Skauta Jiřího Lukšíčka poslal soudce Vojtěch Rudý přezdívaný Rudý Vojtěch v roce 1955 na šest let do vězení. První lágr, který ho čekal, byl tzv. Ústřeďák – Déčko – nazývaný tábor „Bratrství“. Hned za branou se k Lukšíčkovi nenápadně přichomýtl vězeň a zeptal se: „Tak co? Za to tady jsi?“ Lukšíček odpověděl: „Ale, za velezradu.“ „Jo?! A cos provedl?“ „Za skauting,“ odpověděl Lukšíček, načež vězeň se zaradoval: „Tak vítej, bráško! Pojď se mnou, všechno ti ukážeme,“ instruoval Lukšíčka.

Podobná svědectví o tom, jak si skauti v lágrech pomáhali, mají i desítky dalších, např. Stránský alias Jíra, Navrátil, Färber alias Hurvínek, Zahrádka, Zelený alias Káďa, jejichž příběhy uchovává Paměť národa. Přezdívky skauti dávali i bachařům. Jiří Lukšíček alias Rys vzpomíná na dozorce s přezdívkami Kobylí hlava, Sputnik, Korejec, Klika či Frajer. Nejhrůznější vzpomínku má na Černou Máry. Lukšíček popisuje do detailu vraždu jednoho statečného a vzdorovitého spoluvězně.

Vězněnému silákovi bouchly saze

V květnu 1957 na lágru Rovnost, v jedné vězeňské světnici, se odehrálo toto: Jeden ze šesti přítomných politických vězňů, statný horník, agent-chodec, někdejší voják cizinecké legie, táta od dvou dětí Vladimír Požár, odsouzený na dvacet let, horečně sepisoval dopis pro svoji ženu. Měsíce se neviděli. Tento dopis znamenal něco víc. Ostatní vězni se na Vladimíra složili, aby mohl poslat domů i nějaké peníze.

Stáhnout obrázek

Jednou za čas, podle chování vězně, mohli poslat domů dopis i s penězi, tedy s vězeňskými poukázkami v hodnotě třeba pěti set korun. Vězeň musel hodně šetřit, uskrovňovat se v lágrové kantýně – méně kávy, čaje, cigaret a konzerv. Vladimír Požár tedy mohl konečně domů něco poslat a všichni jeho kamarádi z lágru mu přidali ze svého. Byl šťastný a vděčný. Jen musel stihnout odevzdat dopis s poukázkami před nástupem na šichtu, předat ho bachaři konajícímu službu. Ten den ji měl obávaný sadista, kterému vězni přezdívali Černá Máry.

Dozorce vstoupil do místnosti. Vězni se postavili do pozoru, velitel světnice podával hlášení. Vladimír Požár zůstal sedět, horečně dopisoval dopis. Černá Máry zařval: „Ty hajzle! Jak to, že se nepostavíš do pozoru, když vejde velitel?!“ Požár odpověděl, že podle vězeňského řádu při psaní dopisu nemusí vězeň do pozoru ani při příchodu dozorčí služby. A že právě dopis dopsal, zde je. Černá Máry mu vytrhl obálku a roztrhal ji na kousky i s penězi, tedy táborovými poukázkami, které správa lágru měla jeho manželce předat ve formě peněz.

Vladimíru Požárovi bouchly saze. Popadl dozorce a prohodil ho zavřenými dveřmi. Otřesený bachař se zmátořil a utekl. Co Požár řekl vězňům, popisuje Jiří Lukšíček: „Rychle pryč, kluci, tady to teď nebude hezké.“ Vězni utekli do vedlejší světnice a sledovali, co se bude dít. Během pár minut na Požára vtrhlo pět chlapů. Někdejší voják cizinecké legie chňapl po lavici a oháněl se s ní na obranu. Pak tam přiběhla další kavalkáda dozorců ze strážních věží. Jeden z nich na něj pustil rozzuřeného vlčáka. Vězni, co se shromáždili kolem baráku, popsali, že pes vyletěl proskleným oknem. Pak na Požára vojáci naskákali.

Po dlouhých minutách ho vyvlekli zkrvaveného a zavřeli do korekce – díry. Vězeň zde býval svlečen do trenek, dostal jen tenkou deku. Druhý den ráno, 18. května 1957, se na lágru rozhostil nebývalý šrumec, dozorci vězňům oznámili, že se pětatřicetiletý Vladimír Požár oběsil přímo na trestní izolační cele. Vězni věděli, že to není možné. Neměl na čem.

Odsouzený prý visel na nějakém předmětu

Manželka požádala o vydání těla, aby svého manžela pohřbila. Náčelník 2. odd. npor. Seidl ze správy táboru její žádost zamítl. Jak probíhalo vyšetřování údajné sebevraždy? Dozorci se domluvili mezi sebou a vypověděli, že vězeň byl pokárán za nedbalé ustrojení, na to prý měl vězeň drzé poznámky a byl odveden k veliteli, který mu sdělil trest korekce pět dní. Vězeň dál pokračoval v hanobení lidově-demokratického zřízení a lehl si na zem, a že nikam nepůjde. Byl odvlečen do korekce.

Stáhnout obrázek

Cituji ze zápisu z vyšetřování: „… službu konající příslušník po nahlédnutí do cely zjistil, že odsouzený Požár visí na nějakém předmětu pod oknem cely. … Odsouzený Požár svlékl své spodky a košili, které smotal a svázal, přičemž zajistil umotané konce kratší černou tkaničkou od bot. Mimo toho roztrhl košili a z jedné části upletl dokonalé škrtidlo (smyčku), které uvázal k samotným spodkům a košili. Takto připravený prostředek protáhl mezi železné příčky v mřížích… Je tím prokázáno, že šlo o sebevraždu oběšením v poloze stojící, aniž by bylo použito nějakého stupátka.“

I Jiří Lukšíček zažil nejednou korekci. V jeho vězeňském spise se zachovalo osm tzv. hlášenek, nahlášení ke kázeňskému trestu. Například skaut Lukšíček opakovaně přiváděl k záchvatu vzteku dozorce konající službu, když na nástupu místo povinného zvolání „Zde!“ zatvrzele odpovídal „Tady!“. Za to vyfasoval pět dní korekce. Do izolace putoval za to, že nesmekl, když procházel kolem bachaře. Dozorce ho zastavil a nakázal mu uklonit se a smeknout, na to Lukšíček zamumlal:

„To je ale ponižování.“ Jindy ho dozorčí služba načapala ležet na lůžku a spát během vězeňského volna. Jednou ho dozorce chytil ve vedlejším baráku po večerce. Když se vyptával, co tu chce, Lukšíček podle zápisu odvětil, že tu koná službu a jmenuje se Jakeš. Jeho fígl ovšem bachař prokoukl a šoupl ho do korekce.

Pevnostní městečko poblíž Litoměřic, jehož základní kámen položil císař Josef II. 10. října roku 1780, rozděluje řeka Ohře na Malou a Hlavní pevnost. Obě části neblaze prosluly během druhé světové války – první coby věznice pražského gestapa, ve druhé vzniklo na podzim roku 1941 židovské ghetto.

Jako vězení fungoval Terezín už v 19. století. Za 1. světové války zde zemřel po čtyřech letech žaláře Gavrilo Princip, srbský pachatel atentátu z 28. června 1914 na následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda d‘Este a jeho manželku Žofii.

Věznice pražského gestapa

Za 2. světové války se stala terezínská Malá pevnost sídlem věznice pražského gestapa, kterou od června 1940 do května 1945 prošlo na 27 000 mužů a 5000 žen. Mezi vězni byli především členové odbojových skupin, komunisté, podporovatelé a příbuzní atentátníků Kubiše a Valčíka, ale také sokolové či skupina 84 studentů a studentek z Roudnice nad Labem, zatčených v červnu 1942 při vyučování kvůli podezření z údajné přípravy atentátu na řídícího učitele německé obecné školy a odbojové činnosti. Třináct z nich se už domů nevrátilo.

Stáhnout obrázek

Ze známějších vězňů jmenujme Vladimíra Krajinu z ÚVODu (Ústřední vedení odboje domácího), Vojtěcha Čížka a Miladu Horákovou z PVVZ (Petiční výbor „Věrni zůstaneme“), z vedení ON (Obrany národa) generály Hugo Vojtu, Viktora Spěváčka či Františka Kraváka, za KSČ Eduarda Urxe, Václava Sinkuleho, Marii Zápotockou aj. Malou pevností prošli i bývalý ministr zahraničí Kamil Krofta, karikaturista František Bidlo, reportér pražského rozhlasu František Kocourek a mnoho dalších. Kromě československých občanů, tvořících cca 90 % vězněných, ocitli se zde především Rusové, Poláci, Britové, Francouzi i Němci.

Původně mužská věznice byla později rozšířena o ženské oddělení, kvůli nedostatku místa vznikl v letech 1943–44 ještě IV. dvůr s kapacitou pro dalších 2000 vězňů. Koncem války se jich v Malé pevnosti nacházelo okolo šesti tisícovek. Od roku 1943 probíhaly v Malé pevnosti popravy vězňů podle tzv. Sonderbehandlungu. „Zvláštní zacházení“ znamenalo ve skutečnosti nulový soudní proces, v popravčích četách sloužili členové strážní roty SS a dobrovolně i někteří z dozorců.

