Sochař, malíř a scénograf příští rok oslaví už sté narozeniny. Šel po své umělecké cestě trpělivě a s pokorou, ale i přísnou vnitřní logikou, která mu pomáhala vzdorovat socialistickému realismu i tlakům normalizace.
Stanislav Kolíbal vyrůstal i na poměry první republiky v mimořádně skromných poměrech v hornické kolonii v Orlové. Jeho otec v době hospodářské krize dostával práci jen po několik dnů v měsíci, Stanislav neznal jiné než darované obnošené oblečení. Přesto na své dětství vzpomíná s láskou: „Úcta k obyčejnosti hrála v mém životě velikou roli.“
Když v roce 1948 komunisté převzali moc v zemi, studoval již ve třetím ročníku na UMPRUM užitou grafiku v ateliéru profesora Antonína Strnadela. Na škole řádila prověrková komise, která rozhodovala, kdo smí nadále pokračovat ve studiu. Proletářský původ tehdy mladého tvůrce zachránil: „Nehodilo se, aby vyhodili studenta z dělnické rodiny, který krátce předtím ještě pracoval na šachtě.“ Přesto mu spolužák, který zasedal v komisi, vmetl do tváře:
„Já ti řeknu, co jsi: jsi zrádce dělnické třídy!“
Po absolutoriu ještě nastoupil ke studiu scénografie na DAMU:. „Divadlo bylo v té době svobodnější než výtvarné umění, na jevišti nebylo nutné zachovávat realismus, který ve výtvarném mění dominoval,” vysvětluje. Zároveň v něm scénografie probudila zájem o práci s prostorem a vnukla mu úplně jiné principy zpracování hmoty, než jaké by získal při studiu sochařství. I to později ovlivnilo celou jeho uměleckou dráhu, protože výtvarné pojednání prostoru a hmoty se stalo důležitou součástí jeho díla ať už při výzdobě veřejných budov, v interiérech nebo v rámci samostatných instalací.
V roce 1953 se oženil se sochařkou Vlastou Prachatickou a oba tvořili v ateliéru v ulici Nad Královskou oborou. Na pražské Letné žily i další umělecké dvojice, se kterými se přátelili: Adriena Šimotová a její muž Jiří John nebo Věra a Vladimír Janouškovi. „Jako umělecká generace jsme se dali dohromady v roce 1958, kdy v Domě umění města Brna proběhla celostátní výstava Umění mladých výtvarníků Československa,“ říká Stanislav Kolíbal. Skupina jeho přátel a souputníků si říkala UB 12 – Umělecká beseda 12.
„Naše generace odmítala ten stranický tlak, abychom se obraceli jen k realismu.“
Sedmdesátá léta mu však přinesla také zákaz vystavovat v normalizovaném Československu. Abstraktní a údajně lidu nesrozumitelné umění opět začínalo být na obtíž a Stanislav Kolíbal byl jeho typickým představitelem. Nešlo mu o zobrazování skutečnosti, chtěl vytvářet skutečnost paralelní.
Pořád mu ještě zůstala možnost vystavovat svá díla v zahraničí. Po velkém úspěchu výstavy v milánské galerii Salone Annunciata v roce 1973 mu ale ministerstvo kultury další pracovní výjezdy zakázalo. Stanislav Kolíbal to řešil originálním způsobem: „Když jsem byl následně někam pozván, dělal jsem to tak, že jsem se snažil vydat se do stejné země jako turista. A když se mi to podařilo, přivezl jsem do zahraniční galerie fotografie svých nových věcí a podle nich jsem tam pak vytvořil jejich repliky,” vysvětlil v rozhovoru pro časopis VItal.
V listopadu 1989 mu bylo už čtyřiašedesát let, ale v nadcházejících letech dokázal využít mnoho příležitostí, které mu nová doba přinesla. Tři roky vedl na Akademii výtvarných umění ateliér Socha – instalace.
Když ho odborná porota roku 2019 vyzvala, aby reprezentoval Česko na Mezinárodním bienále výtvarného umění v Benátkách, vnímal to jako jakousi tečku za svým celoživotním dílem. V následujícím roce k němu ale připojil další rozměrný artefakt: jeho návrh totiž zvítězil v soutěži na výtvarné řešení nové stanice metra Nové Dvory. Stěnu nad eskalátory po obou stranách stanice ozdobí dva devítimetrové reliéfy s geometrickými motivy, prostor stanice navíc protnou ostře barevné rovnoběžky. „Moje řešení vychází z lásky ke geometrii. Používám ji už od šedesátých let. Tentokrát jsem si zvolil téma rovnoběžek,“ říká Stanislav Kolíbal. Připouští, že zakázky pro veřejný prostor jsou pro něj svým způsobem problematické: „Dáváte něco někomu, koho neznáte, a nevíte, zda to tam uvidí rád.“