Zachránil mě český soused. Příběh Kurta Kempeho, který unikl masakru v Postoloprtech

/ /
Vyznačení masových hrobů v Postoloprtech Kurtem Kempe. Foto: Paměť národa/archív Kurta Kempeho
Kurt Kempe vyznačil na mapě místa masových hrobů u Postoloprt. Foto: Paměť národa/archív Kurta Kempeho

Německé muže ze severočeských Postoloprt a blízkého Žatce čekala po válce hromadná poprava. Třináctiletého Kurta Kempeho vytáhl ze skupiny mužů český soused. Až později se Kurt dozvěděl, co přesně se 27. května 1945 v Postoloprtech stalo.

„Já jsem stál také u mužů. A pak šel kolem syn souseda z našeho domu, s puškou a rudou páskou na rukávě. On byl u takového spolku „revolucionáři“ nebo tak nějak si nadávali. Vzal mě a přeřadil k dětem. A dneska vím, že mi tím zachránil život. Protože jinak bych byl také u mužů,“ vzpomínal Kurt Kempe v rozhovoru pro Paměť národa na klíčový okamžik svého dětství. Ještě téhož večera 27. května 1945 byli všichni muži z Postoloprt popraveni.

„Veškeré postoloprtské mužské obyvatelstvo od třinácti do pětašedesáti. A ti jsou všichni u české školy. Tam byl vykopaný velký protitankový příkop, byl přibližně 40 m dlouhý, 5 m široký a 4 m hluboký. A do tohohle příkopu postříleli přes noc pět set lidí. To jsme ale v té době ještě nevěděli,“ uvedl Kurt Kempe.

Smrti unikl, ale čekaly ho několikaměsíční nucené práce, vyhnání z vlasti a hledání svých nejbližších s pomocí Červeného kříže. A dlouhé roky nejistoty a postupného zjišťování, co že se to na přelomu května a června roku 1945 v jeho rodných Postoloprtech vlastně stalo.

Nejistoty, která do značné míry přetrvává dodnes, protože o přesném průběhu a skutečném počtu obětí takzvaných postoloprtských masakrů se stále můžeme pouze dohadovat.

Pochody smrti přes Postelberg

Kurt Kempe přišel na svět v Postoloprtech roku 1932, do první třídy nastoupil v září 1938. Přestože byli oba rodiče Němci, poslali syna kvůli přízni zákazníků a úřadů do české školy. Ovšem už po pár týdnech přišel Mnichov, zábor Sudet, a Kurt se svými českými spolužáky musel přestoupit do školy německé. Postoloprty se ocitly na hranici Německé říše, hranice s protektorátem vedla od roku 1939 hned za řekou Ohří. Toho rodina Kempeových využívala, Kurtův otec totiž pracoval jako celník.

Pohlednice z Postoloprt (německy Postelberg) z konce 19. století. V roce 1930 měly Postoloprty 3 300 obyvatel, z nichž většina byla německého původu.
Pohlednice z Postoloprt (německy Postelberg) z konce 19. století. V roce 1930 měly Postoloprty 3 300 obyvatel, z nichž většina byla německého původu.

Když měl službu, posílal svoji rodinu načerno výhodně nakupovat do nedalekých Loun, jedna říšská marka se tehdy směňovala za deset protektorátních korun. V roce 1943 byl ovšem otec odvelen na frontu. Padl do sovětského zajetí a do roku 1949 pobýval v táboře na Sibiři. Rodina se s ním setkala až po odsunu v Německu.

Kurt si hrůzy války začal uvědomovat až na podzim 1944, kdy městem procházeli němečtí utečenci z východních oblastí, a v dubnu 1945, kdy v chladírně postoloprtského pivovaru přenocovali vězni z koncentračního tábora, kteří byli na pochodu smrti. Někteří z nich v Postoloprtech zemřeli.

„Můžu to přímo dosvědčit, protože jsem viděl, jak je hnali skrz město a jak se dostali do té chladírny. Protože jsme bydleli hned vedle, všechno jsme to viděli. Druhého dne je pustili ven, svítilo sluníčko. A oni trhali trávu a jedli ji,“ vybavil si Kurt Kempe zážitek, který dokazoval otřesné podmínky pochodů smrti. Tehdy jako dítě plně nechápal, co znamená být vězněn v lágru. Brzy se to měl dozvědět.

Volkssturm a shromáždění Němců v kasárnách

V posledních dnech války byl třináctiletý Kurt organizován v německé domobraně Volkssturm. Spolu s dalšími chlapci měl sledovat a hlásit příjezd cizích vojsk, byli „vyzbrojeni“ starými řeckými pistolemi a cvičným pancrfaustem. Městem projeli Američané, ale vrátili se na dohodnutou linii, čekalo se na Rudou armádu.

Náhodně projíždějící polní četníci naštěstí klukům zbraně zabavili a hodili je do městské studny, aby je s nimi nechytili Sověti a nezastřelili je. S domobranou byl konec.

Rudá armáda dorazila do Postoloprt 9. května, Kempeovým pomohlo, že bydleli v domě české rodiny, jak o tom náležitě informovala narychlo sepsaná tabulka na dveřích. Podle vzpomínek Kurta Kempeho Sověti znásilňovali ženy, ale jinak se chovali vcelku slušně, místním dokonce rozdávali jídlo.

Páska Revoluční gardy. Foto: Paměť národa
Páska Revoluční gardy. Foto: Paměť národa

V druhé polovině května se ale Rudá armáda z města stáhla a uvolnila místo průzkumné rotě 1. divize Svobodova 1. československého armádního sboru, která měla za pomoci místních Revolučních gard město „vyčistit od Němců“. V sobotu 26. května 1945 byli v budově místního soudu koncentrováni němečtí funkcionáři a nacističtí straníci. Již té noci slyšel Kurt střelbu.

V neděli 27. května se muselo do budovy místních kasáren shromáždit veškeré zbylé německé obyvatelstvo Postoloprt, včetně Kempeových. Odevzdávali dokumenty, cenné papíry, spořitelní knížky, šperky. Překvapivé bylo setkání s blízkým Kurtovým kamarádem, kterého coby polovičního Němce znal ze schůzí Hitlerjugend, teď stál ale mezi gardisty:

„Když jsme s matkou a sestrou přišli do kasáren, fungoval tam Gustl jako strážný. Říkal mé mámě: ‚Paní Kempeová, sundejte si náušnice sama!‘ Protože měl strach, aby jí nezpůsobil bolest.”

Postoloprtští muži stáli stranou v zadním traktu kasáren, zprvu byl mezi nimi i Kurt, život mu ale zachránil již zmíněný český soused, příslušník Revolučních gard. Zatímco ženy a děti musely pouze čistit kasárenské stáje a směly potom domů, muži ve věku 13-65 let v kasárnách zůstali. A Kurt slyšel druhou noc po sobě střelbu. Oficiálním zprávám, že jde o ohlasy bojů mezi sovětskými vojáky a tzv. werwolfy, se mu věřit nechtělo.

Postoloprtská bažantnice

Svoji domněnku, že byli postoloprtští muži postříleni, si mohl Kurt ověřit až po odsunu v Bavorsku, kde se setkal s náhodně přeživšími, či ještě později během návštěv svých českých spolužáků v šedesátých letech. Hned dva dny po masakru, v úterý 29. května, bylo totiž zbylé německé obyvatelstvo odvedeno do prostor někdejší schwarzenberské bažantnice.

Internační tábory pro Němce Na území Československa bylo zřízeno pro občany německé národnosti 1 215 internačních táborů, 846 pracovních táborů a 215 speciálních vězeňských zařízení, z nichž některé se nacházely v objektech bývalých nacistických koncentračních táborů. Před organizovaným odsunem zde bylo internováno 350 000 Němců za účelem výkonu nucených prací. V táborech panovaly podmínky podobné těm v koncentračních táborech: internovaní dostávali minimální stravu, byli trýzněni, ponižováni a vražděni, ženy byly znásilňovány, děti a starci umírali hlady či kvůli nedostatečné lékařské péči. Od května 1945 do roku 1946 se počet obětí v táborech odhaduje podle Mezinárodního červeného kříže mezi 24 000 až 40 000. 

„Směli jsme mít skutečně jen tři kila zavazadel. Sice to nikdo nevážil, ale když někdo přišel s velkým batohem, hned mu ho zabavili. Ještě než jsme napochodovali do lágru, ještě na tržišti. A na tržišti také lidi hrubě tloukli, když někdo neběhal tak, jak chtěli,“ vzpomíná pan Kempe.

Bažantnice, někdejší místo sousedských slavností, sloužila od roku 1943 jako pracovní tábor pro vězně položidovského původu a manžele Židovek, kteří se spolu s válečnými zajatci podíleli na stavbě nedalekého vojenského letiště v Lišanech. Kurt za války věděl, že na místě je tábor, s jeho obyvateli ale do styku nikdy nepřišel, na práci byli odváděni zadním východem.

