„Je to důkaz vládní bezradnosti a bankrotu pětiletky, památka na to, oč Vás vláda okradla,“ mohli pod nadpisem číst všichni, kteří „hladovou korunu“ našli. Rozhlasová stanice Rádio Svobodná Evropa jich na československé území v balonech poslala z bavorského městečka Tirschenreuth celkem devět milionů.

Stáhnout obrázek

Státní bezpečnost zadržela pouze 774 715 kusů „bankovek“, ale i tak Rudé právo v článku z 18. července 1953 tvrdilo, že „balonková akce“ imperialistů se u lidu setkala s ostrým odsouzením. Občané ho prý vyjadřovali tak, že nalezené „hladové koruny“ přinášeli na služebny Sboru národní bezpečnosti (SNB) a na národní výbory.

„Kluci se za ně snažili v obchodě něco koupit,“ vzpomínal pro Paměť národa Miroslav Vít z Frýdlantu v Čechách, pamatoval si i chvíli, kdy frýdlantské náměstí pokryly staré bankovky. „Lidé se je neobtěžovali ‚vyměnit‘ za nové, protože by dostali jen zlomek jejich původní hodnoty…“ dodal na vysvětlenou.

Bankovky z Londýna vystřídaly bankovky z Moskvy

„Hladová koruna“ Svobodné Evropy parodovala novou korunovou bankovku nevalné kvality, kterou nechali českoslovenští představitelé vytisknout v Sovětském svazu. Nebylo to jen z důvodu přísného utajení přípravy měnové reformy, ale i kvůli tomu, že pražská tiskárna by za krátkou dobu nezvládla vytisknout požadované množství.

Krásnou korunovou minci z roku 1922 od sochaře a medailéra Otakara Španiela tak v červnu 1953 vystřídala bankovka navržená neznámým sovětským umělcem. Její vzhled – připomínala spíše kupon – jako by symbolizoval zradu na obyvatelstvu, kterou měnová reforma byla.

Vláda Viliama Širokého o reformě informovala obyvatele pouhý jeden den předem, když v neděli 31. května 1953 oznámila přijetí zákona „o provedení peněžní reformy a zrušení lístků na potravinářské a průmyslové zboží“. Při jeho čtení lidé rychle pochopili, že je stát okrádá o úspory. Měli jen čtyři dny na výměnu dosud platné hotovosti a v omezeném množství i vkladů, ovšem v nevýhodném kurzu – 1 nová koruna za 5 starých a pro vyšší obnosy v ještě nevýhodnějším. Za 50 starých korun dostali jednu novou…

Stáhnout obrázek

Komunistická vláda své občany okradla celkem o více než 22 miliard korun, což bylo ostatně smyslem reformy – získat od lidí peníze na pomoc státem řízené ekonomice, která fungovala špatně. Reforma znehodnotila i československou měnu, která se nově vázala na rubl, tedy „nejpevnější měnu na světě“, jak tvrdili komunisté. 

Čechoslováky také připravila o mince a bankovky vysoké umělecké i technické úrovně, které byly vytištěny v Londýně, včetně stokorunové bankovky s portrétem prezidenta Masaryka. Sověti vnutili Československu také neobvyklé hodnoty po 3 a 25 haléřích a 3 a 25 korunách, na které si obyvatelé nikdy nezvykli.

Stáhnout obrázek

Hladové koruny měly povzbudit k odporu

Měnová reforma se pochopitelně setkala s odporem po celé republice. Represivní aparát protesty očekával, a byl na ně dobře připraven. Ten největší v Plzni, kde demonstrovalo dvacet tisíc lidí, tvrdě potlačil: zatčeno bylo 650 lidí a v následných procesech odsouzeno 331 lidí, 50 rodin se muselo z Plzně vystěhovat.

Tento první, byť krátký masový projev nespokojenosti v sovětském bloku udělal radost Američanům, kteří financovali Rádio Svobodná Evropa. To od roku 1951 vysílalo do Československa, Polska a Maďarska a také posílalo přes železnou oponu balony s antikomunistickými letáky a tiskovými materiály.

Free Europe Press (Tisk Svobodné Evropy) tenkrát rychle objednal v newyorské tiskárně Reynolds Offset výrobu letáků v podobě nové korunové bankovky. Padělání primitivní bankovky bylo pro tiskaře Kena Graebera jednoduché:

Sjednocujte a mobilizujte svoje síly!

Tajná operace Svobodné Evropy se jmenovala „Prospero“ a trvala pět dní, během nichž povětrnostní podmínky dovolily vyslat z Bavorska na české území celkem 6500 balonů nesoucích devět milionů „hladových korun“, dva miliony letáků informujících o vzpouře východoberlínských dělníků, která proběhla 16. června 1953, a také půl milionu kulatých plíšků se „Zvonem Svobody“. Symbol Svobodné Evropy připomínal základní právo každého jednotlivce svobodně myslet, mluvit a pohybovat se.

