Stíhač, na kterého můžeme být hrdí. Pomozte s hledáním dokumentů o „Ámosovi“

/ /
Alois „Ámos“ Vašátko. Zdroj: archiv Ladislava Sitenského
Alois „Ámos“ Vašátko. Zdroj: archiv Ladislava Sitenského

Zakladatel prvního československého stíhacího křídla britské RAF mezi piloty patřil k elitě. Vojenskou dráhu našeho nejúspěšnějšího stíhače v bitvě o Francii známe, o jeho životní cestě ale víme málo. Změňme to. V kokpitu stíhacího Spitfiru zahynul v červnu 1942.

Je to jako skládat střepy roztříštěné paměti. Postupně je hledáme, abychom z nich mohli sestavit skutečný příběh letce a člověka Aloise „Ámose“ Vašátka

Vytváříme knihu, která se stane umělecko-dokumentární reflexí života jedné z nejvýznamnějších postav našeho letectví. Ámos byl excelentním bojovým pilotem a zakladatelem i velitelem prvního československého stíhacího křídla – Exeter (Czechoslovak) Wing. Byl držitelem několika válečných křížů a medailí za statečnost, zemřel v pouhých třiatřiceti letech 23. června 1942 v boji s německou letkou. Byť je jeho vojenská kariéra zmapována důkladně, velice málo toho víme o něm jako o člověku. O dětství, dospívání, roli učitele, o jeho povaze. O tom, jaký skutečně byl. 

Připravovaná kniha AMOS bude umělecko-dokumentární výpovědí o lidskosti a charakteru legendárního pilota a  zakladatele prvního československého stíhacího křídla britské RAF. Chceme zaplnit bílá místa jeho života. Pomozte nám dohledat chybějící dokumentární materiál!
Foto: Vojtěch Veškrna
Foto: Vojtěch Veškrna

Kniha ve své konečné podobě bude obsahovat desítky nově digitalizovaných fotografií i dosud nepublikované písemné dokumenty včetně osobní korespondence, budou v ní soukromé deníkové zápisky, jež dosud znala pouze rodina.

Alois Vašátko. Zdroj: archiv VHÚ
Alois Vašátko. Zdroj: archiv VHÚ

„Dopisy, které se nám již podařilo získat od Vašátkova syna, odhalují ‚Ámosovu‘ duši, jeho pokoru, a především pevnou vazbu k vlastní rodině. Kdyby nebylo upřímného tepajícího srdce, nebylo by ani pevné ruky na kniplu bojové stíhačky. A Vašátko zkrátka byl velmi chytrým a citlivým člověkem.“

Jan Matoušek, grafický designér a autor konceptu knihy

Svým netradičním tematickým pojetím a formálním provedením v podání grafické designérky Zuzany Lednické má publikace potenciál zaujmout mnoho čtenářů – od zájemců o historii a aviatiku přes milovníky poezie a reportážní fotografie až po sběratele knižního designu. Textovou část publikace, která nové objevy uvede do historického kontextu, obstará František Štambera, vedoucí dokumentaristického týmu Paměti národa.  

Máte-li fotografie či písemné dokumenty týkající se Vašátkova života nebo jste znali či stále znáte Vašátkovi příbuzné a známé, neváhejte a ozvěte se nám na adresu amosvasatko@gmail.com. Budeme rádi za cokoliv, co nám pomůže vyplnit bílá místa z období Ámosova života, které mělo zásadní dopad na formování jeho osobosti. Geograficky viděno se toto období odehrávalo na trase Čelákovice – Solnice Týniště nad Orlicí Hradec Králové – Litoměřice – Olomouc. 
Foto: Ondřej Čížek
Foto: Ondřej Čížek

Kdo by Alois „Ámos“ Vašátko?

Foto: Ondřej Čížek
Foto: Ondřej Čížek

Pocházel z rodu vojáků a dělal mu čest. Oba strýcové bojovali v čs. legiích v Rusku a otec byl za Velké války těžce zraněn. Alois se narodil 25. srpna 1908 v Čelákovicích u Prahy. Po studiích působil jako učitel v Litoměřicích na české menšinové škole. Civilní kariéru ale vyměnil za vojenskou a stal se důstojníkem dělostřelectva. Táhlo ho to však do mraků. V listopadu 1937 se stal velitelem pozorovací letky v Olomouci. V červenci 1939 překročil hranice okupované vlasti a v Polsku se přidal ke vznikajícímu zahraničnímu odboji. Záhy odplul s dalšími letci do Francie, kde absolvoval stíhací výcvik. V průběhu těžkých pěti týdnů na francouzské frontě se Vašátko proslavil nekompromisním způsobem boje bez ohledu na nebezpečí. Účastnil se tehdy celkem 38 misí, a s dvanácti sestřely se stal nejúspěšnějším československým stíhačem v bitvě o Francii. 

Vašátko, přezdívaný Ámos, měl přirozený řídící talent. Byl přísný k sobě i ke svému okolí, jeho charisma, poctivost, smysl pro spravedlnost a tvrdou práci mu zcela přirozeně získaly respekt jak u podřízených, tak později u britských velitelů.

Foto: Ondřej Čížek
Foto: Ondřej Čížek

Po kapitulaci Francie přelétl se svou jednotkou do Afriky, s ní později odplul do Británie, kde vstoupil do řad královského letectva. Dne 8. října 1940 se podílel na na prvním úspěšném sestřelu vykonaném československou 312. stíhací peruti. V listopadu 1940 byl jmenován velitelem B-Flightu, od 5. června 1941 pak velel celé peruti. 

Zdroj: archiv VHÚ
Zdroj: archiv VHÚ

Vašátko však mířil ještě mnohem dál a mnohem výš. Stal se hlavním propagátorem a organizátorem vzniku našeho československého stíhacího křídla složeného ze všech tří československých stíhacích perutí RAF (č. 310, 312 a 313). Od 1. května 1942 byl jeho prvním velitelem.

Zasazoval se o lepší postavení československých pilotů v systému britského letectva, o jejich strategičtější nasazení v rozsáhlejších stíhacích formacích. Za odvahu v boji mu prezident Edvard Beneš udělil Československý válečný kříž druhého a třetího stupně a Medaili za chrabrost.

