Varlam Šalamov ukázal hrůzy stalinismu, ale s exilem byl na kordy

/ /
Portrét vyšetřovaného Varlama Šalamova pořízený po jeho zatčení v roce 1929. Zdroj: cechoslovacivgulagu.cz
Portrét vyšetřovaného Varlama Šalamova pořízený po jeho zatčení v roce 1929. Zdroj: cechoslovacivgulagu.cz

Jeho Kolymské povídky jsou očitým svědectvím o nelidské podstatě stalinských táborů i svébytným uměleckým dílem. Autor doufal především v jejich domácí, sovětské vydání. Dočkal se však jen vydání exilových, která nerespektovala jeho autorský záměr.

Kolymské povídky (Kolymskije rasskazy) Varlama Šalamova (1907–1982) jsou dnes všeobecně považovány za jedno z nejlepších děl ruské literatury druhé poloviny 20. století. A také za jedno z nejhlubších svědectví o sovětském systému nápravně-pracovních táborů – především těch na Kolymě a v povodí řeky Višery v nichž autor strávil dvacet let.

Řeka Višera v Permském kraji na Urale.

Kolymské povídky byly napsány v rozmezí let 1954–1973, za Šalamovova života však v Sovětském svazu nevyšla tiskem ani jedna z nich. Teprve v roce 1988, na vrcholu perestrojky, je začaly jednotlivě publikovat obrozené literární časopisy (Novyj Mir, Junosť, Znamja, Moskva aj.) a knižně vyšly poprvé až v roce 1989 – tedy sedm let po Šalamovově smrti. 

Cestu ke čtenáři si však dokázaly najít mnohem dříve: od počátku šedesátých let byly v různých přepisech a variantách šířeny v sovětském samizdatu a o něco později se začaly objevovat také v exilových časopisech. A jejich vůbec první souborné vydání se objevilo v roce 1978 v Londýně v nakladatelství Overseas Publications Interchange.

Varlam Tichonovič Šalamov (1907–1982) 

Narodil se v severoruské Vologdě v rodině pravoslavného kněze. Jako dítě prožil období bolševické revoluce a občanské války, které mělo pro rodinu Šalamovových těžké důsledky. Po ukončení vologdské devítiletky odešel do Moskvy, kde dva roky pracoval jako koželuh. V roce 1926 se dostal na právnickou fakultu. Ve 20. letech začal psát prózu a byl aktivním účastníkem levicové protistalinské opozice. V roce 1929 byl za šíření Leninovy závěti poprvé odsouzen na tři roky do pracovně-nápravného tábora na uralské řece Višeře.

Portrét vyšetřovaného Varlama Šalamova pořízený po jeho zatčení v roce 1937. Zdroj: cechoslovacivgulagu.cz
Portrét vyšetřovaného Varlama Šalamova pořízený po jeho zatčení v roce 1937. Zdroj: cechoslovacivgulagu.cz

Po vypršení trestu se vrátil do Moskvy a pracoval jako novinář. V noci na 13. ledna 1937 byl znovu zatčen a za „kontrarevoluční trockistickou činnost“ odsouzen k pěti letům „s výkonem trestu na Kolymě“. V táboře byl v roce 1943 za protisovětskou agitaci odsouzen k dalšímu desetiletému trestu. V roce 1946 se stal ošetřovatelem v Ústřední táborové nemocnici v obci Děbin, což mu zachránilo život. Propuštěn byl roku 1951, ale ještě dva roky musel na Kolymě zůstat.

Do Moskvy přijel až v roce 1953, ale jen na tři dny, během kterých se setkal se svou ženou a dcerou a s básníkem Borisem Pasternakem, kterému ještě z vyhnanství stačil poslat své básně. Pobyt v hlavním městě měl zakázaný. Žil v Kalininské oblasti, kde pracoval v podniku na zpracování rašeliny a kde také napsal první část cyklu Kolymské povídky (Kolymskije rasskazy, psáno 1954–1973, vydáno 1989, česky 1995). Do Moskvy se směl vrátit až po rehabilitaci v roce 1956. V 60. a 70. letech napsal dalších pět souborů Kolymských povídek: Levý břeh, Mistr lopaty, Črty z kriminálnického světa, Vzkříšení modřínu a Rukavice aneb KP 2 (pětidílné souborné vydání Kolymských povídek vyšlo v češtině v letech 2012–2019 v nakladatelství G+G). V té době mu oficiálně vyšlo pět básnických sbírek – Křesadlo (rusky 1961), Šelest listí (rusky 1964), Cesta a osud (rusky 1967), Moskevská oblaka (rusky 1962) a Bod varu (rusky 1977), básně také pravidelně publikoval v časopise Junosť. Ale jeho Kolymské povídky redakce odmítaly. Koncem 60. let začaly vycházet v exilových časopisech Novyj žurnal a Grani. Šalamov tyto edice veřejně zkritizoval, což vedlo k jeho roztržce s částí ruského disidentského hnutí a exilu. V roce 1978 vyšlo v Londýně první souborné vydání Kolymských povídek v nakladatelství Overseas Publications Interchange. V Sovětském svazu Kolymské povídky od počátku 60. let kolovaly jen v samizdatu, jejich oficiálního vydání se Varlam Šalamov nedočkal. Již těžce nemocný byl v roce 1979 umístěn nejprve do domova důchodců a později do ústavu pro choromyslné, kde 17. ledna 1982 zemřel. Jednotlivé povídky z kolymského cyklu začaly v Sovětském svazu časopisecky vycházet až v roce 1988, první knižní vydání Kolymských povídek se objevilo v roce 1989 v oblastním Magadanském knižním nakladatelství

Literární kontraband

O domácí, sovětské vydání Kolymských povídek Varlam Šalamov celý život marně usiloval, jejich zahraniční vydání představují samostatný příběh, který se rozvíjel prakticky bez vědomí autora a často i proti jeho vůli. 

Za jeho začátek je možné považovat jaro roku 1966, kdy Clarence Brown, americký slavista a znalec díla Osipa Mandelštama, navštívil Moskvu, získal exemplář Kolymských povídek a vyvezl jej do Spojených států. Jak se mu rukopis (600 strojopisných stran) dostal do rukou není úplně jasné. Zřejmě mu jej předal někdo z okruhu přátel básníkovy manželky Naděždy Mandelštamové, která od roku 1965 ve svém bytě ve Velké Čerjomuškinské ulici pořádala pravidelná literárně-společenská setkání. A není vyloučeno, že tam rukopis předal Brownovi sám Šalamov, který byl v té době s Mandelštamovou v přátelských vztazích a často ji navštěvoval. Později pravda prohlásil, že na Západ nikdy žádný svůj rukopis nepředal. 

Dopis Naděždy Madelštamové Varlamu Šalamovovi, 60. léta.  Zdroj: Archiv Varlama Šalamova
Dopis Naděždy Madelštamové Varlamu Šalamovovi, 60. léta.  Zdroj: Archiv Varlama Šalamova

„Pašovat“ rukopisy zakázaných literárních děl do zahraničí byla v Sovětském svazu od konce padesátých let poměrně běžná praxe. Kromě samizdatu s jeho značně omezenými možnostmi bylo „tamizdatové“, tedy exilové vydání pro mnohé spisovatele jedinou možností, jak se dostat ke čtenáři, a tím spíše ke čtenáři zahraničnímu. Z děl sovětských spisovatelů poprvé vydaných v ruštině na Západě připomeňme alespoň Pasternakova Doktora Živaga (1957), poemu Rekviem Anny Achmatovové (1963), Básně a poemy Josifa Brodského (Stichi i poemy, 1965), novelu Sofja Petrovna Lidiji Čukovské (1965), Strmou cestu Jevgeniji Ginzburgové (Krutoj maršrut, 1967), dvojdílné Vzpomínky Naděždy Mandelštamové (Vospominanija, 1970) a od druhé poloviny 60. let i všechna díla Alexandra Solženicyna.

Vydávání v zahraničí však pro autory představovalo také značné riziko. Mohl se o tom přesvědčit například Boris Pasternak, proti kterému byla po italském vydání románu Doktor Živago rozpoutána štvavá kampaň, v jejímž důsledku byl autor donucen odmítnout Nobelovu cenu. 

Možnost zamyslet se veřejně nad oprávněností a smysluplností exilových vydání sovětské literatury se pro Varlama Šalamova naskytla v souvislosti s procesem nad Andrejem Siňavským a Julijem Danielem, spisovateli, kteří byli v roce 1966 za zveřejnění svých literárních děl v zahraničí odsouzeni k dlouhým trestům odnětí svobody. Záhy po vynesení rozsudku napsal Šalamov esej Dopis starému příteli (Pismo staromu drugu), který byl anonymně zveřejněn v tzv. Bílé knize (Belaja kniga po dělu A. Sinjavskogo i Ju. Danielja, 1967) uspořádané na podporu odsouzených spisovatelů novinářem a disidentem Alexandrem Ginzburgem. Rozsudek v něm Šalamov označuje za první případ reálného „fyzického teroru“ proti spisovatelům od dob stalinismu a hájí jejich právo psát svobodně a kriticky o své době. V závěru eseje také nepřímo, ale přesto jasně vyjadřuje podporu těm, kteří publikují v zahraničí.

Myslím si, že trpíme jednou starou chorobou, o níž psal Petr Dolgorukov již před více než sto lety:

„Mnozí naši krajané říkají: ‚Netřeba cizincům vykládat pravdu o Rusku, slabiny naší vlasti se před nimi musejí skrývat.‘ Taková slova se podle našeho mínění zcela příčí zdravé logice, osobní důstojnosti i skutečně poučené lásce k vlasti. (…) Lidé, kteří se slabiny snaží skrývat a tajit, se podobají nemocným, kteří budou raději trpět a zemřou, než aby pozvali na pomoc zkušeného lékaře, který je může vyléčit a navrátit jim síly. A Rusko se vyléčí, jen když bude vše říkat otevřeně!“ 

Ve chvíli, kdy Šalamov v roce 1966 psal tento esej, už měl v jednom jasno: vydání Kolymských povídek sovětská cenzura za žádných okolností nedopustí, a možná jedinou možností, jak se dostat ke čtenáři, tak bude jejich zahraniční vydání. V tomto světle se dá předpokládat, že s předáním svého rukopisu na Západ v roce 1966 mohl souhlasit. Během několika následujících let se však tento spíše filosoficky než politicky podaný souhlas s vydáváním v zahraničí proměnil v jeho radikální odmítání. A zde musíme udělat odbočku, bez níž je tento Šalamovův názorový posun těžko pochopitelný. 

