Kindervejce z „tůzu“ čili Vekslování za socialismu

/ /
Z Tuzexu to nejlepší! Zdroj: archiv pamětnice
Z Tuzexu to nejlepší! Zdroj: archiv pamětnice

Tuzemský export… Tuzex. Měl prostřednictvím „bonů“ odčerpávat od lidí valuty, které si vydělali v zahraničí. Obchody Tuzex otevřené před 65 lety byly rájem luxusu ze Západu, a zároveň otevřeným přiznáním, že v socialismu určité zboží na domácím trhu vůbec není.

Snímek zajímavý z mnoha důvodů – zachycuje dnes už neexistující brutalistní budovu Transgasu (dříve Ministerstva práce a energetiky) i každodenní cestu zaměstnanců Českého rozhlasu do práce (nachází se vlevo v ulici Římská). A také jednu z prodejen sítě Tuzex… Zdroj: ČTK
Snímek zajímavý z mnoha důvodů – zachycuje dnes už neexistující brutalistní budovu Transgasu (dříve Ministerstva práce a energetiky) i každodenní cestu zaměstnanců Českého rozhlasu do práce (nachází se vlevo v ulici Římská). A také jednu z prodejen sítě Tuzex… Zdroj: ČTK

„Začínal jsem jako pingl s koštětem, a tak jsem musel v livreji zametat před vchodem i tehdy, kdy bylo Václavské náměstí plné lidí. Zametat v livreji, to pro mě bylo něco hrozného. Kolemjdoucí se mi někdy smáli, ale já to přetrpěl, protože jsem měl kapsy narvané valutami. Říkal jsem si: ,Jen se smějte, hlupáčci, před vámi je nejbohatší zametač v Praze!‘ Ani jsem peníze nestačil rovnat, jak jsem směňoval, náprsní kapsu jsem měl tak nacpanou bankovkami, že vypadala jako ženský prs. Zametal jsem smetí a jen jsem se modlil, aby mi nic nevypadlo.“ Tak popisuje začátky své kariéry bývalý vekslák, nyní fitness konzultant Vít Chaloupka. 

„Procházka růžovým sadem.“ Vít Chaloupka se snaží obhájit činnost veksláků.
Jarmila Trösterová v Textilaně koncem 60. let. Zdroj: archiv pamětnice
Jarmila Trösterová v Textilaně koncem 60. let. Zdroj: archiv pamětnice

Vekslování, tedy směňování peněz načerno, se stalo nevyhnutelným průvodním jevem existence sítě obchodů Tuzex. Cílem podniku, jehož název je zkratkou slov „tuzemský export“, bylo odčerpat od obyvatel prostředky v západní měně. V jeho obchodech se dalo koupit zahraniční zboží, které u nás nebylo k dostání. Vysněné džíny (ostatně specificky české slovo „rifle“ je odvozeno právě od názvu italské značky džínů z Tuzexu), americké žvýkačky, kindervajíčka, panenky Barbie, walkmany a později i automobily, videa a počítače. Ale také československé zboží určené na export. „Angličané si vymínili, že se do látky musí vetkat nápis ,made in England’,“ vzpomíná návrhářka podniku Textilana Jarmila Trösterová. „Pak se prodávala i v Tuzexu. Zaslechla jsem, jak si ji tam nějaké dámy u pultu pochvalovaly: ,To je něco úplně jiného, když je ta látka z Anglie.’ Věděla jsem, že je z Textilany a řekla jsem jim to, ale nevěřily mi. Strašně mě to uráželo.“ 

Mrzký peníz ze Západu

Pavel Franěk při natáčení. Zdroj: Pamět národa
Pavel Franěk při natáčení. Zdroj: Pamět národa

Podle oficiálních představ měli v Tuzexu nakupovat hlavně cizinci a Čechoslováci, kteří měli finanční prostředky ze zahraničí. Tedy zejména ti, kteří vyjížděli pracovně do kapitalistických a rozvojových zemí a pobírali plat zčásti v korunách a zčásti v západní měně. „Tam se sledovalo, jak který pracovník nebo delegát dostatečně šetří na tuzexové konto,“ popisuje Pavel Franěk, který v 70. letech pracoval pro ministerstvo zahraničního obchodu. 

„Když někdo nešetřil na Tuzex a měnil to na volnou měnu, byl to signál, že pravděpodobně předpokládá, že se do vlasti už nevrátí.“ 

Prostředky na nákupy v Tuzexu mívali ale paradoxně i lidé, kteří byli režimem různě perzekvovaní, například proto, že jejich příbuzní emigrovali do zahraničí a posílali rodině do Československa peníze. Finanční podporu z ciziny často dostávali také disidenti, což režim samozřejmě zneužíval k jejich očerňování a poukazoval na „luxus“, v němž žije Václav Havel nebo Pavel Kohout za „mrzký peníz“ ze Západu. 

Bony v hodnotě 100 Kčs. Zdroj: archiv pamětníka
Bony v hodnotě 100 Kčs. Zdroj: archiv pamětníka

Skutečnost byla poněkud jiná: tato podpora některým disidentským rodinám umožňovala přežít v situaci, kdy jeden z rodičů byl ve vězení nebo vykonával práci s minimální mzdou. „Finančně jsme byli hodně u dna, nemohli jsme si dovolit prakticky vůbec nic,“ vzpomíná Daniel Kroupa. „Byly jedny Vánoce, kdy jsme neměli ani na vánoční stromeček natož na dárky. Přišly nějaké složenky, které odsály veškeré peníze. Den před Štědrým dnem jsem ve schránce našel tlustou obálku plnou tuzexových bonů. Poslal mi ji František Janouch ze Švédska s odkazem na doporučení Alexandra Solženicyna. Nevím, jestli z Nobelovy ceny něco dal na disent, já jsem to bral jako Nobelovu cenu pro sebe. Konečně jsme mohli dětem koupit dárky, po kterých toužily, a byly to ty nejbohatší Vánoce, co jsme kdy zažili. Mikuláš, který toužil po šlapacím autě, ho tak dostal, to bylo k dostání jenom v Tuzexu. Ještě po Štědrém dnu Mikuláš chodil v noci okolo toho šlapacího autíčka, slyšel jsem takové dětské capání, a říkal: ‚Děkuju ti, Ježífku, děkuju ti, Ježífku, přefně takový autíčko fem fi přál.‘ To bylo skutečně dojemné.“ 

Roman Skamene ve filmu Bony a klid. Zdroj: archiv pamětníka
Roman Skamene ve filmu Bony a klid. Zdroj: archiv pamětníka

Jenže zákazníci Tuzexu se zdaleka neomezovali na tyto úzké skupiny. Ve druhé polovině 80. let v něm nakupovalo více než 10 milionů lidí ročně. Je tedy zřejmé, že většina z nich se k tuzexovým poukázkám dostávala neoficiální cestou. A zde se právě otevíralo široké pole působnosti pro veksláky. 

„Stát před Tuzexem bylo pod moji úroveň“

Princip jejich obchodů byl jednoduchý: od cizinců nakupovali západní měnu za kurz, který byl pro cizince výrazně výhodnější, než jaký nabízely oficiální směnárny. Valuty potom směnili v bance za tuzexové poukázky, bony, které nabízeli Čechoslovákům s výrazným ziskem pro sebe. Nejnižší patro vekslácké hierarchie tvořili ti, kteří své zboží nabízeli přímo na ulici, jak vysvětluje Vít Chaloupka: 

Stanislav Tišer v 80. letech. Zdroj: archiv pamětníka
Stanislav Tišer v 80. letech. Zdroj: archiv pamětníka

„Veksláci tvořili ‚kasty‘; ty, kteří stáli před Tuzexem, jsem znal, ale sám jsem nic podobného nikdy nedělal, to bylo pod moji úroveň.“ Vekslovali také taxikáři, recepční v hotelích a barmani nebo číšníci nebo „tuzexové babky“ ze Slovenska, příbuzné předválečných emigrantů do USA. Obchodem s tuzexovými poukázkami se zabýval i pozdější boxerský trenér Stanislav Tišer: „Na stovce bonů jsem si vydělal padesát korun. Prodávali jsme bony potřebným a samozřejmě na tom vydělávali,“ směje se a dodává: 

„Tak nebudu stát čtyři hodiny na ulici jenom proto, abych dělal dobročinnost, že jo.“

Stanislav Tišer v 80. letech. Zdroj: archiv pamětníka
Stanislav Tišer v 80. letech. Zdroj: archiv pamětníka

Podobně jako u jiných druhů nelegální činnosti i zde platil princip rajónů. „Ve vekslování se nic neorganizovalo, fungovaly spíš lokality, území. Třeba recepce byla ohraničena prahem nebo otočnými dveřmi do restaurace. Stejně tak byla ohraničena kavárna, tam se recepční už nacházeli mimo svou lokalitu. Takže každý opanoval své území,“ popisuje Vít Chaloupka. 

Veksláci sice vydělávali na tu dobu ohromné částky, ale vzhledem k pracovní povinnosti pro všechny museli i oni mít oficiální občanské zaměstnání. Pokud nepracovali přímo v oboru, který jim umožňoval kontakt s cizinci, často si za sebe na práci najímali studenty nebo penzisty. Mzdu ze zaměstnání nepotřebovali – Vít Chaloupka například uvádí, že si ji často i týden nevyzvedl, což vždycky popuzovalo jeho nadřízeného. Nejvyšší metou pak bylo dosažení invalidního důchodu, které ovšem vyžadovalo značný úplatek pro posudkového lékaře. 

„Podepsat spolupráci? Ani na chvíli jsem nezapochyboval.“

Západní oblečení, astronomické útraty v barech, meziměstské cesty taxíkem – to všechno patřilo k veksláckému životnímu stylu, který se v účesech a oblečení snažila v 80. letech napodobovat i konformnější část mládeže. Ale skuteční veksláci, jakožto lidé přicházející do styku s cizinci, byli samozřejmě v hledáčku Státní bezpečnosti.

Vít Chaloupka při natáčení. Zdroj: Pamět národa
Vít Chaloupka při natáčení. Zdroj: Pamět národa

 

„Ani na chvíli jsem nezapochyboval,“ hovoří Vít Chaloupka o okamžiku, kdy mu byla nabídnuta spolupráce s StB. „Jednou za měsíc jsme se pak scházeli v restauraci a kapitán se mě ptal, co hosti dělali, jak se tvářili a tak. Povídal jsem mu, že se na mě smáli, přivezli mi adidasky, a nic jsem z nich nevycítil.“

Jednou se vekslák při rozhovoru s kapitánem StB dokonce podivil: 

„To vám stačí takové blbosti? Vždyť jsem vám nic neřekl! Všechno, co vám říkám, víte z příjezdových knih...“ 

„To je, Víťo, dobrý,“ odpověděl důstojník: „Já za to nahoře zas dostanu čárku.‘“

Vít Chaloupka, který dostal od StB za odměnu broušený servis, je přesvědčen, že svou spoluprací nikomu neublížil, a v rozhovoru pro Paměť národa také ujišťuje, že ve veksláckém světě nebyla žádná kriminalita. Stávalo se ovšem poměrně často, že naivní zákazníky veksláci okradli. „Maminka mi chtěla udělat radost a koupit mi něco v Tuzexu,“ vzpomíná Zdeněk Klíma na událost z roku 1976. „Když načerno kupovala tuzexové poukázky, udělali na ni lidově řečeno tunel. Vzali ji do nějakého patra v domě, kde ale byly dva východy. Tam si od ní vzali peníze, že jí hned přinesou ty tuzexové poukázky. Ale už se tam neukázali. Čekala tam půl hodiny a pak si uvědomila, že to je nějaká past.“ Podvod měl bohužel tragickou dohru: u jeho matky, která měla podlomené psychické zdraví, zážitek spustil jeden z jejích psychotických záchvatů. 