Velitel Jöckel zvaný „Pinďa“ proslul krutostí

Velitelem Malé pevnosti se stal SS-Hauptsturmführer Heinrich Jöckel, známý svou bezohledností a brutálním zacházením s vězni, jeho zástupcem byl Wilhelm Schmidt. S dozorci to nebylo lepší, mnozí z nich prosluli coby sadisté a vrazi – Stefan Rojko, Albert Neubauer, Herbert Mende či Rudolf Burian. K nejobávanějším patřil Rakušan Anton Malloth přezdívaný „schöne Toni“, tedy Krásný Toni, který ubil přes 100 vězňů.

Stáhnout obrázek

„Jöckel nařídil, aby nám bachaři udělali takzvané cvičení. To znamená, že jsme na dvoře museli v prachu válet sudy a oni mezi námi skákali v okovaných bagančatech. Kam šlápli, tam šlápli. Někomu rozšlápli třeba ruku, někomu hlavu,“ vzpomínal pro Paměť národa Robert Bardfeld, jeden ze zatčených roudnických studentů, který byl v říjnu 1942 převezen do koncentračního tábora Buchenwald.

Velitel Jöckel, vězni i podřízenými přezdívaný „Pinďa“, byl vyučen písmomalířem a autonatěračem. Jeho dílna zkrachovala za hospodářské krize a Jöckel změnil povolání – počátkem třicátých let vstoupil do řad NSDAP, což ho nakonec přivedlo až na pražské gestapo. Post velitele policejní věznice v Malé pevnosti zastával od června 1940 do května 1945, přičemž před válkou působil jako dozorčí v koncentračním táboře v Oranienburgu. Jöckel proslul kromě brutality také obcházením úředních postupů, pamětníci popsali, jak štval své vlčáky Hartla a Berndta na vybrané vězně.

Jöckelovy dcery byly s odpuštěním mrchy

„Já třeba jsem takovej drastickej zážitek zažil, když jsem tam zametal,“ vzpomíná Alois Kubiš, pobývající v Terezíně naštěstí jen krátce. Spolu s dalšími členy rodiny byl v pouhých deseti letech zatčen kvůli vzdálenému příbuzenství s atentátníkem Janem Kubišem.

Stáhnout obrázek

„Vězni tam stavěli pro Jöckelovy dcery bazén. To byli vesměs ruští zajatci, trosky, ti sotva chodili, ani pořádně kolečka s cihlama neuvezli. Ty Jöckelovy dcery byly s odpuštěním takový mrchy, že se svlíkly do plavek a provokovaly je. Měly takové velké vlčáky a běda, jak některej z vězňů se zakoukal, tak je poslaly, a ti je pokousali jak… To byly hrozný zážitky. Nebo ten dozorce tam naložil na kolečka tolik těch cihel, že ten to ani neuzvedl, a pak je zmlátili do němoty. To bylo takový dosti drastický, to si vzpomínám, to mám v paměti dodnes.“

Velitel Jöckel pobýval s druhou manželkou a dcerami Johannou (narozenou v roce 1926) a Elriedou (narozenou v roce 1930) v „Panském domě“ v areálu Malé pevnosti. Jedna z dcer měla podle pamětníků střílet na vězně z hradeb a bít je bičíkem.

Spravedlnost pro dozorce

Pátého května 1945 uprchl někdejší velitel pevnosti do Německa, kde si pod falešným jménem Scharf našel práci na statku jako čeledín. Po prozrazení putoval na začátku roku 1946 zpět do Terezína. Po odsouzení Mimořádným lidovým soudem v Litoměřicích byl Heinrich Jöckel 26. října 1946 oběšen. Trest smrti si vyslechli i zástupce Schmidt a dozorci Neubauer s Burianem, popraven byl také velitel popravčí čety Levinsky, na další dozorce čekaly tresty v zahraničí. 

Stáhnout obrázek

Teprve opožděně byl potrestán jako Jöckelova „pravá ruka“ SS-Oberscharführer Stefan Rojko, který po válce uprchl do Štýrského Hradce. Později byl odsouzen k doživotnímu vězení, roku 1975 se ovšem dočkal podmíněného propuštění. Až do roku 2001 unikal spravedlnosti „schöne Toni“.

Přímo v Malé pevnosti zahynulo na 2600 lidí, z čehož okolo tří set osob skončilo na popravišti, ostatní zemřeli v důsledku nelidských podmínek, mučení, hladu a nedostatečné lékařské péče. Oficiální číslo však neexistuje, neboť nacisté před svým odchodem z Malé pevnosti zlikvidovali většinu kartoték, a navíc je možné, že některá úmrtí nebyla vůbec zaznamenána.

Koncem války byla v rámci příprav na likvidaci zdejších vězňů na poslední chvíli zahájena výstavba plynové komory. To se nakonec nezdařilo, zato však byl dokončen tzv. kachní rybník v jednom z příkopů, jehož prostranství bylo možno po hermetickém uzavření využít k likvidaci osob utopením nebo postřílením. V sousedním terezínském ghettu zemřelo okolo 35 000 mužů, žen a dětí, další desetitisíce obětí zahynuly po deportacích v pracovních a vyhlazovacích lágrech či později při tzv. pochodech smrti.

Poslední poprava na rozkaz K. H. Franka 

Poslední a zároveň největší exekuce proběhla v Malé pevnosti na samém konci války 2. května 1945. Šest dní před osvobozením Terezína Sověty bylo z rozkazu K. H. Franka zastřeleno 52 osob (49 mužů a 3 ženy), především mladých levicových odbojářů a komunistů.

Stáhnout obrázek

Jelikož bylo 1. května 1945 díky Červenému kříži propuštěno okolo stovky vážně nemocných osob, vězni se nijak neobávali, když den poté začali dozorci vyvolávat jména. Seznam cca 70 osob označených XYZ, znamenající likvidaci vytipovaných osob, byl v rámci nacistického „plánu spálené země“ vypracován na rozkaz Karla Hermanna Franka. Frank tím porušil rozkaz velitele Hlavního říšského bezpečnostního úřadu Ernesta Kaltenbrunnera, který v dubnu 1945 Terezín navštívil a zakázal popravy doposud neodsouzených vězňů.

Střelba z prostoru popraviště brzy prozradila pravý účel, a někteří z vyvolaných se ukryli mezi spoluvězni. Okolo dvacítky lidí si tak zachránilo život. Popraveno bylo „jen“ 52 vězňů, převážně mladých členů levicově zaměřeného Předvoje (např. jeho dvaadvacetiletý vedoucí Karel Hiršl, Jiří Staněk, Edmund Trachta, Jan Mojžíš, Evžen Šesták) a komunistů. Mezi zastřelenými byl paradoxně i konfident Jaroslav Fiala, původně komunistický odbojář, který se koncem války pokusil přejít na opačnou stranu. Pouhé tři dny po exekuci opustili dozorci a strážní rota SS brány Terezína.

Ostatky dvaapadesáti popravených byly zlikvidovány v litoměřickém krematoriu. Při Národním pohřbu se 16. září 1945 byl jejich popel uložen na čestném místě Národního hřbitova před Malou pevností. 

Tyfová epidemie na konci války

Ani osvobozením Terezína však utrpení vězňů nekončilo. Ještě před koncem války v ghettu propuklad tyfová epidemie. Do Terezína totiž přijížděly transporty přeplněné vězni z lágrů likvidovaných před přibližující se frontou. Edita Kosinová, působící v Terezíně jako zdravotní sestra, vzpomíná na tzv. evakuační transporty: „Lidé přijížděli ve zbídačeném stavu, příšerné kostry se nám vrátily do Terezína. Ubytovali jsme je na půdách a prostě kde bylo jen trochu místa. Samozřejmě přijeli zavšivení, špinaví a hrozně ubozí.“

Stáhnout obrázek

Zubožení vězni s sebou přivezli extrémně nakažlivý skvrnitý tyfus. První případ byl zaregistrován 24. dubna. „Je to strašně těžká nemoc, kdy vlastně o sobě čtrnáct dní nevíte, máte vysoké horečky a ztrácíte veškeré smysly. Většina lidí, kteří to dostali, umřela. Já jsem měla veliké štěstí, že se s transporty vrátili dva lékaři, doktor Orlík a doktor Dubský, kteří jako jediní z lékařů skutečně poznali skrvnitý tyfus.“ Díky nim také zdravotní sestra Edita Kosinová nákazu přežila. Po vyléčení vážila pouhých čtyřicet kilogramů.

Lékaři a sestry na pomoc Terezínu

Vzhledem k tomu, že přijížděly stále další transporty, nebyla možná efektivní karanténa. Nákaza se začala nekontrolovatelně šířit rovněž kvůli neochotě velitele Jöckela, který přes veškerá varování odmítal podniknout potřebná opatření.