Stáhnout obrázek

Texty na rubu i líci „hladové koruny“ vyzývaly Čechoslováky, aby se postavili režimu, protože nejsou ve svém boji sami. „ČEŠI A SLOVÁCI! Režim slábne a bojí se Vás. Moc je v lidu a lid stojí proti režimu. Sjednocujte a mobilizujte svoje síly! Pryč s kolchozy! Trvejte na právech dělnictva! Dnes si vymáhejte ústupky, zítra svobodu,“ stálo na rubové straně.

Režim na akci „Prospero“ reagoval tím, že na hranicích použil k sestřelování balonů vojenská letadla a protiletadlové zbraně. Policejní vozy v Praze i jinde používaly reproduktory, kterými přikazovaly občanům všechny letáky a bankovky odevzdat. 

Stáhnout obrázek

Ministerstvo zahraničních věcí předalo 20. července 1953 Velvyslanectví USA v Praze protestní nótu. Velvyslanectví reagovalo vysvětlením, že se jedná o iniciativu nevládní organizace „Crusade for  Freedom“, tedy „Křižácké tažení za svobodou“, která skutečně balonové akce i vysílání Svobodné Evropy finančně podporovala. Hlavním sponzorem byla ale americká zpravodajská služba CIA s požehnáním amerického Kongresu.

Před balony štvavých imperialistů varovala výstava

Balony přinášely Čechoslovákům informace Svobodné Evropy i přes stížnosti komunistického Československa na mezinárodní úrovni až do listopadu 1956. Režim se proto snažil obyvatele před sbíráním materiálů z balonů odradit.

„Do školy nás přicházeli varovat příslušníci SNB. Říkali nám, že když sebereme propisku a zmáčkneme ji, tak vybuchne,“ vzpomínal Miroslav Vít, který se školou v Liberci v září 1956 zhlédl výstavu o špionážních balonech štvavých imperialistů. „Byl na ní balon, u kterého bylo varování, že je naplněný vznětlivou vodíkovou náplní, a pak fotografie popálených lidí.“

On sám se nenechal zastrašit ani odradit tresty za držení nalezených tiskových materiálů. „Letáků Svobodné Evropy byly plné lesy. Byly ale většinou v polštině…“ vyprávěl Miroslav Vít, který si některé z nich schoval, ačkoli policie vyzývala, aby lidé letáky odevzdávali na služebnách SNB. V jeho archivu se dochoval shozený leták s projevem sovětského vůdce Chruščova o Stalinově kultu osobnosti z února 1956 v polštině a polský Zpravodaj Svobodné Evropy o protestech dělníků v Poznani v červnu 1956.

Svobodná Evropa balony s tiskovými materiály přestala posílat po krvavém potlačení povstání v Maďarsku, po němž čelila výtkám, že u maďarských bojovníků za svobodu vyvolala nepřiměřená očekávání na pomoc ze Západu. Podle historika Prokopa Tomka, který o balonových akcích Svobodné Evropy napsal knihu „Balony svobody“, nelze skutečný vliv informací doručovaných balony zjistit. Značně podrážděná reakce režimu ale svědčila o tom, že akce smysl měla.

Stáhnout obrázek

„Potopení remorkéru ‚13 de Marzo‘ odhalilo tu nejzrůdnější a nejohavnější tvář režimu, kterému lidská bytost byla lhostejná,“ vzpomíná na události před třemi desítkami let José Miguel Martínez Hernández. „I přesto, že v té době jsem již byl součástí opozičního hnutí, byla pro mě tahle událost jako rozbuška. Ten způsob, jakým kubánská vláda zavraždila lidi!“ nechápe José Miguel. 

V noci na 13. března 1994 nikdo z posádky stařičkého remorkéru jménem 13 de Marzo nezamhouřil oka. Po dlouhých měsících plánování a dvou odkladech konečně měli za tmy vyplout z Havany směr Florida. Byly tři hodiny ráno a na palubě bylo 72 Kubánců toužících po svobodě.

Jakmile loď vyrazila z přístavu, obklíčily ji dva vládní remorkéry, daleko modernější a silnější, než byla bárka 13 de Marzo, a vytlačili ji na širé moře. Brzy se k nim přidala ještě jedna loď. Tři silné stroje proti jednomu polorozpadlému. Přibližně 11 kilometrů od pobřeží uprostřed Floridské úžiny plné žraloků a silných mořských proudů.

Na palubě remorkéru 13 de Marzo byl mezi oněmi 72 pasažéry i Sergio Perodín. Snažil se z Kuby uprchnout se svými dvěma dětmi – tehdy sedmiletým Sergiem, jedenáctiletým Yaserem a se svou ženou Pilar. Měl totiž za sebou pronásledování kubánskou státní bezpečností: „Nevím, proč se na mě státní bezpečnost zaměřila. Tvrdili, že jsem lidskoprávní aktivista a že je jím také moje sestra. To ale nebyla pravda,“ vypráví Sergio Perodín. „Snažili se mě připravit o práci. Neměl jsem jinou možnost než z Kuby odejít,“ dodává.

