úkryt v Horní Kalné, ale 8. dubna 1945 potkali Johanna Hamatschka (Hamáčka), jenž mluvil česky.

Hamatschek se vydával za Čecha. Výsadkáři však podle jeho legitimace zjistili jeho německou státní příslušnost a urychleně se stáhli do lesa, popisuje incident v diplomové práci „Odbojová činnost na Semilsku v letech 1939 až 1945“ z roku 2009 studentka pardubické univerzity Žaneta Málková.

Hamatschek neprodleně zpravil o parašutistech starostu Zálesní Lhoty Josefa Scharfa, na jehož rodině později vykonali mstu nikdy neodhalení čeští agresoři. Scharf po informaci od Hamatschka povolal  okamžitě do pátrací akce oddíly Volkssturmu (německá ozbrojená domobrana) z Dolní Branné a Kunčic. Němci parašutisty vypátrali a následovala přestřelka.

Při ní utrpěl zranění radista výsadkářů Segeň a v bezvýchodné situaci se zastřelil. Dalším parašutistům se povedlo z obklíčení probojovat.

„Čin konfidenta Hamáčka nezůstal bez odplaty. Po skončení války, na začátku června 1945, se přeživší parašutisté z jednotky Chan vrátili do Zálesní Lhoty, odvedli Hamáčka do lesa na místo, kde zemřel Segeň, a zde ho zastřelili,“ píše Žaneta Málková v diplomové práci.

Nacisté zastřelili mladíka, který si jen prohlížel jejich auto

Nacisté těsně před svou porážkou prováděli zvěrstva v celém Podkrkonoší, kde se Zálesní Lhota nacházela. V nedaleké Lomnici nad Popelkou zbavili života jednadvacetiletého Jaroslava Uhlíře. Před lesíkem u Lužan si prohlížel 4. května 1945 německé vojenské auto. Projíždějící esesmani si mysleli, že vidí partyzána, a Uhlíře postřelili.

Mladíka převezli do Lomnice nad Popelkou, kde ho 5. května popravili na náměstí jako odvetu za usmrcení německého kulometčíka v přestřelce s povstalci. Ve stejném městě zahynuli kulkami popravčí čety Václav Pěnička a Stanislav Kozák. Františka Vojtíška, lomnického holiče, nacisté ukopali a ubili pažbami k smrti a Josefa Kunta nechali vykrvácet.

Čeští vlastenci umírali pár dní před osvobozením také ve Vysokém nad Jizerou. Nacisté tam zastřelili sedm místních mužů a utloukli sovětského zajatce. Střepina z německé pancéřové pěsti usmrtila ve Vysokém Zdeňku Nesvadbovou.

Historik se ptá, proč se útočníci mstili na nevinných Němcích

Válečnými a poválečnými událostmi v Zálesní Lhotě a v okolních obcích se zabýval současný ředitel základní školy ve Studenci Petr Junek. Na pedagogické fakultě vystudoval český jazyk a dějepis a vývoj česko-německých vztahů byl námětem jeho diplomové práce.

Hrob tatínka Inge a dalších čtyř Němců zastřelených 12. 5. 1945 v Zálesní Lhotě. Foto: Paměť národa
Hrob tatínka Inge a dalších čtyř Němců zastřelených 12. 5. 1945 v Zálesní Lhotě. Foto: Paměť národa

„Existuje několik variant toho, co se u nás po válce dělo. Verze Ingeburg Procháskové je popsána v poválečných kapitolách kroniky Zálesní Lhoty, kterou vydalo knižně krajanské sudetoněmecké sdružení. Velké diskuse o událostech v Zálesní Lhotě probíhaly i na stránkách časopisu Krkonoše, “ konstatoval Petr Junek.  

