Krvavý konec války v Leskovicích. Šestého května vydal velitel SS rozkaz k jejich vyvraždění

/ /
Velitel SS Walter Hauck se 6. května obyvatelům Leskovic krutě pomstil za povstání.
Velitel SS Walter Hauck se 6. května obyvatelům Leskovic krutě pomstil za povstání.

Šestadvacetiletý Hauptsturmführer Walter Hauck prokázal svou zvěrskou krutost již v roce 1944 ve francouzském městě Ascqu, kde Němci usmrtili přes 80 civilistů. V Leskovicích jeho muži házeli do ohně ženy svázané dráty.

Čtrnáctiletý Zdeněk Hubáček byl skoro posledním člověkem, který viděl živého Josefa Krále – jednu z obětí vyhlazení Leskovic jednotkami SS. Ve vesničce u Pelhřimova nacističtí zabijáci postříleli nebo upálili 25 mužů a žen, mezi nimi i jedno dítě. V Leskovicích vraždili esesáci 5. a 6. května 1945 těsně před koncem války.

Zdeněk Hubáček  vzpomínal pro Paměť národa na večer, kdy se u nich doma zastavil mladík Josef Král. Šlo o bývalého žáka Zdeňkova tatínka, sochaře a uměleckého řezbáře.

„Utíkal z Německa, kde byl totálně nasazený. Přežil tam bombardování a po něm se rozhodl vrátit domů,“ řekl Zdeněk Hubáček. „Tatínek mu říkal, ať u nás zůstane a přespí, ale on pospíchal do svých rodných Leskovic.“

Touha být doma mu vzala život

Leskovice leží od Pelhřimova ve vzdálenosti asi 10 kilometrů. Touha po domově a blízkých se stala mladíkovi osudnou.

Zdeněk Hubáček s maminkou. Foto: Paměť národa
Zdeněk Hubáček s maminkou. Foto: Paměť národa

„Hurá povstalci z Leskovic zaútočili na ustupující jednotky wehrmachtu,“ uvedl Zdeněk Hubáček svou verzi, proč obec dopadla tak strašlivě. „Nějaké Němce zajali, ale špatně je hlídali a jeden zběhnul. Přijely pak jednotky SS a Leskovice vyvraždily. Mezi mrtvými byl i Pepíček Král.“

Tragédie ve vesnici za Pelhřimovem se odehrála 5. a 6. května 1945. V historických pramenech stojí, že v Leskovicích vznikl revoluční výbor a někteří obyvatelé se rozhodli postavit se německým vojenským oddílům ustupujícím na západ.

Povstalcům se podařilo v sobotu 5. května zajmout demoralizovaný zhruba padesátihlavý strážní železniční oddíl a získali zbraně. Leskovicemi procházela strategická silnice z Jihlavy na Tábor, kudy německé jednotky ustupovaly před Sovětskou armádou do západní spojenecké zóny.

Dva horkokrevní a lehkomyslní mladíci se dostali ke kulometu a v Leskovicích ostřelovali německá vozidla ustupující před Sovětskou armádou po hlavní silnici směrem na Tábor. „To mělo zřejmě za následek německou odvetu,“ napsal Jiří Padevět ve své knize Krvavé finále.

Místo svobody apokalypsa

Do Leskovic vyrazilo komando SS z Pelhřimova. Pátého května se rozpoutal tvrdý boj s padlými na obou stranách. Řada lidí z obce utekla do lesů. V noci Němci Leskovice opustili a odvezli si své mrtvé a raněné.

Obyvatelé vesnice se vrátili z lesů domů, poněvadž si bláhově mysleli, že se nacisté nevrátí. Šeredně se zmýlili. V neděli šestého května ráno dorazila do Leskovic ještě silnější jednotka SS a obec zcela ovládla. Pak následovalo vraždění, znásilňování žen a vypalování domů. Některé jejich obyvatele naházeli esesáci do plamenů.

Masakru učinil přítrž až příjezd silné povstalecké jednotky a také oddílu německého wehrmachtu, který Čechům pomohl při hašení požárů. Hauckovo smrtonosné komando se z Leskovic stáhlo. Zůstalo po něm 25 obětí, nejednou zohavených, a zhruba tři desítky vypálených stavení.

Krutý velitel unikl spravedlnosti

Velitel trestního oddílu SS Walter Hauck úspěšně unikl do západní spojenecké zóny. Skončil však v rukou Francouzů a soud nad ním za masakr v Ascq vyřkl ortel smrt. Později mu trest změnil na doživotí.

Walter Hauck u francouzského soudu v Lille roku 1949. Foto: L'Express
Walter Hauck u francouzského soudu v Lille roku 1949. Foto: L'Express

Po dvanácti letech však Haucka z vězení propustili ve věku necelých 40 let. Válečný zločinec pak žil spokojeně v Německu, kde zemřel v roce 2006. Československo a posléze také Česko žádaly třikrát marně Spolkovou republiku Německo, aby Haucka vydala a umožnila ho potrestat za vraždění v Leskovicích.

S dvaaosmdesátiletým Hauckem se v roce 2000 setkal publicista Stanislav Motl. Bývalý esesman mu řekl: „Bojoval jsem za Německo. Všichni jsme bojovali za to, za co naši dědové v letech 1914 až 1918.“

Jestli se velitel pelhřimovské jednotky SS Hauck účastnil vyhlazování Leskovic osobně, není prokázáno s naprostou jistotou. Podle některých svědectví se tam ale pohyboval přinejmenším v neděli 6. května 1945.

Zastřelili jí strýčka, měl devítiměsíční dítě

V soutěži Paměti národa Příběhy 20. století promluvila v roce 2014 Vlastimila Holakovská z Leskovic. V době masakru jí byly čtyři roky. O život přišel její strýc Alois Hrdoušek. Padl 5. května.

„Doma měl devítiměsíčního kloučka,“ řekla Vlastimila Holakovská, za svobodna Hrdoušková. Vzpomněla si, jak ji maminka dala k sousedům. S čtyřletou dívkou uprchli jako řada dalších vesničanů do hlubokého lesa.