Remorkér 13 de Marzo se zdál vhodným plavidlem k překonání 145 kilometrů Floridské úžiny – i přesto, že byl staršího data výroby a na trupu byla poškození, měl poměrně silný motor, a nehrozilo na něm takové nebezpečí utonutí jako na jiných, mnohem více improvizovaných bárkách a podomácku stlučených vorech. Mezi 72 pasažérů lodi se však vetřel špeh.

pokračuje ve vyprávění Sergio Perodín. Uprostřed tmavé noci na 13. července 1994 začala vládní plavidla po remorkéru pálit vodními děly. Lidé, kteří byli na palubě, se museli před přívaly vody ukrýt v podpalubí. Jakmile do zádi remorkéru jedna z lodí úmyslně narazila, remorkér se rozlomil a začal se okamžitě potápět. Ti, co byli stále na palubě, se s dětmi zdviženými v náručí u agresorů snažili vzbudit soucit. Marně. Utrpení pasažérů remorkéru 13 de Marzo trvalo pouhou jednu hodinu a dvacet minut.

„Přežili jsme jen díky tomu, že jsme byli nahoře na palubě. I tak nás potápějící se loď stáhla s sebou pod hladinu,“ vzpomíná Sergio Perodín. Spolu s dalšími se mu podařilo chytit se ledničky, která vyplavala na povrch. Zuby nehty držel svého sedmiletého syna. Toho druhého, jedenáctiletého, už udržet nedokázal stejně jako svou ženu Pilar… Vládní lodě však stále nedokonaly hrůzné dílo – kolem přeživších začaly zuřivě kroužit, aby kýly lodí vytvořený vodní vír zabil i ty, kteří zázrakem vyvázli. „Byl jsem na pokraji smrti, můj maličký mi pevně visel kolem krku. Tehdy už nás byla méně než polovina z původních 72,“ dodává.

Stáhnout obrázek

Po dalších šesti hodinách kubánská vládní plavidla zbylou hrstku polomrtvých lidí vylovila z vody a převezla do nechvalně známé havanské věznice Villa Marista. Sergio tehdy ještě stále doufal, že by jeho žena se starším synem mohli být na jiné vracející se lodi. „Ptal jsem se na svou rodinu a odpověděli mi, že ty, které ve skupině nevidíme, sežrali žraloci,“ vzpomíná.

Z věznice Villa Marista na druhý den propustili ženy, které přežily, muže však tvrdě vyslýchali a snažili se je zlomit ke spolupráci s režimem. Sergio Perodín se ubránil. 

Z domácího vězení se Sergiovi podařilo po týdnu uprchnout a na improvizovaném voru se se svým nejmladším synem pokusil úžinu přeplout znovu. Tentokrát uspěli. V USA se Sergio Perodín připojil k dalším lidem, kteří cestu přežili, a již 19. července 1994, pouhý týden po tragédii, se jim společně podařilo podat zprávu Mezinárodnímu soudu pro lidská práva. Začalo mezinárodní vyšetřování. Mezitím přišla i Kuba s oficiální verzí, a to v proslovu Fidela Castra z 5. srpna 1994.

„Clintonova vláda má komplexní plán ke zničení Kubánské revoluce. Tento fenomén se ukázal především v posledních týdnech při nehodě remorkéru 13 de Marzo. USA prokázaly svou hanebnost, cyničnost a sprostotu. Všichni dobře vědí, že Kubánská revoluce vždy říkala pravdu, a nikdy nelhala…“ Tolik výňatek z Castrova proslovu. Opakovaně označil potopení remorkéru za „nehodu“ a zdůraznil, že plavidlo bylo 72 člennou posádkou zcizeno, a proto bylo zapotřebí zabránit jeho odplutí. A stejně tak tvrdil, že „okamžitě proběhlo tak rozsáhlé šetření, jaké Kuba nikdy neviděla“. Posádku uprchlíků označil za „zločince, lumpy a podvratné živly, kterým by Spojené státy stejně nikdy nedaly víza“. Po čase však Mezinárodní soud pro lidská práva ve svém rozsudku z října 1996, dva roky po tragédii, došel k diametrálně odlišným závěrům:

Třicet let, a přece včera 

Dnes je to na den přesně třicet let od kubánskou vládou brutálně zosnované tragédie. „Šlo jim o útok na samu podstatu lidství. Nechat jednu loď vrážet do druhé, utopit nevinné děti a pozabíjet lidi tak, aby o tom veřejnost nevěděla…“ nechápe ani po tak dlouhé době opozičník José Miguel Martínez Hernández. Potopení remorkéru 13 de Marzo se stalo důkazem o bezmezné brutalitě kubánského režimu. Těla obětí nebyla z moře nikdy vyzdvižena, nedostalo se jim tak ani důstojného pohřbu, natož spravedlivého soudního procesu za úkladnou vraždu spáchanou kubánskou vládou. Viníci této hromadné vraždy jsou dodnes na svobodě. Na tomto stavu nezměnily nic ani světové komise lidských práv... Přeživší dodnes v srdci nosí smutek. 