Stáhnout obrázek

Velkou zásluhu o zvládnutí tyfové epidemie, vrcholící mezi 6. a 16. květnem, měl přední epidemiolog MUDr. Karel Raška z pražské Bulovky. Společně s první skupinou lékařů a zdravotníků, mezi nimiž byla i padesátka žákyň ošetřovatelské školy na Bulovce, vyrazil v rámci České pomocné akce do Terezína již 4. května. V reakci na následnou výzvu pražského rozhlasu vyjeli do pevnosti na Ohři další lékaři a zdravotníci. Byla mezi nimi také mladá Antonie Červenková, později provdaná Málková. „Tu hrůzu člověk viděl, až když tam došel.“

Nemocní leželi na zemi u stěn, netekla voda, záchody byly ve strašném stavu. „Nejdřív jsem šla do toho haraburdí na dvoře, vytáhla jsem velký hrnec, železňák, a ten jsem dala na pokoj, aby tam aspoň mohli v noci chodit na záchod. Tyfový stolice strašně kvasí, tak jsem to ráno vždycky s někým, kdo byl trochu schopnější, vynesla. Vzala jsem to za jedno ucho, plnej hrnec, a ty, s prominutím, sračky mi tekly po rukách.“ Po třech týdnech mimořádného nasazení dostala Antonie zánět žil a musela se vrátit domů.  

Později byly na výpomoc přiváženy i německé ženy. Dostávaly ty nejhorší práce. „Sedla si na hromadu toho nábytku a jeden ten kluk ji zblízka odstřelil. Náš kluk“, líčí Antonie Červenková případ, kdy jedna z žen odmítla provést přidělenou práci. Brutální zacházení s nově vězněnými nenechalo klidnými zdejší lékaře. MUDr. Karel Raška s MUDr. Františkem Patočkou napsali protestní zprávu o neudržitelných poměrech v Terezíně a nakonec dosáhli výměny vedení tábora.

Stáhnout obrázek

První jednotky Rudé armády projely Terezínem 8. května 1945. Posléze dorazily i sovětská sanitní kolona a sanitní vlak, a bylo možno postavit pět kompletně vybavených polních nemocnic. Tyfovou epidemii se s obrovským nasazením podařilo zvládnout do konce května 1945. Vyžádala si okolo 1500 životů vězňů a zdravotnického personálu.

Po skončení 2. světové války posloužila mezi roky 1945 a 1948 terezínská Malá pevnost coby internační tábor pro válečné zajatce a později i pro civilní osoby německé národnosti, určené pro odsun z Československé republiky. Tomuto období je věnována stálá výstava ve IV. dvoře terezínské Malé pevnosti.

O čem pánové Dobrovský, Šídlo a Padevět věcně, vtipně, zasvěceně a s nadhledem mluví? O naší historii, o Rusku, o sovětských vojácích, o Zemanovi a jak Ruml kdysi předpověděl Zemanův příklon na Východ a Václav Havel ho s touto teorií vyhodil. Chceme-li světový mír, objímáním se ho nezískáme! Vyprovodili jsme s hudebníkem Zappou sovětské vojáky v roce 1991, vyhostili ruské diplomaty v roce 2021, vyloučili Ruskou federaci ze soutěže o Dukovany. Co jsme to spáchali?! Ocitli jsme se na třetí příčce nepřátel Ruska! A to jsme jen popadli klacky do rukou a postavili se na vlastní obranu. Ale je tu záhada! Zeman. I my máme dvě vyšetřovací verze. Tedy nikoliv týkající se Vrbětic, ale proč nás prezident táhne na Východ: první, že je psychicky narušený, druhá je vážnější, a dozvíte se ji z podcastu. Ač si Zeman myslel, že už ho žádná politická porážka nečeká, prohrává na celé čáře. Protože! Tento národ, tato země většinově touží po svobodě, demokracii a západní politické kultuře, která přináší radost, štěstí a luxus. Mimochodem, je tu ještě jedna záhada: Nevíte někdo, proč KSČM tolik zbožňuje putinovský režim v Rusku, který je tak obludně asociální a zbídačil miliony obyvatel?!

„Rozšířená zvědavost,“ tak nazýval Ivan Miloš Havel svou touhu po poznání, kterou se rád nechával vést. „Vždy jsem toužil dozvídat se věci mimo svůj obor, poznávat něco, co ještě neznám,“ uvedl ve svých vzpomínkách pro Paměť národa. 

Tato nesmírná zvídavost ho vedla při pořádání bytových seminářů i vydávání samizdatové Edice Expedice, do literárních salonů i na univerzitu v Berkeley, a umožnila mu ze světa kybernetiky, kterou vystudoval, podnikat exkurze do filozofie a umění. 

Děd Vševěd a strýček bohém 

Zvědavost a radost z poznávání v něm odmalička probouzelo rodinné prostředí, jež podporovalo náklonnost k vědě stejně jako k umění. Maminka Božena vystudovala kunsthistorii ve Vídni a jejím koníčkem byly ilustrace vědeckých textů. 

Stáhnout obrázek

Dědeček, všestranný Hugo Vavrečka, působil jako manažer u firmy Baťa: „Říkali jsme mu ,děd Vševěd‘,“ usmíval se Ivan M. Havel. „Miloval jsem, když mi vysvětloval, jak fungují různé stroje. Kreslil mi dynamo, lodní šroub či elektromotor a vysvětloval, jak pracují. Vždycky jsem škemral: ,Ať mi dědeček vysvětlí stroječek!’“ 

Strýc Miloš Havel, filmový producent, vnášel do rodiny bohémského ducha a otec Václav M. Havel, jenž proslul jako stavitel areálu Barrandovských teras, zase budovatelské nadšení: „Podnikání ve stavebnictví pro něj bylo životní náplní. Vštěpoval nám, že slovo podnikatel není nadávka, že to je člověk, který něco vytváří. A nedělá to jen pro peníze, ale pro samotný smysl té věci.” 

Inspirativní podhoubí 

Ivan M. Havel ani později v životě nevnímal své předky jako příslušníky prvorepublikové smetánky, ale jako činitele inspirativního podhoubí, které utvářelo jeho osobnost: „Vyrůstal jsem v rodinném prostředí, kde se stále mluvilo o zajímavých věcech, debatovalo se, mělo to takový šmrnc. Moje dětství bylo bezstarostné, intelektuálně zajímavé.“ 

Stáhnout obrázek

V době jeho nejútlejšího dětství trávili Havlovi čas střídavě v pražském domě č. p. 2000 na Rašínově nábřeží a v letním sídle na Havlově na Českomoravské vysočině. Otcovi přátelé se sem sjížděli na hony a Ivan v místních lesích nacházel první předměty svého vědeckého zkoumání – brouky. Četl knihy o tom, jak je správně preparovat, a vášeň pro brouky jej držela až do doby dospívání. 

„Pak mi těch zvířátek začalo být líto. Něco se ve mně muselo změnit, probíhalo to asi pozvolna. Začalo mi vadit je usmrcovat. Dnes nezabiju ani mouchu. Plácnu komára, který příliš obtěžuje, ale že bych cílevědomě zabil zvířátko, které leze po stole – to ne.“ 

Nešlo jen o to, uživit rodinu 

„Uživit rodinu, to u nás před válkou nebylo důležitým tématem. Spíš šlo o to, dělat něco ve prospěch ostatních, pro lidi a pro město. Moji předkové viděli smysl života v tom, jak něco zvelebit, aniž by přihlíželi k osobnímu prospěchu,“ vyprávěl Ivan M. Havel. Po únorovém převratu roku 1948 se to ale změnilo. 

Otci znárodnili palác Lucerna a nakonec komunisté nedodrželi ani původní slib, že ho tam nechají pracovat jako ekonoma: „Ale dlouho ho drželo nad vodou, že všichni jeho bývalí zaměstnanci si ho považovali. Když jsme v létě chodívali na obědy na Barrandov, obskakovali nás a dávali nám různé slevy. Vyprávěli otci, co nového v podniku zařídili, třeba že koupili nový koberec. Snažili se ho potěšit tím, že stále udržují úroveň,“ vyprávěl Ivan M. Havel. 

Stáhnout obrázek

Matka se snažila vylepšit finanční situaci rodiny prodejem šperků a později si hledala různá přechodná zaměstnání, například malovala oči a rty panenkám z podniku Hamiro. Když Havlovi dostal příkaz k vystěhování z Prahy, podařilo se jim odvrátit hrozbu, že půjdou do pohraničí, a znovu našli dočasné útočiště na Havlově. 

Ivan M. Havel začal studovat, stejně jako jeho bratr, na elitním chlapeckém gymnáziu, v poděbradské Koleji Jiřího z Poděbrad. Jenže v roce 1950 je vyloučili a Ivana čekala anabáze po různých základních školách v centru Prahy. Na konci deváté třídy měl sice samé jedničky, škola mu ale doporučila, aby se šel učit na kotláře. Jeho matka, které velmi záleželo na formálním vzdělání, se téměř zhroutila. 

Nakonec nastoupil do učení na jemného mechanika a díky matčiným emotivním intervencím mu bylo umožněno, aby se zapsal do učení na večerním gymnáziu. Veškerý jeho čas pro příští tři roky tak zabralo studium – přes den na učilišti a večer na gymnáziu, kde ho nakonec nechali i odmaturovat. 

