Eva a Hana Sachselovy nikdy nezapomněly na péči britského medika v Bergen-Belsenu

/ /
Eva (vlevo) se sestrou Hanou po válce, během níž strávily přes tři roky v koncentračních táborech.
Eva (vlevo) se sestrou Hanou po válce, během níž strávily přes tři roky v koncentračních táborech.
zdroj: Paměť národa

Když se sestry zotavovaly v květnu 1945 z tyfu a podvýživy, starali se o ně britští studenti medicíny. Jednomu z nich čtrnáctiletá Eva z vděčnosti věnovala své kresby z nemocnice. Andrew Matthews je celý život opatroval a jeho dcery je poskytly Imperial War Museum.

„Já jsem si nemyslela, že to byla nějaká sláva, ale všichni tím byli dojati, že jsem byla schopná malovat a psát po těch letech v koncentrácích. Dostalo se to do britského muzea války, a aniž bych o tom věděla, tak jsem byla kvůli tomu na chvilku slavná,“ vyprávěla Eva Macourková pro Paměť národa. V Bergen-Belsenu se dočkala osvobození s o pět let starší sestrou Hanou a maminkou.

Vzpomínky Evy Macourkové natočila Helena Pěchoučková pro sbírku Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Paměť národa můžete podpořit i Vy vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak na podporte.pametnaroda.cz.

O osudu svazku osmi kreseb, které zobrazovaly scény z táborové nemocnice, se dozvěděla v roce 2003 od jedné z dcer lékaře Andrewa Matthewse, který zemřel v roce 1997. Joanna James jí také prozradila, co pro jejího tatínka kresby znamenaly a že ho odhodlání a statečnost žen v Bergen-Belsenu nasměrovaly k tomu, že se stal gynekologem.

Nejhorší vzpomínky mám z Bergen-Belsenu

Když Andrew Matthews z Bergen-Belsenu na konci května 1945 odjížděl zpět do Anglie, chtěl Evu adoptovat. Dozvěděl se totiž, že oba její rodiče holocaust nepřežili. Maminka zemřela v Bergen-Belsenu 25. dubna 1945, deset dní po osvobození. „Když tam přijeli britští vojáci a viděli nás, tak se strašně vyděsili. Mrtvoly tam ležely vedle živých, rozkládaly se, byl tam strašný puch, a všude lezly šatní vši, které přenášely skvrnitý tyfus. To jsou nejhorší vzpomínky, nezažila jsem nic horšího než těchto pár dní,“ vyprávěla paní Eva.

Eva (vzadu) a Hana osvobozené v nemocnici v Bergen-Belsenu. Zdroj: Paměť národa
Eva (vzadu) a Hana osvobozené v nemocnici v Bergen-Belsenu. Zdroj: Paměť národa

Do Bergen-Belsenu dorazila těsně před příjezdem Britů se sestrou Hanou a maminkou Růženou. Za sebou měly 400 kilometrů dlouhý pochod smrti z pracovního tábora v Christianstadtu do Chebu, odkud Němci vězeňkyně na pokraji smrti odvezli vlakem do Bergen-Belsenu. Osvobození přišlo na poslední chvíli. I poté ale umíraly tisíce vězňů na tyfus a vyčerpání. Eva Macourková vzpomínala, jak se britští vojáci pohybovali po táboře v neprodyšných ochranných oděvech a helmách.

„Někdo z nich nám v dobré víře hodil vepřovou konzervu, což byla velká chyba. Máma toho snědla nejvíc a pak dostala silný průjem. Už předtím byla hodně oslabená,“ vyprávěla Eva Macourková a litovala, že si od maminky brala části jejích přídělů. „Ona se s námi pořád dělila. Děti jsou někdy sobecké, a když mi máma dávala ze svého přídělu chleba, tak jsem ho vzala. Nemyslela jsem na to, že to mámě bude chybět.“

Nezapomenutelné sestry z Československa

Umírající maminku odvezli zdravotníci jinam než Evu s Hanou. „Já jsem to vnímala v polospánku, neměla jsem energii, byla jsem jako loutka. Nebyla jsem schopná se obout, neudržela jsem se na nohou,“ popsala. Po dezinfekci práškem DDT se sestry dostaly do táborové nemocnice. Tam Eva zachránila Haně život, když ji chtěli odvézt jako mrtvou, protože nereagovala na dotazy lékařů. Ztratila totiž dočasně sluch.

Dvanáct britských mediků v Bergen-Belsen. Andrew Matthews je třetí zprava v horní řadě. Zdroj: Paměť národa
Dvanáct britských mediků v Bergen-Belsen. Andrew Matthews je třetí zprava v horní řadě. Zdroj: Paměť národa

„Začala jsem křičet slabou angličtinou, že žije a že je moje sestra, ať ji tam nechají. Oni mě pochopili, proto mi ji tam nechali,“ uvedla s tím, že pak se o ně starali britští medici a sestry ze Švýcarského červeného kříže.

Andrewovi Matthewsovi bylo v té době dvacet let a studoval druhým rokem na lékařské fakultě při nemocnici St. Mary v Londýně. Na přelomu března a dubna 1945 vyslyšel výzvu a přihlásil se jako dobrovolník na pomoc osvobozeným v Holandsku. Dvanáct vybraných mediků nakonec odjelo do Bergen-Belsenu, kam dorazili 2. května 1945. Svůj příchod na ženské oddělení popsal takto:

„Výkřiky a nářky, bzučení hmyzu a zápach, to byl koktejl, který nemohl zapomenout nikdo. Bylo mi zle… Těla ležela bez pohnutí. Byli to živí mrtví, kteří mne děsili, lidské trosky, napůl nahé a umírající, zbavení veškeré naděje a důstojnosti.“

Jedna z kreseb zachycujících jeden den v nemocnici v Bergen-Belsenu. Všechno kresby najdete ve fotogalerii na konci článku. Zdroj: Paměť národa/s laskavým svolením Joanny James a Sally Harris
Jedna z kreseb zachycujících jeden den v nemocnici v Bergen-Belsenu. Všechno kresby najdete ve fotogalerii na konci článku. Zdroj: Paměť národa/s laskavým svolením Joanny James a Sally Harris

Andrew pomáhal v Bergen-Belsenu do konce května a k srdci mu přirostly zejména Eva a Hana. „Po prožité hrůze a zoufalství, které jsem pociťoval dříve, připadaly mi jako symbol nesmrtelnosti mládí a naděje. I přes dlouhé utrpení si dokázaly zachovat svoji ženskost. Tiše, důstojně, aniž by si stěžovaly, usmívaly se svými milými úsměvy vždycky, když je kdokoliv přišel ošetřit,“ popsal Andrew Matthews.

Sympatie byly vzájemné. Sestry svému oblíbenému lékaři na rozloučenou darovaly kresby, které Eva nakreslila. Zachycují den v táborové nemocnici a doprovází je popisky v angličtině. Eva a Hana Sachselovy na jeho starostlivou péči, laskavost a smysl pro humor nikdy nezapomněly. Také Andrew Matthews na ně myslel celý život – s obavou, že po jeho odjezdu skvrnitému tyfu podlehly. Vyprávěl o nich svým dcerám Joanně a Sally a pátral po jejich osudu. Marně. Až po jeho smrti v roce 1997 zjistily jeho dcery, že Eva i Hana žijí.

Smutný návrat do Plzně

Z Bergen-Belsenu se obě sestry vrátily do rodné Plzně, odkud musely odjet s maminkou v lednu 1942 transportem do Terezína. Jejich tatínka Alfreda gestapo zatklo hned v první den války, 1. září 1939.

Sachselovi s přáteli v roce 1937: zleva pan Glaser, tatínek Alfred Sachsel, paní Glaserová, Hanička Glaserová, maminka Růžena, Eva, Hana, paní Lewitová s dcerou Hanou. Zdroj: Paměť národa
Sachselovi s přáteli v roce 1937: zleva pan Glaser, tatínek Alfred Sachsel, paní Glaserová, Hanička Glaserová, maminka Růžena, Eva, Hana, paní Lewitová s dcerou Hanou. Zdroj: Paměť národa

„Měla jsem hezké dětství, bezstarostné, a láskyplné rodiče, o pět let starší sestru, se kterou jsme nikdy neměly spory. Teprve po okupaci jsem pochopila, že jsem jiná než ostatní děti,“ vyprávěla s tím, že do té doby si svůj židovský původ neuvědomovala. Její rodiče byli čeští vlastenci, Eva navštěvovala českou školu. „Slavili jsme chanuku i Vánoce. Měli jsme doma stromeček, aby nám to nebylo líto,“ popsala paní Eva.