„Nikdy se na Kubu nevrátím. Vážně, nikdy…“

„Mám tam sice zbytek svojí rodiny – své sourozence i maminku. Ale ne. Nikdy by mě to ani nenapadlo. Kuba mi totiž příliš ublížila,“ uzavírá Sergio Perodín. Se synem se jim podařilo vybudovat si v USA šťastný život. Nikdy nezapomněl na své druhé dítě a manželku, kteří na příkaz Fidela Castra zemřeli ve vlnách.

Paměť kubánského národa

Post Bellum v rámci projektu Paměť kubánského národa natáčí vzpomínky kubánských disidentů a aktivistů, kteří bojují za svobodu a demokracii na Kubě. Realizujeme ho společně s Florida International University od roku 2017 díky podpoře z ⇒Programu transformační spolupráce Ministerstva zahraničních věcí ČR. V rámci projektu rovněž pravidelně školíme kubánské dokumentaristy, aby sami mohli natáčet a zpracovávat kubánské příběhy. Od začátku projektu jsme na ⇒Paměti národa zveřejnili přes 230 kubánských příběhů. Ty nejzajímavější z nich jsme uveřejnili v elektronické knize #LIBERTAD dostupné ⇒ve španělštině i ⇒angličtině.

Stáhnout obrázek

Josef Smrkovský se se svou ženou Boženou Hálovou poznal vě třicátých letech v mládežnické organizaci. Oba už tehdy během své komunistické činnost získali krycí jména. Božena dostala jméno Katrin. Po příchodu nacistů se Josef zapojil do odboje a stáhl se do ilegality. Jeho ženu v roce 1941 zatklo gestapo a později byla deportována do koncentračního tábora Ravensbrück.

Oba se dočkali konce války

V dubnu 1945 se Josef Smrkovský stal místopředsedou České národní rady. Podílel se na organizaci Pražského povstání. 8. května 1945 podepsal smlouvu o kapitulaci a následném volném odchodu Němců. Kapitulace zabránila dalšímu krveprolití, ale Sovětům překazila mnohé plány, což představitelům České národní rady (včetně Smrkovského) nemínili zapomenout.

Stáhnout obrázek

V letech 1947 a 1949 se narodily dcery Kateřina a Zdena. Smrkovský zatím stoupal ve stranické hierarchii. V letech 1945–1951 byl členem ÚV KSČ, od roku 1946 poslancem Národního shromáždění. Aktivně se podílel na komunistickém převratu v únoru 1948 a na konci téhož roku byl jmenován ředitelem Československých státních statků. Vzpomínek na otce z jejího nejranějšího dětství však Káťa mnoho nemá:

Stáhnout obrázek

Na Vánoce v roce 1950 Kateřina dostala dřevěnou stavebnici s obrázky: „To je moje poslední vzpomínka na tátu, kdy spolu stavíme stavebnici a skládáme pohádky. Zanedlouho tátu zatkli.“ S počátkem padesátých let vrcholila vlna zatýkání a politických procesů. Netrvalo dlouho a oběťmi vykonstruovaných pronásledování se stali i členové a funkcionáři KSČ.

Hledal se nepřítel ve vlastních řadách

Josef Smrkovský byl zatčen koncem března 1951. Vyšetřovatelé jej podrobili krutému psychickému i fyzickému nátlaku. Přesto odolal a ke smyšleným obviněním se nepřiznal. V srpnu 1954 Nejvyšší soud odsoudil Josefa Smrkovského k patnácti letům vězení. Otcovo zatčení se citelně dotklo celé rodiny. Jako ženu nepřítele a zrádce strany tehdejší režim vyhnal manželku Josefa Smrkovského z Prahy.

Společně se starší dcerou se přestěhovala do Doks a mladší dceru dočasně ponechala v Praze u tety v blízkosti babičky a dědečka. „Byla to rána za ranou a pro mámu velmi těžká situace. Rozhodlo se proto, že Zdena, než trochu povyroste, zůstane v Praze a máma se za ní bude jezdit dívat,“ dodává Kateřina Novotná. Na rozdíl od mnoha jiných manželek uvězněných komunistických funkcionářů Katrin nikdy neuvěřila v manželovu vinu.   

Tatínek musí pracovat

Na život v Doksech Kateřina Novotná vzpomíná jen v dobrém. Nevybavuje si, že by se kdokoliv z místních choval nepřátelsky, právě naopak. Otcovu náhlou nepřítomnost matka své dceři vysvětlovala pracovními povinnostmi v Praze. Zhruba po dvou letech se do Doks nastálo nastěhovala i mladší Zdena. Káťa v té době již chodila do školy.

Odpolední vycházku se školní družinou z druhé poloviny října 1955 Kateřina nikdy nezapomene... Družinářka k ní přistoupila s nečekanou zprávou: „Kátěnko, dneska se Zdeničkou půjdete k babičce Duškové. Budete tam spát. Maminka jela do Prahy pro tatínka. Vrátil se.“ Obě děvčata u paní Duškové, kterou oslovovala „babičko“, strávily jednu noc a druhý den při příchodu domů spatřily tátu sedět u okna!