Za elektrické dráty tábora se tak podíval až po válce, kdy v jeho prostorách strávil přibližně měsíc, dalších devět měsíců potom v blízké Vidovli, kam byl s dalšími chlapci odveden na polní práce.

V postoloprtské bažantnici panovaly otřesné podmínky, sedmnáct baráků, podlouhlá společná latrína, hmyz. Vodu na pití a praní zajišťovaly dva potoky protékající někdejším parkem. K snídani a večeři sto gramů chleba a černá tekutina, k obědu polévka z bramborových slupek či řepy. Kempeovi měli štěstí v neštěstí – na práci si je vyžádali do svého zahradnictví jejich čeští sousedé, jejichž syn Kurtovi již jednou pomohl. Pracovali u nich jen na oko, zato dostávali sem tam najíst.

„A v postoloprtské bažantnici byl také jeden větší masový hrob, to byli ti muži od soudu, asi padesát osob. A my tudy vždycky chodili na práce a divili se, že to tam tak děsně smrdí, v tomhle úseku silnice. Byl tam takový kopec hlíny zakrytý maskovacími sítěmi. A protože ten smrad byl skutečně bestiální, když jsme chodili okolo, nesměli nás potom odevzdávat nebo vyzvedávat u hlavního vchodu, ale u druhého vchodu u hřbitovních schodů.“

Pravdu o příčině zápachu se Kurt Kempe dozvěděl až po odsunu do Německa.

Na počátku června 1945 byli do Postoloprt přivedeni muži z nedalekého Žatce, kteří byli též postříleni. Z velké části jsou podle Kurta Kempeho pohřbeni v jiné bažantnici, v blízkých Levonicích. On sám tou dobou pobýval v postoloprtském táboře, ale po válce se seznámil se svědkem a přeživším Richardem Rosnerem.

Ten si jako jeden z mála zachránil život tím, že v době poprav coby zručný radioamatér pomáhal budoucímu postoloprtskému starostovi opravovat radiopřijímače zabavené Němcům. Kempe s Rosnerem po roce 1968 společně navštěvovali Postoloprty a snažili se identifikovat místa hromadných hrobů.

Nucené práce ve Vidovli a odsun přes Žatec

Po čtyřech či pěti týdnech pobytu v postoloprtské bažantnici byl Kurt spolu se skupinou přibližně stejně starých chlapců odveden na polní práce do nedaleké Vidovle, s matkou a sestrou se měl setkat až po odsunu v Bavorsku. Podmínky ve Vidovli byly o něco lepší než v bažantnici, polní práce umožňovaly sem tam se dostat k nějaké potravě. Chlapci museli v prvé řadě zavlažovat blízká pole, pumpovali a nosili vodu, a to i tehdy, když byli nemocní. Když je hlad donutil ukrást něco z polní úrody, byli biti.

„Snad nikdy se náš národ neprovinil jako po osvobození z hitlerovské poroby. Jako divoké šelmy se mnozí z nás vrhli na cizí majetek a násilnými činy klesli na úroveň těch, kdo nás předtím vraždili,” uvedl křesťanský humanista a sociální pracovník Přemysl Pitter, který se jako člen sociální komise při Zemském národním výboru zasadil o zákaz umisťování v internačních táborech osob mladších čtrnácti let (přijat byl 18. října 1945). Za péči o německé děti z internačních táborů na zámcích u Prahy byl z komise vyloučen a v českém tisku tvrdě kritizován.

„V únoru byla pořádná zima, a my museli nastoupit jednoho rána před toho nového majitele, Čecha. Už nevím, z jakého důvodu, údajně někdo něco ukradl. Oblečení, které jsme měli na sobě – já měl například takový vojenský fráček a vojenské kalhoty a dřeváky a v těch dřevácích byla díra. A ono sněžilo a mrholilo a my stáli tři hodiny venku na dvoře. Omrzl mi palec u nohy a taky nos. Ale to bylo to menší zlo,“ říká pan Kempe, který neopomene zdůraznit, o co lépe mu bylo ve Vidovli než v postoloprtské bažantnici.

Na chlapce dohlížel ruský voják, zřejmě sám bývalý zajatec, který k nim projevoval jistou shovívavost. Potají chlapcům navyšoval skrovné příděly potravy, Kurtovi dokonce sem tam dovolil navštívit babičku v nedaleké Bitozevsi. Po devíti měsících nucených prací byl Kurt v březnu 1946 převezen do shromažďovacího střediska ve škole v Žatci, odkud po přibližně dvoutýdenním pobytu putoval v otevřeném dobytčáku tři dny přes Cheb do Bavorska.

Odhady počtu obětí se různí

Američtí vojáci v Německu nejprve transportované odvšivili a rozdali jim slušné oblečení, pro Kurta první po dlouhých měsících. Měl štěstí, že ho s pomocí Červeného kříže brzy našel jeho strýc, který později dohledal i Kurtovu matku a sestru. V roce 1950 se vrátil ze sovětského zajetí také otec, rodina tak byla opět pohromadě.

Kurt Kempe na setkání postoloprtských rodáků v Lichtenfelsu (zcela vlevo) v roce 1947. Jedná se o jeho jedinou fotografii z dětství. Foto: Paměť národa
Kurt Kempe na setkání postoloprtských rodáků v Lichtenfelsu (zcela vlevo) v roce 1947. Jedná se o jeho jedinou fotografii z dětství. Foto: Paměť národa

Ještě předtím, v roce 1947, se ale Kurt zúčastnil setkání postoloprtských rodáků v bavorském Lichtenfelsu. Tam si  vyslechl z první ruky svědectví přeživších mužů, kteří byli jako zranění vhozeni do hromadného hrobu v protitankovém příkopě. Až tehdy pochopil hrůzné rozměry postoloprtské tragédie. Na tomto setkání také pozůstalí sestavovali seznamy pohřešovaných osob, kterých by mělo být pouze z Postoloprt celkově asi 1 600.

Pan Kempe tedy zpochybňuje oficiální údaje o počtu obětí masakrů, kterých bylo během exhumací v roce 1947 identifikováno pouze 763. I odhady historiků jsou ale podstatně vyšší než toto číslo. Z lichtenfelského setkání si Kurt odnesl také fotografii sebe se skupinou chlapců, které znal ze statku ve Vidovli – jedinou fotografii, kterou má z dětství.

Masakr s názvem "Události"

Na radu strýce se Kurt Kempe v Bavorsku vyučil truhlářem, v roce 1957 se oženil, postavil dům, má tři děti. Postoloprty navštívil poprvé v roce 1968, od té doby tam byl vícekrát. Navštěvoval přátele a spolužáky, pídil se po detailech poválečných událostí. Manžel někdejší české sousedky mu dokonce v roce 1988 obstaral český rodný list, který potřeboval kvůli svatbě syna.

Kurt Kempe v roce 2019 při natáčení pro Paměť národa.
Kurt Kempe v roce 2019 při natáčení pro Paměť národa.

Kurt Kempe má teď české rodné listy dokonce dva – ten starší mu nechala ještě v roce 1945 vystavit v jeho nepřítomnosti nevlastní babička. Tu ale v roce 1947 odsunuli do sovětské okupační zóny Německa, pozdější NDR, a k dokumentu se proto dostal až po pádu železné opony. Navštívil i desítky let zanedbávaný hrob svých prarodičů v Bitozevsi (ironií osudu mu v roce 1995 poslaly místní úřady do Německa upomínku za neplacené hřbitovní poplatky).

Do Postoloprt by se dnes již vrátit nechtěl – nesmířil se s tím, že si místní masakry na Němcích nedostatečně připomínají. Kasárna byla nedávno zbourána, v bažantnici je sportoviště a ani upomínkový nápis na místním hřbitově („Všem nevinným obětem postoloprtských událostí z května a června 1945“) nepovažuje pan Kempe za dostatečný. „Co si tak představíte pod pojmem událost?“ ptá se sugestivně.

Památku obětí připomíná na hřbitově v Postoloprtech pamětní deska až od 3. června 2010. Instalována byla po mnohaletých diskusích a masakr je na ní nazván událostmi. Foto: Český rozhlas
Památku obětí připomíná na hřbitově v Postoloprtech pamětní deska až od 3. června 2010. Instalována byla po mnohaletých diskusích a masakr je na ní nazván událostmi. Foto: Český rozhlas
Další příběhy z konce války najdete na 1945.pametnaroda.cz. Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Děkujeme za případnou podporu!

Nevěděli, kdo je zachránil. Až nyní se dozvěděli o studentkách Květě a Věře

/ /
Nevěděli, kdo je zachránil. Až nyní se dozvěděli o studentkách Květě a Věře

Studentky učitelství Květa Axmanová a Věra Kristová zorganizovaly v létě 1946 záchranu 45 dětí z Údolí smrti. Paměti národa se podařilo vypátrat pět z nich. Domnívaly se, že se jednalo o oficiální akci organizovanou vládou.

