O pražském klubu Bunkr věděl svého času skoro každý, kdo se v porevolučních letech aspoň na skok ocitl v metropoli. Založil ho a vedl rodák z Ostravy, vycvičený parašutista a milovník zbraní Richard Nemčok.
Nemčok byl jurodivý muž, který se ve čtrnácti letech s kamarádem pokusil zapálit sovětský tank, v osmnácti skončil poprvé za mřížemi a po podpisu Charty 77 přešel přes Sněžku do Polska, odkud zamířil do cizinecké legie. Zánik Bunkru je pro něj dodnes bolavým tématem.
Historka praví, že legendární Bunkr mohl vzniknout i díky náhodě: na pobočce Agrobanky mylně považovali Richarda Nemčoka za blízkého známého generálního ředitele, takže mu téměř bez mrknutí oka přiklepli půjčku ve výši pětatřiceti milionů korun.
Otevření proběhlo v den druhého výročí sametové revoluce – 17. listopadu 1991. Podzemní klub na adrese Lodecká 2 v pražské Petrské čtvrti se rychle stal jednou z největších atrakcí na mapě Prahy. Taxíky s turisty sem často mířily rovnou z letiště… Klub byl uzavřen v roce 1997.
Uzavírání a vystěhování klubu Bunkr (Richard Nemčok)
ROKY ZA MŘÍŽEMI
Až do školního věku vyrůstal ostravský rodák Richard Nemčok u babičky. „Matka mě sem umístila z praktických důvodů: když mi byl jeden rok, komunisté zabili mého otce a ona byla těhotná,“ říká. Neobjasněnou tatínkovu smrt přiblížil studentům z pražského Gymnázia Paměti národa:
„Představ si, že na záchodech ve fabrice najdeš mrtvýho chlapa, kterej má cigaretu v hubě, a přitom údajně zemřel na otravu svítiplynem… To je přece nemyslitelný, dyť by to vybouchlo celý!“
Při vpádu sovětských vojsk v srpnu 1968 mu bylo čtrnáct let. „Ty bláho, to bylo něco! Byly nás davy, a když jsme uviděli tanky a obrňáky, prostě jsme si sedli na zem, chytli se za ruce a nevstali. A fakt jsme je zastavili,“ zavzpomínal pro pražské středoškoláky. Společně s několika kamarády se prý rozhodli podpálit jeden z ruských tanků: ruční vrtačkou navrtali sud, o němž se domnívali, že obsahuje palivo – byly v něm však jen náhradní součástky.
Text byl publikován v časopise Reportér. V investigativně-reportážním magazínu právě najdete...
Branky, body, prachy – jak se prodávala Slavia a kam může fotbal posunout rivalita dvou miliardářů. Zpěvačka Iva Bittová o životě v Americe, návratu do Brna a pomoci mamince. Premiérův poradce, u kterého se potkává kauza IKEM s podivnou kampeličkou. Fotograf Bohdan Holomíček: Hlavně žádný umění! Tajemný muž z Prahy, Bidenův syn a české lithium. Říkají si Niqab Squad, unikátní fotoreportáž. A spousta dalšího čtení…
Ve vězení se poprvé ocitl začátkem sedmdesátých let. V rozsudku zazněly paragrafy o příživnictví a poškozování socialistického majetku (rozbuška v hospodě, kde seděli sovětští důstojníci). Krátce po propuštění byl odsouzen znovu. Poprvé seděl v Horním Slavkově, podruhé v Mírově, celkem čtyři a půl roku. Poté podepsal Chartu 77 a krátce pracoval jako rekvizitář ve filmových studiích Barrandov. Krátce nato přešel přes Sněžku do Polska.
V zemi, kde nabíralo na síle hnutí Solidarita a odpor proti komunistické moci, zůstal až do vyhlášení výjimečného stavu v roce 1981. Jak vyplývá z jeho vlastního vyprávění, v tomto případě velmi opatrného a mlhavého, kontaktovala ho v Polsku francouzská tajná služba a vystavila mu falešný pas, díky kterému mohl přeletět přes Vídeň do Paříže. Poté vstoupil do francouzské cizinecké legie a zúčastnil se dvou vojenských misí – v afrických státech Čad a Džibuti.