Eva Sachselová v roce 1946. Zdroj: Paměť národa
Eva Sachselová v roce 1946. Zdroj: Paměť národa

Jako osmiletá dívka proto nemohla pochopit, že se její tatínek ocitl ve vězení jen kvůli tomu, že byl Žid. Nacisté ho věznili nejdříve ve věznici Bory v Plzni, odkud ho převezli do koncentračního tábora v Buchenwaldu. Zemřel v listopadu 1942 v Osvětimi a nacisté oznámení o jeho smrti poslali jeho ženě do Terezína.

Smrt rodičů na sestry Sachselovy dolehla naplno po návratu do Plzně. Evě bylo čtrnáct a Haně devatenáct a záhy zjistily, že kromě rodičů přišly i o domov. V jejich čtyřpokojovém bytě se usadily dvě české rodiny.

„Zazvonily jsme tam a přišla taková starší paní, a zlýma očima se na nás podívala. Řekly jsme jí, že jsme se přišly zeptat, jestli můžeme zpátky do našeho bytu. Byla to zastánkyně práv dělnické třídy a řekla, že je ten byt je pro nás dvě moc velký a vlastně nás vyhodila,“ popsala návrat paní Eva.

Měla jsem štěstí

Útočiště našly u židovské rodiny Brumlíkových a ozvali se jim i příbuzní, kteří před válkou emigrovali do Kanady a našli sestry v seznamu přeživších. „Chtěli si nás vzít obě. Hanička ale byla zamilovaná, takže jsem jela do Kanady sama,“ vyprávěla Eva s tím, že v Montréalu vydržela půl roku.

Eva Macourková při natáčení pro Paměť národa v roce 2015. Foto Helena Pěchoučková
Eva Macourková při natáčení pro Paměť národa v roce 2015. Foto Helena Pěchoučková

Vrátila se na konci roku 1947. Stýskalo se jí po sestře. Ta se mezitím provdala a se svým mužem Karlem Kumperou se usadili v Ústí nad Labem. Eva žila s nimi a po maturitě začala studovat vysokou školu v Praze. „Měla jsem zase jednou štěstí, byla jsem přijata ke studiu anglistiky na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy.“

Bydlela ve vile na Bořislavce u kamarádky Heleny Teigové-Stachové, dnes překladatelky z polštiny. Po promoci začala pracovat na ministerstvu zahraničních věcí, vdala se a usadila se v Praze, kde přivedla na svět dceru Evu. Později pracovala jako překladatelka a tlumočnice.

Do Bergen-Belsenu se vrátila v roce 2005 na oslavy 60. výročí osvobození. V doprovodu své vnučky navštívila místo, kde byla pohřbena její maminka. I přes hrůzy prožité za války v Terezíně, v rodinném táboře v Osvětimi, v pracovním lágru Christiandstadt, při pochodu smrti a nakonec v Bergen-Belsenu se dokázala radovat ze života a z maličkostí, které přinášel.

Zemřela v 86 letech v roce 2017 a její vzkaz pro budoucí generace zněl: „Aby si vážili toho, co mají, a nebyli neskromní.“ Její sestra Hana ještě žije, v únoru oslavila 95. narozeniny.

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Připravila ho redakce Magazínu Paměti národa s využitím vzpomínek pamětníků ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Budeme vděční pokud nás podpoříte drobnou částkou i Vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!
Fotografie (10)

Poběží za strýce, kterému StB rozvrátila život, ale nezlomila ho

/ /
René Matoušek na fotografii v trestním spisu. Zdroj: Paměť národa
René Matoušek na fotografii v trestním spisu.
zdroj: Paměť národa

Zatýkání, vazby a věznění v době normalizace neblaze poznamenaly život Reného Matouška. Liberecký chartista se ze svobody po sametové revoluci dlouho neradoval. Zemřel v roce 1992 za nevyjasněných okolností. Jeho památka ožije na Běhu pro Paměť národa, který za něj poběží jeho synovec Matouš Matoušek.

Matouš Matoušek se narodil až po smrti svého strýce a vloni připomněl jeho statečnost na Běhu pro Paměť národa v pražské oboře Hvězda. S jménem svého strýce na tričku na trati na deset kilometrů zvítězil. Talentovaný běžec na lyžích ze Ski klubu Jablonec nad Nisou se na start Běhu pro Paměť národa postaví znovu. Tentokrát v Liberci–Vratislavicích a opět s myšlenkou na svého strýce.

Matouš Matoušek na Běhu pro Paměť národa v roce 2020. Foto: Post Bellum
Matouš Matoušek na Běhu pro Paměť národa v roce 2020. Foto: Post Bellum

Benefiční Běh pro Paměť národa připomene od čtvrtka 20. do neděle 23. května oběti totalitních režimů a také hrdiny, bojující za svobodu a demokracii.

„Táta mi o Rendovi vyprávěl už jako malému a jak jsem rostl, dozvídal jsem o něm víc a víc,“ řekl Matouš Matoušek, student jabloneckého gymnázia Dr. Randy. „Díky strýci mám dobrý obrázek o době totality před rokem 1989. Souhrou okolností se dostal do křížku s komunistickým režimem, a kdo ví, jak to bylo v roce 1992 s jeho koncem.“

Osmnáctiletý mladík si uvědomuje, že demokracie, za kterou bojoval jeho strýc, není v Česku ani v dalších zemích daná navždy. „Občas mě děsí, jak jsme blízko k tomu, aby se vývoj zlomil na špatnou stranu,“ upozorňuje. Co znamená „špatná strana“, okusil jeho strýc René Matoušek poprvé ve věku, v němž je nyní jeho synovec Matouš. Do vězení dostal jako osmnáctiletý za nepodařený pokus o útěk za hranice totalitního Československa v roce 1969. 

První věznění

René Matoušek se narodil 11. července 1951 a jeho bratr Jiří o deset let později 20. dubna 1961.  Oba hodně zasáhlo obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Ačkoli bylo Jiřímu pouze sedm let, vzpomínky na srpnové dny se mu vryly do paměti i tím, že se tehdy sedmnáctiletý René vracel domů pozdě v noci, poněvadž demonstroval proti vpádu okupantů.

Bratře René a Jiří Matouškovi na konci 60. let 20. století. Zdroj: Paměť národa
Bratře René a Jiří Matouškovi na konci 60. let 20. století. Zdroj: Paměť národa

Rok po okupaci se René přidal k demonstrantům, kteří protestovali proti okupaci – 21. srpna 1969 už nešli proti Čechoslovákům sovětští vojáci. Demonstranty bili, zraňovali a zabíjeli naši policisté a příslušníci Lidových milicí. Po této trpké zkušenosti se René Matoušek rozhodl z Československa utéct na Západ. Na hranici ho ale chytli pohraničníci. „Zavřeli ho do vazby v Ruzyni a drželi ho tam tři čtvrtě roku,“ řekl Paměti národa Jiří Matoušek, Matoušův otec a Reného bratr. „U soudu pak dostal podmínku a mohl z Ruzyně ven.“

I letos organizujeme Běh pro Paměť národa! Ale tak, aby na nás Covid-19 nemohl. Poběžíme o víkendu od 20.–23. května 2021, jednotlivě anebo s rodinou, na tratích, které budou připraveny ve vybraných městech ČR. Anebo si místo sami zvolte, kdekoliv. Všichni, kteří se vydají na trať, přispějí na další natáčení vzpomínek pro Paměť národa. Vše najdete na www.behpropametnaroda.cz, kde se, prosíme, registrujte. Děkujeme. Sportu zdar!

Tehdy svého staršího bratra navštívil ve vězení poprvé jako osmiletý školák. Netušil, že takových návštěv v dalších dvaceti letech zažije mnoho. „Renda měl dva nebo tři těžce zhmožděné nehty a já se ho zeptal: ‚Brácha, co to máš s těmi nehty?‘“ prohlásil Jiří Matoušek. „Stál tam s námi dozorce, a tak se Renda jen tak usmál a odpověděl: ‚Přibouchl jsem si ruce do dveří.‘ Byl jsem sice ještě malý, ale ne hloupý. Řekl jsem: ‚A vy si v kriminále za sebou zavíráte sami dveře? Tam máte kliku zevnitř, že sis ty prsty přibouchl?‘ On se jenom usmál a dodal: ‚Nemudruj.‘“

Nový život v Liberci

Po návratu z vazby se René přestěhoval z Prahy do Liberce a živil se jako řidič tramvaje, ve které si pouštěl rebelské písně Karla Kryla. Komunističtí funkcionáři dopravního podniku však Renému Matouškovi jeho pobuřování spočítali ve chvíli, kdy udělal jako řidič chybu a nepočkal na výhybně při křižování na protijedoucí tramvaj. Oba vozy se sice podařilo včas zastavit, ale nadřízení ho potrestali. 