Lidé se v něm v sobotu 5. května po propuknutí bojů ukryli v provizorně vybudovaných jámách přikrytých chvojím.

Rodiče Vlastimily zůstali ve svém stavení. „Němci se na noc z Leskovic stáhli, báli se zůstat ve vsi ve tmě,“ upozornila Vlastimila Holakovská.

Maminka s tatínkem přežili v jámě na vápno

Mnozí si mysleli, že se esesáci nevrátí, a šli zpět domů. Třeba aby nenechali samotná svá hospodářská zvířata. Některé rodiny se rozdělily, část nocovala v lese, část zůstala v Leskovicích.

Pohřeb obětí z Leskovic.
Pohřeb obětí z Leskovic.

„Hned po rozednění se začali lidé do vsi vracet,“ uvedla Vlastimila Holakovská. „Můj tatínek jim šel naproti, vtom se ale ozvala střelba. Kdo mohl, utekl znovu do lesa, tatínek běžel za maminkou do chalupy.“

Do Leskovic dorazilo mnohem silnější komando SS než v sobotu 5. května. Jedna skupina hrdlořezů postupovala do obce od Pelhřimova, druhá skupina od čížkovských lesů. Obránci Leskovic nedokázali síle jednotek SS čelit a vesnice zůstala napospas řádění nacistů.

„Maminku s tatínkem zachránilo, že se schovali do jámy na vápno a přikryli ji dřevěnými kulány,“ vyprávěla Vlastimila Holakovská. „Viděli z ní, jak esesáci vedou sousedy Vlachovy. Před očima paní Vlachové zastřelili jejího manžela.“

Další úkryt poskytla podestýlka

Jeden esesák pak zapálil u mlatu slámu a manželům Hrdouškovým hrozilo, že v jámě na vápno uhoří. Podařilo se jim naštěstí odplížit a ukryli se u dobytka pod podestýlkou. Tam je po odchodu esesmanů objevili hasiči ze sousední vesnice.

Vlastimila se na rozdíl od jiných dětí schovaných v lese se svými rodiči setkala. Maminku přitom chtěli esesmani popravit poté, co ji už v sobotu 5. května chytili u vrat hospody. Vyšli z ní naštěstí dva němečtí manželé a za paní Hrdouškovou se přimluvili.

Od hospody se pak plazila po zemi až na kraj obce ke své chalupě. Všude kolem se ozývala střelba esesmanů a proti nim bojujících českých povstalců.

„V neděli zavraždili Němci u Vaverků pět lidí, u Pavlových hospodáře, jeho ženu a dvě dcery,“ řekla Vlastimila Holakovská.

Jednotka SS z obrněného vlaku vraždila v Pelhřimově

Tři dny po leskovické tragédii prošel bolestnou událostí rovněž Pelhřimov. Zdeněk Hubáček byl 9. května 1945 v místě, odkud den po kapitulaci Hitlerovy Třetí říše vyjela dvě nákladní auta s nezkušenými českými revolučními bojovníky proti Němcům.

Vozidla s muži vyzbrojenými kulomety, samopaly, puškami a pistolemi vyrazila směrem k Rynárci a k Dobré Vodě. Do Pelhřimova odtamtud totiž dorazily zprávy o střelbě a o Němcích, kteří se nechtějí nechat odzbrojit.

Čeští povstalci se už v Pelhřimově bohužel střetli s početnou a po zuby ozbrojenou posádkou obrněného vlaku. Šlo o nelítostné a bojem zocelené příslušníky jednotek SS.

Šeříky kvetly a najednou třináct mrtvých

Ve chvíli, kdy čeští muži nasedali v Pelhřimově na nákladní auta, se mezi ně připletl i čtrnáctiletý Zdeněk Hubáček.

„Před místním muzeem v Pelhřimově stál náklaďáček, nastupoval jsem na něj také, ale jako jinocha mě z něj sesadili,“ vzpomněl si Zdeněk Hubáček. „Na náklaďáčku seděli starší občané. Bohužel nebyli rozvážní a ten pancéřový vlak je kulometem zlikvidoval. Takže kdybych byl býval s nimi, tak už jsem tady nebyl.“

Stránka z pelhřimovské kroniky o událostech 9. května 1945.
Stránka z pelhřimovské kroniky o událostech 9. května 1945.

„Z posádky náklaďáčku se zachránil jediný, v tom strachu vletěl do trůnního propustku mezi silnicí a polem,“ uvedl Zdeněk Hubáček. „Dovnitř se dostal díky té hrůze, ale ven ho museli vykopat. Bylo to velmi kruté, šeříky kvetly, nálada byla slavnostní a najednou třináct mrtvých. Pancéřový vlak rozstřílela na jeho další trase ruská armádní jednotka.“

Konflikt začal poté, kdy jeden z horlivých revolucionářů zkoušel u železničního nádraží v Pelhřimově, jak se nabíjí puška. Bohužel z ní vyšel výstřel. Podle jiného svědectví muž vystřelil směrem k obrněnému vlaku úmyslně.

Nacisté palbu opětovali, některé Čechy usmrtili, další pochytali a na železničním náspu je popravili ranou z pistole do týlu. O život přišlo 13 mužů ve věku 19 až 43 let.

Jeden usmrcený šel náhodou kolem, esesmani ho přesto neušetřili. Když se o německém zvěrstvu dozvěděla Rudá armáda, obrněný vlak pronásledovala a zničila ho.

Současně s bolem ze ztráty životů 13 spoluobčanů se v Pelhřimově rozeběhly oslavy osvobození od německé okupace. Studenti skákali ze samé radosti z oken prvního patra gymnázia na vystěhovávané slamníky.

„Po osvobození Pelhřimova v květnu 1945 študáci nelenili a uspořádali majáles. V Pelhřimově byli v divadelní skupině bratři Lubomír a Oldřich Lipští a jejich otec, jednoho známe jako herce, druhého jako režiséra,“ upozorňuje Zdeněk Hubáček. „Při majáles se konalo utkání Sparta – Slávie s míčem o průměru snad dva metry. Nevím, kde ho vzali.“

Veselá historka z války

V souvislosti s druhou světovou válkou si Zdeněk Hubáček zapamatoval i jednu veselou příhodu. Rodiče si povšimli jeho záliby v technice a koupili mu naučnou hru Malý Edison.

