Vladimír Clementis sám pomáhal budovat systém, který ho pak odsoudil k smrti

/ /
Vladimír Clementis sám pomáhal budovat systém, který ho pak odsoudil k smrti
zdroj: ČTK / Novák Rostislav

Po únoru 1948 Komunistická strana Československa začala s budováním totalitního systému. A za přispění sovětských poradců hledala nepřátele i ve vlastních řadách.

Po uchopení moci začalo zúčtování s protivníky. Vedle likvidace otevřených odpůrců, jako byli Heliodor Píka nebo Milada Horáková, KSČ „nacházela“ nepřátele i uvnitř strany. Na výročí převratu 25. února 1951 oznámil Československý rozhlas odhalení „protistátního spiknutí“, do něhož měl být zapojen i Vladimír Clementis.

Jsme rádi, že čtete naše články!

Vladimír „Vlado“ Clementis se narodil před 120 lety 20. září 1902 v Tisovci v rodině učitele luterské evangelické školy; jeho vztah k náboženství byl ale vlažný. „Imponoval mi neohrožený bojovník Luther. O jeho roli v době selského povstání jsem se dozvěděl až z marxistické literatury a jeho výrok na augsburském zasedání – zde stojím a nemohu jinak – byl pro mne příkladem neohrožené zásadovosti, které jsem ve svých studentských letech dával národní náplň,“ zapsal si Clementis. 

Intelektuál, který podpořil Gottwalda

Jeho levicové orientaci pomohlo prostředí gymnázia ve Skalici, kde působila řada českých profesorů. Na studia práv do Prahy odcházel s představou, jak by měl být svět uspořádán v duchu rovnosti a sociální spravedlnosti; v případě situace Slovenska ho zajímalo i řešení jeho národního postavení. Cestou, kterou toho mělo být dosaženo, byl podle něj marxismus. Studia práv ukončil v roce 1925 s vynikajícím prospěchem a ve stejném roce vstoupil do KSČ. 

Vrátil se na Slovensko, pracoval u krajského soudu, později jako koncipient v advokátní kanceláři a nakonec si v roce 1931 otevřel kancelář vlastní. Tou dobou už měl za sebou i dvě návštěvy Sovětského svazu (jako turista v roce 1929 a v roce 1930 jako delegát Mezinárodního kongresu mladých spisovatelů), ze kterých se vrátil nadšený. V letech první republiky přispíval do revue Dav (1924-1937), levicového, ale ne jen komunistického periodika. 

Když se v roce 1929 do čela KSČ dostali Klement Gottwald a jeho pověstní „kluci“, Clementis nově zvolené vedení strany a následnou bolševizaci jednoznačně podpořil.

Zrada v těžké chvíli?

Přelomovým se pro Clementise stal rok 1935, kdy na Gottwaldovo naléhání kandidoval na Slovensku do poslanecké sněmovny. Ve volebním obvodu Ružomberok proti němu kandidoval Andrej Hlinka a Clementis se poslancem stal až ve druhém skrutiniu. V parlamentu byl aktivní, i jeho zásluhou například na Slovensku vznikla vysoká škola technická. Díky nadprůměrnému vzdělání a mimořádné intelektuální výbavě se v parlamentu z Clementise stal výborný řečník a obávaný polemik. 

Těsně před nacistickou okupací zbytků bývalého Československa se Clementis po dohodě s vedením KSČ pokusil odejít do Paříže, ale plán selhal. Až na druhý pokus se po složité cestě dostal v červnu 1939 přes Polsko, Sovětský svaz a Švédsko do Francie. Lodí měl pokračovat do USA, kde chtěl působit mezi krajany. V Paříži jej zastihla zpráva o sovětsko-německém paktu. 

Již 3. října podnikl Adolf Hitler cestu po některých nově obsazených městech.
Již 3. října podnikl Adolf Hitler cestu po některých nově obsazených městech.

Prožitek toho, jak v Československu působila mnichovská dohoda, vedl Clementise k tomu, že spolupráci německých nacistů se sovětskými komunisty odmítl; stejně negativně se později vyjádřil k napadení Finska Sovětským svazem. Nikoli oficiálně, pouze v několika soukromých rozhovorech. Informace o jeho názorech se ale dostaly až do Moskvy a následoval trest, Clementis byl vyloučen z KSČ – slovy Moskvě věrného komunistického politika Julia Ďuriše pro „zradu v těžké chvíli“.

Daroval Podkarpatskou Rus, vyhnal Maďary

Z Francie se Clementis dostal do Velké Británie, kde ale byl coby komunista internován. Po více než roční internaci začal na podzim 1941 pracovat v BBC; dvakrát týdně četl své komentáře k dění v Čechách a na Slovensku. Na pozvání Edvarda Beneše se stal členem Právní rady, poradního orgánu exilové vlády; s Benešem se ale rozcházeli v hodnocení postavení Slovenska a Slováků ve společném státě. 

Na podzim 1944 přiletěl do Londýna Clementisův přítel Laco Novomeský, s jeho pomocí se podařilo poslat do Moskvy Gottwaldovi dopis, v němž Clementis vysvětlil svůj postoj k sovětsko-německé smlouvě o spolupráci z roku 1939. Zda a nakolik byla jeho suplika úspěšná se Clementis dozvěděl 4. dubna 1945 z rozhlasového vysílání:

Bylo oznámeno jeho jmenování státním tajemníkem na ministerstvu zahraničních věcí.

Gottwald, Václavské náměstí 1948
Gottwald, Václavské náměstí 1948

Po několika dnech se Clementis s Gottwaldem sešel osobně, napsal požadovanou „sebekritiku“ a v létě 1945 dostal od Rudolfa Slánského dopis, že je znovu přijat do KSČ. Funkce státního tajemníka měla být vyjádřením národnostní situace v poválečné republice (ministr Jan Masaryk byl Čech, Clementis Slovák) i zásadní pomocí permanentně vytíženému Masarykovi. Clementis místo něj absolvoval řadu jednání s významnými politiky doma i ve světě. Ve funkci státního tajemníka Clementis například 29. června 1945 podepsal v Moskvě smlouvu mezi Československem a Sovětským svazem, podle níž byla Podkarpatská Rus – do té doby byla součástí Československa – připojena k Ukrajinské SSR. Clementis také vyjednal s komunisty v Budapešti vysídlení maďarského obyvatelstva z jižního Slovenska.

Už se domů nevracejte…

Nikoho nepřekvapilo, že se Clementis stal po Masarykovi 19. března 1948 ministrem zahraničí v už komunisty ovládané zemi – paradoxně na přání Edvarda Beneše. Ten i se svým slábnoucím politickým vlivem dokázal zabránit, aby se ministrem zahraničí stal Zdeněk Fierlinger.

Clementis na ministerstvu sice postupoval v intencích komunistické politiky, nebyl ale jejím bezhlavým otrokem – což nejednou kritizovali „sovětští poradci“. 

Uzavřel například partnerské smlouvy s Bulharskem a Rumunskem. Právě Clementis se ale také intenzivně pokoušel odvolat z OSN exulanta Jána Papánka, který v úřadu této organizace působil ještě tři roky po únoru 1948. Sám Clementis v roce 1949 tři měsíce zastupoval Československo na Valném shromáždění OSN. Byl tam z mnoha míst varován, aby se už domů nevracel, protože mu hrozí zatčení. V Praze Clementise zastupoval jeho dlouholetý politický rival– Slovák Viliam Široký. Ten nechal pozatýkat některé Clementisovy spolupracovníky, což se Clementis dozvěděl z amerických novin, ale nikoli úřední cestou z Prahy. 

Známá je příhoda, kdy byl v novinách New York Times uveřejněn článek, že Clementisovi hrozí doma zatčení, a proto uvažuje o exilu. Clementis zavolal Gottwaldovi a fámy popřel, ale dodal, že sám Gottwald by takovým fámám učinil přítrž, kdyby za Clementisem poslal do New Yorku jeho manželku. Gottwald vyhověl, manželé se pak do Československa vrátili v prosinci 1949. 

Ministr zahraničních věcí Vladimír Clementis, vedoucí čs. delegace na podzimním zasedání OSN v Lake Success, opouští Wilsonovo nádraží. Zdroj: ČTK / Novák Rostislav
Ministr zahraničních věcí Vladimír Clementis, vedoucí čs. delegace na podzimním zasedání OSN v Lake Success, opouští Wilsonovo nádraží. Zdroj: ČTK / Novák Rostislav

V březnu 1951 byl Clementis na zasedání předsednictva ÚV KSČ v referátu ministra národní  bezpečnosti Ladislava Kopřivy obviněn z buržoazního nacionalismu, nepřátelského postoje k Sovětskému svazu a „intelektuálského postoje“ ke KSČ. Následovalo odvolání z funkce ministra a Clementisovo přeřazení do Státní banky československé na obyčejné úřednické místo. Clementis začal být sledován Státní bezpečností, ale se svým sledovačem se dokonce sblížil.