René Matoušek jako hostinský na začátku 70. let 20. století. Zdroj: Paměť národa
René Matoušek jako hostinský na začátku 70. let 20. století. Zdroj: Paměť národa

„Obvykle chybující řidiče přeřazovali na jinou práci na šest týdnů,“ vysvětlil Jiří Matoušek. „Ale tehdy přišel náměstek ředitele a řekl: ‚Matoušek a šest týdnů? Ne, šest měsíců!‘ Odbory se Rendy nezastaly, a tak z nich vystoupil a napsal několik otevřených dopisů. Jeden z nich i na P.O.Box Rádia Svobodná Evropa v Londýně a kvůli tomu se dostal později k soudu.“

Rebel René se do křížku s normalizační justicí dostal kvůli letákům, ve kterých  burcoval československou veřejnost, aby si vzala příklad z polské Solidarity a bojovala za demokracii nebo za svobodu slova. „Na letácích nebyly žádné výzvy k násilí. Rendu přesto policajti zatkli a obvinili z pobuřování,” uvedl Jiří Matoušek, který se o bratrově zatčení dozvěděl na vojně na Slovensku. 

Soudní síň, do které Jiří dorazil s maminkou, zela prázdnotou. „Všichni Rendovi kamarádi a známí se báli přijít, aby je s ním estébáci nespojovali. Proces vedla předsedkyně Okresního soudu v Liberci Milada Rosenbergová a Rendu si vychutnávala,“ řekl Jiří Matoušek. „Dělala narážky na věrnost jeho ženy, diktovala do protokolu zkreslené Rendovy výpovědi. Když se bránil, řekla mu, že mluví tak strašně, že musí jeho slova přeformulovat.“

Jiří Matoušek pak vyprávěl o průběhu procesu svým kamarádům. „Většinou šlo o vysokoškoláky a nevěřili, že je něco takového možné, že přece nejsou padesátá léta,“ podotkl. „Tak jsem je vzal jednou s sebou a sami viděli, co soudkyně Rosenbergová předvádí. Jezdili se mnou pak i na další jednání, i když hodně riskovali. Při výjezdu z Prahy nás vždycky sledovali estébáci ve volze.“

K soudu ho vodili spoutaného jako vraha

René Matoušek dostal nejprve obhájce ex-offo, který ho spíše špinil, než aby ho hájil. „Pak jsme sehnali jiného advokáta. Ten řekl, že o rozsudku je stejně předem rozhodnuto a Renda že má jedinou šanci, jak dostat nižší trest – omluvit se a říci, že svého činu lituje. Což ale brácha odmítl. Nakonec dostal jako advokáta ex-offo libereckého Ivana Muchu. Za Rendu se rval tak, že na to mohl sám doplatit. Bráchovi sice stejně nepomohl, ale Renda alespoň věděl, že proti soudkyni nestojí sám.“

Obžaloba Reného Matouška z roku 1983. Zdroj: Paměť národa
Obžaloba Reného Matouška z roku 1983. Zdroj: Paměť národa

Milada Rosenbergová potrestala Reného Matouška za pobuřování 18 měsíci vězení. Estébáci se mu však postarali ještě o jedno jeho trestní stíhání. Za dopis adresovaný Rádiu Svobodná Evropa, které komunisté označovalli za štvavou vysílačku, ho obvinili z poškozování zájmů republiky v zahraničí.

„Rendu vozili k soudu z věznice na plzeňských Borech v klepetech jako medvěda, jako největšího vyvrhele,“ vzpomínal Jiří Matoušek. „Řetízky měl na nohou i na rukou a spojovaly se mu na opasku. Soudkyně tvrdila, že dopis Svobodné Evropě se do Československa vrátil jako nedoručený a pošta ho otevřela, aby zjistila, kdo ho poslal, a mohla mu ho vrátit. Tak se údajně přišlo na jeho protistátní obsah.“

Tvrzení obžaloby, že se dopis z Anglie vrátil, René Matoušek zpochybňoval podle razítka na obálce a žádal potvrzení britské pošty, že dopis poslala zpět. Soudkyně hlavní líčení odročila. „Příště na dopisu chyběl kus s razítkem. Někdo ho utrhl, asi estébáci. Ani si nedali práci s tím, aby razítko třeba zfalšovali, tak si byli jistí svou mocí,“ upozornil Jiří Matoušek. 

„Brácha na utržené razítko upozornil. Soudkyně se na něj podívala a sladce mu povídá: ‚Pane Matoušku, chcete snad naznačit, že se orgány činné v trestním řízení dopustily falšování důkazů? V tom případě vám přidám ještě tři roky.‘ Renda už raději mlčel a Rosenbergová mu k osmnácti měsícům ‚nadělila‘ další čtyři měsíce.“

Při otrocké práci se sklem na Borech si zničil ruce

Po skončení procesu požádal advokát Ivan Mucha, zda by soudkyně nesvolila ke krátkému setkání mezi Reném Matouškem a jeho manželkou. „Milada Rosenbergová odpověděla: ‚Ale paní Matoušková, copak vám nestačilo, že jste viděla manžela hodinu a půl v soudní síni?‘ a žádost advokáta zamítla.“

René Matoušek si odpykával skoro dvouletý trest ve plzeňské věznici Bory, kde se potkal s dalšími politickými vězni, mimo jiné i s Václavem Havlem. Na Borech podepsal Chartu 77. „Na návštěvy jsme směli jen jednou za půl roku. Maminku jsem s sebou ale nebral. Kdyby Rendu viděla, strašně by trpěla,“ uvedl Jiří Matoušek.

„Na Borech pracovali vězni pro jabloneckou Preciosu a dělali tam v otřesných podmínkách skleněné šatony. Renda měl na dlaních a prstech centimetrové rýhy, do krve rozpraskanou kůži a napuchlé ruce, snad dvakrát větší než normálně. Když někdo jako nováček nestíhal, ostatní vězni mu to dávali sežrat. Kvůli neplnění extrémně vysokých norem se totiž všem krátily příděly jídla.“

Dětem řekla, že táta je na vojenském cvičení

Manželka i maminka Reného se za jeho uvěznění styděly. Paní Matoušková proto synovi a dceři řekla, že je táta na dlouhém vojenském cvičení. Pravdu jim nakonec řekl Jiří Matoušek. Vysvětlil jim, že tatínek neudělal nic zlého, že nekradl, neloupil ani nikoho nezabil. Jen měl jiné názory než skupina lidí, která v této zemi vládne, a říkal je nahlas.

René Matoušek se svými dětmi na konci 70. let 20. století. Zdroj: Paměť národa
René Matoušek se svými dětmi na konci 70. let 20. století. Zdroj: Paměť národa

Během doby, kdy byl jeho bratr ve vězení, seznámil Jiří Matoušek s jeho případem chartistku Danu Němcovou, která stála u vzniku Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Díky ní odvysílaly jeho příběh protikomunistické zahraniční rozhlasové stanice Hlas Ameriky a Svobodná Evropa, což velmi pomohlo jeho mamince. Dlouho se totiž před lidmi styděla za syna v kriminále, ačkoliv věděla, že neudělal nic zlého.

„Hlas Ameriky i Svobodnou Evropu u nás poslouchala spousta lidí. Maminka pracovala v dílně v podniku Nářadí Praha a tam zjistila, že Renda není pro mnoho lidí žádný kriminálník,“ uvedl Jiří Matoušek. „Někteří kolegové za ní po vysílání Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy přišli a poděkovali jí za Rendu, že aspoň někdo v komunistické zemi nedrží hubu. Dokonce mezi sebou vybrali peníze pro jeho rodinu a mamince je předali.“

Téměř dva roky odloučení však stály Reného Matouška manželství. „Estébáci nedali mé švagrové pokoj a tvrdili, že život s Rendou stejně nemá cenu, poněvadž se nezmění, a i když se z basy vrátí, bude stejně zase časem zavřený. Nakonec se s ním rozvedla ještě před jeho propuštěním,“ konstatoval Jiří Matoušek. „Rendu chtěli v base zlomit tak, že mu dali na celu reproduktor a pouštěli mu údajnou soulož jeho ženy s jiným mužem!“

Vyhodili ho z práce, vzali mu byt a otrávili psa

René Matoušek se vrátil z věznice na Borech na Štědrý den 1984. Žádal, aby ho pustili alespoň o den dříve, ale velitel věznice zůstal neoblomný. „Z Plzně jsem odvezl Rendu do Prahy a on si přál jet hned za rodinou. Rozmluvil jsem mu to a zůstal několik dnů u nás,“ poznamenal Jiří Matoušek. „Jeho manželka i s dětmi se už stejně z jejich bytu odstěhovaly.“

Po propuštění z vězení Dopravní podnik Liberec Rendu propustil i z práce a vzal mu také podnikový byt. Jeden z mála libereckých chartistů začal pracovat jako řidič v podniku Lipo a žil na ubytovně. „Pil víc než předtím, ale určitě nebyl alkoholik,“ uvedl Jiří Matoušek.

