Kolymské povídky (Kolymskije rasskazy) Varlama Šalamova (1907–1982) jsou dnes všeobecně považovány za jedno z nejlepších děl ruské literatury druhé poloviny 20. století. A také za jedno z nejhlubších svědectví o sovětském systému nápravně-pracovních táborů – především těch na Kolymě a v povodí řeky Višery v nichž autor strávil dvacet let.

Řeka Višera v Permském kraji na Urale.

Kolymské povídky byly napsány v rozmezí let 1954–1973, za Šalamovova života však v Sovětském svazu nevyšla tiskem ani jedna z nich. Teprve v roce 1988, na vrcholu perestrojky, je začaly jednotlivě publikovat obrozené literární časopisy (Novyj Mir, Junosť, Znamja, Moskva aj.) a knižně vyšly poprvé až v roce 1989 – tedy sedm let po Šalamovově smrti. 

Cestu ke čtenáři si však dokázaly najít mnohem dříve: od počátku šedesátých let byly v různých přepisech a variantách šířeny v sovětském samizdatu a o něco později se začaly objevovat také v exilových časopisech. A jejich vůbec první souborné vydání se objevilo v roce 1978 v Londýně v nakladatelství Overseas Publications Interchange.

Literární kontraband

O domácí, sovětské vydání Kolymských povídek Varlam Šalamov celý život marně usiloval, jejich zahraniční vydání představují samostatný příběh, který se rozvíjel prakticky bez vědomí autora a často i proti jeho vůli. 

Za jeho začátek je možné považovat jaro roku 1966, kdy Clarence Brown, americký slavista a znalec díla Osipa Mandelštama, navštívil Moskvu, získal exemplář Kolymských povídek a vyvezl jej do Spojených států. Jak se mu rukopis (600 strojopisných stran) dostal do rukou není úplně jasné. Zřejmě mu jej předal někdo z okruhu přátel básníkovy manželky Naděždy Mandelštamové, která od roku 1965 ve svém bytě ve Velké Čerjomuškinské ulici pořádala pravidelná literárně-společenská setkání. A není vyloučeno, že tam rukopis předal Brownovi sám Šalamov, který byl v té době s Mandelštamovou v přátelských vztazích a často ji navštěvoval. Později pravda prohlásil, že na Západ nikdy žádný svůj rukopis nepředal. 

„Pašovat“ rukopisy zakázaných literárních děl do zahraničí byla v Sovětském svazu od konce padesátých let poměrně běžná praxe. Kromě samizdatu s jeho značně omezenými možnostmi bylo „tamizdatové“, tedy exilové vydání pro mnohé spisovatele jedinou možností, jak se dostat ke čtenáři, a tím spíše ke čtenáři zahraničnímu. Z děl sovětských spisovatelů poprvé vydaných v ruštině na Západě připomeňme alespoň Pasternakova Doktora Živaga (1957), poemu Rekviem Anny Achmatovové (1963), Básně a poemy Josifa Brodského (Stichi i poemy, 1965), novelu Sofja Petrovna Lidiji Čukovské (1965), Strmou cestu Jevgeniji Ginzburgové (Krutoj maršrut, 1967), dvojdílné Vzpomínky Naděždy Mandelštamové (Vospominanija, 1970) a od druhé poloviny 60. let i všechna díla Alexandra Solženicyna.

Vydávání v zahraničí však pro autory představovalo také značné riziko. Mohl se o tom přesvědčit například Boris Pasternak, proti kterému byla po italském vydání románu Doktor Živago rozpoutána štvavá kampaň, v jejímž důsledku byl autor donucen odmítnout Nobelovu cenu. 

Možnost zamyslet se veřejně nad oprávněností a smysluplností exilových vydání sovětské literatury se pro Varlama Šalamova naskytla v souvislosti s procesem nad Andrejem Siňavským a Julijem Danielem, spisovateli, kteří byli v roce 1966 za zveřejnění svých literárních děl v zahraničí odsouzeni k dlouhým trestům odnětí svobody. Záhy po vynesení rozsudku napsal Šalamov esej Dopis starému příteli (Pismo staromu drugu), který byl anonymně zveřejněn v tzv. Bílé knize (Belaja kniga po dělu A. Sinjavskogo i Ju. Danielja, 1967) uspořádané na podporu odsouzených spisovatelů novinářem a disidentem Alexandrem Ginzburgem. Rozsudek v něm Šalamov označuje za první případ reálného „fyzického teroru“ proti spisovatelům od dob stalinismu a hájí jejich právo psát svobodně a kriticky o své době. V závěru eseje také nepřímo, ale přesto jasně vyjadřuje podporu těm, kteří publikují v zahraničí.

Myslím si, že trpíme jednou starou chorobou, o níž psal Petr Dolgorukov již před více než sto lety:

„Mnozí naši krajané říkají: ‚Netřeba cizincům vykládat pravdu o Rusku, slabiny naší vlasti se před nimi musejí skrývat.‘ Taková slova se podle našeho mínění zcela příčí zdravé logice, osobní důstojnosti i skutečně poučené lásce k vlasti. (…) Lidé, kteří se slabiny snaží skrývat a tajit, se podobají nemocným, kteří budou raději trpět a zemřou, než aby pozvali na pomoc zkušeného lékaře, který je může vyléčit a navrátit jim síly. A Rusko se vyléčí, jen když bude vše říkat otevřeně!“ 

Ve chvíli, kdy Šalamov v roce 1966 psal tento esej, už měl v jednom jasno: vydání Kolymských povídek sovětská cenzura za žádných okolností nedopustí, a možná jedinou možností, jak se dostat ke čtenáři, tak bude jejich zahraniční vydání. V tomto světle se dá předpokládat, že s předáním svého rukopisu na Západ v roce 1966 mohl souhlasit. Během několika následujících let se však tento spíše filosoficky než politicky podaný souhlas s vydáváním v zahraničí proměnil v jeho radikální odmítání. A zde musíme udělat odbočku, bez níž je tento Šalamovův názorový posun těžko pochopitelný. 

Návrat k ideálům dvacátých let

Všechny Šalamovovy snahy a naděje se od počátku šedesátých let, kdy začal jeho cyklus Kolymských povídek nabývat své definitivní podoby, upíraly výhradně k jejich oficiálnímu zveřejnění v Sovětském svazu. Nehledě na sérii odmítnutí ze strany časopisů a nakladatelství sovětských o jejich zahraničním vydání nahlas nikdy neuvažoval. Alespoň o tom nenacházíme jedinou zmínku v jeho vzpomínkách, otevřených denících ani v rozsáhlé korespondenci. Než se vrátíme k ne právě šťastnému putování Kolymských povídek po zahraničních redakcích, musíme alespoň stručně vysvětlit, proč se jejich autor k možnosti publikovat na Západě stavěl tak rezervovaně. 

„Byl jsem účastníkem obrovské prohrané bitvy za skutečnou obnovu života,“ ohlíží se Šalamov ve svých vzpomínkách ze sedmdesátých let na sovětská dvacátá léta, která především zformovala jeho pohled na literaturu i jeho světonázor. Cítil se být součástí epochální společenské proměny, kterou přinesla Říjnová revoluce. A kulturní var porevolučního období – bouřlivé literární souboje a poetické bitvy moskevských avantgardních skupin – ho zformovaly také jako spisovatele. Popisná, mravoučná a psychologizující próza 19. století byla „svržena z parníku současnosti“, východisko se hledalo ve formálním experimentu, fragmentárnosti textu, v jeho fakticitě a dokumentárnosti. Odtud pozdější Šalamovovo upřednostnění „malých forem“ před románem, odtud krajní lapidárnost a stylistická hutnost Kolymských povídek.