Vypovídal proti němu i kamarád Novomeský

Clementisovo následné zatčení odpovídá zvrácené logice doby: byl Slovák, nabízela se možnost obvinit jej z buržoazního nacionalismu. Moskva mu navíc od léta 1939 trvale nedůvěřovala. Clementisovo zatčení v lednu 1951 je legendární, StB totiž využila akce „Kámen“. Clementis byl na vycházce se psem posazen do auta, které překročilo falešné hraniční kameny. Za nimi jej přivítali příslušníci československé bezpečnosti převlečení do amerických a německých uniforem. Clementis na hru nepřistoupil a žádal návrat do Prahy. Místo toho byl převezen do jedné z nejtěžších komunistických mučíren na zámku v Kolodějích. 

Koncem února 1951 se konala schůze Ústředního výboru KSČ, na které byl v té době v vězněný Clementis,  obviněn z protistátní činnosti a vyloučen z KSČ. Během vyšetřování a změn v přípravách monstrprocesů byl Clementis nakonec od „buržoazních nacionalistů“ přeřazen do procesu s „protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského“.

Proces s údajnými nacionalisty totiž oddaloval svou statečností Gustáv Husák, který se k obviněním odmítal přiznat. 

Portrét Gustáva Husáka
Portrét Gustáva Husáka

Po letech vyšlo najevo, že informace o Clementisovi shromažďoval za svého pobytu ve vězení i americký novinář William Oatis, který tak vlastně „pracoval“ za mřížemi. Proces s Rudolfem  Slánským skončil 27. listopadu 1952 vynesením jedenácti rozsudků smrti – a to i pro Clementise. U soudu proti němu lživě vypovídal i jeho přítel Novomeský. Byl  psychicky i tělesně zlomený brutálními výslechy a v roce 1954 odsouzený k deseti letům vězení.

Kavan vyvěsil, Svoboda sundal

Clementis byl oběšen 3. prosince 1952. Snílek, který věřil, že se komunistický experiment může podařit, byl tak jednou z obětí režimu, který sám pomáhal nastolit (byl například vyretušován i z fotografie s Gottwaldem). Jeho popel byl rozprášen na silnici, o majetek se rozdělili přední funkcionáři KSČ – ještě několik let poté například Státní bezpečnost řešila osud sedmi Clementisových loveckých pušek. 

V roce 1963 byl právně a stranicky rehabilitován; velkou zásluhu na tom měla vytrvalá snaha tehdejšího šéfa slovenských komunistů Alexandra Dubčeka. Od roku 2007 má pamětní desku v Bratislavě, už v roce 2003 mu byla odhalena pamětní deska na domě v Praze, kde bydlel. Další pamětní desku Clementis měl ve vestibulu pražského ministerstva zahraničí, nechal ji tam umístit ministr Jan Kavan. Jeho nástupce Cyril Svoboda ji ale dal odstranit.

Paměť národa se ptá pražských politiků

/ /
Předvolební debata kandidátů do pražského zastupitelstva na téma paměťových institucí v Praze a péče o kulturně historický rozvoj metropole. Natočeno 19. 9. 2022 na jižní tribuně Strahovského stadionu.
Předvolební debata kandidátů do pražského zastupitelstva na téma paměťových institucí v Praze a péče o kulturně historický rozvoj metropole. Natočeno 19. 9. 2022 na jižní tribuně Strahovského stadionu.

​​​​​​​Zorganizovali jsme předvolební diskusi zástupců politických stran kandidujících v Praze. Konala se na jižní tribuně Strahovského stadionu moderoval ji ředitel Post Bellum Mikuláš Kroupa.

V pondělí 19. 9. se debaty zúčastnili primátor Zdeněk Hřib (Piráti), jeho náměstek Petr Hlaváček (STAN), Michal Hroza /SPOLU/, Ondřej Prokop /ANO/, Anna Šabatová /Solidarita/ a Jan Čižinský /Praha sobě/, jehož v průběhu diskuse nahradil Pavel Zelenka.

Věnovali jsme se budoucnosti historických paměťových institucí v Praze, kulturnímu rozvoji metropole a sociálně politickým otázkám.

Všichni kandidáti se shodli na potřebě řešit akutní potíže s vysokými cenami energií i pražských bytů a na potřebě rozvoje sociálních služeb.

Anna Šabatová a Petr Hlaváček zdůrazňovali, že je nutné tyto problémy řešit i v souvislosti s potřebou koncepčního urbanistického rozvoje Prahy a s probíhající klimatickou změnou. Kandidáti konstatovali, že je důležité Prahu provést nelehkým obdobím ruské agrese na Ukrajině a že v této souvislosti je nutné čelit populistickým tlakům.

Dojička, nebo agent chodec? Jakým pamětníkům dávat přednost pro historickou dokumentaci? Odpovídají kandidáti do pražského zastupitelstva na předvolební debatě Paměti národa 19. 9. 2022.

Debata se dotkla i priorit při uchovávání vzpomínek pamětníků nebo otázek sociální pomoci účastníkům třetího odboje. K tématu se vyjádřil Michal Hroza  /Spolu/:

„Máme tu skupinu seniorů, kteří v době, kdy to vyžadovalo velkou odvahu, byli stateční. A vlastně na to dnes doplácejí, protože jejich důchody jsou paradoxně nižší než důchody těch, kteří je tehdy pronásledovali. Zdravým nápadem by bylo těmto lidem významně pomoci a možností, kterou Praha má, je soustředit do nějakého sociálního fondu peníze, které získá z Pražské energetiky nebo Pražské plynárenské. A pomoci lidem, kteří si to zaslouží a kterým to dlužíme.“ 

Michal Hroza /Spolu/ na téma sociální pomoci účastníkům třetího odboje

Jedním z klíčových bodů debaty byly lokality stávajících i zamýšlených paměťových institucí v Praze. Kandidáti do pražského zastupitelstva vesměs přivítali rozhodnutí vybudovat v Praze muzeum 20. století, i když vybranou lokalitu v Domě pážat na Hradčanech nepovažují za definitivní a bezproblémové řešení.

Pavel Zelenka (Praha sobě) se vyslovil pro možnost umístit takovou instituci do prostor zaniklého Borůvkova sanatoria v Legerově ulici.

„Pokud by se ho podařilo získat do majetku města nebo státu, skýtá příležitost pozvednout lokalitu, která teď není úplně ideální. Ale máme vzor v tom, jak vypadá muzeum Terror Háza v Budapešti. Je to dobrá příležitost pro veřejnou investici. A navíc pro muzeum 20. století je to jedno z nejlepších míst, zemřel tam Josef Toufar a Jan Palach.“

Pavel Zelenka /Praha sobě/ hovoří o možnostech umístění muzea totality v Praze

Kandidáti v diskusi směřovali k úvaze, že unikátním místem pro vznik Muzea totality, podobného institucím z okolních zemí, je místo včerejšího setkání, ve kterém působí už půl roku Paměť národa: ochozy Strahovského stadionu.

„Existuje zkušenost z Norimberka, kde v ochozu stadionu, kde probíhaly nacistické srazy, je moderní a vynikající muzeum. Ochoz stadionu je vyzkoušené místo. Mě na tom nejvíc mrzí, že kromě toho, že v sousedních zemích už ho všude mají, tak my jsme v České republice v situaci, kdy má Paměť národa moderní interaktivní expozici v Pardubicích a časem ji bude mít i v Brně, ale v Praze není,“ uvedl Michal Hroza /Spolu/.

Vznik muzea totalitních režimů podporuje i Ondřej Prokop z ANO:

„Takové muzeum by mělo být tady na Strahově. Strahovský stadion zažil podstatnou část našich moderních dějin, a mělo by to být jak místo pro sport, tak i pro historii.“

Michal Hroza /Spolu/ o paměťových institucích v Česku

Podle náměstka primátora Petra Hlaváčka /STAN/ se o rekonstrukci a využití Strahova uvažovalo v pražské koalici už před obdobím covidu.

„Pokud jde o Strahov, došli jsme k sumě dvě miliardy. A zkusili jsme tady udělat procházku s novináři a komunikovat to na veřejnosti. S tím, že by tady institucí mohlo být víc. Strahov sám o sobě totiž už je muzeem 20. století svou formou. Největší problém v Praze – najít místo, udělat architektonickou soutěž a dohodnout, že tam něco může být – tím tak eliminujeme. V tomto objektu by se zkombinovalo specifikum místa, byl by tu sport, který tu má nezadatelná práva, a moderní technologie. Dá se to zkoordinovat.“

Za Piráty shrnul téma Zdeněk Hřib:

„Bude nutné s touto stavbou něco dělat, tomu se nevyhneme. Když se rozhlédnete okolo, je jasné, že to takhle zůstat nemůže. Jsme strana, která se dívá do budoucnosti, usilujeme primárně o vybudování vědecko-technického parku, ale ty prostory jsou tu veliké a vejde se sem hodně.“

Pražský primátor Zdeněk Hřib /Piráti/, Ondřej Prokop /ANO/ a Anna Šabatová /Solidarita/ o možnostech využití stadionu na Strahově pro paměťové instituce

Anna Šabatová /Solidarita/ nepovažuje za problém množství paměťových institucí v Praze a otázku Strahova by řešila komplexně:

„Kdykoli jsem na Strahově, říkám si, co s tím. Trochu se zlobím na naše předky, že nám tady zanechali takové monstrum. Chtěla bych vidět seriózní studie na využití stadionu. Jsem také zastáncem méně spektakulárních akcí, jako jsou např. „Stolpersteiny“, kameny zmizelých.“ Za největší problém současnosti Šabatová považuje rozdělenou společnost a sociální otázky.

