USHMM – pět písmen z bolesti. Post Bellum a americký památník holocaustu

/ /
USHMM – pět písmen z bolesti. Post Bellum a americký památník holocaustu

United States Holocaust Memorial Museum je světově druhá největší instituce, která připomíná hrůzy nacismu a antisemitismu. Post Bellum s ní zahájilo spolupráci, na jejímž základě zpracováváme svědectví nejen pamětníků s českými kořeny.

Terezín, Osvětim, Lágr Hodonínek, Dora-Mittelbau, Birkenau, Gross-Rosen, Treblinka. To je jen krátký výčet koncentračních a vyhlazovacích táborů, jimiž prošli pamětníci. Jejich vzpomínky zaznamenalo převážně na přelomu tisíciletí Muzeum a památník holocaustu v USA. Jejich svědectví nyní máme tu čest zpracovat v českém jazyce v rámci mezinárodní dohody o spolupráci pro Memory of Nations, Paměť národa…

United States Holocaust Memorial Museum je americká instituce založená roku 1993 ve Washingtonu. Po památníku Yad Vashem v Izraeli je to největší instituce, která připomíná hrůzy nacismu, antisemitismu a dalších genocid za druhé světové války. A je to právě USHMM, se kterým Post Bellum uzavřelo mezinárodní dohodu. Na jejím základě zpracujeme pro sbírku Paměť národa výběr svědectví pamětníků nejen s českými kořeny zaznamenaných oralhistorickou metodou či formou rozhovorů. Většina z nich už dávno není mezi námi. Jejich archiv osobních pamětnických vzpomínek čítá přes 9 000 výpovědí v různých jazycích (nejčastěji v angličtině a němčině) a v tomto článku vám přinášíme první jimi zaznamenané vzpomínky pamětníků s českými kořeny.
United States Holocaust Memorial Museum ve Washingtonu. Zdroj: Albert Herring, Creative Commons Attribution 3.0 Unported license.
United States Holocaust Memorial Museum ve Washingtonu. Zdroj: Albert Herring, Creative Commons Attribution 3.0 Unported license.

Kouřící komíny Treblinky, Mengeleho pokusy na lidech. Ta nejtěžší rozhodnutí ve zlomku vteřiny. Jít, nebo nejít? Opustit, či zůstat? Přežít, či zemřít? Jak by vypadaly kraťoučké záběry ze životů lidí, jejichž svědectví jsou na Paměti národa? Život na zámku Otto Springera, dvacet „celkem pohodlných pokojů“ Nicholase Wintona, Vánoce ve Vídni Hany Fuchs Krásové, bohatství umenšovalo „drobné nepříjemnosti“ Gerty Bennett či „vysoká noha“ Edgara Krásy – to vše na straně jedné. Na straně opačné pak zemědělská osada Stephena Akermana v Podkarpatské Rusi, kde pojem peníze nic neznamenal a obchod byl výhradně směnný, nápravné zařízení pro nezletilé Františka Daniela, sudetská česko-německá nevraživost z dětství Herberta Hellera či strach ze vřelého přijetí nacistů v Zakarpatské oblasti, někdejším bydlišti Irene Weiss… Odlišnost původu těchto svědků se pak s nástupem Hitlera do určité míry slévá v jednolitou řeku lidského utrpení, bolesti a ztrát, v němž nápadně probleskují chvilkové paradoxy náhod, štěstí a, dá-li bůh, i shledání.

Jsme rádi, že čtete naše články!

Cit a necit

„Necit… Žádnej cit tam nebyl,“ vzpomíná František Daniel, přeživší deseti vězení a táborů, na dobu, během níž bylo nacisty zavražděno na čtvrt milionu Romů. 

„Nikdo nám nepřišel na pomoc, všichni se netečně dívali z okna,“ 

vypráví o těžkých chvílích setkání s počátky antisemitismu Irene Weiss. Tento necit spojuje pamětnické vzpomínky na onu institucionální či, chcete-li, mezirasovou rovinu druhé světové války, ale o to více citu se však objevuje ve vyprávění z vyhlazovacích táborů. Tentokrát však v rámci vztahů mezi vězni. „Nikdo nemohl přežít sám za sebe, každý musel žít jako součást skupiny,“ vypráví Richard Glazar. Ochrana slabších při nekonečných sčítáních, ukrývání nemocných, tajné předávání zbytků jídla, to jsou jen kapky v moři lidského soucitu, který si spoluvězni v nelidských podmínkách dokázali mezi sebou prokazovat. „Ať si mě pamatují jako člověka, kterému záleželo na ostatních,“ přál si loni zesnulý Herbert Heller. Záblesky citu během dlouhých let naprostého citového chladu byly totiž chvílemi, které těmto lidem pomáhali přežít.

Holocaust Museum, Washington DC. Zdroj: Karen Ebidia, Creative Commons Attribution 2.0 Generic license.
Holocaust Museum, Washington DC. Zdroj: Karen Ebidia, Creative Commons Attribution 2.0 Generic license.

Naděje a zoufalství

„Z doslechu jsme věděli, že v Polsku nacisté zabíjejí Židy,“ vzpomíná Irene Weiss. Drsnou realitu však překryla touha po naději. „Pořád jsme si mysleli, že to nemůže být pravda, že je to jen přehánění,“ dodává. Lidská mysl je neuvěřitelný mechanismus, který dokáže vidět světlo i v největší tmě. A pak… 

„Když se najednou dal vlak do pohybu a můj otec zjistil, že míří do Polska, v dobytčáku zavládlo zoufalství,“ 

pokračuje Irene ve svých vzpomínkách na střídání naděje a absolutní bezmocnosti. „To je dobré, budeme jen pracovat, a práce není tak hrozná, jak nás varovali,“ utěšovali se osvětimští vězni nadějí, aniž by tušili, že o pouhých pár dní později znovu spadnou na úplné dno: „Vidíš, kde se kouří z komínů? Tam je tvoje rodina.“ Podobně dramatickou nestálost pocitů popisuje i Edgar Krása: „Když jsme přijeli, uviděl jsem nápis Arbeit macht frei a stále jsem si myslel, že jedu někam pracovat.“

Replika vstupní brány do koncentračního tábota Auschwitz. Zdroj: Gabichan2020, Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 International.
Replika vstupní brány do koncentračního tábota Auschwitz. Zdroj: Gabichan2020, Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 International.