 „Prohra“ ve zmíněné bitvě na sebe pravda nenechala dlouho čekat. Přišlo první zatčení za šíření tzv. Leninovy závěti a účast v trockistické opozici, tři roky ve višerských táborech na Urale a po krátkém oddechu ve třicátých letech… sedmnáct let na Kolymě. 

Stalinismus bezesporu zasadil Šalamovovi stejně jako celé sovětské společnosti téměř nezhojitelnou ránu. Ale i po těžké táborové zkušenosti Šalamov dál považoval za svou prvořadou spisovatelskou i lidskou povinnost pokusit se doma, v Sovětském svazu, věci napravit: 

Šalamov se staví loajálně ke změnám po XX. sjezdu strany – vítá rehabilitace i Chruščovovy snahy o destalinizaci, i když nezřídka kritizuje jejich nedůslednost. Od chvíle, kdy se v roce 1956 vrátí do Moskvy, je ochoten se aktivně zapojit do chodu sovětské společnosti – pod podmínkou, že její vedení bezvýhradně, jednou provždy a na všech úrovních odmítne Stalinovo dědictví. A jeho tehdejší naladění, zachycené především v denících, jasně ukazuje jeho sympatie k obnově porevolučních ideálů, k návratu leninského utopismu. Tábory Šalamova nepřipravily o víru v nezvratnou proměnu, kterou prodělala sovětská společnost.Názorově má blízko k tomu, čemu se později v Československu začne říkat „socialismus s lidskou tváří“. 

Již v době svého nuceného pobytu mimo velká města, tedy v letech 1954–1956, se Šalamov snaží být co nejčastěji v Moskvě a zapojit se do aktuálního literárního dění. Z Kolymy si přivezl dva sešity básní, které ještě za jeho vyhnanství na Dálném východě ocenil básník Boris Pasternak. Po XX. sjezdu strany, s nástupem „tání“, Šalamov opatrně začíná doufat v jejich zveřejnění. A skutečně – už rok po rehabilitaci v roce 1957 časopis Znamja publikuje pod názvem Básně o Severu (Stichi o Severe) výbor z jeho Kolymských sešitů (Kolymskije tětradi). V roce 1961 mu v nakladatelství Sovetskij pisatěl vychází první básnická sbírka nazvaná Křesadlo (Ognivo). Do jeho smrti mu jich v SSSR vyjde celkem pět, přirozeně se to neobejde bez bolestných cenzurních zásahů. Básně, v nichž je jasně čitelný lágrový podtext, mají úspěch. O Šalamova začíná být zájem. V roce 1962 je dokonce pozván na v té době jediný televizní program do literárního pořadu moderovaného básníkem Borisem Sluckým.

Ale s Kolymskými povídkami je všechno jinak. V roce 1962 jich má Šalamov napsáno již přes šedesát, a když je nabídne nakladatelství Sovetskij pisatěl, je odmítnut. A to i přesto, že v časopise Novyj Mir právě vyšla novela Alexandra Solženicyna Jeden den Ivana Děnisoviče (Odin děň Ivana Děnisoviča). Anebo právě proto… 

Šalamovův nesmlouvavý pohled na stalinské tábory je pro tehdejší cenzuru nepřijatelný. Vidí je totiž jako kvintesenci zla:

Literární funkcionáře, kteří se doposud neodpoutali od kánonu socialistického realismu, dráždí Šalamovův skeptický postoj k člověku, kterého autor Kolymských povídek často staví kvůli jeho sklonu páchat zlo daleko za zvířata. A také Šalamovovo tíhnutí k formálnímu a stylistickému experimentování: boj s formalismem v literatuře je ještě v příliš živé paměti. 

Solženicynova novela Jeden den Ivana Děnisoviče je v tomto ohledu mnohem přijatelnější. Její hrdina brigadýr Šuchov věří, že východiskem z nesnází lágrového života je usilovná a poctivá práce v kolektivu. 

Po srovnání obou autorů sáhl redaktor nakladatelství Sovetskij pisatěl Anatolij Drjomov, jehož posudek měl pro další osud Kolymských povídek fatální význam:

Známe novelu A. Solženicyna Jeden den Ivana Děnisoviče – knihu o táborech, která vzbuzuje rozporuplné reakce. Ale i při tom nejkritičtějším pohledu (…) není možné nevidět, že patos tohoto díla spočívá v potvrzení houževnatosti člověka, který i v tragických a nelidských podmínkách táborového života neztrácí lidské vlastnosti, vlastní důstojnost, a dokonce ani zájem o práci. (…) Kolymské povídky s novelou Solženicyna jakoby polemizují. (…) Jestliže se Solženicyn i na táborovém materiálu snaží ukázat myšlenku nezlomnosti opravdového člověka i v těch nejtěžších podmínkách, Šalamov naopak celým obsahem povídek hovoří o neodvratnosti pádu – mravní i fyzické smrti člověka v táborových podmínkách. Jestliže se Solženicyn snaží ukázat, že člověk se za žádných okolností nemusí proměnit ve zvíře, Šalamov klade důraz právě na to, že v důsledku hladu, zimy, bití, ponižování a strachu se z lidí zvířata stávají. (…) Myslím, že zveřejňovat Kolymské povídky by bylo chybou.

O něco později Kolymské povídky (i Šalamovovu poezii) odmítl i časopis Novyj mir. Tedy spíše je přešel mlčením. Podle jedněch proto, že vydáním Solženicynovy novely byla vyčerpána „kvóta“ stanovená politbyrem na prózu odhalující stalinské represe. Podle druhých Šalamovova „nová próza“ – zadrhávající, rytmizovaná a neučesaná – narazila na příliš konzervativní vkus šéfredaktora časopisu Alexandra Tvardovského. A konečně: přední znalec a biograf Šalamovova díla Valerij Jesipov se snaží dovodit, že se Kolymské povídky na stůl šéfredaktora vůbec nedostaly.

Rozchod s „pokrokovým lidstvem“

Zahraniční vydávání zakázaných autorů a šíření jejich děl v exilu se pro společenství sovětské liberální inteligence stalo na desítky let jednou z nejefektivnějších odpovědí sovětské státní cenzuře. A vyznění eseje Dopis starému příteli ukazuje, že v roce 1966 Šalamovovy postoje s touto taktikou rodícího se disidentského hnutí ještě víceméně rezonovaly. Ale v jeho deníkových zápiscích se počínaje sedmdesátými lety začíná stále častěji objevovat kritika „bílých“ emigrantských kruhů i exilových časopisů a nakladatelství.

Tento názorový vývoj v mnohém vyplýval z naznačeného Šalamovova ideového zakotvení. Považoval se za sovětského člověka a byl přesvědčen, že po XX. sjezdu strany má sovětská společnost o svém osudu rozhodovat sama. A sama se také musí popasovat s dědictvím stalinismu. Na to, že by obnova mohla přijít z exilu, frontálně popírajícího sociální a kulturní proměny, které přinesla revoluce, nevěřil. A tím spíše ho iritovaly výzvy k návratu k předrevolučním pořádkům a v „bílé emigraci“ ožívající imperiální patriotismus, který postupně přijal za svůj i Alexandr Solženicyn i konzervativní část disidentského hnutí.

