My kněží jsme věděli, proč trpíme. Příběh Františka Kohlíčka

/ /
František Kohlíček jako mladý kněz. Foto: Paměť národa
František Kohlíček jako mladý kněz. Foto: Paměť národa

„Zrušili všechny kláštery, to bylo v jednu noc. V celé republice bylo zorganizované přepadnutí všech klášterů,“ vzpomínal na noc z 13. na 14. dubna 1950 František Kohlíček, kterého v rámci Akce K internovali v klášteře Želivi a později ho soud poslal na 18 let do vězení.

Když po komunistickém převratu v únoru 1948 začalo pronásledování duchovních, František Kohlíček ani na okamžik neuvažoval o emigraci. Říkal, že s kněžským svěcením přijal také riziko pronásledování za svou víru. „Byl jsem knězem pro tuto dobu se vším, co přinášela,“ říkal.

Ve svých zásadách vytrval i poté, co byl roku 1950 spolu s řeholníky, vyhnanými z klášterů v noci ze 13. na 14. dubna během Akce K, internován v klášteře Želiv a později odsouzen ve zmanipulovaném procesu na osmnáct let. Jak říkal, snášet útrapy mu pomáhala také přísná disciplína, které se naučil během bohosloveckých studií: „Přílišná volnost, myslím si, moc neprospívá. Člověk potřebuje určitou sebekázeň. Aby nebyl znechucený, když se dostane do těžší situace.“

Jména 464 duchovních internovaných v letech 1950-1956 v klášteře v Želivi. Foto: Paměť národa
Jména 464 duchovních internovaných v letech 1950-1956 v klášteře v Želivi. Foto: Paměť národa

František Kohlíček se narodil roku 1914 v Buštěhradě a vyrůstal tedy na „rudém“ Kladensku, které bylo už za první republiky značně levicově orientované. Jeho otec, který pracoval na hutích, byl sociální demokrat, zatímco maminka směřovala celou rodinu k hluboké víře. Žili skromně a jít na studia rozhodně nebylo samozřejmostí: „Netroufal jsem si rodiče požádat, abych mohl jít třeba na reálku na Kladno,“ vzpomínal František Kohlíček pro Paměť národa.

Ke studiu na pražském Arcibiskupském gymnáziu ho inspiroval místní farář. Mimopražští studenti bydleli v takzvaném konviktu, tedy v internátě, a už zde jim byly vštěpovány kázeň a smysl pro pořádek. Po maturitě pokračoval na pražském bohosloveckém semináři. Odtamtud byl roku 1934 poslán jako stipendista studovat do Říma. 

Klerika mu byla tak dlouhá, že si na ni šlapal

V papežské koleji Nepomucenum v Římě byli studenti z celého Československa. Hlavní předměty se vyučovaly v latině, další výuka probíhala v češtině, slovenštině, němčině a italštině. I zde vládl přísný řád, založený na disciplíně a skromnosti: v internátě se skoro netopilo, v postní době studenti dostávali k snídani i k večeři poloviční dávky jídla, na vycházky chodili jen ve skupinkách na prohlídky pamětihodností.

Zahrada koleje Nepomucenum v Římě, na snímku Petr Esterka, který ve Vatikánu studoval v 50. letech. Foto: Paměť národa
Zahrada koleje Nepomucenum v Římě, na snímku Petr Esterka, který ve Vatikánu studoval v 50. letech. Foto: Paměť národa

Hned na začátku studia František Kohlíček zažil audienci studentů u papeže Pia XI. „Oblékli mě do kleriky, i když jsem v ní pořádně ještě neuměl chodit. Byla moc dlouhá, takže jsem si na ni šlapal,“ vzpomíná. „Nikdo mi nedal žádnou radu, jak se mám chovat. Každý z nás mu měl políbit prsten, když nám podával ruku. Ke mně přišel jako k prvnímu, protože jsem byl nejmladší. A když mi podal ruku k políbení, pěkně jsem mu s ní potřásl. To se mi pak všichni smáli.“

František Kohlíček nemohl ani jednou za šest let pobytu v Římě navštívit domov. Odcházel ze svobodné vlasti, během jeho studia došlo k záboru Sudet, k okupaci a k vypuknutí druhé světové války. „My jsme byli prakticky poslední, kdo se ještě mohl vrátit do protektorátu. Ročník po nás už musel v Římě zůstat,“ konstatuje.

Domů se František vracel válčící Evropou už jako vysvěcený kněz. Dva a půl roku působil jako kaplan v Příbrami a poté byl přeložen do pražského kostela Nejsvětějšího Srdce Páně na dnešním náměstí Jiřího z Poděbrad. Jeho předchůdce skončil v koncentračním táboře, udala ho jedna německá farnice, která se do něj údajně zamilovala a zazlívala mu, že ji jednou opomenul, když přišla pozdě ke svatému přijímání.

Na konci války na Královských Vinohradech zažil bombardování a později i stavbu barikád z dlažebních kostek. 

V první chvíli jsem zakusil strach

„Není vyloučené, že může přijít pronásledování. S tím musíte počítat,“ říkal mladým bohoslovcům během studií v Nepomucenu kolejní spirituál, páter Štork. V nadcházejícím období se jeho slova naplnila.

Arcibiskup Josef Beran na návštěvě rodné Plzně v roce 1947. Foto: Paměť národa
Arcibiskup Josef Beran na návštěvě rodné Plzně v roce 1947. Foto: Paměť národa

František Kohlíček se po válce stal vicerektorem pražského bohosloveckého semináře, zatímco bývalý rektor Josef Beran nastoupil do funkce arcibiskupa pražského a později se stal kardinálem. Podle názoru Františka Kohlíčka byl Josef Beran vybrán proto, že během svého věznění v Dachau se spřátelil s mnoha komunisty, poválečnými ministry: „Oni si mysleli, ,ten bude náš‘. Pak se zklamali, přirozeně. On potom jednal, jak jednat musel, aby bránil církev.“

A církev brzy skutečně obranu potřebovala: „Začalo to už ve čtyřicátém osmém, čtyřicátém devátém roce. Zavírali tehdy spoustu kněží, všech těch, které považovali za nepřátele. Rušili církevní školy, omezovali tisk. Pak zřídili církevní tajemníky, kteří na nás měli dohlížet,“ popisuje František Kohlíček.

On sám pokračoval v duchovní práci, pomáhal organizovat prázdninové tábory pro bohoslovce. „Oni měli otaxované kněze, kdo je povolný a kdo není,“ říká. Protože sám patřil k těm druhým, byl v roce 1949 varován, že je sledován a že by měl zmizet. „V první chvíli jsem zakusil strach a asi na dva týdny jsem odjel na Moravu,“ konstatuje. Ale protože se nic nedělo, brzy se vrátil ke své činnosti.

