V srpnu 1968 měl rok před maturitou na stavební průmyslovce v Plané u Mariánských Lázní. „Nejdřív přijely ruské tanky. Pak se vrátila naše delegace z Moskvy, kde podepsala souhlas s okupací. S kamarádem jsme hned začali uvažovat o emigraci,“ zní na nahrávce, kterou pořídili osmáci z pražského sídliště Lhotka-Kamýk.

Text byl publikován v časopise Reportér. V aktuálním vydání investigativně-reportážního magazínu najdete...

Stáhnout obrázek

Pohádky o lithiu, žádný zázrak nebude. Rozhovor: režisérka Andrea Sedláčková o Toyen. Nová zjištění v kauze IKEM. Zpěvák Jordan Haj o arabsko-izraelském dětství. Chvála bláznů v české architektuře. Kosti v poušti, reportáž z hranice mezi USA a Mexikem. A spousta dalšího čtení.

Ti se však neptají jen na historické souvislosti, zazní i otázka: „Mě by zajímalo, jestli hrajete na nějaký nástroj nebo jestli jste byl v nějaké kapele.“ Zpovídaný se zachechtá: „Chtěl jsem. Už ve dvanácti mi bylo jasné, že se tak líp balí holky. Matka mi ale řekla: Ne, Kájo, nejdřív housle! Naštěstí se mi podařilo brzo je rozbít.“

PEKLO NA BORECH

V době sovětské invaze byl Karel Havelka po uši ponořený do západní muziky. „Od čtrnácti jsem poslouchal Radio Luxembourg a taky RIAS, což bylo vysílání pro americké vojáky v Západním Berlíně (Rundfunk im amerikanischen Sektor – pozn. red.). “

Stáhnout obrázek

Bigbítu propadl i díky kamarádovi, jehož sestra měla gramofon. „Chodili jsme společně na čaje, což byly vlastně taneční zábavy. A v roce 1967 jsem objevil Jimiho Hendrixe, což bylo úplné zjevení,“ zavzpomínal pro školáky narozené na začátku třetího tisíciletí.

Začal sbírat desky, které se daly sehnat na černých burzách, pořádal poslechové večery. V lednu 1973 se s kamarádem vydal do pražské cestovní kanceláře Čedok. „Byli jsme domluveni, že si koupíme zájezd na Západ a zůstaneme tam. Jenomže z takzvaných emigračních zájezdů zbývalo už jenom Japonsko.“ Mládencům z Plzeňska spadla čelist.

Stáhnout obrázek

Po chvilce váhání se rozhodli a v dubnu odletěli přes Leningrad do Tokia, kde požádali na americké ambasádě o politický azyl. Následoval výslech CIA i „přemlouvací“ pohovor s československým velvyslancem. A odlet do vytouženého New Yorku.

„Bydlel jsem v Jersey City a pracoval v továrně Westinghouse. Jakmile se naskytla volná chvíle, jezdil jsem přes řeku na koncerty a nakupoval desky, které jsem posílal Skalákovi,“ zmiňuje přítele Miroslava Skalického, se kterým se měl nečekaně brzy opět setkat…

Za železnou oponou zůstala totiž kromě zmíněného Skaláka také snoubenka Věra. A z původního plánu, že za ním odcestuje z rodných Přeštic do USA, nakonec sešlo – nepustila ji maminka. Karel Havelka se proto rozhodl vrátit do Československa.

Stáhnout obrázek

Protože byl v době nepřítomnosti odsouzen na rok a půl za opuštění republiky, požádal o milost, kterou dostal v červnu 1974. Po návratu z emigrace se nastěhoval k Věře do Přeštic a pracoval nejdříve u Vodních staveb a poté v podniku Silnice Plzeň.

Klíčovým okamžikem se stalo setkání s Ivanem Martinem Jirousem. „To byla fakt ‚láska na první pohled‘. Magor za mnou přijel k nám domů, kde jsem chystal hudební festival. A zůstal tři dny, což pro mě hodně znamenalo, protože on byl už tehdy legenda.“

Stáhnout obrázek

Kocour, jak zněla Havelkova přezdívka, zorganizoval se Skalákem v prosinci 1975 v Přešticích akci nazvanou „Večer poezie a hudby“. Ve skutečnosti to byla přednáška o americkém undergroundu, při které Magor přečetl Zprávu o třetím českém hudebním obrození. „Věra mi hned říkala: Kájo, Kájo, tebe s tím Magorem jednou zavřou. No, měla pravdu,“ zavzpomínal Havelka pro školáky. Nerozlučná dvojice Skalák–Kocour byla zatčena v únoru 1976 při festivalu v Bojanovicích. Havelka dostal patnáct měsíců, Skalický devět.

V kriminále na Borech přidělili Havelkovi práci na takzvaných šatonech, kde vězni brousili bižuterii pro státní podnik Preciosa. „Když jsem přišel na halu, udělalo se mi zle od žaludku: pára, plameny, rámus a kmitající postavičky, jedním slovem peklo.“

DRUHÝ EXIL

Po propuštění podepsal Chartu 77 a dál se věnoval organizování koncertů a shánění desek. O situaci v Československu se zajímaly zahraniční organizace a jeden ze zástupců Amnesty International se setkal s Karlem Havelkou. „Na hranicích ho prohlíželi a něco u něj našli. Okamžitě mě zatkli a vyslýchali. A že mi přišijou špionáž, za kterou se dává deset až patnáct let, nebo mám vypadnout ze země. Měli jsme už dvě děti, tak jsem šel další den požádat o vystěhování.“

Rodina nasedla v listopadu 1980 do vlaku, ze kterého ji v Českých Velenicích muži v uniformách vytáhli. „K rakouské budce jsme došli pěšky, s krosnou, kufrem, taškami a dvěma dětmi – čtyřletým a ročním. Rakušan vylezl udiveně ven a kroutil hlavou: ‚Zu Fuss?‘ – to byla první věta v němčině, kterou jsme slyšeli.“

Ve Vídni dostali uprchlíci ubytování v bývalých kasárnách, Karel Havelka začal studovat na univerzitě slavistiku a dělal to, co ho baví nejvíc – sháněl desky, prodával je, chodil na burzy a koncerty. Distribuoval exilovou literaturu, organizoval demonstrace na podporu politických vězňů. Když mu zemřela matka, nepustil ho komunistický režim na pohřeb. V roce 1985 otevřel second hand Tom Cat a ověřil si, že má podnikatelský talent.