K symptomatické události, která předznamenala tento Šalamovův názorový posun, přitom došlo již o pár let dříve. Na konci srpna 1964 se na Šalamova obrátil Solženicyn s nabídkou, aby se stal spoluautorem tajného projektu Souostroví GULAG (Archipelag GULAG) již v té době evidentně zamýšleného pro zahraniční vydání. Budoucí dílo už měl víceméně rozvržené, ale ostýchal se pustit do kapitol o „těžkých“ táborech třicátých a čtyřicátých let. Sám jimi totiž neprošel, a měl o nich jen zprostředkovanou představu. Dostalo se mu však příkrého odmítnutí, které Šalamov později vysvětlil ve svých denících: 

Třebaže Šalamov vydání Jednoho dne Ivana Děnisoviče přivítal s nadšením, postupná proměna Solženicyna v de facto politika, který se navíc stále více stavěl do role arbitra v otázce stalinských táborů, v něm vyvolávala stále větší podráždění. Jednou z hlavních příčin Šalamovovy nevole bylo to, co ve svých denících později označí jako „spekulování s cizí krví“. Více než spisovatele viděl v Solženicynovi zručného manipulátora, kterému nejde o literaturu, ale o vlastní užitek. 

Příkře se ohrazuje proti tomu, že by patřil „k Solženicynově škole“, literární úroveň jeho prózy hodnotí velmi zdrženlivě a popírá, že by se mohli shodnout „v otázkách vztahu života a umění“. A především mu opakovaně vyčítá, že využívá lágrovou tematiku jako ideologický nástroj. V neodeslaném dopise z roku 1974 Solženicynovi napíše:

„Vím jistě, že Pasternak byl obětí studené války, a Vy jste její zbraní.“

Stárnoucí a vážně nemocný Šalamov (trpěl Ménièrovou chorobou) také čím dál tím hůře snášel, že se jeho jménem –⁠ a proti jeho vůli –⁠ zaštiťovali představitelé sovětského disidentského a lidskoprávního hnutí, kterému Šalamov začal souhrnně, a ne bez ironie přezdívat „pokrokové lidstvo“ či zkráceně „PL“. Jako bývalý dlouholetý vězeň začíná s nástupem Brežněva a obnovením politických perzekucí pociťovat svou zranitelnost (od určité chvíle se znovu dostává do hledáčku KGB) a s nevolí, kterou vyjadřuje jen soukromě, ve svých denících a v rozhovorech s blízkými lidmi, sleduje snahy využívat Kolymské povídky a jeho jméno jako nástroj konfrontace s režimem. „Potřebují mou mrtvolu, teprve to je dokáže zastavit. Zaženou mě do jámy a budou psát petice do OSN,“ rozhořčuje se Šalamov na adresu sovětských disidentů. V té době a z podobných důvodů také přerušuje styky s Naděždou Mandelštamovou a jejím kruhem. 

Bez vědomí a souhlasu autora

Podstatný vliv na tyto Šalamovovy postoje ze začátku sedmdesátých let měl právě i způsob, jakým se v exilových časopisech a nakladatelstvích bez jeho souhlasu zacházelo s Kolymskými povídkami. Především mu vadilo, jak byly jejich redaktory svévolně „opravovány“ a interpretovány.

V prosinci 1966, několik měsíců poté, co Clarence Brown převezl rukopis Kolymských povídek do Spojených států, vyšly čtyři z nich v 85. čísle newyorského exilového časopisu Novyj žurnal. Jeho šéfredaktorem byl v té době představitel první vlny „bílé“ emigrace Roman Gul (1896–1986), který ve své knize Odnesl jsem si Rusko s sebou (Ja uňos Rossiju. Apologija emigracii, 1981–1989) vzpomíná:

Největším darem, který kdy dostal Novyj žurnal, byl objemný rukopis Varlama Šalamova – Kolymské povídky. Došlo k tomu takto: jednou mi zavolal jeden známý, americký profesor slavistiky, a řekl mi, že byl v Moskvě a přivezl odtud velký rukopis pro Novyj žurnal. Poděkoval jsem mu a druhý den mi profesor domů přivezl rukopis Kolymských povídek. Byl objemný, měl šest set stran. Při předání mi profesor řekl, že se s autorem osobně viděl a ten ho požádal, aby rukopis předal do časopisu Novyj žurnal ke zveřejnění. Profesor se autora zeptal: „A nebojíte se publikovat na Západě?“ A na to mu Šalamov odpověděl: „Strach už nás unavuje…“ Tak jsme v časopise Novyj žurnal postupně v každém čísle začali zveřejňovat Kolymské povídky. Šalamova jsme tiskli více než deset let a byli jsme první, kdo Západu představil tohoto skvělého spisovatele, který si za své téma zvolil strašné a nelidské peklo Kolymy.

Vše napovídá tomu, že Šalamovovu domnělou „žádost“ o zveřejnění v časopise Novyj žurnal si Roman Gul musel vymyslet, aby alespoň částečně ospravedlnil vydávání Kolymských povídek bez vědomí a souhlasu autora. Ve svých denících, korespondenci a esejích totiž již v té době Šalamov naléhavě zdůrazňoval, že síla jeho kolymského cyklu tkví především v jeho celistvosti a promyšlené kompozici. S „drobením“ svého díla, kterého se následujících deset let dopouštěl Novyj žurnal (v každém čísle vycházely jedna dvě nahodile vybrané povídky) a další exilové časopisy, mohl jen těžko souhlasit. 

Psaní Kolymských povídek bylo pro Šalamova především hledáním stylu a formy, které by dokázaly předat prakticky nepředatelné: stav člověka, který se nachází na pokraji sil, který přišel o poslední naději. Na rozdíl od filosofa Theodora Adorna se Šalamov nedomníval, že po „Osvětimi bez pecí“, jak nazýval kolymské tábory konce třicátých let, není literatura možná. Tvrdil, že je pro ni jen třeba najít novou cestu. Vyfabulovaný román s umělými postavami, kolizemi a konflikty podle něj zemřel a nic na světě ho nedokáže vzkřísit. Literatura musí být sama událost, jíž je autor přímým účastníkem – „boj, a ne jeho popis“. Jak Šalamov vzpomíná, takové psaní pro něj bylo těžký a bolestivý proces:

„Každá povídka, každá její věta je vykřičená v prázdné místnosti – když píšu, vždycky mluvím sám se sebou. Křičím, vyhrožuju, pláču. A nedokážu slzy zastavit. Utřu si je, až když je povídka nebo její část hotová.“

Výsledkem byly originálně pojaté texty založené na novátorských principech, které Šalamov během šedesátých let shrnul také teoreticky v esejích o „nové próze“. Tu podle něj mohou psát pouze lidé, kteří znají svůj materiál dokonale. Ale nejedná se přitom o dokument ani o vzpomínky. 

„V Kolymských povídkách žádné vzpomínky nejsou. Není to dokumentární próza, ale próza vytrpěná jako dokument.“

Šalamov se necítí spoutaný žánrem ani stylem. Jeho povídky snadno a bez varování přecházejí do eseje nebo faktografické črty; když to materiál vyžaduje, hrdina uprostřed povídky mizí a objevuje se faktograf, nezaujatý znalec lágrového života a próza sklouzává do ich-formy; na hranici vyslovitelného autor vyprávění bez okolků utne uprostřed věty; jinde se naopak slova i celé části textu opakují, jako by autor nevěřil vlastní paměti a jeho vzpomínky si žádaly nová a nová potvrzení; postavy přecházejí z povídky do povídky, často obdařené protikladnými vlastnostmi. 

To vše Roman Gul, první samozvaný redaktor Kolymských povídek, nechápe. Je odkojený ještě předrevoluční literární tradicí a podstatné rysy „nové prózy“ vnímá jako její vážné nedostatky. Kolymské povídky jsou podle něj „nedotažené“, „špatně napsané“, „jednotvárné“, „tematicky přetížené“, „vyžadují literární úpravu“ atd. Ale i přesto Gul shovívavě uznává, že jsou „cenné a při troše snahy se z nich dá udělat kniha na 150–200 stran“. Víc podle něj čtenář přečíst nezvládne. 