Dopis z roku 1966, v němž americký slavista Clarence Brown nabízí šéfredaktorovi časopisu Novyj žurnal Romanu Gulovi k otištění rukopis Šalamovových Kolymských povídek. Zdroj: The Journal New Review Records. Amherst Center for Russian Culture
Dopis z roku 1966, v němž americký slavista Clarence Brown nabízí šéfredaktorovi časopisu Novyj žurnal Romanu Gulovi k otištění rukopis Šalamovových Kolymských povídek. Zdroj: The Journal New Review Records. Amherst Center for Russian Culture

Před Solženicynem

Svědectví o sovětském represivním režimu publikovaná ve 20.–70. letech 20. století

Souostroví Gulag od Alexandra Solženicyna vyšlo koncem roku 1973 na Západě a odhalilo široké veřejnosti po celém světě rozsah represí v Sovětském svazu a propracovaný systém státní kontroly a tyranie. Monumentální dílo, na němž autor pracoval deset let a sestavil je i díky svědectví více než dvou set osob, ale nelze vnímat jako ojedinělou tematickou publikaci. Minimálně od poloviny 20. let vycházely v evropských i zámořských nakladatelstvích a také v tehdejším demokratickém Československu díla v mnohém podobná Solženicynově knize. Nejde přitom o několik titulů, ale o řadu publikací, jež mimo jiné ukazují, že informace o skutečné povaze Sovětského režimu existovaly a ve svobodných zemích byly dostupné dávno před Solženicynem. Samostatnou kapitolu pak představují podobná svědectví využitá nacistickou propagandou. V roce 50. výročí vydání Souostroví Gulag proto tým pracovníků z projektu Čechoslováci v Gulagu přiblíží osudy a díla těchto autorů i reakci tehdejšího tisku a veřejnosti. Portréty autorů i recenze publikací budou vycházet na stránkách projektu, v Magazínu Paměti národa a budou také námětem tematických přednášek v druhé polovině roku 2023.

Návrat k ideálům dvacátých let

Všechny Šalamovovy snahy a naděje se od počátku šedesátých let, kdy začal jeho cyklus Kolymských povídek nabývat své definitivní podoby, upíraly výhradně k jejich oficiálnímu zveřejnění v Sovětském svazu. Nehledě na sérii odmítnutí ze strany časopisů a nakladatelství sovětských o jejich zahraničním vydání nahlas nikdy neuvažoval. Alespoň o tom nenacházíme jedinou zmínku v jeho vzpomínkách, otevřených denících ani v rozsáhlé korespondenci. Než se vrátíme k ne právě šťastnému putování Kolymských povídek po zahraničních redakcích, musíme alespoň stručně vysvětlit, proč se jejich autor k možnosti publikovat na Západě stavěl tak rezervovaně. 

„Byl jsem účastníkem obrovské prohrané bitvy za skutečnou obnovu života,“ ohlíží se Šalamov ve svých vzpomínkách ze sedmdesátých let na sovětská dvacátá léta, která především zformovala jeho pohled na literaturu i jeho světonázor. Cítil se být součástí epochální společenské proměny, kterou přinesla Říjnová revoluce. A kulturní var porevolučního období – bouřlivé literární souboje a poetické bitvy moskevských avantgardních skupin – ho zformovaly také jako spisovatele. Popisná, mravoučná a psychologizující próza 19. století byla „svržena z parníku současnosti“, východisko se hledalo ve formálním experimentu, fragmentárnosti textu, v jeho fakticitě a dokumentárnosti. Odtud pozdější Šalamovovo upřednostnění „malých forem“ před románem, odtud krajní lapidárnost a stylistická hutnost Kolymských povídek.

 „Prohra“ ve zmíněné bitvě na sebe pravda nenechala dlouho čekat. Přišlo první zatčení za šíření tzv. Leninovy závěti a účast v trockistické opozici, tři roky ve višerských táborech na Urale a po krátkém oddechu ve třicátých letech… sedmnáct let na Kolymě. 

Stalinismus bezesporu zasadil Šalamovovi stejně jako celé sovětské společnosti téměř nezhojitelnou ránu. Ale i po těžké táborové zkušenosti Šalamov dál považoval za svou prvořadou spisovatelskou i lidskou povinnost pokusit se doma, v Sovětském svazu, věci napravit: 

„Je zpřetrhána spojitost epoch a kultur – kontinuita je přeťata a naším úkolem je obnovit ji, svázat konce této nitě,“ píše v roce 1965 v dopise Naděždě Mandelštamové.

Společný portrét Naděždy Mandelštamové a Varlama Šalamova z 60. let.
Společný portrét Naděždy Mandelštamové a Varlama Šalamova z 60. let.

Šalamov se staví loajálně ke změnám po XX. sjezdu strany – vítá rehabilitace i Chruščovovy snahy o destalinizaci, i když nezřídka kritizuje jejich nedůslednost. Od chvíle, kdy se v roce 1956 vrátí do Moskvy, je ochoten se aktivně zapojit do chodu sovětské společnosti – pod podmínkou, že její vedení bezvýhradně, jednou provždy a na všech úrovních odmítne Stalinovo dědictví. A jeho tehdejší naladění, zachycené především v denících, jasně ukazuje jeho sympatie k obnově porevolučních ideálů, k návratu leninského utopismu. Tábory Šalamova nepřipravily o víru v nezvratnou proměnu, kterou prodělala sovětská společnost.Názorově má blízko k tomu, čemu se později v Československu začne říkat „socialismus s lidskou tváří“. 

Dopis Borise Pasternaka zaslaný Varlamu Šalamovovi do vyhnanství v roce 1952.
Dopis Borise Pasternaka zaslaný Varlamu Šalamovovi do vyhnanství v roce 1952.

Již v době svého nuceného pobytu mimo velká města, tedy v letech 1954–1956, se Šalamov snaží být co nejčastěji v Moskvě a zapojit se do aktuálního literárního dění. Z Kolymy si přivezl dva sešity básní, které ještě za jeho vyhnanství na Dálném východě ocenil básník Boris Pasternak. Po XX. sjezdu strany, s nástupem „tání“, Šalamov opatrně začíná doufat v jejich zveřejnění. A skutečně – už rok po rehabilitaci v roce 1957 časopis Znamja publikuje pod názvem Básně o Severu (Stichi o Severe) výbor z jeho Kolymských sešitů (Kolymskije tětradi). V roce 1961 mu v nakladatelství Sovetskij pisatěl vychází první básnická sbírka nazvaná Křesadlo (Ognivo). Do jeho smrti mu jich v SSSR vyjde celkem pět, přirozeně se to neobejde bez bolestných cenzurních zásahů. Básně, v nichž je jasně čitelný lágrový podtext, mají úspěch. O Šalamova začíná být zájem. V roce 1962 je dokonce pozván na v té době jediný televizní program do literárního pořadu moderovaného básníkem Borisem Sluckým.

Portrét Varlama Šalamova, 60. léta. Zdroj: Archiv Varlama Šalamova
Portrét Varlama Šalamova, 60. léta. Zdroj: Archiv Varlama Šalamova

Ale s Kolymskými povídkami je všechno jinak. V roce 1962 jich má Šalamov napsáno již přes šedesát, a když je nabídne nakladatelství Sovetskij pisatěl, je odmítnut. A to i přesto, že v časopise Novyj Mir právě vyšla novela Alexandra Solženicyna Jeden den Ivana Děnisoviče (Odin děň Ivana Děnisoviča). Anebo právě proto… 

Šalamovův nesmlouvavý pohled na stalinské tábory je pro tehdejší cenzuru nepřijatelný. Vidí je totiž jako kvintesenci zla:

„Jsem přesvědčen, že lágr je vcelku záporná zkušenost – každá hodina v něm prožitá člověka kazí. Lágr nikdy nikomu nedal a nemohl dát nic dobrého. Na všechny – civilisty i vězně – působí lágr rozkladně.“ 

Zamítavá odpověď z nakladatelství Sovetskij pisatěl, kterému Varlam Šalamov v roce 1962 nabídl k otištění své Kolymské povídky.<br />
Zdroj: Archiv Varlama Šalamova
Zamítavá odpověď z nakladatelství Sovetskij pisatěl, kterému Varlam Šalamov v roce 1962 nabídl k otištění své Kolymské povídky.<br /> Zdroj: Archiv Varlama Šalamova

Literární funkcionáře, kteří se doposud neodpoutali od kánonu socialistického realismu, dráždí Šalamovův skeptický postoj k člověku, kterého autor Kolymských povídek často staví kvůli jeho sklonu páchat zlo daleko za zvířata. A také Šalamovovo tíhnutí k formálnímu a stylistickému experimentování: boj s formalismem v literatuře je ještě v příliš živé paměti. 

Solženicynova novela Jeden den Ivana Děnisoviče je v tomto ohledu mnohem přijatelnější. Její hrdina brigadýr Šuchov věří, že východiskem z nesnází lágrového života je usilovná a poctivá práce v kolektivu. 

V tom se Solženicyn příliš nevzdaluje požadavkům socialistického realismu. Zatímco Šalamovův vězeň zůstává sám tváří tvář absolutnímu zlu a nevyhnutelné záhubě. 

Po srovnání obou autorů sáhl redaktor nakladatelství Sovetskij pisatěl Anatolij Drjomov, jehož posudek měl pro další osud Kolymských povídek fatální význam:

Známe novelu A. Solženicyna Jeden den Ivana Děnisoviče – knihu o táborech, která vzbuzuje rozporuplné reakce. Ale i při tom nejkritičtějším pohledu (…) není možné nevidět, že patos tohoto díla spočívá v potvrzení houževnatosti člověka, který i v tragických a nelidských podmínkách táborového života neztrácí lidské vlastnosti, vlastní důstojnost, a dokonce ani zájem o práci. (…) Kolymské povídky s novelou Solženicyna jakoby polemizují. (…) Jestliže se Solženicyn i na táborovém materiálu snaží ukázat myšlenku nezlomnosti opravdového člověka i v těch nejtěžších podmínkách, Šalamov naopak celým obsahem povídek hovoří o neodvratnosti pádu – mravní i fyzické smrti člověka v táborových podmínkách. Jestliže se Solženicyn snaží ukázat, že člověk se za žádných okolností nemusí proměnit ve zvíře, Šalamov klade důraz právě na to, že v důsledku hladu, zimy, bití, ponižování a strachu se z lidí zvířata stávají. (…) Myslím, že zveřejňovat Kolymské povídky by bylo chybou.

O něco později Kolymské povídky (i Šalamovovu poezii) odmítl i časopis Novyj mir. Tedy spíše je přešel mlčením. Podle jedněch proto, že vydáním Solženicynovy novely byla vyčerpána „kvóta“ stanovená politbyrem na prózu odhalující stalinské represe. Podle druhých Šalamovova „nová próza“ – zadrhávající, rytmizovaná a neučesaná – narazila na příliš konzervativní vkus šéfredaktora časopisu Alexandra Tvardovského. A konečně: přední znalec a biograf Šalamovova díla Valerij Jesipov se snaží dovodit, že se Kolymské povídky na stůl šéfredaktora vůbec nedostaly.