Alois „Ámos“ Vašátko padl ve svých třiatřiceti letech 23. června 1942. 

Ten den naposledy letí v čele československého křídla, aby poskytl leteckou ochranu bombardérům Boston při návratu z akce ve francouzském Morlaix. Při návratu zpět do Anglie se na československá letadla vrhá letka německých stíhačů. Vašátko během nepřehledné situace strhne svůj Spitfire do prudké pravotočivé zatáčky a sráží se s německým letounem Fw 190 pilotovaným Wilhelmem Reuschlingem. Německý stíhač vyskakuje na padáku, Vašátkův Spitfire dle svědeckých výpovědí do poslední chvíle pálí ze všech kulometů. A řítí se do moře jako hořící meteor. Palba utichá v hlubinách La Manche stejně jako život pilota stroje desítky kilometrů jižně od skalnatého mysu, který se nepřiléhavě jmenuje Start Point. Ámosovo tělo ani letoun  nejsou nikdy nalezeny. Kruh se uzavírá, příběh jednoho života ale zůstává nedokončen. Pomozte nám jej doplnit!

Jiří Kovanda: „Chtěl jsem nabourávat ta brnění, která na veřejnosti nosíme.“

/ /
Jeho akce se obvykle týkaly chování na veřejnosti a existujících psychologických bariér, které s ním souvisejí. Zdroj: archiv pamětníka
Jeho akce se obvykle týkaly chování na veřejnosti a existujících psychologických bariér, které s ním souvisejí. Zdroj: archiv pamětníka

Performer a konceptuální umělec objevoval principy své tvorby bez jakéhokoli formálního výtvarného vzdělání. Přesto patří k nejúspěšnějším českým umělcům v celosvětovém měřítku.

Jiří Kovanda: „Chtěl jsem nabourávat ta brnění, která na veřejnosti nosíme.“

„Nevěděl jsem samozřejmě nic... Když jsem tam přišel, ničemu jsem nerozuměl,“ vzpomíná Jiří Kovanda na výstavu díla Marcela Duchampa ve Špálově galerii, která v době jeho dospívání na přelomu 60. a 70. let určila směr, jakým začal přemýšlet o vlastní tvorbě. Tehdy byl čerstvě vyučeným zedníkem a všechno, co se dozvídal o umění, si musel objevit sám nebo s pomocí svých přátel. 

Zpočátku se realizoval jako kreslíř, tvořil koláže a psal básně. „Člověk si uvědomoval tu nenormalitu světa okolo, ale snažil se v rámci možností fungovat podle svých představ,“ říká o životě na začátku normalizace. 

„První podmínkou bylo vzdát se veškerých ambicí, co se týče zaměstnání a jakéhokoli veřejného uplatnění.“ 

Šestý zleva Pavel Tuč, fotograf permormancí Jiřího Kovandy. Zdroj: archiv pamětníka
Šestý zleva Pavel Tuč, fotograf permormancí Jiřího Kovandy. Zdroj: archiv pamětníka

V té době se doslechl o performanci, tehdy novém a lákavém způsobu uměleckého vyjádření ve veřejném prostoru: „Nadchlo mě, že můžu dělat umění, ke kterému nepotřebuju vůbec nic. To bylo nesmírně osvobozující.“ Jeho akce se obvykle týkaly chování na veřejnosti a existujících psychologických bariér, které s ním souvisejí. Jedna z performancí například spočívala v tom, že jezdil na eskalátoru obráceně, takže hleděl do očí člověku stojícímu za ním, nebo stál na chodníku na Václavském náměstí s rozpaženýma rukama. I tak malá odlišnost od toho, co je považováno za běžné, znamenala v sešněrované době normalizace velkou provokaci. 

„Malý posun vůči normálnímu chování dokáže úplně proměnit vnímání toho, co se kolem vás děje.“

Na akcích, které opodál tajně dokumentoval amatérský fotograf, kolemjdoucí reagovali většinou odtažitě a snažili se nemít s extravagancí nic společného. Pořádal také „tajné“ akce v interiérech, na které mohli přijít jen osobně pozvaní lidé. 

První veřejná výstava Jiřího Kovandy se uskutečnila roku 1976 ve Varšavě, ke konci osmdesátých let už mohl vystavovat i v menších a méně známých prostorech v Československu. Koncem 70. let performance opustil a začal se věnovat konceptuálnímu umění a vytváření objektových instalací. 

Jiří Kovanda, 2016. Zdroj: Paměť národa
Jiří Kovanda, 2016. Zdroj: Paměť národa

„Vždy jsem se zajímal spíše o psychologické principy lidského chování než o politický ‚statement‘. Snažil jsem se dělat věci čitelné pro každého člověka bez ohledu na to, v jakém žije zřízení,“ říká Jiří Kovanda. Možná i to je důvodem, proč je jeho dílo tak úspěšné v celosvětovém měřítku. Jeho díla má ve svých sbírkách Centre Georges Pompidou v Paříži, Muzeum moderního umění ve Vídni nebo londýnská galerie Tate Modern.

Invaze nanečisto aneb Velké dojmy z malé invaze přes tichý rybník

/ /
Dunkerque, 1944. Zdroj: archiv Alexandra Burgera
Dunkerque, 1944. Zdroj: archiv Alexandra Burgera

Svým zápisem voják Československé armády ve Velké Británii Bohuš Štefan rekapituloval dojmy z vojenského cvičení. Do deníku si zaznamenal své zážitky z nácviku na vylodění. Jsou věrným předobrazem skutečné události, která proběhla před 80 lety.

„Sloupy prachu a kamení létají do vzduchu a nemají ani čas dopadnout…“

Dojmy čs. vojáka z vylodění

Čtyři hodiny ráno, nad mořem lehká clona mlhy, hladina je klidná, jen chvílemi příď rozrazí prudce vlny a voda stříká až k nám. Dlouhá řada lodí jede v závěsu za vlečným parníkem, vedle nás pak další sledy tohoto divného konvoje, až kam oko může prorazit mlžnou clonu. Odkudsi zpředu k nám zaléhají kaskády prudkých detonací a nad námi se připravují stále nové a nové smečky k útoku spěchaje se svým nákladem k pobřeží. Teď již také začala těžká lodní děla doprovázejících křižníků a torpédoborců. Konvoj se plouží dál, začíná se objevovat pobřeží – smršť divokých výbuchů. 