V tomto duchu také povídky před zveřejněním redakčně upravuje. Mimo jiné to přiznává v dopise šéfredaktorovi pařížského časopisu Kultura Jerzymu Giedroyćovi, který ho v roce 1969 požádal o poskytnutí rukopisu Kolymských povídek pro zamýšlené knižní vydání v polštině. „Hlavní překážkou je, že Šalamovovy povídky otištěné v Novém žurnalu jsem redigoval, místy dost zásadně. Překládat je přímo z rukopisu by bylo nesprávné,“ píše Giedroyćovi Gul. A i kvůli tomu z plánovaného vydání nakonec sejde.  

Ztraceno v „překladu“

Pro Romana Gula a redaktory dalších exilových periodik (např. německého exilového časopisu Grani, který začíná Šalamovovy texty bez jeho vědomí také otiskovat) jsou Kolymské povídky především táborovými vzpomínkami, které jsou cenné díky své fakticitě a dokumentárnosti. 

Také pro Šalamova jsou Kolymské povídky bojem proti zapomnění. Píše proto, že cítí odpovědnost před těmi, kteří nepřežili:

Ale na rozdíl od řady textů bývalých vězňů GULAGu, jejichž vzpomínky od dvacátých let epizodicky vydávaly exilové časopisy a které sloužily především jako důkazní materiál usvědčující sovětský systém z páchání zločinů proti lidskosti, jsou pro něj povídky především uměleckou prózou, za kterou, pravda, autor „musí ručit vlastní krví“. 

Roman Gul povídky mnohdy krátí, zachovává jen faktografickou část textu, a zcela tak nivelizuje autorův umělecký záměr. V této podobě pak navíc Kolymské povídky kočují do prvních cizojazyčných vydání. 

Americký překladatel Šalamova John Glad přiznává, že při překládání pro první vydání Kolymských povídek v angličtině (Kolyma Tales, 1980) vycházel právě z upravených textů zveřejněných v časopise Novyj žurnal. Německy vychází nahodilý výběr z Kolymských povídek už v roce 1967 v nakladatelství Friedrich Middelhauve Verlag pod názvem Paragraf 58. Zápisky vězně Šalanova (Artikel 58. Aufzeichnungen des Häftlings Schalanow). Kniha nemá autora, příjmení Šalamov se objevuje jen v názvu knihy, a to ještě s chybou. 

V roce 1969 přebírá tuto německou edici francouzské nakladatelství Gallimard, přičemž nechá povídky přeložit z němčiny (!) a převezme i název včetně zmíněné chyby (Article 58. Mémoires du prisonnier Chalanov). Zjistit si ve Francii vše podstatné o Varlamu Šalamovovi již přitom tehdy nepředstavovalo problém. Téměř paralelně s gallimardovským vydáním vychází jiný francouzský výbor z Kolymských povídek, mnohem solidněji připravený a pod správným titulem (Récits de Kolyma, 1969) v nakladatelství Denoël, které vede známý levicový aktivista, nakladatel a přítel Borise Pasternaka Maurice Nadeau. Jejich překladateli jsou rusisté Katia Kerel a Jean-Jacques Marie, který k nim pod pseudonymem Olivier Simon napíše doslov a Šalamovův medailon obsahující překvapivě přesné informace o autorovi. 

Svévolné zacházení s Kolymskými povídkami, jejich podceňování a politická instrumentalizace doma i v exilu i hrubé porušování autorských práv (zahraniční vydavatelé nezaplatili nemocnému autorovi, který žil ve velmi bídných poměrech, za celou dobu jediný honorář) vyústilo počátkem sedmdesátých let v událost, která znamenala Šalamovovu tvrdou roztržku s disidentským hnutím i emigrantskými kruhy. Poté, co v časopise Grani (vydávaném emigrantským nakladatelstvím Posev) vyšlo bez autorova vědomí několik Kolymských povídek, Šalamov zveřejnil v oficiálních sovětských novinách Litěraturnaja gazeta dopis, ve kterém se od exilových vydání rázně distancoval. 

„Dozvěděl jsem se, že antisovětský plátek, který vychází v ruštině v západním Německu, a také antisovětský emigrantský Novyj žurnal v New Yorku se rozhodly využít mé poctivé jméno sovětského spisovatele a sovětského občana a ve svých pomlouvačných tiskovinách vydávají mé Kolymské povídky.

Považuji za nezbytné oznámit, že jsem nikdy nespolupracoval s těmito antisovětskými časopisy a ani s jinými zahraničními periodiky, která provozují hanebnou antisovětskou činnost.

Žádné rukopisy jsem jim neposkytl, nikdy jsem s nimi nebyl ve styku a přirozeně se k tomu ani nechystám.“

Nad důvody, které Šalamova vedly k takovému kroku, se vedou diskuse již desítky let. Jedni argumentují tím, že jakékoliv spojení s nakladatelstvím Posev, které bylo sovětským vedením považováno za nejhorší „hnízdo antikomunismu“, mohlo zhatit poslední Šalamovovy naděje na domácí sovětské vydání Kolymských povídek i poezie, která do té doby vycházela pravidelně – časopisecky i knižně. Jiní podtrhují, že to byla jediná a poslední možnost zmínit Kolymské povídky v oficiálním tisku, a dát tak čtenářům vědět o jejich existenci. A konečně jsou zde i názory, že Šalamov byl ke svému výpadu proti exilovým časopisům režimem donucen. To ale ve svých deníkových zápisech vyvrací sám autor:  

„Je směšné se domnívat, že by mě někdo mohl donutit něco podepsat. S pistolí u hlavy. To prohlášení je mé vlastní, jeho jazyk i styl patří mně.

Sám nejlépe vím, že za jakoukoliv moji ‚činnost‘, v uvozovkách nebo bez, mi nehrozí žádné postihy. Má to sto důvodů. Zaprvé jsem nemocný člověk. Zadruhé se stát s úctou a pochopením staví k člověku, který byl řadu let vězněn, dělá mu úlevy. Zatřetí moje reputace je všeobecně dobře známa. Za dvacet let [od propuštění – JM] jsem se na stát neobrátil s jediným prohlášením a zabývat se mnou, tím spíše v mých 65 letech, mu nestojí za to. A za čtvrté to nejdůležitější – pro stát představuji natolik nicotnou veličinu, že s mými problémy nebude ztrácet čas. A udělá jenom dobře, protože se svými problémy si poradím sám. 

Proč jsem to prohlášení udělal? Mám dost toho, že se mě všichni snaží zařadit k [pokrokovému – JM] ‚lidstvu‘, že někdo neustále spekuluje s mým jménem: lidé mě zastavují na ulici, tisknou mi ruku a tak dále. (…)

Nikdy jsem žádné své povídky do zahraničí nepředával, což má řadu důvodů. První – jiné dějiny. Druhý – naprostá lhostejnost k osudu. Třetí – naprostá marnost překladu. Ve své podstatě je všechno v hranicích jazyka.“

Ve vší úplnosti…

Pomyslnou tečku za příběhem zahraničních vydání Šalamovových Kolymských povídek udělal v roce 1978 historik Michail Geller, který v Anglii připravil již zmíněné první souborné ruské vydání pro nakladatelství Overseas Publications Interchange. Bylo převzato z rukopisu kolujícího v samizdatu a jak uvádí editor v předmluvě, bylo připraveno „ve vší úplnosti tak přesně, jak to v nepřítomnosti autora jenom šlo“. Ale především ctilo autorův záměr: dodrželo pečlivě promyšlenou architekturu kolymského cyklu, který později literární kritik Jevgenij Sidorov označí za „tragickou fresku“. A také ctilo formální a stylistické zvláštnosti textu charakterizující Šalamovovu „novou prózu“. Všechny následující, již posmrtně vydané edice, o které se v osmdesátých letech postaralo nakladatelství YMCA-Press, již tento záměr respektovaly. Navázala na ně i první sovětská vydání na konci osmdesátých let.