Přičinil se o to prý Alexandr Solženicyn, který hrál v celé záležitosti roli prostředníka. Podle Jesipova si příliš dobře uvědomoval, jak velkou konkurenci by pro něj Šalamov na poli „lágrové prózy“ mohl představovat.

Rozchod s „pokrokovým lidstvem“

Zahraniční vydávání zakázaných autorů a šíření jejich děl v exilu se pro společenství sovětské liberální inteligence stalo na desítky let jednou z nejefektivnějších odpovědí sovětské státní cenzuře. A vyznění eseje Dopis starému příteli ukazuje, že v roce 1966 Šalamovovy postoje s touto taktikou rodícího se disidentského hnutí ještě víceméně rezonovaly. Ale v jeho deníkových zápiscích se počínaje sedmdesátými lety začíná stále častěji objevovat kritika „bílých“ emigrantských kruhů i exilových časopisů a nakladatelství.

Varlam Šalamov, 1968. Zdroj: Archiv Varlama Šalamova
Varlam Šalamov, 1968. Zdroj: Archiv Varlama Šalamova

Tento názorový vývoj v mnohém vyplýval z naznačeného Šalamovova ideového zakotvení. Považoval se za sovětského člověka a byl přesvědčen, že po XX. sjezdu strany má sovětská společnost o svém osudu rozhodovat sama. A sama se také musí popasovat s dědictvím stalinismu. Na to, že by obnova mohla přijít z exilu, frontálně popírajícího sociální a kulturní proměny, které přinesla revoluce, nevěřil. A tím spíše ho iritovaly výzvy k návratu k předrevolučním pořádkům a v „bílé emigraci“ ožívající imperiální patriotismus, který postupně přijal za svůj i Alexandr Solženicyn i konzervativní část disidentského hnutí.

K symptomatické události, která předznamenala tento Šalamovův názorový posun, přitom došlo již o pár let dříve. Na konci srpna 1964 se na Šalamova obrátil Solženicyn s nabídkou, aby se stal spoluautorem tajného projektu Souostroví GULAG (Archipelag GULAG) již v té době evidentně zamýšleného pro zahraniční vydání. Budoucí dílo už měl víceméně rozvržené, ale ostýchal se pustit do kapitol o „těžkých“ táborech třicátých a čtyřicátých let. Sám jimi totiž neprošel, a měl o nich jen zprostředkovanou představu. Dostalo se mu však příkrého odmítnutí, které Šalamov později vysvětlil ve svých denících: 

„Proč považuji za nemožné osobně spolupracovat se Solženicynem? Především proto, že doufám v to, že v ruské próze řeknu své vlastní slovo, a ne že se objevím ve stínu takového, ve své podstatě, podnikavce, jako je Solženicyn.“

Třebaže Šalamov vydání Jednoho dne Ivana Děnisoviče přivítal s nadšením, postupná proměna Solženicyna v de facto politika, který se navíc stále více stavěl do role arbitra v otázce stalinských táborů, v něm vyvolávala stále větší podráždění. Jednou z hlavních příčin Šalamovovy nevole bylo to, co ve svých denících později označí jako „spekulování s cizí krví“. Více než spisovatele viděl v Solženicynovi zručného manipulátora, kterému nejde o literaturu, ale o vlastní užitek. 

„Nikdy bych si nedokázal představit, že se ve dvacátém století objeví umělec, který bude shromažďovat vzpomínky [táborových vězňů – JM] pro vlastní prospěch.“

Příkře se ohrazuje proti tomu, že by patřil „k Solženicynově škole“, literární úroveň jeho prózy hodnotí velmi zdrženlivě a popírá, že by se mohli shodnout „v otázkách vztahu života a umění“. A především mu opakovaně vyčítá, že využívá lágrovou tematiku jako ideologický nástroj. V neodeslaném dopise z roku 1974 Solženicynovi napíše:

„Vím jistě, že Pasternak byl obětí studené války, a Vy jste její zbraní.“

Fotografie Varlama Šalamova pořízená při sledovací akci KGB. Zdroj: cechoslovacivgulagu.cz
Fotografie Varlama Šalamova pořízená při sledovací akci KGB. Zdroj: cechoslovacivgulagu.cz

Stárnoucí a vážně nemocný Šalamov (trpěl Ménièrovou chorobou) také čím dál tím hůře snášel, že se jeho jménem –⁠ a proti jeho vůli –⁠ zaštiťovali představitelé sovětského disidentského a lidskoprávního hnutí, kterému Šalamov začal souhrnně, a ne bez ironie přezdívat „pokrokové lidstvo“ či zkráceně „PL“. Jako bývalý dlouholetý vězeň začíná s nástupem Brežněva a obnovením politických perzekucí pociťovat svou zranitelnost (od určité chvíle se znovu dostává do hledáčku KGB) a s nevolí, kterou vyjadřuje jen soukromě, ve svých denících a v rozhovorech s blízkými lidmi, sleduje snahy využívat Kolymské povídky a jeho jméno jako nástroj konfrontace s režimem. „Potřebují mou mrtvolu, teprve to je dokáže zastavit. Zaženou mě do jámy a budou psát petice do OSN,“ rozhořčuje se Šalamov na adresu sovětských disidentů. V té době a z podobných důvodů také přerušuje styky s Naděždou Mandelštamovou a jejím kruhem. 

Bez vědomí a souhlasu autora

Šéfredaktor newyorského exilového časopisu Novyj Žurnal Roman Gul v New Yorku v 60. letech. Zdroj: Archiv Varlama Šalamova
Šéfredaktor newyorského exilového časopisu Novyj Žurnal Roman Gul v New Yorku v 60. letech. Zdroj: Archiv Varlama Šalamova

Podstatný vliv na tyto Šalamovovy postoje ze začátku sedmdesátých let měl právě i způsob, jakým se v exilových časopisech a nakladatelstvích bez jeho souhlasu zacházelo s Kolymskými povídkami. Především mu vadilo, jak byly jejich redaktory svévolně „opravovány“ a interpretovány.

V prosinci 1966, několik měsíců poté, co Clarence Brown převezl rukopis Kolymských povídek do Spojených států, vyšly čtyři z nich v 85. čísle newyorského exilového časopisu Novyj žurnal. Jeho šéfredaktorem byl v té době představitel první vlny „bílé“ emigrace Roman Gul (1896–1986), který ve své knize Odnesl jsem si Rusko s sebou (Ja uňos Rossiju. Apologija emigracii, 1981–1989) vzpomíná:

Obálka 85. čísla newyorského exilového časopisu Novyj žurnal, jehož šéfredaktor Roman Gul v prosinci 1966 poprvé otiskl čtyři Kolymské povídky Varlama Šalamova. Zdroj: New Review Archive/cechoslovacivgulagu.cz
Obálka 85. čísla newyorského exilového časopisu Novyj žurnal, jehož šéfredaktor Roman Gul v prosinci 1966 poprvé otiskl čtyři Kolymské povídky Varlama Šalamova. Zdroj: New Review Archive/cechoslovacivgulagu.cz
První strana čtyř Kolymských povídek Varlama Šalamova zveřejněných v roce 1966 v 85. čísle časopisu Novyj žurnal s redakčním úvodním slovem pod čarou. Zdroj: New Review Archive/cechoslovacivgulagu.cz
První strana čtyř Kolymských povídek Varlama Šalamova zveřejněných v roce 1966 v 85. čísle časopisu Novyj žurnal s redakčním úvodním slovem pod čarou. Zdroj: New Review Archive/cechoslovacivgulagu.cz

Největším darem, který kdy dostal Novyj žurnal, byl objemný rukopis Varlama Šalamova – Kolymské povídky. Došlo k tomu takto: jednou mi zavolal jeden známý, americký profesor slavistiky, a řekl mi, že byl v Moskvě a přivezl odtud velký rukopis pro Novyj žurnal. Poděkoval jsem mu a druhý den mi profesor domů přivezl rukopis Kolymských povídek. Byl objemný, měl šest set stran. Při předání mi profesor řekl, že se s autorem osobně viděl a ten ho požádal, aby rukopis předal do časopisu Novyj žurnal ke zveřejnění. Profesor se autora zeptal: „A nebojíte se publikovat na Západě?“ A na to mu Šalamov odpověděl: „Strach už nás unavuje…“ Tak jsme v časopise Novyj žurnal postupně v každém čísle začali zveřejňovat Kolymské povídky. Šalamova jsme tiskli více než deset let a byli jsme první, kdo Západu představil tohoto skvělého spisovatele, který si za své téma zvolil strašné a nelidské peklo Kolymy.

Vše napovídá tomu, že Šalamovovu domnělou „žádost“ o zveřejnění v časopise Novyj žurnal si Roman Gul musel vymyslet, aby alespoň částečně ospravedlnil vydávání Kolymských povídek bez vědomí a souhlasu autora. Ve svých denících, korespondenci a esejích totiž již v té době Šalamov naléhavě zdůrazňoval, že síla jeho kolymského cyklu tkví především v jeho celistvosti a promyšlené kompozici. S „drobením“ svého díla, kterého se následujících deset let dopouštěl Novyj žurnal (v každém čísle vycházely jedna dvě nahodile vybrané povídky) a další exilové časopisy, mohl jen těžko souhlasit. 

Podle Iriny Sirotinské, Šalamovovy životní družky, dědičky a pozdější editorky jeho díla, Šalamov očekával, že Kolymské povídky vyjdou knižně a zazní jako výstřel. Nahodilé zveřejňování jednotlivých povídek podle ní Šalamov považoval za „ničení umělecké tkáně kolymské epopeje a nepřípustné porušování jeho autorské vůle“.  
Další z publikací Kolymských povídek Varlama Šalamova v 86. čísle časopisu Novyj žurnal z roku 1967. Zdroj: The New Review/cechoslovacivgulagu.cz
Další z publikací Kolymských povídek Varlama Šalamova v 86. čísle časopisu Novyj žurnal z roku 1967. Zdroj: The New Review/cechoslovacivgulagu.cz

Psaní Kolymských povídek bylo pro Šalamova především hledáním stylu a formy, které by dokázaly předat prakticky nepředatelné: stav člověka, který se nachází na pokraji sil, který přišel o poslední naději. Na rozdíl od filosofa Theodora Adorna se Šalamov nedomníval, že po „Osvětimi bez pecí“, jak nazýval kolymské tábory konce třicátých let, není literatura možná. Tvrdil, že je pro ni jen třeba najít novou cestu. Vyfabulovaný román s umělými postavami, kolizemi a konflikty podle něj zemřel a nic na světě ho nedokáže vzkřísit. Literatura musí být sama událost, jíž je autor přímým účastníkem – „boj, a ne jeho popis“. Jak Šalamov vzpomíná, takové psaní pro něj bylo těžký a bolestivý proces:

Varlam Šalamov, 1968. Zdroj: Archiv Varlama Šalamova
Varlam Šalamov, 1968. Zdroj: Archiv Varlama Šalamova

„Každá povídka, každá její věta je vykřičená v prázdné místnosti – když píšu, vždycky mluvím sám se sebou. Křičím, vyhrožuju, pláču. A nedokážu slzy zastavit. Utřu si je, až když je povídka nebo její část hotová.“

Výsledkem byly originálně pojaté texty založené na novátorských principech, které Šalamov během šedesátých let shrnul také teoreticky v esejích o „nové próze“. Tu podle něj mohou psát pouze lidé, kteří znají svůj materiál dokonale. Ale nejedná se přitom o dokument ani o vzpomínky. 