ŽIVOTNÍ IDOL

Po návratu do vlasti založil v roce 1990 gramofonovou firmu Globus International, která v následujících letech vydala 350 titulů. V roce 2002 ji prodal a začal pod hlavičkou Best Wines obchodovat s víny. I tuhle firmu po pěti letech zpeněžil a obloukem se vrátil k tomu, kam ho srdce táhne už od dob dospívání: k prodeji cédéček a elpíček na největších světových sběratelských burzách.

Stáhnout obrázek

Karel „Kocour“ Havelka si na setkání se školáky oblékl tričko punkové kapely SPS – Snížená pracovní schopnost. Životním idolem však pro tehdy jedenasedmdesátiletého muže zůstává Ivan Martin Jirous. „Cestou z emigrace jsem jel nejdřív do Nové Říše za Magorem. Pozdě v noci jsem zaklepal na okno a on zahartusil: Koho to sem čerti nesou? Pak se ozvalo: Já věděl, že to jsi ty, Kočičko.“

Příběh Karla Havelky zpracovali Tadeáš Krásný, Tobiáš Kubišta, Veronika Mikysková, Natálie Pokorná a Karolína Žamberská ze ZŠ profesora Švejcara v Praze 12 pod vedením učitele Lukáše Jiříčka.

Stáhnout obrázek

Stáhnout obrázek

Kniha Michaila Dimitroviče Mondiče (1923–1968) vyšla rusky v roce 1948 v Mnichově s titulem Smerš. God v stane vraga (Smerš. Rok v táboře nepřítele). Kvůli osobní bezpečnosti ji autor publikoval pod jménem Nikolaj Siněvirskij, pseudonym je odvozen z názvu jezera Siněvir v jeho rodném kraji. Formou deníkových záznamů datovaných od 27. září 1944 do 13. srpna 1945, jež sepsal dodatečně na základě svých poznámek, přibližuje tuto obávanou organizaci z pohledu aktéra působícího v jejich strukturách.

Nejde však o svědectví vysokého důstojníka jako třeba v případě čekisty Georgese Agabekova, o jehož osudu i tematicky podobné knize Z ráje sovětské svobody (zápisky čekisty) jsme v naší sérii Před Solženicynem už psali. Mondič mluvil rusky, ukrajinsky, maďarsky, česky a německy, což upoutalo zájem smeršovců, kteří operovali na území, kde se tyto jazyky přirozeně prolínaly. Rodák z obce Nankovo ležící nedaleko města Chust se tak stal překladatelem oněch tajemstvím opředených jednotek, jež v týlu postupující Rudé armády šířily nejistotu a strach. A to v době, kdy se lidé radovali z konce války, a současně jejich blízcí v doprovodu záhadných vojáků mizeli neznámo kam.

Úkol zněl jasně: vyčistit dobytá území

„Někdo zazvonil a otec šel otevřít, na chodbě stáli čtyři vojáci a hned ho sebrali, neměl vůbec čas si něco vzít s sebou. Vyběhla jsem za nimi, opřela se o zábradlí a volám: ,Tati, kam jdeš, kdy přijdeš?‘ Odpověděl: ,Přijdu hned, neboj. Postarej se o matku.‘ Utíkala jsem to říct do kuchyně mámě, všechno proběhlo tak rychle, že nic nevěděla,“ vzpomíná v archivní nahrávce dcera podkarpatského politika a československého občana Štěpána Kločuraka na zážitek ze 14. května 1945 v čerstvě osvobozené Praze. Z gulagu, kam ho odvlekli, se vrátil až za dvanáct let v roce 1957. 

Téhož dne, kdy byl unesen Kločurak (též strýc Haliny Pawlowské, pozn. red.), si Mondič do deníku zapsal: „(…) Všechny dveře máme otevřené! Nikdo se nezmůže na slovo protestu. Češi se bojí čekistů více než dříve gestapa. Během tří dnů se jejich vztah k Rusům naprosto změnil. Už nekřičí: ‚Nazdar!‘.“ Proměnu tehdejší atmosféry ostatně zaznamenal ve svých Pamětech i profesor Václav Černý: 

Stáhnout obrázek

„Kam zmizel bývalý zemský vojenský velitel generál Vojcechovský, kdysi generál ruské armády, přišlý přes Sibiř s legiemi?“ pokračuje Václav Černý. 

Záhadní vojáci měli stejné uniformy i vojenské řády jako rudoarmějci a operovali za postupující armádou v rámci jednotlivých frontů. Mezi jejich hlavní úkoly patřilo vyhledávat a zatýkat na osvobozeném území všechny skutečné i potenciální nepřátele Sovětského svazu, přesněji komunismu. Nešlo přitom jen o pomstu či likvidaci německých agentů a kolaborantů. Politický cíl byl zřejmý: vyčistit dobytá území od z pohledu Moskvy nepohodlných významných osob, které by mohly komplikovat poválečné nastolení sovětské moci skrze místní, poslušné komunistické strany nebo mu bránit.