Nápis Treblinka na perónu zdánlivě připomínal obyčejné nádraží a směrové tabule tomu odpovídaly. „Všichni lidé, kteří přijeli se mnou a byli odvedeni do sprch, už byli tehdy mrtví,“ vzpomínal Richard Glazar. Vkládal naděje v tvrdou práci, která v porovnání s jistou smrtí byla daleko snesitelnější představiou, jenže brzy poznal, že „hlavním produktem Treblinky bylo ‚nic‘.“ „Produktem“ tohoto vyhlazovacího tábora totiž byli lidé zabíjení v plynových komorách a potom pálení na obrovských hranicích. I přesto, že na takovém místě naděje skutečně umírala, vězni se ve svém zoufalství rozhodli vzbouřit se, zapálit všechny baráky a Richard spolu se svým vězeňským „dvojčetem“ Karlem Ungerem unikli, a znovu si tak vzájemně zachránili život.

Štěstí a neštěstí

„Nevím, co to bylo, ale něco ve mně mi říkalo, že to přežiju,“ vzpomíná Herbert Heller, jenž  na sklonku války šťastnou náhodou utekl z pochodu smrti. Skryl se u rodinných přátel a silnou dezinfekcí si sedřel tetování z Osvětimi. Nakonec se znovu shledal i se svou matkou a tetou, které přežily tábor v Bergen-Belsenu. „Andělé strážní musejí být skuteční,“ vzpomínal dojatě. Své anděly strážné musel mít při sobě i Edgar Krása, jehož rodiče zázrakem přežili v Terezíně celou válku, snad díky pomoci dávného přítele. Ten v dobách, kdy o průběhu války nikdo nic nemohl vědět, přemluvil Edgara k dobrovolnému odjezdu do terezínského ghetta a pomoci s přípravou na příjezd jeho židovských obyvatel.

Holocaust Memorial Museum. Zdroj: R01k, Creative Commons Attribution 3.0 Unported license.
Holocaust Memorial Museum. Zdroj: R01k, Creative Commons Attribution 3.0 Unported license.

Řada dalších měla „štěstí“, že byli vybráni na práci, a unikli tak smrti v plynových komorách. „Řekl bych jim cokoliv, třeba že jsem lékař,“ vzpomíná Stephen Akerman na pracovní tábor v Bělorusku, kde mu dobrovolné nasazení tehdy poprvé zachránilo život, dobře si na něj vzpomněl i později v táboře Flossenbürg: „Potřebovali dělníky, tak jsem byl dělníkem…“ vzpomínal. Jiným lidem pak právě pracovní nasazení poskytlo na onen zlomek vteřiny pootevřené dveře k úniku. Gerta Bennett tak v naprostém šoku z bombardování Drážďan došla v zeleném pánském županu až do Prahy. Ne všichni však měli takové štěstí v neštěstí: „Mnozí to vzdali ještě dřív, než zemřeli,“ hodnotil Stephen, „říkali, že v takových podmínkách se nedá přežít a jen seděli na postelích a čekali na smrt.“ Čekali na smrt, zatímco ta společně s neštěstím přicházela v jiných táborech k jejich blízkým.

Silnějším?

„Nakonec se to tedy obrátilo k dobrému. Myslím, že vím, co je to štěstí,“ zhodnotil po mnoha desítkách let v emigraci v USA Herbert Heller. I k té mu však vlastně dopomohlo štěstí. Anebo snad opravdu pro práci zapálený pošťák, kterému se podařilo doručit dopis obsahující namísto kompletní adresy pouze jméno jeho vzdálené tety, San Francisco a USA? Štěstí však nesmazalo pocit, který v něm stále zůstává: „Říká se, že špatné zážitky vás udělají silnějším. U mě to tak nebylo.“

„Nemůžu pochopit, že tolik lidí muselo prožívat takové útrapy a na celém světě neexistovala síla, která by to uměla zastavit.“

Zloba, závist, zášť, strach a svár v české politice. Nic nepominulo…

/ /
Zloba, závist, zášť, strach a svár v české politice. Nic nepominulo…
zdroj: eupoliticalreport.eu

Kdo byl po roce 1989 první český politický kraválista? Proč skončil neslavně a kdo nakonec přebral jeho agendu? Může ten, kdo vezme do ruky vejce, nakonec skončit házením kamenů? A jak dosáhnout toho, aby ventilování strachu a frustrace nekončilo pouliční bitkou?

36. vydání podcastu Dobrovský & Šídlo začíná vzpomínkou na krátké období po listopadu 1989. To bylo jakýmsi permanentním happeningem, kdy se na setkání s politiky chodilo jako na příjemná až euforická setkání s rockovými hvězdami. Byly to dozvuky takzvané „veselé revoluce“. „Koncentrovaná radost“, popisuje dobový pocit Jan Dobrovský. Jenomže tento jednotící pocit brzy skončil, jak dodává Jindřich Šídlo. 

„První, kdo pochopil, že je tu skupina obyvatel, která je frustrovaná a kterou oslovuješ jinak než oslavami demokracie, byli Sládkovi republikáni. Od začátku dělali neuvěřitelné věci. Permanentní provokace, permanentní nenávist vůči určitým skupinám obyvatelstva. Tam to začalo. A dodnes jsem pyšný na to, když jsem napsal, že Okamura je ,Sládek light´. A od té doby bych jenom škrtnul to ,light´.“

Zatímco Havel, Klaus, Dienstbier, Kalvoda a další politici tehdy při setkáních s občany sklízeli v podstatě dividendu vděku za listopad 1989, byl Sládek prvním, ale zdaleka ne posledním politikem ulice. Zavedl do té doby nemyslitelné „topení pod kotlem a vaření emocí“, ať už směrem k vládě nebo polistopadové společnosti vůbec. Jeho v zásadě asociální chování se stalo proslulým. Došlo i na rozkopávání věnců v Terezíně. K tomu Jan Dobrovský:

„Sládek provokoval, urážel, ale hlavně to byl první politický marketér. Ty ostatní strany – to byla soutěž idejí – kdežto on používal jenom útok na nejsprostší pudy. A všichni byli zaskočeni tou mírou sprostoty a iracionálních urážek, které přinášel do veřejného prostoru.“

Ovšem i politický mainstream se do politické eskalace zapojil, a to poprvé v souvislosti s takzvaným „Sarajevským atentátem“ v roce 1997. Byl to první pád vlády v porevolučním Česku, konec Klausovy éry, emoce byly vyhrocené. Zatímco demonstrace na Václavském náměstí na Klausovu podporu byla pochopitelná a v podstatě legitimní, syčení na koaličního partnera Josefa Luxe nebo výbuch před domem Ivana Pilipa se nedají kvalifikovat ani po letech jinak, než že jsme stáli na hraně. 