Dvě vesnice na východním Slovensku Vyšná a Nižná Pisaná během druhé světové války takřka lehly popelem. Právě zde se vedla tanková bitva Karpatsko-dukelské operace. Obyvatelé vesnic utekli do lesů, schovali se v bunkrech nebo ve stodolách v nedalekých obcích. Když se vrátili domů, našli spáleniště, hromady mrtvých těl, tuny nevybuchlé munice. Kvůli ní děti umíraly i po válce:

„To víte, do všeho se rýpalo, zvlášť kluci. Tam byly samé mrtvoly těch vojáků. A škola tam nebyla. Museli jsme pryč,“ vypráví Marie Jechová, jedno ze zachráněných dětí z Údolí smrti. Do Olomouce přijela se svou mladší sestrou Annou a dočasný domov našly v klášterním penzionátu sester Voršilek.

Osmnáctileté studentky Axmanová a Kristová v létě 1946 přivezly do Olomouce 45 dětí z Vyšné a Nižné Pisané. Můžeme v tomto případě směle mluvit o záchraně. Tyto vesnice byly takřka srovnané se zemí, pokryté nevybuchlou municí, cesty zaminované. Mnohé děti trpěly nemocemi, byly podvyživené, v roztrhaných šatech, bez bot. Do školy nechodily přes dva roky. Některé neměly rodiče nebo pocházely z početných rodin, které je nedokázaly uživit a neměly kde bydlet. Studentky pro děti v Olomouci zajistily ubytování v klášteře a v rodinách, lékařské ošetření a školní docházku. Peníze na pobyt třinácti dívek umístěných v klášteře získaly od firem převážně z Olomouce a okolí, které na děti přispěly celkovou částkou 125 510,- korun (měsíně 900 Kč). Celou akci studentky naplánovaly na školní rok. Jak zjistili redaktoři Paměti národa od žijících dětí či jejich příbuzných, po jeho skončení se většina dětí vrátila domů. Těm, které se neměly kam vrátit, studentky našly adoptivní rodiče. Některé děti z Údolí smrti domů cestovaly jen na prázdniny a později se vrátily natrvalo na Moravu za náhradními rodiči.

Během telefonátu se paní Jechová rozplakala dojetím, když vzpomínala na své dětství v klášteře. Měla se tam prý moc dobře, jeptišky se k dětem chovaly laskavě, i když přísně vyžadovaly denní řád: brzké ranní vstávání, modlitby, bohoslužba, snídaně, škola… atd. O dvou studentkách, které jejich pobyt zorganizovaly, nikdy neslyšela. Jak se ocitla v Olomouci, si prostě nevybavuje, bylo jí deset let.

Paraska z Údolí smrti

Paraska Souchová žije v Pelhřimově. Bylo jí čtrnáct let, když ji odvezli z Nižné Pisané do Olomouce. Z dětství si vybavuje evakuaci před postupující frontou: „My jsme prostě šli pěšky, furt pryč. Až u jednoho sedláka jsme se složili v malé komůrce. Vystěhovala se celá vesnice. Když jsme se vrátili, nic nezbylo. Hlavně kvůli tomu, že jsme nechodili do školy, jsme odjeli do Olomouce, kde jsme opakovali první třídu,“ vypráví ztěžka po telefonu skoro devadesátiletá Paraska Souchová, která se domnívala, že záchranu zorganizovala vláda.

Paraska ve škole v Nezamyslicích u Prostějova, na fotografii napravo od učitele. Foto: archív Parasky Souchové
Paraska ve škole v Nezamyslicích u Prostějova, na fotografii napravo od učitele. Foto: archív Parasky Souchové

V Olomouci se jí ujal nepříliš bohatý hospodář Ladislav Švarc z Poličky u Nezamyslic. Přežil za války koncentrační tábor. Parasce vytvořil se svojí ženou milující rodinu. Dívka, která získala kromě náhradních rodičů i sourozence, je zpočátku oslovovala „pane a paní“. To Švarcovi odmítli a prosili ji, aby jim říkala „strýčku a tetičko“.

Parasce se ale stýskalo po rodičích a domově. Plakala: „Pan Švarc se strašně snažil, pomáhal mi. Jsem jim vděčná,“ říká Paraska. Domů k rodičům do Pisané jezdila na prázdniny a vždy se vracela zpátky. Švarcovi se o ni starali čtyři roky. Dospívající dívka se snažila Švarcovým odlehčit, chodila na brigády do místní továrny. Jakmile to bylo možné, osamostatnila se.

Článek Parasky Souchové v časopise Vlasta z roku 1985. Foto: archív Stanislavy Kubisové
Článek Parasky Souchové v časopise Vlasta z roku 1985. Foto: archív Stanislavy Kubisové

Nastoupila na střední policejní školu SNB a v Praze na vysokou školu politických studií, kde se poznala s budoucím manželem, tajemníkem svazu mládeže. Paraska se stala komunistkou už v osmnácti letech. Protože manželé odmítli nazývat okupaci sovětských vojsk v srpnu 1968 bratrskou pomocí, byli vyhozeni ze zaměstnání, jejich děti nesměly studovat vysoké školy, vyloučili je z KSČ, vyhrožovali jim, že přijdou o byt, Paraska ztratila úřednické místo na národním výboru.

V roce 1985 se Paraska Souchová účastnila soutěže časopisu Vlasta. Zaslala do redakce své vzpomínky k 40. výročí konce války. Záchranu dětí připisuje vládě, píše o svazáckých brigádách a o nadšení z budování komunismu, o své vděčnosti k životu v socialismu. V soutěži zvítězila a její vzpomínky časopis otiskl. Za odměnu jela na zájezd na Sibiř.

Druhá zachránkyně se vdala za vojáka Luftwaffe

Redakce Magazínu Paměti národa pátrala po osudech druhé zachránkyně Věry Kristové, později Adámkové. Po odvysílání rozhlasového dokumentu Příběhy 20. století, kde zazněla výzva, a publikování příběhu v dalších médiích se ozvala vnučka Věry Kristové paní Stanislava Kubisová:

Věra Kristová na fotografii z maturitního tabla z roku 1947. Foto: archív Stanislavy Kubisové
Věra Kristová na fotografii z maturitního tabla z roku 1947. Foto: archív Stanislavy Kubisové

„Moje babička už nežije. Byla hluboce lidský člověk. O roce 1946 a 1947 se u nás často mluvilo. Jaký byl život, jak to bylo po válce. Babička pocházela z národně založené rodiny. Její tatínek legionář pracoval u dráhy. Tím pádem měla možnost cestovat. Dbal na to, aby viděla celé Československo ještě před druhou světovou válkou. Vyvezl je až do Užhorodu, aby viděli, co všechno je republika. To byly takové příběhy, co vyprávěla, jeden vedle druhého. A mezi nimi i ten o tom, jak bylo po válce vhodné nějakým způsobem pomoci oblastem, které byly nejvíce zasaženy,“ popisuje Stáňa Kubisová, která příběh o záchraně dětí znala i z písemných dokumentů a fotografií, které po babičce zůstaly.

Věra Kristová po Učitelském ústavu nastoupila na základní školu na Hlučínsku. Zamilovala se a vdala za bývalého příslušníka Luftwaffe. Stala se členkou KSČ. Její vnučka vysvětluje, že to nebylo z ideologických důvodů, babička prý chtěla ochránit rodinu, protože její manžel si „otvíral na komunisty hubu“.

Tetu Axmanovou týrali, až zešílela

Hlavní organizátorka záchrany dětí z Údolí smrti Květa Axmanová dostudovala v roce 1948 Učitelský ústav a nastoupila jako učitelka prvního stupně základních škol v malých vesnicích kolem Olomouce. S komunisty nesouhlasila, celý život se s nimi různě potýkala, soudruzi se jí různě mstili. Prvního prohřešku vůči novému režimu se dopustil její otec, jak vypráví Květa:

„Hodil komunistickou legitimaci soudruhům pod nohy.“ Tento legionář do komunistické strany sice nevstoupil, jako člen Československé sociální demokracie automaticky přešel do KSČ, když se tyto strany v létě 1948 sloučily. To prý vyvolalo značnou nelibost v místní KSČ v Olomouci.

Rodinu však komunisté pronásledovali i z jiného důvodu. Květa se vdala za synka z „kapitalistické“ rodiny. Bartoňovi vlastnili tkalcovnu bavlny v obci Jedlí, která zaměstnávala kolem stovky lidí. Tu jim po roce 1948 soudruzi znárodnili. Květu trápily jiné starosti, měla strach, že zavřou tatínka i manžela, protože její teta byla odsouzená na pět let za velezradu.

Tetu Annu Axmanovou, řeholnici jménem Remigie, zatkla v roce 1951 Státní bezpečnost. Vyšetřovatelé ji obvinili na základě podvržených důkazů z udržování nedovoleného kontaktu s odsunutými německými spolusestrami a velmistrem Řádu německých rytířů ve Vídni, z ukrývání řádového majetku, vysílačky a zbraní.