„Jenom velmi kvalitní sociální politika nám umožní, že lidi nebudou mít pocit, že jsou ztracení, zapomenutí. Musíme ustát solidaritu s Ukrajinci, já ji samozřejmě podporuji, ale myslím si, že ji podpoříme ne morálními řečmi, ale tím, že budeme dělat dobrou politiku pro všechny. Není možné lidi, kteří jsou v problémech, stavět proti sobě.“

Zdeněk Hřib /Piráti/ k tomuto tématu poznamenal: 

„Pravicový extremismus je stejně zhoubný jako levicový. Nám dnes hrozí mnohem víc vzestup pravicového extremismu. Komunisté u nás vypadli ze sněmovny a nepřítele bych viděl trochu jinde. A nerad bych dopadl jako za první republiky, kdy jsme vnímali jako to největší nebezpečí restauraci Habsburků, a přitom přišlo úplně odjinud…“

Celá předvolební debata: Praha a její paměť
Vlevo ředitel Post Bellum a moderátor diskuse Mikuláš Kroupa
Vlevo ředitel Post Bellum a moderátor diskuse Mikuláš Kroupa

Století Dany a Emila Zátopkových

/ /
Dana Zátopková v roce 2016
Dana Zátopková v roce 2016
zdroj: Pamět národa

Když se seznámili, měli pocit, že je svedla dohromady osudová náhoda. Oba se totiž narodili ve stejný den – 19. září 1922. Dnes si tedy připomínáme sté výročí narození Dany i Emila Zátopkových. Dana Zátopková svěřila své vzpomínky Paměti národa.

Daně Zátopkové, tehdy ještě Ingrové, bylo už skoro pětadvacet let, když náhodou objevila svůj talent pro hod oštěpem. Stalo se tak roku 1947 v Brně, kde studovala tělesnou výchovu a angličtinu. Po třech semestrech měla skládat závěrečnou zkoušku z atletiky a její spolubydlící, tehdy nejlepší československá oštěpařka Soňa Burianová, ji přemluvila, aby se zapsala na zkoušky právě z oštěpu. Dana neochotně souhlasila, i když do té doby držela v ruce oštěp jen jednou a byla přesvědčena, že jí to vůbec nepůjde. V rozhovoru pro Paměť národa roku 2016 vzpomínala:

„Ale možná právě proto, že jsem se tak podceňovala, jsem se do toho opřela.“ 

Jsme rádi, že čtete naše články!

Školní závod tehdy vyhrála a spolužačka se na ni zlobila, že jí zatajila své oštěpařské dovednosti. „Já to neumím, to byla jen náhoda,“ bránila se Dana. 

První hod oštěpem (Dana Zátopková)
Emil Zátopek na snímku Josefa Švédy
Emil Zátopek na snímku Josefa Švédy

Pustíme ji vůbec do Londýna?

V té době se považovala především za expertku na míčové hry, hrála závodně házenou za Slováckou Slavii Uherské Hradiště. Záhy poté se ovšem začala intenzivně věnovat hodu oštěpem a už za měsíc vyhrála mistrovství republiky. 

V následujícím roce se na atletických závodech ve Zlíně seznámila s Emilem Zátopkem. Oba si navzájem pogratulovali k vítězství, když oba ve svých disciplínách překonali tehdejší československé rekordy. A zakrátko měli startovat na olympiádě v Londýně. Psal se rok 1948 a o osudech sportovců čím dál více rozhodovali funkcionáři a jejich politické cíle. 

Politika se měla výrazně podepsat i na osudu Dany a Emila Zátopkových. Prozatím se vliv funkcionářů projevil jen v tom, že zvažovali, zda Danu do Londýna vůbec pustí, aby československého běžeckého favorita „nerozptylovala“. Opak byl ale pravdou – Emil Zátopek tam vyhrál zlatou medaili v běhu na deset kilometrů a stříbrnou v pětikilometrovém běhu. Dana skončila v oštěpu sedmá, což ji motivovalo k dalšímu tréninku: věděla, že má potenciál na lepší výsledek. 

Dana Zátopková
Dana Zátopková

Krátce po návratu se Dana Ingrová a Emil Zátopek vzali. Žít po boku běžeckého šampióna pro Danu Zátopkovou znamenalo akceptovat jeho velmi svérázné tréninkové metody i to, že běhu podřizoval ve svém životě naprosto všechno. Legendou se stalo jeho běhání ve vysokých botách, někdy prý běhal i s manželkou jako závažím na zádech. Byl nesmírně disciplinovaný, trénink nevynechal ani za cenu, že musel běhat v noci v úplné tmě. V padesátých letech ještě nebyli výživoví poradci a Emil Zátopek na vlastní pěst experimentoval se životosprávou, zkoušel jíst zrní, listí pampelišek nebo pít citrónovou šťávu, kterou si míchal s plavenou křídou, aby ji neutralizoval. Jeho běžecký styl nebyl elegantní, běhal s hlavou podivně vytočenou do strany a s bolestným výrazem, který mu vysloužil přezdívku Emil Hrozný. „To víte, není to gymnastika nebo krasobruslení,“ odpovídal na dotazy, proč se při běhu tváří tak zoufale.

Čtyři zlaté v Helsinkách

Před olympiádou v Helsinkách roku 1952 Dana již měla k dispozici zázemí atletického družstva pražské Sparty: „To už se lépe trénuje, když vás parta trošku táhne,“ vzpomínala později. 

Emil Zátopek na návštěvě v Deylově konzervatoři. Zdroj: Anna Šaršounová
Emil Zátopek na návštěvě v Deylově konzervatoři. Zdroj: Anna Šaršounová

Odjezd z Československa do Helsinek poznamenala napjatá situace. Stanislav Jungwirth, jeden z atletů, měl z politických důvodů zakázáno odcestovat. Emil Zátopek prohlásil, že v tom případě nepojede ani on. Nenastoupil do autobusu, který vezl olympioniky na letiště. Dana Zátopková to komentuje: 

„Já jsem probrečela celou cestu. Měla jsem strach, že je zavřou, bylo to docela nebezpečné. Když naši papaláši viděli, že to Emil myslí vážně, tak Jungwirthovi vízum dali.“

Oba atleti se nakonec připojili k výpravě českých sportovců později a manželé Zátopkovi v Helsinkách doslova zazářili. Emil získal tři zlaté medaile včetně jedné za maratón, který běžel poprvé v životě. Od Finů si vysloužil přezdívku, jež byla zkomoleninou jeho jména –  Satupekka, Pohádkový Péťa. Další, čtvrtou medaili, získala Dana za hod oštěpem.

Dana Zátopková, 2012
Dana Zátopková, 2012

„Myslím, že jsem ji svým vítězstvím inspiroval,“ řekl poněkud samolibě Zátopek v Helsinkách na tiskové konferenci. „Jen běž a zkus inspirovat jinou, jestli ti taky hodí oštěpem za padesát metrů,“ odsekla mu pohotově manželka. 

Sportovní hvězdy v soukolí totality

Vrcholoví sportovci v komunistickém Československu však kromě toho, že se od nich žádaly špičkové výkony, plnili ještě jeden úkol – byli nástroji ve službách režimní propagandy. Emil Zátopek v roce 1953 vstoupil do KSČ, v padesátých se také stal tajným spolupracovníkem vojenské kontrarozvědky. Režimu několikrát posloužil jako „hlásná trouba“, když se jeho jméno objevilo v Rudém právu pod články schvalujícími perzekuci – ať šlo o popravu Milady Horákové v roce 1950 nebo o zákaz účasti československých sportovců na olympiádě v Los Angeles roku 1984. V roce 1969 se připojil k žalobě několika osobností na komunistického poslance Viléma Nového, který je nařkl, že Jana Palacha naváděli k jeho činu a poradili mu polít se takzvaným studeným ohněm. Emil Zátopek nakonec od žaloby upustil a komunistickému poslanci se omluvil. 

To mu už ale nepomohlo – byl vyhozen z armády a vyloučen ze světa vrcholového sportu a v době normalizace několik let kopal studny pro podnik Stavební geologie.

Dana Zátopková uzavřela vrcholovou oštěpařskou kariéru na olympiádě v Římě roku 1960, kde získala stříbrnou medaili: 

„Jelikož mi bylo už osmatřicet roků, pokládám to skoro za hodnotnější než to první místo v Helsinkách.“

Dana Zátopková na slavnostním otevření stadionu v Uherském Hradišti, 2002
Dana Zátopková na slavnostním otevření stadionu v Uherském Hradišti, 2002

Dva roky poté se stala trenérkou ve sportovní škole Rudé hvězdy Praha v rámci tělovýchovného odboru ministerstva vnitra. Přijetí neproběhlo zcela hladce. Při jejím prověřování hrály roli domněnky o jejím příbuzenství se Sergejem Ingrem, ministrem obrany v londýnské exilové vládě, který po roce 1948 zůstal v zahraničí (ve skutečnosti šlo o shodu příjmení, Sergej Ingr byl jen kmotrem jejího bratra). Po roce Dana Zátopková přešla pod Ústřední výbor Československého svazu tělesné výchovy, kde se stala ústřední trenérkou lehké atletiky. 