Jeho poslední aktivitou na svobodě byla lesní brigáda pro bohoslovce a ministranty na úpatí Křemešníku u Pelhřimova. Právě tam si pro něj přijela Státní bezpečnost. „To bude do kriminálu do Prahy,“ říkal si František Kohlíček během cesty autem, ale namísto toho ho odvezli do Želiva, jednoho z klášterů, kde byli v té době internováni řeholníci z klášterů, rozehnaných v dubnu 1950 během nechvalně proslulé Akce K. 

Bůh dává milost síly a důvěry, až když přijde to těžké. Ne dopředu

„Ta internace, to ještě není kriminál, ale bylo to všechno pod vedením policajtů a estébáků, takže tam nebyla žádná svoboda,” říká František Kohlíček. V Želivi vládl v podstatě vězeňský režim: nucená práce, nemožnost dopisovat si s příbuznými, surové bití za případné pokusy o útěk. 

Kněží a řeholníci se navzájem posilovali ve víře: „Byli jsme mezi sebou, tajně jsme si tam sloužili mši svatou, později nám dovolili zřídit si kapličku.”

AKCE K Předem utajovanou akci Akci K, jak zněl krycí název likvidace klášterů, osobně řídil tehdejší generální tajemník KSČ Rudolf Slánský, sám pozdější oběť stalinismu. Bezpečnostní složky zajistily také zvony, kdyby některého z mnichů napadlo zvonit na pomoc. Všichni mniši museli nasednout do přistavených autobusů, které je bez jakéhokoli vysvětlení odvezly do internačních táborů zřízených Státní bezpečností ve vybraných klášterech, například v Broumově, Králíkách, Oseku u Duchcova, Želivi či v Hejnicích. To vše pod namířenými hlavněmi samopalů. Během Akce K bylo internováno 2 900 mnichů, následná Akce Ř o pár týdnů později zlikvidovala i ženské řeholní řády.

V Želivi byl František Kohlíček jen půl roku. Poté ho nečekaně odvezli k výslechům do Prahy do Bartolomějské a později do Ostravy. Než šel k výslechu v Ostravě, jeden ze spolubratří ho varoval, že policisté dávají vyslýchaným drogy, po nichž mohou ztratit sebeovládání. Dal mu pilulky, které měly působení drogy zabránit, ale během svlékání před výslechem se mu vysypaly z kapsy. Vyšetřující, zřejmě bez znalostí základů náboženství, ho podezíral, že chce spáchat sebevraždu… 

„Dali mě na samotku, do sklepení,“ vzpomínal František Kohlíček na pobyt v Ostravě. „Tak jsem věděl, že teď to teprve začíná. Mohl jsem si kleknout a poděkovat Pánu Bohu, že pro něj taky můžu něco vytrpět.“ Tehdy také zažil jedno z důležitých životních poznání: „Udělal jsem zkušenost, že Bůh dává milost síly a důvěry až tehdy, když to těžké přijde, ne dopředu,“ řekl v rozhovoru pro Katolický týdeník.

Na samotce v ostravské věznici strávil půl roku nekonečných výslechů, během nichž Státní bezpečnost konstruovala obvinění. Dávali mu za vinu, že neudal bohoslovce, který plánoval útěk do ciziny, k tíži mu připsali četbu pastýřských listů a „špatný vliv“ na bohoslovce. Prohlásili ho za člena údajné protistátní skupiny a na základě velmi mlhavých obvinění ho odsoudili na osmnáct let: „Všechno to bylo takové umělé. Že jsme pracovali pro Vatikán a podobně. Byly to jen takové politické řeči.“ 

Pro duchovní to bylo snadnější než pro ženaté muže

Podobně jako mnozí političtí vězni na začátku padesátých let, i František Kohlíček věřil, že „to brzy praskne“ a komunismus padne. Ve skutečnosti zůstal ve vězení celých deset let.

POMOZTE NÁM UCHOVAT PAMĚŤ NÁRODA PRO BUDOUCÍ GENERACE! Vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa i drobnou částkou na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Nejprve se ocitl na Mírově, na cele s osmi dalšími politickými vězni a jedním vrahem, který měl zřejmě za úkol na ně donášet. Přestože nešlo o pracovní lágr, i zde byli vězni využíváni jako levná pracovní síla, honorovaná dvaceti haléři za den: vyráběli vložky do bot, šili vycpávky do kabátů, drali peří. 

František Kohlíček na cele tajně sloužil mši svatou. Kousek pšeničného chleba a šťáva z rozinek tvořily základ pro eucharistii. Již zmíněný udavač ho ale prozradil a na dva týdny skončil v korekci: „Mírov stojí na skále, ve které jsou dvě poschodí podzemních kobek. V té nejzazší jsem byl čtrnáct dní. Tam se jen leží na takovém hadru. Jednou za hodinu přijde bachař a dívá se špehýrkou. V noci jsem musel dělat dřepy, dokud neřekli dost. Myši tam po člověku běhají,“ popisuje podmínky samovazby.

„Samota je horší než práce, člověk se musí vyrovnávat s pocity hněvu a malomyslnosti, ale s Boží pomocí to jde překonat,“ dodává.

Věznění bylo pro duchovní podle něj snesitelnější než pro ženaté muže, kteří měli venku na svobodě své rodiny a trápili se steskem i nejistotou, jak jejich blízcí žijí. Kněží se snažili na ně duchovně působit: „Někteří se i nechali pokřtít a opravdu začali nábožensky žít. Když to naši věznitelé zjistili, udělali pro kněží zvláštní oddělení, aby se s civily nestýkali.“ Duchovní podle něj snášeli věznění snadněji i proto, že ve své situaci díky víře nalézali více smyslu – utrpení pro víru pro ně bylo hodnotou samo o sobě. 

Amnestie přišla nečekaně

Z Mírova byl po třech letech převezen na Jáchymovsko, kde se dolovala uranová ruda. Pracoval v nechvalně proslulém táboře L. Do „Elka“, kde asi polovina trestanců byli kněží, se svážela uranová ruda, v takzvané Věži smrti se drtila a pěchovala do barelů. Vězni pracovali s uranem bez jakýchkoli ochranných pomůcek a byli vystaveni smrtelným dávkám radiace. 

František Kohlíček po propuštění z vězení. Foto: Paměť národa
František Kohlíček po propuštění z vězení. Foto: Paměť národa

František Kohlíček zde naštěstí strávil jenom tři měsíce. Jeho dalším vězením byl Lepoldov, kde byl v té době mimo jiné vězněn také pozdější prezident Gustáv Husák. I zde se setkal s mnoha duchovními a profesory a při práci – například při draní peří – se mohli navzájem obohacoval vědomostmi, každý přednášel o svém oboru. Po známém Chruščovově projevu roku 1956, kdy odhalil některé zločiny stalinismu, se podmínky ve vězení dočasně zmírnily. Poslední kriminál z řady těch, jimiž prošel, byly Valdice, kde pracoval jako brusič ověsů pro skleněné lustry. 