Vekslácká honorace v novém světě

V roce 1987 zviditelnil veksláckou komunitu na tu dobu nebývale otevřený film Bony a klid. Zahrál si v něm i Roman Skamene, kterému role veksláka výrazně změnila život: stal se podle svých slov „maskotem veksláckého polosvěta.“ 

„Bál jsem se, že když se o nich natočí film, zabijou mě. Ale oni byli nadšení!“

„Kamkoliv jsem přišel, teklo šampaňský proudem, chlast jsem měl zadarmo,“ pokračuje Roman Skamene. „Kdykoli jsem se mezi nimi objevil, zaznělo ,Je tady Roman, Romane, pojď sem,‘ a šampaňské a už to lítalo. Byl jsem jak jejich zlatá panna.“ 

Roman Skamene ve filmu Bony a klid. Zdroj: archiv pamětníka
Roman Skamene ve filmu Bony a klid. Zdroj: archiv pamětníka

Film, který se díky spolupráci veksláků masově kopíroval na videokazety VHS, poukázal na to, že fenomén černého obchodu s valutami je u nás tiše tolerován. V médiích sice občas zazněla kritika, ale režim proti vekslákům nikdy nezakročil příliš tvrdě. Samotná existence Tuzexu byla vlastně přiznáním rozporu v systému, kterému se nepodařilo vymýtit touhu lidí po západním zboží, a konstatováním očividného faktu, že všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější. 

Vekslácké špičky svůj úspěch přenesly i do nových poměrů v devadesátých letech, jak konstatuje Roman Skamene: 

„Honorace toho klanu, ti se chytli tak dobře! Naprosto všichni. Věděli, co mají koupit. Rozjeli se s chutí a jeli jak diví.“ 

K těm úspěšným po pádu režimu patřil i Vít Chaloupka: „Revoluci jsem prožíval naprosto luxusně,“ líčí nenuceně. „Pamatuju si, jak jsem ve fiatu sjížděl kolem Muzea, dole se konala demonstrace, na Václavském náměstí mě příslušníci Veřejné bezpečnosti vytáhli ven a klíči, kterými se cinkalo, mi někdo natrhl nádhernou adidasovou soupravu a já pak vztekem kopal do auta. Takže jsem prožíval přímo historické dění!“ V nadcházejících letech si díky svým známostem pronajal prostory v hotelu Panorama v Průhonicích, kde si zřídil fitness centrum, a jako bývalý šampion kulturistiky se stal vyhledávaným trenérem. 

Proti pokladníkově pistoli šel Josef Mašín zvesela. Vzal mu ji a zabil ho

/ /
Hradec, Paumer, Mašín
Členové skupiny bratří Mašínů, zprava: Josef Mašín, Milan Paumer, Vladimír Hradec (pomocník skupiny a pozdější politický vězeň)
zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka Vladimíra Hradce

Dne 2. srpna roku 1952 seděl účetní národního podniku Kovolis v Hedvikově Josef Rošický v autě, které vezlo z banky v nedaleké Čáslavi výplaty pro dělníky. Vůz zastavili dva mužové přestrojení za milicionáře. Jedním z nich byl tehdy dvacetiletý Josef Mašín...

Za bratry Josefem a Ctiradem Mašínovými zůstalo během jejich malé války s komunistickým režim sedm mrtvých. Čtyři padli jako příslušníci východoněmeckých komunistických ozbrojených složek při snaze zastavit bratry Mašíny na jejich útěku do demokratického Západního Berlína. Dva usmrcení sloužili v československém Sboru národní bezpečnosti (SNB). Josef Rošický byl jediným civilistou mezi oběťmi synů hrdiny protinacistického odboje Josefa Mašína staršího.

Zahynul při přepadení auta s výplatami pro zaměstnance Kovolisu Hedvikov, továrny u městečka Třemošnice pod Železnými horami. Loupež vynesla skupině bratrů Mašínů skoro 900 tisíc korun.

„Akce se povedla. Neměli jsme naplánováno, že někoho zastřelíme. Ale věděli jsme, že když bude potřeba někoho zastřelit, tak se to stane,“

řekl Josef Mašín na přelomu let 2020 a 2021 dokumentaristům Paměti národa. Natáčení probíhalo přes Zoom na trase mezi Prahou a Santa Barbarou v Kalifornii.

„Při přepadení jsme nevěděli, kdo jsou lidé v autě. Až pak se ukázalo, že ten s pistolí, který mě napadl neozbrojeného a který měl smůlu, byl soudruh Rošický,“ dodal.

Jsme rádi, že čtete naše články!

Do odbojové skupiny bratrů Mašínů patřili ještě Václav Švéda, Zbyněk Janata a Milan Paumer. Kromě jiných jim pak pomáhal i strýc Mašínů Ctibor ‚Borek‘ Novák.

Pomohly mu naučené chvaty

Příslušníci skupiny nespoléhali pouze na střelné zbraně, k nimž přišli po druhé světové válce. Josef Mašín chodil do komunistického svazu brannosti, kde ho cvičili v boji jednotlivce proti jednotlivci. „Vydali příručku přeloženou z angličtiny s nakreslenými chvaty a popisem, jak dělat sabotáže,“ uvedl Josef Mašín. „Učili jsme se mezi sebou chvaty a byli jsme docela dobře vycvičeni. Mně se to vyplatilo, když jsme přepadli auto Kovolisu. Byl jsem neozbrojený, můj protivník Rošický měl pistoli, ale odňal jsem mu ji a zastřelil ho.“

Proč se skupina rozhodla zaútočit na dodávku podniku Kovolisu? Chtěli osvobodit z jáchymovského lágru Ctirada Mašína, potrestaného komunistickou justicí za pokus o útěk do západní Evropy. A také si chtěli obstarat lepší vybavení.

Ctibor "Borek" Novák, strýc bratrů Mašínových. Snímek z roku 1920. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice Zdeny Mašínové
Ctibor "Borek" Novák, strýc bratrů Mašínových. Snímek z roku 1920. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice Zdeny Mašínové

„Strýc Borek pracoval v Karlových Varech v hotelu Pupp, odkud jsme operovali.  Chtěli jsme dostat práci v uranových dolech, byla ale dobře placená, a dávala se za úplatky,“ vysvětluje Josef Mašín. „Potřebovali jsme získat peníze. Zbyněk Janata pracoval v Kovolisu, zjistil, jak to tam funguje. Milan Paumer, Vašek Švéda a já jsme se rozhodli, že zastavíme auto s výplatami, které pojede z banky do Kovolisu.“

Napoprvé akce krachla. Milan Paumer hlídkoval před obcí Žleby na křižovatce, ale usnul a neupozornil své druhy, že auto jede. Druhé přepadení skupině vyšlo a 2. srpna 1952 ho provedla pouze dvojice Josef Mašín a Václav Švéda.

Milan Paumer v uniformě US Army, 50. léta.. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka
Milan Paumer v uniformě US Army, 50. léta.. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka

Vydávali se za milicionáře a estébáka

Josef Mašín a Václav Švéda si usmysleli, že auto stopnou v převleku za příslušníka SNB a člena Lidových milicí. Policejní stejnokroj ale nezískali, sehnali jenom jedny montérky a rádiovku s nápisem ‚Lidové milice‘ a plácačku na zastavování aut.

„Auto zastavil Vašek, byl jsem na řidičově straně. Vašek řekl ‚Soudruzi kontrolujeme vás, jsem z Lidových milicí.‘ A dodal, že já jsem z StB.  Šéf ochranky řekl, že je ozbrojen a Rošický taky. Oba dva vystoupili, řidič nebyl ozbrojen. Jela s nimi ještě velice tlustá kuchařka. Vyplňovala půlku auta sama o sobě,“ popsal přepadení Josef Mašín. „Vstoupil jsem do auta a chtěli jsme jet do bažantnice, svázat je, nechat je tam a odjet vlakem pryč. Potřebovali jsme ho stihnout, tak jsme museli všechno přesně naplánovat. Jel jsem autem k bažantnici, dojížděl jsem a Rošický se vrhl zezadu na mě. Skočil na volant a snažil se strhnout auto na stranu, prudce jsem zabrzdil, aby vlítli dopředu, otevřel jsem dveře a vystoupil.“

Josef Mašín si myslel, že má v kapse pistoli, ale v autě mu vypadla mezi sedadla. Josef Rošický vystoupil z auta, namířil na Josefa Mašína svou pistoli a vyzval ho, ať zvedne ruce nad hlavu.

Zmáčkl jsem kohoutek dvakrát

„Kuchařka Minaříková vystoupila na straně Rošického. Mířil na mě, dal jsem ruce vzhůru, říkal jsem ‚Soudruhu, to musí být nějaký omyl.‘ A šel jsem k němu s veselým výrazem, přibližoval jsem se s rukama nad hlavou, skočil jsem po něm a odzbrojil ho. Dal jsem Rošickému ruku za záda. Spadli jsme na zem, zmáčkl jsem kohoutek dvakrát, a to byl konec pana Rošického.“

Vyděšená kuchařka běžela do bažantnice. „Vyzval jsem ji, ať zastaví, říkala ‚Ježišmarjá!‘ Vzal jsem Rošického a hodil ho za drátěný plot,“ konstatoval Josef Mašín. Dodal, že po silnici přicházel Vašek Švéda s řidičem a ochrankou. Josef Mašín poručil kuchařce, že nesmí nikam jít.

„Řekl jsem jim, jak to dopadlo s panem Rošickým,“ vzpomněl si. Pak se Švédou nastoupili do auta a zamířili do bažantnice. Tam zastrašili kuchařku, velitele ochranky a řidiče slovy, že skončí taky špatně, pokud se odtamtud hnou a budou se je snažit prozradit. Vzápětí Josef Mašín s Václavem Švédou nasedli do auta, kvapně ujeli z místa činu a nechali ho zaparkované kousek od železniční trati. Pak odcestovali vlakem do Olomouce. Uloupené peníze měl Václav Švéda v kufru.

Václav Švéda cvičící v Sokole, druhý zprava. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice Ludmily Zouharové
Václav Švéda cvičící v Sokole, druhý zprava. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice Ludmily Zouharové

Kdybych Rošického nezneškodnil, nemluvili bychom spolu

Z usmrcení Rošického si Josef Mašín nikdy těžkou hlavu nedělal. „Je mi osmdesát osm let a neprožil jsem nikdy situaci, že bych se bál. Věděl jsem, co může následovat a kdybych Rošického nezneškodnil, nemluvili bychom spolu,“ řekl dokumentaristovi Paměti národa v prosinci 2020.