Olympijský smeták

Oštěp prošel od časů, kdy Dana začínala, velkým vývojem. Za svou sportovní kariéru vyzkoušela spoustu typů, doma na stěně jich viselo kolem třiceti. „Emil byl takový domácí kutil, takže když se zlomily hrábě, popadl můj oštěp a udělal z něj hrábě. Z dalšího oštěpu v nestřeženém okamžiku vyrobil smeták. Já jsem si ho schovávala, myslela jsem, že olympijský oštěp má svoji historickou hodnotu. Ale pak jsem se s tím smířila a vesele jsem s ním zametala.“

Dana Zátopková s olympijským oštěpem z Helsinek proměněným ve smeták. Zdroj: archiv pamětnice
Dana Zátopková s olympijským oštěpem z Helsinek proměněným ve smeták. Zdroj: archiv pamětnice

Jednoho dne zazvonil u Zátopkových postarší prošedivělý muž. Ještě jako chlapec na olympiádě v Helsinkách Daně značkoval, jak daleko hodila. Na dovolené v Československu ihned zamířil k Zátopkovým, návštěvu památek odložil na později, jen aby mohl vidět onen vítězný oštěp. Dana nechtěla přiznat pravdu, a tak tvrdila, že oštěp je v olympijském muzeu, které se zrovna stěhuje. Ale nakonec se jí návštěvníka zželelo:

„Tak pojďte, já vám ho ukážu, ale nezlobte se, Emil mi z něho udělal smeták.“

Emil Zátopek zemřel 21. listopadu 2000, jeho žena téměř o dvacet let později 13. března 2020. 

Křest Lomotivy 109E pojmenované na počest Emila Zátopka, červen 2013. Zdroj: Josef Bernard
Křest Lomotivy 109E pojmenované na počest Emila Zátopka, červen 2013. Zdroj: Josef Bernard

Dobrovský & Šídlo: „Domácí zabíjačky“ v politice. Kdo může zničit Petra Fialu?

/ /
Zabijačka, 20. léta 20. století. Ilustrační foto
Zabijačka, 20. léta 20. století. Ilustrační foto
zdroj: archiv Miroslava Vítka

Podcast Dobrovský & Šídlo konstatuje: když se v politice dostanete na vrchol, dřív nebo později vám po krku půjdou i lidé z vlastní strany. Konkurence je ale ve zdravých politických stranách přirozenou věcí. Jak vyměnit šéfa, a zároveň nezlikvidovat svou partaj?

Jindřich Šídlo. Foto: Kateřina Rusňáková
Jindřich Šídlo. Foto: Kateřina Rusňáková

Kritika dění ve vlastní politické straně nemusí nutně znamenat, že někdo hned chce předsedův skalp. Může jít o snahu jemně upozornit vedení, že při zachování současného kurzu může stranický parník plout dlouhodobě jinam, než je žádoucí, a časem narazit.  Ale zároveň platí, že když někdo slibuje svému předsedovi až ostentativně a pateticky věrnost, jako to v roce 2013 po stranickém sjezdu ČSSD třeba dělal Michal Hašek vůči Bohuslavu Sobotkovi, pak to obvykle začíná smrdět. Předseda v tom případě může čekat především dobře mířenou kudlu do zad.

Pozitivní konstruktivní kritika…

…je výraz, kterým se „za bolševika“ pomáhalo udržet zdání, že obecné nepořádky jsou kritizovatelné a napravitelné, ale že systém je v zásadě správný a jediný možný, neboť strana jako celek se nemýlí. A to především proto, že pracuje v režimu takzvaného demokratického centralismu – nejprve je potřeba si všechno vyříkat za zdmi stranických sekretariátů a pak teprve s finálním rozhodnutím jít na veřejnost, s hlavou jasnou a myšlenkami sumarizovanými.

Jsme rádi, že čtete naše články!

Žerty stranou – ten problém je vážný a seriózní. Jak kritizovat, a přitom neintrikařit? V každé vnitrostranické kritice je pochopitelně zárodek ambicí dělat to jinak a dostat se ve straně na rozhodující místa. Toto dilema komentuje Jan Dobrovský:  

„V tom mají demokratické strany stejně jako demokracie sama nevýhodu ve srovnání s autokratickou firmou, která se tváří jako strana. Tam se žádná intrika dít nemůže, protože intrikář je v podstatě atentátník, proto je popraven, zlikvidován a už nikdy nedostane šanci.“

 Dostat se do party a být brán vážně…

Občas se z různých intrikánských výstupů v nejvyšších patrech politiky stává přímo „pozitivní konstruktivní satira“, jako ve zmíněném případě Michala Haška: nejdřív okatá podpora a pak bezostyšné lhaní o lánské pučistické schůzce s prezidentem. Lánský puč se ovšem naštěstí nepovedl, ale byly jiné případy, kdy skrytá práce proti šéfovi strany měla nakonec vážné důsledky pro celou zemi.

Jan Dobrovský. Foto: Kateřina Rusňáková
Jan Dobrovský. Foto: Kateřina Rusňáková

Důkazem budiž zhrzenost Vlastimila Tlustého, který jako ministr financí skončil po krátkém působení v Topolánkově první vládě, později začal figurovat v podivné „kauze vířivka“ a nakonec o dva roky později spolu s dalšími klausovci  právě v době českého předsednictví EU svrhnul vlastní vládu. Takže pozor – domácí zabíjačky mohou způsobit mezinárodní ostudu. 

Pád Topolánkovy vlády a nakonec i postupný úpadek ČSSD samozřejmě mají svou příčinu v chování zakladatelů obou těchto hegemonů polistopadové politiky. K tomu poznámka Jana Dobrovského:

„Když je ta strana skutečně demokratická, tak boj uvnitř strany o to, kdo udělá jakou kariéru, vypadá jinak, než když strana má v čele někoho, kdo má autokratické sklony. Miloš Zeman je měl od začátku, stejně tak do jisté míry Václav Klaus. Obě strany tím trpěly.

Zhrzenost otců zakladatelů

Kritizovat vlastní politickou stranu je ošemetný žánr. Pokud vám na životě strany a jejím úspěchu záleží, neměli byste mlčet k nepravostem a neprofesionalitě. Jenomže se to nemá dělat na tajných schůzkách a skrz trapné mediálně-politické provokace, ale pokud možno přímým střetem.  

A ne každý sám za sebe pozná ten okamžik, kdy místo kritiky je třeba vstát, vystoupit z řady a vyzvat předsedu (předsedkyni) na souboj? Kandidovat na šéfa a riskovat prohru?

Potíž byla v posledních dvaceti letech i v tom směru, že právě Miloš Zeman a Václav Klaus v podstatě vždy ovlivňovali nástupnické souboje i poté, co opustili post předsedy, a posléze dokonce jako primadony ze svých stran odešli. Zemanovi se podařilo svou stranu zničit, Klausovi nikoliv, ale problém zůstává a budeme se s ním setkávat dál. Jak říká Jindřich Šídlo:

„Strana vyžaduje loajalitu. Ale strana, kde nikdo nemá ambice, a všichni podporujou předsedou, je obvykle mrtvá. Anebo nedemokratická.

To dilema je ovšem obecnější a bude mu dřív či později čelit i současný předseda vlády Petr Fiala. Jeho stranický kolega, jihočeský hejtman Martin Kuba, v poslední době několikrát veřejně vystoupil se zásadní kritikou vlády, její rychlosti rozhodování a kritikou její komunikační strategie. Kuba je v historii ODS mužem několika vzestupů a pádů a není třeba přímo slyšet trávu růst, abychom si domysleli, že právě on by mohl být potenciálním dlouhodobějším polemickým partnerem pro vedení strany. Zda tím nějaké dlouhodobější cíle sleduje, zatím nevíme. Jan Dobrovský komentuje konkurenci v politických stranách obecně:

„V demokratické straně je to přirozená věc, přestože nás to jako voliče může trápit. Chtěli bychom, aby ti, které volíme, byli jednotní a pracovali pro nás, a ne pro sebe. Jenomže taková politika ve skutečnosti není. Oni pro nás pracují i s tím, že pracují proti sobě navzájem a také na své vlastní kariéře.

Možná je důležité si toto uvědomovat, abychom od politiky nečekali něco, co nám nemůže dát.

Sudety uprostřed Čech. Benešovsko musela opustit většina původních obyvatel

/ /
 Výcvikový prostor jednotek SS ve středních Čechách, 1942–45
Výcvikový prostor jednotek SS ve středních Čechách, 1942–45
zdroj: Herigoname – Volné dílo.

Češi opouštěli své domovy kvůli nacistům nejen v pohraničí. Výcvikový prostor Waffen-SS budovaný od roku 1942 nedaleko Prahy si vyžádal vystěhování 17 tisíc lidí. Německý ostrov v srdci protektorátu měl vedle vojenského účelu posloužit i germanizaci Čech.