Stáhnout obrázek

Zatčení pak byli deportováni do SSSR, kde je čekala smrt nebo dlouholeté tresty v gulagu. O koho běželo v Československu, a především v Praze, popisuje Mondič 6. května 1945: „Na Prahu si brousili zuby už dávno… Je tam spousta antikomunistických živlů. Ruská emigrace, ukrajinští separatisté, čeští politici. Od generála Gajdy až po ty levicové, jako jsou sociální demokraté. Je nutné zničit všechny, kteří stojí v cestě komunismu.“ Smeršovci je vyhledávali podle předem připravených seznamů sestavených agenty sovětských tajných služeb. Tímto způsobem bylo z českých zemí násilně a protiprávně odvlečeno asi 300 osob, ze Slovenska přibližně 6 tisíc lidí, z Podkarpatské Rusi desítky tisíc spoluobčanů.

„Nikdo neví, co jsou zač.“

O existenci záhadných vojáků se budoucí překladatel poprvé dozvěděl koncem listopadu 1944 v Mukačevu od svého přítele Andrije, který mu u vína prozradil: „Na milici často přicházejí vojáci a ptají se po různých lidech.“

Stáhnout obrázek

O koho přesně šlo, popisuje v úvodní studii k Mondičově knize historik Jan Dvořák: „(…) obrat ve válce, kdy sovětská vojska osvobozovala Němci obsazená území, si vyžadoval novou, efektivnější a diskrétnější organizaci. Proto vznikl Smerš (ze spojení ,smerť špionam‘, česky ,smrt špionům‘), zvláštní oddíly vojenské kontrarozvědky vytvořené na Stalinův tajný rozkaz. Oficiálně byla jejich činnost potvrzena Výnosem Rady lidových komisařů z 19. dubna 1943, kdy byly tři hlavní oddíly Smerš vyčleněny ze Správy zvláštních oddělení NKVD SSSR.“ Dodejme, že Hlavní správa Smerš pod vedením Viktora Abakumova byla podřízena přímo Stalinovi.

Stáhnout obrázek

Jak se k těmto utajeným jednotkám dostal dvacetiletý mladík z Podkarpatské Rusi pocházející z chudých poměrů? Svou roli sehrály jeho výborné školní výsledky a také náhoda. Michail Mondič studoval gymnázium v Chustu, a protože byl nadaným žákem, středoškolská studia ukončil v Praze, kde se angažoval i v sociálně demokratickém hnutí ruské emigrace NTS (Národní svaz práce). Ve studiích pokračoval už za války na Vysoké škole technické v Budapešti. V knize uvádí, že tam získal titul inženýra, což vzhledem k pouhým dvěma rokům, kdy pobýval v Budapešti, ale nezní moc věrohodně. Vysvětlení sporného údaje může být přitom prosté, v deníkových záznamech se totiž několikrát dopustil záměrné dezinformace ohledně své osoby – například v případě jmen příbuzných i svého věku. Chtěl ztížit pátrání po své totožnosti, což lze z pohledu přeběhlíka kontrarozvědky na Západ pochopit. 

Z dokumentu dochovaného v českých archivech naopak jasně vyplývá, že v září 1942 byl Mondič v Praze zatčen gestapem, neboť se vyhýbal pracovní povinnosti. Z pankrácké věznice ho propustili v zimě 1943 a na podzim roku 1944 se vrátil do rodné obce. Právě tehdy začínají jeho deníkové záznamy, v nichž zpočátku popisuje odchod maďarských vojáků, svůj krátký pobyt u partyzánů, osvobození rodného kraje Rudou armádou a deziluze, které pak nastaly. A to nejen deziluze způsobené krádežemi a násilnostmi rudoarmějců. Jeho zklamání vyvolala i koordinovaná sovětizace země prostřednictvím výhrůžek, propagandy i horlivé agitace místních komunistů a prosovětských aktivistů, většinou agentů NKVD, usilujících o připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu. 

Tak ve svém deníku Mondič popisuje konec války v rodné obci a pokračuje: „Schůze se protáhla. Slovo ,připojení‘ dostalo magický význam. Tím, jak se stále opakovalo, jako by zůstalo viset ve vzduchu. Uvědomoval jsem si závažnost schůze, a proto jsem se snažil soustředit na všechno. Pozdě v noci se její účastníci jednohlasně vyslovili pro rezoluci: Karpatská Rus musí být připojena k SSSR.“

Pracovní doba mučitelů

Mondičovo zklamání ze Sovětského svazu umocní i otřesná svědectví krajanů, kteří před válkou uprchli do SSSR a skončili v gulagu. Odtamtud je zachránilo až povolání do formující se československé armády, se kterou se nyní vracejí domů. I z těchto důvodů se rozhodne, že je nutné proti sovětskému režimu nějak bojovat. 

Tak zní zápis z 21. listopadu 1944. Aniž by to tušil, osud mu už brzy nabídne příležitost prostřednictvím jiné formy sovětizace Podkarpatské Rusi – skrze verbování do Rudé armády. To se příliš nedaří, a tak je budoucí překladatel, jenž díky svým studiím platí mezi mladými lidmi svého regionu za osobnost, zatčen Sověty a po několika dnech vězení přinucen k exemplárnímu vstupu do řad Rudé armády. Tam si ho v polovině ledna 1944 všimne neznámý vyšší důstojník, který u jednotky zjišťuje jazykovou vybavenost vojáků. „,Toho si vezmu,‘ řekl major a obrátil se k veliteli roty. ,Zítra v deset hodin dopoledne si pro něho přijedu.‘“ V tom okamžiku je rozhodnuto. 

Michail Mondič, byť vůbec neví, s kým se bavil a kam zítra pojede, se zrovna stal členem Stalinovy tajné kontrarozvědky Smerš.