„Po druhé světové válce panovaly mezi Čechy neskrývané protiněmecké nálady, ale bohužel se většinou uplatňoval princip kolektivní viny. Proč se v Zálesní Lhotě mstili útočníci na nevinných lidech, na manželce a neteři starosty Scharfa? Byl ubit i továrník Müller a dodnes neznáme místo jeho posledního odpočinku.“

Podle Petra Junka se po válce vyprávělo, že trestná výprava, jejíž obětí se stal 12. května 1945 Gustav Schwanda a další čtyři Němci, měla počátek v hospodě. Alkoholem povzbuzení brutální pseudohrdinové si řekli: „Jdeme na Lhoťáky.“

„O tom, co se v Zálesní Lhotě stalo, se po válce a za totalitního režimu mluvilo jen tajně,“ poznamenal Petr Junek. „Stejně jako o dalších tragických událostech, jejichž oběťmi se stali sudetští Němci. V roce 2000 uspořádala obec Studenec pod vedením starostky Ireny Benešové Slavnost smíření, kam pozvala i potomky sudetských Němců ze Zálesní Lhoty. Slavnostní mši sloužil Dominik Duka. I přes časovou propast pětapadesáti let někteří místní lidé paní starostce Slavnost smíření vyčítali.“

V Zálesní Lhotě stojí jako připomínka druhé světové války i pomník sudetským Němcům zastřeleným v obci neznámými muži bezprostředně po osvobození Československa Sovětskou armádou.

Prezident Beneš: Německý problém musí být vylikvidován

V současném Libereckém kraji rozděleném před válkou na české a sudetoněmecké území se po osvobození odehrávaly ještě otřesnější zločiny než v Zálesní Lhotě.

„První poválečné měsíce provázela v Liberci vlna vyhroceného českého nacionalismu a odporu vůči všemu německému. Nevyhnuli se mu někdy ani němečtí antifašisté,“ řekla v roce 2015 MF Dnes Kateřina Portmann z katedry historie Technické univerzity Liberec.

„Československý prezident Edvard Beneš v jednom ze svých projevů 12. května 1945 prohlásil, že německý problém musí být vylikvidován. Nemyslel sice fyzickou likvidaci Němců, ale i tak šlo o velmi silná slova a řada lidí si je mohla vyložit po svém.“

Československý prezident navíc na konto Němců pronesl: „Tento národ přestal být v této válce už vůbec lidským, přestal být lidsky snesitelným a jeví se nám už jen jako jedna jediná veliká lidská nestvůra.“

Do rolí soudců se často pasovaly kriminální živly

Prezidentova slova podpořila explozi nenávisti k Němcům, jež se v lidech nahromadila během okupace. Československá vláda vydala po válce výzvu, aby lidé nebrali spravedlnost do vlastních rukou, jinak jim hrozí přísné tresty. Avšak v prvních poválečných chaotických týdnech neexistovala mnohdy výkonná moc, jež by zabezpečila dodržování zákonů.

Páska Revoluční gardy. Foto: Paměť národa
Páska Revoluční gardy. Foto: Paměť národa

Zloba, jíž Němci po válce čelili, se zrodila z nacistického útlaku během války. „Po ní ale dostaly v Sudetech šanci osoby s psychopatickými a sadistickými sklony, jejichž jednání lze označit za kriminální,“ dodala Kateřina Portmann.

„O Revolučních gardách se v úředních dobových dokumentech mluví jako o kavárenských povalečích, co rabují, loupí a nikdo si před nimi nemůže být jistý životem. Většina z nich trestu za své zločiny unikla i díky takzvanému amnestijnímu zákonu.“

Mezi starousedlíky v pohraničí vládl názor, že „z vnitrozemí sem táhne celé podsvětí.“ V Liberci se nacházelo vězení, kde gardisté vráželi při výsleších německým zajatcům vidličky pod nehty. V některých případech šlo o lidi, jimž později řádné soudy neprokázaly žádné válečné zločiny.

„V Liberci a okolí nechvalně prosluly především dvě jednotky Revoluční gardy, jimž veleli Pavel Hložek a Rudolf Rokos,“ uvedla Portmann. „V Hejnicích, ale nejenom tam, působila Bojová skupina Skuteč a dopouštěla se hrozných věcí.“

V Liberci neznámí vrazi zlikvidovali rodinu antifašisty včetně dětí

Pro Liberec se stala nejstrašlivější poválečnou dobou druhá polovina června. Zločiny, popravy nebo mučení v krajském městě a na přilehlých územích popisuje kniha Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951 od Adriana von Arburga a Tomáše Staňka.

Autoři zmiňují například vyvraždění rodiny Rudolfa Rottera. V noci na 20. června 1945 uškrtili zločinci v liberecké Ehrlichově ulici čtyři ženy a tři děti. Jednu ženu zabili úderem sekyry do hlavy.

Mezi oběti patřili holčičky ve věku dva a šest let a pětiletý chlapec. Těsně před osminásobnou vraždou unesla inženýra Rottera pravděpodobně Rokosova garda.