Jednou přijel k Hubáčkovým na návštěvu strýc a rozhodli se, že si z něj trochu vystřelí. Zdeněk propojil svou vysílačku z Malého Edisona s radiopřijímačem, který začal vydávat výzvu, aby se jeho strýc Antonín Vyhnánek vrátil domů.

Takové relace vysílala v rozhlase nacistická tajná policie Gestapo, když někoho hledala. Strýček se nejdřív vylekal, ale pak se dozvěděl, oč běží, a vše se obrátilo v legraci. Začal pak vyprávět posměšné vtipy o Hitlerovi.

„Najednou ale přišel soused a říkal nám, ať si pustíme rádio, že tam jsou vtipy o Hitlerovi,“ uvádí Zdeněk Hubáček. „Uvědomil jsem si, že z našeho bytu vysíláme na nejbližší rozhlasové přijímače, a tak jsem rychle vysílačku sestavenou podle malého Edisona vypnul. Jinak bychom si to mohli odskákat.“

Konec války ve vzpomínkách pamětníků: příběhy, audioklipy, krátké filmy, komiks – najdete na 1945.pametnaroda.cz. Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Děkujeme za případnou podporu!

Městem letí zpráva, že už jedou Američané. Vzpomínky Daniely Benešové

/ /
Janovičtí vítají americké vojáky.
Janovičtí vítají americké vojáky.

V Janovicích nad Úhlavou měli připravenou slavobránu pro Sověty. Osvobození přišlo nakonec 6. května z druhého směru. Američtí vojáci přijeli unavení, ale šťastní. Euforie Janovických je strhla, jak píše Daniela Benešová, které v té době bylo patnáct let.

Rok 1945 začal už velkou nadějí na blížící se kapitulaci Německa, ale v Janovicích nad Úhlavou, od kterých byla hranice s okupovaným územím vzdálena 1 km, hrozilo denně nebezpečí. Byla tam německá posádka, janovickým nádražím projížděly transporty smrti s vězni z koncentračních táborů, kterým se lidé snažili vhazovat do vagonů jídlo, někteří vězňové se pokusili o útěk, ale byli skoro vždy zastřeleni.

Už v lednu přišlo plno německých uprchlíků z Polska, v březnu skoro tisíc, byli ubytováni ve škole, pak už ve vlacích na nádraží. Nezapomenu na transporty zubožených zajatců, které Němci hnali naší ulicí, házeli jsme jim jídlo z oken, co jsme narychlo měli po ruce.

Slavobrána pro Rudou armádu a příjezd amerických vojáků v rodinném fotoalbu Daniely Benešové. Foto: Paměť národa
Slavobrána pro Rudou armádu a příjezd amerických vojáků v rodinném fotoalbu Daniely Benešové. Foto: Paměť národa

Začátkem května přijelo asi 200 německých vojáků a kopali při silnici na Nýrsko zákopy, zřizovali polní kuchyň a připravovali  se na obranu města. Pátého května se ještě pokoušeli strhávat naše již vlající vlajky, ale to už jsme nedočkavě čekali příjezd Američanů, se sestrou jsme vily věnečky z pomněnek a řeřišnice, měly jsme jich plný košík, a konečně 6. května letí městem zpráva, že už jedou od Nýrska!

A už se objevily první tanky, unavení, ale šťastní Američané, bylo mezi nimi plno černochů, chytali naše kytičky a my se smáli, křičeli, mávali a brečeli! Tanky zůstaly stát na náměstí, nadšení, vítání, radost, lidé přinášeli jídlo, víno, likéry, co nejlepšího měli! Tatínek byl učitel, dostal na starost jejich ubytování ve škole. Anglicky neuměl, ale hned si s nimi rozuměl pomocí gestikulace a slovníku. Za pár dnů byli Američané upravení oholení fešáci a vyrazili do ulic, jezdili džípy, rozdávali cigarety, čokolády, žvýkačky, já mám dodnes schovaný darovaný kus krásné bleděmodré látky, bylo mi líto z ní něco ušít.

Konec války ve vzpomínkách pamětníků: příběhy, audioklipy, krátké filmy, komiks – najdete na 1945.pametnaroda.cz.
Konec války ve vzpomínkách pamětníků: příběhy, audioklipy, krátké filmy, komiks – najdete na 1945.pametnaroda.cz.

Jednou, když dva Američané postávali pod oknem, ze kterého jsme se se sestrou dívaly, a chtěli se s námi bavit, tatínek to vyřešil – pozval je nahoru, maminka udělala svačinu, moc jsme se nasmáli, když Allan Meinen z Baltimore napodoboval s hřebínkem pod nosem Hitlera. Věnoval nám dva odznaky 2. pěšího pluku – Indiána v bílé hvězdě na černém poli.

Američtí vojáci v Janovicích. Foto: Paměť národa
Američtí vojáci v Janovicích. Foto: Paměť národa

Dlouhá léta jsme si s ním psali, tatínek si to nechal překládat. Allan, také učitel, poslal tatínkovým školákům bednu tužek a sešitů.

Pro mě byl konec války i velká radost z návratu blízké rodiny z emigrace. Rodina strýce Ludvíka Kantůrka se vrátila z USA, celou válku jsme o ní nic nevěděli. Ludvík musel uprchnout před Němci, byl producentem filmu Bílá nemoc, jeho sestra i rodiče zahynuli v plynu a moje milovaná babička byla jako sedmdesátiletá internovaná v roce 1942 ve Svatobořicích, brzy pak zemřela. Jejich návrat byl  pro mne tím nejsilnějším radostným dojmem z ukončení té strašné války.