„Pro Zdenu to byl cizí pán. Já jsem si ho pamatovala moc dobře. Teď tam seděl a byl strašně hubený.“

Stáhnout obrázek

Kateřina i Zdena byly z tátova návratu v rozpacích. Styděly se a zůstaly stát u dveří. „Teprve když nás oslovil jménem, jsme došly až k němu. A táta si nás posadil každou na jedno koleno, mě na pravé a Zdenu na levé. Musím se přiznat, že zvykat si najednou na jeho přítomnost nebylo lehké,“ vzpomíná Katěřina.

Čerstvě propuštěný Josef Smrkovský si okamžitě začal hledat zaměstnání. Krátký čas pracoval jako technický vedoucí lesního závodu v Bělé pod Bezdězem a následně se stal předsedou Jednotného zemědělského družstva (JZD) v Pavlovicích. V roce 1963 byl Josef Smrkovský rehabilitován a rodina se téhož roku těsně před vánočními svátky stěhovala do Prahy. První pololetí druhého ročníku už Kateřina dokončila v Praze.

Úžasná šedesátá

Stáhnout obrázek

Události jara 1968 učinily z Josefa Smrkovského jednu z nejviditelnějších a u veřejnosti nejpopulárnějších osobností tehdejšího politického života. Kateřina tuto dobu vnímala jako „Šťastně načasované období, kdy došlo k určitému uvolnění.“ Během okupace byla s přítelem ve Francii. Po návratu domů už byl její otec zpátky z Moskvy, kde vedení ČSSR podepsalo Moskevský protokol. Sověti v případě nepodepsání hrozili Praze krveprolitím.

S počátkem normalizace byl Josef Smrkovský postupně odstaven ze všech funkcí a vyloučen z KSČ. Přibližně v této době propukla u Josefa Smrkovského vážná choroba spojená s narůstajícími bolestmi kloubů. Domníval se, že se ozývají následky krutých výslechů z padesátých let. Netušil, že pravá příčina je mnohem vážnější: onkologické onemocnění.

Byt Smrkovských alespoň stále navštěvovali inspirativní lidé. Kateřina Novotná z mnoha jmen uvádí ekonoma a politika Bohumila Suchardu, novináře Jiřího Hochmana, Jiřího Dienstbiera nebo Karla Kyncla a další. Část přátel prožila následující roky v nekvalifikovaných profesích a umlčení, jiní emigrovali. Postupem času pobýval Josef Smrkovský stále více v nemocnici. Ke konci života dospěl k názoru, že existence pouze jedné strany není v pořádku.

Stáhnout obrázek

Ostře sledovaný pohřeb

14. ledna 1974 Josef Smrkovský ve věku nedožitých šedesáti tří let těžké nemoci podlehl. Místo posledního rozloučení bylo obklopeno spoustou příslušníků StB. Františku Kriegelovi normalizační režim neumožnil pronést smuteční řeč. Urnu s ostatky rodina uložila na Olšanech, ale po několika dnech Katrin obdržela zprávu, že se urna našla v rychlíku do Vídně. StB se snažila vykonstruovat obvinění, že kdosi z přátel Smrkovského chtěl urnu vyvézt na Západ.

V době normalizace Kateřina měla typické potíže s nalezením zaměstnání. Kateřinina maminka posléze svůj nesouhlas s posrpnovým režimem vyjádřila podpisem Charty 77. V sedmdesátých letech se narodily děti Ondřej a Kateřina. Koncem osmdesátých let se Kateřina aktivně účastnila protirežimních demonstrací.

Sametovou revoluci Kateřina nazývá duchovním vzedmutím. S nástupem nových poměrů hledala nové zaměstnání. S manželem se rozvedla a po mnoha letech skoncovala s kouřením. Skutečný smysl našla v práci pro uprchlíky, později pracovala jako překladatelka a stala se i pedagožkou.

Školáci z Napajedel seděli po poledni 14. října 1944 na mezi za městem a počítali americké bombardéry na nebi. Tehdy dvanáctiletý Alois Vychodil o mnoho let později vzpomínal, že letadel bylo „opravdu hodně“, připadalo mu, že „víc než sto“. Vracela se z náletu na různé cíle, především na německou rafinerii Blechhammer severně ve Slezsku.

Děti si brzy všimly stroje, který letěl nízko a stále klesal. Pochopily, že je poškozený a zřejmě přistane. Rozběhly se za ním směrem k Prusinkám, kde Boeing B 17-G Flying Fortress opravdu dosedl na rovné pole u lesa zvaného (pro tuhle situaci příznačně) Amerika. Podle odborníků měl letoun po zásahu německé protivzdušné obrany dva nefunkční motory a ztrácel palivo z nádrží. Pilot nejdřív mířil na letiště v Otrokovicích, odkud začali němečtí vojáci střílet z kulometů. Zvolil tedy nouzové přistání na poli.