Obžaloba za šíření petice Několik vět. Zdroj: Paměť národa
Obžaloba za šíření petice Několik vět. Zdroj: Paměť národa

René Matoušek jezdil občas do Prahy, kde udržoval styky s chartisty. StB na něj stále dávala velký pozor. „Renda si pořídil psa, boxera, a měl ho hodně rád,“ prohlásil Jiří Matoušek. „Ale někdo mu ho po pár měsících otrávil. Renda dal psa k veterináři na pitvu. Ten zjistil, že pes má v sobě opravdu jed. Ale ne obyčejný. Rendovi řekl, že takový jed se nedá běžně sehnat a úřady ho pečlivě evidují. Renda si myslel, že mu psa otrávili estébáci.“

Na konci osmdesátých let sílil odpor proti vládě KSČ a oba bratři chodili na demonstrace na Václavském náměstí v lednu 1989 během tzv. Palachova týdne.

„Dostal jsem taky naloženo od policajtů a podepsal jsem Chartu 77. Když jsem to řekl třem svým kamarádům, připojili se ke mně,“ svěřil se Jiří Matoušek. „Bál jsem se, co mi poví maminka. Měla celou dobu strach, abych se do něčeho nezapletl a neskončil v base jako Renda. Překvapila mě ale. V klidu mi řekla, že jsem udělal dobře.“

Když na začátku léta 1989 vznikla petice Několik vět, vyzývající k demokratickým změnám v Československu, René Matoušek sháněl pod petici podpisy. Získal jich devět a vysloužil si znovu trestní stíhání. V komunistických krajských novinách Průboj se ho snažili očernit.

Překvapující rozsudek ze 17. listopadu 1989

„Proces s Rendou vyšel na 17. listopad 1989. Atmosféra byla úplně jiná než u soudu na začátku osmdesátých let. Rendu přišlo podpořit kolem třiceti lidí a nebáli se na chodbě před jednací místností říct, co si o všem myslí. Ale stejně jsem byl přesvědčený, že Renda dostane jako recidivista tři roky natvrdo. Obžaloval ho stejný prokurátor jako minule, Petr Rydvan, později úspěšný liberecký advokát. Rendu hájil znovu advokát Ivan Mucha.“

René Matoušek v listopadu 1989. Zdroj: Paměť národa
René Matoušek v listopadu 1989. Zdroj: Paměť národa

Hlavní líčení trvalo asi hodinu a půl. Po vyhlášení rozsudku zůstali všichni jako zkoprnělí. Soudce Stanislav Černý, člen komunistické strany, totiž Reného Matouška zprostil obžaloby s odůvodněním: „Tiskovina Několik vět nenarušuje zájem socialistického státu na zachování veřejného pořádku.“ Soudce uvedl, že požadavky obsažené v Několika větách jsou v souladu s československou ústavou i mezinárodními dokumenty, jako kupříkladu s Všeobecnou deklarací lidských práv.

Po dobrém konci procesu je vzal Jiří Matoušek do hospody na kořalku. Pak se přesunul do Prahy na studentskou demonstraci a stal se svědkem běsnění příslušníků Pohotovostního pluku na Národní třídě. Bratři se poté v hektické revoluční době téměř neviděli: 

„Byl jsem v Občanském fóru v podniku Textil Oděvy a práce v něm mě úplně pohltila. Brácha dělal revoluci v Liberci. Ale brzy přišel o iluze. Občanské fórum tam ovládli Petr Čermák nebo Přemysl Sobotka a další lidi, kteří před listopadem 1989 proti režimu nedělali nic. Bráchu při demonstracích jednou vystrčili na balkon radnice, aby se pochlubili: Vidíte, i my tady máme svého disidenta a chartistu! Když se chtěl zapojit do obnovy sociální demokracie, rychle s tím přestal, protože kolem sebe viděl jen kariéristy. Připadal mi jako nevlastní bratr Karla Kryla, stejně jako on také záhy po sametové revoluci tvrdil, že se vlády ujali špatní lidé.“

Zatímco řada rychlokvašených revolucionářů se dostala do vysokých funkcí, René Matoušek dostal podřadnou práci na úřadě a rychle ji opustil.

Nepřeháněl, historie mu dala za pravdu

„Brácha pak žil jen z invalidního důchodu. Před svou smrtí bral jen kolem necelých tisíce dvou set korun měsíčně. Za svůj pobyt ve vězení dostal jen zálohu deset tisíc korun, zatímco estébáci odcházeli od policie s obrovským odstupným,“ podotkl Jiří Matoušek. „Po sametové revoluci jsme se názorově rozcházeli. Renda byl po zkušenostech z Liberce velmi skeptický a rozpaky v něm vyvolával také Václav Klaus, jemuž jsem já bezmezně věřil a obdivoval ho. Myslel jsem si, že brácha přehání, ale historie mu dala za pravdu.“

René Matoušek po roce 1989 při práci v Občanské prověrkové komisi. Zdroj: Paměť národa
René Matoušek po roce 1989 při práci v Občanské prověrkové komisi. Zdroj: Paměť národa

Jiří Matoušek dodal, že se jeho bratr po ztrátě iluzí o mnoha představitelích nového režimu propadal do stavů, které řešil alkoholem. „Řekl jsem mu, že dokud se nesrovná, přestanu se s ním stýkat,“ přiznal Jiří Matoušek. „Dnes si myslím, že jsem na něj byl moc přísný. Když jsem točil o Rendovi reportáž do České televize s Markem Wollnerem a bavili jsme se o Rendově pití, Marek Wollner se na mě obořil: ‚Pane Matoušku, kdybych prožil to, co váš bratr, pil bych jako zvíře!‘“

Podle policie se oběsil. Ale málokdo tomu věřil

René Matoušek zemřel podle zápisu v noci z neděle na pondělí 23. března 1992. Soused ho našel až v pátek ráno za nezamčenými dveřmi oběšeného na kravatě na prostředním pantu od dveří. Někteří jeho přátelé si však myslí, že si život nevzal sám, ale stal se obětí pomsty.

„Kolem jeho smrti jsou velké pochybnosti. Divná byla poloha jeho těla po oběšení. K jeho identifikaci nezavolali nikoho z rodiny ani z jeho nejbližších přátel, ale někoho z Jablonce nad Nisou,“ prohlásil Jiří Matoušek. „Když přijela doktorka ze záchranky a chtěla ověřit, jestli je Renda opravdu mrtvý, zakázali jí přiblížit se k němu. Proto nepodepsala úmrtní list.“

U soudní pitvy Reného Matouška na patologii v Turnově si přáli být dva liberečtí patologové jako pozorovatelé. S chartistou se jeden z nich znal.

„Do Turnova jeli, ale liberecký okresní státní zástupce jim nedal svolení, aby se pitvy zúčastnili,“ řekl Jiří Matoušek. „Nejpodivnější ale byla svědectví dvou žen, když se po Liberci rozkřikla Rendova smrt. Jedna z nich tvrdila, že se s ním viděla ve středu u Komerční banky, tedy dva dny po jeho údajné sebevraždě. Druhá žena dosvědčila, že s ním mluvila dokonce ve čtvrtek večer. Zazvonil u jejího bytu a chtěl dovnitř. Byl pod vlivem alkoholu a doprovázel ho neznámý muž. Renda ho prý odháněl.“

Ženu, která Reného Matouška, potkala u banky dva dny po jeho úředně stanovené smrti, si liberecká policie znovu pozvala k výslechu do Pastýřské ulice. „Vyslýchali ji šest hodin. Prý na ni řvali: ‚Ty stará krávo, kdo ti to nakukal?! Proč z nás děláš voly?‘“ konstatoval Jiří Matoušek. „Když ji pustili, řekla, že jméno Matoušek už nechce nikdy slyšet. Sám jsem pak zjistil, že Rendovu smrt vyšetřoval také nadpraporčík, který u něj před rokem 1989 dělal jako estébák domovní prohlídku.“

Jeho smrt prospěla těm, kteří neměli čisté svědomí

Jiří Matoušek nepochybuje o tom, že po bratrově smrti si hodně lidí oddechlo. René Matoušek totiž pracoval v Občanské prověrkové komisi a vyšetřoval nelidské chování bachařů a vedení věznice v Liberci-Minkovicích k politickým vězňům. Zabýval se také zločinnými skutky estébáků. Pracoval na rozkrývání machinací v podniku zahraničního obchodu Skloexport.