V roce 1960 přišla rozsáhlá amnestie, František Kohlíček však zpočátku nepočítal s tím, že se na něj také bude vztahovat. Dokonce se krátce před propuštěním nechal ostříhat dohola, protože očekával ještě dlouhý čas za mřížemi. Nakonec se stal naopak jedním z prvních, které propustili. Z obavy, aby šok z jeho návratu neměl pro maminku zdravotní následky, první den přespal u příbuzných a požádal je, aby maminku na jeho návrat připravili. 

Domů přišel 11. května 1960, v den svých šestačtyřicátých narozenin.

Najít práci jako propuštěný politický vězeň, a navíc kněz, bylo velmi obtížné. Oficiální práce pro církev samozřejmě nepřipadala v úvahu. Nakonec našel práci v gumárnách Mitas v Praze na Zahradním Městě. Pracoval ve zkušebně, kde se testovaly pneumatiky. Ve volném čase se dál věnoval pastorační činnosti, vyučoval děti svých přátel náboženství a chodil k nemocným. 

Zpátky ve službách církve

V době politického uvolnění roku 1968 si František Kohlíček podal žádost, aby mohl znovu vykonávat kněžské povolání, a od 1. ledna 1969 nastoupil jako kaplan ve farnosti u sv. Antonína v Praze-Holešovicích. Proslavené byly zvláště jeho zdejší dětské mše a výuka náboženství, kterou František Kohlíček vedl částečně na školách a v nedalekém kostelíku sv. Klimenta.

František Kohlíček po roce 1989. Foto: Paměť národa
František Kohlíček po roce 1989. Foto: Paměť národa

Jako varhaníka po několik let zaměstnával Milana Machovce, filosofa, který byl roku 1970 vyhozen z filozofické fakulty. 

Normalizační režim ho překvapivě dlouhou dobu nechával na pokoji. Až v roce 1983 ho na půl roku zbavili státního souhlasu a poté přeložili do Chválenic u Plzně, do vsi, kde do kostela nechodil nikdo. „Dáváme vám ještě poslední šanci, jste již v důchodovém věku a čekáme, že nebudete dělat žádnou ilegální činnost, jako jste dělal v Praze,” přivítal ho místní církevní tajemník. František Kohlíček však i zde probouzel duchovní život, pořádal setkání se studenty z Prahy. 

V roce 1990 se vrátil do Prahy, a to do farnosti v Karlíně, kde dosloužil až do své smrti v roce 2007. Zvláštní shodou okolností vysílala právě v okamžiku jeho smrti Česká televize medailon o jeho životě z cyklu Příběhy bezpráví.

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Připravila ho redakce Magazínu Paměti národa s využitím vzpomínek pamětníků ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Budeme vděční pokud nás podpoříte drobnou částkou i Vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Měsíční krajina chlapce z Prahy vzlétla do vesmíru. Příběh Petra Ginze a jeho sestry

/ /
Eva a Petr Ginzovi v roce 1935. Foto: Paměť národa
Eva a Petr Ginzovi v roce 1935. Foto: Paměť národa

Před 60 lety vzlétl do vesmíru první člověk – sovětský kosmonaut Jurij Gagarin. Splnila se tak vize Julese Verna, nejoblíbenějšího spisovatele chlapce Petra Ginze z česko-židovské rodiny. V terezínském ghettu nakreslil ilustraci k jeho románu Do Měsíce, kterou vynesl na oběžnou dráhu první izraelský astronaut.

Ilan Ramon se z letu nevrátil – americký raketoplán Columbia při návratu na Zemi vybuchl a celá posádka zahynula. Stalo se tak 1. února 2003, v den nedožitých 75. narozenin Petra Ginze.

Pohled z Měsíce na planetu Zemi nakreslil Petr Ginz v Terezíně mezi 1942-44 pro časopis Vedem. Zdroj: Muzeum Yad Vashem
Pohled z Měsíce na planetu Zemi nakreslil Petr Ginz v Terezíně mezi 1942-44 pro časopis Vedem. Zdroj: Muzeum Yad Vashem

Tato havárie upozornila celý svět na osud výjimečně talentovaného chlapce z Prahy, který jako šestnáctiletý zahynul v plynových komorách v Osvětimi. Smutný konec raketoplánu take výrazně zasáhl do života sestry Petra Ginze, paní Chavy Pressburger.

Narodila se v Praze jako Eva Ginzová v únoru 1928, dva roky po Petrovi. Ačkoli si byli velmi blízcí, až po havárii Columbie se dozvěděla o existenci deníků svého bratra z let 1941–42. Jeruzalémskému muzeu Yad Vashem se totiž tehdy ozval kdosi z Prahy a nabídl ke koupi sešity popsané Petrem a jeho linoryty. Až v souvislosti s Columbií si totiž nálezce deníků v domě v Praze-Modřanech uvědomil, kdo je jejich autorem a jakou mají hodnotu.

Aféra s deníky

Muzeum se obrátilo na paní Chavu, aby potvrdila jejich pravost. „Okamžitě jsem poznala, že se jedná o originál,“ uvedla v rozhovoru pro Paměť národa. Následovalo zdlouhavé vyjednávání s nálezcem deníků, který za ně požadoval vysokou částku. Nakonec se paní Chavě podařilo deníky odkoupit „se slevou“ s pomocí Yad Vashem a izraelského kulturního atašé v Praze, a poté se rozhodla je vydat.

Petrův zápis z deníku z 19. září 1941, kdy vešlo v platnost nařízení nošení židovské hvězdy. Zdroj: Chava Pressburger
Petrův zápis z deníku z 19. září 1941, kdy vešlo v platnost nařízení nošení židovské hvězdy. Zdroj: Chava Pressburger

„Když jsem si deníky přečetla, tak jsem si řekla, že by je mělo znát co nejvíce lidí. Petr velice suše a objektivně popisuje, co se v Praze v době okupace dělo, co se událo ve škole, na ulici, jaké jsou nové zákazy, kdo byl vzat do transportu z rodiny a spolužáků,“ vyprávěla Chava Pressburger, která deníky publikovala v roce 2004 pod názvem Deník mého bratra, doplněný vlastními zápisky a třemi Petrovými krátkými literárními dílky, kresbami a linoryty, které dokazují jeho talent a šíři jeho zájmů.

Kniha měla velký úspěch v zahraničí, byla přeložena do třinácti jazyků, ve Spojených státech vznikl filmový dokument, který doplnily materiály pro studenty. Chavě se tak podařilo vzbudit zájem nejen o osud jejího bratra, ale o všechny dětské oběti holokaustu. „Byl to výsledek okolností, stalo se tak ne mou vlastní iniciativou, já jsem byla ráda, že se probudil zájem o osud dalších 1,5 milionu židovských dětí,“ poznamenala skromně paní Chava, pro kterou představovala ztráta bratra celoživotní trauma.