Daniela Benešová se narodila v Klatovech v roce 1929, prožila velmi šťastné dětství v Miřenicích a později v Janovicích nad Úhlavou, kde tatínek pracoval jako učitel. Rodiče vedli ji i její sestru ke kreativitě, vyráběli jim loutky, otec psal a ilustroval kroniku kraje. Na začátku války musela rodina sestry maminky emigrovat do USA kvůli židovskému původu manžela, Ludvíka Kantůrka, filmového producenta a přítele Hugo Haase i Jana Wericha. Daniela studovala od roku 1948 Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v ateliéru Emila Filly, čestný rok strávila v ateliéru Antonína Strnadela, který ji přivedl k ilustraci. Studoval u něj i její budoucí manžel Karel, jehož poznala na brigádě v Ostravě. Daniela ilustrovala přes padesát převážně dětských knih, věnovala se malbě, grafice a kresbě a vždy propojovala s barvami hudbu. Její obrazy obohacují mnohé galerie a soukromé sbírky ve světě i doma. Je členkou Sdružení českých umělců grafiků Hollar, Sdružení pražských malířů a Asociace volné grafiky. S manželem Karlem Benešem žijí a tvoří v Praze.

Vřela v nás chuť pustit se do vyhánění nacistů. Vzpomínky Vladimíra Brabce

/ /
Vřela v nás chuť pustit se do vyhánění nacistů. Vzpomínky Vladimíra Brabce

Když Vladimír Brabec před 75 lety uslyšel rozhlasovou výzvu k obraně Prahy, vyběhl do ulic stavět barikády. Zapojil se do skupiny řízené motocyklovým závodníkem Frantou Juhanem a tlumočil jednání s Vlasovci, kteří bojovali po boku povstalců.

Předehra byla tvrdá. V únoru byl náš smíchovský dům na rohu Libušiny a Nádražní ulice zasažen americkou bombou určenou Drážďanům. Zásah přišel od severozápadu. Rozmetal v přízemí ševcovskou dílnu a poškodil hlavní přívod vody. Ve sklepním krytu se obyvatelé domu ocitli po kolena ve vodě. Některým babičkám jsme pomáhali, aby potopu zvládly. Nikdo nenaříkal.

Bombardování jsme považovali za předzvěst konce nacistické okupace, na který jsme se těšili. Ani náš pan švec netruchlil, ačkoliv jeho verpánek vzal za své. Jeho byteček za ševcárnou bomba přímo nezasáhla. Spadla šťastně na chodník v Nádražní ulici. Zničila přízemní obchody, byty zůstaly obyvatelné. Bomba sblížila rodiny nájemníků zasaženého domu a posílila očekávání svobody.

Stavte barikády

Za dva a půl měsíce po mylném bombardování se z pražského městského rozhlasu ozvalo: Stavte barikády. Nedovolte nacistům, aby se do Prahy dostaly jejich tanky. Znemožněte jejich průjezd. Volání rozhlasu zorganizovalo obranu také na Smíchově v Nádražní ulici.

Vzpomínky na Pražské povstání sepsal novinář, šéfredaktor ČTK a zakladatel Hospodářských novin Vladimír Brabec. Narodil se v roce 1924 v Netvořicích a vyrůstal v Praze v intelektuálně i duchovně inspirativním prostředí: studoval v Dejvicích prestižní Gymnázium Edvarda Beneše, byl členem sboru Československé církve, inspiroval se Masarykovou náboženskou filozofií a rozhodl se studovat bohoslovectví. Studia záhy přerušilo totální nasazení v německé továrně, z níž se mu podařilo na podzim roku 1944 uprchnout. V květnu 1945 se účastnil Pražského povstání, během něhož tlumočil Vlasovcům. V roce 1949 pobýval v Paříži jako stipendista francouzské vlády. Koncem 50. let zakládal v ČTK redakci zahraniční ekonomiky. V 60. letech měl blízko k reformní skupině Oty Šika, po srpnové okupaci roku 1968 organizoval improvizované vysílání ČTK do zahraničí. V roce 1969 Vladimíra z ČTK propustili, pracoval v podniku Komunálních služeb. Roku 1990 stál u zrodu Hospodářských novin. 

Máme za sebou sedmdesát pět let zapomínání, na 5. květen 1945 zapomenout nelze. Tenkrát mi bylo dvacet jedna let. Letos mi bude v době výročí pražského povstání devadesát šest. Pevný hlas rozhlasové výzvy k povstání a obraně Prahy má v sobě pro naši generaci stále energii mobilizace.

Rozhlasové "Braňte Prahu, stavte barikády" nepřišlo neočekávaně. První čs. vlajky už vlály koncem dubna, první německé nápisy už padaly na chodníky. Táta přinesl v prvních dnech května odkudsi pušku. V dubnu jsem přestal chodit do práce v modřanské Junkersce, bývalé továrně na výrobu čokolády Rudolfa Pachla. 

Vřela v nás chuť pustit se do vyhánění nacistů.Ti stále ještě městu vládli. Báli jsme se o Prahu, současnou i historickou. Šířili se zvěsti o nacistickém teroru, o snahách wehrmachtu projít z východu na západ směrem k americkým jednotkám, o proniknutí nacistických tanků na Staroměstské náměstí. Dověděli jsme se, že v Praze existuje revoluční Česká národní Rada, ale v terénu nám chyběli organizátoři. A náhle rozhlasová výzva ke stavbě barikád. Rozhlas nás zorganizoval. 

Vytvořily se party Pražáků barikádníků. Začali jsme vytrháváním kamenných kostek na Nádražní ulici. Pokládali jsme na bok tramvaje, napříč ulicemi koleje. První barikáda vyrostla v blízkosti pivovaru, druhá u Libušiny ulice. Uzavřeli jsme směr od Smíchovského nádraží i ke Smíchovskému nádraží. 

Znesnadnili jsme průjezdy pro tanky. Účinné zbraně však nebyly. Puštička našeho táty a tu a tam další puštička. Kluci Krákorovi ze sousedního domu přišli s nápadem prohledat vagóny na smíchovském nákladovém nádraží. Část skupiny šla hledat. Našli nějaké protitankové střely. Neuměli jsme s nimi zacházet. Informace byla sdělena povolanějším.  