René Matoušek na portrétní fotografie z občanského průkazu. Zdroj: Paměť národa
René Matoušek na portrétní fotografie z občanského průkazu. Zdroj: Paměť národa

„Konkrétně se jednalo o vyvádění majetku do Austrálie bývalým komunistickým vedením Skloexportu, z nějž se po revoluci stal management,“ vysvětlil Jiří Matoušek. „Renda navíc dostal podepsaný dopis, v němž ho autor upozorňoval, že tehdejší poslanec České národní rady a republikový místopředseda ODS Petr Čermák zpronevěřil před rokem 1989 peníze horolezeckého oddílu na zahraniční expedici.“

Na pohřeb Reného Matouška dorazila spousta lidí z různých společenských skupin. Soustrastný dopis poslal jeho rodině tehdejší prezident Václav Havel. „Jemu Renda na rozdíl o mnoha jiných politiků věřil,“ prohlásil Jiří Matoušek.

Když mluví o současné situaci v České republice, staví se pamětník velmi kriticky k prezidentovi Miloši Zemanovi a k premiérovi Andreji Babišovi. „Na Hradě sedí arogantní, sprostý, mstivý a zákeřný stařec, který zemi rozděluje, místo toho, aby ji spojoval,“ dodal Jiří Matoušek.

 „Premiér Babiš byl členem KSČ a agentem Státní bezpečnosti, četnost jeho lží v politice je nezměrná, bezskrupulózně si za státní peníze kupuje hlasy voličů a asi nás zadlužuje. U moci ho drží komunisté. O co si Babišově vládě řeknou, na to jim přikývne. Kdyby žil Renda, byl by z toho pološílený a možná ještě militantnější než za totality. Současná politická situace by ho určitě rozdrtila.“

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Připravila ho redakce Magazínu Paměti národa s využitím vzpomínek pamětníků ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Budeme vděční pokud nás podpoříte drobnou částkou i Vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Ještě na stupních vítězů jsme tomu nemohly uvěřit. Příběh Jarmily Králíčkové

/ /
Československé reprezentatky v pozemním hokeji se umístily na olympijských hrách v Moskvě v červenci 1980 na druhém místě – za Zimbabwe, před Sovětských svazem. Jarmila Králíčková sedí uprostřed na zemi. Foto:  ČTK/Jiří Kruliš
Československé reprezentatky v pozemním hokeji se stříbrnými medailemi na olympijských hrách v Moskvě v červenci 1980, kde se umístily za Zimbabwe a před Sovětských svazem. Jarmila Králíčková sedí uprostřed na zemi.
zdroj: ČTK/Jiří Kruliš

Jarmila Králíčková se podílela na historickém úspěchu československého pozemního hokeje — stříbru z olympijských her v Moskvě 1980, kde se ženský pozemní hokej objevil vůbec poprvé.

Tato olympiáda byla silně poznamenána bojkotem mnoha zemí kvůli invazi Sovětského svazu do Afghánistánu. Účast odmítly USA, západní Německo, Norsko, ale i Čína, Keňa nebo Japonsko, další země svůj nesouhlas s invazí vyjádřily startováním pod olympijskou vlajkou, a nikoliv pod svou vlastní.

I letos organizujeme Běh pro Paměť národa! Ale tak, aby na nás Covid-19 nemohl. Poběžíme o víkendu od 20.–23. května 2021, jednotlivě anebo s rodinou, na tratích, které budou připraveny ve vybraných městech ČR. Anebo si místo sami zvolte, kdekoliv. Všichni, kteří se vydají na trať, přispějí na další natáčení vzpomínek pro Příběhy 20. století. Vše najdete na www.behpropametnaroda.cz, kde se, prosíme, registrujte. Děkujeme. Sportu zdar!

Na začátku turnaje to pro československé pozemkářky nevypadalo vůbec dobře. Ve třetím zápase však senzačně porazily favorizovanou Indii a do konce turnaje už neprohrály. O stříbru se rozhodlo v zápase proti Polsku, který sledovala Jarmila Králíčková z lavičky. Byl to pro ni ještě větší nervák, než kdyby byla v bráně. Sledovala dvě neproměněné penalty a drama až do konce. O výhře 1:0 rozhodla střídající Jana Lahodová. „Ještě na stupních vítězů, když jsme dostávaly medaile, jsme tomu nemohly věřit, vůbec jsme se z toho nemohly vzpamatovat.“

Dětství ve znamení sportu

Narodila se jako Jarmila Bejlková 11. května 1944 v Praze.  Otec, Jaroslav Bejlek, se živil jako úředník, matka, Štěpánka Bejlková, rozená Holečková, pracovala v Československém rozhlase jako členka činohry. Kvůli zaměstnanosti rodičů ji společně s babičkou vychovávaly její dvě starší sestry Jiřina a Božena.

Jarmila Králíčková v dresu československé reprezentace v roce 1980. Zdroj: Paměť národa
Jarmila Králíčková v dresu československé reprezentace v roce 1980. Zdroj: Paměť národa

Sportovně založená Jarmila se v dětství kamarádila převážně s kluky. Hráli hlavně fotbal, házenou a vybíjenou a k jejím oblíbeným předmětům tak přirozeně patřil tělocvik. Vzpomíná, že nemuseli nosit jednotný cvičební úbor, protože v poválečné době ničeho moc nebylo. 

V době komunistického puče jí byly čtyři roky, takže se až později dozvěděla, že kvůli němu přišel její tatínek o práci zemského rady a musel nastoupit do  výroby. „To ho dost zdeptalo, měl z toho pak ve stáří cukrovku. Pracoval jako vedoucí skladu v podniku Kovoslužba.“ 

První vnímání politiky má spojené se základní školou: „V padesátém roce jsem nastoupila do první třídy, tam se občas něco povídalo. Když jsem chodila do druhé nebo třetí třídy, to bylo období Slánského, tak jsme měli v čítankách a knížkách zalepené jeho jméno. To mi otec poté vysvětloval.“

Brankářkou Slavie Praha

V deseti letech začala Jarmila s kamarádkou ze školy chodit na Letnou do atletického oddílu Sparty. Trénoval je mistr republiky v běhu na 800 metrů Čeněk Hanka. U atletiky Jarmila však dlouho nevydržela, ve třinácti letech začala hrát pozemní hokej v klubu TJ Dynamo Praha, který se později vrátil k původnímu jménu SK Slavia Praha. 

„Neměli brankářku a já měla zkušenosti s kopáním si s klukama, tak jsem šla do brány. Zalíbilo se mi to a vydrželo mi to celých čtyřicet let.“ Do „áčka“ Slavie se dostala už v šestnácti letech. „Byly jsme na dobré druhé, třetí příčce a později jsme se vylepšovaly a vylepšovaly, až jsme byly čtrnáctkrát mistry Československa“. 

Začátky s pozemním hokejem v sezoně 1957–58. Zdroj: Paměť národa
Začátky s pozemním hokejem v sezoně 1957–58. Zdroj: Paměť národa

I na evropské půdě Slavia zaznamenala úspěchy, v roce 1976 byla tehdy dvaatřicetiletá Jarmila u vybojování bronzové medaile v Poháru mistrů evropských zemí. V deníku Večerní Praha se tehdy psalo: „Obě družstva Slavie produkovala velmi kolektivní pojetí umocněné typicky českým vtipem. Přesto na sebe upozornili i někteří jednotlivci. V družstvu žen prokázala nejednou velké umění brankářka Jarmila Králíčková.“

Maturita a svatba

Jarmila musela skloubit sport s péčí o rodinu a prací sekretářky ve Slavia Sportu. Vdala se rok po maturitě za Františka Králíčka a pozemního hokeje se nechtěla vzdát ani po narození syna Petra. Naštěstí jí pomáhala její tchýně, se kterou měla velmi dobrý vztah.

Slavobrána z hokejek na svatbě na Staroměstské radnici v roce 1962. Zdroj: Paměť národa
Slavobrána z hokejek na svatbě na Staroměstské radnici v roce 1962. Zdroj: Paměť národa

„Považovaly jsme to trochu za takový sportovní únik. Ženy to měly těžší v tom, že přišly v sobotu a v neděli ze zápasů, a musely vyprat, vyžehlit, uvařit, postarat se o rodinu,“ komentuje Jarmila Králíčková postavení žen v době své sportovní kariéry. Nemyslí si, že se dnes situace u pozemkářek příliš změnila: „Nemají to o moc jednodušší. Není to profesionální sport, je to zájmová činnost.“

Kvůli soustředěním si musela brát v práci volno, ale pozemní hokej ji tak naplňoval, že v něm pokračovala. Přitom snila o studiu na Fakultě tělesné výchovy a sportu na Univerzitě Karlově, ke kterému se však dostala až mnohem později.