Přede dvěma hodinami již byli vysazeni naši parašutisté asi 5 km od pobřeží. Zničili a obsadili dopravní spoje, přerušili telefonní a telegrafní vedení, vyhodili do vzduchu most přes řeku a obsadili letiště. Podle rádiové zprávy naše čtyřmotorová dopravní letadla a kluzáci přistávají tam s výsadky naší pěchoty a pobřeží je již dokonale izolováno od vnitrozemí. Baterie křižníků drtí teď betonová kulometná hnízda, drátěné překážky i minová pole. Pobřeží jakoby drásal ohromný bagr. Sloupy prachu a kamení létají do vzduchu a nemají ani čas dopadnout k zemi, znovu a znovu jsou vzteklými výbuchy vrhány do prostoru. Pobřežní baterie ztichly zničeny letectvem. Útvary nízko letících letounů vypouštějí mezi pobřežím a námi umělý dým. Lodice se odpoutávají, motory se rozhučí, zvolna se rozjíždíme. Každý je vzrušen, neboť se naše chvíle blíží. Oči i zbraně namířeny do mléka dýmu k pobřeží. Prudce nás předjíždějí rychlé motorové čluny, jsou v nich ženisté se svou výzbrojí.

Nesměle zaznívají rány z pušek a kulometné dávky pobřežní obrany téměř zanikají ve strašném hukotu těžkých projektilů našich lodí. Vysoko řádí vzdušné souboje, kanónová čtyřčata našich stíhačů rozstřelují nepřítele na kusy, nedávají jejich pilotům ani možnosti záchrany padákem. Dým štípe do očí, má nakyslou chuť, ale je v něm bezpečno, střely hvízdají nenalézajíce cíl. Teď dno lodi dře o písčinu, rachotí kladky spouštěného můstku, který se lehce boří do písku. Vpřed! První četa vyráží a za ní se těžce sune tank, loď se naklání a voda stříká od rachotících pásů. Vybíhá naše četa, brodíme se po kolena ve vodě, velitelé se snaží udržet v bílé cloně mužstvo pohromadě – jsme na břehu a zaléháme v rojnici. Ve vodě v písku se válejí trosky rozdrcených a rozervaných překážek, železné traversy, betonové piloty, chuchvalce ostnatého drátu a šachovitě jsou rozhozeny mělké trychtýře od granátů a vybuchlých minových polí. Clona se trhá a vpravo vpředu je silueta nízkého betonového krytu, dokonale maskovaného. Ušel drtící palbě a teď z jeho střílen prskají kulomety. Ale za nízkou dunou písku se už blíží postavy našich ženistů, vrhají kouřové granáty, kryt oslepl a teď vyrážejí noví dva a dlouhé rudé jazyky plamenometů olizují střílny. Obsluha vyřazena – kulomety ztichly. Jiní vyrážejí z boků a přikládají nálože k ztichlým a oslepeným očím střílen. Jedna – dvě – tři… Deset dlouhých vteřin a dvě ostré rány demolují kryt, který zmizel znovu v kouři a prachu. Kousky betonu létají až k nám.

Tanky předjely a drtí další pole drátěných překážek. Zazní povely a postupujeme vpřed. Něco se ozývá vpředu, naše kulomety odpovídají, minomety vrhají kouřové miny a plamenomety ničí další hnízda. Odpor nepřítele je chabý, provádíme vlastně jen čištění. Z porostu před námi vyjíždí několik lehkých tanků, také naši jsou již v akci, využívají terénu a stínů, zastavují se a jejich pancéřové věže se rozhučí pomalou kadencí děl. Ten vlevo tam ztrnul a jako by vzdychl; z rozstřílené věže se kouří, druhý se zas točí vpředu na místě s jedním přeraženým pásem a stává se snadnou kořistí našich antitanků. Vzduch je přesycen kvílením tankových pásů, motory hučí vyštvány a do nejvyšších obrátek. Kryjeme se jednotlivě i ve skupinách, v granátových jamách, v porostu i rozvalených hnízdech; krátké dávky naši kulometů bijí do tmavých úzkých průzorů, do pásů odkrytých spodků a vpředu je ta funící obluda rázem zahalena v oheň z roztříštěných cocktailů. Pronikáme dál a poslední slabá obrana je smetena divokou stečí. 

Ležíme na planině, ve spáncích buší, prsa pracují naplno a košile se lepí slaným potem. Úkol je splněn, předpolí je dobyto. Zanedlouho přesahují nás další čerstvé sledy a postupují vpřed. Je půl jedenácté, vzduch je čistý, bez dýmu. I střelba již ustala, letky spěchají dál do nitra a kolony vyloděných tanků se válí po silnicích.

Slunce příjemně hřeje, organisujeme se a odpočíváme, dlouhé pruty ostružinových keřů jsou plné černých plodů, které vracejí svěžest vyprahlým ústům. Z koruny rozložitého dubu vylétá prudce holub doupňák a šedivá veverka nervosně těká černými body očí, nechápaje ten blázinec dvounohých tvorů. Vzadu na hladině rybníka plují tiše zase jen bílé dlaně leknínů.

Jsou to pouze velké dojmy z malé invaze přes tichý rybník, kterou třetí rota kdesi v Anglii provedla.

Camp Moreton Paddox, Anglie

14. září 1941

František MASTNÝ-ŠTEFAN: „Probijte se!“; Praha 1946, s. 121-123

Ukázka cvičení v Inveraray ve stejném roce za účasti Winstona Churchilla

Ukázka cvičení v Inveraray ve stejném roce za účasti Winstona Churchilla

Před 80 lety proběhla spojenecká invaze v Normandii. A jak je z tohoto proudu vzpomínek patrné, i Čechoslováci se měli vylodění v severní Francii účastnit a na tuto operaci cvičili. Ve svém deníku, který se těsně po válce proměnil v knihu s titulem „Probijte se!“, nemohl být autor příliš konkrétní. Pokusíme se jeho vzpomínky zasadit do reálného kontextu. Britové již v říjnu roku 1940 zřídili tréninkové centrum kombinovaných operací v Inveraray na severozápadě Skotska. 