O povaze Josefa Mašína svědčí jeho pocity po zastřelení ‚esenbáka‘ Oldřicha Kašíka o rok dříve, v září roku 1951. „Nebyl jsem nervózní. Příští den jsem šel na plovárnu a už se tam mluvilo, že někdo přepadl stanici SNB a několik policajtů je zastřelených,“ prohlásil. „Tahle naše akce působila dobře, manželky říkaly příslušníkům SNB, ať odejdou, že je to nebezpečná fuška.“

Zabití Josefa Rošického obhajoval Josef Mašín jeho členstvím v KSČ, straně, která páchala na konci 40. let a na začátku 50. let dvacátého století justiční vraždy svých odpůrců. Podle jeho syna Stanislava Rošického (*1942),  jehož vzpomínky Paměť národa též zaznamenala, otec nikdy v KSČ nebyl. Podle dokumentů zveřejněných v roce 2010 historikem Petrem Blažkem v publikaci Cesta na severozápad ale k seznamu věcí nalezených u Rošického patří i jeho členská legitimace KSČ. 

Kritici přepadení auta s výplatami poukazují na skutečnost, jak skupina naložila s ukořistěnými penězi. Část z nich věnovala Václavu Švédovi na slušnější bydlení. „Věděli jsme, že mohou přijít výčitky, že peníze používáme k našemu prospěchu. Švédovi ale museli z něčeho žít, vystěhovali je ze statku v Lošanech, nesměli si vzít jako kulaci ani nábytek, jen osobní věci, jinak neměli nic,“ prohlašuje pamětník. „Odstěhovali se do Pivína a museli spát na podlaze, Vašek pracoval jako krmič prasat a živil dvě malé děti. Neměli ani co jíst.“

Václav a Ludmila Švédovi. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice Ludmily Zouharové
Václav a Ludmila Švédovi. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice Ludmily Zouharové

 

Kdo chtěl přežít, stáhl ocas mezi nohy

Josef Mašín s Václavem Švédou soucítil, poněvadž z vlastní zkušenosti věděl, jak komunistický režim deptá sedláky. „Když mě ještě jednou zavřeli v Nymburce, byl se mnou v cele zemědělec. Uvěznili ho, protože odmítnul dát traktor do družstva,“ dodává. „Dneska v roce 2020 si nikdo neumí představit, jaké napětí bylo tenkrát ve společnosti. Kdo chtěl přežít, stáhl ocas mezi nohy, to bylo naneštěstí typicky české.“

Podle Josefa Mašína mnoho lidí doufalo, že západní spojenci nenechají konec demokracie v Československu jen tak a zasáhnou. „Americký prezident Eisenhower to vyhlašoval. Mysleli jsme si, že válka bude, ne za měsíce, ale za dny. Ale neodehrávalo se nic a situace u nás se přiostřovala,“ poznamenává. „Přišlo zatýkání, popravy, soudy, oběťmi byli i naši známí, což tehdy usměrnilo náš postoj.

Josef Mašín. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka
Josef Mašín. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka

Po roce 1990 se rozpoutaly vášnivé debaty o povaze protikomunistického odboje skupiny bratří Mašínů a dá se říct, že neustaly dodnes. „Co k tomu říct? Lidi si nedovedou představit, co se tenkrát odehrávalo v Československu, co komunisti dělali. Z jejich strany nebyl žádný problém střílet po lidech a popravovat je. Udělali jsme to samé a byli jsme vrahové. Když někdo použije formulaci ‚vrahové‘, vidím, kde asi tak stojí. A vidím propast, která tady leží,“ svěřil se Josef Mašín. „Z morálního hlediska jsme neudělali chyby. Technicky jsme udělali všechno dobře, jak jsem zjistil, když jsme sloužili v americké armádě u Special Forces,“ řekl.

Udělal bych to znovu

Jeho osud by vydal na novou Iliadu a Odysseu. Vždyť už za války ukrýval jako třináctiletý školák s bratrem Ctiradem uprchlého ruského zajatce a dva Židy. Obdrželi za to státní vyznamenání ‚Za chrabrost‘ od prezidenta Edvarda Beneše.

Josef Mašín tvrdí, že toho viděl a zažil víc než většina lidí na světě.

„Říkám si: To se snad ani nestalo, jak jsi to mohl prožít? Vzpomínky na naše činy mě netrápí. Kdybych byl ve stejné situaci jako tehdy, udělal bych to znovu.“

Křivdy nahradili jinou křivdou

Logicky jiný pohled má na činnost bratrů Mašínových syn Josefa Rošického Stanislav. Onoho osudného srpnového dne před sedmdesáti lety se těšil, jak pojede s rodiči na dovolenou do Karlových Varů. Když se k synovi a matce donesly první zvěsti o přepadení vozu a střelbě, přiběhli ke srocení zaměstnanců na továrním dvoře.

Stanislav Rošický. Zdroj: Paměť národa
Stanislav Rošický. Zdroj: Paměť národa

„Ptali jsme se, co je s tatínkem. ‚Co je s vaším tátou, nás nezajímá, nás zajímá, kde jsou naše poctivě vydělaný socialistický peníze. Tehdy jsem poznal, co to je lůza,“ vyprávěl Stanislav Rošický s hořkostí v hlase. S velkou solidaritou pozůstalí po oběti násilného přepadení počítat nemohli. „Například když nám přišel ředitel fabriky kondolovat, tak současně oznámil, že se máme vystěhovat. Byt byl totiž služební.“

Rodina přesídlila do Rychnova nad Kněžnou, Stanislav tam tehdy vychodil jedenáctiletku, později vystudoval ČVUT. Vstoupil do komunistické strany, ale jak sám říká, „prozřel“ po srpnové okupaci roku 1968. O desítky let později odmítl podruhé spojit svůj životní osud s komunistickou stranou. Předseda  Vojtěch Filip ho požádal o podporu při volbách, ale Stanislav se odmítl propůjčit k propagandě komunistických ideálů. Činnost skupiny bratří Mašínů ale neschvaluje, když přišlo na přetřes, že by Mašínové měli dostat státní vyznamenání, odmítal to.

„Vyznamenání náleží osobnostem, které nejsou natolik kontroverzní a nerozdělují takovým způsobem společnost. Z mého pohledu je čin, který stál život mého tatínka, loupežnou vraždou.“ 

Medailon pamětníka Josefa Mašína pro Paměť národa vznikl v roce 2009 na základě nahrávky pořízené historikem Ústavu pro studium totalitních režimů Adamem Hradilkem pro projekt Paměť a dějiny totalitních režimů. Stejný původ má i nahrávka dnes již zemřelého člena skupiny Milana Paumera. Na přelomu let 2020 – 2021 pak vznikla obsáhlá sedmnáctihodinová nahrávka vzpomínek Josefa Mašína pořízená reportérem Post Bellum Martinem Netočným. K příběhu skupiny bratří Mašínů se na stránkách magazínu Paměti národa ještě brzy vrátíme. 

Tajemství hřbitova v Železné Rudě. Co se stalo u Debrníku na konci března 1948?

/ /
Pohled na Železnou Rudu. Foto: archiv M. Petráčka
Pohled na Železnou Rudu. Foto: archiv M. Petráčka

Po zelené turistické značce se pěšky i na kole dostanete z Železné Rudy přes Debrník až na hraniční přechod Železná Ruda - Bayerisch Eisenstein v Alžbětíně. Koncem března 1948 se stejným směrem do Bavorska vydala dvojice mladých lidí za svobodou...

„Jsme nedaleko od místa, kde 30. března 1948 paní Příhodová a pan Zábřeský přišli o život. Bylo to necelých 300 metrů odtud, od bývalého debrnického zámečku. Pohraniční hlídka SNB si je nadběhla a pak dvojici zřejmě popravila, ” říká na místě dnes už neexistujícího barokního zámku železnorudský patriot a znalec místní historie Václav Nový. Patří mezi skupinku místních občanů, kteří se v uplynulých letech pokoušeli objasnit pozadí temného příběhu z března roku 1948. 

Bývalý zámek Debrník, zbořený na podzim 1989. Zdroj: archiv Z. Roučky
Bývalý zámek Debrník, zbořený na podzim 1989. Zdroj: archiv Z. Roučky

Likvidace němého svědka 

S panem Novým stojíme nedaleko turistického rozcestníku nad Železnou Rudou, na malé louce uprostřed šumavské vegetace. Do roku 1989 bylo toto místo součástí hraničního pásma a tím pádem pro běžné občany zakázaného území. Ještě koncem 80. let dvacátého století tady stával zámek Debrník z roku 1779, pamětník kdysi bohaté místní sklářské tradice rodů Hafenbrädlů a Abelů. Až do konce 19. století byla v osadě u zámku světoznámá zrcadlová huť, významnou zdejší stavbou byla i barokní kaple v mariánském stylu s výzdobou z hafenbrädovských skláren. Její součástí byla i skleněná rakev s ostatky sv. Konstantina, které koupila zakladatelka zámku Alžběta Hafenbrädlová v Římě za 35 tisíc zlatých. 

Všechno se změnilo v roce 1945, kdy přešel zámek do majetku státu a po roce 1948 jej využívala pohraniční rota jako ubytovnu. Když se pohraničníci ze zámku přestěhovali do nedalekých nově postavených kasáren, osud památky se naplnil a na podzim 1989 zámek i přes protesty památkářů bez milosti srovnali se zemí. 

Náhoda, která odkryla zločin 

S panem Václavem Novým scházíme po zelené turistické značce od bývalého zámku Debrník a někdejší stejnojmenné osady, po které už v bujné vegetaci není ani stopa, k železnorudskému hřbitovu, který stál v dobách tzv. Železné opony na začátku ostře střeženého hraničního pásma. U něj byla závora a stanoviště pohraniční stráže. Bez propustky či ozbrojeného doprovodu dál nikdo nesměl. Pan Nový otevírá branku na hřbitov a vcházíme dovnitř. Po pár metrech chůze do mírného kopce přicházíme k hrobu jeho rodičů. 

„Když jsme začátkem 70. let hrob zřizovali, tak jsme tady objevili kamennou desku se jménem paní Bohumily Příhodové.” 

„Můj táta umřel začátkem ledna 1971 a na tehdejším národním výboru nám řekli, ať si vybereme místo na tomhle hřbitově, kam se od konce války tehdy moc nepohřbívalo. Matce se asi nechtělo moc chodit do kopce a tak rozhodla, že rodinný hrob bude tady v dolní části,” vzpomíná Václav Nový.

Původní náhrobek Bohumily Příhodové, objevený v roce 1971 Václavem Novým. Zdroj: archiv V. Nového
Původní náhrobek Bohumily Příhodové, objevený v roce 1971 Václavem Novým. Zdroj: archiv V. Nového

„Všude bylo tehdy dost sněhu a když roztál, objevili jsme asi metr od našeho hrobu zašlou desku se jménem Bohumily Příhodové a datem úmrtí 30. března 1948. Protože nás zajímalo, o koho jde, snažili jsme se to dopátrat na národním výboru, ale nedozvěděli jsme se nic, i když tam byla řada lidí, kteří ten osmačtyřicátý rok mohli pamatovat…”

„Kdyby náhodou někdo skutečně řekněme v šedesátých, sedmdesátých letech ten náhrobek nějakým způsobem zlikvidoval, třeba tajně odvezl a zahladil po něm stopy, tak by se to v podstatě nikdy neodhalilo a nikdy by se nerozklíčovalo, jaká tragédie je vlastně v pozadí takového nenápadného pietního místa,” konstatuje publicista Zdeněk Roučka, který se před časem s panem Novým a dalšími pamětníky zasloužil o to, aby celý příběh neupadl v zapomnění.