Mlýn Charlieho Soukupa, Alsasko, počátek 80. let. Richard Nemčok vzadu. Zdroj: archiv Richarda Nemčoka
Po dvou letech byl v důsledku zranění nohy z legie předčasně propuštěn. Chvíli dělal správce činžáku v newyorské čtvrti Queens a poté se vrátil do Evropy.
Už v prosinci 1989 se objevil v Praze. „Říkal jsem si: Ty vole, tady je to zlatej důl,“ shrnul své první dojmy po návratu a poznamenal:
„Přitom normální lidi ty příležitosti vůbec neviděli. To napadlo jenom ty, kteří přijeli zvenčí, a veksláky.“
Začal se zajímat o prostory určené pro „civilní ochranu“, a když kousek od budovy ÚV KSČ (dnes zde sídlí ministerstvo dopravy) objevil za mohutnými pancéřovými dveřmi protiletecký kryt o rozloze téměř tisíc metrů čtverečních, bylo rozhodnuto.
Mlýn Charlieho Soukupa, Alsasko, polovina 80. let. Zdroj: archiv Richarda Nemčoka
Klíče si vymohl na tehdejším Okresním podniku bytového hospodářství (OPBH). Ke klíčům dostal i nim instrukci, že má vyřadit z provozu vzduchotechniku, aby bylo možné vyškrtnout kryt z evidence – na základě protokolu o nefunkčním zařízení.
Nakoupil nejlepší dostupnou techniku. „Aparaturu a mixážní pulty mi dovezli z Anglie, klimatizaci z Japonska,“ vzpomíná. Na otevření klubu v listopadu 1991 přiletěl ze Spojených států John Cale i další dva členové Velvet Underground.
Klub vedl tvrdou rukou. „Netrpěl jsem rvačky ani tvrdý drogy. A když někdo začal kouřit trávu, rozčiloval jsem se, proč se aspoň někam nezašije,“ vykládal pražským gymnazistům. V ochrance brigádnicky vypomáhali členové Útvaru rychlého nasazení (URNA).
Celý prostor byl trnem v oku tehdejším mafiím, které si v pražském centru vytyčovaly svá území. „Jednou přišli, tak jsem vytáhl z křiváku pistoli a dva granáty. Od té doby jsem od nich měl pokoj, protože mě považovali za blázna.“
Součástí Bunkru bylo i nahrávací studio, které nejčastěji využívala kapela Lucie, vzniklo tady například album Černý kočky mokrý žáby.
MÍSTO KLUBU TĚLOCVIČNA
V roce 1993 přišla první výzva k vystěhování Bunkru, když obvodní úřad vypověděl nájemní smlouvu. Poté probíhalo vleklé soudní řízení a 21. ledna 1997 byl klub přes fyzický odpor shromážděných fanoušků úředně vystěhován. Na jeho místě je dnes služebna městské policie s tělocvičnou.
V roce 1996 Richard Nemčok neúspěšně kandidoval do Senátu. Slávu Bunkru se pokusil oživit v Holešovické tržnici – klub však spláchla povodeň v srpnu 2002. Nevyšel ani druhý pokus nedaleko Smíchovského nádraží, kde v roce 2008 chvíli fungoval Rock club Bunkr.
Dnes žije v chatě za Prahou, chodí do přírody a renovuje prvorepublikové zbraně. Před časem řekl serveru Aktuálně.cz: „Když potřebuju peníze, občas něco někde udělám. A jelikož umím skoro všechno, nemám s tím problém.“
Příběh Richarda Nemčoka zpracovali Vadym Vitaljevič Aslanov, Hana Krejčí, Sofie Petro, Eliška Šindelářová, Matěj Matějka a Tereza Suchánková z pražského Gymnázia Paměti národa pod vedením Marka Stojana.
Co víme o rodinném táboře v Osvětimi-Březince? Na to díky výpovědím pamětníků odpovídají Adam Drda a Mikuláš Kroupa, autoři třídílné série z nového rozhlasového cyklu „Století příběhů – speciál Paměti národa a Českého rozhlasu Plus“.
Století příběhů – speciál Paměti národa a Českého rozhlasu Plus
Století příběhů se bude opírat především o jedinečné vzpomínky pamětníků, které během téměř dvaceti let zaznamenali dokumentaristé Paměti národa a také redaktoři Českého rozhlasu. Pořad se bude vysílat pětkrát ročně (vždy několik dílů v tematické sérii) a připravují jej Adam Drda a Mikuláš Kroupa, které rozhlasoví posluchači znají jako autory cyklu Příběhy 20. století (rovněž Český rozhlas Plus).