V době popisovaného cvičení mu velel viceadmirál Theodore Hallet. Svou odlehlostí a rázem bylo Inveraray přímo ideálním místem pro zřízení takového cvičiště. „Tichý rybník“, o kterém píše Štefan, byl zátokou. Mohly do něj tedy z moře vplouvat lodě královského námořnictva. Slaná voda zde omývá převážně kamenité pláže. Východní břeh není vůbec obydlen a na západním se nachází zámek, u nějž byla vybudována jakási základna, ze které bylo možné pozorovat cvičení na protějším břehu. 

Na onom východním břehu pak pro potřeby cvičení Britové vybudovali bunkry, protitankové překážky, zátarasy a opevněná postavení. Ta v rámci výcviku dobývali a ničili spojenečtí pěšáci, ženisté i tankisté. Udává se, že se zde až do začátku invaze v Normandii na cvičeních vystřídalo čtvrt milionu spojeneckých vojáků. Pro lepší představu dodejme, že prvního dne invaze v Normandii se pak účastnilo 160 000 mužů.

Jak popisuje Štefan, na cvičení participovalo i letectvo. Letci se zde cvičili za přímé podpory vyloděných vojáků, ale i v pokládání dýmu či řízení palby.

Vzpomínky ze cvičení vlastně něuvěřitelně věrně popisují to, co pak vykonali spojenečtí vojáci v Normandii 6. června 1944. 

Nicméně československá jednotka tehdy zůstávala stále ještě v Anglii. Velení upustilo od záměru nechat ji vylodit se v první vlně po boku Britů. Pokud by v hazardní operaci totiž utrpěla větší ztráty, nebylo by čím je nahradit. Československá brigáda tedy dostala za úkol obléhání přístavu Dunkirk, což realizovala od října 1944. K této události se nám podařilo natočit vzpomínky československých veteránů druhé světové války. 

Vzpomínky Bohuše Štefana patří svým popisem nácviku vylodění v Normandii mezi jedinečné. Bohužel i on ale patří mezi ty, které se nám už nepodařilo natočit, a zeptat se na detaily, jež by mohly pomoci historikům. 

Oslavy 80. výročí konce války budou aktuální. Nabízíme městům spolupráci

/ /
Světelná instalace, Národní třída. Zdroj: Post Bellum
Světelná instalace, Národní třída. Zdroj: Post Bellum

Paměť národa na 80 místech po celé republice připomene výročí 80 let od konce světové války. Připravovala se na to posledních 20 let. Poselství oslav na 80 místech republiky bude aktuálnější než kdy jindy.

 

„Mysleli jsme si, že už je to dávno za námi...“ V květnu 2025 Paměť národa pod tímto mottem chystá maraton veřejných projekcí, videomappingů v ulicích měst, výstav, filmových večerů, debat a vzdělávacích aktivit připomínající osmdesáté výročí konce 2. světové války. Výročí chce Paměť národa připomenout symbolicky na 80 místech v republice. Partnerským městům a obcím nabízí finanční spoluúčast, organizační součinnost, produkci, a především jedinečná svědectví pamětníků z jejich kraje. Nyní se obracíme s nabídkou na hejtmany, primátory, starosty a také na firmy či společnosti, kteří si význam oslav uvědomují.

Výstava ve Zlínském kraji. Zdroj: Post Bellum
Výstava ve Zlínském kraji. Zdroj: Post Bellum
Mikuláš Kroupa. Foto: Martina Houdek
Mikuláš Kroupa. Foto: Martina Houdek

Poselství připravovaných oslav kulatého výročí by se podle tvůrců Paměti národa mělo nést slovy lidí, kteří dramatické chvíle války zažili: totiž jejich prožitou zkušeností, že mír a svoboda nejsou samozřejmostí, a mohou přijít chvíle, kdy musíme být ochotni pro ně něco obětovat. 

Od konce druhé světové války uběhne v květnu příštího roku osmdesát let, což představuje celý dlouhý lidský věk. Vzpomínky na válku mizí, odchází generace, která zažila nacistickou okupaci, válečné utrpení na frontách, v koncentračních táborech a věznicích. Díky sbírce Paměť národa, která vznikla před 24 lety, máme zachovány audio a video svědectví více než 15 tisíc pamětníků. 

„V roce 2025 oslavíme pravděpodobně poslední kulaté výročí konce druhé světové války tak, jak jsme si tento dějinný milník připomínali dříve. Dnes mezi námi totiž ještě žijí poslední pamětníci celosvětového neštěstí. A tito lidé nás varují: Předcházejte válečným konfliktům, buďte připraveni svobodu bránit, najděte spojence a buďte silní.“ 

Paměť národa má z čeho čerpat. Spolupracovníci organizace od roku 2001 systematicky vyhledávají poslední žijící účastníky a svědky klíčových událostí druhé světové války a nacistického útlaku stejně jako násilné poválečné odplaty, v níž už o sobě dávala vědět rodící se diktatura komunistická. Na tisících nahrávek ve sbírce Paměť národa promlouvají svědci válečných zvěrstev a lidského hrdinství od lidických dětí a přeživších holocaustu až po účastníky odboje a příslušníky zahraničních armád. Zakladatel Paměti národa Mikuláš Kroupa vyzývá:

Právě proto, že odchází druhoválečná generace, plánuje Paměť národa připomínkové akce v roce 2025 pojmout velkolepě a především jako poděkování lidem, kteří za naši svobodu bojovali. Nabízíme spolupráci 80 městům a obcím v České republice. Každé město či obec si bude moci vybrat program ze široké nabídky možných akcí, a začlenit tak příběhy z Paměti národa do svých připravovaných oslav výročí. 

Výstava Vysídlená paměť. Zdroj: Post Bellum
Výstava Vysídlená paměť. Zdroj: Post Bellum

Paměť národa nabízí světelné projekce, videomapping v centrech měst, venkovní výstavy vyprávějící místní příběhy z války, maraton filmových večerů, debat a vzdělávacích aktivit pro mladší generace. 