„V Kolymských povídkách žádné vzpomínky nejsou. Není to dokumentární próza, ale próza vytrpěná jako dokument.“

Šalamov se necítí spoutaný žánrem ani stylem. Jeho povídky snadno a bez varování přecházejí do eseje nebo faktografické črty; když to materiál vyžaduje, hrdina uprostřed povídky mizí a objevuje se faktograf, nezaujatý znalec lágrového života a próza sklouzává do ich-formy; na hranici vyslovitelného autor vyprávění bez okolků utne uprostřed věty; jinde se naopak slova i celé části textu opakují, jako by autor nevěřil vlastní paměti a jeho vzpomínky si žádaly nová a nová potvrzení; postavy přecházejí z povídky do povídky, často obdařené protikladnými vlastnostmi. 

Šalamov neuznává redaktora – v syrovosti, nedodělanosti a variantnosti textu vidí záruku jeho autenticity.

To vše Roman Gul, první samozvaný redaktor Kolymských povídek, nechápe. Je odkojený ještě předrevoluční literární tradicí a podstatné rysy „nové prózy“ vnímá jako její vážné nedostatky. Kolymské povídky jsou podle něj „nedotažené“, „špatně napsané“, „jednotvárné“, „tematicky přetížené“, „vyžadují literární úpravu“ atd. Ale i přesto Gul shovívavě uznává, že jsou „cenné a při troše snahy se z nich dá udělat kniha na 150–200 stran“. Víc podle něj čtenář přečíst nezvládne. 

Obsah 85. čísla časopisu Novyj žurnal s prvním vydáním Kolymským povídek v redakci R. Gula. Zdroj: Archiv Varlama Šalamova
Obsah 85. čísla časopisu Novyj žurnal s prvním vydáním Kolymským povídek v redakci R. Gula. Zdroj: Archiv Varlama Šalamova

V tomto duchu také povídky před zveřejněním redakčně upravuje. Mimo jiné to přiznává v dopise šéfredaktorovi pařížského časopisu Kultura Jerzymu Giedroyćovi, který ho v roce 1969 požádal o poskytnutí rukopisu Kolymských povídek pro zamýšlené knižní vydání v polštině. „Hlavní překážkou je, že Šalamovovy povídky otištěné v Novém žurnalu jsem redigoval, místy dost zásadně. Překládat je přímo z rukopisu by bylo nesprávné,“ píše Giedroyćovi Gul. A i kvůli tomu z plánovaného vydání nakonec sejde.  

Ztraceno v „překladu“

Dopis šéfredaktora časopisu Novyj žurnal Romana Gula, v němž se zamýšlí nad literárními nedostatky Kolymských povídek Varlama Šalamova. Zdroj: The Journal New Review Records. Amherst Center for Russian Culture
Dopis šéfredaktora časopisu Novyj žurnal Romana Gula, v němž se zamýšlí nad literárními nedostatky Kolymských povídek Varlama Šalamova. Zdroj: The Journal New Review Records. Amherst Center for Russian Culture

Pro Romana Gula a redaktory dalších exilových periodik (např. německého exilového časopisu Grani, který začíná Šalamovovy texty bez jeho vědomí také otiskovat) jsou Kolymské povídky především táborovými vzpomínkami, které jsou cenné díky své fakticitě a dokumentárnosti. 

Také pro Šalamova jsou Kolymské povídky bojem proti zapomnění. Píše proto, že cítí odpovědnost před těmi, kteří nepřežili:

„Byli jsme vůbec? A odpovídám: ‚byli‘ – se vší naléhavostí protokolu, se vší odpovědností a jasností dokumentu.“

Ale na rozdíl od řady textů bývalých vězňů GULAGu, jejichž vzpomínky od dvacátých let epizodicky vydávaly exilové časopisy a které sloužily především jako důkazní materiál usvědčující sovětský systém z páchání zločinů proti lidskosti, jsou pro něj povídky především uměleckou prózou, za kterou, pravda, autor „musí ručit vlastní krví“. 

Německé vydání výboru z Kolymských povídek, které vyšlo v roce 1967 v nakladatelství Friedrich Middelhauve Verlag pod názvem Artikel 58. Aufzeichnungen des Häftlings Schalanow (Paragraf 58. Vzpomínky vězně Šalanova). Zdroj: cechoslovacivgulagu.cz
Německé vydání výboru z Kolymských povídek, které vyšlo v roce 1967 v nakladatelství Friedrich Middelhauve Verlag pod názvem Artikel 58. Aufzeichnungen des Häftlings Schalanow (Paragraf 58. Vzpomínky vězně Šalanova). Zdroj: cechoslovacivgulagu.cz

Roman Gul povídky mnohdy krátí, zachovává jen faktografickou část textu, a zcela tak nivelizuje autorův umělecký záměr. V této podobě pak navíc Kolymské povídky kočují do prvních cizojazyčných vydání. 

Americký překladatel Šalamova John Glad přiznává, že při překládání pro první vydání Kolymských povídek v angličtině (Kolyma Tales, 1980) vycházel právě z upravených textů zveřejněných v časopise Novyj žurnal. Německy vychází nahodilý výběr z Kolymských povídek už v roce 1967 v nakladatelství Friedrich Middelhauve Verlag pod názvem Paragraf 58. Zápisky vězně Šalanova (Artikel 58. Aufzeichnungen des Häftlings Schalanow). Kniha nemá autora, příjmení Šalamov se objevuje jen v názvu knihy, a to ještě s chybou. 

Je zcela zřejmé, že nakladatelé považovali Kolymské povídky jen za historický dokument – vyprávění anonymního vězně. 
Francouzské vydání výboru z Kolymských povídek (přeložené z němčiny), které vyšlo v roce 1969 v nakladatelství Gallimard pod názvem Article 58. Zdroj: cechoslovacivgulagu.cz
Francouzské vydání výboru z Kolymských povídek (přeložené z němčiny), které vyšlo v roce 1969 v nakladatelství Gallimard pod názvem Article 58. Zdroj: cechoslovacivgulagu.cz

V roce 1969 přebírá tuto německou edici francouzské nakladatelství Gallimard, přičemž nechá povídky přeložit z němčiny (!) a převezme i název včetně zmíněné chyby (Article 58. Mémoires du prisonnier Chalanov). Zjistit si ve Francii vše podstatné o Varlamu Šalamovovi již přitom tehdy nepředstavovalo problém. Téměř paralelně s gallimardovským vydáním vychází jiný francouzský výbor z Kolymských povídek, mnohem solidněji připravený a pod správným titulem (Récits de Kolyma, 1969) v nakladatelství Denoël, které vede známý levicový aktivista, nakladatel a přítel Borise Pasternaka Maurice Nadeau. Jejich překladateli jsou rusisté Katia Kerel a Jean-Jacques Marie, který k nim pod pseudonymem Olivier Simon napíše doslov a Šalamovův medailon obsahující překvapivě přesné informace o autorovi. 

Obálka francouzského výboru z Kolymských povídek, který vyšel v roce 1969 v nakladatelství Denoël pod názvem Récits de Kolyma (Kolymské povídky). Zdroj: cechoslovacivgulagu.cz
Obálka francouzského výboru z Kolymských povídek, který vyšel v roce 1969 v nakladatelství Denoël pod názvem Récits de Kolyma (Kolymské povídky). Zdroj: cechoslovacivgulagu.cz

Svévolné zacházení s Kolymskými povídkami, jejich podceňování a politická instrumentalizace doma i v exilu i hrubé porušování autorských práv (zahraniční vydavatelé nezaplatili nemocnému autorovi, který žil ve velmi bídných poměrech, za celou dobu jediný honorář) vyústilo počátkem sedmdesátých let v událost, která znamenala Šalamovovu tvrdou roztržku s disidentským hnutím i emigrantskými kruhy. Poté, co v časopise Grani (vydávaném emigrantským nakladatelstvím Posev) vyšlo bez autorova vědomí několik Kolymských povídek, Šalamov zveřejnil v oficiálních sovětských novinách Litěraturnaja gazeta dopis, ve kterém se od exilových vydání rázně distancoval. 

„Dozvěděl jsem se, že antisovětský plátek, který vychází v ruštině v západním Německu, a také antisovětský emigrantský Novyj žurnal v New Yorku se rozhodly využít mé poctivé jméno sovětského spisovatele a sovětského občana a ve svých pomlouvačných tiskovinách vydávají mé Kolymské povídky.

Považuji za nezbytné oznámit, že jsem nikdy nespolupracoval s těmito antisovětskými časopisy a ani s jinými zahraničními periodiky, která provozují hanebnou antisovětskou činnost.

Žádné rukopisy jsem jim neposkytl, nikdy jsem s nimi nebyl ve styku a přirozeně se k tomu ani nechystám.“

Ruský exilový časopis Posev umístil v roce 1981 na obálku portrét Varlama Šalamova poté, co mu francouzský Pen klubu udělil Cenu svobody. Zdroj: Archiv Varlama Šalamova
Ruský exilový časopis Posev umístil v roce 1981 na obálku portrét Varlama Šalamova poté, co mu francouzský Pen klubu udělil Cenu svobody. Zdroj: Archiv Varlama Šalamova

Nad důvody, které Šalamova vedly k takovému kroku, se vedou diskuse již desítky let. Jedni argumentují tím, že jakékoliv spojení s nakladatelstvím Posev, které bylo sovětským vedením považováno za nejhorší „hnízdo antikomunismu“, mohlo zhatit poslední Šalamovovy naděje na domácí sovětské vydání Kolymských povídek i poezie, která do té doby vycházela pravidelně – časopisecky i knižně. Jiní podtrhují, že to byla jediná a poslední možnost zmínit Kolymské povídky v oficiálním tisku, a dát tak čtenářům vědět o jejich existenci. A konečně jsou zde i názory, že Šalamov byl ke svému výpadu proti exilovým časopisům režimem donucen. To ale ve svých deníkových zápisech vyvrací sám autor:  

„Je směšné se domnívat, že by mě někdo mohl donutit něco podepsat. S pistolí u hlavy. To prohlášení je mé vlastní, jeho jazyk i styl patří mně.