POMOZTE NÁM UCHOVAT PAMĚŤ NÁRODA PRO BUDOUCÍ GENERACE! Vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa i drobnou částkou na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

„Petrův deník je mi velmi drahý tak, jako je mi drahé společně prožité šťastné dětství, jež však trvalo krátce, jen do doby, kdy začalo pronásledování Židů nacisty. Předtím jsme žili jako šťastná rodina,“ napsala v předmluvě Deníku mého bratra.

Čerpali jsme ze dvou kultur

Chava vyrůstala nedaleko Petrského náměstí na Novém Městě. Její tatínek pracoval jako vedoucí exportního oddělení textilního podniku a ovládal několik jazyků včetně esperanta. Právě přes esperanto se seznámil s maminkou Marií na sjezdu esperantistů v Praze. „Líbil se jí a myslela si, že je to šaramantní Španěl, protože byl trochu snědší. Mluvili spolu dlouho esperantem, než zjistili, že oba mluví česky,“ smála se při vzpomínce na seznámení rodičů.

Rodina Ginzova v roce 1939: Oto, Petr, Marie a Eva. Zdroj: Paměť národa
Rodina Ginzova v roce 1939: Oto, Petr, Marie a Eva. Zdroj: Paměť národa

Život rodiny byl podle paní Chavy díky esperantu zajímavější. „Maminka s tatínkem mezi sebou doma mluvili skoro pořád esperantsky a my jsme tuto vlastně velice jednoduchou řeč pochytili,“ vysvětlila a dodala: „Hodně nás navštěvovali cizinci, kteří mluvili esperantem. Jedna Japonka nás například naučila japonskou píseň.“ Písničku si ještě po letech vybavila a zazpívala ji.

Chava Pressburger zmínila i další výhodu své rodiny: ona i bratr čerpali poznání ze dvou kultur, křesťanské z maminčiny strany a židovské z tatínkovy. U dědečka Josefa Ginze, který vlastnil významný obchod se starožitnými knihami na Jungmannově náměstí, mohli s bratrem nahlížet do vzácných tisků.

Rodinná procházka po pražských Příkopech. Zdroj: Paměť národa
Rodinná procházka po pražských Příkopech. Zdroj: Paměť národa

„Jeho obchod byl křižovatkou, kde se scházeli umělci a spisovatelé,“ vyprávěla s tím, že dědeček narozdíl od mnoha jiných Židů žijících v Čechách hovořil česky. „Na Olšanských hřbitovech má pomník s českým nápisem, narozdíl od jeho vrstevníků.“ U prarodičů z maminčiny strany zase zažívali Vánoce.

„Moje dětství skončilo, když mi bylo devět, když Němci obsadili Prahu a Čechy,“ povzdechla si. Napětí ale cítila už dříve při poslechu rozhovorů rodičů s přáteli o pronásledování Židů v Německu a tzv. křišťálové noci. Paní Chava po letech litovala, že její tatínek nevyužil velkorysé nabídky svého zaměstnavatele, koncernu Petschek, na emigraci do zahraničí. Petschkovi dokonce nabízeli svým židovským zaměstnancům i zajištění pracovních míst v cizině, Oto Ginz mohl odjet na Nový Zéland. Rozhodl se zůstat, protože nevěřil, že by budoucnost mohla být tak zlá.

Nejchytřejší kluk z heimu

Na rodinu Ginzovu se od června 1939 vztahovaly všechny zákazy a nařízení, jejichž postupné zavádění popsal ve svých denících Petr Ginz. Poslední zápis je datován 9. srpna 1942, dne 22. října musel čtrnáctiletý Petr jako první z rodiny nastoupit do transportu do Terezína.

Petr zachytil na akvarelu v roce 1943 chlapeckou ubytovnu v Terezíně. Zdroj: Muzeum Yad Vashem
Petr zachytil na akvarelu v roce 1943 chlapeckou ubytovnu v Terezíně. Zdroj: Muzeum Yad Vashem

V terezínském ghettu se dostal do domova (heimu) jedna, kde založil a vedl časopis Vedem, který vycházel každý pátek. Petr do něj obstarával kresby a články od ostatních chlapců – fejetony, básně, úvahy nad minulostí i budoucností. Když jich neměl dost, napsal je pod pseudonymy sám. Patřil k nejchytřejším chlapcům v heimu, jak se Chava dozvěděla, když po dvou letech v srpnu 1944 do ghetta přijela.

Mohla se s ním s ním krátce vidět, obejmout ho a rozloučit se s ním, než musel nastoupit 28. října 1944 do transportu do Osvětimi. „Z Petra byl vysoký, hubený a bledý mladík a jeho dětská podoba byla ta tam,“ napsala paní Chava v Deníku mého bratra. Až po válce se dozvěděla, že po příjezdu neprošel selekcí, a byl poslán rovnou do plynové komory.

Chava se osvobození dočkala se svým tatínkem v Terezíně, odkud se vrátili do Prahy na korbě nákladního auta. „Kde je Petr?“ zněla první otázka maminky. Nevěděli a čekali. „Ale on se nevracel a nevracel. Celá rodina mého otce zahynula taky. Jeho dvě sestry a dva bratři i příbuzní, všichni bratranci a sestřenice. Babička zemřela ještě v Terezíně. Tak jsme tušili, že je to beznadějné, že Petr se nevrátí.“

Umění mi pomohlo překonat těžké chvíle

Po válce Chava doháněla zameškanou školu a začala také navštěvovat výtvarné kurzy. „Když se komunisté chopili moci, tak jsem cítila, že nová nesvoboda začíná. Bylo mi osmnáct a rozhodla jsem se, že opustím Československo. Přidala jsem se k sionistickému hnutí, kde byl hlavním představitelem můj budoucí manžel Avraham.“

Manželé Pressburgerovi v padesátých letech. Zdroj: Paměť národa
Manželé Pressburgerovi v padesátých letech. Zdroj: Paměť národa

S ním odjela nejdříve do Paříže a po roce do Izraele. Ona sama by zůstala ve Francii, do nově vzniklého státu Izrael chtěl Avraham. Vzali se, narodili se jim syn a dcera. Chava se věnovala výtvarnému umění. Její autorské práce na papíře jsou často vystavovány.