Svobodné debaty Šestatřicátníků

I v době, kdy bratři Havlovi neměli přístup k oficiálnímu univerzitnímu vzdělání, je obklopovala celá řada inspirativních osobností. Patřili k nim Ilja Kříženecký, astronom Hubert Slouka, Otto Wichterle či deskriptivní geometr a svobodný zednář, profesor František Kadeřávek: „Nějaký čas jsme si korespondovali, navzájem jsme si na pohlednicích posílali rébusy,” uvedl Ivan M. Havel. 

Stáhnout obrázek

Okruh zajímavých lidí, mezi nimiž se pohybovali, brzy doplnila také skupina Šestatřicátníci, kterou vedl jeho bratr Václav. Mladí intelektuálové a umělci narození kolem roku 1936 se scházeli v kavárně Slavia. Chodili sem básník Jiří Kolář, literár Josef Hiršal, literární vědec Václav Černý, malíř Kamil Lhoták či překladatel Zdeněk Urbánek. Z Brna dojížděli básník Jiří Kuběna a básnířka a překladatelka Viola Fischerová. 

„Nepatřil jsem mezi ně, ale býval jsem připuštěn k jejich rozhovorům,“ vzpomíná Ivan M. Havel. Do Slavie přicházel většinou v sobotu po poledni, když skončil dopolední směnu v práci: „Na Balabence jsem nasedl na tramvaj, jel jsem do rôtisserie v Mikulandské ulici, kde jsem si dal dobrý oběd a užíval jsem si, že už nejsem u ponku. Pak jsem zamířil do Slavie a tam se sedělo tři, čtyři hodiny. To býval vrchol mého týdne. Nebylo ani tak důležité, o čem se mluví, ale že se mluví volně.“ 

Ptydepe pod vlivem absurdního divadla 

Pod vlivem Šestatřicátníků se i Ivan M.Havel pustil do literární tvorby.  Výsledkem byla fantaskní novela Arsemid, která vznikala od druhé poloviny padesátých let. „Snažil jsem se napodobovat, co se dalo – jsou tam narážky na Franze Kafku, Lawrence Sterna, Ladislava Klímu… Chtěl jsem si vyzkoušet, jaké to je něco napsat.“ Kniha po roce 1990 opakovaně vyšla tiskem a do každého dalšího vydání Ivan M. Havel připsal nové kapitoly: „Arsemid tak prožil tři nebo čtyři životy.” 

Stáhnout obrázek

Jeho dalším příspěvkem do světa literatury se stalo slovo „ptydepe“, které do dnešních dnů zlidovělo jako výraz pro nesrozumitelný úřední či odborný jazyk, bezobsažnou mluvu frází či synonymum orwellovského newspeaku. 

„Pod vlivem absurdního divadla jsem si chtěl vyzkoušet něco podobného. Napadlo mě, že napíšu divadelní hru, ve které se bude mluvit nesrozumitelným jazykem. Začal jsem ji sepisovat a vytvořil jsem asi čtyři stránky, které jsem nechal bratrovi ležet na stole. Po nějaké době se mi ozval, že by to chtěl použít v nějaké hře. A že by prý potřeboval vymyslet pro onen jazyk gramatiku. Vytvořil jsem tedy jakási pravidla, například že když jsou si slova blízká významem, nesmějí si být podobná. Byl jsem překvapen, když se ptydepe nakonec dostalo i do slovníků,“ usmíval se Ivan M. Havel. Jeho ptydepe poprvé zaznělo na prknech Divadla Na zábradlí ve hře Václava Havla Vyrozumění. 

A ještě jednou vstoupil svou kreativitou do světa umění – když ho bratr Václav požádal, aby pro inscenaci Krále Ubu v Divadle Na Zábradlí zhotovil zvláštní mechanickou dekoraci.  „Chtěl, abych jim pro toto představení vyrobil zvláštní patafyzický stroj, který nemá žádný praktický účel,“ vzpomínal Ivan M. Havel. 

„Tehdy jsem ještě pracoval v dílně, takže jsem měl přístup ke strojům a materiálům. Nasbíral jsem doma v kredenci různé objekty, které se kdysi používaly v kuchyních, síta, vařečky, kvedlačky nebo kuchyňskou váhu. Z těchto objektů jsem sestavil stroj, který poháněl malý motorek.“ 

Amerika byla něco jako Mars 

Po velkém úsilí se Ivanu M. Havlovi přece jen podařilo dostat se na vysokou školu, večerně vystudoval elektrotechniku na ČVUT. A v době politického uvolnění v druhé polovině 60. let dokázal něco u nás tehdy neslýchaného:  obeslal sedmadvacet amerických univerzit se žádostí o stipendium a byl přijat k doktorandskému studiu na univerzitě v kalifornském Berkeley. 

Stáhnout obrázek

„Tehdy pro nás Amerika byla něco jako Mars, něco šíleně vzdáleného, nedostupného, vlastně neexistujícího,“ popisuje své pocity, když si na mapě našel Berkeley u zálivu s výhledem na San Francisco. Tématem jeho disertační práce, na níž měl v Berkeley pracovat, byla metateorie programovacích jazyků – průsečík kybernetiky a teoretické matematiky. 

„Kromě matematických přednášek jsem ale chodil na všechno možné, buddhismus, filozofii i umění,” dodává. Po třech měsících se k němu v USA připojila i tehdejší manželka Květa, přivydělávali si jako správci činžovního domu, takže bydlení poblíž kampusu měli zadarmo. 

I na univerzitě v Berkeley zaznívaly, tak jako po celém západním světě, ozvěny levicového studentského hnutí. Pro Ivana M. Havla jako občana totalitní komunistické země bylo těžko pochopitelné, že americká mládež bojuje proti svému establishmentu: „My jsme to nechápali. Ať jsou rádi, že mají svobodu! Ať do toho nerejou! Ale to se jim nedalo vysvětlit. Byli jsme pro ně takový zvláštní případ, asi nás tolerovali jako cizince. My jsme na jejich hnutí pohlíželi s jakýmsi odstupem.“

Setkával se tu s mnoha českými krajany, on sám však o emigraci neuvažoval: „Samozřejmě, i mně tato otázka byla mnohokrát položena. Ale rozhodl jsem se, že patřím sem, do Čech. Ať táhnou Rusové, proč bych jim měl ustupovat? Rodinné důvody, ostrůvky kamarádů, to vše bylo důležité. Věděl jsem, že v Americe bych mohl mít dům s bazénem a veškerý komfort, ale kdybych na tuto cestu kývl, po nějaké době bych asi začal mít špatný pocit, že soused má větší bazén, větší auto…“ 

Bolševici uštipovali svobody po kouscích 

Když se v roce 1971 vrátil do Československa, přijížděl do zcela jiné země. Na studia odešel v období relativního uvolnění, vrátil se do tvrdé normalizace:

„Žil jsem v iluzi, že v roce 1968 jsme se spojili proti společnému nepříteli a že to tak už zůstane. Ale to byl velký omyl. Během těch tří let se lidé změnili. Ta proměna nebyla ze dne na den, bolševici uštipovali svobody po kouscích. Postupně lidi zmanipulovali – vnukli jim myšlenku, že když se budou zajímat jenom o svůj obor nebo o své soukromí, když se budou vyhýbat jakékoli veřejné činnosti, bolševik je nechá na pokoji.“ 

Situace byla nová i v tom, že najednou už neměl kádrové potíže kvůli buržoaznímu původu, ale kvůli bratru Václavovi. „O Vánocích 1976 se u nás bratr zastavil. Řekl nám, že se chystá jakási velká věc, že to bude choulostivé a že doporučuje, abychom to nepodepisovali. Prý stačí, když to podepíše jeden z rodiny,“ líčil Ivan M. Havel, jak se dozvěděl o prohlášení Charty 77. 

„Zprvu jsem to nebral jako něco zásadně důležitého. Důležité to začalo být až s odezvou, kterou to vyvolalo. Bolševici tomu udělali větší reklamu, než by dokázali sami chartisté.“ Ivan M. Havel tedy Chartu 77 v první vlně nepodepsal a později už se mu do toho nechtělo: „Nezdálo se mi vhodné podepisovat to v nějaké třetí řadě.“ 

Únik do světa intelektuálů 

Zvědavost a touha po vědění, které ho poháněly celý život, ho přivedly k organizaci bytových seminářů, jejichž společným jmenovatelem se stalo setkávání lidí z různých oborů. Chodili tam lidé z nejrůznějších prostředí, disidenti, lidé z šedé zóny, lidé, kteří běžně přednášeli na univerzitě nebo pracovali v Akademii věd. Lišili se spíš tím, jak byli nebo nebyli při těchto schůzkách opatrní,“ vzpomíná Ivan M. Havel. 