Srpnovou okupaci 1968 prožila v Jugoslávii, kam slávistické hráčky a jejich rodiny jezdily na dovolenou za spřátelenými házenkářkami. Informacím o invazi vojsk Varšavské smlouvy uvěřily až po zhlédnutí záběrů v televizi. „Musely jsme tam zůstat asi o měsíc déle, protože jsme se nemohly dostat do Prahy. Byly jsme z toho vyděšené, bály jsme se o sebe, o děti.“ Dodává však, že po návratu situaci nevěnovaly takovou pozornost. „Musely jsme chodit do práce, trénovat, doma pracovat. Bylo to takové samozřejmé.“

Jarmile poté normalizační soudruzi nabídli kandidaturu do KSČ. Pracovala tehdy v administrativě Českého ústředního výboru ČSTV a vstup do strany odmítla, jak říká: „Vybruslila jsem z toho.“ Prý pomohlo i to, že na sekretariátu působil doktor práv, který členem KSČ rovněž nebyl.

Senzační stříbro z olympiády

Československo reprezentovala od roku 1965 a svým výkonem přispěla k získání 9. místa na mistrovství světa v Madridu v roce 1978. Zásadním úspěchem Jarmiliny sportovní kariéry a zároveň i celého československého pozemního hokeje byl zisk stříbrné medaile na olympijských hrách v Moskvě v roce 1980. V Moskvě se ženský pozemní hokej dostal vůbec poprvé mezi olympijské sporty. 

Pozemní hokej patří k nejstarším sportovním odvětvím, jak dosvědčuje reliéf z antického Řecka zobrazující hru s holemi a míčkem. Pozemní hokej, jak ho známe dnes, se zrodil v 19. století na anglických školách. První klub vznikl v roce 1849 v Blackheath na jihu Londýna. V roce 1908 se poprvé hrál na čtvrtých olympijských hrách v Londýně. Ženský pozemní hokej byl uveden na olympijských hrách až v roce 1980. Do osmdesátých let 20. století dominovaly světové scéně pozemního hokeje Indie a Pákistán, silné jsou týmy Nizozemska, Německa, Španělska, Nového Zélandu, Austrálie, Anglie a Belgie.

Československé reprezentaci se nejprve kvalifikovat nepodařilo, ale v důsledku bojkotu západních zemí kvůli sovětské invazi v Afghánistánu se pro ně nakonec uvolnilo místo. Olympiády se zúčastnilo pouze 80 zemí (pro porovnání: přecházejících her v Montrealu v roce 1976 se zúčastnilo 92 zemí a OH 1972 v Mnichově dokonce 121 zemí), chyběli tak například sportovci a sportovkyně z USA, Kanady, Japonska nebo západního Německa. Pozemkářky navštívily Moskvu již rok před olympiádou. Jarmila atmosféru v srdci Sovětského svazu popisuje jako „ještě o něco horší, než u nás.“ Slavnostní atmosféra olympijských her na ni ale o rok později působila lépe.

Tým v prvních dvou utkáních prohrál se SSSR a remizoval s pozdějšími vítězkami ze Zimbabwe, ale poté porazil Indii, Rakousko i Polsko a získal stříbrnou medaili. Jarmile Králíčkové bylo tehdy 36 let, na turnaj jela jako druhá brankářka a rozhodující zápas s Polskem sledovala na lavičce. 

Byla to pro ni muka – její spoluhráčky nejprve nedaly dvě penalty, avšak střídající Jana Lahodová nakonec utkání jediným gólem rozhodla. Oslavy nebyly příliš bujaré: „Dostaly jsme pár plzeňských piv z našeho sektoru, tak jsme to oslavily, ale ne zas tak moc. Tam se to nedalo a ani jsme na to pak už neměly sílu.“ Za zisk medaile obdržela Jarmila Králíčková odměnu 30 000 Kčs.

Po úspěchu československého týmu se o pozemní hokej začala více zajímat veřejnost. Cílem bylo dostat tento sport do škol po vzoru Francie a Anglie a reprezentantky se kvůli tomu setkaly s Lubomírem Štrougalem, tehdejším předsedou federální československé vlády. S prezidentem Gustávem Husákem se potkaly už v olympijské vesnici. Zvýšený zájem o pozemní hokej vyvolaný olympijským úspěchem však po čase pominul. 

Čtrnáctkrát mistryní Československa

Po zisku olympijské medaile Jarmila ukončila reprezentační kariéru. Rozvedla se a s bývalým manželem zůstali přáteli. Nadále pracovala v Českém ústředním výboru ČSTV a začala dálkově studovat na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Ze zdravotních i rodinných důvodů ale musela studium přerušit.

Jarmila Králíčková při natáčení pro Paměť národa v roce 2019. Zdroj: Paměť národa
Jarmila Králíčková při natáčení pro Paměť národa v roce 2019. Zdroj: Paměť národa

Stále chytala ve Slavii, a to až do roku 1988, kdy jí bylo 44 let. Do slávistické brány se vrátila po roce vypomáhat a na závěr své úplně poslední závodní sezóny získala další titul z mistrovství Československa. Celkem jich nasbírala během svého působení ve Slavii neuvěřitelných čtrnáct! Sametovou revoluci uvítala s radostí a účastnila se demonstrací. Toto období má spojené s boji o moc uvnitř ČSTV i v klubu olympioniků, jehož byla členkou. Komunistická strana se po revoluci měla podle ní spíše zakázat: „Nebyly tam zrovna moc dobré příklady chování, nevadilo by mi, kdyby se zakázala. Dali jim možnost se ještě nějak očistit a tolerovat to.“

Jarmila Králíčková se dodnes s hráčkami ze Slavie setkává a váží si přátelství, která jí sport přinesl, a spolehlivosti, kterou ji naučil. Její věrnost ke klubu i ke své zemi vyvstává v odpovědi na otázku ohledně emigrace: „Měla jsem tu rodinu a veškeré příbuzné, byla jsem tu zvyklá žít. Nikdy bych neemigrovala. Nebyla jsem schopna přejít do jiného klubu, natož ještě do cizí země.“

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Připravila ho redakce Magazínu Paměti národa s využitím vzpomínek pamětníků ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Budeme vděční pokud nás podpoříte drobnou částkou i Vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

K zemi! Bylo po válce, ale v Boleslavi zabíjely sovětské bomby

/ /
Puma dopadla i na pomocnou školu v blízkosti kasáren na Jičínské ulici. Němci zde měli vojenský lazaret. Nepomohlo ani označení velkým červeným křížem v bílém poli na střeše budovy. Obětmi se kromě Němců a místních obyvatel stal i hlouček dětí, které mají dodnes za plotem školy malý pomníček. Zdroj: Muzeum Mladoboleslavska
Puma dopadla i na pomocnou školu v blízkosti kasáren na Jičínské ulici. Němci zde měli vojenský lazaret. Nepomohlo ani označení velkým červeným křížem v bílém poli na střeše budovy. Obětmi se kromě Němců a místních obyvatel stal i hlouček dětí, které mají dodnes za plotem školy malý pomníček.
zdroj: Muzeum Mladoboleslavska

První poválečný den se lidé v Mladé Boleslavi probudili do slunného rána a radovali se z konce bezmála šest let dlouhé války. Když se nad městem se objevila letadla, někteří Boleslavané jim nadšeně mávali. Z bombardérů však začaly padat bomby.

Během krátké chvilky zahynulo 148 civilních obyvatel města a další stovky ustupujících německých vojáků a jejich litevských a estonských spojenců, celkový počet obětí se odhaduje na pět set.

Vzpomínky pamětníků v článku pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa jinak na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Tragické dopoledne 9. května 1945 popsala v rozhovoru pro Paměť národa tehdy čtrnáctiletá Eva Machková, jejíž profesor z gymnázia přišel po výbuchu bomby o předloktí. Znala rovněž muže, který se vrátil do Mladé Boleslavi 8. května z koncentračního tábora Buchenwald a o den později mu bomba zabila žena a dceru.

Bělská ulice. Na Mladou Boleslav dopadlo podle odhadů na 700 pum včetně nevybuchlých. Zdroj: Muzeum Mladoboleslavska
Bělská ulice. Na Mladou Boleslav dopadlo podle odhadů na 700 pum včetně nevybuchlých. Zdroj: Muzeum Mladoboleslavska

„Procházeli jsme se na kraji Boleslavi a dívali se kolem sebe. Za námi stál pán v československé důstojnické uniformě. Najednou zařval: ‚K zemi! Letadla!‘ Na obzoru jsme viděli asi pět, sedm letadel. A jak z nich padají bomby,“ vyprávěla Eva Machková.

„Zalehli jsme do příkopu, potom se dostali do nějaké hospody a ve sklepě jsme strávili půl dne. Teprve pak jsme došli domů. Nevěděli jsme, co se vlastně děje, tak jsme celou noc byli v prádelně, kam se nastěhoval celý dům včetně úplně čerstvého mimina. No ale pak se ukázalo, že už se venku nic neděje.“

Devátého května 1945 i v předchozích dnech táhly Mladou Boleslaví a po okolních silnicích kolony prchajících Němců a jejich litevských a estonských spojenců. „Chtěli se dostat do západní zóny. Prostě báli se Rusů. Odzbrojovali je patnáctiletí kluci. Věděli, že je konec a že jde jenom o to, aby se dostali z dosahu Rusů,“ upozornila Eva Machková.