 „Byla jsem samouk, chodila jsem do různých kurzů, výtvarné umění mi pomáhalo překonat těžká období.“

Mezi taková těžká období počítá začátky v Izraeli a všechny války, ve kterých bojovali její blízcí. „Do té první války s Araby narukoval můj muž, v první libanonské válce bojoval můj syn jako parašutista, ve válce jomkipurské byla moje dcera ve špionážní službě a v druhé libanonské válce můj vnuk.“

Chava žije v městečku Omer nedaleko Beerševy a její životní krédo zní: „V životě člověk musí být statečný. To je velice důležitá vlastnost. Lidé, kteří nebyli stateční, často zahynuli. Kromě normálních povinností životních je třeba ještě mít nějaké zájmy. U mě to bylo umění, které mi v životě velice pomáhalo a nadále pomáhá. Nemusí to být pouze umění, ale i nějaký zájem, který by člověka odpoutal od nepříjemných věcí v životě, a pomáhal mu tak soustředit se na něco příjemného.“

Manželé Pressburgerovi v dubnu 2014. Foto: Hynek Moravec
Manželé Pressburgerovi v dubnu 2014. Foto: Hynek Moravec
JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Vzpomínky Chavy Pressburger natočil Hynek Moravec pro sbírku Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Budeme vděční pokud nás podpoříte drobnou částkou i Vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

6771 dní aneb Kdo je hrdina? Příběh ztraceného sedláka a jeho ženy

/ /
Hlavní aktér kauzy se sedláky Richard Hlavatý, které StB vylákala z úkrytu léčkou. Foto: Paměť národa
Hlavní aktér kauzy se sedláky Richard Hlavatý, kterého StB vylákala z úkrytu léčkou. Foto: Paměť národa

Tolik dní se Václav Stupka mezi lety 1949 a 1968 ukrýval před Státní bezpečností. Uprchl jí při rozsáhlém zátahu na sedláky ve Strašicích a Těni na Rokycansku. Jeho žena mezitím vychovala čtyři dcery.

V březnu 1968 přišel na rokycanskou stanici Veřejné bezpečnosti člověk, který se představil jako Václav Stupka s trvalým pobytem v Těních čp. 14 u Strašic v Brdech. K prokázání své totožnosti příslušníkům předložil protektorátní občanskou legitimaci z roku 1940 a řidičský průkaz z roku 1947. To samozřejmě nestačilo. Ani podoba na fotografiích v předložených dokladech se totiž neshodovala se současnou podobou tohoto muže.

Dovolával se tehdejší „doby politického uvolnění“ a promlčení jeho trestního provinění. Skrýval se prý 19 let před falešnou spravedlností minulých let, kdy byl obviněn z rozvracení republiky a velezrady. Svůj úkryt však neprozradil. Nakonec mu byl vystaven nový občanský průkaz, a tak se mohl jeho příběh objevit ve filmovém týdeníku a některých novinách. Mohl také navštívit svou manželku Annu, která za tu dobu vychovala jejich čtyři děti.

Seznam nepřátelských osob

Příběh ztraceného sedláka, který se narodil 2. března 1908, začal tím, že byl uveden v policejním seznamu osob nepřátelských lidově demokratickému zřízení, který vypracoval na pokyn svých nadřízených dne 27. 9. 1949 velitel strašické stanice SNB. V něm bylo uvedeno 29 občanů Strašic a Těň. Václav Stupka získal jako sedlák vlastnící 15 hektarů pozemků a předseda Lidové strany v Těních punc „Brojovce“, tedy člověka, který je v kontaktu s lidoveckým poslancem Stanislavem Brojem. Po vypracování tohoto seznamu bylo jen otázkou času, kdy se na lidi v něm uvedené něco najde.

POMOZTE NÁM UCHOVAT PAMĚŤ NÁRODA PRO BUDOUCÍ GENERACE! Vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa i drobnou částkou na na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Václav Stupka žil až do poloviny roku 1949 spokojeným životem sedláka. V září toho roku byl trestní komisí ONV v Rokycanech obviněn, že dal své matce bez povolení sele, a 3. října mu byla udělena jednorázová pokuta 10 000 korun. O čtyři dny později jel Václav Stupka na motocyklu do Rokycan na ONV vysvětlit své počínání.

Dnes již nezjistíme, zda to byla náhoda, nebo jeho vědomá snaha o záchranu. Při návratu si všiml černých automobilů a sousedka ho varovala, že se u Opatrných (Těně čp. 21) zatýká. Státní bezpečnost odvedla mladistvého Václava Opatrného. Václav Stupka obrátil motorku a zmizel neznámo kam. Státní bezpečnost ho nikdy nenašla.

Monstrproces

Dne 7. října 1949 skutečně došlo k rozsáhlému zátahu a bylo zatčeno a zadrženo 52 lidí, z nichž bylo 26 odsouzeno. Jednalo se o akci „Kapitán“ vyprovokovanou konfidenty StB, a to kapitány Iljou Laxou a Františkem Škobisem. Hlavou protisocialistického spiknutí určili nezkrotného sedláka Richarda Hlavatého z Újezdu čp. 10, kterému se podařilo při zatýkání utéct z kozlíku skokem do sousedovy zahrady. Skrýval se pak u sedláka Matějovského v Oseku a potom v Praze.

Plot, přes který unikl Richard Hlavatý uprchl Státní bezpečnosti při prvním zatýkání. Foto: Paměť národa
Plot, přes který unikl Richard Hlavatý uprchl Státní bezpečnosti při prvním zatýkání. Foto: Paměť národa

Později ho další spolupracovníci StB vylákali k útěku za hranice. Při přestupu na vlakovém nádraží v Plzni byl v nádražní restauraci napaden čtyřmi příslušníky StB a i po ráně židlí do hlavy se přesile statečně bránil. Pomoci mu chtěli hosté restaurace, které ale zastavil výkřik jednoho z estébáků: „To máš za to, že jsi zabil vlastní dítě“. Po zatčení ho vláčeli za nohy po nádražních schodech.  ěkolikrát se silně udeřil do hlavy a toho pak využil k tomu, že předstíral ztrátu řeči. Díky tomu se jako jediný v procesu ani po mučení nepřiznal a skončil v psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích. 

 

Alžběta Hlavatá. Foto: Paměť národa
Alžběta Hlavatá. Foto: Paměť národa

Teprve rok poté po konfrontaci se svým synem Richardem promluvil za příslib, že syn a manželka Alžběta budou propuštěni. Byla to však jenom past. Syn Richard si odseděl dva roky, manželku poslali na nucené práce a rodině byla zabavena polovina statku. To vedlo k postupnému rozkladu této sedlácké rodiny. Richard Hlavatý st. byl odsouzen jako hlava spiknutí k trestu smrti (později změněno na 18 let). Z vězení se vrátil jako troska v roce 1965 a z následků věznění se nikdy nevzpamatoval.

Největším paradoxem je však to, že u tohoto sedláckého procesu byl navrhovatelem Hlavatého soused z Újezda u Cerhovic a „dvouměsíční prokurátor“ Karel Kadeřábek. Právě jeho před koncem války Richard Hlavatý st. se svým synem Richardem zachránili riskantním únosem z terezínské pevnosti. 