Podle StB vraždil válečný hrdina... 

„Nejsem očitý svědek, všechno jsem se dozvěděla od manžela a tchyně, kteří ale už, bohužel, nežijí,” říká paní Jana Pešková, která se sem, do domku pod hřbitov v Železné Rudě, přivdala.   

  „Ta mladá dvojice šla směrem na Debrník, on prý měl na sobě uniformu s pistolí, paní šla ale oblečená jako na ples.“   

Dnes už víme, že jedním z dvojice uprchlíků, kteří 30. března 1948 zahynuli nad Železnou Rudou, byl šestadvacetiletý pražský rodák František Zábřeský, národní správce exportu jablonecké bižuterie a bývalý voják československé zahraniční armády, který za války bojoval u Tobruku, kde byl raněn. Po operaci a uzdravení se stal příslušníkem pozemního personálu 311. bombardovací perutě RAF. 

František Zábřeský. Foto Bohumily Příhodové se nedochovalo. Zdroj: archiv M. Petráčka
František Zábřeský. Foto Bohumily Příhodové se nedochovalo. Zdroj: archiv M. Petráčka

Za svoje hrdinství obdržel několik vojenských vyznamenání, mimo jiné i medaili za chrabrost. Spolu s ním se na osudnou cestu vydala jeho o dva roky starší přítelkyně Bohumila Příhodová, která pocházela ze středočeských Peček. Oba se 30. března 1948, měsíc po komunistickém puči, rozhodli přejít hranici do Bavorska, kde chtěli začít nový a svobodný život.

      Zamezit emigraci lidí z tehdejšího Československa přes tzv. „zelenou hranici” se československé státní orgány snažily už od března 1948. V této oblasti zakázal Okresní národní výbor v Klatovech cizím osobám vstup do celního a pohraničního pásma, pro obyvatele Železné Rudy platil od dvacáté hodiny večerní do pěti ráno zákaz vycházení.

      Podle Martina Pulce z Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu si bohužel Zábřeský s Příhodovou vybrali trasu z Železné Rudy na Debrník, kterou pohraničníci vytipovali jako jeden z přechodových kanálů přes hranici. Mladí lidé pak narazili na hlídku, takže byli ve špatný čas na špatném místě. 

 „Já jsem osobně přesvědčen, že ty dva, Zábřeského a Příhodovou, prostě někdo udal, že chtějí přes kopečky a kudy půjdou. A pohraničníci si tam na ně prostě počkali,” je přesvědčený publicista Zdeněk Roučka.      

Místo, kde stával zámek Debrník. Nedaleko odtud byli 30. března 1948 zastřeleni F. Zábřeský a B. Příhodová. Zdroj: archiv M. Petráčka
Místo, kde stával zámek Debrník. Nedaleko odtud byli 30. března 1948 zastřeleni F. Zábřeský a B. Příhodová. Zdroj: archiv M. Petráčka

       Jazykem tehdejšího hlášení: Zábřeského s Příhodovou zpozorovala 30. března 1948 krátce po poledni v oblasti Debrníku pohraniční hlídka SNB ve složení strážmistr František Founě a strážmistr Václav Sušánek. Když uprchlíci hlídku spatřili, pokusili se o útěk do nedalekého lesa, hlídka jim chtěla nadběhnout a najednou prý v lese zaslechla dva výstřely. Když se strážmistři přiblížili, našli oba lidi mrtvé. Podle situační zprávy oblastní úřadovny Státní bezpečnosti František Zábřeský v bezvýchodné situaci zastřelil Bohumilu Příhodovou a pak spáchal sebevraždu. Této oficiální verzi tehdejší Státní bezpečnosti a SNB ovšem Zdeněk Roučka nevěří.

„Já si myslím, že je to silně přitažené za vlasy. František Zábřeský byl voják, který měl řadu zkušeností z bojů ve válce. Myslím si, že by v situaci, kdy byl obklíčen, určitě nejednal tak zbrkle. Rozhodně na tom nebyl tak špatně, aby to řešil tak, jak o tom  mluví oficiální bezpečnostní prameny.”

Nový pomník B. Příhodové a F. Zábřeského. Zdroj: archiv M. Petráčka
Nový pomník B. Příhodové a F. Zábřeského. Zdroj: archiv M. Petráčka

Svědectví z márnice a pohřeb v tajnosti

      Těla Bohumily Příhodové a Františka Zábřeského uložili příslušníci SNB ještě ten den odpoledne do márnice železnorudského hřbitova. Tady je večer objevili místní kluci, kteří se dovnitř tajně dívali pootevřeným okénkem. Jedním z nich byl i malý Ladislav, pozdější manžel paní Peškové.

      „Říkal, že paní prý měla kabát, šedivý kostýmek, růžovou kabelku, náramky a prstýnky. Pán byl oblečený do uniformy. Měli prostřelené hlavy, ale zároveň měli prostřílená i těla,” vzpomíná na vyprávění svého manžela Jana Pešková.

     „Z toho vyplývá, že oba uprchlíky ta pohraniční hlídka prostě zmasakrovala,” konstatuje publicista Zdeněk Roučka, který měl v minulosti také několikrát možnost setkat se s manželem paní Peškové. Upřesňuje také, že z vyprávění pana Peška vyplynulo, že František Zábřeský měl na sobě pravděpodobně uniformu RAF. „Říkal ještě, že vedle nich byly nějaké pásy, v nichž měli zřejmě ukryté nějaké cennosti, ty pásy měli asi vlastně původně omotané kolem těla, když utíkali.”

      „Ze slov těch pamětníků vyplývá, že druhý den už tam nic takového nebylo, všechny tyhle věci zmizely…Asi se to všechno rozkradlo,” říká znalec železnorudské historie Václav Nový.

      Kolem smrti dvojice uprchlíků je řada nejasností. Neexistují např. personální spisy zasahujících příslušníků SNB i pitevní protokoly zastřelených. Na jedné straně stojí oficiální verze Státní bezpečnosti a SNB, na straně druhé svědectví kluků, kteří viděli, co neměl nikdo spatřit. O tom, že měl celý případ zmizet ze světa, svědčí i utajený pohřeb na uzavřeném hřbitově. 

      „Je hrozné, že měli skončit anonymně v nějaké jámě. Bylo teprve pár týdnů po komunistickém převratu a už se na hranici v podstatě lidi stříleli jako zvěř, což je prostě dodneška šokující,” říká publicista Zdeněk Roučka.

      A tak jedinou připomínkou na jedny z prvních obětí tzv. Železné opony byl donedávna malý nenápadný pomníček, který na železnorudský hřbitov  pár let po tragédii nechala umístit rodina Bohumily Příhodové poté, co oficiální orgány zakázaly převézt její tělo do rodinné hrobky. 

Odhalení nového pomníku 8. 5. 2022. Zdroj: archiv V. Nového
Odhalení nového pomníku 8. 5. 2022. Zdroj: archiv V. Nového

      Polorozpadlou hřbitovní desku na hřbitově v Železné Rudě nedávno nahradil důstojný pomník se jmény obou obětí, Bohumily Příhodové i Františka Zábřeského. O něj se zasloužili místní obyvatelé ve spolupráci s publicistou Zdeňkem Roučkou a také železnorudská radnice v čele se starostou Filipem Smolou: „Řekli jsme si, že vybudujeme tenhle symbolický pomníček a tím vlastně uzavřeme celou tuto smutnou kapitolu našich železnorudských dějin. A zároveň také proto, aby lidé, až půjdou okolo, mohli tady na ten náhrobek položit třeba kytičku.”

Jsme rádi, že čtete naše články!

Hranice - Příběhy železné opony

Punk's Not Dead! Ponižování na vojně ho nastartovalo. Takže zdrhnul

/ /
Roman Cajthaml, 2016. Dnes „pankáč na ‚mateřské‘“. Zdroj: Post Bellum
Roman Cajthaml, 2016. Dnes „pankáč na ‚mateřské‘“. Zdroj: Post Bellum

Pankáč Cajthaml byl z „kádrově loajální“ rodiny. Jeho útěk z vojny pak ale skončil na německé ambasádě ve Varšavě. Nabídku na odcestování do Německa bohužel nevyužil. Syn lektorky marxismu-leninismu tak nakonec skončil „jen“ na dva roky v československem vězení.

Na začátku 80. let minulého století se československý komunistický režim připravoval na třetí světovou válku. Podle představ vojenského velení měla začít útokem západoněmeckého Bundeswehru na Československo. I proto se plánoval z ČSSR jaderný útok na Německo. Devatenáctiletý Roman Cajthaml se na tom nijak nechtěl podílet, a proto šel raději do vězení. 

Komunisté Cajthamla odsoudili na dva roky za zběhnutí do zahraničí v době vojenské služby. Devatenáctiletý Roman totiž utekl z jednoho z nejutajovanějších útvarů Československé lidové armády: od rakeťáků, kteří se starali o sovětské taktické střely. A původně mu hrozil trest 7 až 15 let.  

Jsme rádi, že čtete naše články!

Jak se vůbec pankáč pohybující se v protikomunistickém undergroundovém společenství dostal k sovětským zbraním hromadného ničení? Jak ho vojenská kontrarozvědka dopadla?  Jak to, že vyváznul s „jen“ dvouletým trestem? 

Od července do září 2022 pořádáme na jižní tribuně Strahovského stadionu komentované procházky, debaty s pamětníky, letní kino a výstavy. Letní program na Strahově vyvrcholí třídenním Festivalem Paměti národa. Od 29. září do 1. října se na jižní tribuně budou konat přednášky, debaty s historiky i pamětníky, workshopy, koncerty známých kapel, projekce dokumentárních i hraných filmů, autorská čtení, prezentace Divadla Paměti národa nebo živé natáčení podcastu Dobrovský & Šídlo.

Bundeswehr ti skočí na záda 

Roman Cajthaml se narodil v roce 1962 v Hořovicích u Berouna. S respektem vzpomíná na své prarodiče: „Ti na mě měli nejzásadnější vliv. Děda odčiňoval svojí příslušnost k selské buržoazii tím, že ho donutili v družstvu hlídat jeho vlastní krávy. Matka – kariérní úřednice, táta – voják Československé lidové armády,“ představuje své nejbližší Roman Cajthaml, který patřil do tzv. „kádrově loajální“ rodiny. Oba rodiče vstoupili do KSČ. Jeho maminka pracovala jako tajemnice na národním výboru, byla vedoucí kontrolorkou celorepublikového Výboru lidové kontroly KSČ a lektorkou marxismu–leninismu: „Když jsme šli po ulici, tak tátu zdravili: ‚Ahoj, Jirko‘. Před matkou stáli skoro v pozoru. To bylo v trafice i zelenině ‚Soudružko, soudružko…‘“ 

Roman Cajthaml na dětství vzpomíná například historkou z letního tábora, kam ho rodiče poslali. Nebyl to obyčejný pionýrák, ale tábor lidových milicí. Tady se od starších vedoucích dozvěděl, že Bundeswehr nám chce ‚skočit na záda‘: „Já ale nevěděl, co je Bundeswehr a ani na který záda má skákat,“ směje se Roman Cajthaml, který se toho léta s rodiči i bratrem přestěhoval do Prahy. Tady objevil nový svět. 