V čem se „speciál“ liší? Především Příběhy 20. století rozvíjí, věnuje se podrobněji na větším prostoru a živou formou určitým historickým fenoménům – není tedy zaměřen v první řadě na jeden lidský osud a jednu paměť, ale na události, které se odrazily v mnoha životech.
Století příběhů se soustřeďuje na témata, která ukazují, co se ve 20. století české společnosti stalo, a přitom jsou tato témata mnohdy opomíjená, zapomínaná nebo je jejich převládající interpretace sporná. Autoři se také budou snažit ukázat, jak obtížné a často dobrodružné je mapování lidských osudů – a spolu se svými hosty budou zjišťovat, jak se minulost z doby nacismu či komunismu vztahuje k dnešku, co s námi udělala a co nám říká.
Rodinným táborem v Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka) prošlo asi 17 500 lidí, nacismus jich přežilo méně než deset procent. Co víme o rodinném táboře označovaném také jako „familienlágr“ či „úsek BIIb“?
V září 1943 Němci deportovali do Birkenau přes pět tisíc Židů z terezínského ghetta, kteří v naprosté většině pocházeli z českých zemí. Vzhledem k běžným osvětimským poměrům dostali v táboře zvláštní podmínky – především rodiny zůstaly pohromadě v jednom táborovém úseku. V prosinci téhož roku dorazily z Terezína do rodinného tábora další dva stejně početné transporty.
Jak proběhla největší masová vražde československých občanů v historii?
Vězni ze zářijových transportů měli v dokumentech zapsanou šestiměsíční karanténní lhůtu. A když vypršela, nacisté v noci z 8. na 9. března 1944 zahubili v plynových komorách 3792 mužů, žen a dětí. Ti další „zářijoví lidé“ už předtím většinou zemřeli na podvýživu a nemoci.
Další tři transporty z Terezína přivezly v květnu 1944 do rodinného tábora asi 7500 lidí, pocházeli z velké části opět z českých zemí, ale také například z Německa a Rakouska. Co se s obyvateli „familienlágru“ dělo dál? To je hlavní téma poslední, závěrečné části této série Století příběhů.
Podle zprávy Claims Conference žilo v roce 2023 v devadesáti státech asi 245 tisíc lidí, kteří zpravidla jako děti a dospívající přežili holocaust. V době výzkumu byl jejich průměrný věk šestaosmdesát let, dvacet procent z nich bylo starších devadesáti let, skoro polovina jich žije v Izraeli.
Spolu s hostem Martinem Šmokem (filmovým dokumentaristou a odborníkem na židovské osudy ve 20. století) si položíme otázku, jaký byl český (československý) vztah k holocaustu před listopadem 1989 – a jak a proč bychom si měli připomínat rodinný tábor v době, kdy odcházejí poslední přeživší.
Záběr dětí, který při osvobození tábora Auschwitz pořídil Alexander Voroncov z filmového štábu Rudé armády. Většina z nich jsou židovské děti ze Slovenska. Zdroj: Muzeum Yad Vashem/Wikimedia Commons
Tisíce lidí, kteří byli do rodinného tábora zavlečeni v prosinci 1943, v obavách čekali, co se stane 20. června 1944, až i jim šestiměsíční karanténní lhůta vyprší. Anna Hyndráková (tehdy Kovanicová) vzpomínala, že vpředvečer potkala v táboře spolužačku Margit Barnaiovou: „Chodili jsme spolu po Lagerstrasse a ona mi říkala, že zítra jde do komínka, a sedne-li mi na nos saze, že to bude ona. Věděli jsme, že když půjdou do plynu oni, půjdeme za nimi.“
20. června se masové vraždění z března ale nezopakovalo. Příslušníci SS však ten den zavraždili prvního terezínského staršího Jacoba Edelsteina a jeho rodinu. Za několik dní Němci vyhlásili, že v rodinném táboře vůbec poprvé proběhnou povinné selekce, tedy třídění vězňů, aby se zjistilo, kdo se ještě hodí k práci a bude z Birkenau deportován.