Tajemství domu čp. 122 

Vrátíme se nyní k Václavu Stupkovi, který zatčení 7. října 1949 unikl. Možná si tím zachránil život. Jeho spolupracovníka Josefa Žítka z Mokrouše čp. 19 totiž příslušníci StB bez varování rozstříleli před očima jeho ženy na dvoře statku. Ten den byli zatčeni i Stupkova sestra Marie a její syn Josef. 

Stupku žalobci označili za zakládajícího člena protikomunistické bojůvky, která shromažďovala a vyráběla zbraně, a dokonce se prý chystala otrávenými špendlíky a pivem zlikvidovat hořovické komunisty během jejich schůze.

Richard Hlavatý mladší v roce . Foto: Paměť národa
Richard Hlavatý mladší v roce . Foto: Paměť národa

Václav Stupka se celou dobu skrýval „pod svícnem“, ve Strašicích v domě čp. 122. Svůj úkryt totiž našel v místě, kde se z jedné strany nacházel dům aktivního funkcionáře KSČ a z druhé bydliště rodičů příslušníka SNB. V domě žila svobodná Marie Šlapáková, bývalá Stupkova láska, která byla označena za dívku nerovného původu. Protože si nikdo nedovedl představit, kam Václav Stupka zmizel, byl na něj dne 23. 11. 1949 vydán podle §40 zákona č. 231/1949 Sb. zatykač pro ilegální opuštění republiky. Jeho ochránci šířili na veřejnosti zprávy o tom, že pozdravoval spoluobčany z vysílání Svobodné Evropy nebo že pracuje u firmy Baťa v Mnichově.

Václav Stupka vděčí za svou záchranu i několika místním občanům, kteří o něm věděli, a přesto jeho úkryt zachovali v tajnosti. Se zásobováním potravinami,  občasnými  přesuny a zjišťováním informací Stupkovi pomáhala paní Hermína Tvrdoňová, která pracovala na strašické benzínové pumpě. Spojkou mezi ukrývaným a jeho bratrem Otakarem, duchovním v Nýřanech, se stal manžel paní Tvrdoňové.

Po svém odhalení v roce 1968 nastoupil Václav Stupka u Vojenských staveb jako správce strašické ubytovny. Zemřel v roce 1982, svoji ochránkyni Marii Šlapákovou přežil jen o pár let.

Při sepisování tohoto příběhu se nemohu ubránit pocitu, že skutečnou hrdinkou Stupkova příběhu byla jeho manželka Anna Stupková. V době, kdy se skrýval, vychovala čtyři dcery, nesla na svých bedrech péči o opuštěnou rodinu a snášela veškeré ústrky doby. Proto si dovoluji tento článek věnovat této hrdinné ženě.

Sepsal Petr Zemánek s využitím pramenů: „Klapající minulost“, Ing. Václav Jiřička, Brdská edice -2. svazek 2011, Hostivice; Archiv bezpečnostních složek – spisy StB; www.tocnik.com/badani a udavačské hlášení SNB. Petr Zemánek natočil vzpomínky Richarda Hlavatého pro sbírku Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Paměť národa můžeme podpořit jednoduše i vy na podporte.pametnaroda.cz.

Pátráme po židovských dětech, které zachránili odbojáři na Ostravsku

/ /
Jedna ze dvou dochovaných fotografií ukrývaných židovských dětí na Ostravsku. Zdroj: Shlomo Laufersweiler
Jedna ze dvou dochovaných fotografií ukrývaných židovských dětí na Ostravsku. Zdroj: Shlomo Laufersweiler

Jedenáct židovských dětí přežilo válku díky záchranné akci, kterou zorganizovali v Ostravě čeští vlastenci napojení na odbojovou skupinu Lvice. Jejich poválečný osud zůstává zahalen tajemstvím.

Po dětech a podrobnostech akce i dalších aktérech pátrá Shlomo Laufersweiler. „Je to hledání jehly v kupce sena, tehdejším dětem je nyní kolem 90 let,“ říká s tím, že dětem bylo v roce 1942, kdy do Ostravy přijely, kolem deseti let.

Alena Grušková v dětství. Foto: Paměť národa
Alena Grušková v dětství. Foto: Paměť národa

Detaily o záchranné akci se dozvěděl od paní Aleny Gruškové z Ostravy. Ta jako desetiletá seděla v lavici s jednou z židovských dívek propašovaných do Ostravy a její tatínek Bohuslav Bittner spolu s farářem Jindřichem Březinou a učitelkou Emilií Buchtovou založili odbojovou buňku napojenou na odbojovou organizaci Lvice, která operovala na Ostravsku. Její svědectví zaznamenal a publikoval farář z Ostravy-Svinova Jan Larisch.

Zatím se nepodařilo objevit další svědectví, která by odhalila další informace o akci nebo dětech, a proto se Shlomo Laufersweiler obrací na veřejnost s příběhem, který sepsal s pomocí Jana Larische.

Do Ostravy mezi pytli mouky

Psal se rok 1942 a třídní učitelka Aleny Gruškové paní Božena Hradilová se od manžela, který měl kontakty v koncentračním táboře Terezín, dozvěděla o transportech Židů a také o prosbách židovských rodičů, aby Češi jejich děti ukryli. Odbojová buňka Březina–Bittner–Buchtová se rozhodla jednat. Společně s mnoha dalšími českými vlastenci začali o prázdninách roku 1942 přivážet do Ostravy židovské děti.

Druhá z dochovaných fotografií. Zdroj: Shlomo Laufersweiler
Druhá z dochovaných fotografií. Zdroj: Shlomo Laufersweiler

První dva chlapce přivezla z Prahy vlakem učitelka Ludmila Dvořáková. U dalších dětí nechtěli riskovat cestu veřejnou dopravou, a tak bylo devět dívek propašováno do Ostravy na korbě nákladního automobilu mezi pytli s moukou synovcem Františka Friedla, což byl kmotr Aleny Gruškové.

Pět dětí, dva chlapci a tři dívky, žilo u faráře Jindřicha Březiny, který tehdy nebydlel ve faře, ale v soukromém bytě se svou sestrou, jež se starala o domácnost. Dvě dívky ukryl kněz z Ostravy Vítkovic Alois Olšovský, ostatní děti si rozebraly další rodiny zapojené do odboje. Na veřejnosti je představovaly jako děti příbuzných, což nebylo v době války nic neobvyklého. 