Néé!!! Tak už dost!

Roman vyrostl v mladého muže, jakého si rodiče nejspíš nepředstavovali. Začalo to prý úplně obyčejně – puberťáckou revoltou. Vyměňoval si desky, poslouchal Iggyho Popa, chodil na punkové kapely Energie G a Zikkurat, což byli kluci, kteří mlátili do kytar někde v  garážích a řvali: „Néé!!! Tak už dost!“ V Romanovi tenhle vzdor vytvořil cosi vzácného a svobodného, co si hodlal navzdory režimu chránit: 

„Nejvíc mě na tom režimu štvalo, že člověk nemohl o sobě rozhodovat. Nutili vás mít radost z toho, co vám bralo smysl života. Oni vás nutili nějakým způsobem se na tom jejich svinstvu podílet.“ 

„Už třeba tím, že vytáhnete prvomájová mávátka a jdete se promenádovat. Nutili lidi, aby se s nimi nějak ušpinili. Když už jsem byl plnoletý, tak se doma odehrál konflikt. Říkal jsem, že k volbám nepůjdu! Oporou mi byli lidé z undergroundu, kteří k volbám nechodili. Co nám můžou?! Můžou přijít s urnou domů. Tak nebudu doma! Nikdo nechtěl být prvoplánově statečný, že jim narovinu řekne: ‚Já nemám koho volit…“ popisuje dusivou atmosféru československé komunistické normalizace Roman Cajthaml.

Schizofrenie, ČKD, nebo vojna? 

V roce 1980 Roman Cajthaml dostal povolávací rozkaz. Aby se vojně vyhnul, podepsal závazek k tzv. náhradní vojenské prezenční službě v ČKD. Do ocelárny nastoupil na místo jeřábníka. 

Roman Cajthaml, 2016. Zdroj: Post Bellum
Roman Cajthaml, 2016. Zdroj: Post Bellum

„Byla tu ještě možnost předstírat schizofrenika. Ale u lékařských přezkumů se to odhalilo. Nečůráte-li na ulici a zdravíte-li sousedy, tak vám na to přišli. Já jsem se snažil vyhnout se tou náhradní službou v ČKD. Musel jste buď deset let fárat, nebo jít do ČKD. A já jsem se stal kádrem pro průmysl. Ale vojáci si pro mě stejně přišli,“ vypráví Roman Cajthaml, kterému jeho otec zařídil protekční místo pro synáčky důstojníků. Jeho rodiče se sice rozvedli a s otcem se vídal prý jednou za rok na deset minut, ale tentokrát ho otec vyhledal a řekl mu, že se vojně nevyhne, ale nemusí se bát, vezmou ho na ono protekční místo. 

Romana Cajthamla vojáci odvezli kamsi za Jaroměř k Josefovu. V lesích stál vojenský betonový objekt pro tzv. raketové vojsko: „Někteří kluci mi říkali, že viděli ty rakety SS-20, já je neviděl. Moje vojenské zařazení znělo: obsluha pasivního radiolokátoru. Vůbec nevím co to je,“ usmívá se Cajthaml. 

O raketovém kompletu středního doletu SS-20 se kdysi mluvilo jako o zbrani, která mění rovnováhu ve zbrojení v Evropě. Tyto rakety Sověti umístili na Ukrajině a v Polsku, čímž prý vyrovnávali rakety středního doletu Pershing rozmístěné v Německu. Podle odborných studií Vojenského historického ústavu ovšem SS-20 nikdy v ČSSR umístěny nebyly, nýbrž to byly o něco menší komplety SS-12. Dovezeny byly ze SSSR poprvé v roce 1983 jako součást výzbroje sovětských vojsk na našem území. Operačně taktické i taktické nosiče umístěné na území ČSSR mohly nést jaderné hlavice, není ale prokázané, že se v našem prostoru tyto hlavice skutečně nacházely. Podle bojových plánů proti Německu, tehdejšímu úhlavnímu nepříteli, měli naši vojáci v případě války použít 131 jaderných raketových střel. Jaderné hlavice by čs. vojáci – podle plánů – dostali v případě válečného konfliktu během osmnácti hodin ze Sovětského svazu. Dočítáme se o tom ve studii historika Prokopa Tomka z Vojenského historického ústavu.
Raketa SS-27. Zdroj: CPAfan, Creative Commons Attribution-Share Alike 2.0 Generic license
Raketa SS-27. Zdroj: CPAfan, Creative Commons Attribution-Share Alike 2.0 Generic license

Devatenáctiletý Roman Cajthaml nechtěl sloužit u zbraní hromadného ničení a na útvaru, který oficiálně ani neexistoval. Poslední kapkou byli služebně starší záklaďáci, tzv. mazáci: „Kartáčkem nebudu nikomu drhnout kanady, výt na měsíc, počítat listí na stromech. To ponižování mě nastartovalo. Ne že bych měl nějaký pocit výjimečnosti, ale začal jsem předtím chodit do kostela, a nebylo mi jedno, jak se mnou někdo zachází. Hned první den jsem začal předstírat, že mám žaludeční vředy.“ Roman Cajthaml jezdil s eskortou na lékařská vyšetření do Prahy. Lékař nařídil, že nováček Cajthaml má sníženou zdravotní klasifikaci, což ovšem znamenalo, že se vrací zpátky do kasáren a vyhnou se mu jenom některé vojenské práce. 

Odešel z kasáren, stopnul wartburga a z vlaku vystoupil v jiném světě

Roman si sbalil své civilní šaty do obalu od spacáku, který si schoval v posteli na marodce. Když hlídač nebyl na ubikaci, vyšel ven před budovu, kde se sebejistě připojil k několika vojákům, kteří džípem odjížděli do nedalekých kasáren v Jaroměři. Tam vystoupil a opět sebejistě prošel bránou ven. Strážáci ho pustili, protože na uniformě neměl insignie jejich útvaru: 

„A v tu chvíli začal úprk. Snažit se dostat do Polska přes zelenou hranici prostě nešlo. Potřeboval jsem pas, takže jsem musel do Prahy.“

„Stopnul jsem wartburga, nějací důchodci mě vzali do Hradce,“ vypráví Roman Cajthaml, který se kdesi v křoví u řeky převléknul do civilu, uniformu naházel do vody. Z toho mimochodem později u vojenského soudu udělali strašný zločin „hanobení symbolu“. 

Z Hradce se Roman chtěl dostat autobusem, ale neměl dost peněz. Pokusil se přemluvit autobusáka: „Poprosil jsem ho, jestli by mě za ty drobáky nevzal do Prahy, že víc nemám. Ani náhodou! Asi to nebyla vhodná chvíle. Asi jedl párek a vypěnila mu kofola... Šel jsem zase na stop,“ popisuje Cajthaml, který se stopem dostal až do Prahy. 

Vyzvednul si pas a vyhledal přátele: hudebníka a zpěváka Aleše Drvotu, zakladatele kapely Babalet, a Petra Fouska, studenta ekonomie, kterého komunisté vyhodili ze školy, protože odmítal vstoupit do SSM. Fouskovu rodinu pronásledovala StB, protože přepisovali a distribuovali samizdaty. „Aleš mi dal číslo na amerického dopisovatele časopisu Jazz Forum ve Varšavě, který mluvil slovensky. Petra Fouska jsem poprosil, aby vysvětlil mojí matce, že jsem utekl a jsem v Polsku.“ 

Útěk do Polska (Roman Cajthaml)

V Polsku jako v ráji

Do Varšavy se dostal bez problémů druhý den ráno. Byl květen 1981. Na peroně uviděl stolek s přehozenou polskou vlajkou, na něm stála skleněná pokladnička s fotografií polských vojáků zavražděných v roce 1940 Sověty v Katyni a na ní nápis Solidarność. Vedle stolku mladí Poláci drželi čestnou stráž. Lidé kolem procházející do ní vhazovali peníze. Nikdy předtím Roman veřejnou sbírku neviděl. Fascinovaný byl i polskou vojenskou policií, které si všimnul, na rukávech nosila stužku symbolizující Solidaritu: „Byl jsem v jiném světě. Šel jsem do telefonní budky a volal tomu Američanovi. Zkontaktoval mě s lidmi z Výboru na obranu dělníků,“ popisuje první chvíle v Polsku, kde se o něj postaral KOR.

KOR (Komitet Obrony Robotników – Výbor ochrany dělníků) byla polská iniciativa, který vznikla čtyři roky před Solidaritou v roce 1976. O KORu se někdy mluví jako o předobrazu Charty 77 nebo pozdějšího Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. KOR vydával komuniké, kterými útočil na nezákonné jednání komunistů. To nejdůležitější na KORu bylo, že se jednalo o vůbec první svobodnou organizovanou a veřejnou iniciativu ve střední a východní Evropě. Občané prostřednictvím KORu mimo jiné dávali vědět Západu, že v komunistických zemích žije nemálo lidí, kteří se snaží proti režimu cosi dělat, a potřebují pomoc a podporu. KOR pomáhal mimo jiné i lidem na útěku. 

Chtěl na západ výletní lodí Gdaňsk-Hamburk  

Lidé z KORu předali Romanovi Cajthamlovi poměrně dost peněz na jeho potřeby a ubytovali ho na studentských kolejích. Zařídili setkání na německé ambasádě se západními diplomaty: „Říkal jsem jim, kdo jsem, kde jsem všude byl. Cítil jsem se bezpečně. Němci mi na ambasádě nabídli, že druhý den už můžu být v Německu. Řekl jsem jim, že chci lístky na výletní parník Gdaňsk-Hamburk. Za pár dní jsem měl v pase tranzitní vízum a několik lístků na loď,“ vypráví Cajthaml, který nechtěl odjet z Polska hned, protože z hlavní varšavské pošty odeslal dopis příteli Fouskovi. V něm ho poprosil, aby vyřídil jeho bratrovi, kdy a kde se s ním setká. Chtěl se s ním – ještě než přejde železnou oponu – rozloučit, usmířit se: „Měli jsme mezi sebou kvůli našim povahám a smýšlení něco nedořešeného. Chtěl jsem se s bratrem vidět.“ 

Roman Cajthaml, 2016. Zdroj: Post Bellum
Roman Cajthaml, 2016. Zdroj: Post Bellum

Jenomže Fouskovu poštu kontrolovala StB. Na Náměstí neznámého vojína u varšavského nádraží na něj místo bratra čekaly dvě volhy. Policisté oblečení v civilu ho strčili do auta a odvezli na místní prokuraturu: „Přišel se tam na mě podívat československý velvyslanec, řval na mě jak pominutý, jestli vůbec chápu, co mám za průšvih! Odvětil jsem mu, že jsem slyšel, že v Krakově je sanatorium, kde by mě dali do vědeckého programu, operovali by mi hlavu a vyměnili můj mozek za ženský. A byl bych pak senzitivnější osobnost! Tohle už nevydržel. Nechal si otevřít katr a dostal jsem přes držku, že si z nich prdel teda dělat nebudu.“               

Psycholog konstatoval, že je sociálním případem, který se na vojnu nehodí

Poláci předali hledaného Romana Cajthamla české tajné policii v Těšíně. Vyšetřování, které prý probíhalo korektně, trvalo dva měsíce. Civilní advokáti najatí jeho matkou byli z procesu vyloučeni kvůli údajnému vojenskému tajemství. A přidělený advokát toho u soudu prý mnoho neřekl: „Furt jedl jabka. Strašně mě tím štval, dal bych mu nejradši do držky. Celé soudní líčení jedl jabka!“ popisuje Cajthaml. 