Nezisková organizace Post Bellum, která projekt Paměť národa založila a vede, odhaduje celkovou cenu projektu až na 30 milionů korun. Více než polovinu chce dát dohromady od soukromých dárců, druhou část shromáždí od zúčastněných osmdesáti měst a obcí, popřípadě státních institucí. 

Výčet zapojených měst a obcí vznikne v průběhu nadcházejících letních a podzimních měsíců. Paměť národa působí v osmi pobočkách v největších krajských městech, se kterými úzce spolupracuje. Další města se mohou do projektu přihlásit a s koordinátory z Post Bellum přímo u nich na místě projednat podobu projektu.   

Výstava Příběhy z Ukrajiny. Zdroj: Post Bellum
Výstava Příběhy z Ukrajiny. Zdroj: Post Bellum

     

Výročí Paměť národa plánuje pojmout jako vyprávění příběhů různými poutavými formami, využije k tomu svou jedinečnou databázi tisíců autentických výpovědí přímých účastníků války. Koordinátoři a produkční z Post Bellum využijí svých zkušeností například z oslav výročí 100 let založení republiky či 30 let svobody. Paměť národa před lety připravila rozsáhlou expozici v bunkrech pod Stalinem, oslavy „Nezapomeňme“ ve 30 městech, videomapping na Národní třídě, který sledovalo přes 50 tisíc diváků, má za sebou více než 150 venkovních výstav, vytvořila přes 30 televizních dokumentů, působí ve stovkách škol s projektem Příběhy našich sousedů a organizuje mnoho dalších akcí. 

Výstava Chybění na pražské Palmovce. Zdroj: Post Bellum
Výstava Chybění na pražské Palmovce. Zdroj: Post Bellum

Světit ženy na kněze? V tajné církvi to šlo, lidstvo ale ještě nebylo připraveno

/ /
Sestry Javorovy, fotka pořízená pro bratra Stanislava do vězení, zleva Marie, Ludmila, 1952. Zdroj: archiv pamětnice
Sestry Javorovy, fotka pořízená pro bratra Stanislava do vězení, zleva Marie, Ludmila, 1952. Zdroj: archiv pamětnice

Sestra Evarista z románu Kateřiny Tučkové měla svůj reálný předobraz. Biskup podzemní církve Felix Davídek za normalizace vysvětil na kněze desítky ženatých mužů i čtyři ženy. Po revoluci se ale Ludmile Javorové dostalo stejného nepochopení jako románové Evaristě.

„Když jsem obdržela papír, který mi biskup ani nepředal osobně, a na němž stálo, že se mi všechno zakazuje a že je vše neplatné, nedotklo se mě to. Řekla jsem si: ‚Ano, já uznávám, že lidstvo není na takovou zkušenost připraveno.‘ Ale odmítla jsem podepsat, že o tom nebudu mluvit.“ Tak Ludmila Javorová vzpomínala pro Paměť národa na hořký okamžik v roce 1996, kdy jí na brněnském biskupství přetlumočili stanovisko papeže Jana Pavla II. – totiž že její kněžské svěcení je neplatné.

Katolická církev dodnes kněžské svěcení umožňuje jen mužům. V raritních případech, kdy ve světě došlo ke konsekraci žen – známý je třeba případ sedmi „kněžek“ vysvěcených v roce 2002 argentinským biskupem Rómulem Braschim – církev účastníky těchto obřadů vždy exkomunikovala. Ne tak Ludmilu Javorovou, kterou v 70. letech vysvětil tajný biskup Felix Maria Davídek, výrazná postava skryté církve v komunistickém Československu.

Její svěcení bylo v rozporu s kanonickým právem. Davídek ale věřil, že v podmínkách nesvobody se křesťané nesmějí spoléhat na oficiální církevní představitele kolaborující s komunistickým režimem. V době normalizace proto vytvořil rozsáhlou podzemní strukturu jako paralelu k oficiální církvi. Jím založené společenství Koinótés podle dostupných odhadů celkově čítalo až 25 tajně vysvěcených biskupů a 250 tajných kněží jak celibátních, tak ženatých.

Hned jsem souhlasila, že mu budu pomáhat

Ludmila Javorová se narodila v roce 1932 v Chrlicích u Brna – ve stejné vsi, kde vyrůstal i o jedenáct let starší Felix Davídek. Obě rodiny se dobře znaly, paní Davídková byla učitelka hudby a dávala hodiny postupně všem deseti sourozencům Javorovým. Felix, nejstarší ze tří dětí Davídkových, zase často docházel za Ludmiliným bratrem i otcem, se kterými se velmi přátelil. „Felix si k tatínkovi chodil půjčovat knihy. Večer chodívali na procházky, měli různé filozofické debaty. Bylo to takové hlubší přátelství,“ shrnuje Ludmila Javorová.

Ludmila Javorová
Rodinné foto (bez bratra Františka a Václava), 1975. Zdroj: archiv pamětnice
Rodinné foto (bez bratra Františka a Václava), 1975. Zdroj: archiv pamětnice

Za války Davídek studoval brněnské diecézní bohoslovecké učiliště a v červenci 1945 byl v brněnské katedrále vysvěcen na kněze. Zároveň se zabýval medicínou a po válce studoval také psychologii, filozofii a přírodní vědy. „On toužil jet do zahraničí, do misií. Dostal ale umístěnku tady na Vysočině do vesnice Horní Štěpánov. Tam chyběl lékař, takže tam byl umístěn na faru jako kaplan, ale kromě toho tam zastupoval lékaře.“

V Horním Štěpánově Davídek současně začal uskutečňovat ideu, kterou rozpracoval již za nacistické okupace – šlo o vytvoření nezávislé katolické vzdělávací instituce, jež by své poslání dokázala naplňovat i za režimů křesťanství nepřejících. V Horním Štěpánově vznikla internátní škola, která poskytovala teologické vzdělání a přípravu k maturitě nemajetným chlapcům i dívkám; ti pak pak maturitní zkoušku skládali na gymnáziu v nedalekém Jevíčku. Po komunistickém převratu se Atheneum přetvořilo v instituci vysokoškolského typu, když studenty Davídkovy ilegální „filozofické fakulty“ oficiálně zaštítila univerzita v Olomouci.