Zničili vlastní letadlo

Nebezpečný manévr se podařil, desetičlenná posádka vystoupila bez újmy s výjimkou zadního střelce Wesleyho W. Bangse, který měl zraněné oko. Alois Vychodil popisuje, že když se s ostatními kluky přiblížil k letadlu asi na 200 metrů, „objevily se náhle doprovodné americké stíhačky. Začaly nalétávat a střílet na bombardér z kulometů – tak dlouho, dokud nezačal za obrovského rachotu hořet… Zalehli jsme do příkopu jeden na druhého a třásli se hrůzou z té kanonády. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale bylo to hrozné.“ Kluci se báli o život – nevěděli, že stíhači nepálí po lidech, ale že jejich úkolem je zničit letadlo, aby se nestalo německou kořistí.

Američané se po přistání skryli na kraji lesa, kde se s nimi jako první setkal hajný František Bartošík. Řekl jim, aby šli hlouběji, protože brzy dorazí Němci, snad i přislíbil pozdější pomoc. Neozbrojení letci se rozdělili na dvě pětičlenné skupiny a schovali se v hustším lese. Počítali s tím, že pokud je Němci neobjeví, sejdou se později za tmy. 

Jednu skupinu tvořili piloti Victor J. Bieniek a Harold A. Nefe, radista William R. Lawrence, mechanik Howard E. Ott a střelec Edward O. Grant – druhou pak navigátor Arthur B. Sanders, bombometčík Raymond W. Winters, operátor radaru James W. Johnson a střelci Bangs a Dan E. Smith.

Stáhnout obrázek

Gestapo začalo pátrat

K hořícím troskám letadla se sbíhali lidé z okolí, ale němečtí vojáci z otrokovického letiště prostor rychle uzavřeli. Alois Vychodil říká, že ve vraku začala vybuchovat munice, a že Němci dokonce stříleli, aby zvědavce odehnali. Na místo přijeli příslušníci gestapa z Uherského Hradiště, začali pročesávat les a brzy našli první skupinu letců. Ti se bez odporu vzdali: neměli se jak bránit, počítali s tím, že budou v duchu mezinárodních zvyklostí zatčeni a posláni do tábora k dalším válečným zajatcům. 

Podle historika Jana Mahra však gestapák Rudolf Müller vytáhl pistoli a ještě v lese střelami do hlavy a do týla zabil Johnsona a Winterse. Navrhoval prý, aby byli zastřeleni i další letci, ale kdosi z přítomných mu v tom zabránil nejspíš kvůli přítomnosti vysokého důstojníka Luftwaffe, který měl na rozdíl od nacistického státního policisty povědomí o vojenské cti, a vražda ho zděsila a znechutila.

Tři otřesení letci z první skupiny byli pak odvezeni na policejní stanici v Napajedlech. Němečtí vojáci záhy nato objevili i druhou skupinu letců, kteří o vraždách kamarádů ještě nevěděli, nechali se prý klidně odvést a dělali si legraci z automobilu na dřevoplyn, který Němci používali kvůli nedostatku benzínu. Zajatí Američané putovali přes Otrokovice k výslechům do Frankfurtu nad Mohanem a nakonec do zajateckého tábora Stalag Luft I. v Barthu. Střelce Bangse převezli kvůli zraněnému oku do nemocnice v Brně. Těla dvou zavražděných ležela v márnici v Napajedlech.

„Hned po vyučování jsme se tam vydali a okénkem se dívali dovnitř.“

Alois Vychodil den poté s kamarády vyrazil k nemocnici: „Letci tam leželi vedle sebe v kombinézách. Měli zvláštní boty. Prý vyhřívané. Na druhý den jsme šli k márnici zase. Letci tam ještě leželi, ale boty již neměli... Po válce v nich chodili hrobařovi kluci.“ Nutno dodat, že hrobník Josef S. po válce před vyšetřovací komisí vypověděl, že mrtvé Američany okradli němečtí vojáci. A že kolem případu se tradovaly a dodnes tradují lidové historky, například občasná tvrzení, že jeden z mrtvých letců byl černoch. Jinou fámu účelově rozšířilo gestapo: němečtí vojáci letce prý  zastřelili při útěku.

Stáhnout obrázek

Dne 18. října 1944 byli Johnson a Winters pohřbeni na napajedelském hřbitově v neoznačených hrobech. Po osvobození Československa probíhalo vyšetřování události spojené s exhumací těl, po níž lékař potvrdil vraždu z bezprostřední blízkosti. Gestapák Rudolf Müller za ni podle dostupných údajů ale nebyl potrestán, po válce se mu podařilo zmizet. 

Řádné pohřbení

Dne 11. října 1945 se v Napajedlech konal slavnostní pohřeb spojený se smutečním průvodem: za rakvemi, převáženými na trupu letadla a zahalenými do vlajek USA, šli místní politici, vojáci, skauti, školní děti. Těla letců však v Napajedlech dlouho nezůstala: v září 1946 je Američané přemístili k dalším padlým vojákům na spojenecký válečný hřbitov St. Avold ve Francii. 