V té době už Němci nezbytně potřebovali otrockou pracovní sílu i na územích Říše. Začátkem června se spojenci vylodili v Normandii, Rusové nezadržitelně postupovali a lidí schopných například odklízet trosky po čím dál intenzivnějším bombardování byl kritický nedostatek stejně jako dělníků pro německý vojenský průmysl.
Ženy a muži z BIIb šli k selekci zvlášť, děti ji absolvovaly na dětském bloku. Všichni byli nazí. Nikdo v táboře tehdy nevěděl, jestli vybraní vězňové skutečně Birkenau opustí, nebo jestli je selekce jen taktickým manévrem.
Němci se totiž mohli dozvědět o připravované vzpouře (k níž nakonec nedošlo), mohli proto chtít z tisíců vězňů vybrat ty nejschopnější a nejsilnější a zabít je dřív než ostatní. Matky měly strach o děti, mladí o své rodiče, u nichž bylo zřejmé, že ti nemají naději. Výběr prováděli různí esesáci, ale všichni přeživší vzpomínali především na Josefa Mengeleho.
K selekci směli jen lidé ve věku od asi patnácti let. Ela Fischerová šla s dcerou Anitou (později Frankovou) celkem čtyřikrát a po válce napsala: „Máme to štěstí, že Mengele (který právě vždy všechny selekce provádí) je už ožralý […]. Na otázku po mém civilním zaměstnání odpovídám ‚Köchin‘ [kuchařka]. To se mu líbí a glosuje to: ‚Noch genug ausgefressen‘ [Ještě dost vyžraná]. A na Anitu: ‚Und du, Knirps?‘ [A ty, prcku?]. Ela měla naučeno říci ‚Gärtnerin‘ [zahradnice]. Ironicky se zasmál a řekl: ‚Pflückst du, oder pflanzst du die Blumen?‘ [Trháš, nebo sážíš kytky?]. Na to její znalosti němčiny ještě nestačily, blbě se na něj podívala a řekla: ‚So viel Deutsch kann ich nicht…‘ [Německy tak dobře neumím…]. Začal se smát. Podotkla jsem, že budu pracovat za ni, a když naše doktorka, která u něj stála, dodala: ‚Die Mutter is sehr tüchtig‘ [Matka je velmi výkonná], mávl ožrale rukou a zablekotal: ‚Gehts also beide‘ [Tak jděte obě]. Takovou náhodou jsme ušly plynové komoře.“
Hanuš, bratr Tomana Broda, selekcí prošel. Toman Brod byl příliš mladý (později i on prošel jen náhodou).
„/Naše maminka/ nebyla ve svých čtyřiapadesáti na dnešní poměry nijak stará, jenže tehdy se stáří ohlašovalo mnohem dříve než dnes. Měla šedivé vlasy, na jejím obličeji se podepsaly měsíce strávené v Terezíně i v Birkenau, ale ze všeho nejhorší bylo, že… V ghettu podstoupila operaci, při níž jí odebrali ňadro, takže neměla šanci, že by ji esesmani nechali při selekci projít na správnou stranu.“
Ruth Bondyová selekci podstupovala jako vychovatelka na dětském bloku. Prošla, její manžel Jan Brammer rovněž. Malé děti k selekci nesměly: „Před selekcí si ke mně přišly matky o radu: Co dělat? Opustit děti? Zůstat s nimi? Co bys dělala ty? Pokusila jsem se odpovědi vyhnout: ‚Nevím. Nemám vlastní dítě.‘ Nedaly se: Ale přesto? Řekla jsem jim: ‚Myslím, že kdybych měla malé dítě, zůstala bych s ním.‘ Souhlasně přikývly, to totiž měly stejně v úmyslu, ode mne žádaly jen potvrzení, že se rozhodly správně.“
„My, mladé ženy, které jsme prošly selekcí, jsme pak odcházely z rodinného tábora – tehdy jsme si… nebyly jisté, zda skutečně na práci, nebo na smrt. Rozloučila jsem se tedy s dětmi z mé skupiny s vědomím, že jsem je zanechala jejich osudu.“
„Za týden, když jsem už byla v Hamburku, byl rodinný tábor zlikvidován a všechny, co v něm zůstali, odvedli do plynových komor,“ píše Ruth Bondyová v jedné ze svých knih. „Léta mě sžírala ta nesmírná zodpovědnost, kterou jsem na sebe vzala. Vždyť ty matky byly mladé, a kdyby nezůstaly se svými dětmi, měly by šanci zachránit se, založit novou rodinu. Ale jak žít s myšlenkou na dítě opuštěné ve chvíli nejtěžší? Poté, co se mi narodila dcera Tali, jsem se opakovaně sama sebe ptala: zůstala bych s ní, abych ji v plynové komoře objala? A pokaždé jsem si znovu potvrdila: neopustila bych ji.“
Z rodinného tábora byli nejdřív odvedeni „vyselektovaní“ muži a brzy jich tisíc zamířilo do pracovního tábora ve Schwarzheide. Asi dva tisíce žen odvedených z BIIb nejdřív do „frauenlágru“ čekalo na deportaci do Hamburku, Stutthofu a Christianstadtu (po nich odjížděl už jen jeden, poslední transport z BIIb, který odvážel pět set mužů do Blechhammeru). Z těchto lidí nacismus přežila necelá třetina.