Stáhnout obrázek

Všeobecně převládal názor, že účastníci seminářů jsou pod nepřetržitým dohledem StB, to ale podle Ivana M. Havla zřejmě nebylo reálné. „Nejvíc jsme se obávali prostorového odposlechu, tedy mikrofonu ve stropě. Museli jsme si zvyknout choulostivé věci neříkat nahlas, raději se psalo,“ popisoval. „Ale podle mého názoru spolehlivějším zdrojem byl nějaký agent – jistě mezi námi nějací nasazeni byli.“ 

Dalších setkání se účastnil na Hrádečku, kde pořádalo svá sympozia neoficiální sdružení filosofů Kampademie. „Účastnili se Radim Palouš, Pavel Bratinka, Daniel Kroupa, Martin Palouš a Zdeněk Neubauer,“ vzpomínal Ivan M. Havel. „Vždy jsme nastolili nějaké hlavní téma, o kterém jsme debatovali. Některá témata se pak přenášela dál na bytové semináře. Pro mě to byla oblíbená příležitost zmizet z běžného života a pobývat v intelektuálnějším prostředí, i když nemohu říci, že bych všemu rozuměl – filozofové měli svoji vlastní hantýrku.“ 

Znovu mělo smysl psát 

V roce 1979 převzal po Daně Horákové, která se svým manželem, režisérem Pavlem Juráčkem, emigrovala do Německa, organizaci vydávání samizdatové Edice Expedice. Jejím původním záměrem bylo rozšiřovat knihy již vydané v Edici Petlice Ludvíka Vaculíka, brzy ale začala přicházet s vlastními tituly mladších autorů, sbírkami undergroundových básníků i překladovou literaturou. 

„Řada zakázaných autorů přestala psát, protože neměli šanci na vydání. Samizdatová vydavatelství jim dala novou motivaci k psaní, zbavila je letargie, protože jejich díla byla nyní – aspoň ,jakoby‘ – vydávána, měla vazbu a šířila se mezi lidmi,“ vysvětlil Ivan M. Havel význam Edice Expedice, která vydala celkem přes dvě stovky titulů. 

Ivan M. Havel spolu se švagrovou Olgou Havlovou organizoval celý řetězec činností vedoucích ke vzniku samizdatové knihy – od setkání redakční rady, přes předání rukopisu písařkám, jeho korektury, předání knihvazači až po co nejrychlejší distribuci k cílovým „zákazníkům”, kteří za knihy platili na tu dobu značně vysoké sumy, 100 až 200 korun za výtisk. Přesto byl celý podnik zcela neziskový a kromě písařek na něm všichni zúčastnění pracovali zdarma.  

Po dvou letech se ale hladce fungující stroj načas zadrhl: Ivan M. Havel, Olga i desítky dalších disidentů byli zatčeni poté, co Státní bezpečnost zadržela na hranicích karavan pašující do Československa zahraniční literaturu a různé rozmnožovací technologie. Policie Ivanu M. Havlovi také zabavila celou jeho domácí knihovnu složenou z publikací Edice Expedice. „To všechno mi odvezli. Při výslechu mi potom vyšetřovatel ukazoval, jak mu to stojí v koutě, a otráveně říkal: ,To všechno musím přečíst, abych zjistil, jestli v tom je něco závadného.’“

Za pár dní jej sice propustili, ale až do listopadu 1989 nad ním jako Damoklův meč viselo obvinění z podvracení republiky, za které mohl být odsouzen na tři až deset let. 

Profesor, který přednáší u tabule 

Ke konci osmdesátých let Ivan M. Havel vnímal proměnu atmosféry ve společnosti, oceňoval, že peticí Několik vět se poněkud smazala hranice mezi disentem a „normální“ společností. Za velmi významný ale považoval moment, kdy Prahou proudili občané tehdejší NDR a nechávali v ulicích města své trabanty, aby mohli uprchnout přes zeď na západoněmecké velvyslanectví: 

„Mít auto, to v té době něco znamenalo, v každé rodině to byla svátost. A oni ta auta tady nechávali a skákali někam přes zeď… Mně nešlo o ten akt útěku, ale o to, že si obyvatelé Prahy všimli, že pro někoho je svoboda důležitější než vlastnictví auta. Možná i to byl jeden z momentů, které pomohly změnit jejich myšlení.“ 

Stáhnout obrázek

O pár měsíců později se již účastnil dění v koordinačním centru Občanského fóra. „Neměl jsem tam extra významnou funkci,” poznamenal skromně, ale řada jeho tehdejších spolupracovníků poukazuje na jeho důležitou úlohu: právě on vnášel do chaotické činnosti OF určitý řád a vytvářel jeho strukturu. „Lidé si mě z Laterny Magiky pamatují jako ,profesora‘, který přednáší u tabule a ukazuje nějaké pavouky na plachtách z balicího papíru. Ale pozorovat dění mě bavilo víc než to ouředničení,“ uvedl.

Touha vědět tak trochu všechno o všem 

Brzy poté ale využil příležitosti vrátit se naplno do světa vědy: realizovat nápad na založení transdisciplinárního vědeckého centra, které by propojovalo specialisty z různých oborů, exaktních i humanitních. Tato idea velmi konvenovala jeho celoživotní zálibě dozvídat se informace z nejrůznějších disciplín, vědět tak trochu „všechno o všem“. 

„Chtěli jsme vytvořit prostředí, kde tito lidé budou na jednom pracovišti, budou spolu mluvit, ne si pouze korespondovat, a podporovat tak atmosféru mezioborové spolupráce,“ vysvětlil. Tak na půdě Univerzity Karlovy vzniklo Centrum pro teoretická studia, později propojené s Akademií věd a Archivem Jana Patočky. 

Stáhnout obrázek

Centrum pro teoretická studia stále funguje, podle Ivana M. Havla je ovšem problémem, že vědci jsou dnes systémem hodnocení stále více tlačeni k úzké specializaci: „Musejí publikovat ve svém oboru, ve velmi specializovaných impaktovaných časopisech, jinak nepřežijí. A to je tlačí od sebe. Spolupráce mezi disciplínami není v jejich ekonomickém zájmu.“  

Ivan M. Havel se v roce 1990 také stal šéfredaktorem časopisu Vesmír, který v té době obměnil svoji redakční radu a přizval ke spolupráci vědce, kteří do té doby z politických důvodů neměli příležitost vyniknout ve svých oborech. 

Nežil jsem ve stínu svého bratra 

O kandidatuře Václava Havla na prezidenta se Ivan M. Havel dozvěděl až ve chvíli, kdy byl jeho bratr rozhodnut ji přijmout. Jeho kandidatura podle jeho slov odřízla Václava Havla jak od Občanského fóra, tak od jeho širší rodiny. 

„Vytvořil se kolem něj takový tým, který se staral o jeho prezentaci. Uzavřeli se s ním do prvního patra Špalíčku a od té chvíle vládla jakási disharmonie mezi tímto týmem, potažmo Hradem, a zbytkem Občanského fóra,“ popisuje Ivan Havel. Podobné to bylo i v jejich společné domácnosti: „Sice jsme dál bydleli v tomtéž bytě v domě na nábřeží, ještě pár týdnů, ale to nehrálo roli. Ráno ho odvedla ochranka a večer ho zase přivedla. Nebyl klid na nějaký rozhovor.“ 

Stáhnout obrázek

Brzy poté zasáhla do jejich vztahů také restituce Paláce Lucerna. Oba bratři na ni měli rozdílné názory. „Můj bratr byl zásadně proti tomu, aby byl vlastníkem. Příčilo se mu to. Nechtěl být kapitalista. O majetku mluvil jako o balvanu, kterého se chce zbavit,“ vysvětloval. „Naproti tomu já jsem spíš tradicionalista a myslím si, že rodinný majetek má mít pokračování.“

Ivan M. Havel nikdy neměl pocit, že by žil „ve stínu“ svého bratra Václava, připouštěl však, že mnoho lidí mu to v komunikaci dává znát: „Snadno poznám, když se ke mně někdo chová až nápadně tak, aby bylo zřejmé, že mě do toho stínu nestrká. A někdo mě tam strká automaticky, zcela samozřejmě. Jsou různé postoje. Já osobně jsem se nikdy necítil nijak poškozený, nejsem v tomto směru přecitlivělý.“

Ostatně, jako bytostný vědec se snažil dívat se sám na sebe i svět okolo s odstupem a sebereflexí. „Vždy a na všechno se dívat z odstupu, z ptačí perspektivy. Nebýt v tom po uši namočen a reflektovat se jako jedinec i jako společnost. Dívat se na sebe sama a nepropadnout ani pýše, ani sebeostouzení,“ zní jeho doporučení.

V předlistopadovém Československu měli lidé jen několik málo možností, jak získat necenzurované informace: z vysílání zahraničních rozhlasových stanic, šeptandou, z knih a časopisů propašovaných ze zahraničí a nebo ze samizdatu. Jak nasvědčuje ruský původ slova samizdat (zkratka od „samoizdatělstvo“, tedy samo-vydávání), jako první se mu věnovali ruští disidenti už od padesátých let. Prvním samizdatovým románem byl slavný Pasternakův Doktor Živago.