Němci se báli odvety za násilí napáchané během tažení do Sovětského svazu i při ústupu na západ.

Po válce se bombardování svádělo na Němce

Ničivý útok na Mladou Boleslav provedla Rudá armáda. Mnoho jednotek nacistické armády odmítalo naplnit podmínky bezpodmínečné kapitulace z 8. května 1945, nevzdalo se a nesložilo zbraně, a tak na ně Sověti zaútočili ze vzduchu. Na vrub ovšem byly bombardování a civilní oběti připsány německé Luftwaffe.

Přesvědčení, udržované komunistickou propagandou, že Boleslavany nemohly zabíjet pumy sovětských osvoboditelů, zůstalo také v Evě Machkové. „Říkalo se, že německá letka chtěla zničit archiv na soudu a továrny. Ale netrefila se a udělala hrozný masakr na ustupujících Němcích,“ uvedla. „Desítky let se tvrdilo, že Boleslav bombardovali Němci. Po roce 1990 vznikla taková teorie, že to ale byli Rusové. Moc jsem ale neporozuměla, čeho měli bombardováním dosáhnout.“

Zabíjely sovětské pumy, je přesvědčen historik

Letecké pumy dopadly 9. května také na mladoboleslavskou Škodovku, kde vypukl rozsáhlý požár a napáchal velké škody. „Zasáhly i letecké oddělení, kde pracoval můj tatínek, při hašení ohně si vymknul nohu,“ poznamenala Eva Machková.

Hořící automobilka. Kromě továrny ASAP bomby zasáhly mj. sirotčinec v ulici Kateřiny Militké, budovy na Starém městě, domy na Podolci, Klingerovu továrnu na Ptáku, domy na náměstí Míru a ocelový most do Čejetic. Zdroj: Muzeum Mladoboleslavska
Hořící automobilka. Kromě továrny ASAP bomby zasáhly mj. sirotčinec v ulici Kateřiny Militké, budovy na Starém městě, domy na Podolci, Klingerovu továrnu na Ptáku, domy na náměstí Míru a ocelový most do Čejetic. Zdroj: Muzeum Mladoboleslavska

K závěru, že Mladou Boleslav a Škodovku nebombardovali Němci, nýbrž sovětské letectvo, došel po důkladném studiu archivních materiálů historik Michal Plavec, který působí jako kurátor letecké sbírky Národního technického muzea.

Sověti se snažili zastavit příslušníky německého wehrmachtu, kteří prchali do západní spojenecké zóny. Sovětský svaz potřeboval mimo jiné co nejvíce zajatců, aby mohl obnovit válkou zdevastovaný průmysl, zemědělství, města i vesnice.

Máma nás popadla a běželi jsme pryč od Boleslavi

Pozoruhodné svědectví o náletu na Mladou Boleslav dne 9. května 1945 poskytl Paměti národa Jindřich Souček z Českého Dubu. Když se na město začaly sypat bomby, stál třináctiletý Jindřich s maminkou a osmiletým bratrem před domem č. p. 7 v Chrástu. Z vesničky u Mladé Boleslavi vyhlíželi Rudou armádu.

„Najednou jsme slyšeli, jak se od západu blíží zvuk těžkých letadel. Přilítlo pět nebo šest bombarďáků, letěly nízko a začaly se rozdělovat. V zorném poli jsem pak viděl jen jeden, letěl rovně. Bombarďáky se dostaly nad Boleslav, svítilo sluníčko a já koukám, jak něco padá z letadla dolů,“ vzpomněl si Jindřich Souček.

Výstava NIKOGDA NĚ ZABUDĚM představí od 8. května do ledna 2022 na náměstí Interbrigády v Praze 6 – Bubenči svědectví pamětníků z Paměti národa v podobě multimediální projekce uvnitř soklu, podstavce bývalé sochy maršála Koněva, a na plakátovací ploše, kde bude postupně vylepeno čtyřicet příběhů rozdělených do tematických, barevně rozlišených okruhů, jež vystihují naše vztahy a zkušenosti se Sovětským svazem: „Osvobození“ (rok 1945 i předchozí válečné roky), „Dozor“ (období vlády komunistů, nejvíce pak 50. léta), „Vpád“ (okupace v roce 1968) a „Odchod“ (konec komunismu v Československu a odchod sovětských vojsk). Výstavu připravily nezisková organizace Post Bellum a městská část Praha 6 a je k vidění i online na konev.pametnaroda.cz.

„Najednou zazněla exploze, detonace a uviděl jsem velký oblak tmavého kouře,“ vyprávěl s tím, že se jejich sousedka chytila za hlavu a vykřikla: „Belveder hoří!“ Belveder byla část Boleslavi, kde bydlela její sestra.

„Máma nás popadla, přišly další detonace, běželi jsme od Boleslavi na druhou stranu a doběhli jsme na konec vesnice. Zprava letělo malé letadlo, ne bombarďák, máma nás strčila do příkopu a leželi jsme tam. Nad jabloněmi se objevil nízko dvouplošník, na první pohled jiný. Trup byl do špičky, na ní byly čtyři nebo pět výstupků. V polovině trupu nad červenou hvězdou stál voják s lehkým kulometem.“

Když letadlo odletělo směrem k Bezděčínu, běžela maminka se svými syny za vesnici, kde její manžel udělal na Součkovic parcele díru do země, malou místnůstku pro všecky případy. „Máma si na ni vzpomněla a vlezli jsme dovnitř. Slyšeli jsme, že se blíží další letadlo. Někdo k nám skočil, málem na naše hlavy. Byl to Vašek Okounů, můj kamarád, celý vystrašený.“

Sirény mlčely, a tak bombardování nikdo nečekal

Devátého května 1945 ještě před bombardováním se chtěl Jindřich Souček podívat do Boleslavi na kole. „Máma mi ale řekla: ‚Nikam nepojedeš, ještě se do něčeho namotáš‘,“ dodal. Podle něj zanedlouho přiletěly bombardéry a začaly útočit na město a na Škodovku. „Lidé útok nečekali, protože vůbec nehoukaly sirény,“ prohlásil Jindřich Souček.

Ustupující nacistické kolony, které se odmítaly vzdát, se staly ve stejný den terčem bombardování i v dalších českých městech. Především ve středních a severních Čechách. Například v Liberci vzdáleném od Mladé Boleslavi vzdušnou čarou necelých 40 kilometrů přišlo při sovětském náletu o životy několik desítek civilistů.

Viděl jsem americké bombardéry

Jindřich Souček nicméně viděl nad Chrástem pouze jedno sovětské letadlo. „Kromě pilota v něm byl střelec s lehkým kulometem,“ dodal s tím, že 9. května dopoledne přeletěly bombardéry ve stejném koridoru jako západní spojenecká letadla, která pozoroval ve vzduchu v předchozích měsících a letech.

Náměstí Míru po bombardování v první poválečný den. Po celou válku byla Mladá Boleslav bombardování ušetřena. Zdroj: Muzeum Mladoboleslavska
Náměstí Míru po bombardování v první poválečný den. Po celou válku byla Mladá Boleslav bombardování ušetřena. Zdroj: Muzeum Mladoboleslavska

„Byly to ty samé typy bombarďáků, jaké jsem je viděl mnohokrát předtím, když nad Chrástem a Mladou Boleslaví jen přelétávaly a nebombardovaly. Mezi americkými a ruskými letadly byl velký rozdíl. Ve třinácti letech jsem se zajímal o všechno, co ve vzduchu vrčelo, a nemohl jsem si je splést,“ upozornil Jindřich Souček. „Americké bombardéry měly kabiny na kulatém předku, ruské měly předek špičatý a pilotní kabiny nahoře na trupu. Což se mi potvrdilo, když jsem viděl v televizi ukázky ruských bombardérů používaných v druhé světové válce. Takové jsem nad Chrástem 9. května letět 1945 neviděl.“

Jindřich Souček si myslí, že na Mladou Boleslav a Škodovku útočily obě armády současně. Tedy sovětská i americká, a navzájem o sobě nevěděly. „Viděl jsem první tři bomby a kouř, slyšel jsem rány,“ poznamenává. „Myslím si, že Američani rozhodili pár bomb po Boleslavi, aby si lidi nemysleli, že letí rovnou na Škodovku. Rozbili ji a byli pryč.“

Jindřich Souček usoudil, že při náletu na boleslavskou Škodovku už nešlo o klasickou válku, stejně jako při náletu na plzeňskou Škodovku na konci dubna 1945. „To už byla válka kapitálu, aby k nám z Ameriky mohli po válce dodávat svoje výrobky, když jsme je nemohli dělat ve vybombardovaných továrnách,“ vysvětlil.