Velel Franta Juhan

Objevil se muž s autoritou. František Juhan, tehdy velmi známý motocyklový závodník. Znali jsme ho jako plochodrážního mistra republiky. Patřil k nejlepším na světě. Měl náš respekt. Byli jsme rádi, že máme populárního velitele. Vytvořili jsme družstvo z fyzicky zdatnějších kluků z Libušiny a Nádražní ulice. Juhan měl spojení s velitelstvím, jež jsme nazývali "generál Bartoš". Sídlilo, alespoň přechodně, v blízkém domě na Nádražní třídě v areálu nákladového překladiště.

Speciál Paměti národa k 75. výročí konce války

Začaly některé cílené akce. Byla vyslána skupina do Ženských domovů, kde působila jakási nemocnice wehrmachtu. Nacistické stráže, jež objekt hlídaly, odevzdaly bez odporu osobní zbraně. Osazenstvo lazaretu se postupně ztrácelo.

Hořkost neúspěchu jsme zažili, když jsme usilovali o pacifikaci jednotky SS, která sídlila v budově proti smíchovskému nádraží. Jejich kulomety ohrožovaly celou oblast. Podařilo se dovézt od vyšehradského nádraží ozbrojený vlak či přesněji několik jeho vagónů. Na pacifikaci jednotky SS výzbroj vlaku a dovednost jeho posádky nestačily. Nepodařilo se ji zlikvidovat. Esesáci se ze svého sídla v noci vytratili. Byli jsme rádi, že jsou pryč, a zároveň jsme litovali, že utekli se zbraněmi.

Velitel Juhan mě zařadil do skupiny, která dostala úkol postavit barikády v pobřežní komunikaci vedoucí ze Smíchova od železničního mostu směrem k Chuchli a Zbraslavi. Byla to vhodná příjezdová cesta od vojenského cvičného prostoru SS na Benešovsku. Barikády jsme tu stavěli ze všeho, co jsme v okolí našli. Nebyl to zrovna materiál nejvhodnější. Obranu pod železničním mostem jsme zpevnili sudy s benzínem, které jsme objevili v jakémsi skladě u hřiště Sokola Smíchov. Případný nájezd nacistů od jihu měla zadržet skupina ozbrojená. 

K očekávanému boji pod železničním mostem nedošlo. Tanky, jež později skutečně přijížděly od Štěchovic, nedojely. Před jejich útokem zachránila Smíchov pomoc, kterou nám poskytli Vlasovci.

Jednání s Vlasovci 

Velitel potřeboval někoho, kdo rozumí a mluví německy. František Juhan mě zavedl na velitelství. Byl jsem pověřen zavedením dělostřelecké jednotky vlasovců do výhodného palebného postavení na návrší za Chuchelským kostelíkem. František Juhan mě zavedl na velitelství. Generál v civilu nazývaný námi Bartoš nás kompetentně informoval o situaci. 

Měl zprávu, že z Hradišťka u Štěchovic vyjela skupina tanků, která směřuje po vltavské levobřežní komunikaci na Prahu. Na mapě nám velitel přesně ukázal, kde máme postavit vlasovská děla, jež byla k dispozici. Určil cestu. Okruhem jsme se dostali na určené místo. Vlasovci svá děla umístili v lese u kostelíka nad Chuchlí, kde byl báječný rozhled po značné části levobřežní vltavské komunikace. Netrvalo dlouho a na silnici před chuchelským závodištěm se objevily nacistické tanky. Velitel jednotky vlasovců rozhodl vyčkat, až se tanky po silnici přiblíží ke křižovatce štěchovické a chuchelské silnice. 

Přiblížily se. Zazněl povel. Žádná střela nezasáhla cíl, ale nálože explodovaly v blízkosti tanků. Tanky zastavily. Vlasovci střelbu opakovali. Přišel nečekaný obrat. Celá nacistická tanková skupina se obrátila a odjížděla směrem Zbraslav. Kde skončila, jsme se nedozvěděli. Měl jsem pocit, že střelba z kanónů nacistické tankisty překvapila a že se po chvíli váhání vzdali záměru pokračovat směrem ku Praze.

Vrátil jsem se na velitelství a ohlásil, jak operace probíhala. Dostal jsem nový úkol, tentokrát propagandistický. Obdrželi jsme text, v němž Vlasovci vysvětlovali, že přijeli, aby pomohli Čechům bránit Prahu proti německým fašistům. Dalším jejich cílem že bude boj za osvobození Ukrajiny od Stalinovy diktatury. Vlasovský nadporučík nám předal v místnosti velitelství na Nádražní ulici balík jednostránkových vysvětlivek napsaný špatnou češtinou a požádal nás, abychom je rozdali českým obyvatelům čtvrti.

Balík jsem převzal a rozdělil letáky mezi barikádníky. Rozdali jsme je v okolí smíchovského nádraží, i když jsme text považovali za poněkud divný. My jsme čekali na Stalinovy tanky s nadějí na svobodu. Oni Stalina měli za nepřítele. Vlasovci nám, Praze a zejména Smíchovu pomohli. My jsme jejich pomoc potřebovali a vítali, ale nestihli jsme poděkovat. Zmizeli z našeho obvodu dříve, než do Prahy dorazily jednotky Rudé armády.

Sběr zajatců

Před příjezdem sovětských tanků jsem dostal další úkol. Německé zajatce, kteří se na různých místech Smíchova vzdali barikádníkům, odvážet spolu s řidičem malého nákladního auta do blízkých Štefánikových kasáren. Mluvil jsem německy, a tak mi byla svěřena úloha závozníka. Vyzbrojen puškou jsem přebíral na různých daných místech zajaté Němce a dopravoval je do bývalých Štefánikových kasáren pod Kinského sady. Nebyl to zcela jednoduchý úkol.

Konec války ve vzpomínkách pamětníků: příběhy, audioklipy, krátké filmy, komiks – najdete na 1945.pametnaroda.cz. Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Děkujeme za případnou podporu!

Stávalo se, že jsme zajatce museli chránit před pomstychtivostí některých Pražáků. Vezli jsme např. zrzavého muže, v němž lidé poznávali nacistického ředitele z jinonické Waltrovky. Kdybychom ho nedovezli do kasáren, asi by pomstě neušel. V nádvoří kasáren se našich německých zajatců ujaly české hlídky. Vytvořilo se tu dost rozsáhlé shromaždiště poražených nacistů. Ti, které jsme přepravovali, měli zájem: dostat se jako zajatci na západ. Z průjezdu několika tanků U.S. Army Smíchovem si mohli odvodit, že americké jednotky nejsou daleko.