Soudě podle předmluvy si editor plně uvědomoval, jak destruktivní roli sehrálo v osudu Kolymských povídek i samotného Varlama Šalamova neprofesionální a nezodpovědné jednání exilových časopisů, které zdržely knižní vydání o dlouhých dvanáct let. Michail Geller píše:

A osud přináší spisovateli možná tu nejhorší ránu. Kolymské povídky, které se dostaly na Západ, nevycházejí knižně, ale dlouhá léta jsou otiskovány po jedné či po dvou, pokaždé jinde, nesystematicky a často „opravené“. Je to, jako by někdo na půdě našel Rembrandtův obraz, rozřezal ho na malé kousíčky a pak jich hromadu vystavoval. I podle jednotlivých kousků – tu s rukou, tu s nohou – by se dalo pochopit, že před sebou máme umělecké dílo. Ale obraz by neexistoval… 

Přes nespornou zásluhu Michaila Gellera v osudu Kolymských povídek je nutné poznamenat, že i toto vydání vyšlo bez souhlasu autora a ani za něj Šalamov nedostal honorář. A to ve chvíli, kdy by ho potřeboval víc než kdy dřív. V roce 1978 se jeho onemocnění zhoršilo natolik, že téměř přestal vycházet z domu. Přišel o sluch, na ulici často ztrácel rovnováhu, padal a kolemjdoucí i přivolaní milicionáři ho nezřídka mylně považovali za opilého. Jak hořce vzpomíná Irina Sirotinská, z honoráře by bylo možné Šalamovovi alespoň zaplatit pečovatelku. Ke starostem se zdravím se připojil obnovený zájem tajné policie o jeho osobu, který po londýnském vydání Kolymských povídek ještě zesílil. Šalamovův byt byl od toho okamžiku pod neustálým dohledem tajné policie. 

Takto vzpomíná Sirotinská na okamžik, kdy předala Šalamovovi anglické vydání:

Přinesla jsem mu knížku Kolymských povídek vydaných v Londýně – pro Varlama Tichonoviče mi ho dal Gena Ajgi [básník Gennadij Ajgi – JM]. Pomalu osahává knížku: „Chápu, že to vydali Tam,“ říká lhostejně, „ale za to přece musí být peníze.“

V roce 1981 dostal Varlam Šalamov od francouzského Pen klubu Cenu svobody a Západ začal konečně objevovat jeho prózu. Ale na slávu už bylo pozdě. Za poslední tři roky života, které Šalamov strávil v nedůstojných podmínkách sovětského domova důchodců, definitivně oslepl a již téměř nemohl mluvit. Jak vzpomíná Sirotiská, přitěžovalo mu i to, že díky věhlasu na Západě začali Šalamova obléhat obdivovatelé z řad disentu, zahraniční reportéři a fotografové – „lidé, kteří s ním za jeho života neměli nic společného“. 

V říjnu a listopadu roku 1980 Šalamova několikrát navštívil literární vědec a znalec díla Osipa Mandelštama Alexandr Morozov. Během návštěvy zapsal patnáct Šalamovem „zašeptaných“ básní, které v roce 1981 otiskl ve 133. čísle exilového Věstníku ruského křesťanského hnutí. Tuto publikaci (uskutečněnou samozřejmě opět bez souhlasu autora) lze považovat za poslední exilové vydání Šalamovových textů za jeho života.

Autenticita domnělých „posledních“ Šalamovových básní byla pravda později zpochybněna – mimo jiné se ukázalo, že řada z nich je staršího data. Ale není pochyb o tom, že básnická inspirace jej neopouštěla až do posledních dní. Irina Sirotinská vzpomíná:

Diktoval mi básně, které se k němu prodraly přes vratkou, matnou tmu světa, přes mumlání a ochabující paměť. Je hluchý a slepý, jeho tělo stěží drží rovnováhu. Jazyk se jen ztěžka pohybuje. I vleže cítí, že se svět kolem něj houpe a hučí.

Snad i jako odpověď na zmíněné exilové vydání připravila Sirotinská pro časopis Junosť, se kterým Šalamov dlouhá léta spolupracoval, výbor z jeho básní posledních let. Vyšly v osmém, srpnovém čísle za rok 1981 a podle Sirotinské to byla poslední Šalamovova radost. „Dělal si starosti, abychom včas objednali autorské výtisky. A byly to poslední výtisky, které hrdě rozdával návštěvám.“ 

Ve výboru byla i báseň Koperník (Kopernik), kde se mluví o „vytoužené knize“, která už je „na prahu“. Je zřejmé, že Šalamov měl na mysli vydání Kolymských povídek. Ale s ohledem na výše řečené si dovoluji udělat závěr, že mu nešlo o vydání exilové, ale o domácí, sovětské, v něž nepřestával věřit až do konce svého života.

V Sovětském svazu vyšly Kolymské povídky knižně poprvé v roce 1989 v oblastním Magadanském knižním nakladatelství.

Během druhé světové války odešlo několik mužů z českých vesnic v Banátu sloužit do rumunské armády, která na východní frontě bojovala po boku wehrmachtu. V červnu 1943 narukoval také František Fikl, otec Anny Urban, které v té době byly pouhé dva týdny. „Domů se vrátil v mých třech letech. Dlouhou dobu jsem se ho bála. Byl celý zarostlý, s čepicí SS a měl oteklé nohy, které mu babička s maminkou mazaly. Dlouho pak také stonal,“ vzpomíná Anna Urban.

Ještě než Rumunsko rok před koncem války přešlo na stranu spojeneckých vojsk, stihl otec padnout do ruského zajetí, které popisoval jako peklo. Po svrhnutí krále Michala I. a nastolení komunistického režimu tak ze strachu z pronásledování spálil veškeré dokumenty týkající se vojenské služby. Vytetované číslo na paži, které si odnesl jako nechtěnou vzpomínku na zajatecký tábor, si seškrábal žiletkou. Ani to však nepomohlo jeho rodině, aby se skryla před komunistickými úřady.

Eibentál (Eibenthal), domov Fiklových, ležel podobně jako další české vesnice na rumunské straně Banátu u rumunsko-jugoslávských hranic. Mezi těmito státy vznikajícího východního bloku panovalo po roztržce Stalina s Titem určité napětí, proto rumunské úřady vypracovaly plán na vyčištění pohraničních oblastí od politicky nespolehlivých obyvatel. „Jeden muž z vesnice, který vlastnil kotel na pálení kořalky a byl skutečně bohatý, se také jmenoval Fikl. Proto i nás považovali za boháče,“ vysvětluje Anna Urban, jak se její rodina dostala mezi „třídní nepřátele“. Pomalu, ale jistě se blížila jejich deportace.