Už během vyšetřování mu došlo, že jsou dvě věci, které ho mohou částečně zachránit. Jednak musí dostat příznivý psychologický posudek, což se mu povedlo. Stálo v něm, že je sociálním typem, který se na vojnu nehodí. Ale ještě důležitější bylo znevěrohodnit svoji vojenskou přísahu. Snažil se dokázat, že v době útěku nebyl vlastně vojákem. V době, kdy ostatní skládali vojenskou přísahu, on doložitelně ležel na marodce a podepsal jen nějaký cár papíru, což měla být ona slavnostní vojenská přísaha. U soudu se hájil, že nedostal povinné poučení, jak předepisují vojenské řády. Pouze dva roky vězení ovšem prý dostal kvůli zásahu své matky: 

„Ať si má kdo chce, co chce proti korupci, ve vší slušnosti myslím si, že to prémiové spoření patnáct, dvacet tisíc padlo na to, že to matka musela někomu u soudu dát,“ 

vypráví Roman Cajthaml, který se po roce 1989 věnoval laickému studiu teologie,  angažoval se při „vymísťování“ armády z památkových objektů v jihozápadních Čechách. Dnes žije v Českém Krumlově, má dva syny, o které se stará na plný úvazek jako otec na „mateřské“ dovolené.

„Dvě třicítky rovnou do žíly.“ I za socialismu se braly drogy

/ /
Láďa Fabián v 80. letech. Zdroj: archiv pamětníka
Láďa Fabián v 80. letech
zdroj: archiv Ladislava Fabiána

Vlasatý pobuda v rauši se s tupým výrazem kýve ze strany na stranu. Drogy dostává ze Západu. Tak dobová propaganda vykreslovala „feťáky“. Mladí začínající narkomani však ve skutečnosti byli odkázáni na lékárničky svých matek, ti pokročilí vykrádali lékárny.

Dvě třicítky rovnou do žíly. Málem jsem na tom záchodě odpadl,“ popsal pro Paměť národa Láďa Fabián své vůbec první setkání s drogami na toaletách v havířovské hospodě. Okamžitě zjistil, že kodein mu pomáhá cítit se líp. „Jako bych byl celý život v křeči a díky droze nastalo nějaké uvolnění. Vtáhlo mě to hned po první dávce. Nevím, jestli jsem měl nějakou predispozici, ale sešup byl velmi rychlý.“ Psal se rok 1981 a Láďovi bylo teprve čtrnáct let. 

Měl jsem dvě možnosti: léčit se, nebo se přešlehnout (Ladislav Fabián)

V té době se v Československu teprve velmi opatrně začínalo přiznávat, že problém s drogami u nás vůbec existuje. Ve skutečnosti u nás byly závislosti na různých substancích doslova masovou záležitostí. Jenže jejich oběti nemusely nutně vypadat jako oficiálně prezentovaný obraz narkomanů – tedy umolousané „máničky“ adorující západní hudbu. Už od padesátých let u nás byly široce dostupné nejrůznější léky ovlivňující náladu, které lékaři celkem bez zábran předepisovali každému, kdo si řekl. Povzbuzující Fenmetrazin se ordinoval na hubnutí, jeho účinnou látku efedrin obsahovaly i léky proti astmatu jako Yastyl a Solutan, na uklidnění se bral Meprobamat, proti bolesti Algena a později Alnagon, na spaní barbituráty. 

Jsme rádi, že čtete naše články!

Napoprvé byly pacientům obvykle předepsány kvůli skutečným zdravotním problémům, ale ti rychle podléhali jejich nabuzujícím nebo tlumivým účinkům a chodili si pro další a další balení, anebo „zobali“ ze společných lékárniček na pracovišti. Většinou šlo o spořádané občany střední a starší generace, kteří si velmi dlouho vůbec nemuseli uvědomovat, že jsou závislí.

Ladislav Fabián v roce 2019. Zdroj: Post Bellum
Ladislav Fabián v roce 2019. Zdroj: Post Bellum

Drogy z domácí lékárničky

„Západní“ drogy jako heroin, kokain a hašiš se u nás prakticky nevyskytovaly. Mohla za to uzavřenost hranic, ale především nekonvertibilní koruna, kvůli níž byla naše drogová scéna pro západní dealery neperspektivní. Když se u nás začátkem normalizace začala rodit drogová scéna nebo řečeno tehdejším slovníkem toxikomanie, mladí začínající narkomani byli odkázáni na lékárničky svých matek. Například z platíčka Alnagonu za tři koruny se dal vyrobit kodeinový roztok, který se užíval nitrožilně. 

„Byla to vlastně spíš léčiva. Alnagony, kodeiny, fenmetrazin, jenom sem tam nějaká tráva,“

potvrzuje z vlastní zkušenosti Láďa Fabián. „Začátečník mohl z deseti tablet udělat dvě dávky. Ve stříkačce sis udělal filtr z vaty, nasypal jsi tam ten prášek a zalil to vodou. Vznikl roztok, který obsahoval nejen kodein, ale i fenobarbital a kofein. A ten roztok jsme si normálně střelili do žíly.“

Asi nejznámější droga československého původu – pervitin – se vyráběla z běžně dostupného Solutanu, hlavně mladší narkomani se pak uchylovali k čichání těkavých látek jako toluen a benzínového čističe skvrn Čikuli. Daleko širší skupina lidí experimentovala s drogami v původní podobě tablet, tedy „prášků“ kombinovaných třeba s pivem. 

„Tak co, pícháš si morfin?“

Pro Státní bezpečnost se drogy v sedmdesátých letech staly vítanou záminkou k šikaně a vydírání nepohodlných lidí. Josef Rössler, který se v té době pohyboval v prostředí undergroundu, vzpomíná, že při jedné domovní prohlídce u něj doma našli marihuanu. 

„A teď po mně chtěli spolupráci, jinak že tu mařenu předají kriminálce.“ 

Pod nátlakem spolupráci podepsal, ale hned o tom informoval všechny své přátele a s StB se už nikdy nesešel. 

Petr Tomíšek (s čelenkou) s přáteli na výletě na Karlštejně. Zdroj: archiv pamětníka
Petr Tomíšek (s čelenkou) s přáteli na výletě na Karlštejně. Zdroj: archiv pamětníka

Mnohdy se vyšetřovatelé snažili přišít trestný čin distribuce omamných látek i lidem, kteří s drogami neměli nic společného, pouze se odlišovali svým vzhledem, žili svobodomyslně nebo byli součástí undergroundu. Tak tomu bylo i v případě Petra Tomíška, signatáře Charty 77. „Nikdy jsem nebral žádné drogy, přesto mám v rozsudku, že jsem ‚polymorfní toxikoman,‘“ konstatuje. Do vyšetřovací vazby na Ruzyni za ním docházeli soudní znalci, kteří na něj dotírali manipulativními otázkami: „Tak co, pícháš si morfin?“ Nepřestali ani když jim ukázal čisté ruce bez vpichů a zastrašovali ho: „Tak ty chceš do Bohnic na uzavřený pavilón? Na měsíc, na dva?“

Josef Rössler. Zdroj: archiv pamětníka
Josef Rössler. Zdroj: archiv pamětníka

Téměř tragicky skončil případ Melanie Šnajdrové, prodavačky v teplickém antikvariátu, která pod pultem distribuovala protirežimní samizdaty. „V deníku Průboj, který vydával krajský výbor KSČ, vyšel článek Drogy mezi knihami. Tam ji nařkli, že v antikvariátu prodává perník a takové věci,“ vzpomíná na její případ Jan Sajdl. V důsledku těchto zcela nepodložených obvinění se Melanie pokusila o sebevraždu, v antikvariátu si podřezala žíly. Jan Sajdl, který uvnitř zahlédl její ležící tělo, rozbil dveře dlažební kostkou a na poslední chvíli ji zachránil.

Melandie Šnajdrová na snímku uprostřed s cigaretou. Zdroj: archiv pamětníka
Melandie Šnajdrová na snímku uprostřed s cigaretou. Zdroj: archiv pamětníka

 

Jedna dávka za pět korun, před Vánoci za třicet

Toxikomani se často ocitali na nucené léčbě v psychiatrických léčebnách, které však sloužily spíše k perzekuci: „Psychiatři byli propojeni s policií, informovali se navzájem. Bylo úplně běžné, že jsem se s něčím důvěrně svěřil psychiatrovi a druhý den to věděl vyšetřovatel,“ říká Láďa Fabián. „Zavírali nás na uzavřené oddělení, cpali do nás pataky, plegomaziny, víceméně jsme tam jenom přežívali. A vyhrožovali nám zbavením svéprávnosti nebo tím, že nám zařídí, že nás zavřou.“ 

Pavel Hlavatý. Zdroj: Post Bellum
Pavel Hlavatý. Zdroj: Post Bellum

Jenže ve vězení byly drogy ještě dostupnější než na svobodě, byť jejich sortiment se poněkud lišil. Největší oblibu měly preparáty k léčbě průdušek, sypké prášky zvané „klepky“, protože se musely vyklepat ze sáčku do sklenice s tekutinou. „Jedinou drogou v kriminále tehdy byly posilující prášky pro astmatiky Astmatol a Yastyl. Po dvou nebo třech prášcích se u člověka dostavil pocit opilosti. V civilu se jich deset kupovalo za patnáct korun, tam jeden prášek za pět, ale před Vánoci, kdy přichází melancholie a splín, i za třicet korun. Já jsem to nikdy nevzal do úst. Bál jsem se, že by mně to zachutnalo,“ vzpomíná malíř Pavel Hlavatý vězněný na začátku normalizace v Heřmanicích za organizaci petice proti jednomu z autorů „zvacího dopisu“ z roku 1968. 

Léky někdy předepisovali přímo vězeňští lékaři, jindy se získávaly zvenku: 

„Když jsme pracovali s ,civilama´, často jsme za ně udělali práci a oni nám na oplátku propašovali nějaké dormogeny nebo diazepamy,“

vzpomíná Láďa Fabián, který si svůj trest také odpykával v Heřmanicích. 

Mnoho vězňů má v paměti speciální čaj zvaný magorák. „Do tří a půl litru silného čaje se přilil jeden gruzíňák a přihodily se všechny dostupné prášky, které byly. Oni to večer pocucávali a zmagoření šli spát,“ popisuje Pavel Hlavatý jeden z mnoha receptů. 

Bič boží je vyžene…

Normalizační režim se dlouho snažil vytvářet představu, že drogy se k nám pašují ze Západu. Tuto iluzi divákům sugerovaly i nemnohé oficiální filmy z prostředí toxikomanů, jako Mravenci nesou smrt (1985) nebo Mimikry (1979), legendární epizoda ze seriálu Třicet případů majora Zemana, která měla očernit kapelu Plastic People of the Universe. Členové fiktivní kapely Mimikry vykazují všechny vnější znaky toho, jak si veřejnost tehdy  představovala „feťáka“: mají džíny, džínové bundy nebo zelené parkery, dlouhé vlasy, brýle lennonky, kříž na krku a v „drogovém rauši“ se s tupým výrazem kývají ze strany na stranu. 