Den jistoty

Aktivity našich spontánně vzniklých barikádnických skupin Smíchováků skončily po příjezdu sovětských jednotek. Poprvé jsem se s oddílem ruských vojáků setkal 9. května odpoledne před Rudolfinem. 

Zatýkání Němců na konci války. Foto: Paměť národa
Zatýkání Němců na konci války. Foto: Paměť národa

Tam bylo vítání spojeno s objímáním a pocitem definitivního osvobození. Jejich organizovaný velký útvar nám všem, kdož jsme před Rudolfinum přišli, dal pocit jistoty, že Praha je od nacistů definitivně osvobozena. Tady začali mnozí Pražáci navazovat své první přátelství s vítězi. Tam jsem se seznámil s mladým rudoarmějcem, s nímž jsme prožili menší dobrodružství v okolí Karlova mostu.

Přecházeli jsme od Starého Města k Malé Straně a dostali se před Klementinum. Odkudsi z domu na Novotného lávce po nás začal střílet nějaký nacistický záškodník. Zalehli jsme za mostecké zábradlí. Můj ruský voják začal ihned zkoumat, odkud útočník pálí. Zjistili jsme, že z okénka Smetanova muzea. Mladistvý rudoarmějec začal palbu opětovat samopalem. Kamenné zábradlí Karlova mostu nám poskytlo značně bezpečnou ochranu. Boj jednoho proti jednomu chvíli trval. Po několika minutách palba z muzea přestala. „Někde tam ten Germánec musí být. Musím se tam podívat,“ řekl mi odhodlaně mladý Rus a šel. Byl podvečer. Pokračoval jsem směrem na Malou Stranu a domů ke Smíchovu.

Pomstychtivost u Karlova mostu

Pod Karlovým mostem na malostranském břehu se odehrávala hrůzná scéna. Několik Čechů tu rozpalovalo v ohni železné tyče a těmi vypalovali dvěma nacistům na záda hákové kříže. Proti rozpálené české pomstychtivosti se nikdo z nás kolemjdoucích neodvážil postavit. Nedokázal jsem se na to běsnění dívat. Pokračoval jsem v cestě domů. Čekala mě komplikace.

Směřoval jsem k Újezdu po ulici od Malostranského náměstí. V místech, kde se otevírá výhled na petřínskou stráň, začaly kolem mne létat kulky a ozývala se dávková střelba. Rychle jsem zapadl do průjezdu nejbližšího domu. V petřínské stráni se schovávala pravděpodobně celá skupina nacistů s kulometem. Ostřelovali civilisty, kteří chtěli projít ke Smíchovu. Válku už měli prohranou. Jejich střelba do lidí beze zbraní se mi jevila jako vzteklé vraždění. Co ale dělat? Čekal jsem v průchodu do setmění. Ten dům považuji za posvátný. Poskytl mi úkryt před střelbou „vlkodlaků“.

Chleba pro francouzské vězně

Poslední úkol, který jsem zajišťoval pro velitelství v Nádražní ulici, byl už zcela mírový. Generál zvaný Bartoš zjistil, že hovořím francouzsky. Zeptal se, zda bych se neujal zajištění chleba pro vlak bývalých vězňů projíždějící přes smíchovské nádraží do Francie. Šlo o plný vlak osvobozených terezínských vězňů, kteří se vraceli domů. Kdo by se takového úkolu neujal a rád. Velitelství mi dalo k dispozici menší nákladní automobil s řidičem. Dostal jsem adresy několika pekáren, kde bych měl chleba dostat.

Vladimír Brabec při natáčení pro Paměť národa v roce 2019. Foto: Post Bellum
Vladimír Brabec při natáčení pro Paměť národa v roce 2019. Foto: Post Bellum

Jeli jsme. Již v první pekárně šlo vše hladce. Pekaři nám naložili desítky bochníků. Byli informováni, že je to pro propuštěné francouzské vězně. Osazenstvo pekárny nám udělalo radost svou vřelou ochotou. Za čtvrt či půl hodiny jsme odjížděli ke smíchovskému nádraží. Tam jsem mohl náklad osobně předat do rukou několika vedoucích jednotlivých vagonů. Byli hubení, ale veselí a že nám to oplatí, až přijedeme do Paříže.

Uplynuly dva roky a Francouzi se nám skutečně revanšovali. Přijeli jsme do Paříže jako zvědaví studenti v srpnu 1947. Bylo nás osm. V té době byly ve Francii ještě lístky na potraviny. V úřadovně jedné z pařížských radnic nám je vydali bez jakýchkoliv komplikací na celý týden, a ještě pohotově zorganizovali peněžní sbírku. 

Dostali jsme od přítomných lidí do klobouku našeho belgického přítele nějaké franky a také jízdenky na pařížské metro. Přítomní občané pařížští usoudili, že studenti nemají dost peněz. Měli pravdu. Doporučili nám, kde můžeme dostat zdarma nocleh. Paní Boyer, bývalá terezínská vězeňkyně, nás ubytovala v půdních prostorách zámečku, kde byla správcovou. Každý večer našeho týdenního pařížského pobytu nám do naší improvizované ubytovny přinesla dvě lahve červeného vína ze sklepů paní hraběnky. Pro Čechy, říkala, udělám všechno. Bez nich bych v Terezíně nepřežila.

Pan Vladimír Brabec je jedním z 5000 pamětníků a pamětnic, kterým jsme nabídli pomoc prostřednictvím Centra pomoci Paměti národa v době nouzového stavu. Pan Brabec žije v blízkosti rodiny svého syna a daří se mu „přiměřeně jeho věku“, jak nám řekl. V devadesáti šesti letech neztrácí humor ani zájem o společenské dění. Děkujeme mu za jeho příspěvky!