Pumy rozbily sklad látek, lidé si z nich šili košile

Historické prameny nabízejí jiné vysvětlení. Rudá armáda využívala během druhé světové války více než pětinu bojových letadel, které jí dodaly USA, jak uvedl Jan Ziegler na webu Neviditelný pes. Na Mladou Boleslav a Škodovku mohli Sověti teoreticky útočit také americkými bombardéry.

Kurátor letecké sbírky Národního technického muzea Michal Plavec nicméně tvrdí, že nad středními Čechami operovala 9. května 1945 sovětská 2. letecká armáda, jež americké typy bombardérů nepoužívala, narozdíl od 5. letecké armády, která 9. května 1945 útočila na ustupující německé jednotky na západ Brna a bombardovala Krucemburk a Ždírec nad Doubravou. Podle Michala Plavce dopadaly na Mladou Boleslav 9. května 1945 určitě letecké pumy ze sovětských bombardérů.

PROPAGANDA KOLEM SOVĚTSKÝCH NÁLETŮ V KVĚTNU 1945 Historik a kurátor letecké sbírky Národního technického muzea Michal Plavec ve své studii na webu Ústavu pro studium totalitních režimů mimo jiné uvedl: „Všechny útoky letectva Rudé armády u nás nejsou dodnes dostatečně zmapovány. Jejich tragickým symbolem se stala Mladá Boleslav, kde zahynulo nejvíce lidí, ale sovětská letadla zaútočila i na dalších místech severních a středních Čech a také v moravském Ždírci nad Doubravou a Krucemburku. Odhaduje se, že při náletech 8. a 9. května 1945 zahynulo až 1300 civilistů, ale toto číslo bude třeba ještě ověřit hlubším výzkumem. Hranici bude přitom zřejmě nutné posunout ještě výše. Určitý přehled dávají operační svodky 2. letecké armády a jí podřízených útvarů z 9. května 1945. Letadla 6. gardového bombardovacího leteckého sboru útočila v prostoru Mělník, Liběchov, Mělnické Vtelno, Byšice, Roudnice nad Labem, Litoměřice, Dubá, Úštěk a Zahrádky na Českolipsku. Navigátoři ze 4. bombardovacího leteckého sboru měli v hledáčku Mladou Boleslav, Litoměřice, Těchlovice, Zámostí – Brodce, Vrchovany, Dubou a Mělník. Letci z 1. gardového bitevního leteckého sboru svrhli bomby a útočili palubními zbraněmi v prostoru Mělnické Vtelno, Řepín, Nebužely, Cítov, Spomyšl, Brozánky, Mělník, Mělnická Vrutice, Liblice a Byšice a piloti s palubními střelci z 3. bitevního leteckého sboru útočili na nepřátelské jednotky v prostoru Liberec – Jablonec nad Nisou.“

Jindřich Souček se šel během května 1945 podívat ze zvědavosti do poničené Mladé Boleslavi. Viděl rozbité baráky naproti okresnímu úřadu, na Novém Městě trefily bomby staré domky za moderní záložnou. Pumy zasáhly rovněž most přes Jizeru či starou továrnu. „Bylo v ní skladiště se žlutými botami pro vojáky a kostkovanými látkami,“ prozradil Jindřich Souček. „Lidi si je po bombardování nabrali a půlka Boleslavi pak chodila v kostkovaných košilích.“

Torzo dívčího těla leželo v obchodě na pultu

Mnohem hrůznější zážitky si odnesl z bombardování Mladé Boleslavi Václav Svoboda. Ve věku necelých 16 let se přihlásil na nově ustanoveném Národním výboru jako cyklistická spojka. Během náletu se stačil ukrýt v improvizovaném protileteckém krytu. Po bombardování vyšel ven. 

„Náměstí bylo samý prach a omítka. Moje kolo přežilo, leželo na chodníku. Výkladní skříň rámařství pana Hložka byla rozbitá a na pultě leželo torzo jeho dcery,“ řekl Václav Svoboda. „Výbuch ji celou svlékl. Neměla spodní část nohou a měla na sobě jen roztržené kalhotky. Bylo to poprvé, co jsem viděl nahou holku.”

V Mladé Boleslavi se rozšířila zpráva, že zabíjela německá letadla, poněvadž chtěla zabránit útěku vlastního vojska. Václav Svoboda nicméně při rozhovoru pro Paměť národa nepochyboval, že Mladou Boleslav bombardovala Rudá armáda. „Oni velice stáli o zajatce, aby je mohli spakovat a odvézt do Ruska na nucené práce,” upozornil. „Na jednu stranu s nimi člověk sympatizoval, protože nás osvobodili. Ale zároveň jsme věděli, že na všech obsazených územích propagují svoji politiku.” 

Na smrtonosné bombardéry se dívala z třetího patra

Tragický nálet na Mladou Boleslav přežila osmnáctiletá Jarmila Šulcová, později lékařka. „My jsme neznali válku jako takovou a najednou přiletěla letadla a pustila na Boleslav četné pumy. Jedna dopadla do Hřbitovní ulice a udělala obrovskou díru zrovna tady, co stojí teďka náš panelák,“ poznamenala„My jsme se na letadla dívali z okna z třetího patra domu blízko zdravotní školy, a jak bomba spadla, tak ani nevím, jakým způsobem jsme se dostali dolů do sklepa, abychom byli jakžtakž chráněni.“

Kromě 148 mrtvých zůstalo po bombardování několik set raněných. Maminka poslala Jarmilu do zdravotnické školy, kde měli Němci lazaret, aby pomáhala s ošetřováním raněných. Poté, co dívka otevřela dveře jedné třídy, zcela strnula. Uvnitř seděl raněný německý voják a mířil na ni samopalem. Vyděšená mu německy začala říkat: „Nicht schießen, nicht schießen (Nestřílet, nestřílet)! Voják ji vyslyšel, a jen co se trochu vzpamatovala, utíkala domů za maminkou.

Zdeněk Kraus jako chlapec. Zdroj: Paměť národa
Zdeněk Kraus jako chlapec. Zdroj: Paměť národa

Bombardování Mladé Boleslavi utkvělo v hlavě navždy Zdeňku Krausovi. Jako dvanáctiletý chlapec šel domů z náměstí, kudy projížděly kolony Němců a jejich spojenců, domů. „Na náměstí se objevil otec a říkal, ať se honem utíkám do sklepa schovat. Tak jsem se sebral a běžel jsem dolů do sklepa. Otvíral dveře, najednou se ozvala rána. Dveře se rozletěly a tlaková vlna mě hodila dovnitř. Tam už byli schovaní další lidi a s nimi jsme tam přečkali.“

Otec Zdeňka Krause sloužil ve městě jako policista a staral se o přesun obyvatel do krytů. Sám odnesl nálet jen prostřeleným kloboukem. Zdeňkova matka nebyla při bombardování doma, ale někde ve městě. Chlapec se o ni bál.

„V krytu jsem plakal ne ze strachu z náletu, ale ze strachu o rodiče. Lidé mě utěšovali, ale podezříval jsem je, že mě jen chlácholí, protože se dověděli, že moji rodiče zemřeli,“ připomněl děsivé okamžiky. Oba jeho rodiče naštěstí bombardování města přežili. Zdeněk Kraus však nikdy nezapomněl na těla obětí nahromaděná na Bělském náměstí. 

Přišly nádherné dny, ale ne pro zajaté Němce

V rozbombardované Mladé Boleslavi se euforie z osvobození mísila s bolestí. Jindřich Souček si v nedalekém Chrástu uchoval na první dny po osvobození pouze nádherné vzpomínky „U nás bydleli a spali Rusové, telefonisti, radisti a ruské ženské-spojařky,“ uvádí. „Motal jsem se kolem ruské kuchyně. U kotle mi kuchař říkal: Kysle, kysle. Došlo mi, že chce šťovík. Natrhal jsem mu ho a on z něj vařil polívku.“

Naprosto jiné pocity měli zajatí Němci, kteří likvidovali v Mladé Boleslavi trosky po bombardování. Ve městě vznikla studentská legie, jejíž příslušníci vodili bývalé vojáky wehrmachtu na odklízecí práce. Václav Svoboda byl svědkem násilností, pokud nějaký zajatec nepracoval rychle nebo projevoval malou ochotu podvolit se. „Tenkrát byla nálada jednoznačná: Dobrý Němec, mrtvý Němec,“ připomněl pamětník. „Nesměl se hrát Mozart a Beethoven, nesměl se číst Goethe.”

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Připravila ho redakce Magazínu Paměti národa s využitím vzpomínek pamětníků ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Budeme vděční pokud nás podpoříte drobnou částkou i Vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!
Subscribe to