Nová jména dětí

Děti dostaly novou identitu. Důležitou roli v získávání nezbytných dokumentů sehrál zaměstnanec policejního ředitelství v Moravské Ostravě Bohuslav Seltenreich. Děti dostaly nová jména se stejnými iniciálami, které měly dříve:

A. Blumenscheinová se stala Alicí Budařovou či Bařinovou, J. Rosenzweigová se stala Jiřinou Raškovou, dívka Kohnová se stala Kokešovou, dívka Schöngutová dostala nové jméno Strádalová. Další možná jména zachráněných dívek byla: Libuše či Ludmila, Morýsková či Morisková, Iris Kubínková, Květa Kadulová, dívka Ruth, která si říkala Rudka (podle nového jména Rudolfa). Identita chlapců nebyla dosud objasněna. Věk dětí v roce 1942 byl mezi 8 a 14 lety, to znamená, že se narodily v letech 1928 až 1934.

Široký okruh podporovatelů

Děti podporoval širší okruh lidí z Ostravy, kteří rodiny zásobovali jídlem nebo šatstvem. Alena Grušková také pro Paměť národa vzpomínala, že paní učitelka Emílie Buchtová věnovala na podporu dětí veškeré své bankovní úspory. Některé z dětí mluvily pouze německy a paní Buchtová je navštěvovala v rodinách a učila je češtinu.

Tatínek Aleny Gruškové Bohuslav Bitter sloužil jako policista a zároveň byl členem odbojové buňky skupiny Lvice. Foto: Paměť národa
Tatínek Aleny Gruškové Bohuslav Bitter sloužil jako policista a zároveň byl členem odbojové buňky skupiny Lvice. Foto: Paměť národa

V Ostravě-Mariánských Horách děti strávily asi půl roku a navštěvovaly místní školy. Po čase byly kvůli bezpečnosti přemístěny do dalších rodin v malých vesnicích na severní Moravě. Pobývaly v Krásné nad Bečvou (v současnosti část Valašského Meziříčí), Starojické Lhotě, Zubří a v Novém Jičíně.

Co se přesně dělo s dětmi mezi rokem 1943 a koncem války, zůstává nejasné. Existují jen fragmenty informací, že čtyři z děvčat napsala po válce dopis své učitelce paní Buchtové, mezi nimi dívka Ruth, která psala z Anglie, další psala ze Švýcarska a jiných zemí, jeden chlapec, který byl ukrýván v Zubří, pravděpodobně zůstal v Československu a pracoval jako horník. Dva chlapci napsali dopisy z chlapecké školy paní J. Kobělkové.

Z těchto informací vyplývá, že většina, nebo dokonce všechny děti byly zachráněny a válku přežily.

O záchranné akci se nedochovaly žádné dokumenty s výjimkou dvou fotografií zachráněných židovských dětí. Činnost a zásluhy nekomunistických odbojových skupin byly po roce 1948 zamlčovány a jejich členy komunistický režim perzekvoval stejně jako duchovní. Represe tak zažíval i farář Jindřich Březina, který ve třiašedesáti letech v roce 1957 zemřel.

Bohužel se prozatím nepodařilo získat další svědectví od přeživších dětí či jejich rodin nebo příbuzných dalších osob zapojených do záchranné akce, a proto se obracíme na širokou veřejnost v naději, že se podaří vyřešit tajemství tohoto hrdinského příběhu.

Jakékoli informace o dětech či dalších účastnících záchranné akce prosím pošlete na email magazin@postbellum.cz. Pátrání po dětech můžete sledovat také ve facebookové skupině Jindřich Březina: rescuer of 11 Jewish children. Děkujeme!

Jediný památník Charlotty Masarykové je ukrytý v Beskydech

/ /
Pomník Charlotty Masarykové. Foto: CC BY-SA 4.0/Ilona Mazalová
Pomník Charlotty Masarykové byl odhalen v roce 1926 díky iniciativě řídícího učitele Cyrila Macha v obci Hutisko. Foto: CC BY-SA 4.0/Ilona Mazalová

Balvan v lese nad valašskou obcí Hutisko proměnili místní v pomník manželky prvního československého prezidenta za její pomoc chudému kraji. Příběh pomníku připomíná také statečnost beskydských odbojářů v době nacistické okupace.

Když učitel Cyril Mach v roce 1920 nastoupil jako řídící do školy v obci Hutisko na Valašsku, byl šokován. Věděl, že v Beskydech lidé žijí nuzně, ale přesto ho životní podmínky dětí, které měl vzdělávat, zaskočily. Do školy putovaly hodiny pěšky z odlehlých podhorských chalup. Měly chatrné oblečení, byly promrzlé, hladové. Během zim se přes metrové závěje sněhu do školy vůbec nedostaly. Jejich rodiče neměli dost peněz na to, aby jim mohli koupit sešity nebo tužky.

Cyril Mach se rozhodl, že žáčkům školy, které se říkalo Za kopcem, zlepší život. Využil svých četných kontaktů z dřívější doby a o těžkých podmínkách, ve kterých děti beskydských pasekářů žily, informoval manželku tehdejšího prezidenta Charlottu Masarykovou. Věděl, že jí osud chudých není lhostejný.

Charlotte Garrigue Masaryková (1850–1923) pocházela z New Yorku, se svým mužem se seznámila v roce 1876 v Lipsku. Foto: ČTK
Charlotte Garrigue Masaryková (1850–1923) pocházela z New Yorku, se svým mužem se seznámila v roce 1876 v Lipsku. Foto: ČTK

Paní Charlotta zařídila, že řídící díky finančním příspěvkům dětem mohl koupit učební pomůcky a teplé oblečení, a školnice jim začala vařit polévky. „Dnes si už nikdo nedovede představit, co pro ty děti znamenala teplá polévka, i to, že se po příchodu do školy mohly převléknout a usušit si mokré oblečení. Dříve sedávaly celou výuku promočené a promrzlé tak, jak přišly,“ říká Aloisie Lepaříková, která Cyrila Macha ve svém dětství poznala. 

Byl přítelem jejího otce Josefa Baroše, hospodského z Hutiska. Některé pozoruhodné činy pana řídícího pamatuje, o některých ví jen z vyprávění rodičů. Mezi ně patří i ten, jak se Cyril Mach v roce 1923 rozhodl vybudovat pomník Charlotty Garrigue Masarykové. T. G. Masaryk měl pomníků mnoho, ale budovat je ženám prezidentů běžné nebylo.

„Pan řídící si vážil toho, co paní Masaryková pro chudé lidi dělala. Navíc se říkalo, že k Machům i jezdila na návštěvu. Když zemřela, chtěl ji takto uctít,“ podotýká Aloisie Lepaříková.

Budova školy v Hutisku, kam v roce 1920 nastoupil jako řídící Cyril Mach. Foto: Paměť národa
Budova školy v Hutisku, kam v roce 1920 nastoupil jako řídící Cyril Mach. Foto: Paměť národa

Cyril Mach tedy zorganizoval místní obyvatele a společnými silami upravili terén kolem velkého balvanu ve stráni nad školou, o kterém se říkalo, že ho tam přinesl čert. Trochu mu vadilo, že místní lidé věřili pověrám, a tak je přesvědčil, že zajímavý obrovský kámen by měl být symbolem něčeho velkého, že si nezaslouží být spojován s povídačkami.