„Někdy okolo roku 1971 nebo 1972 jsem si uvědomil, že u nás něco hrozně chybí, že tu nejsou samizdaty,“ vzpomínal Ivan Havel, mladší bratr prezidenta Václava Havla. „Vědělo se, že v Rusku jsou, ale u nás se tomu nikdo nevěnoval. A tak to pak to vzniklo.“První samizdatové vydavatelství založil Ludvík Vaculík v roce 1972. Ve své Edici Petlice publikoval hlavně autory zavedené už před rokem 1968, kteří za normalizace náhle přišli o možnost vydávat.

O tři roky později se filozofka a historička Daňa Horáková spolu s Václavem Havlem rozhodla založit svou vlastní edici. Její název inspirovala poznámka Danina přítele, režiséra Pavla Juráčka:

„Sotvaže jsem s Vaškem začala plánovat, jak ten náš samizdat rozjedeme a že si od něj slibujeme málem misionářskou obrodu, ,osvícení’ celého národa, [Pavel Juráček] suše poznamenal, že se to poslouchá jako tažení proti temnu. A pro mě, vášnivou čtenářku a obdivovatelku Jiráska, to bylo, jako když škrtne zápalkou…“ vzpomíná Daňa Horáková v knize Gabriely Romanové Příběh Edice Expedice. Juráčkův poukaz na „temno“ jí totiž připomněl obrozeneckého nakladatele Krameria a jeho vydavatelství Česká expedice.

Tak se zrodila Edice Expedice, jejímž původním záměrem bylo vydávat knihy z Edice Petlice ve více kusech. Ale brzy začala publikovat také své vlastní tituly od filosofů Zdeňka Neubauera či Radima Palouše, mladších autorů či undergroundových básníků, ale i překladovou literaturu.

Pět korun za stránku a prvopis do koše

„Řada lidí v době normalizace přestala psát, protože to nemohli nikde vydat. A najednou znovu pocítili touhu psát, protože nepsali do šuplíku, jejich text se dostal mezi lidi ve vázaném vydání. Mohlo je to motivovat k psaní a zbavit určité letargie, ve které žili,“ popsal Ivan Havel jeden z významů samizdatu.

Stáhnout obrázek

Vedení Edice Expedice převzal od Dani Horákové poté, co v roce 1979 emigrovala s Pavlem Juráčkem do Německa, a po uvěznění Václava Havla se jeho spolupracovnicí stala jeho švagrová Olga Havlová. 

Ivan Havel do vydávání knih zavedl větší systematičnost, o všem si vedl pečlivé šifrované záznamy. Edice Expedice pod jeho vedením vydala do roku 1981 sto devatenáct titulů. Později se jim říkalo „černá řada“, protože byly vázány v černém suknu získaném ze smutečních praporů.

Na začátku celého logistického řetězce vydávání samizdatových knih v Edici Expedice stála redakční rada, přezdívaná Admiralita, v níž kromě Václava a Ivana Havlových zasedal i kritik Jan Lopatka, překladatel Zdeněk Urbánek či filosof Martin Palouš. 

Texty vybrané redakční radou putovaly k písařkám. Ty texty opisovaly na psacích strojích v deseti až šestnácti kopiích, což umožnily tzv. kopíráky neboli průklepáky, tedy uhlové papíry. Písařky musely do klávesnic pracích strojů silně bušit, aby se písmenka propsala na co nejvíce listů, přičemž ty poslední bývaly téměř nečitelné.

„Státní bezpečnost věděla, že písařky jsou slabší články, a zaměřovala se na ně. Ale odhalili jich jen málo,” konstatoval Ivan Havel. Písařky většinou nepatřily mezi disidenty, pracovaly jako sekretářky v různých firmách a navzájem se neznaly.

Stáhnout obrázek

Při opisování samizdatových textů dost riskovaly, protože musely pracovat buď v noci (kdy hrozilo, že rachocení psacího stroje uslyší sousedé), anebo v zaměstnání v pracovní době. Za svou práci dostávaly zaplaceno, pět korun za stránku, protože jak zdůraznil Ivan Havel: „Nikdo nemohl očekávat, že tu úmornou a zdlouhavou práci budou odvádět z pouhého nadšení.“ K úmornosti jejich práce patřilo i to, že když na stránce udělaly několik překlepů, musely ji vyhodit a začít znovu.

Prvopis opsaného textu se vždy vyhazoval, protože StB by z něj snadno mohla rozpoznat, na kterém psacím stroji byl pořízen. Pro svázání knih se používaly pouze kopie. Následoval proces zvaný „slízávání“, kdy se jednotlivé stránky rukopisu musely seřadit za sebou. V početnějších disidentských rodinách se na tom pracovalo i s dětmi:

„S Bendovými jsme u nich na chalupě udělali na stole dvanáct hromádek. S dětmi jsme pak obcházeli kolem stolu a každý měl v ruce všechny kopie svých stránek, které pokládal jednotlivě na hromádky. Tak se stránky seštosovaly do správného pořadí,“ popsal Ivan Havel.

Do všech kopií se musely zanést případné korektury, čehož se často ujímala Olga Havlová. Nakonec kniha putovala ke knihvazači Františku Cinkovi, u něhož se později „vyučila“ také Ivanova žena Dagmar.

Odběratelé hotových knih za ně platili sto až dvě stě korun, což bylo na tu dobu opravdu hodně – knihy v knihkupectvích stály jen zlomek této částky. Přesto peníze sotva stačily na pokrytí výrobních nákladů. Autoři a redaktoři pracovali zadarmo, autorská práva k překladům nikdo neřešil, honorář dostávaly jenom písařky a knihvazač.

Pašerácká stezka přes železnou oponu

Vydávání samizdatu by se neobešlo bez podpory ze zahraničí. Kromě finanční pomoci Nadace Charty 77, kterou ve Stockholmu založil František Janouch, byl velkým podporovatelem také historik Vilém Prečan, jenž v roce 1976 emigroval do Německa. Ten shromažďoval samizdatovou literaturu vydanou za železnou oponou a podílel se na jejím dalším rozmnožování a šíření.

Stáhnout obrázek

Jak se ale samizdatové texty dostávaly z Československa na Západ? Sloužila k tomu „pašerácká stezka“, kterou už od roku 1969 vyšlapával Jan Kavan pobývající v Londýně. Několikrát do roka vypravoval do Československa karavan, který navenek vypadal jako prázdninové vozidlo pro kempování v přírodě. V jeho stěnách, stropu a vnitřním zařízení byly skrýše, kam se dala poschovávat spousta zakázaných knih, časopisů i technologických zařízení, třeba kamery nebo menší kopírky.

Karavan vozil do Československa hlavně zahraniční tiskoviny a zpět vyvážel samizdaty. V síti dodavatelů byli zapojeni i Pavel Tigrid, který v Paříži vydával časopis Svědectví, a Jiří Pelikán, který v Římě publikoval Listy.

Kavanovou „českou spojkou” byl zpočátku Petr Pithart. „Začalo to nečekaně, v pasáži kina Jadran, když mi jeden člověk podal ruku a mně v ní zůstal papírek složený na 1×1 cm, mnohokrát přeložený a přelepený izolepou,“ vyprávěl Petr Pithart, který za tři a půl roku od této události vybudoval ve spolupráci s Kavanem funkční obousměrný kanál pro knihy, rukopisy, texty a vzkazy.

Převážení fungovalo několik let a Petra Pitharta tato činnost postupně psychicky vyčerpávala. Definitivně skončil poté, co podepsal Chartu 77 – tím na sebe totiž upozornil Státní bezpečnost, takže by mohl ohrozit konspiraci okolo zásilek.

Stáhnout obrázek

„V té poslední fázi, než jsem podepsal Chartu, už jsem byl opotřebovaný. Poznal jsem to podle toho, že moje žena říkala: ‚Petře, že oni zase přijedou?‘ Viděla, jak strašně jsem nervózní. Už i v obyčejném klaksonu z ulice jsem slyšel nějaké znamení. Byl jsem pyšný, že to dělám takovou dobu bez chyby, ale čím dál víc jsem se bál, že nějakou drobnou chybu udělám a stane se průšvih,” vzpomíná.

Jeho úlohu převzala socioložka Jiřina Šiklová, která Chartu 77 nepodepsala právě proto, aby k sobě nepřitáhla pozornost Státní bezpečnosti a distribuci neohrozila. „Myslím, že to mělo velký význam,” uvedla k pašování samizdatů Jiřina Šiklová a vysvětlila:

„Jan Kavan se obracel na novináře, kdežto Vilém Prečan dostával přese mne ven texty, které pak v cizině vydávali. Například příspěvky pro Pavla Tigrida do Paříže. Představte si, že v té době vám najednou vyjde v Paříži číslo Svědectví Pavla Tigrida, který byl naší StB považován za nejhoršího belzebuba, a vyjde mu ve Svědectví celé pražské číslo, které je připraveno z textů jen a jen českých nebo slovenských autorů. To byla taková darda!”

Stojí to za to, nechat se zavřít?

Jiřina Šiklová svou roli „české spojky“ se zahraničím spolehlivě plnila čtyři roky – až do události, která ji téměř na rok dostala do vězení a na nějakou dobu ochromila jak pašování literatury, tak vydávání samizdatů.