Oddíl Sonderkommanda na snímku pořízeném příslušníky SS v květnu 1944. Zdroj: Muzeum Yad Vashem/Wikimedia Commons
V rodinném táboře zůstalo asi šest a půl tisíce až sedm tisíc židovských vězňů (přesný počet už asi nikdo nezjistí). Během dvou nocí – z 10. na 11. a z 11. na 12. července – byli všichni odvezeni do plynových komor, zavražděni a jejich těla spálena.
Rodinný tábor v červenci 1944 přestal existovat. O posledních chvílích těchto mrtvých nejsou téměř žádné zprávy, žádná svědectví. Vězeň Kalman Furmann, který pracoval v tzv. Sonderkommandu, prý řekl, že „děti neplakaly…“
Více se dozvíte ve třetí, závěrečné části Století příběhů. Autoři se v ní zabývají také otázkou, proč vůbec nacisté rodinný tábor se zvláštním režimem v Birkenau zřídili.
Žili zde po staletí a zanechali po sobě viditelnou stopu. Totalitní režimy ale s životy členů šlechtických rodin otřásly. Až po roce 1989 někteří rodová sídla znovu obydleli. Jak naši šlechtu poznamenala zkušenost s exilem? Co vyprávěli pro Paměť národa?
„Můj dědeček po celý život něco ztrácel. Narodil se v roce 1904 za císaře pána. Ale to dvacáté století bylo strašně tragické. Dědeček jako mladík zažil pozemkovou reformu, která dost těžce dolehla na pradědečka. Ten pak umřel už v šedesáti letech a dědeček se toho takzvaného velkostatku musel ujmout poměrně mlád,“ vypráví Tomáš Czernin o svém dědovi Rudolfovi.
O rozpadu monarchie vypráví i Thomas Thun: „Roku 1919 jako by se zhroutil svět. Ale pradědeček Jaroslav byl realista, a když se strýc Arnošt ptal, jestli má nastoupit do československé armády, řekl:“
„‚Samozřejmě, že tam půjdeš! Ta nová vrchnost nás sice netěší, ale je to teď naše vrchnost.‘“
Arnošt Thun-Hohenstein nejenže sloužil v československé armádě, ale v roce 1938 s ní také mobilizoval proti hitlerovskému Německu. „Velel nějaké motorizované jednotce a během mobilizace je nechal nastoupit v pět hodin ráno před Valdštejnským palácem v Praze,“ líčí Thomas Thun. „Křičel tam na ně rozkazy a nato Waldsteinová, jedna naše teta, vykoukla z okna paláce a volala: ‚Vy uličníci, proč děláte takový kravál?‘ Strýc pak za ní poslal adjutanta, aby to urovnal… Panebože, kdyby tenkrát došlo k válce, oni by samozřejmě bojovali na české straně!“ Tenkrát ale k válce ještě nedošlo…
Bylo třeba postavit se tvrzení, že veškerá šlechta je germánského původu…
„Přišly události roku 1938, mnichovská krize,“ vypráví dál Tomáš Czernin. „Dědeček se zúčastnil těch delegací zástupců starých českých rodů u prezidenta Beneše, kde se postavili za zachování územní celistvosti zemí Koruny české, tedy proti odtržení Sudet. Potom na jaře 1939 byli u prezidenta Háchy deklarovat sounáležitost s českým národem. Samozřejmě, že signatáři těchto deklarací se dostali na černou listinu gestapa.“
To, co tady miluješ, ztratíme (Karel Schwarzenberg)
Karel s otcem na Orlíku, zima 1938/39. Zdroj: archiv pamětníka
„To prohlášení mělo jistou váhu,“ vzpomínal Karel Schwarzenberg, syn autora deklarace. „Tehdy jsme se stavěli za celistvost českých zemí. Potom za okupace tvrdili Němci v souladu s rasovou teorií, že veškerá šlechta je germánského původu, tudíž i šlechta v českých zemích by se měla přihlásit k německé národnosti. I tomu bylo nutno se postavit. Bylo zajímavé, že deklaraci podepsala spousta rodin s nečeskými jmény. Ale cítili jsme se jako zemské rodiny, které patřily k zemím Koruny české a později Československu.“
Být na černé listině za války znamenalo uvalení nucené správy na majetek, ale nejen to… „Znamenalo to, že se pak u nás mluvilo jen česky,“ vypráví Johannes Lobkowicz.