Josef Rössler na Nové Vísce, 1978. Zdroj: archiv pamětníka
Josef Rössler na Nové Vísce, 1978. Zdroj: archiv pamětníka

Pokusy o protidrogovou „osvětu“ často mívaly opačný efekt jako například jeden filmový týdeník ze 70. let, který měl diváky odradit záběry z toxikomanské party na Západě včetně detailního popisu čichání rozpouštědel, což mnoho mladých lidí s nadšením přijalo jako návod. Popularitu čističe skvrn Čikuli nezáměrně zvýšil i pořad Veřejná bezpečnost pátrá, radí, informuje. Podobně působily i americké filmy Pevnost Apačů v Bronxu a Francouzská spojka, z nichž se čerpaly informace o tom, jak drogy aplikovat nitrožilně. Teprve ve druhé polovině 80. let se o drogách začalo mluvit otevřeněji a realističtěji, osvětovou roli sehrál reportážní román Radka Johna Memento či memoáry Západoberlíňanky Christiane F. My děti ze stanice ZOO. 

Největší zvrat však přišel po listopadu 1989, kdy se otevřely hranice. 

„Objevil se heroin, přibývaly nové varny s pervitinem, otevřelo se to se vším všudy,“

 popisuje Láďa Fabián. On sám tuto éru prožil jako nejintenzivnější období své narkomanské dráhy. „Posledních pět let od roku 1988 do roku 1993 jsem skoro nebyl střízlivý, nechtěl jsem být střízlivý, protože střízlivost bolela. Když jsem šel spát, musel jsem mít vždy něco v zásobě, abych pak mohl vstát. Za den jsem spotřeboval i deset platíček Alnagonu, byl pro mě ne každodenním, ale každohodinovým chlebíčkem. Bral jsem i pervitin, a když jsem pak trpěl psychózou, srážel jsem to opiáty…“ Nakonec začal uvažovat o sebevraždě: „Dostal jsem se do fáze, ve které jsem měl jenom dvě možnosti: buď se půjdu léčit, nebo se přešlehnu.“ A tak, jak říká, v roce 1993 „po čtyřech dolezl na psychinu“ v Opavě, a udělal tak první krok k životu bez drog. Nyní sám pomáhá lidem s drogovou minulostí.

Češi a jejich Rakušané. A obráceně. 1. část: Dvojí rozdělení (1918–1945)

/ /
Brněnský pochod smrti 31. května 1945. Zdroj: Pamět národa - Archiv
Brněnský pochod smrti 31. května 1945. Zdroj: Pamět národa - Archiv

„Nebyla mezi námi žádná bariéra, žili jsme společně. Tedy až do roku 1945,“ říká Werner Pohnitzer, který s rodinou absolvoval Brněnský pochod smrti. Poválečný odsun Němců v pravidelných intervalech podrobuje česko-rakouské vztahy zkoušce. Co mu předcházelo?

Rozpadem Rakouska-Uherska se zformovaly dva samostatné státy: Československo a Rakousko. Hranice mezi nimi sice vycházela z historické mapy, ale naprosto ignorovala národnostní složení obyvatel. Města, obce a osady, ve kterých převládala němčina, se najednou staly součástí Československa.  

V reakci na to rakouští Němci 3. listopadu 1918 ve Znojmě ustanovili provincii Německá jižní Morava (Deutschsüdmähren) a prohlásili ji za součást Dolních Rakous. Toto území o rozloze 1 840 km2 zahrnovalo 186 obcí a 9 měst s více než 170 000 obyvateli.

Československá vláda tuto separatistickou snahu neuznala a na konci roku 1918 byla Německá jižní Morava obsazena českými vojenskými jednotkami. Spor o území vyřešila až Saintgermainská smlouva, podle které česká část Dolních Rakous připadla k Československu.

Tento článek vznikl v rámci projektu Pionýři kapitalismu, který mapuje spolupráci českých a rakouských podnikatelů po pádu železné opony.

Byla ze smíšené rodiny, ale cítila se jako Češka

Do jihomoravského a jihočeského pohraničí přicházeli čeští úředníci a téměř každá obec zřídila vedle německé školy i školu českou. Do takové ve Slavonicích chodila i Eliška Hronová. Její maminka byla Češka, otec Němec. „U nás byla kromě české školy i Česká Beseda, kde se hrálo české divadlo. Ale žila tady spousta lidí, která měla vídeňské nářečí. Byli to Rakušáci,“ vzpomíná na meziválečná léta. 

Na všudypřítomné počešťování se čeští Němci dívali s nelibostí, jak ilustruje projev poslance Pittingera z června 1922, ve kterém je antičeská propaganda patrná více než reálný popis situace v českém pohraničí 20. let: 

„Od Slavonic až dolů k Břeclavi vytvořili jste na jazykové hranici hřbitov německých škol, před nimiž se zachvíváme hrůzou, a který v nás budí úzkost o naši německou budoucnost. Slavonice, Jihlava, Znojmo, venkov a město jsou svědky.“

Teď je konec s tím českým plácáním, teď musíte mluvit německy 

Do vývoje česko-rakouských vztahů se navíc ve 30. letech promítla i světová hospodářská krize. Češi v česko-rakouském pohraničí měli svá relativně jistá místa ve státní správě, ale čeští Němci pracovali nejčastěji v textilních a jiných továrnách, které buď krachovaly, nebo byly na hraně přežití. 

Propouštění z práce a sociální nejistota přispěly k další nespokojenosti českých Němců. Začali sympatizovat s krajně nacionalistickými názory, které představoval Konrád Henlein a Adolf Hitler. Ten jim totiž slíbil, že osvobodí všechny Němce žijící za hranicemi Německa. Co se týče Československa, svůj slib splnil v Mnichově v září 1938.

Odsun Čechů ze Znojma v říjnu 1938. Zdroj: Pamět národa - Archiv
Odsun Čechů ze Znojma v říjnu 1938. Zdroj: Pamět národa - Archiv

Po podpisu mnichovské dohody se celý region Deutschsüdmähren stal součástí župy Dolní Podunají (Niederdonau) sousedního Rakouska a Češi museli tento kraj opustit. „Když přicházeli Němci, můj tatínek zůstal ve Slavonicích. Maminka vzala mě, o rok mladšího Bohouše, Evu a utekli jsme.“ 

„Měli jsme dvě prasata a táta zůstal doma, že je Hitlerovi nenechá.“

„Říkal, že ve Slavonicích zůstane, že je Němec, že se uvidí, co bude dál. Byli jsme s maminkou ubytovaní na zámku v Třešti, spali jsme tam jednu nebo dvě noci. Pak přišli páni a zjišťovali, kdo všechno ze Slavonic a z okolí z poločechů a Čechů tam je. Uviděli tam moji maminku a nás. Když úředníci zjistili, že táta je doma v baráčku, tak mámě řekli: ‚Paní Kvapilová, co tu chcete dělat s těmi čtyřmi dětmi? Jděte domů.‘“

Když se dvanáctiletá Eliška se sourozenci a maminkou vrátila do Slavonic, musela chodit do německé školy, ta česká byla zrušená.  „V roce 1938 moje malá sestřička ještě vůbec neuměla německy, tak jsem s ní na ulici mluvila česky. Jedna holka od nás z ulice, už to byla slečna, řekla: ‚Teď je konec s tím českým plácáním, teď musíte mluvit německy.‘“ 

To její „teď“ vydrželo až do konce května 1945.

Květnoví přátelé, zleva Eliška Hronová, kamarádka Helena, sestra Kamila a americký voják Jimmy Red, Sušice  1945
Květnoví přátelé, zleva Eliška Hronová, kamarádka Helena, sestra Kamila a americký voják Jimmy Red, Sušice 1945

Měla českou národnost, ale německou státní příslušnost

Konec války Eliška prožila v západočeské Sušici, kde pracovala. Když po ulicích pobíhali členové revolučních gard a sbírali Němce i potomky ze smíšených rodin, zadrželi i ji. Proplakala jednu noc ve sběrném táboře, kde nikoho neznala. „Bylo to velmi ponižující, všichni byli označeni bílou páskou s obráceným hákovým křížem.“ Druhý den ráno ji vysvobodili kolegové z práce. 

Když se vracela do rodných Slavonic, měla velký strach. V dokumentaci totiž sice měla českou národnost, ale německou státní příslušnost. 

Slavonice byly takřka prázdné. S německými kamarády se již nesetkala, byli tam jen kamarádi ze smíšených manželství. Při divokém odsunu museli během dvou hodin všichni čeští Němci opustit své domovy.

Jako tříletý absolvoval Brněnský pochod smrti

Zatímco Eliška Hronová mohla ve svém rodném městě zůstat, Werner Pohnitzer, sudetský Němec z Modřic, to štěstí neměl. Ani ne jako čtyřletý absolvoval 31. května 1945 s dalšími 20 tisíci vesměs brněnskými Němci tzv. Brněnský pochod smrti. Celkem přibližně 1700 lidí cestou zemřelo. 

„Řekli nám, že se během čtyř hodin musíme sbalit. Nechali jsme doma všechno, co naše rodina vybudovala: řeznictví, jatka i pohostinství. Nešlo necítit hněv.“ 

Werner Pohnitzer, asi 1944. Zdroj: archiv pamětníka
Werner Pohnitzer, asi 1944. Zdroj: archiv pamětníka

Spolu s ostatními vyhnanci pěšky překonali trasu dlouhou asi 150 kilometrů. Přes Rajhrad, Ledce a Pohořelice doputovali po několika dnech do Vídně. Pohnitzerovi, kteří se takřka bez ničeho dotrmáceli do rakouského hlavního města, se cítili bezradně. Navíc chyběla hlava rodiny. „Otec za války narukoval k wehrmachtu. Nevěděli jsme, kde je a kdy se budeme moci setkat.“ 

Rodina ve Vídni bojovala takřka o přežití. Příliv nových uprchlíků představoval pro Rakousko další zátěž. Koaliční vláda chápala sudetské Němce zpočátku jako příslušníky Henleinovy strany, tedy jako nacisty. Snažila se proto omezit zásobování a přesměrovat sudetské Němce do Německa. 

Dnes se Werner Pohnitzer cítí jako Rakušan, ale především Evropan. „Je potřeba, abychom se my v Evropě spojili. Pokud se nespojíme, ti ostatní si budou mnout ruce a my tím budeme trpět.“

Dobová fotografie pamětníkova dědečka Wernera Pohnitzera s koňským povozem. Zdroj: archiv pamětníka
Dobová fotografie pamětníkova dědečka Wernera Pohnitzera s koňským povozem. Zdroj: archiv pamětníka
Pokračování: Češi a jejich Rakušané. A obráceně. 2. část: Odloučení 1945–1989

„A nemáte něco od tatínka?“ slýchával v žertu malý Kamil Lhoták od táty

/ /

Před 110 lety se narodil Kamil Lhoták, malíř balónů, automobilů a jednorukých žen. Ve svých obrazech a ilustracích vytvořil svébytný svět, podobně osobitý byl i jeho životní příběh. Kamil s tatínkem do jeho posledních let nakonec žili jako dva staří mládenci.