Remigie prošla tak tvrdými výslechy, že se po čtyřech měsících nervově zhroutila a eskortovali ji do ústavu pro nervově choré v Kroměříži. Po měsíci ji vrátili do ostravské vyšetřovací vazby a v procesu Witková a spol., konaném v únoru 1952 v Opavě, odsoudili k pěti letům vězení. Ve vězení brousila bižuterii, po propuštění dostala rakovinu plic a v prosinci 1967 zemřela. Květa Bartoňová do své smrti schovávala Anniny dopisy z vězení.

Vzpomínky Květy Bartoňové zaznamenali redaktoři Vít Lucuk a Jan Kvapil pro Paměť národa. To je unikátní sbírka obsahující skoro desetitisíc příběhů z 2. sv. války a komunismu. Vydává svůj webový Magazín. Sbírku Paměť národa spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum. Vzpomínky zaznamenávají redaktoři už takřka dvacet let. S příběhy pracují ve školách v rámci projektu Příběhy našich sousedů, nově nabízí i pomoc seniorům v Centru pomoci Paměti národa. V příštích letech se organizace Post Bellum chystá otevřít v Praze a krajských městech moderní muzea 20. století, tzv. Instituty Paměti národa. Paměť národa není financovaná ze státních peněz, je závislá na podpoře soukromých donátorů. Pomozte i vy na https://podporte.pametnaroda.cz. Nejlépe - staňte se pravidelným podporovatelem jako člen Klubu přátel Paměti národa. Děkujeme.

Sestry ve zbrani. Příběh Věry a Vandy Biněvských, které bojovaly na východní frontě

/ /
Věra a Vanda Biněvské šťastné po válce v Praze. Foto: Paměť národa
Věra a Vanda Biněvské šťastné po válce v Praze. Foto: Paměť národa

Věra Biněvská-Holuběva patřila mezi nejmladší vojačky v 1. československém armádním sboru v SSSR. Ve čtrnácti se účastnila jako radiotelegrafistka bojů na Dukle. Její starší sestra Vanda se stala jednou ze dvou žen-snajperek čs. sboru.

Věra a Vanda se narodily v Umani na Ukrajině. Věra v roce 1929, Vanda o čtyři roky dříve. Jejich rodiče byli Češi z Třeboňska, kteří na Ukrajině “uvízli” v době bolševické revoluce. Tatínek i starší bratr zemřeli na tuberkulózu a maminka Růžena se vdala za Luciana Morozoviče, s nímž měla syna Kazimíra, kterému říkali Mirek.

„Česky jsme nesměli mluvit, ani doma. Nikdo nesměl vědět, že jsme Češi. Mělo to svůj důvod. Na Ukrajině žila i maminčina sestra s manželem, který byl Polák. Jeho zavřeli a tetu vystěhovali s dětmi do Kazachstánu. Báli jsme se, že se nám stane něco podobného, tak jsme utekli pryč,“ vysvětlila Věra, proč se rodina na začátku války přestěhovala do Koltubanky vzdálené asi 25 kilometrů od Buzuluku.

Velitelství v Buzuluku.
Velitelství v Buzuluku.

Právě zde, na hranici kazašské stepi a úpatí Uralu, vznikla první československá vojenská jednotka na území Sovětského svazu. Stalin s jejím vytvořením souhlasil teprve poté, co nacistické Německo napadlo SSSR. Do té doby byli českoslovenští vojáci, kteří vytvořili v Polsku čs. legion, internováni v sovětských táborech. 

Když maminka uslyšela v lednu 1942 v rozhlase výzvu pro všechny občany Československa zdržující se zrovna na území SSSR, aby se hlásili do československé jednotky vznikající právě v Buzuluku, řekla okamžitě, že se přihlásí. Československé armádní předpisy v té chvíli nedovolovaly účast žen v armádě, ale válka, vzor Rudé armády, v níž ženy bojovaly, i osobní nasazení Ludvíka Svobody tato nařízení změnily.

Jako první 27. února 1942 narukovala starší sestra Vanda, které v té době bylo šestnáct let. Maminka Růžena Biněvská se stala hospodářkou ve velitelském domě pplk. Ludvíka Svobody, kde celá rodina i bydlela. Věra si tak pamatuje na mnoho osobností, které do velitelského domu chodily – na Sergeje Ingru, Heliodora Píku, Zdeňka Fierlingera, Klementa Gottwalda s manželkou a další.

Rodina Biněvských-Morozovičových v Buzuluku: Mirek, Vanda, Věra, maminka Růžena a Lucian Morozovič.
Rodina Biněvských-Morozovičových v Buzuluku: Mirek, Vanda, Věra, maminka Růžena a Lucian Morozovič.

Věra navštěvovala v Buzuluku základní školu, pomáhala mamince ve velitelském domě a starala se o mladšího bratra Mirka. Její touhou však bylo vstoupit do armády stejně jako její starší sestra:

„Já jsem prosila v Buzuluka pana podplukovníka Svobodu, aby už mě vzal, a on se smál, dělal si ze mě vždycky legraci, dal mi bonbonek a řekl: ,Tady máš a uklidni se.‘ Ale já říkám: ,Ne, já chci bojovat.‘ Mě to uráželo, ty bonbony. A když Svoboda říkal, jsi malá, ještě jsi nevyrostla, tak já druhý den stála na špičkách a říkám: ,Pane podplukovníku, já už jsem tak vyrostla, já už tam chci, jak sestřička Vanda.‘“

Vanda Biněvská jako snajperka. Foto: Paměť národa
Vanda Biněvská jako snajperka. Foto: Paměť národa

Vanda se stala jednou ze dvou žen-snajperek čs. sboru, s nímž se zúčastnila v březnu 1943 bitvy o Sokolovo. Další československou snajperkou byla Marie Ljalková.

„Sestřička se nejdřív vyučila jako zdravotní sestra. A pak, když prokázala vysoké výsledky ve střelbě, tak ji poslali do snajperského kurzu. Tři měsíce se tam učila na kurzu, byly jenom dvě ženy, ve všech brigádách v celém československém sboru byly jenom dvě snajperky. Bylo to tak do 30. ledna 1943. Pak odjela první brigáda z Buzuluku na frontu.“

První vojenskou zkouškou se pro československou jednotku v SSSR stalo v březnu 1943 Sokolovo. Vanda Biněvská se této bitvy zúčastnila jako snajperka-pozorovatelka. Jejím úkolem bylo střežit velitelství a hlásit pohyby nepřítele: „Bylo to asi 150 metrů od Němců, střílelo se, byla to hrůza. Viděla, jak umírají její kamarádi, jak přes ně jezdí tanky, a ona jim nemůže pomoci. To už byla taková opravdová válka,“ vyprávěla Věra zážitky své sestry Vandy.

V Sokolově přišla Vanda málem o život: „K ránu dostali příkaz přejít přes Mžu, odstoupit, a na sestru zapomněli. Ona byla v sněhovém okopu, protože musela být schovaná, takže na ni zapomněli a vzpomněli si až ráno. Když se vrátili, ona už byla chudák skoro zmrzlá.“

Konečně ve sboru

Vanda se musela nějaký čas léčit a k jednotce se připojila až později v Jefremově, kde do jednotky 29. ledna 1944 nastoupila i čtrnáctiletá Věra. Jako vojín-elév absolvovala základní výcvik. „Jako elévky jsme nebydlely v kasárnách, ale doma. Ale ráno v šest hodin jsme už musely být na cvičišti a měli jsme výcvik jako ostatní – střelba atd. Byly jsme tak šťastné, že jsme to zvládly.“ Veškeré chvíle přitom trávila s další mladou vojínkou Sylvou Laštovičkovou.

V Jefremově se formovala 2. paradesantní brigáda a Věra proto absolvovala také parašutistický výcvik. Nakonec jí seskok nebyl povolen: „Když jsme měly vše připravené k seskoku, tak přišli, že nemůžeme skákat, že nejsme plnoleté a nemáme souhlas. Jak jsme brečely!“

Při náhradním pluku byl také již v Buzuluku zřízen dětský domov, kde bydlely děti vojáků bojujících na frontě a váleční sirotci. Stěhoval se spolu s náhradním plukem – v Jefremově se počet zde umístěných dětí pohyboval okolo čtyřiceti. Pracovala zde i maminka Vandy a Věry, Růžena Biněvská, která byla také v Jefremově odvedena 29. ledna 1944, nebo maminka Věřiny kamarádky Sylvy Laštovičkové.

Do nově vzniklé 2. paradesantní brigády v roce 1944 narukovala zotavená Vanda Biněvská, tentokrát měla pracovat jako zdravotnice. Do 2. paradesantní brigády se hlásili ve velké míře Slováci uprchnuvší ze Slovenského štátu a hledající vojenské uplatnění. Za jednoho z nich – Juraje Vielošíka – se Vanda v Jefremově provdala. Krátce po válce se ale rozvedli.