„Kam se budeme stěhovat, kam nás dají, to nikdo netušil. Stěhovala se spousta lidu a nevědělo se, co s nimi bude. Nám se šlo lehčeji, protože jsme neměli žádnou nemovitost, tatínek byl zaměstnanec. Sedláci nebo chalupníci na tom byli hůř, museli tady všechno nechat,“ vzpomínala na vynucený odchod z prostoru budovaného cvičiště Jaroslava Řeháková z Neveklova. „Co si smíte vzít, určili Němci. Když se jim líbil nějaký lepší kus nábytku, nechali si ho. Dovolili nám vzít si třeba drůbež nebo otop, drobné věci. Na takovéhle krámy jsme měli jedno auto, další na nábytek.“

Po zabrání Sudet a okupaci zbylého česko-moravského prostoru nacisté počítali s postupnou germanizací protektorátu. Většinově české území nejprve měly rozbít „klíny“ německého osídlení, ty se pak měly dál rozšiřovat. 

V březnu 1940 okupační správa přijala plán tzv. německého zemského mostu od severu k Praze, tedy plán poněmčení území mezi Prahou a Litoměřicemi. 

Vedle toho měla vzniknout také „německá přehrada“ vedoucí přes Prahu, Jihlavu, Brno, Olomouc až k Ostravě s cílem oddělit od sebe severní a jižní část protektorátu.

Brzy poté nacistické orgány vyhlásily nejprve rozšíření vojenských cvičišť převzatých od československé armády – v Milovicích, Brdech a na Vyškovsku. Všude přitom docházelo k vysidlování okolních vesnic. Výhodou pro okupanty bylo, že přesidlovací politiku tu částečně kryl vojenský účel a vyvlastňování mohlo probíhat podle zákona o vyvlastnění z důvodů obrany státu. S ohledem na výše zmíněný plán pak nacisté vytipovali i území pro zcela nové vojenské cvičiště: volba padla na Benešovsko, Neveklovsko a Sedlčansko. V roce 1942 se tak rozběhla největší vysidlovací akce v dějinách protektorátu.

Jsme rádi, že čtete naše články!

Okres bude použit „ke zvláštním účelům“

Výcvikový prostor SS Benešov (později přejmenovaný na Výcvikový prostor SS Čechy) sahal v severojižním směru od Sázavy po Sedlčany, v západovýchodním pak od Vltavy po Benešov, dohromady zahrnoval 441 km². Z vojenského a strategického hlediska šlo o celoevropsky důležité cvičiště, o jeho významu svědčí například i to, že v zámku v Nalžovicích nacisté zřídili nejvyšší soud pro příslušníky SS z celé Evropy. Velitelství výcvikového prostoru sídlilo nejprve v Benešově, poté na zámku Konopiště. Na celém území platily německé říšské zákony. Oblast byla rozděleno do několika zón, z nichž se po etapách museli vystěhovat místní občané. Celkem se vysídlení dotklo 65 obcí a 144 osad, 5 682 domů, 30 986 osob.

Do tzv. I. zóny spadala i obec Rabyně na pravém břehu dnešní Slapské přehrady a k ní náležející osada Nedvězí. V tamním mlýně přišel v červenci 1941 na svět Miroslav Picek. Bylo mu necelého půl roku, když se krajem začaly šířit zvěsti, že se cosi chystá a neveklovský okres bude použit „ke zvláštním účelům“. Teprve 15. března 1942 se věc vyjasnila. Objevily se vyhlášky nařizující vystěhování prvních 16 vesnic, termín: 15. září 1942.

Na vyhledání nového domova a stěhování v době žní, kdy sedláci ještě museli sklidit úrodu, tak obyvatelé dostali půl roku. Miroslavův dědeček, mlynář František Janák, obdržel nařízení o vyvlastnění mlýna, rodina si ale mohla odvézt svůj majetek – ne všichni vystěhovalci z pozdějších etap měli podobné štěstí.

Mlýn rodiny Pickových v Nedvězí, který jim byl vyvlastněn. Zdroj: archiv pamětníka
Mlýn rodiny Pickových v Nedvězí, který jim byl vyvlastněn. Zdroj: archiv pamětníka

Své věci stěhovali přívozem přes Vltavu do velkostatku Záhoří ve Slapech; tak jako většina vystěhovaných hledali nový domov co nejblíže vysidlované oblasti. I statek v Záhoří ovšem již předtím zabrali Němci a všechno, co mohlo být k užitku včetně dobytka, odvezli do Německa. V prázdných hospodářských budovách se pak mohli ubytovat lidé.

„Nastěhovali nás do bývalé drůbežárny. Dědeček s tátou to nejdřív vyčistili a vyvápnili, pak jsme se teprve mohli nastěhovat.“

A zatímco Miroslavova rodina si zvykala na nové bydliště, na druhém břehu Vltavy se začalo s budováním vojenského cvičiště „SS-Truppenübungsplatz Beneschau“. Bylo určené pro výcvik ozbrojených jednotek SS, ty tu měly své „školy“ – dělostřeleckou, ženijní, školu pancéřových granátníků či školu stíhačů tanků – a také své palebné zóny, ve kterých jako terče nejednou posloužily opuštěné domy. „Myslím, že vojáci, kteří tam prodělávali výcvik, pak jezdili rovnou na frontu,“ říká Miroslav Picek. „Jezdili tam  na prázdniny i mladíci z Hitlerjugend. Měli tam cvičení, hráli si tam na vojáky, kopali zákopy a učili se střílet.“

Ženské praly esesákům prádlo

Miroslav Picek na dobové fotografii. Zdroj: archiv pamětníka
Miroslav Picek na dobové fotografii. Zdroj: archiv pamětníka

Vyvlastněné statky a zemědělské usedlosti nacisté přeměnili v tzv. SS-Hofy (SS-dvory). Zde se zajišťovala zemědělská produkce a zásobování německých jednotek potravinami, zároveň se SS-Hofy využívaly jako sídla pro zasloužilé důstojníky SS. Zpočátku se pro práci na dvorech počítalo s vězni koncentračních táborů, později nacisté zjistili, že pro zajištění nutné infrastruktury potřebují více zkušených pracovníků. Zatímco z I. zóny tak musela odejít skutečně naprostá většina původních obyvatel, během dalších etap se vystěhovávali především sedláci a větší část řemeslníků či dělníků směla – anebo musela – zůstat.

V Neveklově vystěhovaném k 31. prosinci 1943 zůstaly třeba rodiny krejčího, pekaře, kováře či sedláře. „Jelikož otec byl krejčím, chtěli, aby tady zůstal. Potřebovali ševce, obuvníky a další profese,“ vysvětluje Jaroslav Škarvan. Na nepříjemné návštěvy německých důstojníků, kteří jeho otce chodili přesvědčovat v doprovodu jakéhosi Čecha, si vzpomíná dobře. V době odsunu neveklovských obyvatel mu bylo 11 let.

„Maminka plakala, oni nám vyhrožovali, že jestli tatínek nebude šít pro Němce... Takže jsme zůstali ve vystěhovaném Neveklově a byli jsme tady skoro jako zajatí. Nikam jsme nemohli.“

Jaroslavův otec pak v německé dílně opravoval esesákům mundúry. Protější stranu ulice Pražská, ve které Škarvanovi žili, museli pro příslušníky jednotek SS uvolnit i ti Češi, kteří v Neveklově mohli zůstat. „Museli se sestěhovat do bytů na tu stranu ulice, kde jsme byli my. Naproti nám potom byli ti vojáci. Nebyli tam ale soustavně. Bydleli tam vždycky po dobu cvičení a pak šli do války.“

Podle Jaroslavových vzpomínek měli němečtí vojáci zakázáno vstupovat do bytů, kde bydleli Češi, nebo se s nimi kontaktovat. To se ale porušovalo. „Oni ti vojáci byli taky chudáci. Chodili po domech za ženskými, aby jim vypraly nějaké to osobní prádlo. Tak jim vypraly,“ vypráví a pokračuje, že u nich doma vojáci zvonili, když potřebovali krejčího. „Jednou večer u nás byl jeden vojáček. Mluvil česky, protože byl z pohraničí. Bylo mu 17 let a moji maminku jeho příběh rozplakal. Vyprávěl totiž, že je vzali na práci, že půjdou kopat zákopy. Musel jít, naložili je a odvezli. Jenže pak je začali oblékat do vojenského mundúru – a na vojnu!“

Otcovo krejčovství v domě, kde Jaroslav žije dosud; Neveklov, Pražská ul.. Zdroj: archiv pamětníka
Otcovo krejčovství v domě, kde Jaroslav žije dosud; Neveklov, Pražská ul.. Zdroj: archiv pamětníka

Když se po konci války vysídlení neveklovští vraceli, někteří prý vyčítali těm, kteří zůstali, kolaboraci s nacisty. „Byl to ale úplný nesmysl. Táta takovým lidem říkal, že oni přece taky pracovali v továrnách a provozech, které obsadili Němci. Stejně jako ti, kteří tady museli zůstat. Nebyl v tom rozdíl,“ říká Jaroslav Škarvan.