Přičemž platí, že od vajíčka k šutru se lze posunout lusknutím prstu. Nakonec i Václav Havel svým Rudolfinským projevem, ve kterém poněkud pozdě zúčtoval s Klausovými chybami, svým dílem přispěl k rozštěpení společnosti a politické scény.

Protest, „blbá nálada“, negace, frustrace a asi i vztek patří ke svobodným projevům. Jak ale učinit zadost svatému právu občanů shromažďovat se a demonstrovat ve jménu prakticky čehokoliv, co není v rozporu s ústavou, listinou základních práv a svobod či s demokratickými pořádky obecně, a zároveň neomezit právo protestu proti projevům, které tyto normy naopak překračují, svévolně narušují, vysmívají se jim a otevřeně deklarují, že demokracie je jim dobrá jen k tomu, aby ji postupně ničili? Mimochodem, dodnes nemá policie jasno – a možná by po třiceti letech mít mohla – jak si vymezit tyto mantinely při střetech na mítincích Andreje Babiše.

A ještě jeden důležitý aspekt připomíná Jan Dobrovský:

„Zapomněli jsme na to, proč vznikly politické strany: abychom se navzájem nepozabíjeli."

Od toho máme možnost volit různé politické strany a hnutí, kandidovat za ně, v rámci demokratické soutěže usilovat o to, aby hájily zájmy skupin, ke kterým se hlásíme. Místo toho často skončí politická debata dehonestací. Bohužel nejen na náměstích.

Ve jménu marketingu se emoce pravidelně bičují při nekonečných obstrukcích v parlamentu. V okamžiku, kdy tento podcast vychází, v Poslanecké sněmovně skončila mimořádná schůze o nedůvěře vládě. Takzvaný šéf opozice Andrej Babiš zdvihnul stavidla a ve stylu Miloše Jakeše zahrnul jednací sál svými projevy bez schopnosti větu začít, srozumitelně rozvinout a smysluplně dokončit. Jeho projevy jsou navíc koncentrovanou nenávistí vykřičenou vůči všemu a všem, kteří mu stojí v cestě k moci. 

Politovat bychom měli nejen sněmovní stenograf(k)y, ale i sami sebe. Politická scéna, na které se vztek a nenávist přelévá v pravidelných vlnách z ulice do parlamentu a zase zpět, neslibuje nic dobrého. Musíme proto vytrvale bránit tomu, aby se hulvátství stalo naším denním chlebem a běžným komunikačním prostředkem. 

„Nosí peníze a nebije vás? Tak proč se rozvádět…“ Jak začínaly manželské poradny

/ /
„Nosí peníze a nebije vás? Tak proč se rozvádět…“ Jak začínaly manželské poradny

Rozvodovost v době normalizace stoupala a komunisté chtěli situaci vyřešit zřízením sítě manželských poraden. Zcela nezáměrně tak dali vzniknout ostrůvkům relativní svobody, kde našla práci a útočiště řada disidentů.

„Bylo to jediné místo, kde se lidé nebáli mluvit a mluvili otevřeně,“ říká psychoterapeutka Helena Klímová o manželské poradně, v níž pracovala od první poloviny osmdesátých let. Podle ní lidé v poradnách ventilovali vnitřní napětí, které se zdaleka netýkalo pouze jejich partnerských vztahů: „V manželství se odrážely starosti všeho druhu. Často jsme nalézali příčiny třeba ve vícegeneračním soužití v malém bytě, ve vztazích na pracovišti nebo v celkové neutěšené situaci ve veřejném prostoru.“ 

Jsme rádi, že čtete naše články!

Brzké svatby, brzké rozvody

Ilustrační foto. Zdroj: Pamět národa
Ilustrační foto. Zdroj: Pamět národa

Komunistický režim měl ke zřízení poraden dobrý důvod. Rozvodovost, která od roku 1950 v podstatě neustále stoupala, mu totiž vůbec nedělala dobrou vizitku. Zejména v době normalizace lidé vstupovali do manželství velmi mladí (v roce 1975 byl průměrný věk nevěst 20,2 roku a ženichů 23,2 roku), často pod tlakem neplánovaného těhotenství, a tísnili se v bytech se svými rodiči, což vedlo k mnoha konfliktům. Nejvíce manželství se rozpadalo ve třetím a čtvrtém roce od svatby, přičemž o rozvod výrazně častěji žádaly ženy. 

Stoupající rozvodovost inspirovala režisérku Helenu Třeštíkovou, která v roce 1980 začala pracovat na projektu dnes již legendárního časosběrného dokumentu Manželské etudy: 

„Rozhodli jsme se sledovat po šest let několik manželských párů od momentu jejich svatby.“ 

Fotografie z indexu Heleny Třeštíkové
Fotografie z indexu Heleny Třeštíkové

„Nikdo z našeho týmu nic takového nikdy nedělal, byl to velký experiment, velká nejistota,“ dodává Helena Třeštíková. Dokumentární seriál, který se na televizních obrazovkách objevoval od roku 1987, vyvolal velký divácký zájem už proto, že na tu dobu neobvykle otevřeně ukazoval skutečné problémy mladých párů v normalizačním Československu.

Od sebevražd ke vztahům

Komunisté zpočátku manželskému poradenství příliš nepřáli. Jenže původní představy, že v socialismu manželské konflikty vymizí, se jaksi nenaplnily a nefungovaly ani pokusy řešit je intervencemi závodních rad, k nimž docházelo v 50. letech. 

První vlaštovkou ke změně se roku 1964 stalo zřízení Linky důvěry, telefonické první pomoci pro lidi v krizových psychických stavech. Inicioval ji ÚV KSČ jako prostředek ke snížení vysokého počtu sebevražd a u zrodu linky stál psychiatr Miroslav Plzák. Brzy se ukázalo, že nadpoloviční většina volajících se na linku obrací s problémy bezprostředně se týkajícími partnerských a rodinných vztahů. Na základě poznatků z provozu linky důvěry Plzák založil nový vědní obor, zabývající se manželstvím, matrimonilogii, a výrazně ovlivnil celé vznikající poradenství. Jeho pohled na manželské vztahy byl dosti pragmatický: otevřeně se vysmíval romantickým představám o manželském štěstí, ale neuznával ani mentorování a poučování. Manželství vnímal spíše jako funkční jednotku. 