Sám nejlépe vím, že za jakoukoliv moji ‚činnost‘, v uvozovkách nebo bez, mi nehrozí žádné postihy. Má to sto důvodů. Zaprvé jsem nemocný člověk. Zadruhé se stát s úctou a pochopením staví k člověku, který byl řadu let vězněn, dělá mu úlevy. Zatřetí moje reputace je všeobecně dobře známa. Za dvacet let [od propuštění – JM] jsem se na stát neobrátil s jediným prohlášením a zabývat se mnou, tím spíše v mých 65 letech, mu nestojí za to. A za čtvrté to nejdůležitější – pro stát představuji natolik nicotnou veličinu, že s mými problémy nebude ztrácet čas. A udělá jenom dobře, protože se svými problémy si poradím sám. 

Proč jsem to prohlášení udělal? Mám dost toho, že se mě všichni snaží zařadit k [pokrokovému – JM] ‚lidstvu‘, že někdo neustále spekuluje s mým jménem: lidé mě zastavují na ulici, tisknou mi ruku a tak dále. (…)

Nikdy jsem žádné své povídky do zahraničí nepředával, což má řadu důvodů. První – jiné dějiny. Druhý – naprostá lhostejnost k osudu. Třetí – naprostá marnost překladu. Ve své podstatě je všechno v hranicích jazyka.“

Ve vší úplnosti…

Frontispice prvního souborného vydání Kolymských povídek, které vyšlo v roce 1978 v Londýně v nakladatelství Overseas Publications Interchange. Zdroj: Archiv Varlama Šalamova
Frontispice prvního souborného vydání Kolymských povídek, které vyšlo v roce 1978 v Londýně v nakladatelství Overseas Publications Interchange. Zdroj: Archiv Varlama Šalamova

Pomyslnou tečku za příběhem zahraničních vydání Šalamovových Kolymských povídek udělal v roce 1978 historik Michail Geller, který v Anglii připravil již zmíněné první souborné ruské vydání pro nakladatelství Overseas Publications Interchange. Bylo převzato z rukopisu kolujícího v samizdatu a jak uvádí editor v předmluvě, bylo připraveno „ve vší úplnosti tak přesně, jak to v nepřítomnosti autora jenom šlo“. Ale především ctilo autorův záměr: dodrželo pečlivě promyšlenou architekturu kolymského cyklu, který později literární kritik Jevgenij Sidorov označí za „tragickou fresku“. A také ctilo formální a stylistické zvláštnosti textu charakterizující Šalamovovu „novou prózu“. Všechny následující, již posmrtně vydané edice, o které se v osmdesátých letech postaralo nakladatelství YMCA-Press, již tento záměr respektovaly. Navázala na ně i první sovětská vydání na konci osmdesátých let.

První souborné vydání Kolymských povídek, které vyšlo v roce 1978 v Londýně v nakladatelství Overseas Publications Interchange.
První souborné vydání Kolymských povídek, které vyšlo v roce 1978 v Londýně v nakladatelství Overseas Publications Interchange.

Soudě podle předmluvy si editor plně uvědomoval, jak destruktivní roli sehrálo v osudu Kolymských povídek i samotného Varlama Šalamova neprofesionální a nezodpovědné jednání exilových časopisů, které zdržely knižní vydání o dlouhých dvanáct let. Michail Geller píše:

A osud přináší spisovateli možná tu nejhorší ránu. Kolymské povídky, které se dostaly na Západ, nevycházejí knižně, ale dlouhá léta jsou otiskovány po jedné či po dvou, pokaždé jinde, nesystematicky a často „opravené“. Je to, jako by někdo na půdě našel Rembrandtův obraz, rozřezal ho na malé kousíčky a pak jich hromadu vystavoval. I podle jednotlivých kousků – tu s rukou, tu s nohou – by se dalo pochopit, že před sebou máme umělecké dílo. Ale obraz by neexistoval… 

Fotografie Varlama Šalamova pořízená při sledovací akci KGB. Zdroj: Archiv Varlama Šalamova
Fotografie Varlama Šalamova pořízená při sledovací akci KGB. Zdroj: Archiv Varlama Šalamova

Přes nespornou zásluhu Michaila Gellera v osudu Kolymských povídek je nutné poznamenat, že i toto vydání vyšlo bez souhlasu autora a ani za něj Šalamov nedostal honorář. A to ve chvíli, kdy by ho potřeboval víc než kdy dřív. V roce 1978 se jeho onemocnění zhoršilo natolik, že téměř přestal vycházet z domu. Přišel o sluch, na ulici často ztrácel rovnováhu, padal a kolemjdoucí i přivolaní milicionáři ho nezřídka mylně považovali za opilého. Jak hořce vzpomíná Irina Sirotinská, z honoráře by bylo možné Šalamovovi alespoň zaplatit pečovatelku. Ke starostem se zdravím se připojil obnovený zájem tajné policie o jeho osobu, který po londýnském vydání Kolymských povídek ještě zesílil. Šalamovův byt byl od toho okamžiku pod neustálým dohledem tajné policie. 

Takto vzpomíná Sirotinská na okamžik, kdy předala Šalamovovi anglické vydání:

Přinesla jsem mu knížku Kolymských povídek vydaných v Londýně – pro Varlama Tichonoviče mi ho dal Gena Ajgi [básník Gennadij Ajgi – JM]. Pomalu osahává knížku: „Chápu, že to vydali Tam,“ říká lhostejně, „ale za to přece musí být peníze.“

V roce 1981 dostal Varlam Šalamov od francouzského Pen klubu Cenu svobody a Západ začal konečně objevovat jeho prózu. Ale na slávu už bylo pozdě. Za poslední tři roky života, které Šalamov strávil v nedůstojných podmínkách sovětského domova důchodců, definitivně oslepl a již téměř nemohl mluvit. Jak vzpomíná Sirotiská, přitěžovalo mu i to, že díky věhlasu na Západě začali Šalamova obléhat obdivovatelé z řad disentu, zahraniční reportéři a fotografové – „lidé, kteří s ním za jeho života neměli nic společného“. 

Varlam Šalamov v domově důchodců v roce 1979. Zdroj: Archiv Varlama Šalamova
Varlam Šalamov v domově důchodců v roce 1979. Zdroj: Archiv Varlama Šalamova

V říjnu a listopadu roku 1980 Šalamova několikrát navštívil literární vědec a znalec díla Osipa Mandelštama Alexandr Morozov. Během návštěvy zapsal patnáct Šalamovem „zašeptaných“ básní, které v roce 1981 otiskl ve 133. čísle exilového Věstníku ruského křesťanského hnutí. Tuto publikaci (uskutečněnou samozřejmě opět bez souhlasu autora) lze považovat za poslední exilové vydání Šalamovových textů za jeho života.

Autenticita domnělých „posledních“ Šalamovových básní byla pravda později zpochybněna – mimo jiné se ukázalo, že řada z nich je staršího data. Ale není pochyb o tom, že básnická inspirace jej neopouštěla až do posledních dní. Irina Sirotinská vzpomíná:

Diktoval mi básně, které se k němu prodraly přes vratkou, matnou tmu světa, přes mumlání a ochabující paměť. Je hluchý a slepý, jeho tělo stěží drží rovnováhu. Jazyk se jen ztěžka pohybuje. I vleže cítí, že se svět kolem něj houpe a hučí.

Snad i jako odpověď na zmíněné exilové vydání připravila Sirotinská pro časopis Junosť, se kterým Šalamov dlouhá léta spolupracoval, výbor z jeho básní posledních let. Vyšly v osmém, srpnovém čísle za rok 1981 a podle Sirotinské to byla poslední Šalamovova radost. „Dělal si starosti, abychom včas objednali autorské výtisky. A byly to poslední výtisky, které hrdě rozdával návštěvám.“ 

Ve výboru byla i báseň Koperník (Kopernik), kde se mluví o „vytoužené knize“, která už je „na prahu“. Je zřejmé, že Šalamov měl na mysli vydání Kolymských povídek. Ale s ohledem na výše řečené si dovoluji udělat závěr, že mu nešlo o vydání exilové, ale o domácí, sovětské, v něž nepřestával věřit až do konce svého života.

* * *

 

Kdyby šlo umřít tak

jako Koperník – na štěstí,

ne dříve, ani později – hned teď,

když už i život přestal klepat

na mé opuštěné dveře.

 

Když je na prahu vytoužená kniha,

nesmrtelná záhrobní zvěst,

odejít tak hned teď! Neztratit ani chvíli!

To by byl nejvyšší úděl, největší čest.

V Sovětském svazu vyšly Kolymské povídky knižně poprvé v roce 1989 v oblastním Magadanském knižním nakladatelství.

Rusista Jan Machonin (1976) strávil posledních dvacet let převážně v Moskvě, nyní žije v Tbilisi. Vydal básnickou sbírku Psi v Davosu (Petrov, 2003). S Alenou Machoninovou připravil antologii poezie básníků lianozovské školy Zloději všedních okamžiků (Arbor vitae, 2015). Přeložil a editoval pětidílný cyklus Kolymských povídek Varlama Šalamova (GplusG, 2012–2019). Byl redaktorem časopisů Babylon a A2, přispívá do Židovské ročenky a časopisů Trojickij variant a HOST. Zabývá se ruskou poezií druhé poloviny 20. století, lágrovou literaturou a v poslední době také dílem Nikolaje Leskova. 
Text vznikl na základě výzkumu pracovníků projektu Čechoslováci v Gulagu. Více k tématu lágrové literatury a jejích autorů najdete na stránce Před Solženicynem.

Jsme rádi, že čtete naše články!

Češi deportovaní na rumunskou Sibiř: z vrtulníku na ně dohlížela stalinistka

/ /
Hromadná fotografie několika deportovaných rodin z Eibentálu: Nedvědovi, Šrámkovi, Fiklovi a Jágrovi. Anna Urban sedí v dolní řadě s copánky uprostřed. Comanesti, první polovina 50. let. Zdroj: archiv pamětnice
Hromadná fotografie několika deportovaných rodin z Eibentálu: Nedvědovi, Šrámkovi, Fiklovi a Jágrovi. Anna Urban sedí v dolní řadě s copánky uprostřed. Comanesti, první polovina 50. let. Zdroj: archiv pamětnice

Historie české menšiny v oblasti rumunského Banátu sahá až do dob habsburské monarchie. Po druhé světové válce však byly české rodiny označeny za nepohodlné a vystěhovány na nevlídnou step. „Nebylo náznaku, že bychom se někdy vrátili…“

Během druhé světové války odešlo několik mužů z českých vesnic v Banátu sloužit do rumunské armády, která na východní frontě bojovala po boku wehrmachtu. V červnu 1943 narukoval také František Fikl, otec Anny Urban, které v té době byly pouhé dva týdny. „Domů se vrátil v mých třech letech. Dlouhou dobu jsem se ho bála. Byl celý zarostlý, s čepicí SS a měl oteklé nohy, které mu babička s maminkou mazaly. Dlouho pak také stonal,“ vzpomíná Anna Urban.