Na stavbě vyhlazovacího tábora se nepodílet! 

V prostoru cvičiště zůstala po celou válku také rodina Františka Dvořáka z Příčov u Sedlčan. Přímo v Sedlčanech se usídlil dělostřelecký pluk, ke kterému postupně nastoupilo kolem pěti tisíc příslušníků SS. Ti zabrali polovinu města, ve druhé zůstali Češi. Obě části rozdělovala závora, u ní hlídaly ozbrojené hlídky. Češi pro pohyb ve vojenském prostoru museli mít vystavené průkazy, jedenáctiletý František ho potřeboval i k cestě do školy.

Františkovu maminku nacisté nasadili na práci v příčovském SS-Hofu, otec byl zaměstnán tak jako dřív v kamenolomu, nyní ovšem pro potřeby třetí říše. Oba pracovali velmi těžce, do práce museli docházet každý den včetně sobot a nedělí, důvodem pro přerušení prací nebylo ani špatné počasí.

Příčovy, rodná vesnice Františka Dvořáka (důl na antimon, 1. pol. 20. stol.). Zdroj: archiv pamětníka
Příčovy, rodná vesnice Františka Dvořáka (důl na antimon, 1. pol. 20. stol.). Zdroj: archiv pamětníka

Kámen z kamenolomu, kde pod esesáckým vedením pracoval Františkův otec, sloužil například i pro stavbu silnice na Prahu, k dostavbě Štěchovické přehrady, ale také pro základy dřevěných baráků v pracovních a koncentračních táborech. Těch vznikla na zabraném území celá řada. V Břežanech vyrostl pracovní tábor pro lidi, kteří se vyhýbali práci pro Němce či ji sabotovali; pobočky měl v Tvoršovicích, Lešanech, Krhanicích nebo Vrchotových Janovicích. V Bystřici u Benešova fungoval od podzimu 1944 zvláštní lágr pro židovské „míšence“ a manžele židovek, kteří se odmítli rozvést. V Chlumu u Nalžovic nebo v Lešanech nacisté věznili provinilé příslušníky SS. Zřejmě vůbec nejdrsnějším lágrem na území cvičiště byla pobočka KT Flossenbürg v Hradišťku. Tímto koncentračním táborem prošlo na 500 odbojářů ze západní Evropy a mnoho z nich tu bylo na konci války zastřeleno.

Týden věznění na velitelství jednoho z táborů ostatně prožil i Františkův otec pracující v kamenolomu. „Táta a ještě jeden, co spolu pracovali v lomu, viděli, že se tam staví komíny. Další den proto nepřišli do práce,“ přibližuje otcovo dilema syn, podle něhož otec zřejmě v té době již měl povědomí o polských vyhlazovacích táborech a obával se, že se podílí na stavbě podobného tábora v Čechách.

„Hned si pro ně přijeli a odvezli je na komandaturu. Dostali výprask a pustili je až po týdnu. Vůbec jsme nevěděli, jestli se táta vrátí. Moc o tom pak nemluvil, jen že je zbili.“

I přes tuto otřesnou zkušenost se ani Dvořákovi kontaktu s Němci zcela nevyhýbali. Podle Františka Dvořáka si většina příslušníků SS Čechů nevšímala, někteří se chovali vstřícně a pouštěli se s Čechy do výměnného obchodu. Za krajíc chleba a dvě vejce, která prý sebral na SS-Hofu, byl František schopen získat chlebník plný tabáku a cigaret pro svého otce. Němci měli koncem války už velký nedostatek potravin, zato ale – jak říká – dostávali velkorysé příděly tabáku, který byl pro Čechy nedostatkový.

Obnova trvala několik let

V souvislosti s vývojem válečné situace začali nacisté už na jaře 1944 s postupným opevňováním cvičiště a v samém závěru války se přípravy k obraně ještě vystupňovaly. Němci tu kopali zákopy a protitankové příkopy, budovali zátarasy na silnicích, podminovali cesty i důležité mosty. Připravovalo se i vyhození stavidel rybníků do vzduchu tak, aby došlo k zaplavení určeného území. Ještě v květnu 1945 tu setrvávalo až 30 tisíc příslušníků SS a tyto jednotky představovaly jednu z hlavních hrozeb pro pražské povstání, proti němuž pak také skutečně zasáhly.

Obchod v Neveklově, 30. léta (J. Řeháková druhá zprava). Zdroj: archiv pamětnice
Obchod v Neveklově, 30. léta (J. Řeháková druhá zprava). Zdroj: archiv pamětnice

Teprve v noci z 8. na 9. května, tedy už po podpisu německé kapitulace, bylo cvičiště spěšně vyklizeno a jednotky SS prchaly před Rudou armádou přes Vltavu, aby se co nejdříve dostaly do amerického zajetí.

Do opuštěných domů v nyní již bývalém vojenském prostoru se pak začali vracet původní obyvatelé. Zpočátku spontánně, později na základě vyhlášky, kterou vydala Benešova vláda. „Koncem června už jsme byli přestěhovaní zpátky doma,“ vzpomínala na návrat do Neveklova Jaroslava Řeháková zmíněná v úvodu článku.

„Nebyla tam okna, dveře, nebylo tam nic. Přesto to bylo hezké. Lidi si uměli pomáhat. Na náměstí byly navezené haldy materiálu, sporáky, nábytek. Kdo co potřeboval, mohl si vzít.“

V rámci Česka kraj patřil k válkou nejvíc poničeným oblastem. Téměř tři tisíce domů byly zcela zničeny nebo těžce poškozeny. V domech, které zůstaly stát, bylo jako v Jaroslavině případě zcela stopeno dřevěné vybavení včetně podlah a oken. Studně byly znečištěné a plné zbraní i munice, lesy zaminované, zanedbaná pole se musela znovu vyklučit. Těžce poškozena byla i infrastruktura: elektrická vedení, kanalizace, cesty.

Obnova Benešovska trvala několik let a navrátilci se při opravách svého majetku potýkali i s poválečným nedostatkem stavebního materiálu. „Stálo to dost úsilí a pak přišla kolektivizace zemědělství…“ shrnuje lapidárně Miroslav Picek, jehož rodina se už do mlýna v Nedvězí nevrátila. Mnozí se tak jako oni raději rozhodli hledat si nové domovy, někteří využili přednostního práva na majetky po odsunutých Němcích v pohraničí.

„Ježíš, ne César.“ Odkaz TGM formoval občanský vzdor proti režimu

/ /
„Ježíš, ne César.“ Odkaz TGM formoval občanský vzdor proti režimu

Komunistický režim zneužíval příběh vzniku československého státu a jeho zakladatele TGM, který zemřel před 85 lety, ke svým propagandistickým záměrům. Tento odkaz ale mobilizoval i odpůrce režimu.

Příběh prvního československého prezidenta se stal součástí zápasu o výklad dějin, navíc šlo o iniciační příběh moderní československé, tedy i české státnosti. Také vzpomínky na T. G. Masaryka v sobě obsahovaly zvláštní funkci ukazatele vývojových trendů v republice, a to jak ve způsobu, jak se jeho postava hodnotila, tak ale i tím, jak se na ni záměrně zapomínalo, nebo naopak vystoupila do popředí.  

Masarykův příběh vs. dílo „velkého Lenina“

Tomáš Garrigue Masaryk. Zdroj: Paměť národa
Tomáš Garrigue Masaryk. Zdroj: Paměť národa

Husákovo normalizační vedení věnovalo velkou energii také novému převyprávění příběhů moderních československých dějin, které vykreslovaly v manipulativní podobě zejména roli radikální levice a KSČ po vzniku československého státu. Vznik republiky byl v duchu normalizace především zásluhou touhy lidových mas, které se inspirovaly dílem „velkého Lenina“ v Rusku. Tato skutečnost se promítla i do nahlížení na osobu prvního prezidenta T. G. Masaryka. V oficiálním prostoru se hlavně připomínal Masarykův podíl na sociálních nerovnostech a vykořisťování pracujících a na potlačování třídních zápasů pracujících („Masaryk nechal střílet do dělníků“). 

Komunistický narativ navíc ve výkladu vzniku samostatného státu upřednostňoval datum 14. října jako připomínku pokusu o socialistický převrat. Zpochybňována byla i prvorepubliková podoba demokracie, neboť zvláště v době normalizace sloužilo toto období k tomu, aby se na něm ukazovaly chyby, které podle tehdejšího výkladu přímo vyústily v mnichovskou dohodu v roce 1938. Připomínání tragiky této kapitulace před Hitlerem mělo podle představ husákovské garnitury potlačit nové trauma dané srpnovou okupací vojsky Varšavské smlouvy. 

Zkreslené interpretace Masarykovy politiky se také staly součástí školních učebnic. 

Pravda o Masarykovi se mohla říkat jen doma v soukromí, ovšem doprovázená obligátními slovy „a hlavně to nikde a nikomu neříkej“. 

Navzdory tomu si však disent a některé neoficiální skupiny význam Masaryka připomínaly i v 70. a 80. letech. Aktivní byli zvláště legionáři nebo bývalí členové Masarykovy společnosti rozpuštěné v 50. letech. Ti mimo jiné organizovali pietní shromáždění u Masarykova hrobu v Lánech u příležitosti všech symbolických dat spojených s Masarykovým životem a vznikem Československa.  