Po nezbytném prověření jeho totožnosti, původu a jazykových zkouškách je jako překladatel přiřazen ke třetímu oddělení druhého oddílu 4. ukrajinského frontu. „Úřední den vypadá následovně,“ stojí v záznamu z 22. ledna. „V 8 hodin snídaně. Od 8 do 12 pracovní doba, od 12 do 15 hodin oběd a hlavní odpočinek. Od 15 do 22 hodin pracovní doba. Ve 22 hodin večeře. Po večeři do jedné hodiny v noci opět pracovní doba.“ 

Jeho práce spočívá v překládání získaných dokumentů, korespondence, tiskovin, ale i v tlumočení při výsleších zatčených osob, válečných zajatců, i při verbování nových agentů. V knize tak jmenovitě vystupují nejen vysocí důstojníci Smerše, ale i krutí vyšetřovatelé, mezi kterými jsou i ženy. Jednou z nich je i plavovlasá krasavice Halja, její krutost při výsleších Mondiče šokovala: 

„Halja se na něj zběsile vrhla. Mlátila ho gumovým pendrekem přes hlavu, přes obličej, přes uši, krk, ruce a nohy… Viděl jsem, jak ji opouštějí síly, zdálo se, že už to napětí nevydrží. Ale hluboce jsem se mýlil. Ještě deset minut toho nešťastníka tloukla. Potom si celá udýchaná sedla ke stolu. (…) Krvavý horor, který přerušila večeře, pokračoval. Ve čtyři hodiny ráno vynesla umírajícího Poláka služba. Halja se, oblečená, svalila na kavalec a zavřela oči.“ 

Deprese, únava a paranoia

Kde to jsem, v jakém světě žiju, ptá se Mondič v podobných okamžicích sám sebe. Z deníku je zřejmé, že se ocitl v elitních jednotkách, jejichž příslušníky opravňuje speciální průkaz NKVD k čemukoliv, co v boji proti reálným i domnělým špionům uznají za vhodné. 

Špinavý mundúr rudoarmějce autor deníku vyměnil za důstojnickou uniformu, nechutnou menáž nahradily kvalitní potraviny v jídelně s čistými ubrusy na stolech. Dostává 1500 rublů měsíčně, fasuje cigarety, vodka teče proudem, v pokojích se střídají povolné nebo k sexu přinucené ženy. Smeršovci, s nimiž mladý překladatel putuje přes východní Slovensko, část Polska, Ostravu až do Prahy, všude bydlí ve zkonfiskovaných bytech, vilách, zabírají celé části měst jako ve slovenském Sabinově nebo úřední budovy v Košicích. 

Po příjezdu do Prahy se Mondičova skupina ubytovala v hotelích Alcron a Centrál, poté se přesunuli do vily v Dělostřelecké ulici v rezidenční čtvrti Ořechovka. Navzdory všem výhodám Mondič o svých spolupracovnících píše: 

„Schválně jsem v jídelně otálel, chtěl jsem najít někoho s radostným nebo alespoň ne s nahněvaným výrazem v očích. K mému úžasu jsem nenašel ani jednoho.“ A tak se v jeho zápiscích objevují i vzpomínky na prázdné či pološílené oči, psychickou i fyzickou vyčerpanost, na depresi prohlubovanou alkoholem, paranoiu, naprostou ztrátu soucitu, lidskosti. Tím vším platí příslušníci Stalinových tajných represivních jednotek za své výjimečné postavení, za opravdový či předstíraný ideologický fanatismus. 

Mimo tyto podrobnosti o práci a životě Smeršovců autor poprvé veřejně odhalil jména vysokých důstojníků a velitelů i strukturu samotné organizace, její rozdělení na operativní odbory. Například první odbor stíhal vojenské zběhy a odhaloval projevy zrady či defétismu v řadách Rudé armády, druhý shromažďoval informace, vysílal zvědy za německé linie a později zatýkal odpůrce sovětského zřízení nebo pátý odbor, jenž vytvářel tříčlenné tribunály, tzv. trojky, jež nad zatčenými většinou vynášely rozsudky smrti. 

Pro českého čtenáře jsou pak Mondičovy zápisky zajímavé i tím, že jejich velká část se týká československého území a dění v květnové Praze, kde radost a úlevu z konce války záhy vystřídal strach z osvoboditelů. Jejich zjevná svévole, arogance a především ignorace jurisdikce cizího státu, kterou se Sovětský svaz zavázal dodržovat v dohodách uzavřených s čs. vládou v exilu, měla být varováním. Představitelé našeho státu o nezákonnostech v podobě zatýkání a odvlékání československých občanů do Sovětského svazu věděli. Avšak kvůli vděku k osvoboditelům i sílícímu vlivu komunistické strany, navíc vždy poslušné vůči politice Moskvy, se o těchto případech většinou mlčelo už tehdy, natož po únoru 1948. Deníkové záznamy Michaila Mondiče Smerš. Rok v táboře nepřítele se tak českého vydání dočkaly až v roce 2014, kdy je v překladu Olgy Hulínové publikoval Ústav pro studium totalitních režimů. 

Stáhnout obrázek

Život ve strachu z pomsty 

Vyjma výše zmíněného rusky psaného textu, který vyšel v Mnichově roku 1948, vznikly na Západě v padesátých letech i jeho překlady do němčiny a angličtiny. Na dlouhou dobu se tak staly jediným zdrojem informací o „záhadných sovětských vojácích“ operujících v druhém sledu za frontovou linií. Čas od času se o Smerš sice objevily zmínky ve vzpomínkách několika málo přeživších obětí, své uvěznění těmito příslušníky popsal například Alexandr Solženicyn v Souostroví Gulag, šlo ale jen o kusé a krátké zprávy. Na Mondičovy zápisky navázalo až tematicky podobné dílo bývalého smeršovce kapitána Borise Baklanova s názvem Nights Are Longest There: Smersh from the Inside (Noci jsou tam nejdelší: Smerš zevnitř), vydané pod pseudonymem A. I. Romanov v Londýně v roce 1972. 