P. Felix Maria Davídek po vysvěcení na kněze, 1945. Zdroj: archiv pamětnice
P. Felix Maria Davídek po vysvěcení na kněze, 1945. Zdroj: archiv pamětnice

Státní bezpečnosti jeho aktivity nemohly zůstat utajeny. V dubnu 1950 byl se dvěma svými studenty zatčen, po dobrodružném útěku přes záchodové okénko se několik měsíců skrýval – částečně údajně v přestrojení za ženu – než byl v září téhož roku spolu s dalšími studenty definitivně dopaden při pokusu o útěk ze země. Ve vazbě pak strávil téměř dva roky a v březnu 1952 nad ním brněnský soud vynesl trest dlouhých čtyřiadvaceti let vězení.

Podle mnohých svědectví jeho spoluvězňů se Davídek i v kriminále choval statečně, a svou až excentrickou lhostejností vůči vlastnímu bezpečí si „vysloužil“ mnoho kázeňských trestů. „Na Mírově byl víc na samotkách než ve vězení,“ shrnuje Ludmila Javorová. „Za to, že i tam sloužil jako kněz. Nebo že vykřikoval na procházce, kdy museli chodit s rukama na ramenou.“

„Vedle totiž byla ženská věznice a on dával absoluci, odpuštění, sestrám, které tam byly zavřené. Za to měl korekci.“

Na svobodu byl nakonec podmínečně propuštěn po čtrnácti letech v únoru 1964. Jeho první kroky vedly do domu Javorových. Jak se ukázalo, v hlavě už měl plány na další práci v ilegalitě. Jeho cílem bylo budovat struktury podzemní církve, které by suplovaly to, co si nemohli dovolit kněží trpění režimem v oficiálních funkcích.

„Přijel v noci, navštívil nás, což byla ohromná sláva, my jsme totiž netušili, že je na svobodě. A hned mi položil otázku: ‚Co děláš ve volném čase?‘ Nevěděla jsem, jak to myslí. ‚Já bych tě potřeboval na spolupráci.‘ A co budeme dělat, čeho se to bude týkat? ‚To se projeví až v průběhu.‘ Já jsem samozřejmě byla hned ochotná, protože jsem věděla, že to bude na církevním poli,“ popisuje Ludmila Javorová, jak se stala nejbližší Davídkovou spolupracovnicí při jeho snaze zajistit formaci a svěcení nových kněží nezávislých na biskupech podléhajících režimu.

P. Felix Maria Davídek po propuštění z vězení, 1964. Zdroj: archiv pamětnice
P. Felix Maria Davídek po propuštění z vězení, 1964. Zdroj: archiv pamětnice

Teprve tam jsi poznal, co ti totalita sebrala

Začala tedy hledat zájemce o studium bohoslovectví, pro které nebylo přijatelné absolvovat kněžský seminář v Litoměřicích, jediné režimem povolené a také režimem ovládané katolické bohoslovecké učiliště. Některé takové lidi znala ze mší, které sloužili brněnští minorité už po páté hodině ranní, a kam proto docházela řada lidí režimem pronásledovaných – ti totiž měli zpravidla podřadná zaměstnání vyžadující brzký ranní nástup.

Při oslovování vhodných adeptů musela dodržovat přísná konspirační pravidla. „U jednoho jsem měla stoprocentní jistotu a od toho jsem pak chtěla, aby našel další. Když byli tři, tak jsem je přivedla. Domlouvalo se to vždycky venku, musela jsem obhlídnout terén. Takže jsem se naučila hodně chodit ven v noci.“ Na nočních schůzkách probíhajících zpravidla daleko za vesnicí probírala s adepty kněžství jejich studijní plány: „Jestli chtějí dál studovat, co vlastně mají nastudováno. Dostali příkaz, jaké knihy si mají sehnat, kdy asi přijít ke konzultaci.“

Ludmila Javorová, dobová fotografie. Zdroj: archiv pamětnice
Ludmila Javorová, dobová fotografie. Zdroj: archiv pamětnice

Tak vzniklo společenství Koinótés, jedno z nejvýznamnějších uskupení československé podzemní církve, zahrnující kromě postupně vysvěcovaných kněží a později i biskupů také velké množství laiků, jimž nahrazovalo jinde běžný církevní život. Udělovaly se zde svátosti, vzdělávalo se, „mluvilo se společně o Bohu“, což prostě jinak, jak říká Ludmila Javorová, v komunistické společnosti nebylo možné.

Ve druhé polovině 60. let se naplno rozběhly pravidelné semináře, v nichž se jejich účastníci seznamovali nejen s teologií, exegezí či liturgií, ale i s religionistikou, filozofii, politologií nebo uměním. „Davídek kladl důraz na lidské zrání. Což je opodstatněné, protože boží dary jdou přes vyzrálé lidství,“ vysvětluje Ludmila Javorová, proč se na seminářích věnovali také překvapivým tématům jako jsou kybernetika nebo třeba i tanec.

„Měli jsme povinnost stále studovat, zúčastňovat se výstav, vidět filmy, o kterých se mluvilo. Číst. Kdo neprošel tanečními, musel povinně do tanečních, protože i to patří k lidské zralosti – aby člověk nebyl daleko od lidí.“

Ohledně konspiračních pravidel prý na seminářích vládla nekompromisní kázeň. Konaly se na různých místech, často však v domě Javorových, zpravidla přes noc. Značně obtížné bylo už jen zajistit nepozorovaný příchod velkého množství lidí. Účastníci museli přicházet jednotlivě, nesměli parkovat poblíž, a tak samotné scházení obvykle trvalo i dvě hodiny. Lidé pak seděli namačkáni v místnosti, v naprostém zatmění a vydýchaném vzduchu, protože větrání bylo riskantní. Přísné mlčení bylo samozřejmostí. Občas prý některý z účastníků nad ránem odešel v cizích botách, protože rozsvítit světlo nepřicházelo v úvahu.