Věra jako spojovatelka v Krosnu 1944.
Věra jako spojovatelka v Krosnu 1944.

Věra a Sylva mezitím prošly ještě radiotelegrafickým kurzem a v srpnu roku 1944 byly jako spojařky převeleny blíž k frontě, do Krosna, ležícího asi 30 kilometrů od Dukly. Z letiště v Krosně odlétali také výsadkáři na Slovensko, mezi nimi i Vanda Biněvská. „Poštěstilo se nám, že jsme se s Vandičkou viděly před odletem. Pětkrát se museli vrátit, nebyly podmínky, aby je na letišti Tri duby vysadili. Ale nakonec se jim to podařilo.“

Vojáci 2. paradesantní brigády se bojů na Dukle účastnili jen ze začátku. „Nejdřív je chtěli nasadit do boje. Ale pak se rozmysleli, že jich je škoda, a využili je jinak. Poslali je na Slovensko.“ Akcí na pomoc Slovenskému národnímu povstání se z 2. parabrigády zúčastnilo celkem 15 žen, včetně Vandy Biněvské, která byla nasazena jako zdravotnice. „Nejdřív bojovali, ale neuspěli v tom, protože jich bylo málo. Nevydrželi to, tak museli přejít přes Chabenec a přejít na partyzánský způsob boje.“

Vanda Biněvská se nejprve připojila k partyzánské skupině Jegorova a s ní zažila náročný přechod přes horský hřbet Chabenec. Ochotně se hlásila i na průzkumy do vesnic a opatřovala jídlo pro partyzány. „Ona byla taková statečná. Když potřebovali jít na průzkum do vesnice, kde byli fašisti, tak ona řekla vždycky první: ,Já půjdu.‘ Tak chodila na průzkum, přinášela zprávy o Němcích, co se kde dozvěděla, a nosila také nějaké potraviny, zkrátka co potřebovali. Chodila tam v civilu, to jinak nemohla, protože tam všude byli Němci. A jednou v březnu ji chytili.“

Následkem omrzlin od Sokolova mívala Vanda často bolesti. Kvůli nim se zřejmě pokusila vyhledat lékařskou pomoc a v Dolní Lehotě byla zadržena Němci a dopravena do Banské Bystrice. „Protože byla v civilu, tak ji nepoznali, a kromě toho to už byl takový čas, že oni sami se museli zachraňovat. Protože oni viděli, že bude konec války, a museli utíkat. Tak možná proto se jí podařilo nějak utéct. To bylo její štěstí. Nějaká paní jí pomohla,“ uvedla Věra.

Z Banské Bystrice Vanda utekla s ruskou partyzánkou ke skupině Stalin. Se svojí 2. paradesantní brigádou se znovu setkala v dubnu v Kežmaroku, odkud je čekala dlouhá cesta do Prahy, kam dorazila po osvobození v červnu 1945.

Hurá, hurá, je konec války!

Věra Biněvská se s ostatními radiotelegrafisty dostala přes Duklu do Liptovského Mikuláše, dál postupovali směrem na Moravu, kde je zastihl konec války. „Zrovna jsme se se Sylvou chystaly, že půjdeme spát, když najednou všichni začali křičet: ,Hurá, hurá, je konec války!‘ Lidi byli tak šťastní, objímali se, líbali a slavili, že už to skončilo.“ Vojáci a vojačky dorazili nejprve do Štěrbohol u Prahy, odkud nastoupili 17. května do slavnostního průvodu Prahou.

Zleva Věra Biněvská-Golubeva, Jarmila Kaplanová-Habrštátová, Sylvie Laštovičková-Abrosimova. Praha, květen 1945.
Zleva Věra Biněvská-Golubeva, Jarmila Kaplanová-Habrštátová, Sylvie Laštovičková-Abrosimova. Praha, květen 1945.

„Beneš nás vítal na Staroměstském náměstí. Přes celou Prahu jsme šli z Ščerbohol. A celou cestu všude – z jedné strany, z druhé strany – nás lidi vítali. Byli tak šťastní, že je konec války. Že už to zlo skončí.” Patnáctiletá Věra a o půl roku starší Sylva, krátce před tím obě povýšené do hodnosti desátnic, pochodovaly i v průvodu společně. “

Radost z konce války a ze shledání se sestrou pokazila zpráva o havárii, při které utrpěla maminka Růžena Biněvská těžká zranění. Stala se na Slovensku při přepravě dětí z dětského domova v Jefremově. Maminka zemřela 6. března 1946 a později jí byla in memorium udělena medaile Za zásluhy II. stupně.

Adoptována v SSSR

Vanda i Věra zůstaly krátce u armády i v poválečné Praze. Vanda sloužila jako velitelka spojovací skupiny 1. vojenské oblasti, Věra pracovala na ministerstvu národní obrany jako radiotelegrafistka. V Praze se začala vídat s Pavlem Golubevem, synem generála A. P. Golubeva, kterého znala už z Jefremova. Jeho otec žil ve Lvově, který po poválečném posunutí hranic Polska na západ připadl SSSR. Chtěl Věru poznat, a tak na konci listopadu 1945 Věra odjela na krátkou návštěvu do Lvova. Nakonec v něm "uvízla" na 48 let – podobně jako její rodiče.

Vanda a Věra v roce 1945 v Praze. Vidět se mohly zase až v roce 1962.
Vanda a Věra v roce 1945 v Praze. Vidět se mohly zase až v roce 1962.

„Generál měl záchvat a odvezli ho do Moskvy do kremelské nemocnice a tam zůstal tři měsíce. Já měla jen válečné doklady a ty už neplatily. Tak jsem čekala, až se vrátí generál, aby mi pomohl dostat nové doklady. Maminka mezitím v Praze zemřela, nemohla jsem ani na pohřeb.“

V prosinci 1946 zahynul při autonehodě i Věřin milý Pavel. „Na to mi rodiče Pavla, manželé Golubevovi, nabídli, že mě adoptují. A to nejen proto, abych jako cizinka neměla problémy. Oni mě měli rádi jako dceru a nechtěli mě ztratit. Tak jsem souhlasila, generál mě adoptoval a dostala jsem jeho jméno – Holuběva (rusky Golubeva). Po jeho otci Arkaděvna. Napsal, že jsem Ruska a občanka SSSR. A nikdo nic nepoznal, rusky jsem mluvila dobře.“

Věra Biněvská-Holuběva ve Lvově vystudovala filologii na univerzitě a vdala se za kapitána Vadima Varjanicu, s nímž měla dceru Natašu. Později se rozvedla a vdala se za primáře oblastní nemocnice ve Lvově Benjamina Skorodinského, spolu měli dceru Angeliku. Ve Lvově Věra pracovala jako korektorka ve vydavatelství a jako učitelka ruštiny.

Vanda Biněvská po válce pokračovala ve službě v armádě a v roce 1947 se zapsala na studium práv. Studia však nemohla dokončit, neboť se musela starat o mladšího bratra. Zdravotní problémy ji přiměly k odchodu z aktivní vojenské služby, v roce 1951 s hodností kapitánky v. v. odešla do invalidního důchodu a příležitostně pracovala jako prodavačka. Vdala se a měla dceru Evu. Ráda malovala, zpívala a navštěvovala základní a střední školy, aby vyprávěla o druhé světové válce a o účasti československých vojáků. Zemřela 26. března 1991.

Věra Biněvská- Holuběva při natáčení pro Paměť národa v lednu 2017.
Věra Biněvská- Holuběva při natáčení pro Paměť národa v lednu 2017.

Před smrtí ji v nemocnici navštěvovala každý den Věra, která se poté, v roce 1993, definitivně vrátila do Prahy. Po počátečních potížích sehnala s pomocí své neteře byt i práci a v roce 2000 získala i české občanství a také možnost odejít do zaslouženého důchodu. V roce 2001 se zde potřetí vdala a v České republice se také stala členkou několika organizací sdružujících příslušníky a příslušnice československé armády a účastníky bojů druhé světové války, mimo jiné Československé obce legionářské a Českého svazu bojovníků za svobodu.

Konec války ve vzpomínkách pamětníků: příběhy, audioklipy, krátké filmy, komiks – najdete na 1945.pametnaroda.cz. Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Děkujeme za případnou podporu!

Američané zachránili lipicány z hřebčína v Hostouni. Před Rudou armádou

/ /
Propagační fotografie hollywoodského filmu o záchraně koní z Hostouně, jehož název Miracle of the White Stallions (Zázrak bílých hřebců) odkazoval na bílou barvu lipicánů ze slavné vídeňské jezdecké školy.
Propagační fotografie hollywoodského filmu o záchraně koní z Hostouně, jehož název Miracle of the White Stallions (Zázrak bílých hřebců) odkazoval na bílou barvu lipicánů ze slavné vídeňské jezdecké školy.