Práce na posunutí balvanu a úpravách okolí se nakonec protáhly a pomník s deskou s reliéfem Charlotty Garrigue Masarykové byl odhalen až v roce 1926.

Převáděli lidi přes hranice

Obyvatelé oblasti, které se říkalo Zákopčí, se o balvan pěkně starali až do doby, kdy začala německá okupace. Tehdy nechali okolí památníku zarůst křovím a plevelem. Správně odhadli, že nacistům by se nelíbil. A správně odhadli i to, že je ukrytý v místě, kde mizerné časy může přečkat bez úhony. Bohužel oni sami, narozdíl od pomníku, období nacistické okupace bez úhony nepřečkali.

Hospoda a sokolovna u Barošů, kde po dobu okupace bydlel Josef Baroš s rodinou. Už v roce 1939 spolu s Cyrilem Machem převáděl čs. důstojníky na hranice s Polskem. Foto: Paměť národa
Hospoda a sokolovna u Barošů, kde po dobu okupace bydlel Josef Baroš s rodinou. Už v roce 1939 spolu s Cyrilem Machem převáděl čs. důstojníky na hranice s Polskem. Foto: Paměť národa

Cyril Mach byl aktivní v organizaci Obrana národa. „Spolu s dalšími známými z Hutiska se do ní zapojil i můj tatínek, který byl v době okupace obecním tajemníkem. Snažil se snižovat dodávky a chránit lidi, jak to šlo. Ale především s Cyrilem Machem začali převádět lidi, kteří prchali před nacisty. Tatínek měl totiž auto Tatrovku. Rodina ho pořídila za maminčino věno a sloužilo ke svážení a odvážení hostů. Mach měl dvě dospělé dcery a kluky dvojčata, docela malé. S těmi kluky vždy sedl do auta mého táty. Děti byly kamufláž. Kdyby je zastavila hlídka, vypadalo by to, že jde o rodinu na výletě. Dojeli na Bílou, tam tatínek a Mach převážené lidi vysadili a s klukama se vraceli zpátky. Ty lidi si převzal jiný převaděč,“ vypráví Aloisie Lepaříková. 

POMOZTE NÁM UCHOVAT VZPOMÍNKY NA VÝZNAMNÉ UDÁLOSTI NAŠÍ HISTORIE! Vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa i drobnou částkou na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Vzpomíná si, že doma měla zakázáno chodit na půdu. Takže se na ni jednou, když rodiče byli pryč, vypravila. „Za skříněmi byla škvírka, tou se dalo vejít. Byla tam místnůstka, postele, peřiny. Později mi došlo, že tam přespávali lidé, kteří se potřebovali ukrýt před gestapem, nebo partyzáni,“ říká.

Až po válce jí rodiče vysvětlili, že u nich přespávali také lidé chystající se utéct přes Polsko do Anglie. Její otec s Cyrilem Machem převedli několik mužů, ze kterých se posléze ve Velké Británii stali letci, například Františka Fajtla, který tuto akci popisuje ve svých pamětech.

Smrt u pražského rozhlasu

Cyril Mach věděl, že Němci začínali mít podezření. Dokonce udělali ve škole razii. Požádal proto o přeložení do Prahy a doufal, že se tam lépe schová. Podařilo se mu tam dál působit jako učitel, ale v květnu 1945 se zapojil do bojů u budovy rozhlasu a tam byl zabit.

Aloisie Lepaříková při natáčení pro Paměť národa v roce 2018. Foto: Paměť národa
Aloisie Lepaříková při natáčení pro Paměť národa v roce 2018. Foto: Paměť národa

Obyvatelé Hutiska se přibližně v té době skrývali ve sklepeních, protože do obce dorazila Rudá armáda, avšak z kopce Soláň ji ostřelovali vojáci wehrmachtu. Trvalo to více než čtyřicet hodin a při ostřelování zemřeli i civilisté. Lepaříkovi přežili. Aloisie si z té doby pamatuje, že Rusové poté po vsi pobíhali s krásnými brokátovými sukněmi jejich stařenky. „Moc si na nich zakládala, a tak těžce nesla, že skončily na bryčce, se kterou vojáci odjeli,“ říká.

Zprávy o smrti Cyrila Macha jeho přátele v Beskydech zdrtila. Památník, na kterém mu tolik záleželo, proklestili, vyčistili a znovu se o něj začali starat. 

Jenže po únoru 1948 si uvědomili, že komunistům by mohl vadit stejně jako nacistům, takže se o něm zase přestalo mluvit. Jako by neexistoval. Prošlo to, protože vliv komunistů v této oblasti nebyl tak silný jako jinde. Svým způsobem za tím stál fakt, že v regionu žili převážně chudí lidé, takže tam téměř nebylo co znárodňovat a lidé si nevyřizovali účty.

Vdova po Cyrilu Machovi se v padesátých letech zkontaktovala s Františkem Fajtlem a ten přijel na Hutisko poděkovat Josefu Barošovi. „Pak k nám začal jezdit i s dalšími letci, například s Karlem Mrázkem a Zdeňkem Škarvadou. Poslouchala jsem jejich vyprávění, byla s nimi legrace. Dokonce se v šedesátých letech podařilo uspořádat jejich setkání s veřejností,“ říká Aloisie Lepaříková.

Setkání s Fratiškem Fajtlem u Lepaříkových v květnu 1976. Foto: Paměť národa
Setkání s Fratiškem Fajtlem u Lepaříkových v květnu 1976. Foto: Paměť národa

Balvan s reliéfem Charlotty Masarykové mezitím odolával počasí i společenským změnám. Zapomenutý vydržel až do roku 1989, kdy se o něm obyvatelé Hutiska už zase nebáli mluvit. Ale až v roce 2016 ho zrestaurovali, upravili jeho okolí a s velkou slávou znovu odhalili. Od té doby se občas nějaký turista u tohoto zajímavého místa zastaví. Není jich ale mnoho, protože se o místě moc neví, i když turistická trasa z obce Hutisko–Solanec, která sem vede, je dlouhá necelé dva kilometry a pak pokračuje pěkným údolí na hřeben Vsacké Tanečnice, z něhož se dá dojít po hřebenovce až na beskydský vrch Soláň.

A tak tam ten zajímavý kámen stále stojí, a málokdo ví, že je jediným pomníkem, který manželka prvního československého prezidenta má.

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Připravila ho redakce Magazínu Paměti národa s využitím vzpomínek pamětníků ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Budeme vděční pokud nás podpoříte drobnou částkou i Vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!
Subscribe to