Kde je masarykovské Československo? 

1929, Lány u TGM. Zdroj: Paměť národa
1929, Lány u TGM. Zdroj: Paměť národa

Změna v pohledu na T. G. Masaryka přišla až pod vlivem Gorbačovovy politiky uvolnění komunistických režimů ve druhé polovině 80. let. V září 1987 se jako příležitost k připomenutí Masarykova odkazu nabídlo výročí  padesáti let od jeho smrti. Členové Charty 77 uspořádali v Lánech poměrně početné shromáždění, které považovali za náhradu za neuskutečněné setkání k výročí sovětské intervence z roku 1968. Vlasta Chramostová zde přednesla básně a filozof Hejdánek se pak v projevu zamýšlel nad tím, že jsme bývali nejdemokratičtějším národem v Evropě, a ptal se, kam se tato zkušenost během let vytratila. 

Skutečným prolomením oficiálního tabu vůči Masarykovu příběhu byl článek historika Jana Galandauera v Rudém právu v září 1987, který byl pokusem o solidní zhodnocení jeho významu a vyvolal výraznou vlnu příznivých i odmítavých reakcí. Státní bezpečnost pak s nelibostí registrovala zvýšenou kritičnost k 70. výročí VŘSR ve stejném roce, které totiž opět sloužilo k petrifikování komunistického narativu o tom, že bez bolševického převratu by nebylo možné uskutečnit naši národní samostatnost. Změnu v přístupu pak symbolizovalo i opětovné zavedení 28. října jako státního svátku v roce 1988. Pro některé lidi to znamenalo, že už se zase může o prvním prezidentovi mluvit poněkud hlasitěji. V mnoha městech se za okny objevily Masarykovy portréty a spontánně, nikoli z povinnosti, byly vyvěšovány národní vlajky. 

„Klid na práci“ a odvaha k protestu 

Ačkoli se již objevovaly náznaky opatrného přístupování k reinterpretaci československých dějinných křižovatek 20. století, propagandistická mašinérie autoritativního Československa fungovala v masových médiích stále. Stejně tak zůstala zachována i silně manipulativní interpretace dějinného příběhu našeho státu. Dokumentoval to například projev předsedy vlády Františka Pitry, který etablování československého státu spojoval s dopady VŘSR. Narativ výkladu existence první republiky pracoval opět s tradiční osnovou, která se zabývala jen motivy sociální nerovnosti, protože „první republika měla armádu nezaměstnaných, střílela do chudých a hladových“. 

Jsme rádi, že čtete naše články!

Komunisté se navíc obávali dalších občanských protestů, a proto manifestaci k výročí státu na Václavském náměstí raději uspořádali ve své režii o den dříve, aby tak přeznačili očekávané protesty, které proběhly přímo 28. října. 

Propaganda se jako při jiných příležitostech opět snažila ukázat opozici ne jako lidi s jiným názorem, ale pouze jako kontrarevoluční, deklasované a reakční živly, které pouze ruší pověstný „klid na práci“. Ve stejném modu se uskutečnil veřejný nesouhlas s režimem i při oslavě státního svátku v roce 1989 – ani v této době komunistické vedení neváhalo sáhnout k násilí.  

Opozice naopak využila jubilea v roce 1988 k tomu, aby představila svůj politický program, který se stal ideovým základem pro vznik Hnutí za občanskou svobodu. S pohledem na demokratický ráz meziválečné republiky vypracovala manifest požadující obnovení demokratických zásad ve všech společenských oblastech a kladla v něm velký důraz na zahájení politického dialogu. 

K tématu se v pastýřském listu vyslovil i kardinál Tomášek, který ke svému vyjádření využil svátek sv. Václava, který spojil i se 70. výročím vzniku československého státu. V něm vyzval také k občanské angažovanosti věřících: 

„Církev není lhostejná ke společenskému dění. Být dobrým křesťanem, to znamená víc než být jen zbožným a slušným člověkem v soukromém životě. Být solí země a světlem světa, to znamená také nést odpovědnost v životě občanském a národním, nestarat se jen o sebe, ale mít na zřeteli dobro celku.“ 

Obnovený zájem o roli T. G. Masaryka v československých dějinách využili také příslušníci českobratrské církve evangelické. Báze „masarykovského humanismu“ se stávala i možným nástrojem pro posilování ekumenické spolupráce mezi katolickými a evangelickými věřícími.

O inspiraci Masarykem svědčila na konci komunistické moci hesla na demonstracích, která volala po návratu k demokratickým zásadám první republiky. Ale také aktuální požadavek o stažení tehdejší stokorunové bankovky s Gottwaldovým portrétem a o jeho nahrazení důstojnějším symbolem („Masaryka na stovku“) nebo zpěv Masarykovy oblíbené písně „Ach synku, synku“. 

Bankovka s Gottwaldovým portrétem. Zdroj: Paměť národa
Bankovka s Gottwaldovým portrétem. Zdroj: Paměť národa

Pro dnešní dobu se nabízí řada apelů, které jsou s postavou prvního prezidenta spojeny – „nebát se a nekrást“, „demokracie je diskuse“, „Ježíš, ne César“. TGM tak snad nebude jen „mrtvým“ symbolem. Jak ukazuje nynější vývoj, třeba v případě rusko-ukrajinského konfliktu, je zřejmé, že historie v dezinformační podobě může sloužit jako silný politický nástroj. Proto je podle mého názoru důležité, abychom o našem národním příběhu znali více faktografických informací a nenechali se snadno ovlivnit manipulativními výklady. 

„Nemůže za všechno StB. Za rozsudek je odpovědný soudce,“ říkal Otakar Motejl

/ /
Otakar Motejl (vpravo) a předseda Ústavního soudu JUDr. Zdeněk Kessler v roce 1994
Otakar Motejl (vpravo) a předseda Ústavního soudu JUDr. Zdeněk Kessler v roce 1994
zdroj: Advokáti proti totalitě

Právo a spravedlnost se snažil hájit jako advokát, soudce i obhájce veřejných práv, ať už proti němu stál komunistický režim nebo veřejné mínění. Otakar Motejl by se 10. září dožil devadesáti let.

Právníkem nebyl jen jeho otec Jiří Motejl, ale také jeho dědeček Otakar Janota. Jak později vzpomínal v rozhovoru otištěném v Lidových novinách, právě po něm byl pojmenován: „Vyrůstal jsem v rodině mé matky, kde nás bylo sedm bratranců a sestřenic, já nejmladší. Dědeček z matčiny strany se jmenoval Otakar, doktor Otakar Janota, pražská osobnost, vrchní zdravotní rada hlavního města Prahy, vlastně tehdejší pražský hygienik. A poslední šance, že se někdo může jmenovat po něm, jsem byl já, ostatní dostali různá módní jména. Později jsem opakovaně narážel na toho Schmetterlinga nebo butterflye, i kantoři ve škole to používali. Ale žádný mindrák jsem z toho neměl.“

Po absolvování základní a střední školy byl přijat na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Ke studiu na „právech“ té doby uvedl Otakar Motejl v pořadu České televize s humorem sobě vlastním: 

„Fakultu jsem opustil skutečně nezatížen vědomostmi o platném právu, zato infikován žertovnými citáty z děl marxismu-leninismu. Odešel jsem do praktického světa advokacie, kde jsem se to teprve musel všechno naučit.“

Otakar Motejl (vpravo) na Právnické fakultě Univerzity Karlovy roku 1954
Otakar Motejl (vpravo) na Právnické fakultě Univerzity Karlovy roku 1954

Byl jsem obklopen soudci, kteří popírali sami sebe

Vladimír Škutina v roce 1968. Zdroj: Advokáti proti totalitě
Vladimír Škutina v roce 1968. Zdroj: Advokáti proti totalitě

V roce 1955 po ukončení fakulty nastoupil do advokátní praxe v Bánské Bystrici. Jeho prvním školitelem byl JUDr. Štefan Peťko, o kterém mluvil s vždy s velkou úctou a vděčností: „To on mě naučil všemu dobrému, co ve mně po té profesionální stránce je.“ Postupně se pak přes další štace na Slovensku a Kladně dostal v roce 1960 do Prahy, kde nastoupil do Advokátní poradny č. 2 v Ječné ulici. O tom, jak se stal vyhledávaným advokátem disidentů, později vyprávěl: „První politicky angažovanou obhajobu jsem měl hluboko před rokem šedesát osm, kdy jsem hájil spolužáka z gymnázia Vladimíra Škutinu. On se dostal do velice bizarní situace díky údajné urážce prezidenta Novotného.“ 

Jsme rádi, že čtete naše články!