Do boje v ulicích Prahy se zapojili i teenageři, kteří neuměli se zbraněmi

/ /
Do boje v ulicích Prahy se zapojili i teenageři, kteří neuměli se zbraněmi

Z Pražského povstání 5.-9. května 1945 se stávají heroizované oslavy hrdinství, neohrožené statečnosti a obětavosti Čechů na konci války. Podle pamětníků se skutečné hrdinství takovými obecnými patetickými frázemi snižuje.

Není pochyb, že se nemálo lidí za povstání zachovalo obdivuhodně. Na výzvy rozhlasu se asi třicet tisíc lidí do povstání zapojilo – bojovníci, spojky, zdravotníci a další. V ulicích stavěli barikády, hájili rozhlas, vrhali na německá obrněná vozidla zápalné lahve, odstřelovali německé jednotky zpoza domů, z oken metali granáty.

Umíralo se na chodnících, ulicích, náměstích i v budovách. Tvrdé boje se vedly před rozhlasem, na Smíchově, v Dejvicích, na Žižkově a Vinohradech, v Chuchli, Lahovicích a na dalších desítkách míst v Praze. Asi tři tisíce bojovníků i civilistů přišlo o život.

Účastníci povstání – pamětníci, kteří vyprávěli své příběhy pro Paměť národa a jsou jich přes osm stovek, odmítají patetické heroizování, a naopak snižují své zásluhy. Tvrdí, že skutečnost byla mnohem hrůznější, než si dokážeme představit.

Mnozí doznávají zbabělost. Tvrdí, že neuměli se zbraněmi, někdy si prý nezodpovědně hráli na válečníky, nevěděli, jak se chovat v městském boji. Popisují otřesné činy pomsty, které se odehrávaly za povstání, nejvíc pak od 9. května 1945, kdy do Prahy vstoupila Rudá armáda.

Barikády stavěli Pražané ve všech městských částech. Foto: Paměť národa
Barikády stavěli Pražané ve všech městských částech. Foto: Paměť národa

Na Staroměstském náměstí se objevil na lampě hlavou dolů zavěšený polonahý esesák, pobodaný dýkou a ohořelý. Kdosi pod ním rozdělal oheň. Na mnoha místech Prahy se prý odehrávaly podobné zrůdnosti. Například zajatým Němcům pomstychtiví povstalci na záda vypalovali hákové kříže.

Dne 9. května 1945 spěchal domů přes pražský Újezd devatenáctiletý Jiří Ješ. U Muzea hudby spatřil mladé ozbrojené muže s páskami na rukou RG – Revoluční gardy. Vedly desítky ještě mladších zajatých německých vojáků. Z okna domu naproti se ozval výstřel. Vylekaní gardisté zajatce do jednoho postříleli. Jiří Ješ hrůznou scénu sledoval schovaný v pasáži domu. Z budovy, kde dnes sídlí ministerstvo školství, vyběhly staré ženy a snažily se zachránit sténající Němce.

Vyčítal si zbabělost u rozhlasu

Jiří Ješ se v sobotu 5. května 1945 dopoledne jel ostříhat k holiči. Cestou zaslechl rozhlasové vysílání, které hrálo z rádia vytrčeného z okna domu, kde sídlilo řeznictví Seidl. Právě volali hlasatelé Kozák a Mančala o pomoc, aby šli lidé hájit budovu rozhlasu. Mladík ze zvědavosti se šel k budově rozhlasu podívat:

Libuše Pilařová-Kverková pomáhala stavět barikádu v Heřmanově ulici u Veletržního paláce. Foto: Paměť národa
Libuše Pilařová-Kverková pomáhala stavět barikádu v Heřmanově ulici u Veletržního paláce. Foto: Paměť národa

„Díval jsem se na budovu rozhlasu a v prvním patře na balkonu se objevil chlap zřejmě esesák, a střelil do nás. Kousek ode mne padla mrtvá žena. O něco dál ještě někdo další. Říkal jsem si: ‘Má smysl, abych tady přišel o svůj devatenáctiletý život? Tady platný nebudu, zbraň nemám.‘ A utekl jsem domů. Dlouho jsem si to vyčítal, že jsem zbabělec. A kompenzuji si to tím, že o tři roky později, když jsem šel v pochodu studentů na Pražský hrad, to jsem stál v první řadě a říkal jsem si: ‚Teď to stojí za to obětovat život‘,“ vypráví někdejší komentátor Českého rozhlasu Jiří Ješ, bývalý politický vězeň, který si za komunismu odseděl pět let vězení.   

Povstání popsal bývalý novinář

Výjimečné svědectví z Pražského povstání sepsal šestadevadesátiletý novinář, někdejší ředitel ČTK, zakladatel Hospodářských novin Vladimír Brabec. Redaktoři z Magazínu Paměti národa ho poprosili, zda by mohl v této koronavirové době sepsat detailní vzpomínky z povstání. Jednadvacetiletý Vladimír Brabec patřil do povstalecké skupiny motocyklového závodníka Františka Juhana. Bojovali na pražském Smíchově. Citujeme některé pasáže z jeho sepsaných vzpomínek, které dosud nebyly publikovány:

Vladimír Brabec v mládí. Foto: Paměť národa
Vladimír Brabec v mládí. Foto: Paměť národa

„Začali jsme vytrháváním kamenných kostek na Nádražní ulici. Pokládali jsme na bok tramvaje, napříč ulicemi koleje. První barikáda vyrostla blízkosti pivovaru, druhá u Libušiny ulice. Uzavřeli jsme směr od Smíchovského nádraží i ke Smíchovskému nádraží. Znesnadnili jsme průjezdy pro tanky. Účinné zbraně však nebyly. Puštička našeho táty a tu a tam další puštička. Kluci Krákorovi ze sousedního domu přišli s nápadem prohledat vagóny na smíchovském nákladovém nádraží. Našli nějaké protitankové střely. Neuměli jsme s nimi zacházet. Objevil se muž s autoritou. František Juhan. Znali jsme ho jako plochodrážního mistra republiky. Patřil k nejlepším na světě. Měl náš respekt. Byli jsme rádi, že máme populárního velitele.“