Psycholožka Kateřina Irmanovová, která chodila k Miroslavu Plzákovi na dlouhodobou stáž, s tímto pojetím úplně nesouzněla: 

„Odpovídalo to socialistickému přístupu k životu: ,Zatloukat, zatloukat, zatloukat.‘“

Plzák sice později popřel autorství tohoto legendárního výroku týkajícího se nevěry, ale věcně racionální přístup ke vztahům je s jeho osobou nerozlučně spojován stejně jako další rada, kterou si Kateřina Irmanovová vybavuje: „Proč byste se rozváděla, když vám manžel dává peníze a nebije vás.“

Kateřina Irmanovová, 2018. Zdroj: Pamět národa
Kateřina Irmanovová, 2018. Zdroj: Pamět národa

Ostrůvky pozitivní deviace

V roce 1969 schválilo ministerstvo práce a sociálních věcí koncepci budování sítě manželských poraden po celém Československu. Během deseti let měly poradny vzniknout ve všech krajských a okresních městech. Nastala tak ojedinělá situace, kdy režim potřeboval armádu psychologů a terapeutů. Příležitost mnohdy dostali i lidé, kteří byli předtím vyhozeni ze zaměstnání v rámci normalizačních čistek. Patřil k nim i Andrej Gjurić, synovec politické vězenkyně Růženy Vackové, který přišel o práci na Univerzitě Karlově kvůli svému angažmá v Klubu angažovaných nestraníků. „Těžce jsem sháněl zaměstnání, nesměl jsem do výzkumných ústavů ani vzdělávacích institucí.“ V roce 1975 našel práci v pražské Manželské a předmanželské poradně. Paradoxem je, že ačkoli nesměl učit ani pracovat ve vědě, intimní práce s lidmi režimu nevadila. A totéž platilo i pro řadu jeho kolegů. V poradně pracovala i již zmíněná Kateřina Irmanovová, která měla politický škraloup kvůli manželově emigraci, administrativu vedla Marie Vaculíková, manželka režimem pronásledovaného spisovatele Ludvíka Vaculíka. 

Helena Klímová, 2015. Zdroj: Pamět národa
Helena Klímová, 2015. Zdroj: Pamět národa

V poradenství našla uplatnění i Helena Klímová, manželka spisovatele Ivana Klímy, kterou po podpisu Charty 77 při hledání zaměstnání všude odmítali. „Na schůzi v Lékařském domě jsem potkala doktora Lukavského, který vedl manželskou poradnu v Mělníku. Ptala jsem se ho, jestli nehledá nové lidi,“ vzpomíná. 

„Položil mi otázku, jestli jsem podepsala Chartu 77. Když jsem odpověděla, že ano, řekl: ,Tak to vás beru.‘ To bylo naprosto výjimečné.“ 

Andrej Gjurić vzpomíná na svobodnou atmosféru v pražské poradně, na to, že nikdo z terapeutů nebyl nucen ke členství v KSČ ani k účasti na schůzích ROH. Nicméně poradny samozřejmě nebyly od vlivu režimu zcela izolovány. Mezi terapeuty pražské poradny se šuškalo, že místnost, kde hovoří s klienty – umístěná ve výloze bývalého obchodu na náměstí Míru – je odposlouchávána, mnozí vedoucí poraden byli spolupracovníky Státní bezpečnosti, jednotliví poradci čelili nátlaku, aby podepsali spolupráci.

Ilustrační foto. Zdroj: Pamět národa
Ilustrační foto. Zdroj: Pamět národa

Zkuste to, ono to nějak půjde

„Já o manželství vůbec nic nevím,“ obával se Andrej Gjurić na začátku svého působení v Manželské a předmanželské poradně. 

„Ti lidé přicházeli ve strašně zatěžující psychické situaci. Je to vlastně krizová intervence. Já přece nemůžu mít tu drzost vykládat jim, co mají dělat!“

„Zkusíš to a ono to nějak půjde,“ zněla odpověď vedení. 

Podobně nezkušená byla na začátku existence sítě poraden naprostá většina jejich zaměstnanců. Současně ale do oboru vstoupili s velkou chutí se učit: navzájem si přepisovali studijní materiály, účastnili se kurzů a komunitních soustředění. „Začínaly takové pololegální semináře, učili jsme se dělat skupinovou terapii,“ vzpomíná Kateřina Irmanovová. „Myslím, že to bylo velmi dobré: naše generace i další generace psychologů si zvykly neustále se vzdělávat, sledovat nové trendy.“

Andrej Gjurić, zdroj: archiv pamětníka
Andrej Gjurić, zdroj: archiv pamětníka

Nejlepší školou byla podle Andreje Gjuriće nakonec samotná praxe. „Denně jsme měli pět případů, s každým klientem nebo dvojicí klientů jsme strávili asi hodinu. Takže jsme absolvovali pět hodin terapií denně a se samými lidmi v těžkých stresových stavech. To je příšerný záběr. S jedním případem skončíte a už vám sociálka valí další.“ 

Jejich práce měla ještě jeden důležitý rozměr: terapeuti cítili, že narozdíl od mnoha jiných profesí v normalizačním Československu je jejich činnost skutečně smysluplná. „Věděli jsme, že děláme užitečnou práci,“ uzavírá Helena Klímová.

V Institutu Paměti národa Pardubice bude živo!

/ /
V Institutu Paměti národa Pardubice bude živo!

Zástupkyně Institutu Paměti národa Pardubice představuje program i novinky z východočeské pobočky. Čekají vás setkání se zajímavými hosty a také začíná pravidelný provoz interaktivní expozice. Tento rok zde na vlastní kůži zažilo část naší historie už 1100 žáků.

Se začátkem léta došlo v naší pobočce k výrazné personální změně, odcházejícího ředitele vystřídal Mgr. Michal Bureš. Spolu s ním přichází nový vítr a neskromné plány. Jeho role je o to příjemnější, že přišel do týmu zkušených a schopných lidí. „Práce pro Post Bellum mě naplňuje velkou radostí, dlouhodobě jsem s Pamětí národa spolupracoval. Natáčel jsem pamětníky a zpracovával jejich příběhy, vedl týmy Příběhů našich sousedů, ve Skautském institutu sestavoval a lektoroval prožitkové workshopy. Věřím, že mám co nabídnout a že má nová profesní etapa je logickým vyústěním předchozích pracovních i životních „štací,“ sdílel své pocity Michal Bureš.

Každé pondělí besedujeme v Machoňově pasáži

Počínaje pondělkem 12. září obnovujeme pravidelné každotýdenní podvečery v Institutu v Pardubicích spojené s promítáním dokumentu nebo s besedou. 12. září začínáme doyenem dokumentaristiky Paměti národa Adamem Drdou, který představí dokument Dezertér. Film, který měl premiéru letos v srpnu na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, nabídneme návštěvníkům v Institutu Paměti národa v Pardubicích a poté bude následovat diskuze s jeho autorem.