Teprve o čtyřicet let později v roce 2012 vyšla o těchto jednotkách první ucelená a badatelským výzkumem podložená studie. Jde o v Londýně publikovanou knihu historika Vadima Birsteina SMERSH: Stalin´s Secret Weapon, Soviet Military Counterintelligence in WWII (Smerš: Stalinova tajná zbraň: Sovětská vojenská kontrarozvědka ve druhé světové válce). 

Stáhnout obrázek

Ani jednu z těchto publikací si Michail Mondič už ale nepřečetl. Jakmile pochopil, že jeho představy o realizování vnitřního rozkladu sovětského bezpečnostního aparátu jsou naivní, rozhodl se k emigraci do americké zóny v Německu, což se mu podařilo zkraje roku 1946. Krátce poté v květnu 1946 byla činnost Smerše usnesením ÚV VKS (b) oficiálně ukončena, přesněji řečeno byla tato separátní kontrarozvědka začleněna pod Ministerstvo státní bezpečnosti SSSR. O čtyři roky později se její někdejší překladatel přestěhoval z Bavorska do USA, kde se seznámil se svou budoucí manželkou Viktorií, emigrantkou ruského původu. Na konci roku 1951 se oba rozhodli pro návrat do Mnichova, neboť dostali nabídku zaměstnání v ruské redakci Rádia Svobodná Evropa, kde Michail Mondič pracoval jako analytik sovětských tiskovin. Podle svědectví své ženy se ale nikdy nezbavil strachu z pomsty sovětských tajných služeb. Nervové vypětí z doby strávené u Smeršovců i z let pozdějších se tak podepsalo na jeho zdraví a krátce po dovršení pětačtyřiceti let v březnu 1968 v Mnichově zemřel. 

„Věznice Guantánamo je jako úplně jiný svět, je to jako žít v kosmické lodi,“ vypráví Enrique Mustelier, který se přes americkou námořní základnu Guantánamo neúspěšně pokusil uprchnout z Kuby a skončil ve stejnojmenné, avšak ne americké, nýbrž kubánské, nechvalně známé věznici. Enrique strávil za zdmi Combinado de Guantánamo, Kombinované věznice Guantánamo, pět let:

Enrique není v archivu Paměti národa jediným, kdo se pokusil jít za štěstím přes americkou námořní základnu Guantánamo. Podobný osud stihl i Yuniera Guerru Samóna, který si následně za ilegální opuštění Kuby odseděl osm měsíců žaláře, dále Jesúse Manuela Peñu Ramíreze, dostal  pět let odnětí svobody, a Diosdela Lorese Tisera se dvěma lety vězení; rovněž nezapomeňme na Yordise García Fourniera se dvěma lety , Anderlaye Guerra Blanca se čtyřmi lety a tak bychom ve výčtu mohli pokračovat snad donekonečna...

Všichni do jednoho skončili v Kombinované věznici Guantánamo. Z většiny z nich se po propuštění stali lidskoprávní aktivisté a disidenti. A pokud jimi byli už před uvězněním, bojují pak po propuštění s o to větším převědčením, sní o lepší Kubě.

„Pustili mě z vězení, ale ne na svobodu“

Stáhnout obrázek

To říká Yordis García Fournier, který se za zdi Kombinované věznice Guantánamo pak dostal ještě několikrát za své „protistátní aktivity“. Yordisův příběh ukazuje to samé, co řada dalších – guantanamská věznice je líhní opozičních myšlenek. Na Kubě totiž pravděpodobně nenajdete další místo, kde by bylo koncentrováno více lidí, kteří jsou v opozici vůči kubánskému režimu. Společnými silami se snaží z věznice vynést co nejvíce důkazů o nelidském zacházení s vězni.

Tak nelehkou situaci politických vězňů popisuje Yunier Guerra Samón. Nelidské každodenní podmínky potvrzuje jeden z bývalých guantanámských vězňů: „Vždycky, když se jako vězeň snažíš bránit svá práva, spoutají tě a odvlečou na ošetřovnu. Doktoři ale také drží s komunistickým režimem. Stráže řeknou lékaři, že jsi neklidný a podobné lži, pak ti dají nějaké léky, jejich název neznám, ale začne ti pak hořet v puse, máš pocit na zvracení, pusa ti úplně ochrne a je ti strašně…“ vzpomíná Diosdel Lores Tiser. A pokračuje:

Stáhnout obrázek

Vězni a bratři z Guantánama

Řada z lidí, kteří si prošli guantanámským vězeňským peklem, se stává přáteli na celý život a souputníky v boji proti kubánské komunistické totalitě.

„Všichni jsme byli jako bratři. Stávka vězňů byla tou nejúžasnější zkušeností, kterou jsem si odnesl z vězení. Myslím, že jediným vězením, kde se něco takového stalo, bylo právě v Guantánamu.“

Stáhnout obrázek

Tak vzpomíná Jesús Manuel Peña Ramírez na zahájení vězeňského opozičního Hnutí Orlanda Zapaty Tamaya roku 2012 v guantanámské věznici. „Jakékoliv podobné snahy v ostatních věznicích byly potlačeny. Nikde jsem nic podobného neviděl a nikdy se to už také neopakovalo,“ dodává Jesús Manuel. Soudržná skupina politických vězňů tehdy veřejně vystoupila s prohlášením o všeobecné stávce a protestní hladovce. Na Kubu tehdy navíc mířil papež Benedikt XVI., a tak měl jejich protest také patřičný dopad, kubánský režim si nemohl dovolit, aby podobné informace prosákly na veřejnost.