Němce zastavili Vlasovci

„Začaly některé cílené akce. Byla vyslána skupina do Ženských domovů, kde působila jakási nemocnice wehrmachtu. Nacistické stráže, jež objekt hlídaly, odevzdaly bez odporu osobní zbraně. Osazenstvo lazaretu se postupně ztrácelo. Hořkost neúspěchu jsme zažili, když jsme usilovali o pacifikaci jednotky SS, která sídlila v budově proti smíchovskému nádraží. Jejich kulomety ohrožovaly celou oblast. Podařilo se dovézt od vyšehradského nádraží ozbrojený vlak či přesněji několik jeho vagónů. Na pacifikaci jednotky SS výzbroj vlaku a dovednost jeho posádky nestačily. Nepodařilo se jí zlikvidovat. Esesáci se ze svého sídla v noci vytratili. Byli jsme rádi, že jsou pryč a zároveň jsme litovali, že utekli se zbraněmi.“

„Obranu pod železničním mostem jsme zpevnili sudy s benzínem, které jsme objevili v jakémsi skladě u hřiště Sokola Smíchov. Případný nájezd nacistů od jihu měla zadržet ozbrojená skupina. K očekávanému boji pod mostem nedošlo. Tanky, jež později skutečně přijížděly od Štěchovic, nedojely. Před jejich útokem zachránila Smíchov pomoc, kterou nám poskytli Vlasovci.“

„Byl jsem pověřen zavedením dělostřelecké jednotky vlasovců do výhodného palebního postavení na návrší za Chuchelským kostelíkem, kde byl báječný rozhled po značné části levobřežní vltavské komunikace. Netrvalo dlouho a na silnici před chuchelským závodištěm se objevily nacistické tanky. Přiblížily se. Zazněl povel. Žádná střela nezasáhla cíl, ale nálože explodovaly v blízkosti tanků. Tanky zastavily. Vlasovci střelbu opakovali. Přišel nečekaný obrat. Celá nacistická tanková skupina se obrátila a odjížděla směrem Zbraslav. Kde skončila, jsme se nedozvěděli. Měl jsem pocit, že střelba z kanónů nacistické tankisty překvapila a že se po chvíli váhání vzdali záměru pokračovat směrem ku Praze.“

Letáky Vlasovců

„Dostal jsem od velitele nový úkol, tentokrát propagandistický. Obdrželi jsme text, v němž vlasovci vysvětlovali, že přijeli, aby pomohli Čechům bránit Prahu proti německým fašistům. Dalším jejich cílem bude boj za osvobození Ukrajiny od Stalinovy diktatury. Vlasovský nadporučík nám předal v místnosti velitelství na Nádražní ulici balík jednostránkových vysvětlivek napsaný špatnou češtinou a požádal nás, abychom je rozdali českým obyvatelům čtvrti. Balík jsem převzal a rozdělil letáky mezi barikádníky. Rozdali jsme je v okolí smíchovského nádraží, i když jsme text považovali za poněkud divný.

„My jsme čekali na Stalinovy tanky s nadějí na svobodu. Oni Stalina měli za nepřítele. Vlasovci nám, Praze a zejména Smíchovu pomohli. My jsme jejich pomoc potřebovali a vítali, ale nestihli poděkovat. Zmizeli z našeho obvodu dříve, než do Prahy dorazily jednotky Sovětské armády.“

„Aktivity našich spontánně vzniklých barikádnických skupin Smíchováků skončily po příjezdu sovětských jednotek. Poprvé jsem se s oddílem ruských vojáků setkal 9. května odpoledne před Rudolfinem. Tam jsem se seznámil s mladým rudoarmějcem, s nímž jsme prožili menší dobrodružství v okolí Karlova mostu. Přecházeli jsme od Starého Města k Malé Straně a dostali se před Klementinum. Odkudsi z domu na Novotného lávce po nás začal střílet nějaký nacistický záškodník. Zalehli jsme za mostecké zábradlí. Můj ruský voják začal ihned zkoumat, odkud útočník pálí. Zjistili jsme, že z okénka Smetanova muzea. Mladistvý rudoarmějec začal palbu opětovat samopalem. Kamenné zábradlí Karlova mostu nám poskytlo značně bezpečnou ochranu. Boj jednoho proti jednomu chvíli trval. Po několika minutách palba z muzea přestala. ´Někde tam ten Germánec musí být. Musím se tam podívat,´ řekl mi odhodlaně mladý Rus a odešel. Byl podvečer. Pokračoval jsem směrem na Malou Stranu a domů ke Smíchovu.“

Zatýkání Němců u Moráně. Foto: Paměť národa
Zatýkání Němců u Moráně. Foto: Paměť národa

„Pod Karlovým mostem na malostranském břehu se odehrávala hrůzná scéna. Několik Čechů tu rozpalovalo v ohni železné tyče a těmi vypalovali dvěma nacistům na záda hákové kříže. Proti rozpálené české pomstychtivosti se nikdo z nás kolemjdoucích neodvážil postavit. Nedokázal jsem se na to běsnění dívat. Pokračoval jsem v cestě domů. Čekala mě komplikace.“

„Směřoval jsem k Újezdu po ulici od Malostranského náměstí. V místech, kde se otevírá výhled na petřínskou stráň, začaly kolem mne létat kulky a ozývala se dávková střelba. Rychle jsem zapadl do průjezdu nejbližšího domu. V petřínské stráni se schovávala pravděpodobně celá skupina nacistů s kulometem. Ostřelovali civilisty, kteří chtěli projít ke Smíchovu. Válku už měli prohranou. Jejich střelba do lidí beze zbraní se mi jevila jako vzteklé vraždění. Co ale dělat? Čekal jsem v průchodu do setmění. Ten dům považuji za posvátný. Poskytl mi úkryt před střelbou ´vlkodlaků´,“ píše v dopise pro Paměť národa bývalý novinář, šestadevadesátiletý Vladimír Brabec.     

Vladimír Brabec při natáčení pro Paměť národa v roce 2019. Foto: Post Bellum
Vladimír Brabec při natáčení pro Paměť národa v roce 2019. Foto: Post Bellum
Konec války ve vzpomínkách pamětníků: příběhy, audioklipy, krátké filmy, komiks – najdete na 1945.pametnaroda.cz. Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Děkujeme za případnou podporu!
Subscribe to