O záchraně koní z hostouňského hřebčína natočili Američané v roce 1963 film. Starostové obcí, ve kterých se Operace Kovboj odehrávala, se o ní dozvěděli až v roce 2006 od nadšenců mapujících zamlčovanou historii osvobození americkou armádou.

Starostové Hostouně a Bělé nad Radbuzou Miroslav Rauch a Libor Picka chtěli uspořádat první oslavy hned v roce 2006, kdy jim o Operaci Kovboj řekli Rudolf Bayer z plzeňského Military Car Clubu a Richard Praus z píseckého sdružení Buddies of the 4th Armored Army. 

„V šibeničním termínu jsem měl napsat první pamětní tabuli,“ vzpomínal Richard Praus, který v té době měl o operaci jen základní informace. Jako zkušený badatel však z archívů zjistil nejen detaily o Operaci Kovboj, ale vypátral i příbuzné vojáků, kteří při operaci padli. Historicky první oslavy s odhalením pamětní desky Američanům se tak mohly 18. září 2006 konat za jejich účasti. 

Co řekly archívy

Příběh začíná na konci dubna 1945 nedaleko předválečné německo-české hranice u městečka Eslarn, kam se po bojích u Ašského výběžku přesunula 2. jezdecká skupina (2nd Cavalry Regiment). Kavaleristé se stali součástí Třetí armády generála Pattona po vylodění v Normandii v červenci 1944 a na evropské půdě se stali noční můrou německých vojáků.

Znak kavaleristů tvoří osmicípá hvězda, v níž je zelený palmový list na připomínku první akce na Floridě. Květ lilie odkazuje na zapojení do první světové války ve Francii a motto Vždy připraven vyjadřuje elán pluku.
Znak kavaleristů tvoří osmicípá hvězda, v níž je zelený palmový list na připomínku první akce na Floridě. Květ lilie odkazuje na zapojení do první světové války ve Francii a motto Vždy připraven vyjadřuje elán pluku.

Skvěle vycvičení na tzv. průzkum bojem se neočekávaně zjevovali za nepřátelskými liniemi, takže jim Němci začali říkat „Pattonovi duchové“ („Ghosts of Patton’s Army“). V Eslarnu se právě připravovali na průnik na české území okupované Němci, kde měli v prostoru u Bělé nad Radbuzou osvobodit válečné zajatce – Angličany, Američany, Francouze a Poláky.

Těsně před zahájením této akce se u Američanů objevili němečtí veterináři Rudolf Lessing a Wolfgang Kroll s překvapivou prosbou o záchranu vzácných koní, o které se starali v hřebčíně v Hostouni vzdálené vzdušnou čarou asi 20 kilometrů. Němci se obávali, že pokud by koně padli do rukou Rudé armády, mohli by skončit v kotlích jejich polních kuchyní, jak se to stalo ve známém hřebčíně v Graditz u Torgau na Labi.

Jednalo se asi o 650 koní, kteří byli do hostouňského hřebčína přivezeni před válkou a především v jejím průběhu jako válečná kořist z okupovaných území. Bylo mezi nimi 250 lipicánů ze Španělské jezdecké školy ve Vídni (oficiální součásti světového kulturního dědictví), hřebci jugoslávského krále Petara a nacistického ministra zahraničí Ribbentropa. Dále v Hostouni byli koně plemene kabardinského, arabského a donského, včetně dvou anglických plnokrevníků.

Smělou cestu za Američany podnikli veterináři s posvěcením velitele hostouňského hřebčína Huberta Rudofského. Rodák z nedalekého Horšovského Týna, který byl rakousko-uherský důstojník, poté důstojník Československé armády a ve válce příslušník wehrmachtu, se domníval, že se chovní koně ocitli na konci války na špatné straně Jaltské dohody, a chtěl je dostat s pomocí Američanů na tu správnou.

Velitel 2. jezdecké skupiny plukovník Charles Hancock Reed (1900-1980).
Velitel 2. jezdecké skupiny plukovník Charles Hancock Reed (1900-1980).

Velitel 2. jezdecké skupiny plukovník Charles Hancock Reed se musel rozhodnout. Spojí se s Němci a zachrání koně před Rudou armádou, a přitom pronikne za demarkační linii? Reed koně miloval, jako velitel kavaleristů byl skvělým jezdcem, takže mu rozhodování mnoho času nezabralo. „Byli jsme tak unaveni smrtí a ničením. Chtěli jsme udělat něco krásného,“ vysvětlil po válce plukovník Reed, který spojil osvobození zajatců do jedné akce se záchranou vzácných koní.

Popis jejího průběhu se různí, jak zjistil studiem archívů Richard Praus. Jinak je podávají americké zdroje, jinak německé. Podle amerických kapitulovala německá zpravodajská jednotka a její velitel předal Američanům plány hostouňského hřebčína. Pattonovi duchové poté vytvořili přepadovou skupinu TASK FORCE STEWART, která pronikla německými liniemi do Hostouně 28. dubna 1945 v ráno. Zdejší posádka Wehrmachtu složila poslušně zbraně a hřebčín obsadila část 42. eskadrony pod velením nadporučíka Quillivana.

Druhá část skupiny se 30. dubna vracela do Eslarnu a cestou se dostala do nepřátelské palby u dnes už zaniklé obce Růžov (Rosendorf) asi 15 km od Hostouně. Kapitán Stewart a jeho radista se skryli v jednom z domů, odkud se spojili s jednotkou v Hostouni. Na pomoc okamžitě vyrazilo několik obrněných vozů a u Růžova se rozpoutala několikahodinová přestřelka. Při ní zemřel na místě vojín Raymond F. Manz a zraněni byli seržant Fred Foyles, vojíni Malcolm Rhodes, Samuel Fletcher a Owen Sutton, který druhý den zraněním podlehl.

Pamětní deska v místě přestřelky. Operaci Kovboj připomíná od roku 2006.  Foto 2d Cavalry Regiment
Pamětní deska v místě přestřelky. Operaci Kovboj připomíná od roku 2006. Foto 2d Cavalry Regiment

Obsazení hřebčína a ochrana koní na místě byla jedna část úkolu. Tu druhou, neméně náročnou, představoval transport stovek koní ze sovětské do americké zóny. O takové operaci si plukovník Reed už nedovolil rozhodnout bez svolení svého přímého nadřízeného, generála George Pattona. Byli osobními přáteli, a když mu o koních řekl, Patton zareagoval slovy: „Na nic nečekejte. Zachraňte je!“

Američané chtěli transport zahájit po ukončení všech bojových akcí 12. května 1945, kdy vojáci wehrmachtu podepsali u Čimelic poslední kapitulaci na českém území a zřejmě i v Evropě. K dispozici měli nákladní auta po německé posádce, museli ale vyrobit rampy pro nástup koní, a tak se transport o něco zpozdil – dnem D Operace Kovboj se nakonec stal 15. květen roku 1945. Hladký průjezd transportu zajišťovaly pancéřové vozy na křižovatkách.

Koně směřovali do Schwarzenbergu v Bavorsku, potom ve dvou etapách od 18. do 25. května do Sankt Martin u Neustadtu, odkud bylo 215 koní vráceno zpět do Rakouska. Zbývající byli prohlášeni za válečnou kořist a z italského přístavu Janov převezeni lodí do Spojených států.

Oslavy osvobození a připomínka Operace Kovboj v hřebčíně Hostouň v roce 2016 za účasti příslušníků 2. jízdního pluku. Oslavy v Bělé a v Hostouni jsou v Česku jediné, kterých se tradičně účastní vojáci v aktivní službě, navíc nasledníci kavaleristů, kteří koně v roce 1945 zachránili. Foto: 2d Cavalry Regiment
Oslavy osvobození a připomínka Operace Kovboj v hřebčíně Hostouň v roce 2016 za účasti příslušníků 2. jízdního pluku. Oslavy v Bělé a v Hostouni jsou v Česku jediné, kterých se tradičně účastní vojáci v aktivní službě, navíc nasledníci kavaleristů, kteří koně v roce 1945 zachránili. Foto: 2d Cavalry Regiment

Tak skončila utajená Operace Kovboj, o které se Češi dozvěděli díky nadšencům, kteří se rozhodli zaplnit vygumovaná místa české historie. Po 41 letech to šlo někde těžko. Richard Praus se do resuscitace paměti pustil ve svém rodném Písku, kde jako třináctiletý zažil osvobození americkou armádou.

Resuscitace paměti

„Velmi mě trápilo, že se mládeži od roku 1948 do roku 1989 neustále říkalo, že Písek osvobodila Rudá armáda. Ale je nutné říct pravdu, Písek byl osvobozen 6. května v podvečer americkou armádou,“ vysvětlil Richard Praus pohnutky, kterého ho po roce 1989 vedly k založení občanského sdružení Buddies of the 4th Armored Division (Kamarádi 4. obrněné divize) zabývajícího se zamlčovaným osvobozením Písku a jižních Čech.