Minové pole a kaktusová opona

Lidé, kteří se pokouší opustit Kubu přes americkou základnu, čelí kromě žaláře za nelegální opuštění Kuby i řadě dalších nebezpečí. Námořní základna Guantánamo je totiž kromě standardních bezpečnostních opatření, jako jsou ostnaté dráty, také obehnána pozůstatky původního minového pole. To kdysi čítalo 55 000 nášlapných min a oficiálně ho měl zrušit roku 1996 americký prezident Bill Clinton. Od odminování na papíře po odminování v realitě je ale dlouhá cesta:

„Přímo tady v Caimaneře začíná minové pole, táhne se od Caimanery přes Cayos až k Boquerónu. Je označeno cedulemi, které tady u nás nazýváme ‚stopky‘, je to červená cedule s nápisem ,zákaz vstupu‘, jsou rozmístěny i různě za městem. Výstrahou jsou hlavně během deště, ale lidé tam stejně chodí, už jsou tak zvyklí, a myslí si, že terén dobře znají, ale spousta jich tam přišla o ruku či nohu. Nebo dokonce zemřeli…“ popisuje Jesús Manuel Peña Ramírez a doplňuje: 

Minová pole však nejsou všechno. Další obrovskou bariérou je tzv. „Cactus Courtain“ (doslova kaktusová opona), jejíž název je aluzí na Železnou oponu v Evropě. Je silná tři metry a zabraňuje průchodu ostny opuncií.

Suché nohy, mokré nohy

Na samotné americké námořní základně je od útoků na Dvojčata z roku 2001 věznice, do ní se ale nedostávají Kubánci, nýbrž vybraní vězni z USA, nejčastěji obvinění z terorismu. Buď jak buď, vězni jak za zdmi Detenčního centra Guantánamo na stejnojmenné americké základně, tak za zdmi nedaleké kubánské Kombinované věznice Guantánamo rozhodně nemají na růžích ustláno. I tak ale další a další Kubánci usilují o štěstí a míří pěšky potmě, mnohdy několik dní na americkou základnu a doufají, že je Američané nevydají zpět Kubě. Marně.

Od roku 1995 do roku 2017 totiž platil americký zákon o „suchých nohou, mokrých nohou“. Stručně řečeno určoval, za jakých podmínek mohli Kubánci setrvat v emigraci v USA. Pokud na jejich území vstoupili „suchou nohou“, pak směli zůstat. Pokud však byli zadrženi při pokusu přeplout Floridskou úžinu (tedy „mokrou nohou“), byli navráceni zpět na Kubu. Od roku 2017 však bez ohledu na druh vstupu Kubáncům bez platného cestovního dokladu a víza USA vstup oficiálně zakazují.

„Když jsem se v roce 2001 poprvé dostal až na námořní základnu, byl jsem tam celkem sedm dní. Poté mě Američané vrátili zpět kubánským úřadům. Znovu jsem se tam dostal v roce 2003, to jsem tam byl deset dní. No a nakonec jsem se snažil o útěk přes základnu v roce 2005, to jsem tam zůstal 12 dní. Zacházení s námi, zadrženými, bylo vždycky shodné: na dobré úrovni,“ popisuje Yeris Curbelo Aguilera své opakované pokusy o opuštění vlasti přes americkou námořní základnu. Stejně za ně opakovaně seděl v guantánamském vězení.

Příběhů z Guantánama je nepočítaně. Jsou tací, kteří si do velké míry stejně jako Yeris cení alespoň dočasného vymanění se ze zaběhnutých kolejí standardního kubánského nedostatku, byť jsou jejich opakované pokusy o opuštění ostrova prakticky bez naděje na úspěch. Guantánamo je pro drtivou většinu Kubánců toužících po svobodě totiž symbolem úplně opačných extrémů: znamená příslib lepších zítřků v Americe, pokud se jim přeci jen poštěstí, anebo žumpu nesvobody v Kombinované věznici Guantánamo, kde většina z kubánských snílků končí. Guantánamo je totiž pekelně podivné místo...

Paměť kubánského národa

Post Bellum natáčí v rámci projektu Paměť kubánského národa vzpomínky kubánských disidentů a aktivistů, kteří bojovali za svobodu na Kubě. Realizujeme ho společně s Florida International University od roku 2017 díky podpoře z Programu transformační spolupráce Ministerstva zahraničních věcí ČR. Paměť kubánského národa se zaměřuje na dokumentování příběhů kubánských disidentů a aktivistů, kteří bojovali za svobodu na Kubě. V rámci projektu rovněž pravidelně školíme kubánské dokumentaristy, aby mohli sami natáčet a zpracovávat kubánské příběhy. Od začátku projektu jsme na Paměti národa zveřejnili přes dvě stovky kubánských příběhů. Ty nejzajímavější z nich najdete v e-booku #LIBERTAD dostupném španělsky i anglicky.

Stáhnout obrázek

Dva metry vysoký devadesátiletý hromotluk gen. Hercz netrávil poklidný důchod na chalupě... Místo toho svůj volný čas dal Československé obce legionářské. Na stole měl psací stroj, kolem spoustu papírů. Každou chvíli někdo zaťukal na dveře a vtrhl do kanceláře. „Pepíku, tak Špaček už dneska nepřijde,“ oznamuje nepřítomnost předsedy obce gen. Špačka neznámý hlas z výjimečné nahrávky, kterou v roce 2004 pořídil pro Paměť národa redaktor Hynek Moravec.