Dům Josefa Javory, místo seminářů Koinótés. Zdroj: archiv pamětnice
Dům Josefa Javory, místo seminářů Koinótés. Zdroj: archiv pamětnice

Přesto byl obsah seminářů natolik inspirativní, že mnohým stálo za to podstupovat tyto útrapy i strach ze zatčení. „To byly semináře, co ti otevíraly obzor, a teprve tam jsi poznal, co ti totalita sebrala,“ shrnuje Ludmila Javorová. Ona sama Davídka obdivovala za odvahu, se kterou se po propuštění z vězení znovu okamžitě vystavil riziku. „Když se někdo vrátí po čtrnácti a půl letech z kriminálu, kde strádal a totálně ztratil svobodu, čekala bych, že se to na něm podepíše a že už nepůjde do podobných akcí, aby se tam znovu nedostal.“

To ale zjevně nebyl Davídkův případ a také Ludmila Javorová od začátku musela počítat s tím, že kriminál ani ji s velkou pravděpodobností nemine. Davídek ji proto také učil, jak se chovat, pokud bude zatčena a vězněna. „To byly velmi cenné informace: nenechat se zlomit. A jak se to dělá? Umět udržet klid. Najít si střed nebo ve vzpomínkách něco krásného. Upnout se, soustředit se na to. Ať si oni křičí, ať dělají, co dělají.“

Svěcení jsem přijala z jeho rukou

Podstatnou částí činnosti Koinótés byla konsekrace nových kněží. Najít v Československu ochotného světícího biskupa se nepodařilo, prvních pět kněží z Davídkova okruhu proto ve východním Německu tajně vysvětil Gerhard Schaffran, biskup v Görlitz. V roce 1967 pak společenství získalo „vlastního“ světícího biskupa přímo v osobě Felixe Davídka – a to s využitím tzv. mexických fakult, tedy souboru výjimek z běžného kanonického práva, jež papež uděloval právě za tím účelem, aby v dobách nesvobody bylo možné budovat skrytou církev. Podle těchto fakult se jednotlivé pravomoci směly delegovat na nižší klérus, takže např. biskupské svěcení mohl v krajní situaci udělit i jiný biskup, a nikoliv jen papež. Na Davídka v souladu s fakultami delegoval biskupské svěcení člen Koinótés Jan Blaha, sám tajně vysvěcený ve Vatikánu taktéž tajně vysvěceným slovenským biskupem Peterem Dubovským.

Od té doby mohl konsekrovat přímo Felix Davídek. To přišlo vhod zejména po sovětské invazi v roce 1968, kdy se Davídek obával nové vlny pronásledování věřících. V mimořádné situaci, kdy podle něho hrozila naprostá likvidace církve u nás, se odhodlal k mimořádným krokům. V následujících letech sám udělil nejméně sedmnáct biskupských svěcení a kolem sedmdesáti kněžských, a tím v podstatě vytvořil paralelní církevní strukturu. Kromě toho, že v rozporu s kanonickým právem konsekroval několik ženatých mužů, se také začal zabývat otázkou kněžského svěcení žen.

„Davídek se velmi zajímal o postavení žen v církvi, a to již v době své internace,“ přibližuje jeho smýšlení Ludmila Javorová.

„Na našich vizitačních cestách se několik řeholnic, které dříve byly internovány, dotazovalo, zda církev uvažuje o službě ženy v církvi. A poukazovaly na to, že v kriminále muži měli duchovní službu, měli svátostnou službu, ale ženy neměly vůbec nic.“

Bratr Stanislav Javora, který si odseděl dva roky za šíření náboženské literatury. Zdroj: archiv pamětnice
Bratr Stanislav Javora, který si odseděl dva roky za šíření náboženské literatury. Zdroj: archiv pamětnice

Zatímco věznění křesťané totiž zpravidla mezi sebou měli dostatek kněží, kteří na celách sloužili tajné mše a poskytovali svátosti, vězněné křesťanky – mezi nimi mnoho řeholnic, jež Bohu zasvětily celý život – se v kriminálech ocitaly bez přístupu ke kněžím, a tedy také bez přístupu k eucharistické liturgii. Tuto situaci chtěl Davídek řešit, a tak řídící tým Koinótés pověřil přípravou synodu, kde měla být nastolena otázka možného svěcení žen.

Tzv. kobeřický koncil se uskutečnil 25.–26. prosince 1970 na faře v Kobeřicích u Brna. Byť podle Javorové Davídek řídící tým předem seznámil s obsahem chystaného synodu a nikdo proti němu neprotestoval, ve chvíli, kdy se všichni již shromáždili na kobeřické faře, se tři Davídkem vysvěcení biskupové postavili proti samotnému projednávání otázky svěcení žen. „Samozřejmě, že došlo k roztržce, protože tito biskupové po celou dobu bránili tomu, aby se tato otázka rozvíjela. Možná si představovali, že by se k tomu měla vyjadřovat jenom hierarchická skupina církve, ale Felix na základě koncilu trval na tom, aby byl zastoupen celý boží lid z toho důvodu, že ‚duch vane, kde chce‘. Bylo to velice vyčerpávající.“

Koncil v Kobeřicích (Ludmila Javorová)

V Kobeřicích došlo k definitivnímu rozkolu. Společenství Koinótés se rozštěpilo na dvě frakce, nesouhlasící biskupové se poté s Davídkem už nikdy nesetkali a Davídkova skupina také ztratila napojení na Vatikán, které přes východní Německo zajišťovali právě lidé, jež se se skupinou teď rozešli. Davídek se však svého cíle nevzdal a už 28. prosince 1970 vysvětil Ludmilu Javorovou na jáhna a vzápětí na kněze.