Za komunistického režimu se oběti z řad západních spojenců z ideologických a propagandistických důvodů nepřipomínaly, nicméně na sklonku normalizace se v Napajedlech konala pietní setkání za účasti amerických diplomatů. Dnes tu letce z USA připomíná pamětní deska – a také pomník na kraji prusinkovského lesa.

Paměť národa se snaží zaznamenat historii 20. století očima lidí. Jednu z největších databází vzpomínek na světě najdete na pametnaroda.cz. Pokud víte o někom se zajímavými zážitky týkajícími se nejen tohoto tématu, budeme moc rádi, když se nám ozvete na jitka.andrysova@postbellum.cz nebo telefonicky na 777 763 388.

Stáhnout obrázek

Tak jsem ji viděl naposledy za výjimečných okolností – v Terezíně, kde jí před více než sedmdesáti lety trýznili hladem, zavraždili maminku, bratra a tatínka transportovali do Osvětimi. Doris Grozdanovičovou tehdy obstoupili lidé z Klubu přátel Paměti národa a naslouchali jejímu tichému vyprávění. Paní Doris, která se narodila v dubnu 1926, vyrůstala v Brně: „Maminka milovaná, tatínek milovaný a bratr obdivovaný. Všechno, co ze mě je dnes, je bratrova zásluha. Vždycky mě motivoval, abych se vzdělávala. Kdybych ho neměla, tak bych asi dost lajdačila,“ usmívá se Doris. Židovská rodina Schimmerlingů do synagogy nechodila, víru nijak nevyznávali. 

Nesměla mít ani kočku

Podle nacistických norimberských zákonů jim bylo po roce 1940 zakázáno chodit do kina, na hřiště a mnoho dalšího včetně chování domácích zvířat: „Měla jsem kočku, Šnutzka se jmenovala. Dodnes mě to bolí. Když na ni vzpomenu, chce se mi plakat, byly jsme k sobě čímsi svázány. Když jsem ji svěřila sousedům, odmítala jíst a brzo zemřela. Jakoby tušila, co na nás čeká,“ vyprávěla Doris Grozdanovičová na ulici před Muzeem terezínského ghetta. 

Doris na začátku války zažila pád jako většina židovských obyvatel protektorátu: vyhodili ji ze školy, rodinu vystěhovali z velkého bytu, museli se nastěhovat na okraj města: „Bydleli jsme tři rodiny v jednom malém ošklivém bytě. Každá rodina měla jeden pokoj. Mysleli jsme, že nic horšího nemůže být...“ Šestnáctiletá Doris se tajně radovala, když se dozvěděla, že celá rodina musí odjet do jiného města, daleko od Brna, které bude jen pro Židy, do Terezína. „V Brně byla spousta Němců, kteří se v podstatě přes noc stali hitlerovci. Předtím to byli docela normální lidi,“ popisovala Doris Grozdanovičová.

Dne 25. ledna 1942 se celá rodina přesunula do tzv. nařízené karantény ve škole na brněnských Černých polích. Po třech dnech nastoupili do vlakového transportu s označením U, Doris s číslem 59. S sebou – podle nařízení – nesli jen 50 kilogramové zavazadlo – veškerý svůj majetek. 

Stáhnout obrázek

Vlak zastavil v Bohušovicích, ještě totiž nebyla položena vlečka do nedalekého Terezína. Doris vystoupila a prožila první šok: „To bylo strašné, hrozná zima. A já tam uviděla první mrtvolu ve svém životě. Ležela na márách, měla ceduli s číslem na palci u nohy.“ Dívka s rodiči a bratrem bez větších problémů zvládla tříkilometrový pochod do obehnaného ghetta. Tady rodinu četníci rozdělili. Doris s maminkou poslali do Hamburských, tatínek s bratrem šli do Sudetských kasáren. 

Dívka s ovečkou

Doris v ghettu dostala výjimečně dobrou práci. Měla každý den vyhnat stádo ovcí za terezínské šance a starat se o ně. Celé dny posedávala na louce: „Vždycky jsem si četla, zatímco se ovečky klidně pásly.“ Žádnou idylu si ale představovat nelze... Doris trpěla hlady, starostmi o rodiče a bratra, denně viděla umírat staré a nemocné, zmučené a zoufalé lidi, živořila v jedné cimře, kde se na zemi tísnilo devatenáct lidí. 

Doris Grozdanovičová je slavná. Její fotku totiž otiskly desítky časopisů a publikovaly snad ve všech knihách o terezínském ghettu. Vysvětlení je jednoduché: jedná se o zcela výjimečnou, nestylizovanou a autentickou fotografii z Terezína z doby před 80 lety, pořízenou kousek od krematoria. Právě tam dělníci tenkrát hloubili studnu. Jejich mistr Josef Toman tajně Doris vyfotil – terezínskou vězeňkyni, jak pase ovce. Kdyby ho při tom chytli četníci, kteří ghetto hlídali, pravděpodobně by skončil v řetězech v nedaleké Malé pevnosti. Fotografii „Dívka s ovečkou“ Toman po válce Doris předal. Potkali se pak v Kostelci nad Ohří, kde oba po válce žili.