„Já mám taky Sibiř“

K hlavním iniciátorům vysídlení, které vycházelo z usnesení přijatého v březnu 1951, patřili tehdejší ministr vnitra Teohari Georgescu a ministryně zahraničí Ana Pauker. Fiklovi, Nedvědovi nebo Jágrovi museli bez jakéhokoliv předchozího varování opustit své domovy. „Večer před odjezdem nám jeden pán přivezl nový nábytek, který ještě do noci upravoval. Šli jsme tedy spát pozdě a už ve tři hodiny ráno nám někdo bušil na dveře. Vojáci nám řekli, abychom se spakovali. Maminka plakala a tatínek začal balit,“ vzpomíná Anna Urban. Jejich další kroky vedly na Bărăgan, který Gheorghe Gheorghiu-Dej, generální tajemník rumunských komunistů, nazýval rumunskou Sibiří…

Pro baraganskou step byla typická suchá léta s vysokými teplotami, naopak v zimě oblast sužoval mráz a silný vítr, kterému téměř nic nebránilo v cestě. „Bylo vidět jen nebe a zem. Nikde žádný strom.“ Rodinám nezbývalo nic jiného, než zde začít nový život doslova od nuly. Stavěly si jednoduché domy z bláta a dřeva. „Zpočátku nás žilo snad pět rodin pod jednou střechou,“ popisuje pamětnice obtížné životní podmínky.

Až později si začali na domy pokryté rákosím tlouct nepálené cihly. Voda a chléb jim byly rozdávány zřídkakdy, vyhloubit si tak museli i vlastní studny.

Oblast měla po celou dobu pod drobnohledem rumunská ministryně zahraničí. „Vždy v poledne nad námi prolétal vrtulník a v něm stalinistka Ana Pauker. Pamatuji si, jak jsme na ni hrozili. Jako bych ji viděla dnes, tu její růžovou blůzu s kulatým límečkem.“ Na pozemcích státních statků museli „třídní nepřátelé“ sbírat bavlnu a plnit vysoké pracovní normy, které se nevyhýbaly ani dětem. Návštěvy zvenčí byly zakázány. Opuštěná pole se postupně začala přeměňovat v jakési vesnice, které začaly mizet až v souvislosti se vstupem země do OSN v roce 1955 – čtyři roky po dalším stěhování eibentálských rodin.

Cesta domů přes Comanesti

Fiklovi a ostatní členové české menšiny strávili na Bărăganu pouze půl roku. Narozdíl od jiných deportovaných obyvatel jim bylo v prosinci 1951 umožněno přestěhovat se do havířského města Comanesti (Comănești). František Fikl začal stejně jako ostatní muži pracovat v místních dolech, jeho choť Kristýna si přivydělávala podomním prodejem dříví a osmiletá Anna se stala v nové škole malou pionýrkou. „Zpívala jsem písně Můj táta rybářem nebo Pionýři, pionýři,“ vzpomíná na své vystoupení v rumunském rozhlase.

Život v Comanesti ale nebyl tak růžový, jak se na první pohled mohlo zdát. Hned po příjezdu pamětnice ji jedna z dívek označila za dceru kriminálníků. Rodinu sužovaly časté zdravotní potíže, kvůli kterým se Kristýna Fiklová opakovaně objevovala v nemocničních zařízeních. Z různých důvodů to tak táhlo české rodiny zpátky na Banát, což jim rumunské úřady dlouho nechtěly umožnit. Obyvatelé stále zůstávali pod kontrolou, např. jim nebyly vydány osobní doklady zabavené při deportaci, a město nesměli opustit. „Mysleli jsme si, že v Comanesti už navždy zůstaneme. Nevím, co se tehdy stalo, že jsme se mohli vrátit.“

Zlom přišel podobně jako na baraganské stepi se vstupem Rumunska do OSN. Na jaře 1956 rodiny podnikly cestu zpět do Eibentálu, kde je čekalo nemilé překvapení. Většinu věcí z jejich domácností si zabral národní výbor a dobytek si stihli rozebrat místní. Fiklovým se podařilo získat zpět jen malou část jejich původního majetku.

Anna Urban se musela i na nové rumunské škole v Oršavě vyrovnávat s válečnou minulostí svého otce. „Pamatuji si, jak tam na mě nějaký kluk pokřikoval, že jsem z esesácké rodiny. Teta si ho pak ale odchytla a vyřídila si to s ním,“ vzpomíná pamětnice s úsměvem. Na konci 50. let studovat přestala – zatrhl jí to otec, který si v Eibentále vyhlédl pro dceru ženicha. Už v sedmnácti letech se tak Anna Urban stala matkou a na dlouhá léta zůstala ženou v domácnosti. Teprve ve svých čtyřiceti letech se nechala zaměstnat na místní poště.

Po svržení komunistického režimu v Rumunsku se oběti deportací dočkaly odškodnění. Mnozí protestovali – Anna Urban a další potomci prý nemohli kvůli své nezletilosti trpět jako jejich rodiče, a proto si vyplacení částky nezasloužili. „To, co jsme prožili, nám nikdo nezaplatí. Dostáváme sice důchod, ale ani tomu největšímu nepříteli bych nepřála zažít, čím jsme si prošli,“ ohlíží se za obtížným obdobím pamětnice.

„Na Bărăganu jsme hodně prostydli, od té doby máme zdravotní potíže. Všechno mi odtamtud zůstalo perfektně v paměti, jako bych to teď prožívala. Kvůli té deportaci můj život hodně zhořknul…“

Článek podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.

„Tohle je pro mě jeden z nejhnusnějších rysů kubánské totality – nutí vás být někým jiným, nedovolí vám odlišovat se a být sám sebou,“ dodává Ileana. „V šesti nám všem nasadili pionýrské šátky a oficiálně jsme se stali součástí režimu,“ popisuje standardní kubánské dětství bojovnice za lidská práva Rosa María Payá. „Nazvat učebnicové texty vlasteneckými by bylo až příliš krásné. Byly prostě přímočaře politické,“ připojuje se umělkyně Dayana Prieto Espinosa. 

Ileana, Rosa María, Dayana. Tři kubánské hlasy z mnoha, které pro projekt Paměť kubánského národa popsaly své zkušenosti se vzděláváním na „ostrově nesvobody“.

„Z útlého dětství si pamatuji, že se učilo ještě postaru, kvalitně. Učitelé byli tehdy učiteli, kteří učili, ne plnili předepsané plány,“ vzpomíná kubánský politický vězeň Francisco Herodes Díaz Echemendía, který se později sám stal pedagogem. Stihl totiž odchodit první třídu předtím, než Fidel Castro radikálně změnil tok své kubánské revoluce a přiklonil se ke komunismu. 

 

„Být jako Che“ se stalo středobodem kubánského vzdělávání

Do školních tříd vstoupily idoly kubánské revoluce. Hymna se oddaně zpívala každý den. Osnovy se naplnily jmény revolučních bojovníků i mučedníků. Fotografie Fidela Castra a jeho bratra Raúla střídal odhodlaný výraz Che Guevary v baretu zdobeném komunistickou hvězdou. Na stěnách visely portréty revolučního mučedníka Camila Cienfuegose zesnulého za podivných okolností, zatímco dívky se měly ztotožnit s Celií Sánchez a Vilmou Espín, bojujícími po Fidelově boku za ženská práva. Revoluční doktrína se vepsala do společenských kánonů a dalo se najevo, že hned tak neodejde.

Těmito slovy popisuje začátek ideologizace kubánského školství někdejší učitel Francisco Herodes Díaz Echemendía. Byť by se mohlo zdát, že kvalitní učitel fyziky by nemusel mít nutně s režimem problém, i do Franciscových hodin měl pronikat prorežimní tón: „Moje hodiny studenti oceňovali, já jsem do nich totiž nepletl politiku,“ vysvětluje Francisco. „Když vedení přišlo s tím, že málo propaguji stranu, odmítl jsem. Ostatně já chodil do školy učit fyziku, a ne politiku,“ dodává.