Následující pondělí 19. září přivítáme Markétu Lukáškovou, která působila jako redaktorka časopisů Týden, Maxim a jiných. Je autorkou několika úspěšných knih a podcastu Příběh, který se opravdu stal. Její poslední knižní titul vychází jen pár dní před její návštěvou u nás a jmenuje se „Co nás v dějáku nenaučili“. Pamatujete si na dějepis? Vždycky končil druhou světovou. Jenže právě to, co nás v dějáku nenaučili, ovlivnilo naše životy nejvíc: neučili, jak se komunisté dostali k moci, neučili o propagandě, která byla i v seriálech, o politice, která bohužel patřila i do sportu nebo o lidech, kteří utíkali ze země v horkovzdušném balonu. Nečekejte příval dat, ale skutečné příběhy i náladu tehdejší doby. Obojí je důležité znát, protože národ, který nezná svou historii, je odsouzen k tomu ji opakovat. 

Institut Paměti národa Pardubice
Institut Paměti národa Pardubice

Poslední pondělní podvečer 26. září bude patřit knězi Marianu Kurylovi, který pochází z ukrajinské vesnice nedaleko Lvova. Vystudoval teologickou fakultu na Palackého univerzitě v Olomouci a po studiích zůstal v Čechách. Slouží na řeckokatolické farnosti v Pardubicích, a vyslechnete tak nejen příběh o jeho cestě ke kněžství, ale také uvidíte Ukrajinu očima muže, kterého se dotkla válka.

V besedách pokračujeme i v dalších měsících a v tuto chvíli již máme přislíbené hosty na říjen. Bude mezi nimi například Daniel Pražák, který se snaží změnit vzdělávání učitelů. Dalším z hostů bude lektor českého jazyka na Univerzitě Karlově a člen organizace RAFáci Daniel Švec, který přijede přednášet o perzekucích českých letců v 50. letech. Lukáš Peška, který je naším kolegou v IPN Pardubice, nás zase seznámí s rekvizicemi zvonů za války v Čechách. Věříme, že témata jsou pro návštěvníky zajímavá a že setkání v IPN si najdou i pravidelné návštěvníky.

S novým školním rokem zahajujeme běžnou otevírací dobu

Po úspěšném odzkoušení prázdninového provozu v pardubickém Institutu Paměti národa od 1. září opět najíždíme na běžnou provozní dobu, rezervovat prohlídku si tak můžete v obvyklých časech. Ve všedních dnech v úterý až čtvrtek v časech 13:30, 15:00, 16:30 a 18:00 hodin a o víkendech od 10:30, 13:30, 15:00, 16:30 a 18:00 hodin.

A máme tu vyhodnocení prázdninové soutěže o vyhlídkový let! 

Poslední červencový den jsme vyhlásili výherce soutěže, která v IPN probíhala, a předali dárkový poukaz na vyhlídkový let pro dvě osoby od společnosti DSA Hradec Králové. Měli jsme dvojnásobnou radost, že se výhercem stal patnáctiletý Lukáš Kocourek. Jako velký nadšenec, který se zabývá dějinami, především obdobím druhé světové války, si interaktivní expozici totiž velmi pochvaloval. Podobně uděláme radost i druhému výherci za měsíc srpen.

Od začátku září opět pokračují návštěvy škol v IPN. Za minulý školní rok (od března do června) jsme u nás přivítali více než 1100 žáků. Výstava má napříč školami z různých regionů velmi pozitivní ohlasy stejně jako připravené workshopy, které navazují na školní prohlídky expozice. Zde patří velký dík koordinátorům, lektorům a také všem učitelům, kteří žákům umožňují neotřelý pohled na naše dějiny. „Žáci odcházeli z exkurze často velmi dojatí, někdo se dokonce neubránil ani slzám. Muzeum tak splnilo svůj účel a podařilo se žákům předat něco z atmosféry doby. Takto by to žádná sebelepší školní vyučovací hodina nedokázala,“ dodal jeden z učitelů Jiří Lux.

O Institut Paměti národa a jeho interaktivní výstavu se zajímají nejen v Čechách a potvrzuje to i nedávná návštěva z Norska z památníku Falstad Centre. Během návštěvy proběhlo především představení obou organizací, prohlídka institutu, brainstorming ke společné výstavě v roce 2023 a prezentace technologií 3DSense a seznámení s projekty Post Bellum. Jsme rádi, že jsme světoví!

Veronika Prudilová, vedoucí provozu IPN Pardubice

Nacisté jí vzali nejbližší, po otci pojmenovali ulici. Příběh Elly Jouzové

/ /
Baranovi na letním bytě v roce 1939. Zleva otec Kurt s dcerou  Elly, matka Marie, babička Marie Bartůňková a dcera Vlasta.
Rodina Baranových na letním bytě v Lukách pod Medníkem v roce 1939. Zleva otec Kurt s dcerou Elly, matka Marie, babička Marie Bartůňková, dcera Vlasta.
zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice

Baranova je klidná ulice na pomezí pražských Vinohrad a Žižkova, lemují ji činžáky postavené v první polovině 20. století. Za názvem najdeme příběh rodiny přesvědčených komunistů. Kdo tedy byl onen Baran? Mnoho lidí to nejspíš neví...

„Narodila jsem se v roce 1933, ve stejném roce, kdy se Hitler dostal k moci,“ vyprávěla Elly Jouzová, rozená Baranová. Zatímco kořeny její maminky Marie vedou ke kdysi početné česky hovořící menšině ve Vídni, otec Kurt pocházel z německy hovořící židovské rodiny žijící v Brně. Rodiče se seznámili krátce po válce v Brně během organizace stávky proti práci v neděli.

Strana na prvním místě

Otec se záhy po založení Komunistické strany Československa v roce 1921 stal placeným funkcionářem, šel tam, kam ho strana vyslala. Třeba na Ostravsku tak „sloužil‘“ spolu s Václavem Kopeckým, budoucím neblaze proslulým ministrem informací a kultury. Když si v roce 1925 bral Marii, říkal jí prý, že na prvním místě u něj zůstane vždy strana. „V den svatby nebylo jisté, jestli ji nezmešká,“ vypráví s úsměvem jejich mladší dcera Elly.

Otec Kurt Baran, portrét z roku 1938. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice
Otec Kurt Baran, portrét z roku 1938. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice

Matka Marie sdílela manželovo komunistické nadšení, ale zároveň si přála, aby rodina bydlela pospolu. Krátce po svatbě se Baranovým narodila dcera Vlasta. V době, kdy na svět přišla druhá dcera Elly, rodina už žila v jednom z nově postavených obecních domů v Rostislavově ulici číslo 7 (dnešní Radhošťské 20). Otec od roku 1928 pracoval na ústředí KSČ v Praze. Podle výsledků voleb do zastupitelstva se prý tehdy rozdělovaly obecní byty. Komunistům přidělili byt číslo 19 sestávající se z pokoje a kuchyně.