„I moje babička, která uměla česky jen špatně, odmítala na ulici mluvit německy. I to byla forma protestu.“
Falešná vlajka
Ne všichni zůstali k Československu loajální, řada šlechticů zejména z německojazyčných oblastí se přihlásila k německé národnosti a občanství, mnozí pak bojovali v jednotkách wehrmachtu. „Tatínek zemřel, když mu bylo okolo sedmdesáti. Kdyby žil déle, mohl bych to s ním probírat zevrubněji,“ říká Thomas Thun. „Vždycky nám ale říkal: Chovejte se lépe než my, my jsme se hnali za falešnou vlajkou. Měl pak velké pocity viny…“
Špatná vlajka (Thomas Thun)
„Ještě mě k tomu napadá: můj otec zemřel, když byl stejně starý jako já teď, tedy v 72 letech. Kdyby žil déle, dalo by se s ním o tom velmi dobře a intenzivně povídat. Pořád nám říkal: ‚Chovejte se lépe než my! My jsme šli za špatnou vlajkou, byli na špatné straně...‘, a cítil velkou vinu, když vyšlo najevo všechno to, co se stalo, od vyhlazování Židů až po ty šílené činy wehrmachtu na Východě, na Ukrajině, v Rusku atd. A bratr mi vyprávěl, a to jsem nevěděl, že otec společně s jedním strýcem Thunem na poutním místě v bavorském Švábsku zašli za knězem a probírali to s ním. Takže to lze chápat jako jakýsi náboženský pokus se všem těm hrůzám postavit čelem – a ne to prostě jen přejít...“
Na tyto rodiny se po válce pohlíželo jako na německé a bylo s nimi zacházeno v duchu tehdejší kolektivní odplaty. Friedrich Thun-Hohenstein, Arnoštův syn a dnes slavný rakouský herec, strávil jako tříleté dítě rok a půl s rodinou v internačním táboře v Kroměříži. „Z vyprávění matky vím, že v lágru byl hlad. A sám vzpomínám na jeden ‚zázrak‘ – vařené vejce, které matka oloupala a rozdělila mezi nás čtyři děti.“
„Jel jsem nejprve na kole z Doks až do Prahy,“ popisuje pozdější duchovní Angelus Waldstein svůj útěk před Rudou armádou a později přes hranice na Západ. Psal se rok 1945 a jemu bylo čtrnáct let. „A odtud nás potom odvezli traktorem s přívěsem do Šťáhlav u Plzně, kde jsme byli do konce války. Potom jsme museli pěšky šlapat až do Horšovského Týna a v září konečně přes hranici do Rakouska…“
Běžný život uprchlíků
„Po válce dědeček už majetek nedostal zpátky,“ pokračuje Tomáš Czernin. „Přišel komunistický puč a v roce 1964 dědeček odjel do Rakouska a zůstal tam. Ztratil majetek, ztratil vlast. V Rakousku žil bez prostředků z podpory příbuzných. Potom trpěl rozdělenou rodinou, tím, že my jsme zůstali v Československu. Ten jeho život byl takový smutný.“
Exodus českých šlechticů po roce 1948 byl masivní. Richard Belcredi, pozdější redaktor českého vysílání Rádia Svobodná Evropa, utekl s pomocí převaděče přes řeku Dyji „jenom se zubním kartáčkem“, jak zdůrazňuje jeho syn Richard Alain. Podobně dobrodružně utíkal i pozdější filosof Mikuláš Lobkowicz. „Za peníze si obstarali převaděče, ten je dovedl do lesa k hranici a řekl – a tamhle teď přeběhnete,“ vypráví Mikulášův syn Johannes. „Byli tři. Děda s ruksakem a pěknými botami, táta měl v batohu Schopenhauera – Božskou komedii a další chytré knihy – strýček zase mikroskop na pozorování žab. Pěšky se dostali do Řezna a tam je umístili do uprchlického tábora, kde jim začal běžný život uprchlíků… Tlačenice, záchod na chodbě a tak.“ Z řezenského zámku jednou do tábora poslali komorníka, aby Lobkowicze pozval na večeři. Podmínkou ale bylo, že přijdou ve fraku. Ten ale přece nechali na zámku v českých Drahonicích!