Srdce studentů a dvacet let žaláře

Francisco začal učit v 80. letech. Tehdy už existovaly procentuální kvóty úspěšných absolventů: „Komunistická strana Kuby předepsala, že celých 96 procent žáků musí projít stůj co stůj,“ popisuje tehdejší praktiky ve školství. „Čím víc jich člověk nechal projít, tím vyšší částku našel na výplatní pásce. Moje svědomí mi to ale prostě nedovolilo, šel jsem proti proudu,“ dodává Francisco. Jako vynikající a režimem nezlomený pedagog si získal srdce svých studentů. Režim mu naopak nadělil dvacet let žaláře za protirežimní názory a aktivity.

Nebyl jediným. Na Kubě totiž pro volnomyšlenkářské pedagogy jednoduše nebylo místo. „V naší škole bylo 650 žáků, mnohem víc, než byla vůbec kapacita. A všichni do jednoho museli projít. Byli mezi nimi i intelektově skutečně slabší jedinci a ani ti nesměli dostat nedostatečnou, tím spíš, pokud to byly děti prorežimních šajb,“ vzpomíná kubánský učitel biologie Leonardo Rodríguez Alonso. Když roku 1985 pověsil po šestnácti letech pedagogiku na hřebík, přišel za ním kamarád a překvapeně se ho ptal: „Leo, jak to, že už nebudeš učit?“ „Řekl jsem mu, že jsem skončil s výukou, protože jsem učitelskou profesi až příliš miloval,“ popisuje Leonardo. Onen kamarád prý jen chápavě přikývl.

Daleko od domova, ideologii napospas

Sebastián Arcos Cazabón si vybavuje jednu ze svých nejranějších dětských vzpomínek: „Cestou na školní exkurzi jsme museli zpívat písně o Fidelovi.“ Jeho škola na předměstí Havany pojmenovaná po Vladimíru Iljiči Leninovi byla jedna z prvních, na které se zkoušel nový vzdělávací model „škola-práce“. Pod záminkou elitního vzdělávání rodiče posílali své děti na mimoměstské internáty, aniž by tušili, že na těchto „školách v přírodě“, jak zněl oficiální název naoko bukolicky vypadajícího vzdělávání na čerstvém vzduchu, se snaží vytvářet jen poslušné prorežimní ovce.

Jedním ze studentů byl také Jorge Olivera Castillo:

„Na ‚školách v přírodě‘ se stát zmocnil prostoru, ve kterém rodiče běžně své děti rozvíjejí. Vytrhl je z rodinného prostředí. A tohle odcizení v raném věku je jedním ze základních kamenů dnešních problémů Kuby,“ pokračuje Jorge Olivera Castillo.

„Pro mě byly ‚školy v přírodě‘ učiněná hrůza. Nikdy jsem nebyl tak dlouho pryč od rodiny a povinnost být na tomhle internátu mě traumatizovala,“ popisuje Francis Sánchez, který studoval na jedné z mnoha kubánských „škol v přírodě“ v provincii Ciego de Ávila. „Profesoři často vybírali ty největší rváče, aby dohlíželi nad nováčky, a drželi je tak v lati,“ pokračuje ve vyprávění Francis. „Není divu, že jsem často utíkal domů. Vyrážel jsem před rozbřeskem a šel jsem mnoho kilometrů, jen abych se mohl schoulit pod svou postelí a rodiče mě nenačapali. Tehdy jsem vážně pomýšlel na sebevraždu,“ uzavírá Sánchez popis kubánského systému internátního vzdělávání.

Kubánský režim našel ve „školách v přírodě“ ideální model formování mladých komunistů, do kterých šest dní v týdnu, daleko od všech protirežimních názorů, zejména těch z vlastní rodiny, hustil marxismus horem dolem. To vše samozřejmě bok po boku s každodenní dřinou na třtinových plantážích (protože každý musí přispět do systému svým dílem práce) a povinnou brannou výchovou. Protože „nepřítel“ číhá všude!

Školy poslušnosti a nenávisti

„Učili nás nenávidět imperialismus,“ osvětluje Francisco Herodes Díaz Echemendía. Nejednalo se však pouze o první léta či desetiletí po vítězství revoluce, jak by se mohlo zdát. Identickou zkušenost se vzděláváním má i řada mladších Kubánců, kteří vyprávěli Paměti národa své vzpomínky. „Nepřítel byl odjakživa jen jeden – Spojené státy americké,“ komentuje Geanny García Delgado, který se narodil o tři dekády později. Na Kubě se totiž v oblasti vzdělávání od počátku šedesátých let do počátku let devadesátých změnilo pramálo. A rozhodně ne k lepšímu. Svět se změnil a kubánské osnovy zůstaly stejné: zamrzlé na hrdinech vítězné kubánské revoluce roku 1959.

Generace bez vzdělání

Někdejší nadšený pedagog biologie Leonardo Rodríguez Alonso konstatuje: 

„Studenti nevědí nic o historii, a pokud vůbec, tak jsou to dějiny zkreslené. Nevědí nic o matematice, neznají dobře svůj vlastní jazyk, jsou prakticky negramotní.“ 

K mizivé úrovni kubánského vzdělávání největší měrou přispívá stále nezměněné pravidlo, že prospět musí všichni bez rozdílu. Chabý studijní průměr dnes není žádnou překážkou k vystudování vysokoškolského oboru – v případě méně frekventovaných či chcete-li prestižních oborů k přijetí stačí 60 bodů ze 100. Z nekvalitně připravených absolventů se pak rekrutují nekvalitní začínající učitelé, kteří v nedostatkovém kubánském systému nemají kolikrát ani křídu pro psaní na tabuli. 

Chybí motivace na všech frontách, mnohdy třeba jen k tomu, aby se výuka vůbec uskutečnila. Disident Félix Navarro Rodríguez říká:

Přehání jen nepatrně, jeho slova nemají ke skutečnosti daleko. Ostatně sám Félix strávil v kubánském školství více než dvě dekády svého života. „Žáky základních škol vidím, jak se jen poflakují po ulicích. Kdy se tedy vlastně učí?“ klade si Félix palčivou otázku.

„Sním o tom, že jednou bude jedním z hlavních pilířů kubánského vzdělávání občanská výchova,“ zamýšlí se Leonardo Rodríguez Alonso. „Bylo by skvělé, aby se v prvních letech  demokratické republiky na Kubě začalo pracovat na nápravě škod na lidech, kterými dnešní společnost trpí. A ty jsou jen výsledkem vzdělávání, jaké nám bylo poskytnuto,“ uzavírá Leonardo myšlenkou, pod kterou by se nejeden Kubánec podepsal.

„Prý jsem přišla na svět už posledního prosince /roku 1937/ v osm hodin večer, ale babka pravila: ‚Nebudeme ji nechávat starší, počkáme,‘“ vypráví Jarmila Rychlíková o svém narození. „Dali si slivovici, poseděli a nakonec napsali 1. ledna 1938.“ Ve Vizovicích na ni už čekalo pět nevlastních sourozenců. Její matka Vincencie se poprvé provdala za řezníka Františka Hrabala. Manžel však zemřel na otravu krve v roce 1927, zranil se při stavbě nového domu.

Vincencie zůstala sama s dětmi a nedostavěným domem. Pomohl jí farář Antonín Vysloužil – stavbu dokončili, matka založila malé hospodářství a do domu vzala také nájemníky manžele Lutonské, výrobce vizovického pečiva. Jejich syn Alfons si padl s Vincencií do oka, přestože byl o dvanáct let mladší. Nakonec se vzali a narodily se jim dvě dcery Jarmila a Vlasta.