Josef Hercz se narodil roku 1917 jako čtvrtý ze šesti bratrů do židovské rodiny hospodařící na východním Slovensku v obci Egreš. Odmaturoval v Košicích, několik semestrů studoval medicínu v Praze, po uzavření vysokých škol se však v roce 1939 vrátil domů. Nakonec ho odvedli do pracovních oddílů, kde na stavbách otrocky dřeli zejména Romové a Židé. Jeho dva starší bratři utekli za hranice tzv. balkánskou cestou a zanedlouho je následoval i Josef – připojil se k židovskému transportu do Palestiny.

Dne 18. května 1940 vyplul z Bratislavy kolesový parník Pentcho, a to pod bulharskou vlajkou. Cestující měli zfalšované hromadné vízum do Paraguaye, oficiální konečné destinace transportu, tím skutečným cílem však byla Palestina. Za tři týdny měl parník ukončit svou cestu v rumunské Sulině, kde se uprchlíci měli nalodit na zámořskou loď a dopravit se ke břehům Palestiny.

Stáhnout obrázek

Pili vodu z Dunaje

Na palubě parníku se tísnilo více než pět set lidí, skoro dvojnásobek jeho kapacity. S vodou a potravinami velmi šetřili. Mnohatýdenní zdržení přišlo na bulharsko-rumunských hranicích, kde je zadržela pohraniční stráž a zabavila jim falešné doklady. Loď policisté odtáhli do středu řeky, zajistili lany a prohlásili loď za ilegální „pirátské“ plavidlo.

Židům došla zásoba pitné vody, museli pít špinavou z řeky. Po dlouhém vyjednávání a přesvědčování, že již déle nevydrží, se rumunské úřady slitovaly a povolily doplnit zásoby v přístavu. Když konečně dorazili do přímořské Suliny, námořní loď už byla pryč. Židé se proto rozhodli pokračovat v plavbě na přeplněném říčním parníku. Rumunské úřady jim zprvu bránily vyplout na hladinu Černého moře, nakonec jim však cestu otevřely s varováním, že buď je první menší vlnobití převrátí a všichni zahynou, nebo se na moři stejně ztratí. Čekalo je tisíce námořních mil přes Černé moře, průlivy Bospor a Dardanely, Egejské moře a Středozemní moře.

Když chtěli doplnit zásoby v Turecku, setkali se s nepřátelstvím, turečtí vojáci po nich dokonce stříleli z děl. Naopak, vřelé přivítání zažili od Řeků a Italů na ostrově Lesbos a na souostroví Dodekany. Parník měl velmi nízký ponor, díky tomu propluli bezpečně přes zaminované námořní cesty. Zázrakem zvládli i menší bouři a vlnobití. Loď vedl proti vlnám ruský kapitán, bělogvardějec, kterému chyběla jedna noha. Přišel o ni v rusko-japonské válce v roce 1904 během tichooceánské bitvy u Port Arthuru. Tento zdatný námořník dokázal podle mapy a kompasu přesně určovat přesnou polohu i správný směr.

Stáhnout obrázek

Uprostřed Středozemního moře vydal kapitán pokyn, aby se na lodi šetřilo běžnou vodou. Pro provoz kotlů tak posádka začala používat vodu mořskou, jenže sůl zanesla potrubí a zadřela kolesa. Asi 60 mil od Kréty se stroje zastavily. Parník byl odevzdán napospas mořským proudům, které ho večer odnesly až ke skalnatým útesům ostrůvku Chamilonesi – loď se začala potápět. Jako zázrakem se ve tmě všichni vydrápali na skálu a zachránili se.

Ukázalo se, že ztroskotali jsou na tři kilometry dlouhém neobydleném ostrově bez vody i zeleně. Kapitán požádal, zda se najdou dobrovolníci, kteří by se vypravili na záchranném člunu na 60 mil vzdálenou Krétu a požádali tam o pomoc. Mezi pěti mladými muži byl i Josef Hercz.

Vypadlý suk ukončil čekání na smrt

Pětice druhý den ráno vyrazila, mladíci se střídali u vesel skořápky dřevěného člunu. Večer spatřili na obzoru světla majáku na břehu Kréty. Radovali se však předčasně. Silný mořský proud je totiž začal rychle vzdalovat dál od světel. Po čtyřech dnech bez vody a jídla už trosečníci jen leželi a čekali na smrt. V tu chvíli do člunu začala téct proudem voda a to je probudilo ze smrtelné mdloby.

Díru po vypadlém suku utěsnili kusem dřeva, který Josef Hercz pohotově vyřezal z klacku, který se válel ve člunu. Mladíci si znovu lehli na dno lodičky a čekali na další... Beznaděj přivedla Josefa k myšlence, že ukončí svůj život skokem do moře, ostatní ho však zadrželi. Dohodli se, že se raději zastřelí, ale ani jedna ze dvou pistolí nešla kvůli soli použít.

Náhle se na blankytném nebi objevil britský dvouplošník. Zakroužil jim nad hlavami, mával z něho anglický pilot a ukazoval palec směrem nahoru. Gestu nerozuměli. Když zmizel, propadli ještě většímu zoufalství! Za pár hodin ale uviděli blížící se námořní konvoj více než dvaceti plavidel. Na palubě britského torpédoborce Nubian je ošetřili, dali jim najíst a napít. Britové pak vysílali šifrované SOS zprávy, díky kterým trosečníky z ostrůvku Chamilonesi vyzvedly záchranné lodě.

Radši chci vyprávět o svých přátelích

Na Blízkém východě Josef Hercz prožil velké dobrodružství. V alexandrijském vězení mu málem amputovali zanícenou pravou nohu, do které dostal tzv. flegmónu. Poté se stal rotným v 11. československém pěším východním praporu a bránil Tobruk.