Řval, že mě oběsí a pošle do Polska

Při pasení ovcí se Doris seznámila s Evou Mendlovou, později vdanou Roubíčkovou, o pět let straší dívkou. Jednou, když byla na pastvě,  postarší muž, nepatřil mezi vězně, předal Evě balíček s jídlem. Tímto milosrdenstvím riskoval život svůj i své rodiny. Jmenoval se Karel Košvanec, asi padesátiletý ajznboňák z Bohušovic. Eva si balíček schovala pod šaty. Když s Doris hnala ovce domů, nečekaně je u vchodu ghetta začali šacovat. 

Stáhnout obrázek

Službu měl neblaze proslulý četník Sýkora. A u Evy balíček našli. Týrali ji, aby prozradila, od koho jídlo dostala. Pro Doris si přišel četník druhý den. Výslech vedl jistý Hašek, který byl po válce souzen za brutalitu a vraždy vězňů: „Řval na mě, že když mu nepovím, kde k tomu Eva přišla, tak mě oběsí a pošle do Polska! Pro mě jako šestnáctiletou dívku byla představa, jak ‚jedu oběšená do Polska‘ tak komická, že jsem se začala smát a on mě vyhodil. Tím to pro mě skončilo,“ vyprávěla Doris Grozdanovičová. 

Je pravděpodobné, že ji Hašek propustil, protože se za Doris přimluvili jiní četníci. Byla mladičká a veselá a oni ji znali. Každý den se s nimi zdravila, když vyháněla ovce na pastvu. Je také pravděpodobné, že ji pustil, protože Eva ve vedlejší místnosti udala Benyho Grünbergera. To byl židovský zahradník, který se staral o pozemek jednoho důstojníka SS. Ostatním vězňům se svěřil, že mu esesman povolil pěstovat zeleninu. Eva Mendlová se domnívala, že se mu nic nestane, když řekne, že zeleninu měla právě od něj. Esesman však všechno popřel a Benyho transportovali do Osvětimi, kde zahynul v plynové komoře. 

Nechceš se stát mojí dcerou? 

Stáhnout obrázek

Vězni v Terezíně prožívali největší obavy z transportů na východ. Netušili ovšem, že směřují do Osvětimi, ani jaká hrůza na ně čeká. „Podvědomě každý věděl, že to bude horší,“ říkala Doris. Na seznamu transportovaných jednoho dne objevila tatínka, později i bratra. V té době už nežila její maminka, zemřela v padesáti letech. Doris zůstala v Terezíně sama. Na úplném konci války, kdy Terezín už spravoval Červený kříž a nacisté utekli, blížila se Rudá armáda, jeden z četníků se jí zeptal, jaké má plány po válce. 

Doris mu popravdě odpověděla, že se nemá kam jít a ke komu se vrátit: „On se mě ptal, jestli bych nechtěla jít k nim, že měl dceru, která by dnes byla bývala stará jako já, a zemřela před třemi lety na zápal mozkových blan. A já jsem řekla, že ano,“ vyprávěla Doris, jak našla novou rodinu, která se o ni prý po několik měsíců velmi pěkně starala. Pak se u nich objevil její bratr, který přežil Osvětim. S ním pak odjela do Brna, kde našli byt po odsunutých Němcích. Doris se vrátila na školu.

Už v červnu 1945 Doris v Kostelci navštívila kancelář KSČ, stala se členkou strany. Studovala filozofii, dlouhá léta pracovala v tiskárně jako korektorka, pak jako redaktorka v Čs. svazu spisovatelů, od patnácti let byla velkou čtenářkou, milovnicí kvalitní literatury a cestování. Z KSČ vystoupila v roce 1968 krátce po srpnové invazi varšavských vojsk: „Do strany jsem vstoupila, protože mě osvobodila Rudá armáda. O Stalinových zvěrstvech jsme nevěděli. Když Sověti přijeli podruhé, ale tentokrát jako okupanti, jako ti zlí, samozřejmě jsem ze strany odešla,“ vysvětlovala Doris Grozdanovičová. 

Stáhnout obrázek

Jakub Szántó říká: „Kdyby se za antisemitu měl považovat každý, kdo kritizuje vládu Izraele, pak bych patřil mezi nejaktivnější antisemity. Kdo ale popírá právo na existenci tohoto státu, je skutečný antisemita.“

Jaké jsou historické kořeny antisemitismu, co po nich zůstává a jak se antisemitismus projevuje ve dvacátých letech 21. století? Dokáže se mu svět, který docela nedávno prošel zkušeností holocaustu, vlastně ubránit? A existuje dnes ještě naděje na mírové řešení situace na Blízkém východě? 

Vznik dalších dílů podcastu můžete podpořit buď finančním darem na stránkách Magazínu Paměti národa, kam do zprávy pro příjemce napište PODCAST, nebo si můžete koupit naši knihu, triko nebo blok Můžu to doříct…? v e-shopu Paměti národa.

Dořekne to dneska...? Poslechněte si!

Stáhnout obrázek

➤ A TRIKO SI KUPTE V E-SHOPU PAMĚTI NÁRODA