Státní bezpečnost se už od sedmdesátých let marně snažila odhalit, kudy se české texty dostávají na Západ a jakou cestou k nám proudí zahraniční literatura. Dělo se tak s pomocí Pavla Muraška, chartisty a bývalého politického vězně, kterého StB získala ke spolupráci. Domníval se, že spolupracuje se sovětskou KGB – Státní bezpečnost ho v tomto směru podvedla. Muraško začal s Jiřinou Šiklovou spolupracovat a díky němu měla StB zásilky ze Západu pod dohledem už od podzimu 1980.

Stáhnout obrázek

Akci nazývanou Delta či Kamion uskutečnila Státní bezpečnost v noci 27. dubna 1981. Toho dne pozdě večer zadrželi na hraničním přechodu v Dolním Dvořišti karavan, který řídili dva mladí Francouzi, advokát Eric Gilles Thonon a studentka práv Françoise Anis. Ve skrýších v karavanu našli na čtyři sta kilogramů tiskovin i technologická zařízení. Tento obsah se stal klíčem k odhalení rozsáhlé disidentské sítě a začalo velké zatýkání. Několik desítek lidí se ocitlo u výslechů, Jiřina Šiklová putovala do vazby v ruzyňské věznici, kde strávila deset měsíců.

„Jestli stojí jakákoli myšlenka za to, aby se kvůli ní nechal člověk zavřít? Ano, já myslím, že to stojí za to, i když řada lidí říká, že to za to nestojí,” konstatovala později.

Státní bezpečnost si přišla také pro Ivana Havla a Olgu Havlovou, tehdejší hlavní vydavatele Edice Expedice. „Udělali nám domovní prohlídky a naprosto všechno zabavili. Já jako knihofil jsem měl po jednom výtisku od každé publikace, co jsme vydali. To všechno odvezli. Při výslechu mi vyšetřovatel ukazoval mé knihy, naskládané v koutě, a otráveně říkal: ,To všechno musím přečíst, abych zjistil, co je v tom závadného.’ Ale my jsme ,závadné’ politické texty tolik nevydávali, i když samozřejmě, že oficiálně by vyjít nemohly,“ líčil Ivan Havel.

Ve vazbě byl jenom čtyři dny, ale jeho knihy zůstaly v policejním archivu celých osm let, až do pádu režimu v roce 1989. Nad Ivanem Havlem také až do té doby viselo obvinění z podvracení republiky, za které mohl být odsouzen k mnohaletému trestu. K soudnímu procesu ale nikdy nedošlo.

To víte, je to složitý

Státní bezpečnost původně plánovala velký politický proces, v němž by uvěznila všechny aktéry samizdatových vydavatelství a pašerácké sítě. Jiří Pelikán, tehdy již poslanec Evropského parlamentu, však k záležitosti přitáhl pozornost zahraničních médií a k monstrprocesu nikdy nedošlo. Jako poslední ze zadržených se na svobodu dostala právě Jiřina Šiklová v březnu 1982.

Stáhnout obrázek

Byla poněkud rozčarovaná, že během jejího věznění nikdo znovu nenavázal kontakty se Západem: „Ti lidé, co tu zbyli, a bylo jich dost, třeba nebyli schopní ani pořádně obnovit kontakty s Jiřím Pelikánem, aby sem zásilky někudy chodily. Tak to pro mě bylo překvapující a trochu mě to zklamalo. Po mém návratu se tedy distribuce znovu obnovila.“

Načas ustalo i vydávání Edice Expedice, kterou v té době nahradila dočasná Edice Svíce, řízená Pavlem Bratinkou. Edice Expedice však znovu zahájila svou činnost po propuštění Václava Havla v roce 1983.

A samizdat, řečeno slovy tehdejší oficiální moci, „podvracel republiku“ až do roku 1989.

„Můj ty bože, měli my jsme heroické mládí!“ ohlíží se za začátky samizdatu Daňa Horáková v knize Příběh Edice Expedice.  „Ale za to, za onen pocit, že děláme něco správného, něco, co vyhlodává základy demagogickému režimu, a současně navzdory – či snad právě díky – ohrožení skýtá radost ze života, vlastně vděčíme vnějším podmínkám čili totalitě.”

Smysl samizdatu, který probouzel k životu jak jeho tvůrce, tak i čtenáře, připomíná i Jiřina Šiklová: „Obrovsky to povzbudilo další lidi, že má cenu psát. Tisíce a možná statisíce lidí četly texty, které byly takzvaně na indexu. Čili ti lidé žili. Bylo to povzbuzení jak pro autory, tak pro čtenáře nebo posluchače Svobodné Evropy. Protože jinak by si mysleli, že ti autoři neexistují, nebo že zemřeli,“ uvedla a přidala osobní vzpomínku: 

„Mě se třeba sousedé kolem naší chalupy ptali, jak je možné, že se texty českých autorů žijících v republice vysílají ve Svobodné Evropě. Samozřejmě jsem jim nic nevysvětlovala, říkala jsem: 'No to víš, to je složitý.’“

„Čtyři dny nám nikdo nic neřekl. Čtyři dny nikdo nic nevěděl a ještě lidi poslali na prvomájovou manifestaci,“ řekl Paměti národa Bohdan Ševčuk, který žil s manželkou a dvěma dětmi na Ukrajině do roku 1997, kdy se přestěhoval do Česka. V roce 1986 bydlel v oblasti zasažené radioaktivitou, která se rozšířila po výbuchu jaderného reaktoru ve čtvrtém bloku černobylské elektrárny.

Bohdan Ševčuk pracoval jako řidič. Jeho kolegy šoféry prý posílali do Černobylu, aby se podíleli na obnově a vyčištění zóny kolem reaktoru. Neměli prý žádné informace o zamoření a všechny zasáhla vysoká dávka radiace. „Část z nich před jízdou do zóny kolem Černobylu vypila dvě deci vodky,“ prohlásil Bohdan Ševčuk. „Ti, kteří to udělali, přežili. Ostatní později zemřeli,“ tvrdí. 

Manželé Svobodovi v Estonsku nic netušili

Podle Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) se po černobylské havárii uvolnilo do ovzduší tolik radiace, jakou by vyvolalo čtyři sta atomových bomb svržených na Hirošimu. Sovětská vláda to tajila před světem i 35 000 obyvateli města Pripjať v těsném sousedství elektrárny, kteří tak strávili sobotní slunečné odpoledne venku vystaveni radiaci 400krát převyšující normu. Evakuace Pripjati byla zahájena asi 36 hodin po nehodě, kdy už si mnoho obyvatel stěžovalo na bolesti hlavy a zvracení.

Šestadvacátého dubna 1986 a během dalších třech měsíců zemřelo kvůli jaderné havárii 31 lidí. Odhady konečného počtu úmrtí se pohybují od 4000 až po jeden milion, neboť onemocnění v důsledku ozáření se mohou u lidí ze zamořených oblastí a jejich potomků teprve projevit.

Stáhnout obrázek

Černobylskou havárii zavinila nevhodná konstrukce reaktoru a chyby personálu při jeho zkoušce. Luděk Svoboda prožil jadernou pohromu ve svých třiapadesáti letech během dovolené v Sovětském svazu. Se svou ženou Dagmar tehdy cestoval po Estonsku. O jaderné katastrofě Svobodovi nic netušili, Sovětský svaz ji utajoval. První kusé informace vydala zpravodajská agentura TASS až v pondělí 28. dubna 1986.

Zprávy o nebezpečné radioaktivitě na území Sovětského svazu se o den dříve rozletěly do světa ze Švédska, kde zaměstnanci Forsmarkské jaderné elektrárny zaznamenali 27. dubna 1986 radioaktivitu na svém oblečení.

„V době výbuchu jsme byli na dovolené v pásmu zasaženém radioaktivním spadem v estonské Narvě, odkud jsme pokračovali do Tallinnu,“ uvedl pro Paměť národa Luděk Svoboda. Radioaktivní mrak se z Černobylu táhl ke Skandinávii právě přes Estonsko a další pobaltské republiky.

Zhruba tři roky po dovolené v Sovětském svazu manželé Svobodovi onemocněli. Dagmar se již nikdy neuzdravila a její stav se neustále zhoršoval. Zemřela v roce 1993. Podle Luďka Svobody u ní lékaři nemoc z ozáření v podobě chronických dopadů na organismus sice nepotvrdili, ale ani nevyloučili.

Děti v Kyjevě seděly venku v zamořeném prachu 

Kyjev, hlavní město tehdejší Ukrajinské sovětské socialistické republiky, leží pouze 110 kilometrů od Černobylu. Pět dní po jaderné havárii 1. května 1986 tam komunisté pořádali pompézní oslavy Svátku práce. „Výbuch byl 26. dubna a ještě 5. května o tom nikdo nevěděl. Ve městě probíhala akce, při které děti kreslily na chodníky,“ upozornil výtvarník Vjačeslav Iljašenko, jemuž bylo v době katastrofy 26 let a učil v Kyjevě výtvarnou výchovu.

Stáhnout obrázek

„Desítky dětí seděly na asfaltu v prachu a jejich učitele nikdo nevaroval a neřekl jim, že nedaleko došlo k jaderné havárii. Děti byly venku v nejhorší době, měly být doma a kvůli obrovské radiaci nevycházet ven,“ dodal. Vjačeslav Iljašenko se o výbuchu v jaderné elektrárně dozvěděl od matky. Řekl jí o tom kolega z práce.