„Svěcení jsem přijala z jeho rukou,“ říká Ludmila Javorová. „Chtěla jsem pro případ internace sloužit ženám v kriminále – a posloužit tak z tohoto daru tam, kde to bude možné a kde budu přijata. De facto jsem tehdy netušila, jak pracně budu tento dar rozvíjet, protože nikdo mi nemohl předat žádné zkušenosti.“

Vatikán její kněžství zneplatnil

Na veřejnosti jako kněžka působit nesměla. Počítala se svým uvězněním a byla připravena obětovat se službě spoluvězeňkyním. Byť k tomu nakonec nedošlo, ona sama se podle svých slov se svým kněžstvím ztotožnila a nikdy o něm nepochybovala na rozdíl od mnoha původních členů Koinótés, kteří jeho platnost napadali. Samotnému Davídkovi se od konce 60. let dostávalo zprostředkovaných signálů, že Vatikán s jeho světitelskou činností nesouhlasí. On je považoval za provokaci ze strany StB, nebylo totiž vůbec snadné ověřit si, že jde skutečně o stanovisko svatého stolce. „Davídek uznával papeže a usiloval o setkání s ním,“ říká k tomu Ludmila Javorová. „Ale v totalitě to nešlo. Pokoušel se o to prostřednictvím polských biskupů, různých kurýrů, ale prostě se to nepodařilo. A tím ta moje situace z právního hlediska zůstala na mrtvém bodě.“

V roce 1982 se komentáře zpochybňující Davídkovu činnost objevily i ve vysílání Svobodné Evropy a také v katolickém samizdatu. Následujícího roku, kdy se Davídek po těžkém úraze ocitl již trvale upoután na lůžko, se Ludmila Javorová sama pokusila získat vyjádření papeže Jana Pavla II. ke svému případu; na dopis, který poslala přes kardinála Františka Tomáška, ale nikdy nedostala odpověď.

Felix Davídek zemřel v roce 1988, a nedožil se tak sametové revoluce, po níž skrytá církev konečně vystoupila z ilegality. Jeho pověst po změně režimu kromě jeho jisté excentričnosti a názorových i osobních neshod s jeho oponenty pošramotilo i to, že se Davídkovo jméno objevilo mezi spolupracovníky tajné policie. Ta ho pochopitelně sledovala již od doby jeho věznění. Žádné zprávy o případné spolupráci se však nedochovaly a z dostupných svědectví pravděpodobně vyplývá, že se rozhodl hrát se Státní bezpečnostní jakousi riskantní hru a „tahat ji za nos“.

Z různých důvodů tak Davídkovi kněží narazili po revoluci na zásadnější odmítnutí než jiná tajná církevní společenství, jejichž tajné kněze oficiální církev po překonání počáteční nedůvěry většinou zapojila do svých struktur. V roce 1992 Vatikán vydal tzv. Normy, v nichž bezprecedentně označil Davídkova svěcení za „pochybně platná“. Jím vysvěcení biskupové byli nuceni vzdát se výkonu biskupských funkcí. Celibátní kněží museli absolvovat podmínečné přesvěcení, pokud se chtěli zapojit do pastorace. A ti ženatí se museli spokojit s jáhenstvím nebo službou v řeckokatolickém ritu.

K otázce vysvěcených žen – Davídek po Ludmile Javorové vysvětil ještě další tři ženy, jejich jména však nejsou veřejně známa – se Normy nevyslovily. Teprve v roce 1996, poté, co se Ludmila Javorová stala terčem ostrých výpadů z části katolických kruhů, si ji předvolalo brněnské biskupství a předalo jí stanovisko Vatikánu. V něm se její kněžské svěcení prohlašovalo za neplatné, a výkon kněžské služby jí byl zakázán.

Ludmila Javorová, 2002. Zdroj: archiv pamětnice
Ludmila Javorová, 2002. Zdroj: archiv pamětnice

Byť Ludmila Javorová nalezla po revoluci uplatnění jako učitelka náboženství, svého kněžství se nikdy zcela nezřekla, a vždy o něm veřejně mluvila – s přesvědčením, že „co je v bytí, se nikdy neztrácí“, a že pro úkol, kterého se ujala, byla povolána. Biskup Davídek podle ní vynikal odvahou začínat stále znovu a silně cítil potřeby současné žijící církve. „Člověk potřebuje vnitřní ukotvení. A řekla bych, že ho potřebují i ženy. Aby ten, komu tvořím most k budoucnosti, po něm přešel s otevřeným hledím a nadějí,“ říká Ludmila Javorová.

 

Příběh Ludmily Javorové natočila pro Paměť národa v roce 2014 Veronika Kobzová.

Dobrovský & Šídlo: Dezinformace na slovenské politické scéně

/ /
Dobrovský & Šídlo
Dobrovský & Šídlo

Jak Slovensko odolává dezinformacím po atentátu na premiéra Fica? Jaký je rozdíl mezi dezinformačními scénami Česka a Slovenska? Hostem 93. dílu podcastu Dobrovský & Šídlo je Vladimír Šnídl, reportér slovenského Denníku N.

93. Jak dezinformace ovládly Slovensko

Vliv dezinformací se stal zásadním problémem Slovenska. A Vladimír Šnídl popisuje, že politická garnitura, která se ujala moci po volbách na podzim 2023, je se slovenskou dezinformační scénou výrazně personálně provázána. Z „alternativních médii“ přišla přímo do vlády třeba nová ministryně kultury Martina Šimkovičová a podobné postavy najdete třeba i na kandidátce nejsilnější slovenské strany SMER do Evropského parlamentu. 

Proč Slovensko podléhá dezinformacím v daleko větší míře než Česko – jak alespoň tvrdí Vladimír Šnídl? A proč jsou Slováci spolu s Bulhary podle průzkumů tím nejvíce „proruským“ národem v Evropské unii?

Poslechněte si 93. díl podcastu Dobrovský & Šídlo na téma „Jak dezinformace ovládly Slovensko“.

Přejeme příjemný poslech, můžete nás sledovat i jinde než v podcastových aplikacích, doporučujeme náš účet na síti X (tedy Twitter) a taky na Instagramu.

Další živé vystoupení se uskuteční 14. června na festivalu Rock for People , pak se 20. června potkáme na Metronomu.

Vznik dalších dílů podcastu můžete podpořit buď finančním darem na stránkách Magazínu Paměti národa, kam do zprávy pro příjemce napište PODCAST, nebo si můžete koupit naši knihu, triko nebo blok Můžu to doříct…? na e-shopu Paměti národa.

Dořekne to dneska...? Poslechněte si!

➤ A TRIKO SI KUPTE V E-SHOPU PAMĚTI NÁRODA

Subscribe to