„Rotter přitom patřil mezi známé německé antifašisty. Těsně před popravou jeho rodiny odvlekli Rottera do provizorní věznice, kterou si Rokos a jeho lidé udělali v Jablonecké ulici. Později Rottera předali příslušníkům bojové skupiny Skuteč,“ upozornila Portmann. „Popravili ho pravděpodobně s dalšími šestnácti lidmi poblíž turistické chaty na Smědavě.“

Masová poprava u Smědavy neušla pozornosti československých státních orgánů. Nikdo z Rokosovy Revoluční gardy ani z bojové skupiny Skuteč však nestanul před soudem.

Zpráva o běsnění gardistů, kteří obdrželi od ministerstva vnitra úkol vyčistit liberecký okres od nacistických nepřátel státu, nicméně doputovala ke generálnímu tajemníkovi KSČ Rudolfu Slánskému.

„Nerespektují zákonných ustanovení o ochraně dřívějších československých německých státních občanů, kteří bojovali na straně českého národa proti Hitlerovým okupantům,“ apeloval na Slánského liberecký komunista Rudolf Weber.

Rokosova Revoluční garda měla podle Webera heslo: „Všichni Němci ven!“ Ozbrojenci bez skrupulí prohlašovali, že kašlou na rozkaz ministerstva vnitra. „Moc jsme my sami, nikdo nám nemá co poroučet,“ holedbali se.

„Každý velitel jedná na vlastní pěst,“ tvrdil Slánskému Weber. „Dochází k samovolným domovním prohlídkám, drancování, loupežím, střílení, znásilňování žen.“

Mnoho sudetských Němců raději zvolilo smrt než odsun

Československý stát později rozpustil v Liberci a okolí jak Revoluční gardy, tak i Bojovou skupinu Skuteč a další polovojenské ozbrojené jednotky. Jejich příslušníci se často natrvalo usadili tam, kde dosud kradli, loupili a zabíjeli.

Sebevraždu spáchal 10. května 1945 i Konrad Henlein, říšský místodržící Sudetské župy a rodák z Vratislavic u Liberce. Odjel jednat s Američany do Plzně, a když zjistil, že je považován za válečného zločince, podřezal se sklem z rozbitých brýlí. Foto: Wikimedia Commons
Sebevraždu spáchal 10. května 1945 i Konrad Henlein, říšský místodržící Sudetské župy a rodák z Vratislavic u Liberce. Odjel jednat s Američany do Plzně, a když zjistil, že je považován za válečného zločince, podřezal se sklem z rozbitých brýlí. Foto: Wikimedia Commons

Už na konci května 1945 proběhl v Liberci divoký odsun sudetských Němců. Řada z nich se nedokázala smířit s tím, že musí opustit svou vlast, kde jejich předci žili celá staletí. Raději si sáhli na život, než aby odešli. Pobyt ve sběrných táborech a čekání na odsun pro ně představovaly neúnosnou duševní i tělesnou zátěž.

„Zejména staří lidé si nedokázali představit život někde jinde. Objevily se případy, kdy je stesk po domově dohnal v Německu k sebevraždě ještě v šedesátých letech minulého století – tedy dvacet let po válce,“ uvedla Portmann. „Pro fanatické Němce bylo důvodem k sebevraždě zklamání z porážky ve válce. Některé německé ženy a dívky si vzaly život, poněvadž se staly obětí znásilnění.“

Portmann čerpala údaje pro svou vědeckou práci o poválečném vývoji v Liberci i ze zprávy Zemského velitelství Sboru národní bezpečnosti v Praze.

Vyplývá z ní, že od 9. května do 16. října spáchalo sebevraždu na českém území více než 4 400 Němců. Na Liberecku jich bylo přes 600. „Například v Liberci se F. Plische s celou svou šestičlennou rodinou otrávil svítiplynem,“ konstatovala Portmann. „V mnoha případech šlo o kombinaci vraždy se sebevraždou. Hlava rodiny nejprve usmrtila ostatní a pak sebe.“

Zločiny proti Němcům byly tabu

K sebevraždám se uchylovali Němci také v Krkonoších. Helena Rezková uvádí ve své knize Vysocká nemocnice aneb od císaře pána k chirurgii ruky jako příklad německého primáře Malého. Spáchal sebevraždu 22. května 1945 i s pětatřicetiletou manželkou Aurélií a dvěma dcerami.