Pražský Žižkov (tehdejší městská část Praha XI.) zůstával nadále převážně dělnickou čtvrtí, komunistická strana zde tradičně měla silnou pozici. Ještě v roce 1935, kdy velká hospodářská krize už odeznívala, zůstávalo 4000 žižkovských dělníků bez práce a tomu odpovídala masová podpora komunistů při volbách. Rodina Baranových žila politikou, ale malá Elly si z dětství spíše vybavuje letní pobyty v hospodě v Lukách pod Medníkem. Koupali se v Sázavě a užívali si společně trávený čas.

Matka Marie Baranová, portrét z roku 1938. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnnice
Matka Marie Baranová, portrét z roku 1938. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnnice

V pomnichovské druhé republice úřady činnost komunistické strany zakázaly. Kurt Baran se tehdy stal zaměstnancem reklamní agentury, která měla ve skutečnosti krýt ilegální stranickou činnost. Možná ale ještě víc otřáslo pozicí komunistů uzavření paktu mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem v srpnu roku 1939.

„Matka mi vyprávěla, že když Ribbentrop a Molotov podepsali pakt o neútočení, že měli strašně těžkou roli, jak vysvětlit lidem, že ti, kteří měli být nepřáteli, Stalin a Hitler, tu dohodu uzavřeli. Oni to viděli tak, že Stalin to dělá dobře a že jde o nějakou taktiku.“

Baranko, chceš chleba nebo jablko?

Dne 26. února 1940 zasadil nacistický represivní aparát komunistickému hnutí na Žižkově citelnou ránu: bylo zatčeno ilegální obvodní vedení i desítky řadových členů strany. Komunistickou buňku tehdy zradil Alois Kolomazník,  který se stal konfidentem gestapa. Mezi zatčenými byli i Kurt a Marie Baranovi, rodiče Elly Jouzové.

Elly Jouzová o pozici rodičů - komunistů na počátku války

Dům v Rostislavově ulici číslo 7 měl svoji správcovou. Jmenovala se Řezáčová a obývala maličký byt v přízemí. Když gestapo zatklo Baranovi, a než se dětí Vlasty a Elly ujala babička z Brna, starala se o ně a vařila jim. „Plno dobrých lidí nás zvalo.“ Po celou válku je podporovali příbuzní a rodina Řezáčů. Když šla Elly okolo jejich bytu, slyšela: „Baranko, chceš chleba, chceš jablko?“ Pomáhali i jiní přátelé ze Žižkova, ale i neznámí lidé – nechávali anonymně peníze ve schránce. Žižkovská solidarita fungovala.

Jsme rádi, že čtete naše články!

Kurta Baran skončil ve věznici gestapa v Malé pevnosti v Terezíně. Často ho vozili do Prahy na výslechy. Od roku 1940 byl vězněn, nejprve v Dachau, později v koncentračním táboře v Mauthausenu. Na konci roku přišla zpráva, že 28. října 1941 zemřel, prý na srdeční slabost. Bylo mu 42 let. „Přišel úmrtní list a sestra Vlasta mě vzala do pokoje, postavila na pohovku, aby na mě došáhla, a řekla mi, že tatínek umřel. Ale já jsem tomu dost nerozuměla. Věděla jsem, že to je vážný, ale nepochopila jsem, co to znamená, protože do té doby nikdo ze známých nebo příbuzných nezemřel. Ale vím, že sestra plakala a potom mě naučila zpívat Kde domov můj.“

Vlasta a Elly Baranovy, portrét z roku 1942. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice
Vlasta a Elly Baranovy, portrét z roku 1942. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice

Ve vězení myla okna, aby zahlédla své dcery

Matku Marii Baranovou odsoudili na tři a půl roku za velezradu, kterou bylo šíření letáků. Nejprve byla zavřena v káznici v saském Waldheimu s poznámkou „Návrat nežádoucí“, potom krátce ve věznici na Karlově náměstí v Praze. „Poslala nám zprávu, abychom přišly do Lazarské ulice, že se přihlásí na mytí oken. Tam je možné jít až ke zdi do postranní uličky. Já jsem nevěděla, že nás viděla.“

Do konce války neměla Elly o matce žádné zprávy. Až když se v červnu 1945 vrátila, dozvěděla se, že byla zavřená v ženském táboře Ravensbrücku a následně v Neubrandenburgu, že dostala těžký zápal plic. Přežila prý tehdy díky doktorce Nedvědové, dceři Zdeňka Nejedlého. Zachránila se z pochodu smrti po útěku dozorců, přes Polsko se dostala do Ostravy a pak do Prahy. „V noci se vrátila, s babičkou si povídaly a k ránu mě probudily.“

Starší sestra Elly Vlasta narozená roku 1925 se po vzoru rodičů nadchla pro komunistické myšlenky. Během válečných let už chodila s Milošem Hájkem, mladým komunistou, který pomáhal opatřovat ilegální doklady pro ohrožené soudruhy a taky pro své židovské kamarády. A právě u Hájků na Spořilově Vlastu spolu s dalšími mladými komunisty v srpnu roku 1944 zatkli.

Miloš Hájek v srpnu roku 1968 na snímku pro falešnou legitimaci. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka
Miloš Hájek v srpnu roku 1968 na snímku pro falešnou legitimaci. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka

Komisař Hermann Zander, který je zatýkal, nejprve netušil, že existuje spojitost mezi Vlastou a Kurtem a Marií Baranovými. Vlastu nesoudili s jejími spolupracovníky, byla poslána do Terezína, do Osvětimi a odtamtud do Bergen-Belsenu.

Elly o ní neměla žádné zprávy. Vzpomíná, jak v květnu 1945 chodila na Malostranské náměstí hledat sestru a matku. „Tam byly pulty se seznamy lidí, co se vraceli nebo byli hospitalizováni.“ Až později se dozvěděli, že Vlasta v Bergen-Belsenu v listopadu zemřela na zánět mozkových blan. „Sestřenice otce Marianna Wallnerová nám napsala a utěšovala nás, že Vlasta umírala v bezvědomí, že o sobě nevěděla.“ Bylo jí 19 let.