Vybírali z kabátů vši

Druhá světová válka se nevyhnula ani Vizovicím. Řada místních obyvatel se s okupací nesmířila a zapojila se do odboje, někteří z nich za to však zaplatili životem. V roce 1943 u sebe Lutonští museli ubytovat rumunské vojáky. „Pamatuji si, jak seděli venku, kabáty obrácené naruby a vybírali si vši. Byli tak zdecimovaní, že to byla hrůza,“ vzpomíná Jarmila Rychlíková. Vybavuje si i načerno prováděné zabijačky, protože za války byly potraviny nedostatkovým zbožím na příděl. Jednou se jí zeptala sousedka, zda zabíjeli „černé“ prase. Bezelstně odpověděla, že ne – bylo přece bílé. Nikdo je naštěstí neudal.

Během válečných let chodila malá Jarmila do mateřské školy v klášteře Milosrdných bratří ve Vizovicích. „Brali nás na vycházky k Janově hoře, kde jsme se sestřičkami sledovali letící bombardéry. Směrem na Zlín přelétávaly nízko, to byl veliký hukot, až jsme se schovávali sestřičkám pod sukně.“ Ani půl roku po zápisu ještě nemohla nastoupit do školy. Děti se učily, kde se dalo. „Chodili jsme k paní učitelce Novákové na Těchlov. Když jsme se jednou vraceli, letadla letěla nízko. Došli jsme do Štěpské ulice a ve strachu slezli po schůdkách pod most. Hrozně jsme se báli a bylo nám jedno, že jsme seděli v kopřivách,“ vzpomíná Jarmila Rychlíková.

Teror dva dny před osvobozením

Rok před koncem války přerostl místní odpor k okupantům v otevřenou partyzánskou válku, v níž byla aktivní zejména první čs. partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova. Na jaře 1945 činnost partyzánů sílila a reakce Němců na sebe nenechala dlouho čekat. Na zámku ve Vizovicích byl ubytován speciální stíhací oddíl, tzv. Jagdkommando, který měl na svědomí vypálení pasekářských usedlostí a osad, jako byly např. Ploština a Prlov. Ještě 2. května chtěli Němci vybudovat pozorovatelnu na Vařákových pasekách. Při přestřelce s přicházejícími partyzány, kteří je obklíčili, se podařilo jednomu z nacistů utéct a podat hlášení. Výsledkem bylo osm zapálených domů a čtyři mrtví.

„To byla opravdová hrůza. Byli jsme zrovna na ulici u mostku, vojenské náklaďáky jely po cestě nahoru, a pak byla slyšet střelba. Najednou jsme uviděli velký oheň, to zapálili usedlosti,“ popisuje události ze samého konce války Jarmila Rychlíková. „Byl tam i můj vrstevník jménem Vaculík. Když jsme chodili do školy, říkalo se o něm, že je pomatený. Měl z toho trauma. Ta rodina přišla o všechno.“

Když se blížila fronta, vybudoval Alfons Lutonský ve sklepě domu kryt. „Sešli se tam všichni, co neměli sklep. Tatínek schody zabezpečil pomocí klád, aby se nezasypaly. Byl tam otoman, my děti jsme seděly přikryté dekou. Zvenčí jsme slyšeli střelbu,“ vybavuje si závěr války Jarmila Rychlíková. Vizovice byly osvobozeny 4. května 1945. 

Zlé časy nepominuly

Rodina Lutonských se těšila na klidný poválečný život, toho se však bohužel nedočkala. Vše začalo smrtí faráře Vysloužila, který se po válce dostal k důkaznímu materiálu usvědčujícímu vysoce postavené zlínské komunisty z toho, že za války patřili ke konfidentům gestapa. Farář se snažil dosáhnout spravedlnosti, a tak odjel do Prahy za svým právníkem, během cesty byl však vyhozen z vlaku. Událost byla uzavřena jako nešťastná náhoda. Jarmila Rychlíková se zúčastnila jeho pohřbu, na kterém se navzdory přítomnosti tajné policie sešlo mnoho místních a duchovních.

Tou dobou se otec rozhodl, že od rodiny kvůli problémovému soužití se staršími dětmi Vincencie Lutonské z minulého manželství odejde. Matka se dál starala o hospodářství a pět dětí, nejstarší dcery už žily v Praze. V září 1949 se však Alfons Lutonský střetl na motorce s nákladním autem a zemřel. Vincencii Lutonské tak podobně jako po smrti prvního manžela zůstala rozestavěná budova.

„Hned poté v červnu 1950 přišel další šok.“ Bratr Jarmily Rychlíkové Vladimír pracoval u řezníka Kalendy, jehož dcera po roce 1945 emigrovala. I Kalendův syn Karel se pokusil ze země utéct, ale při návratu z Německa pro nějaké dokumenty byl zatčen a uvězněn. Jarmila Rychlíková uvádí, že její bratr pozadí celé události neznal. Zaměstnavatel jej pouze požádal, aby do hostince za Vizovice doručil aktovku. Vladimír mu vyhověl – v hostinci se setkal s Karlem, předal mu věci a vrátil se. Cestou na místo předání byl však sledován.

Podrobnosti své rodině nikdy nesdělil, jména Vladimíra Hrabala a obou Kalendových jsou ovšem uvedena na seznamu členů partyzánské skupiny Jana Žižky. Bratr byl v červnu 1950 zatčen a o rok později odsouzen ve veřejném politickém procesu ve vizovické sokolovně na třináct let. Trest si odpykal na Borech a v Jáchymově. Veřejnost, zfanatizovaná propagandou, prý tehdy pro obžalované požadovala smrt.

Konec světa

Zatímco Vladimír čekal na rozsudek, Jarmila Rychlíková chodila do měšťanky. V chalupě zůstala na práci jen s matkou. Ráno před cestou do školy musela napást krávu a zvládat další povinnosti. Bratrovi kamarádi jim zpočátku pomáhali, jenže po čase byli varováni, aby dali od rodiny ruce pryč.

Matka začala komunisty nenávidět a odmítala se režimu podvolit. „Zdálo se, že je všechny zničí. Mstila se, kde mohla,“ pamatuje si Jarmila Rychlíková. „Jednou jela s krávou na pole na Hrušovém a vedle cesty stála Vláďova motorka po otci. Poté, co ho zavřeli, motorku dostal největší komunista a estébák. Tak maminka do motorky drcla a shodila ji.“ Po několika dalších incidentech s místními straníky Vincencii Lutonské začali vyhrožovat odebráním dětí. To matku nakonec zlomilo – už nebojovala, pouze plakala. „V listopadu jsme oraly pole, padal už déšť i sníh. Zbyla nám jen jedna kráva. Šly jsme zdecimované domů a říkaly si, že to už je konec světa.“ Posléze matce sdělili, že jestli se chce vidět dceru ve škole, musí vstoupit družstva.

V 50. letech Jarmila Rychlíková vystudovala střední pedagogickou školu v Kroměříži a stala se členkou školního pěveckého souboru Čajka. Začala pracovat jako učitelka a provdala se za Stanislava Rychlíka, s nímž se znala od dětství. Věnovala se dětem a začala vyrábět vizovické pečivo. Vstup do KSČ odmítala.

Po amnestii v roce 1960 se z vězení vrátil s podlomeným zdravím bratr Vladimír. V Jáchymově těžil uran bez ochranných pomůcek a jako mnoho dalších vězňů později onemocněl rakovinou. Dožil se sice sametové revoluce, odškodněn ale nikdy nebyl. Nejlepší roky života, které strávil v komunistickém lágru, mu nikdo vrátit nemohl.

Článek podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.