„Hluboce lituji, Jasnosti,“ odtušil prý komorník. A pozvání bylo zrušeno.
Rodina Lobkowicz před křimickým zámkem, zřejmě 30. léta 20. století. Zdroj: archiv pamětníka
Srpnové události roku 1968 sledovala šlechta většinou z bezpečí svého exilu, ne tak ale Friedrich Thun-Hohenstein, který právě v té době natáčel film v Praze. „Byli jsme v noci venku a pak přiběhla jedna holka, brečela a říkala – jedou sem Rusové!“ vzpomíná na 21. srpen. „My, Rakušané, jsme to nechápali. Vždyť jsou to vaši kamarádi, proč ten povyk? Tu noc jsem vůbec nevěděl, kde jsem. Skončil jsem v kavárně na Václavském náměstí, kde už byli přátelé. A pak šli kolem lidi s krvavou vlajkou a pod ní ležela nějaká žena a zpívali hymnu. Kde domov můj, voda hučí po lučinách... A z rozhlasu hlásili: Jsme okupováni. To mě úplně dostalo. Najednou jsem byl Čech, byl jsem s nimi solidární a běhal jsem po ulicích. Pak jsme stáli Na příkopech, mladí Češi nám nabízeli cigarety…“
„Odehrávaly se tam šílené scény, plačící sovětští vojáci, mladí kluci, kteří ani nevěděli, co tam dělají. A ta hymna, panebože...“
Když potom Friedrich za pomoci rakouské armády překotně opouštěl zemi v koloně aut, naložil si do kufru vozu jednoho českého kamaráda, a pomohl mu tak za hranice…
Utíkaly desítky tisíc lidí. Na pomoci uprchlíkům na rakouské straně hranice se podílela mimo jiné organizace Maltézská pomocná služba, kterou z Vídně vedli Berthold a Daisy Waldsteinovi. Bertholdova sestra Maria byla stejně jako Daisy přímo na hranicích. „Bylo to v Nagelbergu, byla jsem tam spolu se členy maltézského řádu,” vzpomíná. „Přicházeli uprchlíci a my jsme tam postavili velkou polní kuchyni. Někdejší divadelní sál jsme vyklidili a rozložili tam všude spacáky, aby si ti lidé mohli po útěku odpočinout…”
Kdo naději a trpělivost ztratil, všechno ztratil
Československo tehdy opustila i řada šlechticů, kteří tam doposud zůstávali. Mezi nimi i Jaroslav Lobkowicz. Ven ho lákala láska k jeho budoucí francouzské manželce, ale i další důvody. „V srpnu 1968 jsem byl jako opravář televizí vlastně na konci své kariéry. Předtím jsem ještě doufal, byla doba Dubčeka, myslel jsem, že bych se třeba osamostatnil… Ale pak byl konec.” Neváhal a odjel.
„Měl jsem pak někde v Německu přednášku o vývoji v Čechách po válce. Citoval jsem tam Komenského: Kdo statek ztratil, nic neztratil. Však kdo naději a trpělivost ztratil, všechno ztratil. Kdo posečkati nechce, až by zlé přešlo, a dobré přišlo, jak jemu pomoci? Říkali si – ten se asi zbláznil! Ale pár let nato za mnou přišli: Měl jsi pravdu!“
Kdo statek ztratil, nic neztratil (Jaroslav Lobkowicz)
„Já jsem se po celá ta léta vždycky chtěl vrátit domů,“ říkal Karel Schwarzenberg. „Nejšťastnější den mého života byl 20. prosinec 1989, když byl Václav Havel zvolen prezidentem a já jsem věděl, že teď už je to na beton, že teď už jsme opravdu svobodní.“
…je to přece moje vlast!