Účastnil se mnoha vojenských akcí, během jedné z nich se mu dokonce podařilo zachránit svého velitele. Když se vojáci v rámci průzkumné mise plížili k italským zákopům, byli odhaleni a při přestřelce zasáhli rameno velitele. Hercz ho přes nepřátelskou palbu ošetřil, zastavil krvácení a odtáhl do bezpečí. Dostal za to válečný kříž.

Stáhnout obrázek

O střílení, zabíjení a vojenských operacích však gen. Hercz příliš nemluvil podobně jako většina veteránů. Jakoby  válčení žádné příběhy nepřineslo... Spíše vzpomínal na své přátele, jako třeba na Koroščenka…

O utrženém arabském uchu

Kdysi dávno po evropských cirkusových manéžích cestoval ukrutný silák Kroton Firtsak alias Ivan Fedorovyč Koroščenko. Pocházel z Podkarpatské Rusi. Jednalo se o slavného vítěze těžké váhy z pražského klubu Praha-Bubny, o mistra Československa v boji muže proti muži a ve vzpírání.

V cirkusu předváděl různé silácké kousky: trhal kovové řetězy, udělal most a na hruď mu položili kovovou traverzu, na které se houpali dva urostlí muži. Nechal se přejet náklaďákem, a nic se mu nestalo. Málokdo ví, že Kroton Firtsak v roce 1940 uprchl před koncentráky za hranice a na Blízkém východě vstoupil do 11. československého východního pěšího praporu.

Pod velením plk. Klapálka bojoval v Sýrii, Egyptě, Palestině a u protiletadlových děl Bofors bránil přístavy v Bejrútu, Haifě nebo Tobruku. Když se od El Alameinu blížila německá nacistická vojska, začali být Arabové vůči spojeneckým vojákům, jak vzpomíná generál Hercz, poněkud drzejší. Například přepadali vojáky na vycházkách – v tmavých uličkách se na vojáka, který se obvykle vracel z alexandrijského vykřičeného domu Sisters Street, vrhla skupina Arabů. Voják byl okraden, zmlácen, nebo dokonce ubit k smrti.

Stáhnout obrázek

Po jedné vycházce Kroton Firtsak nestíhal večerku, a tak si najal arabský taxík. Ten však náhle odbočil do tmavé uličky. Firtsakovi došlo, že je zle. Nahmatal na dveřích auta kliku, vyskočil z vozu a útočníky s ní tloukl po hlavě. Po chvíli Firtsak usoudil, že před takovou přesilou bude lepší utéct.

Běžel i s jedním útočníkem na těle, držel se ho jako klíště za krk. Firtsak si sáhl na záda a začal snědému Arabovi kroutit ucho. Nakonec se mu ho podařilo setřást. Když udýchaný doběhl do vojenského stanu, kde zrovna rotný Josef Hercz rozdával karty, vyděsil přítomné zkrvavenou pěstí. V ní svíral ucho arabského útočníka.

Málem umlátil tyrana svých rodičů

Rotný aspirant Hercz byl v létě 1943 podobně jako ostatní českoslovenští vojáci transportován lodí z Blízkého východu do Velké Británie. Na podzim roku 1944 se zúčastnil obléhání francouzského přístavu Dunkerque, byl velitelem průzkumné čety u motopraporu. Po válce se Hercz vrátil do Československa jako hrdina ověnčený vyznamenáními. Na domovském egrešském statku Čalovka hledal své rodiče a sourozence, místo však našel srovnané se zemí. Přešla přes něj východní fronta.

Osud jeho rodiny byl velmi tragický. Rodiče byli týráni nacisty – nepřežili. Sedmiletý bráška spadl pod autobus a zahynul. Dalšího mladšího bratra zastřelili v koncentračním táboře. Dva starší bratři se jako Josef vrátili ze zahraničních armád a válku přežili. Ale většina členů z jeho širokého židovského příbuzenstva zahynula v koncentračních táborech či osvětimských plynových komorách.

Stáhnout obrázek

Josef Hercz se se smrtí rodičů ale nesmířil a dál se vyptával, co se s nimi stalo. Lidé z vesnice mu řekli, že když bratři utekli za hranice, přišel arizátor a maminku kvůli židovskému původu udal. Rodině zabavil majetek, tatínka zotročil a nakonec ho dohnal k sebevraždě. Josef onoho arizátora našel, poznal ho díky pomoci vesničanů. Vyvlekl ho na louku za ves, kde se shromáždili lidé z vesnice včetně Josefových bratrů. Zeptal se, jak to bylo s jeho rodiči. Arizátor tvrdil, že „musel“, a za jejich smrt osobně nemůže. Josef ho mohl v tu chvílli zastřelit, ale vyzval ho k pěstnímu souboji. Bývalý arizátor se na něj vrhnul, jenže neměl šanci. Josef do tyrana svých rodičů nemohl přestat bušit...

Někdo ho pak odtrhl a zmláceného soupeře odvezli do nemocnice, kde pobyl tři neděle. Na Josefa podal žalobu pro ublížení na zdraví. Vojenský prokurátor ten dokument před zraky bratrů Herczových ale roztrhal.

Po válce Josef Hercz dokončil studium medicíny a přijal místo v nemocnici na Bulovce, kde se stal chirurgem a časem i primářem. Politika ho prý nezajímala. Uvědomoval si, že někteří jeho přátelé vojáci končí v komunistických lágrech, ale on se věnoval pouze své rodině a profesi. Komunisté ho kvůli jeho schopnostem nechali, jak říká, na pokoji.

Josef Hercz vyprávěl pro Paměť národa v roce 2004 po téměř tři hodiny v kanceláři Československé obce legionářské. Zemřel 9. prosince 2010.

Článek podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.