Otec pamětnice František Fikl před válkou (vlevo) a po návratu z deportace (vpravo). Zdroj: archiv pamětnice
Otec pamětnice František Fikl před válkou (vlevo) a po návratu z deportace (vpravo). Zdroj: archiv pamětnice

Ještě než Rumunsko rok před koncem války přešlo na stranu spojeneckých vojsk, stihl otec padnout do ruského zajetí, které popisoval jako peklo. Po svrhnutí krále Michala I. a nastolení komunistického režimu tak ze strachu z pronásledování spálil veškeré dokumenty týkající se vojenské služby. Vytetované číslo na paži, které si odnesl jako nechtěnou vzpomínku na zajatecký tábor, si seškrábal žiletkou. Ani to však nepomohlo jeho rodině, aby se skryla před komunistickými úřady.

Eibentál (Eibenthal), domov Fiklových, ležel podobně jako další české vesnice na rumunské straně Banátu u rumunsko-jugoslávských hranic. Mezi těmito státy vznikajícího východního bloku panovalo po roztržce Stalina s Titem určité napětí, proto rumunské úřady vypracovaly plán na vyčištění pohraničních oblastí od politicky nespolehlivých obyvatel. „Jeden muž z vesnice, který vlastnil kotel na pálení kořalky a byl skutečně bohatý, se také jmenoval Fikl. Proto i nás považovali za boháče,“ vysvětluje Anna Urban, jak se její rodina dostala mezi „třídní nepřátele“. Pomalu, ale jistě se blížila jejich deportace.

„Já mám taky Sibiř“

K hlavním iniciátorům vysídlení, které vycházelo z usnesení přijatého v březnu 1951, patřili tehdejší ministr vnitra Teohari Georgescu a ministryně zahraničí Ana Pauker. Fiklovi, Nedvědovi nebo Jágrovi museli bez jakéhokoliv předchozího varování opustit své domovy. „Večer před odjezdem nám jeden pán přivezl nový nábytek, který ještě do noci upravoval. Šli jsme tedy spát pozdě a už ve tři hodiny ráno nám někdo bušil na dveře. Vojáci nám řekli, abychom se spakovali. Maminka plakala a tatínek začal balit,“ vzpomíná Anna Urban. Jejich další kroky vedly na Bărăgan, který Gheorghe Gheorghiu-Dej, generální tajemník rumunských komunistů, nazýval rumunskou Sibiří…

Anna Urban vypráví o cestě na Baragan. Zdroj: Paměť národa

Pro baraganskou step byla typická suchá léta s vysokými teplotami, naopak v zimě oblast sužoval mráz a silný vítr, kterému téměř nic nebránilo v cestě. „Bylo vidět jen nebe a zem. Nikde žádný strom.“ Rodinám nezbývalo nic jiného, než zde začít nový život doslova od nuly. Stavěly si jednoduché domy z bláta a dřeva. „Zpočátku nás žilo snad pět rodin pod jednou střechou,“ popisuje pamětnice obtížné životní podmínky.

„Dostali jsme jakési rohožky, které jsme připevnili na vysoký kůl, a pod nimi jsme spali. Jenže když zapršelo, museli jsme si nad hlavami držet lavory a hrnce.“

Až později si začali na domy pokryté rákosím tlouct nepálené cihly. Voda a chléb jim byly rozdávány zřídkakdy, vyhloubit si tak museli i vlastní studny.

Oblast měla po celou dobu pod drobnohledem rumunská ministryně zahraničí. „Vždy v poledne nad námi prolétal vrtulník a v něm stalinistka Ana Pauker. Pamatuji si, jak jsme na ni hrozili. Jako bych ji viděla dnes, tu její růžovou blůzu s kulatým límečkem.“ Na pozemcích státních statků museli „třídní nepřátelé“ sbírat bavlnu a plnit vysoké pracovní normy, které se nevyhýbaly ani dětem. Návštěvy zvenčí byly zakázány. Opuštěná pole se postupně začala přeměňovat v jakési vesnice, které začaly mizet až v souvislosti se vstupem země do OSN v roce 1955 – čtyři roky po dalším stěhování eibentálských rodin.

Z období stráveného v rumunském Comanesti, Anna Urban (uprostřed) a dva školáci, kolem roku 1952. Zdroj: archiv pamětnice
Z období stráveného v rumunském Comanesti, Anna Urban (uprostřed) a dva školáci, kolem roku 1952. Zdroj: archiv pamětnice

Cesta domů přes Comanesti

Fiklovi a ostatní členové české menšiny strávili na Bărăganu pouze půl roku. Narozdíl od jiných deportovaných obyvatel jim bylo v prosinci 1951 umožněno přestěhovat se do havířského města Comanesti (Comănești). František Fikl začal stejně jako ostatní muži pracovat v místních dolech, jeho choť Kristýna si přivydělávala podomním prodejem dříví a osmiletá Anna se stala v nové škole malou pionýrkou. „Zpívala jsem písně Můj táta rybářem nebo Pionýři, pionýři,“ vzpomíná na své vystoupení v rumunském rozhlase.

Život v Comanesti ale nebyl tak růžový, jak se na první pohled mohlo zdát. Hned po příjezdu pamětnice ji jedna z dívek označila za dceru kriminálníků. Rodinu sužovaly časté zdravotní potíže, kvůli kterým se Kristýna Fiklová opakovaně objevovala v nemocničních zařízeních. Z různých důvodů to tak táhlo české rodiny zpátky na Banát, což jim rumunské úřady dlouho nechtěly umožnit. Obyvatelé stále zůstávali pod kontrolou, např. jim nebyly vydány osobní doklady zabavené při deportaci, a město nesměli opustit. „Mysleli jsme si, že v Comanesti už navždy zůstaneme. Nevím, co se tehdy stalo, že jsme se mohli vrátit.“

Zlom přišel podobně jako na baraganské stepi se vstupem Rumunska do OSN. Na jaře 1956 rodiny podnikly cestu zpět do Eibentálu, kde je čekalo nemilé překvapení. Většinu věcí z jejich domácností si zabral národní výbor a dobytek si stihli rozebrat místní. Fiklovým se podařilo získat zpět jen malou část jejich původního majetku.

Dům rodičů Anny Urban v Eibentále, kde žili po navrátu z Comanesti. Zdroj: archiv pamětnice
Dům rodičů Anny Urban v Eibentále, kde žili po navrátu z Comanesti. Zdroj: archiv pamětnice

Anna Urban se musela i na nové rumunské škole v Oršavě vyrovnávat s válečnou minulostí svého otce. „Pamatuji si, jak tam na mě nějaký kluk pokřikoval, že jsem z esesácké rodiny. Teta si ho pak ale odchytla a vyřídila si to s ním,“ vzpomíná pamětnice s úsměvem. Na konci 50. let studovat přestala – zatrhl jí to otec, který si v Eibentále vyhlédl pro dceru ženicha. Už v sedmnácti letech se tak Anna Urban stala matkou a na dlouhá léta zůstala ženou v domácnosti. Teprve ve svých čtyřiceti letech se nechala zaměstnat na místní poště.

Po svržení komunistického režimu v Rumunsku se oběti deportací dočkaly odškodnění. Mnozí protestovali – Anna Urban a další potomci prý nemohli kvůli své nezletilosti trpět jako jejich rodiče, a proto si vyplacení částky nezasloužili. „To, co jsme prožili, nám nikdo nezaplatí. Dostáváme sice důchod, ale ani tomu největšímu nepříteli bych nepřála zažít, čím jsme si prošli,“ ohlíží se za obtížným obdobím pamětnice.

„Přestože jsme byly malé děti, deportaci jsme prožily společně s rodiči.“

„Na Bărăganu jsme hodně prostydli, od té doby máme zdravotní potíže. Všechno mi odtamtud zůstalo perfektně v paměti, jako bych to teď prožívala. Kvůli té deportaci můj život hodně zhořknul…“

Článek podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.

Jsme rádi, že čtete naše články!

„Budeme jako Che Guevara!“ Totalitní stín nad kubánskými školami

/ /
Che Guevara se měl stát vzorem každého kubánského školáka.
Che Guevara se měl stát vzorem každého kubánského školáka.
zdroj: Canva Pro

„V pěti letech jsme museli začít říkat, že ‚budeme jako Che‘,“ vzpomíná kubánská spisovatelka a básnířka Ileana Álvarez González. „Ale já nechtěla být nikým jiným, já chtěla být Ileana, tak proč mě nutili hlásat, že budu jako Che?“

Kubánská spisovatelka a básnířka Ileana Álvarez González. Zdroj: Post Bellum
Kubánská spisovatelka a básnířka Ileana Álvarez González. Zdroj: Post Bellum

„Tohle je pro mě jeden z nejhnusnějších rysů kubánské totality – nutí vás být někým jiným, nedovolí vám odlišovat se a být sám sebou,“ dodává Ileana. „V šesti nám všem nasadili pionýrské šátky a oficiálně jsme se stali součástí režimu,“ popisuje standardní kubánské dětství bojovnice za lidská práva Rosa María Payá. „Nazvat učebnicové texty vlasteneckými by bylo až příliš krásné. Byly prostě přímočaře politické,“ připojuje se umělkyně Dayana Prieto Espinosa. 

Ileana, Rosa María, Dayana. Tři kubánské hlasy z mnoha, které pro projekt Paměť kubánského národa popsaly své zkušenosti se vzděláváním na „ostrově nesvobody“.

„Z útlého dětství si pamatuji, že se učilo ještě postaru, kvalitně. Učitelé byli tehdy učiteli, kteří učili, ne plnili předepsané plány,“ vzpomíná kubánský politický vězeň Francisco Herodes Díaz Echemendía, který se později sám stal pedagogem. Stihl totiž odchodit první třídu předtím, než Fidel Castro radikálně změnil tok své kubánské revoluce a přiklonil se ke komunismu. 

Paměť kubánského národa

Post Bellum natáčí v rámci projektu Paměť kubánského národa vzpomínky kubánských disidentů a aktivistů, kteří bojovali za svobodu na Kubě. Realizujeme ho společně s Florida International University od roku 2017 díky podpoře z Programu transformační spolupráce Ministerstva zahraničních věcí ČR. Paměť kubánského národa se zaměřuje na dokumentování příběhů kubánských disidentů a aktivistů, kteří bojovali za svobodu na Kubě. V rámci projektu rovněž pravidelně školíme kubánské dokumentaristy, aby mohli sami natáčet a zpracovávat kubánské příběhy. Od začátku projektu jsme na Paměti národa zveřejnili přes dvě stovky kubánských příběhů. Ty nejzajímavější z nich najdete v e-booku #LIBERTAD dostupném španělsky i anglicky.