Vysoké nad Jizerou se řadilo mezi města, kde nacisté během druhé světové války krutě potlačovali český odboj.

Portmann se věnuje poválečným událostem na Liberecku už od druhé poloviny 90. let minulého století. „Zarazila mě i tabuizace tehdejších zločinů proti Němcům a hysterické reakce řady současných obyvatel pohraničí v době, kdy se začalo o excesech mluvit,“ upozornila historička. „Raději obhajovali vrahy, než aby se od jejich zločinů proti lidskosti distancovali.“

Mnoho Čechů, kteří přežili válku a museli po Mnichovu 1938 uprchnout z pohraničí odevzdaného Hitlerovi, se na druhou stranu nikdy nezbavilo špatných a traumatizujících vzpomínek na Němce.

Německého chlapce bral jako kamaráda. Pak nastoupil Henlein

Jaroslav Pavlů vyrůstal jako malý chlapec v Podještědí v české osadě Horka. „Jezdil k nám na takzvaný handl německý kluk Ervín. Byl o dost starší než já. Ervínova rodina zase na oplátku hostila chlapce z naší rodiny Standu. Ervín se u nás učil česky, Standa v Brništi německy,“ vzpomínal Jaroslav Pavlů před několika lety pro MF Dnes. „Oba jsem s hrdostí považoval za svoje starší kamarády.“

Všechno se otočilo poté, co Konrad Henlein, oddaný nohsled Adolfa Hitlera, stupňoval tlak na připojení Sudet k třetí říši a štval Němce proti Čechům.

„Na začátku letních prázdnin přijel Ervínův otec ve voze se zapřaženými koňmi. Dovezl Standu, vzal si domů Ervína,“ řekl Jaroslav Pavlů.  „Prý se už česky učit nemusí, protože se z Podještědí stane zanedlouho stejně německá oblast a Češi se budou muset vystěhovat. Zažili jsme z toho tehdy šok.“

Při vyhlášení mobilizace do Československé armády v září 1938 chodil Jaroslav Pavlů do druhé třídy. Z paměti mu nikdy nevymizí okamžik, kdy vítali vojáky nastupující na Českodubsku do pohraničního opevnění:

„Učitel Eisebart hrál na housle a my vojákům zpívali Čechy krásné, Čechy mé. Ale do bunkrů nastupovali samí sudetští Němci, kteří jako občané Československé republiky museli narukovat do naší armády. Pokřikovali na nás „kleine böhmische Hunde“ (malí čeští psi). A tak my děti jsme věděly, že nás bránit nebudou. Pan učitel se nemohl ubránit slzám.“

Za několik dní přiběhla domů Jaroslavova babička celá vyděšená od studánky, kam chodila rodina Pavlů pro vodu. Za studánkou zahlédla vykopané kulometné hnízdo a v něm německé „ordnery“. „Viděla v něm prý i našeho Ervína. Zdůrazňuji slovo našeho. Považovali jsme totiž Ervína za člena rodiny,“ uvádí Jaroslav Pavlů.

„Šel jsem se na kulometné hnízdo podívat a spatřil jsem tam opravdu Ervína a několik dalších německých mládenců ve stejnokrojích Hitlerjugend. Všichni měli pušky a na okraji okopu stál na trojnožce kulomet. Mířil na silnici. Místo jistě vybral Ervín, protože zdejší krajinu moc dobře znal. Rozeběhl jsem se k němu, ale vykřikl na mě „Halt! Jára. Ich schiesse.“ (Stůj, Járo. Budu střílet.) Za hlasitého povzbuzování svých soukmenovců na mě namířil kulomet. Lekl jsem se a s pláčem utíkal domů.“

Po zkušenostech z války Němcům už nikdy nevěřil

Jaroslav Pavlů tvrdil, že jako malý chlapec tehdy poznal, co jsou Němci zač. „Na tento okamžik vzpomínám s hrůzou dodnes. Němcům už bohužel nevěřím a nikdy jim věřit nebudu,“ dodal pamětník.

Podle Jaroslava Pavlů vrhla druhá světová válka těžký stín viny na celý německý národ. „Z pocitů odpovědnosti za desítky milionů ztracených lidských životů se budou dostávat desítky, možná i stovky let,“ prohlásil Jaroslav Pavlů.