„Když vyšly restituční zákony a stálo tam, že se navrací majetek, který byl zabaven po únoru 1948, mysleli jsme, že z toho nic nebude, protože dědečkovi majetek sebrali už Němci,“ končí vyprávění Tomáš Czernin. „Nicméně tatínek se rozjel do majetkových knih a ukázalo se, že rozhodnutím soudu z roku 1947 se smlouva mezi nuceným správcem a protektorátem považuje za neplatnou a vlastníkem je nadále Rudolf Czernin, můj dědeček. Mně se splnila všechna přání. Mohl jsem se vrátit a pokračovat v tom, co musel dědeček opustit.“
Restituce majetku rodiny Czerninů (Tomáš Czernin)
Navrácený majetek byl ale většinou v žalostném stavu. „V prosinci jsme se stali majiteli té obrovské škatule a nevěděli, co bude dál,“ vzpomíná na restituci drahonického zámku Johannes Lobkowicz. „Najal jsem myslivce s obrovským psem, aby to tam po nocích hlídal. Rozhodovali jsme se – buď necháme tu budovu spadnout, nebo se do ní musíme nastěhovat.“ Prodali dům v Německu, Drahonice opravili a dnes zámek obývají.
Majitelé obrovské škatule (Johannes Lobkowicz)
„V prosinci jsme byli majiteli téhle obrovské škatule a vůbec jsme nevěděli, co se s ní stane. Najal jsem lesníka, který se s velkým černým psem usadil dole, aby se nerozkradlo to, co tam ještě zbylo, tedy krásné staré zámky. A pak jsem tam přijel s tchýní a architektem a architekt prohlásil – ano, to půjde opravit. Pak jsme si řekli, buď necháme dům, který jsme právě získali zpět, spadnout, nebo se do něj nastěhujeme. A v září jsme se stěhovali. Do vytápěného domu, s tekoucí vodou a opravenými podlahami. Zvenčí stále vypadal neuvěřitelně, ale byl to úžasný výkon, velmi na mě zapůsobily kvality a nasazení všech lidí, kteří se na tom podíleli."
Restituce se ale na všechny šlechtické rodiny nevztahovaly. I reakce těch, kteří nic zpět nedostali, byly různé. „Prezident Havel mě pozval do Prahy,“ vzpomíná Thomas Thun. „A tehdy jsme se rozhodli, že se našeho presumptivního dědictví vzdáme. Byl to samozřejmě čistě symbolický počin.“
„Česká strana náš nárok totiž nikdy neuznala. Ale chtěli jsme tím dát najevo, že většina odsunutých a jejich potomků nechce mít s nerealistickými požadavky některých organizací nic společného. Myslím, že to někteří lidé na české straně pochopili tak, jak jsme to mínili.“
„Zámek převzalo město Doksy,“ říkal o svém rodišti Angelus Waldstein. „Úplně nahoře ve druhém patře, kde byly naše dětské pokojíky, je teď muzeum Čtyřlístku, tedy komiksu, na jehož stránkách ožívá celá krajina okolo. Každopádně víme, že zámek je v nejlepších rukou. Zvenčí je pěkně dekorovaný a opravený.“
„Chci si náš zámek pamatovat takový, jaký jsem ho opustila,“ sděluje Maria Waldstein o Třebíči. „I tamní lidi. Je to můj lid. Waldsteinové byli přece pořád v Čechách, žili jsme tam po staletí.“
„Cítím se pořád jako česká šlechtična. Když některý Čech potřebuje pomoct, ráda mu pomůžu. Je to přece moje vlast.“
Řada rozhovorů použitých v tomto článku vznikla díky spolupráci s mnichovským spolkem Adalbert Stifter Verein za podpory Česko-německého fondu budoucnosti. Součástí projektu Kulturní mosty v Evropě. Česká a moravská šlechta po roce 1945 je i stejnojmenná výstava.