 

„Být jako Che“ se stalo středobodem kubánského vzdělávání

Francisco Herodes Díaz Echemendía začínal jako učitel, skončil jako kubánský disident a politický vězeň. Z vězení se dostal až roku 2010. Zdroj: archiv pamětníka.
Francisco Herodes Díaz Echemendía začínal jako učitel, skončil jako kubánský disident a politický vězeň. Z vězení se dostal až roku 2010. Zdroj: archiv pamětníka.

Do školních tříd vstoupily idoly kubánské revoluce. Hymna se oddaně zpívala každý den. Osnovy se naplnily jmény revolučních bojovníků i mučedníků. Fotografie Fidela Castra a jeho bratra Raúla střídal odhodlaný výraz Che Guevary v baretu zdobeném komunistickou hvězdou. Na stěnách visely portréty revolučního mučedníka Camila Cienfuegose zesnulého za podivných okolností, zatímco dívky se měly ztotožnit s Celií Sánchez a Vilmou Espín, bojujícími po Fidelově boku za ženská práva. Revoluční doktrína se vepsala do společenských kánonů a dalo se najevo, že hned tak neodejde.

„Začali překrucovat dějiny. Už to nebyly dějiny Kuby, byly to dějiny kubánského komunismu.“

Těmito slovy popisuje začátek ideologizace kubánského školství někdejší učitel Francisco Herodes Díaz Echemendía. Byť by se mohlo zdát, že kvalitní učitel fyziky by nemusel mít nutně s režimem problém, i do Franciscových hodin měl pronikat prorežimní tón: „Moje hodiny studenti oceňovali, já jsem do nich totiž nepletl politiku,“ vysvětluje Francisco. „Když vedení přišlo s tím, že málo propaguji stranu, odmítl jsem. Ostatně já chodil do školy učit fyziku, a ne politiku,“ dodává.

Srdce studentů a dvacet let žaláře

Francisco začal učit v 80. letech. Tehdy už existovaly procentuální kvóty úspěšných absolventů: „Komunistická strana Kuby předepsala, že celých 96 procent žáků musí projít stůj co stůj,“ popisuje tehdejší praktiky ve školství. „Čím víc jich člověk nechal projít, tím vyšší částku našel na výplatní pásce. Moje svědomí mi to ale prostě nedovolilo, šel jsem proti proudu,“ dodává Francisco. Jako vynikající a režimem nezlomený pedagog si získal srdce svých studentů. Režim mu naopak nadělil dvacet let žaláře za protirežimní názory a aktivity.

Učitel biologie Leonardo Rodríguez Alonso kubánské školství opustil. Zdroj: Post Bellum
Učitel biologie Leonardo Rodríguez Alonso kubánské školství opustil. Zdroj: Post Bellum

Nebyl jediným. Na Kubě totiž pro volnomyšlenkářské pedagogy jednoduše nebylo místo. „V naší škole bylo 650 žáků, mnohem víc, než byla vůbec kapacita. A všichni do jednoho museli projít. Byli mezi nimi i intelektově skutečně slabší jedinci a ani ti nesměli dostat nedostatečnou, tím spíš, pokud to byly děti prorežimních šajb,“ vzpomíná kubánský učitel biologie Leonardo Rodríguez Alonso. Když roku 1985 pověsil po šestnácti letech pedagogiku na hřebík, přišel za ním kamarád a překvapeně se ho ptal: „Leo, jak to, že už nebudeš učit?“ „Řekl jsem mu, že jsem skončil s výukou, protože jsem učitelskou profesi až příliš miloval,“ popisuje Leonardo. Onen kamarád prý jen chápavě přikývl.

Velkou část „výuky“ v takzvaných školách v přírodě představovala práce na třtinových plantážích. Zdroj: Canva Pro
Velkou část „výuky“ v takzvaných školách v přírodě představovala práce na třtinových plantážích. Zdroj: Canva Pro

Daleko od domova, ideologii napospas

Jorge Olivera Castillo založil na Kubě nezávislou tiskovou agenturu Havana Press a byl za to vězněn. Zdroj: Post Bellum
Jorge Olivera Castillo založil na Kubě nezávislou tiskovou agenturu Havana Press a byl za to vězněn. Zdroj: Post Bellum

Sebastián Arcos Cazabón si vybavuje jednu ze svých nejranějších dětských vzpomínek: „Cestou na školní exkurzi jsme museli zpívat písně o Fidelovi.“ Jeho škola na předměstí Havany pojmenovaná po Vladimíru Iljiči Leninovi byla jedna z prvních, na které se zkoušel nový vzdělávací model „škola-práce“. Pod záminkou elitního vzdělávání rodiče posílali své děti na mimoměstské internáty, aniž by tušili, že na těchto „školách v přírodě“, jak zněl oficiální název naoko bukolicky vypadajícího vzdělávání na čerstvém vzduchu, se snaží vytvářet jen poslušné prorežimní ovce.

Jedním ze studentů byl také Jorge Olivera Castillo:

„Pod záminkou stipendií režim pomalu odebíral rodičům práva a možnosti výchovy.“

„Na ‚školách v přírodě‘ se stát zmocnil prostoru, ve kterém rodiče běžně své děti rozvíjejí. Vytrhl je z rodinného prostředí. A tohle odcizení v raném věku je jedním ze základních kamenů dnešních problémů Kuby,“ pokračuje Jorge Olivera Castillo.

Kubánské „školy v přírodě“

Vyšší stupně základních škol na venkově (Escuelas Secundarias Básicas en el Campo) a na ně navazující Předuniverzitní venkovské instituty (Institutos Preuniversitarios en el Campo) či zkráceně nazývané „školy v přírodě“ (Escuelas al Campo) jsou kubánským vzdělávacím vynálezem zavedeným v 70. letech. Jejich oficiálním cílem bylo vetknout studentům lásku ke vzdělání a k práci na venkově. V praxi se však jednalo o velmi promyšlený systém vyřazení  mladých Kubánců z vlivu rodiny a o možnost jejich formování v prorežimní jedince poslušné marxisticko-leninské doktríně. Tento vzdělávací systém zásadně zasáhl do životů statisíců Kubánců, řada z nich na „školách v přírodě“ strávila až tři roky života v minimálním kontaktu s rodinou. Kritické hlasy označují kubánské „školy v přírodě“ za jeden z „nejnákladnějších Fidelových experimentů“. Po dvaceti letech jejich existence více než 500 kubánských „škol v přírodě“ totiž padlo spolu s pádem Sovětského svazu, a tím i finančních dotací na Kubu.

„Pro mě byly ‚školy v přírodě‘ učiněná hrůza. Nikdy jsem nebyl tak dlouho pryč od rodiny a povinnost být na tomhle internátu mě traumatizovala,“ popisuje Francis Sánchez, který studoval na jedné z mnoha kubánských „škol v přírodě“ v provincii Ciego de Ávila. „Profesoři často vybírali ty největší rváče, aby dohlíželi nad nováčky, a drželi je tak v lati,“ pokračuje ve vyprávění Francis. „Není divu, že jsem často utíkal domů. Vyrážel jsem před rozbřeskem a šel jsem mnoho kilometrů, jen abych se mohl schoulit pod svou postelí a rodiče mě nenačapali. Tehdy jsem vážně pomýšlel na sebevraždu,“ uzavírá Sánchez popis kubánského systému internátního vzdělávání.

Kubánský režim našel ve „školách v přírodě“ ideální model formování mladých komunistů, do kterých šest dní v týdnu, daleko od všech protirežimních názorů, zejména těch z vlastní rodiny, hustil marxismus horem dolem. To vše samozřejmě bok po boku s každodenní dřinou na třtinových plantážích (protože každý musí přispět do systému svým dílem práce) a povinnou brannou výchovou. Protože „nepřítel“ číhá všude!

Školy poslušnosti a nenávisti

„Učili nás nenávidět imperialismus,“ osvětluje Francisco Herodes Díaz Echemendía. Nejednalo se však pouze o první léta či desetiletí po vítězství revoluce, jak by se mohlo zdát. Identickou zkušenost se vzděláváním má i řada mladších Kubánců, kteří vyprávěli Paměti národa své vzpomínky. „Nepřítel byl odjakživa jen jeden – Spojené státy americké,“ komentuje Geanny García Delgado, který se narodil o tři dekády později. Na Kubě se totiž v oblasti vzdělávání od počátku šedesátých let do počátku let devadesátých změnilo pramálo. A rozhodně ne k lepšímu. Svět se změnil a kubánské osnovy zůstaly stejné: zamrzlé na hrdinech vítězné kubánské revoluce roku 1959.

Generace bez vzdělání

Někdejší nadšený pedagog biologie Leonardo Rodríguez Alonso konstatuje: 

„Na Kubě zásadně chybí dobrá úroveň vzdělávání.“

„Studenti nevědí nic o historii, a pokud vůbec, tak jsou to dějiny zkreslené. Nevědí nic o matematice, neznají dobře svůj vlastní jazyk, jsou prakticky negramotní.“ 

Disident Félix Navarro Rodríguez. Zdroj: Post Bellum
Disident Félix Navarro Rodríguez. Zdroj: Post Bellum

K mizivé úrovni kubánského vzdělávání největší měrou přispívá stále nezměněné pravidlo, že prospět musí všichni bez rozdílu. Chabý studijní průměr dnes není žádnou překážkou k vystudování vysokoškolského oboru – v případě méně frekventovaných či chcete-li prestižních oborů k přijetí stačí 60 bodů ze 100. Z nekvalitně připravených absolventů se pak rekrutují nekvalitní začínající učitelé, kteří v nedostatkovém kubánském systému nemají kolikrát ani křídu pro psaní na tabuli. 

Chybí motivace na všech frontách, mnohdy třeba jen k tomu, aby se výuka vůbec uskutečnila. Disident Félix Navarro Rodríguez říká:

„Zrušit výuku na Kubě oficiálně smí jen ministr školství. A přitom hodiny odvolává klidně i pouliční metař.“

Přehání jen nepatrně, jeho slova nemají ke skutečnosti daleko. Ostatně sám Félix strávil v kubánském školství více než dvě dekády svého života. „Žáky základních škol vidím, jak se jen poflakují po ulicích. Kdy se tedy vlastně učí?“ klade si Félix palčivou otázku.

„Sním o tom, že jednou bude jedním z hlavních pilířů kubánského vzdělávání občanská výchova,“ zamýšlí se Leonardo Rodríguez Alonso. „Bylo by skvělé, aby se v prvních letech  demokratické republiky na Kubě začalo pracovat na nápravě škod na lidech, kterými dnešní společnost trpí. A ty jsou jen výsledkem vzdělávání, jaké nám bylo poskytnuto,“ uzavírá Leonardo myšlenkou, pod kterou by se nejeden Kubánec podepsal.

Jsme rádi, že čtete naše články!