Ingeburg Prochásková vzpomínala podobně jako Jaroslav Pavlů na předválečné časy, kdy vedle sebe sudetští Němci a Češi žili spokojeně a v míru. Uzavírali smíšená manželství a mluvili oběma jazyky.

Uměle nás rozeštvávali, říká pamětnice ze Zálesní Lhoty

Rodina Schwandova měla příbuzenstvo v Praze a v létě je tam pamětnice navštěvovala i s maminkou a tatínkem. Na Vánoce přijížděli pražští příbuzní do Podkrkonoší. Ingeburg Prochásková (tehdy Schwandová) se kamarádila s Češkou Vlastou. „Myslím, že Češi a Němci by si celkem rozuměli, nebýt toho, že byli uměle rozeštvávaní,“ řekla pamětnice.

Po nástupu Hitlerovy NSDAP k moci v Německu a radikalizaci henleinovců v Sudetech se přijatelné česko-německé vztahy překotily do nesnášenlivosti.

„Jedna pamětnice mi vyprávěla, jak šla v roce 1937 s kamarádkou na pouť do Zálesní Lhoty. Když tam promluvily česky, Němci je vyhnali,“ uvedl historik Jan Luštinec, bývalý ředitel Krkonošského muzea v Jilemnici.

Pro sudetské Němce byli hrozbou i vojáci Sovětské armády

Do dobytí Sudet v roce 1945 umírali Němci rovněž rukama sovětských vojáků. Pamětnice Johanna Sieredzká před několika lety vylíčila Paměti národa smutný příběh své známé, dívky Ursuly Winklerové. Sedmnáctiletá Johanna zažila příchod Sovětské armády v Horním Žlebu (Ober Grund) u Děčína.

Johanna Sieredzká v roce 1948. Foto: Paměť národa
Johanna Sieredzká v roce 1948. Foto: Paměť národa

„Všichni jsme se těšili na konec války. Snad každý normální člověk se musel těšit. My jsme se nemohli dočkat,“ tvrdila Johanna Sieredzká. „Náš starosta, bývalý učitel a velmi dobrý člověk šel naproti ruským tankům, aby je přivítal. Tak jsme byli zvědaví, co s ním udělají. Asi za půl hodiny se přikulhal zpátky a říkal – to jsou strašně hodní lidi! My jsme se přivítali, oni mi z tanku podali ruku, dali mi napít vodku a bylo to strašně hezké. Tak jsme si říkali – to snad není pravda! Oni říkají, jak jsou ty Rusáci hrozní, jak znásilňujou ženský a tak dále, a oni jsou takoví hodní!“

Podle Johanny Sieredzké však jeli na čele kolony tanků ruští důstojníci, což byli džentlmeni. Horší časy přišly, když se v Horním Žlebu objevili řadoví tankisté a vojáci z asijských republik Sovětského svazu. „Byli divocí,“ prohlásila Johanna Sieredzká. „My mladí jsme se chodili koupat do rybníka a pamatuji si, jak nás tam na rozkaz důstojníka pořád hlídal jeden Rus s puškou, aby nás nějací jiní vojáci neznásilnili.“

Krásná dívka šla mamince pro cukr a došla si pro smrt

Přesto se u Horního Žlebu odehrála krvavá tragédie. „Žila u nás Uschi Winklerová, moc krásná a chytrá holka. Maminka měla jenom ji a hodně se o ni bála,“ vzpomněla si Johanna Sieredzká.

„Na Labi za železničním mostem stála loď plná cukru. Lidi si pro něj chodili a Uschi chtěla udělat mamince radost a nějaký cukr jí přinést. Ale všiml si jí jeden ruský voják a moc se mu líbila. Šel za ní a přemlouval ji, ať jde s ním. Ale ona se mu nechtěla oddat a střelil ji přímo do prsou. Seběhli se lidé, přišel také ruský důstojník, a když se dozvěděl, co se stalo, tak vojáka na místě zastřelil. Byla to strašná věc hlavně pro maminku Uschi.“

Ve speciálu Paměti národa k 75. výročí konce války na 1945.pametnaroda.cz najdete další vzpomínky na osvobození, krátké filmy a audioklipy.
Ve speciálu Paměti národa k 75. výročí konce války na 1945.pametnaroda.cz najdete další vzpomínky na osvobození, krátké filmy a audioklipy.
Subscribe to