Obrazy teskných krajin s balónem či vzducholodí na obloze, dopravních prostředků, které jsou stejně „živé“ jako lidé, nostalgická retro atmosféra, ale i nesčetné knižní ilustrace pro děti i dospělé… Dílo malířského samouka Kamila Lhotáka je dobře známé. Méně se ví o tom, že podobně osobitý byl i jeho životní příběh. 

Jsme rádi, že čtete naše články!

Narodil se, jak s oblibou říkal, v roce, kdy ztroskotal Titanic. Jeho rodiče Kamil Lhoták starší a Anna Kouglová spolu v době studií prožili vášnivý vztah, ale rozešli se a vztah obnovili v době, kdy už byl otec ženatý. Přišel na svět syn, ale jeho otec setrval v původním bezdětném manželství, a tak malý Kamil vyrůstal uprostřed napjatého vztahového trojúhelníku. 

V dětství prodělal obrnu, po níž mu zůstalo lehké postižení jedné nohy, což později výrazně ovlivnilo jeho tvorbu i partnerský život. Už od doby dospívání rád a dobře kreslil.

„Motocykly a automobily kreslil do nejmenších detailů. Kdyby nebyl malířem, byl by určitě konstruktérem,“

říká jeho syn Kamil Lhoták mladší, jehož vzpomínky zaznamenala Paměť národa. 

Na práva, nebo k malířskému stojanu?

Kamil Lhoták (vlevo) ve 30. letech
Kamil Lhoták (vlevo) ve 30. letech

Otec svou milenku i syna finančně zabezpečil, a tak mohl Kamil studovat na klasickém Jiráskově gymnáziu v Resslově ulici v Praze. Toužil pokračovat na Akademii výtvarných umění, ale otec ho v tomto směřování nepodporoval, a tak zamířil na práva. Současně však stále rozvíjel zálibu v malířství a rozhodnutí, čemu se v životě bude věnovat, odsunoval až na dobu po promoci. Okolnosti nakonec rozhodly za něj: těsně před složením poslední rigorózní zkoušky roku 1939 došlo k uzavření vysokých škol. Na právnickou kariéru tak pomýšlet nemohl, a protože už v té době prodával první obrazy, vstoupil definitivně na dráhu výtvarníka. Podle odborníků nese jeho styl zejména v raném období typické rysy malířů-samouků, jakými byli třeba Henri Rousseau nebo Frida Kahlo, tedy konzistentní okruh témat a pečlivou propracovanost malby. 

Roku 1938, ještě ve svobodném Československu, se Kamil Lhoták oženil s Židovkou Herthou Guthovou, kterou přesvědčil k přestupu do katolické církve. 

„To vůbec nesouviselo s nacismem, to bylo z přesvědčení. Otec se vždycky pro něco nadchnul a věnoval se tomu pak celým srdcem,“ 

uvádí Kamil Lhoták mladší. Hertha po křtu přijala jméno Ludmila. Manželství ji po celou dobu války ochránilo před transportem do koncentračního tábora, její rodiče však deportaci neunikli a roku 1942 zahynuli ve vyhlazovacím táboře Sobibor. 

Všechny surrealistické obrazy zničil

Kamil Lhoták mladší v roce 2020
Kamil Lhoták mladší v roce 2020

Toto osobně tak tíživé období bylo pro Kamila Lhotáka nicméně umělecky velmi plodné. Stal se členem umělecké Skupiny 42, k níž náležel i Jiří Kolář, básníci Ivan Blatný a Josef Kainar či teoretik Jindřich Chalupecký. Skupina se orientovala na umělecké ztvárnění městského života a městské krajiny, poetické zachycení civilních situací a hledání krásy v obyčejnosti, což úzce korespondovalo se Lhotákovým uměleckým stylem. Nacistická cenzura je kupodivu vůbec neomezovala. Kamil Lhoták mladší k tomu říká:

„Za války byly daleko menší problémy s výtvarným uměním než za Stalina. Němci si výtvarného umění nevšímali.“ 

Výjimkou byl zapovězený surrealismus: „Všechny své surrealistické obrazy otec tehdy zničil. Měl manželku Židovku, a kdyby je Němci našli, bylo by zle. Jinak mohli malovat cokoliv a vystavovat cokoliv. Skupiny 42 si Němci vůbec nevšímali.“ 

O Kamilu Lhotákovi za druhé světové války

Spolu s malířem Lvem Šimákem se Lhoták zapojil do protinacistického odboje: „Jako malíř a grafik mohl mít legálně cyklostyl a pomáhal právě Lvu Šimákovi s rozmnožováním nějakých materiálů,“ vysvětluje umělcův syn. A právě Lev Šimák ho za války přizval do řad KSČ. Kamil Lhoták na to přistoupil, přestože ve třicátých letech nesouhlasil s politickými procesy v SSSR. „V průběhu války se u mnoha lidí pohled na Rusko trochu změnil. Byla to tehdy jediná mocnost, která Němce ničila, a proto lidé vzhlíželi k Rusku. Otec s židovskou manželkou a židovským dítětem chtěl, aby válka byla brzy u konce,“ říká Kamil Lhoták mladší. 

Tatínek na schůzi nepřijde, ze strany vystoupil

Ludmila Lhotáková během války prožila řadu traumatických situací. „Šla se mnou v kočárku a Hitlerjugend jí do něj házeli kameny. Hrůza, ale zvládla to,“ říká Kamil Lhoták mladší. Po válce se ale objevila psychická reakce na prodělaný stres, kterou její syn popisuje jako syndrom odbřemenění: 

„Trpěla hypochondrickými bludy. Prohlásila, že jí z hlavy vytéká mozek. Její stav se pořád zhoršoval.“ 

Léčila se na psychiatrických a neurologických odděleních několika pražských nemocnic a zbytek života strávila v Ústavu sociální péče v Brandýse nad Labem. Jejich syna tak Kamil Lhoták vychovával sám, se ženou se rozvedl v roce 1953. 

Kamil Lhoták na motocyklu
Kamil Lhoták na motocyklu

Z KSČ malíř vystoupil již v roce 1947 na protest proti pronásledování umělců v Sovětském svazu: ideolog Andrej Ždanov nařkl Sergeje Prokofjeva, Dmitrije Šostkakoviče, Arama Chačaturjana a další tvůrce z „formalistických zvráceností“ a protilidových tendencí. Šestiletý syn Kamil tehdy nevědomky otci málem způsobil průšvih: „Přišly k nám jednou dvě ženy pozvat otce na schůzi KSČ. A já jsem řekl, že otec nikam nepůjde, protože ze strany vystoupil. Byl to později malér, ale tehdy, v roce 1947, se ještě nic nestalo.“ 

Skupina 42 se po únorovém převratu rozpadla, Kamil Lhoták však ve své tvorbě zůstal jejím principům věrný. A věrnost zachoval i svým uměleckým přátelům, když ho Státní bezpečnost roku 1952 předvolala k výslechu. Jiří Kolář a teoretik Václav Černý byli v té době ve vězení a StB o nich chtěla slyšet další informace. „Otec jim stále tvrdil, že Václav Černý je jen potrhlý profesor, který se orientuje pouze na svůj obor. Václav Černý později řekl, že otcova výpověď mu velmi pomohla,“ uvádí Kamil Lhoták mladší. Důsledkem však bylo, že otec nemohl několik let vystavovat a měl velmi málo příležitostí k tvorbě. 

Kamil Lhoták v 50. letech ve svém ateliéru
Kamil Lhoták v 50. letech ve svém ateliéru

Jako dva staří mládenci

Kamil Lhoták mladší měl se svým otcem velmi zvláštní vztah. Na jednu stranu rád kreslil, ale otec se o jeho výtvarných schopnostech vyjadřoval pohrdavě, porovnával ho sám se sebou a dělal na toto téma necitlivé vtípky. Často se u nich doma přehrávala tato scénka: „Otec jako zákazník přichází za mnou a pochvalně se vyjadřuje o mých obrazech a pak se ke mně nakloní a šeptem se mě zeptá: ‚„A nemáte něco do tatínka?‘“ 

Na druhou stranu si byli velmi blízcí a Kamil Lhoták mladší žil s otcem i v dospělosti, když mu ztroskotalo několik jeho partnerských vztahů: 

„My jsme spolu žili jako dva staří mládenci. Fungovalo to dobře. Třenice a konflikty nebyly.“

Jezdili spolu na výlety na kole nebo na motocyklu, sdíleli zájem o techniku, zajímali se o vesmír a společně pozorovali hvězdy. „Otec k motocyklům a bicyklům přistupoval jako k živým bytostem. Mnohokrát jsme spolu diskutovali o tom, že by chtěl namalovat portrét motocyklu tak, aby každý poznal, že jde o podobiznu. Velocipedy, motocykly i automobily znal do posledního šroubku, ale jen teoreticky. Servis kol jsem měl na starost já,“ vzpomíná Kamil Lhoták mladší. 

Zájem o dopravní prostředky malíři přinesl také nový zdroj obživy, když se v polovině 50. let seznámil s Adolfem Branaldem a ilustroval jeho knihu Dědeček automobil. Knižní ilustrace se postupně staly důležitou součástí jeho tvorby (jen v roce 1958 vyšlo 18 knih s jeho ilustracemi), začal se věnovat i práci pro film a návrhům kostýmů.

Kamil Lhoták s přáteli, zcela vpravo Adolf Branald
Kamil Lhoták s přáteli, zcela vpravo Adolf Branald

Manka a Anča, umělcovy múzy

Obrna, kterou Kamil Lhoták prodělal v dětství, v dospělosti výrazně ovlivnila jeho život i tvorbu. Po rozchodu s manželkou totiž tíhl k fyzicky postiženým ženám, jež se objevovaly i na jeho obrazech. Jednou z nich byla Manka Haštabová, kterou potkal  v Jedličkově ústavu a zachytil ji na desítkách obrazů a grafik včetně známé malby Dcera velkoměsta. Další múzou byla Anna Endrštová řečená Anča, dětská láska, ke které se vrátil v roce 1961. Také Anče, modelce mnoha jeho obrazů z 60. let, chyběla část ruky. 

Kamil Lhoták (v čepici) s Annou Endrštovou (v brýlích) v 70. letech
Kamil Lhoták (v čepici) s Annou Endrštovou (v brýlích) v 70. letech

V době normalizace mohl Kamil Lhoták relativně volně tvořit: jeho svět prodchnutý nostalgií konce devatenáctého století totiž režimu nijak nevadil. Listopad 1989 přivítal s radostí, právě v těchto dnech však zemřela jeho družka Anna Endrštová a o necelý rok později 22. října 1990 zemřel i on sám.

„Otec miloval České středohoří. Naše výlety směřovaly vždy na sever a vždy do Českého středohoří. Jedním z jeho zamilovaných kopců byl Číčov u Libčevsi mezi Louny a Lovosicemi. Jednou jsme tam projížděli na motocyklech, tam jsme zastavili a vylezli na vrchol pěšky. Když jsme tam tak večer s otcem seděli, projevil přání být rozptýlen někde v Českém středohoří. Domluvili jsme se právě na Číčově,“ říká Kamil Lhoták mladší. Po otcově pohřbu tak právě tady rozprášil popel z jeho urny. 

Vera Konig

Napsal uživatel alzbeta.polakova07 dne Pá, 07/22/2022 - 15:03
Subscribe to