Po dvou letech strávených v Právnickém ústavu Ministerstva spravedlnosti byl Otakar Motejl v roce 1968 jmenován soudcem Nejvyššího soudu. To byla, jak sám říkával, v šestatřiceti letech závratná kariéra. Byl jediným nestraníkem mezi ostatními soudci. V této pozici se významně angažoval v probíhajících rehabilitacích nespravedlivě trestaných komunistickým režimem. Jenže přišel 21. srpen 1968. „Byl jsem obklopen soudci, kteří si s každým svým rehabilitačním rozhodnutím museli být vědomi, že popírají všechno, co dosud dělali,“ vzpomínal doktor Motejl. Tehdy před nimi vystoupil a vyslovil odvážnou tezi: 

„Je třeba opustit myšlenku, že za všechny nezákonnosti mohou jen vyšetřovatelé StB a jejich sovětští poradci. Principiálně jediný, kdo skutečně za rozsudek odpovídá, je soudce.“ 

Krátce na to byl doktor Motejl ze soudu vyhozen. „Vracel jsem se do advokacie a měl jsem pocit, že si mohu dovolit všecko.“

Otakar Motejl s kolegy. Zdroj: Advokáti proti totalitě
Otakar Motejl s kolegy. Zdroj: Advokáti proti totalitě

Advokátem disidentů

Nebyla to tak docela pravda, protože normalizační období v mnohém připomínalo tuhý režim let padesátých. Znovu se jeho klientem stává Vladimír Škutina, ale tentokrát jde do tuhého. Přes veškerou snahu Otakara Motejla, který pracoval stále ještě v Advokátní poradně 2, si nakonec odsedí 4,5 roku v tom nejhorším možném prostředí ve Valdicích. Mezi vrahy a devianty. Ani personál není o mnoho lepší – o sadisty a drogově závislé „vychovatele“ zde není nouze. I o tom píše Vladimír Škutina ve své druhé knize „Prezidentův vězeň na hradě plném bláznů“. V době konání soudu byl Otakar Motejl tři dny nepřetržitě sledován příslušníky StB ze specializovaného sledovacího útvaru v akci s krycím názvem „Červenec-2“. 

Vězeňská fotografie Vladimíra Škutiny. Zdroj: Advokáti proti totalitě
Vězeňská fotografie Vladimíra Škutiny. Zdroj: Advokáti proti totalitě

Ani později se Otakar Motejl nerozpakoval brát politické kauzy. Mezi jeho mandanty patřili disidenti Karel Kyncl, Svatopluk Karásek, Pavel Landovský, Vladimír Říha, Jiří Gruntorád, Eva Kantůrková, Jiří Lederer, Jiřina Šiklová, Petr Uhl, Ladislav Kořán či Alexander Vondra. Jeho ochota hájit řadu odpůrců normalizačního režimu byla důvodem, proč se v druhé polovině sedmdesátých let ocitl na více než deset let pod drobnohledem příslušníků Státní bezpečnosti v akci s krycím názvem „Modráček“ (svazek se dochoval v Archivu bezpečnostních složek, archivní číslo 832519 MV). Na jejich objednávku byl opět předmětem zájmu Správy sledování StB (tentokrát v akci s krycím názvem „Můra“). Příslušníci tajné policie se  kromě jiného snažili proti Otakaru Motejlovi využít tragickou dopravní nehodu, při které jako řidič srazil chodce. Jejich aktivity však neměly téměř žádný dopad, Otakar Motejl zastupoval politické oponenty až do pádu komunistického režimu.

Prezident se záznamem v rejstříku

V prosinci 1989 se doktor Otakar Motejl už jako poslanec Federálního shromáždění za Občanské fórum stal členem Komise pro dohled nad vyšetřováním revolučních událostí 17. listopadu. V listopadu 1989 připravoval s Petrem Uhlem amnestii, kterou později, těsně před svou demisí, vyhlásil prezident Gustav Husák. Otakar Motejl vzpomínal na stanovení rozsahu této amnestie v rozhovoru pro časopis Týden: „Sepisoval to Petr Uhl a já se na to měl podívat a případně to přepsat. Tenkrát se pracovalo s mechanickými psacími stroji, které byly různě zdeformované, páčky s písmenky se různě zasekávaly, člověk se v tom musel pořád hrabat. Tak jsem to přepisoval a slovně rozváděl paragrafy, na které trestné činy se amnestie nevztahuje. A narazil jsem na mně neznámé číslo, paragraf nadržování. - Proboha živého, proč tady to nadržování je? V životě jsem nikoho s takovým paragrafem neviděl,  říkal jsem si. My ho zahrneme do amnestie a ono se ukáže, že to je nějaký blbec, alkoholik, který někde nadržoval nějakému zločinci, znásilňoval... Tak jsem ten paragraf přeskočil. A Husák tenhle můj text podepsal, byl to myslím jeho poslední podpis ve funkci.“ 

„Takže se to vyhlásilo a najednou se zjistilo, že prezident musí mít čistý trestní rejstřík.“ 

Zádrhel později napravil předseda vlády Ladislav Adamec, který po Husákově demisi udělil milost Václavu Havlovi, který 29. prosince 1989 mohl být zvolen prezidentem.

Po pádu komunistického režimu Otakar Motejl opět oblékl talár soudce Nejvyššího soudu. Dne 23. ledna 1990 byl prezidentem Václavem Havlem jmenován předsedou Nejvyššího soudu ČSFR, který byl v roce 1993 po vzniku samostatné České republiky transformován na Nejvyšší soud České republiky. Otakar Motejl se 23. února 1993 stal jeho prvním předsedou a byl jím až do roku 1998, kdy byl jmenován ministrem spravedlnosti ve vládě Miloše Zemana. Tuto funkci vykonával necelé dva roky. Poté, kdy nebyly akceptovány jeho snahy o reformu justice včetně zřízení Nejvyšší rady soudnictví, z politiky odešel. 

Otakar Motejl přebírá řád Čestné legie, červen 2000. Zdroj: Advokáti proti totalitě
Otakar Motejl přebírá řád Čestné legie, červen 2000. Zdroj: Advokáti proti totalitě

V roli ombudsmana

V listopadu 1999 byl po mnohaletých diskusích přijat zákon o veřejném ochránci práv. Dne 18. prosince 2000 byl Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky zvolen prvním veřejným ochráncem práv. Dne 19. prosince 2006 byl v této funkci potvrzen i na další šestileté období. V této funkci vynikal moudrostí, se kterou řešil spory občanů a státu. Štvala ho tupá byrokracie i arogance státní správy. Trpělivě se snažil učit obě strany vzájemnému respektu, ochotě k dialogu a schopnosti naslouchat druhé straně. Když se to nedařilo, dokázal i zvýšit hlas a odkázat úředníky do patřičných mezí. 

Otakar Motejl říkával, že funkce ombudsmana není soutěží v popularitě. Pouštěl se i do mediálně velmi sledovaných a politicky třaskavých kauz, jako byla Kaplického knihovna, ke které se svého času chtěl tehdejší prezident Václav Klaus připoutat řetězem. Řada soudců těžce nesla jeho kritiku délky soudních řízení. 

„Pokud se mi podaří denně dvěma nebo třem lidem vysvětlit jejich situaci nebo maličko napravit chod té jejich věci, tak to má smysl. Samozřejmě, než se mi podaří obsloužit deset milionů, bude to chvíli trvat," 

žertoval na vlastní účet Otakar Motejl. Za svou pravdou stál, i když nebylo veřejné mínění na jeho straně. Ať už šlo o kontejnerové bydlení pro Romy ve Vsetíně, nebo o mezinárodní únosy dětí. Prosazoval dodržování zákonů i spravedlnost bez ohledu na to, zda sklidí potlesk. Velice mu záleželo na fungování české justice, která je základem demokratického státu. Jakékoli pokusy o ovlivňování nezávislého soudnictví těžce snášel. Své práci dával maximum a hodiny nepočítal.

Popelníček, který Otakaru Motejlovi darovali jeho kolegové. Zdroj: Advokáti proti totalitě
Popelníček, který Otakaru Motejlovi darovali jeho kolegové. Zdroj: Advokáti proti totalitě

Není Motejla bez kouře

Žádná vzpomínka na Otakara Motejla by nebyla úplná, pokud by nebyla zmíněna jeho celoživotní vášeň – kouření. Kolegové a známí si z něho dělali legraci a často říkali, že „není kouře bez ohně a Motejla bez kouře“. On k tomu dodával, kdo bude zachraňovat rozpočet, „až my kuřáci sekneme s cigaretama“. Jeden z kapesních popelníčků, který nosil stále při sobě, mu darovali i jeho spolupracovníci na ministerstvu spravedlnosti. 

Řád Čestné legie, udělený Otakaru Motejlovi. Zdroj: Advokáti proti totalitě
Řád Čestné legie, udělený Otakaru Motejlovi. Zdroj: Advokáti proti totalitě

V roce 2000 byl jmenován francouzským prezidentem Jacquesem Chirackem komandérem řádu Čestné legie. V roce 2006 získal titul Právník roku a v roce 2009 byl uveden do Právnické síně slávy. Zemřel 9. května 2010 ve věku sedmdesáti sedmi let. Pochován je na Vyšehradě. V roce 2010 vznikl Fond Otakara Motejla, který finančně podporuje české neziskové organizace, jež bojují proti korupci a usilují o transparentní a poctivé prostředí v České republice.

Text byl převzat z webu Advokáti proti totalitě, advokatiprotitotalite.cz
Subscribe to