Dneska nevařím, dneska je revoluce

Přes všechnu tu hrůzu měla Elly hezké dětství. Příbuzní se starali, aby byla veselá, aby dobře jedla, často za nimi jezdila na Moravu do Bzence a do Brna k tetě Pavle. „Chovali se tam ke mně jako k princezně – byly tam vinohrady, koupaliště. Všichni mě měli rádi.“ Její situaci kromě zrakové vady komplikovalo, že se pro nacisty stala židovskou míšenkou prvního stupně, nesměla kvůli tomu nastoupit na gymnázium. S láskou vzpomíná na rodinu Hájkových. Milošova sestra Jarmila jako jediná z rodiny nebyla zatčena. Starala se o Elly s láskou do konce války.

V roce 1945 se už do školy moc nechodilo – panovaly obavy z náletů a bombardování, děti si chodily do školy jen pro úkoly a v devět hodin už byly doma. Dne 14. února houkaly sirény opožděně a na rozdíl od mnoha předchozích planých poplachů byl tento opravdový. Jedna bomba spadla velmi blízko do Libické ulice. Elly byla v té chvíli doma ve čtvrtém patře a třásla se hrůzou.

Přišel květen 1945 a pražské povstání. Elly chodila třikrát týdně k Řezáčům na oběd, jen 5. května 1945 na ni paní Řezáčová z kuchyně volala: „Dneska nevařím, dneska je revoluce!“

Po válce Elly nastoupila do gymnázia na Lobkovicově náměstí. Na stěnách viselo několik velkých fotografií studentů, kteří zahynuli během okupace, mezi nimi i portrét sestry Vlasty. Válečné oběti dnes na budově školy připomíná pamětní deska a jméno Vlasty Baranové je na prvním místě.

V Radhošťské ulici v roce 1946, první výročí osvobození, vlevo domovnice paní Řezáčová, za ní pan Řezáč, Marie Baranová za nimi uprostřed. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice
V Radhošťské ulici v roce 1946, první výročí osvobození, vlevo domovnice paní Řezáčová, za ní pan Řezáč, Marie Baranová za nimi uprostřed. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice

Po padesáti letech vyloučena ze strany

„Po procesu se Slánským se matka snažila nesetkávat se s nikým, kdo byl židovského původu,“ vypráví Elly Jouzová, jak její maminka Marie Baranová vnímala atmosféru strachu během politických procesů, které zasáhly i nejvyšší patra komunistické hierarchie. Matka zůstávala přesvědčenou komunistkou. S mnohými z odsouzených a popravených se osobně znala a byla otřesena. Na návštěvu k Baranovým chodili před válkou Frejkovi, znala dobře Gemindera, Slánského.

Elly Baranová jako maturantka, 1952. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice
Elly Baranová jako maturantka, 1952. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice

Podle slov pamětnice matce chybělo vzdělání, svou příslušnost ke straně prožívala emotivně. „Matka si vzala heslo a nemyslela do hloubky. Bylo snadné ji manipulovat.“ Marie Baranová v 60. létech vítala tehdejší obrodný proces. Najednou mohla o všem mluvit otevřeně. Po srpnové okupaci se matka sešla se starými soudruhy, aby sepsali prohlášení, říkalo, že „nebylo třeba sovětské intervence a okupace, ale že by vlastními silami odolali nebezpečí nástupu kapitalismu“. Rudé právo jejich text tehdy uveřejnilo.

Později v době prověrek byl na signatáře prohlášení vyvíjen silný nátlak, aby svůj podpis odvolali. „Ale matka se svou bojovnou povahou to neodvolala.“ Na začátku 70. let dostala poštou oznámení o vyloučení ze strany. Téměř po půl století členství... Velmi ji to prý ranilo a postupně začala podléhat Alzheimerově chorobě. Marie Baranová zemřela 10. října 1982.

Její dcera Elly Jouzová, která dodnes bydlí na pražském Žižkově, do komunistické strany nikdy nevstoupila.

Češi a jejich Rakušané. A obráceně. 4. část: Spolupráce v byznysu

/ /
Johannes Gutmann a Tomáš Mitáček
Johannes Gutmann a Tomáš Mitáček, zakladatelé společnosti Sonnentor
zdroj: Paměť národa

Pád železné opony v roce 1989 přinesl Čechům i Rakušanům dosud nevídané příležitosti. Těch využili podnikaví průkopníci na obou stranách hranice. Mnozí čeští a rakouští podnikatelé navázali spolupráci a rozjeli společný byznys.

Vzniklo několik úspěšných mezinárodních obchodních počinů, které prosperují dodnes. Občas ale smělé plány narazily na nečekané překážky a rozdíly v mentalitě. Češi a Rakušané totiž do té doby žili v odlišných ekonomických systémech: socialismu a kapitalismu.  Tento článek popisuje čtyři příběhy porevoluční česko-rakouské obchodní spolupráce. 

Sonnentor – Příběh dvou vizionářů na opačných stranách hranice

V roce 1990 začalo na nádraží ve Veselí nad Moravou jedno velké přátelství. Rakouský podnikatel Johannes Gutmann a český student Tomáš Mitáček se potkali a navzdory jazykové bariéře si neuvěřitelně porozuměli. Měli společnou vizí zemědělství šetrného k přírodě. Začali pěstovat bioprodukty jako čaje, bylinky, koření. Jejich příběh nabourává stereotyp o „devadesátkách“ a tvrdém nárazu české porevoluční ekonomiky na kapitalistickou realitu. Johannes Gutmann toto období komentuje:

„Představte si – když jsme začali, nebylo nic. Jen hromada kamení, vize a jeden Rakušan, co sliboval, že pomůže.“ 

Tomáš Mitáček (vlevo) s Johannesem Gutmannem během slavnostního zprovoznění linky na výrobu balených čajů, 1997
Tomáš Mitáček (vlevo) s Johannesem Gutmannem během slavnostního zprovoznění linky na výrobu balených čajů, 1997

V první fázi šlo o to, nalézt české bio malopěstitele, což se dařilo. Generace restituentů získávaly v té době  pole po svých předcích a často nevěděly, co s nimi. Lidé v Československu byli zvyklí zahrádkařit, a rozšířit záhony na políčka s bylinami a kořením tak nebyl problém. Následovalo hledání prostor pro skladování a sušení. Volba padla na zchátralý mlýn a ruinu kravína v jihomoravských Čejkovicích. Tomáš Mitáček zde za podpory Johannese Gutmanna od nuly vybudoval prosperující firmu na výrobu čajů a koření. Nešlo to úplně hladce. Česká legislativa v 90. letech neumožňovala malovýrobcům zpracovávat a balit zemědělské produkty. Surovina se proto musela převážet na rakouskou stranu, kde se zpracovávala, a následně se prodávala na české straně. Z toho udělali podnikatelé výhodu, protože po produktech ze zahraničí byla v Česku poptávka. A stáli u zrodu nové legislativy ohledně bioproduktů a biozemědělství.