Richard Praus (*1933) pochází z Písku, kde byl jeho otec profesorem lesnické školy. Po válce byl otec pověřen založením a řízením střední zemědělské školy a školního statku v Ústí nad Labem, ze kterého se museli vysídlit Němci, a Richard se z Písku odstěhoval. Odmaturoval v Ústí, a protože nemohl jako syn národního socialisty studovat na vysoké škole, narukoval na vojnu. V roce 1964 se přestěhoval do Prahy a pracoval jako odbytář. Po sametové revoluci a odchodu do důchodu se začal naplno věnovat napravování obrazu minulosti. Založil a deset let vedl občanské sdružení Buddies of the 4th Armored Division (Kamarádi 4. obrněné divize) a jako soukromý badatel vypátral řadu málo známých nebo zcela neznámých informací o průběhu osvobození Písku a jižních Čech. Podařilo se mu zachránit unikátní soubor fotografií ze dnů osvobození, jejichž autorem je písecký fotograf Langhans. Za jeho aktivity mu Asociace nositelů legionářských tradic udělila v roce 2012 cenu Český patriot.

„Písek ležel za demarkační čárou, to znamená v sektoru osvobození Rudou armádou, ale její postup se zbrzdil na Brněnsku, takže dorazili do Písku až 10. května 1945 v odpoledních hodinách. Před radnicí došlo k slavnostnímu přípitku důstojníky jak americké, tak sovětské armády a po upřesnění demarkační čáry, ke které došlo v polovině května v Protivíně, Američané Písek vyklidili. Takže jsme měli styk jak s americkou, tak s Rudou armádou,“ uvedl Richard Praus, který tak domů vodil na přespání nejdříve americké a později sovětské vojáky.

Richard Praus s americkým vojákem a českou dívkou, květen 1945.
Richard Praus s americkým vojákem a českou dívkou, květen 1945.

Po roce 1948 se už ale mohlo mluvit jen o přítomnosti těch sovětských: „O osvobození západních Čech a o části jižních se příliš nehovořilo. A když se mluvilo, tak převládal názor, že Američané nic neosvobozovali, že tady nebojovali a že jejich přínos k osvobození Československa byl minimální, což nebyla pravda. A začala se zveličovat účast Rudé armády na osvobození, takže na jedné straně to šlo do záporu a na druhé do zkreslené kladné abnormality,“ uvedl Richard Praus.

Pokřivenou historii osvobození v Písku se rozhodl napravit vybudováním pomníku pravým osvoboditelům – 4. obrněné divizi americké armády: „Před budovou základní školy na Pražském Předměstí stálo pětiletkové monstrum. Tak jsem přišel s návrhem k píseckým radním zbourat tento symbol a namísto něho postavit památník pravé osvoboditelce města. Po menších peripetiích byl můj návrh odklepnut, a proto dodnes stojí na křižovatce ulic Pražská a Čelakovského památník 4. obrněné divizi,“ shrnul stručně svůj mnohaletý boj o pomník Richard Praus.

Situace byla naprosto jiná než v Plzni hrdé na americké osvoboditele, kde hned v květnu 1990 položili základní kámen památníku Díky, Ameriko! Píseckým představitelům města musel Richard Praus předložit ověřené historické materiály dokazující podíl americké armády na osvobození. Pomník se podařilo odhalit v roce 2000 v místě, kde se setkávaly americké jednotky přijíždějící do Písku ze dvou směrů. „Křivda byla po padesáti pěti letech konečně napravena. A tak od tohoto roku každoročně uctíváme den 6. května jako památný den města,“ uvedl k odhalení klub Buddies.

Vzpomínková akce v roce 2015 u památníku 4. obrněné divizi v Písku, který vznikl z iniciativy Richarda Prause.
Vzpomínková akce v roce 2015 u památníku 4. obrněné divizi v Písku, který vznikl z iniciativy Richarda Prause.

Dluh americké armádě splácel Richard Praus i publikováním svých poznatků na webových stránkách klubu Buddies. Podílel se na umístění několika pamětních desek v jižních Čechách, ke kterým napsal informační tabule. Ty na Zátavském mostě a na Podolském u Temešváru přibližují, jak třaskavá byla atmosféra na demarkační linii mezi sovětskými a americkými vojáky.

Konec války ve vzpomínkách pamětníků: příběhy, audioklipy, krátké filmy, komiks – najdete na 1945.pametnaroda.cz. Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Děkujeme za případnou podporu!

Smutný paradox holocaustu. Vinu pociťovaly oběti, nikoli hlavní strůjci

/ /
Nejspíš skoro všichni z nás, kteří jsme přežili sami, si to celý život vyčítáme, svěřila se Hana Trávová. Foto: Lukáš Žentel
Nejspíš skoro všichni z nás, kteří jsme přežili sami, si to celý život vyčítáme, svěřila se Hana Trávová. Foto: Lukáš Žentel

Zatímco Adolf Eichmann zodpovědný za vyhlazování Židů nepociťoval žádnou vinu, přeživší holocaustu tížila a toto břemeno si často nesli po zbytek života.

Dva dny před svou popravou v roce 1962 sepsal Adolf Eichmann, vedoucí nacistický úředník zodpovídající za transporty a vyhlazování Židů, žádost o milost, v níž mimo jiné uvedl: „Je nutné rozlišovat mezi vůdci nesoucími zodpovědnost a lidmi, jako jsem byl já, donucenými sloužit jako pouhé nástroje v rukou těchto vůdců. Já jsem odpovědným vůdcem nebyl, a proto se necítím být vinen.“

Vzhledem k jeho postoji v průběhu procesu, kdy sebe sama líčil jako pouhé kolečko ve stroji, toliko poslušného pracovníka plnícího rozkazy, lze soudit, že uvedená slova nebyla pouze zoufalým výkřikem odsouzeného na smrt, který se snaží na poslední chvíli zachránit si život, nýbrž že skutečně velmi názorně ilustrují to, jakým způsobem Eichmann nazíral vlastní odpovědnost – a tedy i vinu.

Pocit viny přeživších

Absurdita Eichmannova postoje vyvstává o to více, jsou-li vedle něj postaveny výpovědi obětí nacistického režimu, které měly to štěstí, že svou cestu koncentračními a vyhlazovacími tábory přežily. Mnozí přeživší holocaustu popisují pocit viny, který si nesou celý život.

Téma viny a traumatu přeživších holocaustu zpracoval v komiksu Maus potomek polských Židů Art Spiegelman. Narodil se dva roky po válce a o zkušenostech svých rodičů s koncentračními tábory téměř nic nevěděl do doby, kdy jeho matka Anja spáchala v roce 1968 sebevraždu, aniž by po sobě zanechala jedinou řádku. Jako v mnoha rodinách přeživších bylo i v té jeho téma holocaustu tabu. Maus začal vycházet na pokračování v roce 1980 a po jeho souborném vydání v roce 1991 se stal prvním komiksem, který obdržel Pulitzerovu cenu.

Není to však vina za nějaký morální prohřešek či kriminální čin, je to „pouze“ břemeno připomínající to, že já jsem přežil, zatímco jiní zemřeli, přičemž nebyl žádný důvod k tomu, abych přežil zrovna já, respektive aby zemřeli ti druzí, a já nikoli.

Hana Trávová, která jako jediná z rodiny přežila díky tomu, že na rozdíl od rodičů a bratra nebyla z Terezína transportována do Osvětimi, pro Paměť národa uvedla: „Já jsem přežila. Nemohu říct, že jsem z toho byla šťastná. Myslím, že skoro všichni z nás, kteří jsme přežili sami, si to celý život vyčítáme.“

Její slova potvrzuje i Hugo Pavel, bratr spisovatele Oty Pavla, který byl deportován do Terezína, následně prošel německými koncentračními tábory Schnarchenreuth a Zossen-Wulkow a přežil pochod smrti:

„Leží na mně pocit viny, protože miliony lidí tam zůstalo, a my dnes žijeme – a na člověku to prostě leží, říká si: ‚Lidi to nepřežili, tak proč zrovna já jsem to přežil?‘ Takže aby si dnes někdo myslel, že žijeme s nějakou radostí z osvobození? Ta cena byla příliš vysoká.“

Gertu Čermákovou, která prošla čtyřmi koncentračními tábory a přežila i pobyt ve vyhlazovacím táboře Auschwitz – Birkenau II a pochod smrti, ještě dlouho po návratu trápila jedna událost – vyčítala si, že odmítla obětovat svůj život, aby mohl přežít někdo jiný:

„Ta dcera, která byla stejně stará jako já, šla na stranu těch, kteří pravděpodobně měli jít do plynu, a já jsem zůstala s její maminkou. A pak se stala věc, ze které jsem byla dlouho velmi nešťastná – dnes už ji beru jinak –, protože mi řekla: ‚Podívej se, tvoje maminka stejně šla do plynu, nikoho nemáš, tak si to vyměň s mojí dcerou.‘ […] Já jsem to po chvilce odmítla. Bylo to pro mě hrozně těžké. […] A ona mi to měla velice za zlé. Až po válce, když jsem dospěla, jsem se na to dívala jinak, tehdy jsem však z toho, že jsem ji odmítla, byla dost nešťastná.“

Metafyzická vina

Jak lze v takovém případě chápat vinu? Proč trpí přeživší oběti výčitkami? Karl Jaspers, německý křesťanský filosof, ve své knize Otázka viny: Příspěvek k německé otázce, kterou vydal již rok po skončení války a v níž se snažil napomoci společnosti vypořádat se s vlastní bezprostřední minulostí, rozlišuje vedle viny kriminální, politické a morální ještě vinu metafyzickou.