„Myslím, že šlo o agenta tajné služby, který už nedokázal nebezpečí tajit a kamarádům poradil, aby okamžitě vzali děti a jeli co nejdál od Kyjeva. Moje žena s dcerou odjely,“ poznamenal Vjačeslav Iljašenko. „Pak chtěli odjet i další lidé, ale nikdo už nemohl sehnat lístky na vlak. Všichni se snažili dostat pryč, jak se dalo.“ 

Vjačeslav Iljašenko zůstal. Z okna domu na kraji Kyjeva pak pozoroval velká nákladní auta, která vozila beton do jaderné elektrárny, aby pohřbila zničený reaktor pod mohutný železobetonový sarkofág. „Jezdilo jedno za druhým a trvalo to pár týdnů,“ popisuje.

Později několik jeho známých zemřelo a Vjačeslav se nikdy nesmířil s tím, že úřady nechaly lidi bez varování a že se obyvatele okolí Černobylu nikdo nesnažil zachránit. V roce 1992 se s rodinou přestěhoval do Čech, protože jeho žena měla české předky.

Na zájezdu v Kyjevě se divili, proč se pořád myjí ulice  

Na začátku května 1986 byl v Kyjevě i Stanislav Voldřich z Liberce. Bylo mu něco přes třicet let, se svým tátou pracoval v přidružené výrobě JZD Pokrok Zlatá Olešnice, a protože tam měli dobré výsledky, vybrali je mezi účastníky zájezdu do Sovětského svazu.

„Přijeli jsme do Kyjeva a nestačili jsme se divit, jak jsou Ukrajinci čistotní. Všude se myly silnice a taky okna a podlahy v těch jejich v obchoďácích, ‚gumech‘,“ vzpomínal Stanislav Voldřich.

„Všechno prasklo až za pár dní, kdy se naše ukrajinská průvodkyně rozbrečela a řekla nám, že bouchnul Černobyl. Tvrdila, že z Kyjeva chtěl odjet milion lidí, ale nepustili je. Nebezpečí jsme si tenkrát moc nepřipouštěli hlavně díky vodce, bez které bychom v Sovětském svazu nevydrželi. Žádné následky radioaktivity se u nás nikdy neprojevily.“

Cyklisty nahnali do zamořeného Kyjeva na Závod míru

Stanislav Voldřich si pamatuje, že se v Kyjevě na začátku května 1986 uskutečnily úvodní etapy cyklistického Závodu míru. O dvacet let později přinesl zpravodajský web Aktuálně.cz rozhovory s tehdejšími československými reprezentanty Jozefem Regecem a Vladimírem Kozárkem.

Stáhnout obrázek

Vyplývá z nich, že do Kyjeva zamořeného radioaktivitou Čechoslováci odletět museli. Cyklisté z demokratických západních zemí nikoliv, až na výjimky se totiž oprávněně obávali o svou bezpečnost. V pelotonu bylo pouze 64 závodníků, necelá polovina obvyklého počtu. Pokud by Čechoslováci cestu do Kyjeva odmítli , neminuly by je tvrdé tresty.

„Kdybych úmyslně odmítl startovat, zavřeli by mě i s celou rodinou,“ prohlásil Vladimír Kozárek. Jozef Regec upozornil, že kdyby nechtěl Závod míru v Kyjevě jet, znamenalo by to konec jeho kariéry. V roce 2005 musel na operaci levé ledviny, kde mu našli nádor. Chirurgové mu ledvinu odebrali. „Při konzultaci mi primář souvislost se startem na Ukrajině v roce 1986 nepotvrdil, ale ani nevyvrátil," uvedl Jozef Regec.

Vladimíra Kozárka zachránila před Závodem míru na zamořeném území nemoc. Funkcionáři si ovšem mysleli, že simuluje. Jejich podezření vyvrátily až zevrubné lékařské testy. „I když byla kolem Závodu míru vždycky spousta bafuňářů, do Kyjeva nejel z vedení cyklistického svazu až na jednoho člověka nikdo,“ upozornil Vladimír Kozárek.

Černobylská katastrofa obnažila prolhanost režimu

Lidé v Československu se o havárii dozvěděli ze strohé zprávy 28. dubna večer bez zmínky o úniku radiace i na naše území.  Podle novináře Čestmíra Klose, který se věnuje ekologickým tématům, českoslovenští komunisté se pokoušeli vyvolat dojem, že se vlastně skoro nic nestalo. „Proti Sovětskému svazu nebyli ochotni vystupovat, důkazy o radioaktivitě na jeho území neakceptovali. Sháněli jsme si údaje všelijak,“ uvedl.

Stáhnout obrázek

„Černobyl byl opravdu největší zážitek té doby, protože dokazoval prolhanost režimu, který před námi občany tutlal nebezpečí, zatímco třeba Poláci fasovali na ochranu před radioaktivitou jodové tablety. Když na východním Slovensku začaly umírat hromadně slepice na rakovinu, tak to obyčejní chovatelé přičítali Černobylu. Ale nikdo se o to nestaral a nedostali žádnou oficiální odpověď,“ vzpomínal Čestmír Klos.

Černobyl ji připravil o zážitky ze slavné Ermitáže

Obyvatelé socialistického Československa poslouchali západní demokratické rozhlasové stanice, aby se dozvěděli, co se po jaderné havárii v Sovětském svazu a v Evropě děje. Stejně se v roce 1986 chovala také padesátiletá Jaroslava Stará z Libochovic.

„Měla jsem jet do Sovětského svazu na zájezd s ROH (Revoluční odborové hnutí, poznámka autora). Z několika měst jsem si vybrala Leningrad, protože jsem byla zvědavá na Ermitáž. Najednou prásknul Černobyl a vlna prvního radioaktivního spadu šla právě k severu,“ připomněla Jaroslava Stará.

„Poslouchala jsem Svobodnou Evropu. Věděli jsme z ní, že to šlo na Norsko, na Švédsko, na Finsko. Leningrad je tam co by kamenem dohodil. Tak jsem zájezd odmítla.“

Za zamořených oblastí se repatriovalo přes 1800 Volyňáků

Radioaktivita z Černobylu postihla rovněž oblast na severozápadě Ukrajiny, kde žili volyňští Češi. Při návštěvě v Moskvě v roce 1990 oslovili krajané prezidenta Václava Havla a předali mu petici, v níž prosili československou vládu, aby jim dovolila přestěhovat se do staré vlasti. Obávali se, že by jim dlouhodobý pobyt na zamořených územích přinesl nemoci, nebo dokonce smrt. Václav Havel tehdy oslovil psycholožku a socioložku Věru Doušovou, aby situaci na Volyni zmapovala.

Stáhnout obrázek

„Pan prezident řekl, že umím dobře rusky a znám ruské prostředí. Tak abych do Volyně jela a zjistila, jestli jsou potomci Čechů pracovití a přičinliví. Jestli si zaslouží, abychom se o ně postarali,“ uvedla Věra Doušová.

V letech 1991 až 1993 se díky ní podařilo přestěhovat do Československa a Česka přibližně 1860 krajanů. Většinou šlo o lékaře, učitele nebo umělce. Věra Doušová po dvaceti letech vedla výzkum, jak se v Česku uchytili. Kromě jiného se přesvědčila, že nikdo z nich za celou dobu jejich tehdy 20 let trvajícího pobytu nebral žádné příspěvky na bydlení nebo podporu v nezaměstnanosti.

Černý český humor – na pivo do Černobylu

Mezi nejvíce postižené oblasti v Čechách a na Moravě patřily Orlické hory spolu s Jesenickem a Novohradskými horami.

Petr Prade z Liberce sloužil v roce 1986 jako voják základní služby u útvaru v Jaroměři v podhůří Orlických hor, kde na konci dubna a začátkem května několikrát silně pršelo a kam dorazil radioaktivní mrak z Černobylu.  Byl příslušníkem jednotky radiační, chemické a biologické ochrany.

„Asi měsíc po Černobylu jsme si s Geigerovým přístrojem na zjišťování radioaktivity prošli jen tak z legrace buzerák, tedy asfaltovou plochu pro nastupování vojáků,“ vyprávěl Petr Prade. „Na asfaltu neukazoval přístroj nic, ale ve spáře mezi asfaltem a obrubníkem, kam stékala voda při dešti, jakoby se Geigerův přístroj zbláznil.“

Havárie sovětské jaderné elektrárny se v roce 1986 promítla i v severočeském Jablonci nad Nisou. Ale naštěstí jinak než nebezpečně zvýšenou radioaktivitou. V době, kdy reaktor explodoval, otvíral ve městě podnik Restaurace a jídelny (RaJ) novou pivnici. Stála nedaleko tramvajové tratě do Liberce a její fasádu vyvedli řemeslníci v černé a bílé barvě. Pivaři si mezi sebou začali okamžitě říkat s typicky českým cynickým humorem: „Tak co, skočíme si na dvě do Černobylu?“