Tomáš Mitáček opustil místo jednatele společnosti Sonnentor v roce 2008. Jeho vřelý vztah s Johannesem Gutmannem však přetrval dodnes. Firma má 330 zaměstnanců v Rakousku a 150 v České republice.

 

Jsme rádi, že čtete naše články!

Pollmann – pragmatické založení montovny v České republice 

Rodinná firma Pollmann od roku 1888 vyráběla hodiny, úspěšná byla i v mechanických dílech do gramofonů a tachometrů. Koncem 80. let 20. století se dostala do finančních potíží a po pádu železné opony se nabízelo řešení založit v Československu pobočku a tím snížit mzdové náklady.

V roce 1991 se rakouští bratři Ernst a Herbert Pollmannovi, kteří byli tenkrát ve vedení firmy, setkali s ředitelem jindřichohradecké firmy Lada Václavem Kršíkem. Dohodli se, že v pronajatých prostorách Ladovky vznikne montovna automobilových dílů. Začátky byly krušné v mnoha ohledech. „Zaměstnanci se zprvu dožadovali stejných platů, jako měli ti v Rakousku. Pan Pollmann jim vzkázal, ať jdou tedy platit bydlení do Rakouska,“ vzpomíná Václav Kršík. „Museli jsme zaměstnancům vysvětlit, že nejsou placeni jen za svoji přítomnost, ale hlavně za odvedenou práci,“ doplňuje Ernst Pollmann.

Václav Kiršík o začátcích spolupráce říká:

 „Zpočátku tam důvěra příliš nebyla. Náš vztah nebyl partnerský. Bylo jasně vidět, že oni jsou majitelé a my pobočka.“ 

Později se vztahy harmonizovaly, avšak jistá opatrnost se vytratila až po deseti letech, kdy „Pollmanni“ odkoupili nemovitosti a provoz přejmenovali z anonymního CPA na POLLMANN CZ. Ernst Pollmann v roce 1997 předal vedení firmy svému synovi Marcusovi a synovci Herbertovi. Václav Kršík zůstal ve vedení české pobočky do roku 2017.

Rodina Schwarzových kolem roku 1890
Rodina Schwarzových kolem roku 1890

Nebezpečné pivo – špatná investice rodiny Schwarzů

Dva pivovary, jihlavský Ježek a rakouský Zwettler. Dva muži, otec a syn Schwarzovi, jejichž rodina vlastní pivovar Zwettler od roku 1890.  A příběh o tom, jak velké plány narazily na nečekané překážky. Investice do podnikání v porevolučním Československu málem přinesly zkázu rodinného podniku doma v Rakousku. 

Po pádu železné opony se Karl Schwarz starší rozhodl expandovat do Československa a po roce vybírání koupil v kuponové privatizaci jihlavský pivovar, vyrábějící pivo Ježek. „Bylo to jako v italském filmu: otec vyměňoval kufry bankovek za kufry privatizačních kuponů. Pochybuji, že to vše bylo čisté,“ komentuje to jeho syn a dodává:

„Můj otec obnovoval náš pivovar ve Zwettleru v poválečných letech, kdy šlo všechno jen jedním směrem – nahoru. Myslel si, že porevoluční Československo je podobná příležitost.“ 

Pivovar Zwettler
Pivovar Zwettler

Jakmile členové rodiny vlastnili dostatečný podíl akcií, pustili se do velkých investic i změn: zredukovali socialistickou přezaměstnanost, vyměnili sládka, zavedli nové technologie, čímž změnili i chuť piva. Štamgasti, restaurace a nakonec i radnice vyhlásili Ježkovi bojkot. Velkou roli ve sporu o české pivo hrála nezhojená rána v historii města – vyhnání německého obyvatelstva z Jihlavska těsně po válce. 

Ohromné investice do pivovaru Ježek ohrožovaly samotnou existenci pivovaru Zwettler. Tehdy se syn otci vzepřel a trval na prodeji Ježka. Rodina Schwarzů tedy nakonec jihlavskou kapitolu v druhé polovině 90. let s velkou ztrátou uzavřela. „Investovali jsme tam 96 milionů šilinků a prodali to za 6 milionů,“ konstatuje Karl Schwarz mladší.

S Morava Leasing – raketový růst i těžké chvíle 

Československo po roce 1989 zažilo podnikatelský boom. Jenže podnikatelé často nemohli sehnat kapitál na rozjezd byznysu.

V roce 1993 Zdeněk Mrňa založil společnost S Morava leasing se sídlem ve Znojmě. Do roka uzavřela sto smluv na tehdejší novinku – prodej na leasing.

Zaměstnanci společnosti S Morava Leasing, vlevo sedí Zdeněk Mrňa
Zaměstnanci společnosti S Morava Leasing, vlevo sedí Zdeněk Mrňa

Zdeněk Mrňa, který měl blízko k zemědělství, pomáhal začínajícím zemědělcům s nákupem kombajnů a jiné zemědělské techniky. „Kdyby se cokoli stalo a zemědělec zkrachoval, tak kombajn se vždy dá prodat. Bohužel ne vždy se dařilo. V 90. letech jsme naletěli takzvané kyjovské mafii a přišli o sedm milionů korun.“ Šlo o rodinu, která si na jeden stroj nechala vyplatit pořizovací cenu u několika leasingových společností. „Nakonec z toho byla rodinná tragédie. Padaly nepodmíněné tresty,“ říká Zdeněk Mrňa.

Jedna z výhod tohoto rakouského modelu „lokální“ spořitelny spočívala v neobyčejném přínosu pro město i celý region. Ať už „jen“ v odvodu daní z příjmu, nebo tím, že byla příkladem pro podnikání se společenskou odpovědností. 

Vzestup přerušila hospodářská krize v roce 2008, kdy mateřská firma musela nevýhodně prodat cenné papíry, do kterých investovala. Nechala se tehdy koupit od Erste Bank Oesterreich, zatímco společnost S Morava leasing byla odkoupena Českou spořitelnou. Zdeněk Mrňa na to vzpomíná:

„Loučení s firmou bylo těžké. Lidi, kteří s námi začínali, najednou řídí někdo, koho ani pořádně neznají.“

Tehdy zakladatel opustil svůj manažerský post, S Morava leasing byla řízena z centrály v Praze a definitivně zanikla po téměř třiceti letech v roce 2021.  

Tento článek vznikl v rámci projektu Pionýři kapitalismu, který mapuje spolupráci českých a rakouských podnikatelů po pádu železné opony.

Karol Marko

Napsal uživatel terezia.klasova dne Pá, 08/26/2022 - 14:47
Subscribe to