Ta spočívá v tom, že člověk nese spoluzodpovědnost za lidstvo, tzn. je spoluodpovědný za bezpráví, které se děje druhým lidem. Tato vina však není právně ani morálně postižitelná, je v posledku výrazem sounáležitosti s druhými:

„To, že žiji, když se stalo něco takového, spočívá na mě jako nesmazatelná vina. […] Zůstává stud za cosi stále přítomného, konkrétně neodhalitelného, za cosi, o čem lze v nejlepším případě pojednávat jen všeobecně.“

A je to zřejmě tento druh viny, který pociťovali lidé v koncentračních táborech, když před jejich očima byli nejen vražděni jednotliví lidé, ale byla i systematicky ničena humanita jako taková. Lidskost se stala předmětem technického řešení židovské otázky.

Je smutným paradoxem, že zatímco Eichmann, který byl hlavním řešitelem této otázky, odmítal uvažovat nad odpovědností za své činy a nepociťoval za ně žádnou vinu, jeho oběti, které byly svědky hrozivých důsledků jeho konání, pocit viny tížil a toto břemeno si často nesly po zbytek života.

V souladu s Jaspersem lze říci, že metafyzickou vinu za holocaust nesli všichni lidé, avšak byly to právě přeživší oběti, které ji na základě svého bezprostředního svědectví plně pocítily. Na pocitu viny se u mnohých podílela i naprostá nahodilost toho, že přežili právě oni, ze které vyvěral pocit nezaslouženosti.

Hanuš Hron při natáčení pro Paměť národa v roce 2018. Foto: Post Bellum
Hanuš Hron při natáčení pro Paměť národa v roce 2018. Foto: Post Bellum

Hanuš Hron, který byl deportován nejdříve do Terezína a později do koncentračního tábora Zossen-Wulkow v Německu, tento fakt reflektuje:

„Já si myslím, že u mě jako u všech ostatních to, že jsme přežili, byla naprostá náhodnost, protože ve své podstatě jsme byli všichni do jednoho určeni k likvidaci. Ta likvidace se ovšem nemohla odehrát v jeden den nebo v jeden měsíc, odehrála se v nějakém časovém prostoru. A [dle toho], kdo se v tomto časovém prostoru octl na kterém místě a ve kterém okamžiku, tak měl šanci to přežít, nebo nepřežít. […] Když jsem se vrátil, tak několik měsíců – nevím proč – jsem měl výčitky svědomí z toho, že jsem to přežil. Znal jsem spoustu lidí, o kterých jsem naprosto autenticky věděl, že byli podstatně lepší než já nebo že měli lepší intelekt než já – lidé na hranici geniality – a tito lidé to nepřežili, a já ano, z toho jsem měl výčitky svědomí.”

Výčitky od druhých

U metafyzického druhu viny, zdůrazňuje Jaspers, je důležité to, že člověk se z ní nezpovídá druhému, a proto ani druhý člověk nemůže klást výčitky či nárok na určité jednání:

Ruth Bondyová si nechala odstranit tetování z Osvětimi. Foto: Paměť národa
Ruth Bondyová si nechala odstranit tetování z Osvětimi. Foto: Paměť národa

„Výčitky zvenčí mají smysl, jen pokud jde o zločin a politickou vinu. Jsou vyslovovány s vůlí uvalit trest a volat k odpovědnosti. Platí právně a politicky, ne morálně a metafyzicky. Zevnitř slyší viník výčitky za své morální selhání a vůči své metafyzické křehkosti.”

Ačkoli člověk nemá právo hnát druhého k odpovědnosti, jde-li o vinu metafyzickou, přesto tomu někteří přeživší čelili, jak vzpomíná Ruth Bondyová, která se narodila v Praze a po válce, během které prošla Terezínem, Osvětimí i Bergen-Belsenem, odešla do Izraele, kde se setkávala s podezřením: „Lidé si tady mysleli, že ti, kteří prošli holocaustem, asi šlapali po mrtvolách, tedy že zůstali naživu jen ti nejkrutější a nejbezohlednější.”

Vykořeněnost

Dalším traumatem, které je společné mnoha přeživším, je vykořeněnost po návratu z koncentračních a vyhlazovacích táborů. Ačkoli se vrátili domů, domov již nenašli. Ruth Bondyová vzpomíná:

„Na česko-německých hranicích auto zastavilo, všichni vystoupili a začali zpívat Kde domov můj. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že to není můj domov.“

Sociolog Alfred Schutz ve svém textu The Homecomer (Navrátilec) zdůrazňuje, že domov je společným žitým prostorem, který sdílíme s druhými, díky čemuž životy druhých ztělesňují prvky našich osobních dějin.

Přeživší se museli vypořádat hned s dvojím vykořeněním – nejdříve byli odvezeni do míst, která byla naprosto nepředstavitelným a zcela jiným světem, než ve kterém do té doby žili. Když se vrátili do svého domova, zjistili, že již neexistuje, protože lidé, se kterými jej sdíleli, a předměty, které k němu patřily, již nebyli, a v jejich bytech často bydleli cizí lidé. Jejich osobní dějiny byly zpřetrhány bez možnosti návratu.

Leckdy se přeživší dokonce místo přivítání setkali se zlobou, jako se to stalo například Erice Žádníkové, která nakonec přiměla člověka, jenž si zabral dům její rodiny, která byla deportována, aby se odstěhoval:

Hana Trávová, rozená Zentnerová, s rodiči a mladším bratrem v roce 1941 na Bílé Hoře v Praze. Konce války se dožila jen ona. Foto: Paměť národa
Hana Trávová, rozená Zentnerová, s rodiči a mladším bratrem v roce 1941 na Bílé Hoře v Praze. Konce války se dožila jen ona. Foto: Paměť národa

„Chalupa byla samozřejmě obsazena tehdejším předsedou KSČ. To byl takový povaleč. […] Té rodině jsem řekla, že se musí vystěhovat, že chci do své chalupy a že jim dávám náhradní byt v baráku mého manžela. […] Celkem to vzali bez odporu, i když se pán tenkrát vyjádřil: ‚Mohla tam svině zajít, mohl jsem mít chalupu.‘ Samozřejmě mě nenáviděl.“

Hana Trávová z těchto důvodů dochází k radikálnímu stanovisku: „Takže moje filosofie je, že když nastanou takové životní chvíle, kdy je to buď – anebo, tak že rodina má zůstat pohromadě, nebo pohromadě zemřít. K tomu jsem dospěla, protože po válce zůstal člověk v téhle situaci absolutně vykořeněný, nebylo čeho se chytit. Nebyla rodina, nebyl nikdo, nebyli babičky, strejdové, tety, sestřenice, rodiče, bráška. Nebylo ani místo, ke kterému by se člověk mohl vrátit. Takže co se mě týče, nejvíc traumatizující doba byla samozřejmě loučení s otcem, matkou, babičkou a tak dál, ale i doba, kdy člověk žil, a nevěděl proč.“

Přetrvávající společenská vyloučenost

Pro mnohé přeživší se ona vykořeněnost neodehrála pouze na osobní rovině v podobě ztráty blízkých a domova, ale i na širší společenské rovině. Pocit cizosti či vyloučenosti byl po válce ještě dlouho živen společenským ovzduším, v němž nadále přetrvávaly antisemitské tendence. Z tohoto důvodu se mnoho Židů rozhodlo změnit si jméno, tedy vzdát se části své identity, aby z jejich jména nebyl znát původ.

Nedělo se tak pouze bezprostředně po válce – například celá rodina Huga Pavla si změnila příjmení z původního Popper až po procesu s Rudolfem Slánským v roce 1952, ve kterém většina odsouzených (k smrti či na doživotí) byla židovského původu a který odrážel aktuální antisemitský postoj Sovětského svazu.

Zkušenost koncentračního tábora neskončila osvobozením, pro mnohé z přeživších pokračovala či stále pokračuje v podobě vnitřního prožitku viny, ale i v nemožnosti vrátit se do svého světa, ze kterého byli vytrženi – a ona vykořeněnost byla znovu a znovu aktualizována i v následujících letech po válce.

Výpovědi pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa a z Archivu vizuální historie USC Shoah Foundation. Další příběhy z konce války najdete na 1945.pametnaroda.cz, kterou vytvořila obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Děkujeme za případnou podporu!
Subscribe to