„Zdálo se, že tajné zabije. Nenáviděla celý svět.“ Zatčení syna matku zlomilo

/ /
Jarmila Rychlíková nabízí vizovické pečivo. Zdroj: archiv pamětnice
Jarmila Rychlíková nabízí vizovické pečivo. Zdroj: archiv pamětnice

V domě Lutonských už všichni klidně spali, když teplou letní noc náhle přerušily rány na vrata. Za dveřmi stáli muži v kožených kabátech, kteří si odvedli bratra Jarmily Rychlíkové. Domů se vrátil až po dlouhých deseti letech.

Příběh Jarmily Rychlíkové jsme mohli zaznamenat díky podpoře Zlínského kraje a města Vizovice. Pokud máte ve svém okolí někoho, jehož životní příběh by neměl zůstat zapomenut, kontaktujte nás na e-mailové adrese jitka.andrysova@postbellum.cz nebo na telefonním čísle 777 763 388.

S příběhy pamětníků se můžete seznámit také v rámci expozice Institutu Paměti národa v olomouckých Bezručových Sadech, která je od září opět otevřena pro veřejnost.

„Prý jsem přišla na svět už posledního prosince /roku 1937/ v osm hodin večer, ale babka pravila: ‚Nebudeme ji nechávat starší, počkáme,‘“ vypráví Jarmila Rychlíková o svém narození. „Dali si slivovici, poseděli a nakonec napsali 1. ledna 1938.“ Ve Vizovicích na ni už čekalo pět nevlastních sourozenců. Její matka Vincencie se poprvé provdala za řezníka Františka Hrabala. Manžel však zemřel na otravu krve v roce 1927, zranil se při stavbě nového domu.

Vincencie zůstala sama s dětmi a nedostavěným domem. Pomohl jí farář Antonín Vysloužil – stavbu dokončili, matka založila malé hospodářství a do domu vzala také nájemníky manžele Lutonské, výrobce vizovického pečiva. Jejich syn Alfons si padl s Vincencií do oka, přestože byl o dvanáct let mladší. Nakonec se vzali a narodily se jim dvě dcery Jarmila a Vlasta.

Vybírali z kabátů vši

Zdroj: archiv Jarmily Rychlíkové
Zdroj: archiv Jarmily Rychlíkové

Vincencie Lutonská, matka Jarmily Rychlíkové, kolem roku 1970

Druhá světová válka se nevyhnula ani Vizovicím. Řada místních obyvatel se s okupací nesmířila a zapojila se do odboje, někteří z nich za to však zaplatili životem. V roce 1943 u sebe Lutonští museli ubytovat rumunské vojáky. „Pamatuji si, jak seděli venku, kabáty obrácené naruby a vybírali si vši. Byli tak zdecimovaní, že to byla hrůza,“ vzpomíná Jarmila Rychlíková. Vybavuje si i načerno prováděné zabijačky, protože za války byly potraviny nedostatkovým zbožím na příděl. Jednou se jí zeptala sousedka, zda zabíjeli „černé“ prase. Bezelstně odpověděla, že ne – bylo přece bílé. Nikdo je naštěstí neudal.

Během válečných let chodila malá Jarmila do mateřské školy v klášteře Milosrdných bratří ve Vizovicích. „Brali nás na vycházky k Janově hoře, kde jsme se sestřičkami sledovali letící bombardéry. Směrem na Zlín přelétávaly nízko, to byl veliký hukot, až jsme se schovávali sestřičkám pod sukně.“ Ani půl roku po zápisu ještě nemohla nastoupit do školy. Děti se učily, kde se dalo. „Chodili jsme k paní učitelce Novákové na Těchlov. Když jsme se jednou vraceli, letadla letěla nízko. Došli jsme do Štěpské ulice a ve strachu slezli po schůdkách pod most. Hrozně jsme se báli a bylo nám jedno, že jsme seděli v kopřivách,“ vzpomíná Jarmila Rychlíková.

Teror dva dny před osvobozením

Zdroj: archiv Miroslavy Kaštovské
Zdroj: archiv Miroslavy Kaštovské

Pohřeb partyzánů ve Vizovicích, 7. května 1945

Rok před koncem války přerostl místní odpor k okupantům v otevřenou partyzánskou válku, v níž byla aktivní zejména první čs. partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova. Na jaře 1945 činnost partyzánů sílila a reakce Němců na sebe nenechala dlouho čekat. Na zámku ve Vizovicích byl ubytován speciální stíhací oddíl, tzv. Jagdkommando, který měl na svědomí vypálení pasekářských usedlostí a osad, jako byly např. Ploština a Prlov. Ještě 2. května chtěli Němci vybudovat pozorovatelnu na Vařákových pasekách. Při přestřelce s přicházejícími partyzány, kteří je obklíčili, se podařilo jednomu z nacistů utéct a podat hlášení. Výsledkem bylo osm zapálených domů a čtyři mrtví.

„To byla opravdová hrůza. Byli jsme zrovna na ulici u mostku, vojenské náklaďáky jely po cestě nahoru, a pak byla slyšet střelba. Najednou jsme uviděli velký oheň, to zapálili usedlosti,“ popisuje události ze samého konce války Jarmila Rychlíková. „Byl tam i můj vrstevník jménem Vaculík. Když jsme chodili do školy, říkalo se o něm, že je pomatený. Měl z toho trauma. Ta rodina přišla o všechno.“

Nacisté vypálili usedlost Františka Vajíka a dva domky rodiny Vaculíkových. V prvním z nich bydlel František Vaculík s manželkou Julií a malými dětmi, druhý obývali jeho dva bratři Tomáš a Josef. Všechny tři bratry Němci zastřelili. Šlo o odvetnou akci za útok partyzánů na německou motostřeleckou spojku.

Když se blížila fronta, vybudoval Alfons Lutonský ve sklepě domu kryt. „Sešli se tam všichni, co neměli sklep. Tatínek schody zabezpečil pomocí klád, aby se nezasypaly. Byl tam otoman, my děti jsme seděly přikryté dekou. Zvenčí jsme slyšeli střelbu,“ vybavuje si závěr války Jarmila Rychlíková. Vizovice byly osvobozeny 4. května 1945. 

Zlé časy nepominuly

Zdroj: archiv Jarmily Rychlíkové
Zdroj: archiv Jarmily Rychlíkové

Jarmila Rychlíková (čtvrtá ve druhé řadě) pochodující se skupinou děvčat, 1948

Rodina Lutonských se těšila na klidný poválečný život, toho se však bohužel nedočkala. Vše začalo smrtí faráře Vysloužila, který se po válce dostal k důkaznímu materiálu usvědčujícímu vysoce postavené zlínské komunisty z toho, že za války patřili ke konfidentům gestapa. Farář se snažil dosáhnout spravedlnosti, a tak odjel do Prahy za svým právníkem, během cesty byl však vyhozen z vlaku. Událost byla uzavřena jako nešťastná náhoda. Jarmila Rychlíková se zúčastnila jeho pohřbu, na kterém se navzdory přítomnosti tajné policie sešlo mnoho místních a duchovních.

Tou dobou se otec rozhodl, že od rodiny kvůli problémovému soužití se staršími dětmi Vincencie Lutonské z minulého manželství odejde. Matka se dál starala o hospodářství a pět dětí, nejstarší dcery už žily v Praze. V září 1949 se však Alfons Lutonský střetl na motorce s nákladním autem a zemřel. Vincencii Lutonské tak podobně jako po smrti prvního manžela zůstala rozestavěná budova.

„Propagandou zfanatizovaná veřejnost tehdy prý požadovala pro obžalované trest smrti.“

„Hned poté v červnu 1950 přišel další šok.“ Bratr Jarmily Rychlíkové Vladimír pracoval u řezníka Kalendy, jehož dcera po roce 1945 emigrovala. I Kalendův syn Karel se pokusil ze země utéct, ale při návratu z Německa pro nějaké dokumenty byl zatčen a uvězněn. Jarmila Rychlíková uvádí, že její bratr pozadí celé události neznal. Zaměstnavatel jej pouze požádal, aby do hostince za Vizovice doručil aktovku. Vladimír mu vyhověl – v hostinci se setkal s Karlem, předal mu věci a vrátil se. Cestou na místo předání byl však sledován.

Podrobnosti své rodině nikdy nesdělil, jména Vladimíra Hrabala a obou Kalendových jsou ovšem uvedena na seznamu členů partyzánské skupiny Jana Žižky. Bratr byl v červnu 1950 zatčen a o rok později odsouzen ve veřejném politickém procesu ve vizovické sokolovně na třináct let. Trest si odpykal na Borech a v Jáchymově. Veřejnost, zfanatizovaná propagandou, prý tehdy pro obžalované požadovala smrt.

Konec světa

Zdroj: archiv Jarmily Rychlíkové
Zdroj: archiv Jarmily Rychlíkové

Bratr Vladimír po návratu z vězení

Zatímco Vladimír čekal na rozsudek, Jarmila Rychlíková chodila do měšťanky. V chalupě zůstala na práci jen s matkou. Ráno před cestou do školy musela napást krávu a zvládat další povinnosti. Bratrovi kamarádi jim zpočátku pomáhali, jenže po čase byli varováni, aby dali od rodiny ruce pryč.

Matka začala komunisty nenávidět a odmítala se režimu podvolit. „Zdálo se, že je všechny zničí. Mstila se, kde mohla,“ pamatuje si Jarmila Rychlíková. „Jednou jela s krávou na pole na Hrušovém a vedle cesty stála Vláďova motorka po otci. Poté, co ho zavřeli, motorku dostal největší komunista a estébák. Tak maminka do motorky drcla a shodila ji.“ Po několika dalších incidentech s místními straníky Vincencii Lutonské začali vyhrožovat odebráním dětí. To matku nakonec zlomilo – už nebojovala, pouze plakala. „V listopadu jsme oraly pole, padal už déšť i sníh. Zbyla nám jen jedna kráva. Šly jsme zdecimované domů a říkaly si, že to už je konec světa.“ Posléze matce sdělili, že jestli se chce vidět dceru ve škole, musí vstoupit družstva.

Jarmila Rychlíková vypráví, jak byla její matka přinucena vstoupit do družstva. Zdroj: Paměť národa

V 50. letech Jarmila Rychlíková vystudovala střední pedagogickou školu v Kroměříži a stala se členkou školního pěveckého souboru Čajka. Začala pracovat jako učitelka a provdala se za Stanislava Rychlíka, s nímž se znala od dětství. Věnovala se dětem a začala vyrábět vizovické pečivo. Vstup do KSČ odmítala.

Po amnestii v roce 1960 se z vězení vrátil s podlomeným zdravím bratr Vladimír. V Jáchymově těžil uran bez ochranných pomůcek a jako mnoho dalších vězňů později onemocněl rakovinou. Dožil se sice sametové revoluce, odškodněn ale nikdy nebyl. Nejlepší roky života, které strávil v komunistickém lágru, mu nikdo vrátit nemohl.

Článek podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.

Jsme rádi, že čtete naše články!

Subscribe to