Za sychravých dní se město na průmyslovém severu dusilo pod příkrovem žluté mlhy, plné oxidu siřičitého a prašných částic. Lidé kvůli tomu vyšli do ulic šest dní před Prahou.
Na “Benešáku”, tehdejším náměstí Zdeňka Nejedlého, se 11. listopadu 1989 sešly velmi různorodé skupiny obyvatel, které se doposud neznaly a nepotkávaly: byli tu pankáči, učňové, kteří se neupínali na žádné studijní či kariérní ambice a většinu času trávili u piva, ale i vzdělaní lidé ze střední vrstvy, učitelé a lékaři, staré “máničky” z undergroundu i samorostlí introverti, kteří do té doby sváděli s režimem tajný solitérní boj.
Jedinečná skladba obyvatel Teplic vyplývá z pohnuté historie města ve dvacátém století. Zatímco před válkou zde poměrně harmonicky žili pospolu Češi, Němci a Židé, od roku 1938 do roku 1945 Teplice zažily hned několikeré vyhánění obyvatel: po zabrání pohraničí se Češi stěhovali do vnitrozemí, Židé byli deportování do koncentračních táborů, po osvobození zase došlo k odsunu místních Němců.
Většina z vyhnaných lidí se do svých domovů už nikdy nevrátila a na jejich místo přišli noví – ti, kteří v průmyslovém kraji hledali obživu, bydlení nebo nový začátek po nějakém životním karambolu, často lidé bez vzdělání a s kriminální minulostí, ale i držitelé špatných kádrových posudků a ti, kteří se jinde stali nepohodlnými.
„Pořád tam dýchá fenomén židovské kultury, která náhle zmizela. Dosud všude prosvítají německé nápisy. A čeští přivandrovalci bez vztahu k tomu místu mu dodávají kosmopolitnější, newyorský švih. A zároveň tam jsou debilové jako v každém jiném městě. Jen tam jich je víc, protože komunisté potřebovali horníky,“ popisuje teplickou atmosféru místní rodák Jan Sajdl.
„Pracovalo se hlavně v dolech, a tenkrát to byly hlubinné doly,” dodává další teplický rodák František Stárek. „Ti muži fárali denně a denně jim tam šlo o život. Duch šachet se přenášel tak trochu i na povrch. Vyjádřil bych to takhle: když se kluci prali v hospodách pěstmi, tak v Teplicích se prali s nožem.“
Domov undergroundu na drsném severu
František Stárek, přezdívaný Čuňas, je jednou z legend českého undergroundu – a jak sám potvrzuje, dětství a dospívání v Teplicích toto jeho osobní směřování výrazně ovlivnilo: „Ten sever byl trochu tvrdší, než tomu bylo třeba v Praze. Generace před námi, to byli tak trochu dobrodruzi. Sebrat se a jít osidlovat pohraničí, to znamenalo mít psychologii pionýrů. To bylo jako odejít do Ameriky. Byli to lidé určitého typu… My jsme byli první generace dětí, které se tam narodily. Samozřejmě jsem si prošel dětskými gangy, které bojovaly o svá teritoria.“
Už od šesté třídy bojoval o dlouhé vlasy, považované tenkrát za známku asociálů, a sám si hledal cestu k beatnické literatuře a kultuře amerických hippies. Jak zdůrazňuje, severočeský underground se výrazně lišil od pražského disentu, protože nevzešel z intelektuálního prostředí, ale zdola. Neměl ambice stát se opoziční politickou silou, jeho představitelé si chtěli “jen” autenticky žít podle svého: “Neměli jsme chuť komunikovat s establishmentem. Chtěli jsme si dělat jenom svoje,” říká František Stárek. I on nicméně podepsal prohlášení Charty 77, protože ji vnímal jako důležitý projev solidarity pražských intelektuálů s lidmi jeho undergroundového kmene.
Teplický underground měl mnoho různých, někdy velmi svérázných tváří, a další z nich byl Eduard Vacek. Do Teplic se se ženou přistěhoval na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, protože v rodném Hradci ani v Praze nemohli sehnat slušné bydlení. Na severu Čech překvapivě našel podporu i pomoc v komunitě Svědků Jehovových, kteří mu pomohli opravit k bydlení plesnivé sklepní prostory mnoho let opuštěné teplické vily.
Eduard se nechal pokřtít, a dokonce stal jedním ze starších jehovistického sboru: „Kromě undergroundu jsem do té doby neznal žádné jiné útočiště, kde by se lidé zabývali něčím jiným než ideologizací veřejného života. V Teplicích bylo příšerné ovzduší a Svědkové Jehovovi byli jediným prostředím, které z toho bylo vyňaté. Rodiny se spolu přátelily. Sice byla tmelem víra, ale kulturní rozměr to mělo nepochybný.“
Jeho duchovní hledání tím ale neskončilo, seznámil se s patafyzikou, absurdistickým učením Alfreda Jarryho a se Svědky Jehovovými se záhy rozešel. Jím založené Patafyzické kolegium vydávalo občasník Pako, přispíval i do dalších undergroundových samizdatů, ale jeho činnost neunikla pozornosti StB a v osmdesátých letech skončil ve vězení.
V jeho Patafyzickém kolegiu ale čerpali inspiraci také mladí lidé, kteří spoluvytvářeli specifickou atmosféru Teplic v následujících letech. Patřili k nim básnířka Svatava Antošová či hudebník Miroslav Wanek.
Po máničkách přišli pankáči
Po undergroundu se Teplice v následující generaci staly také centrem punku. Pankáči, většinou učňové a mladí dělníci ze zdejších dolů a továren, byli zvyklí neupínat se k žádným velkým “životním perspektivám”. Nestudovali vysoké školy, neměli pohodlná zaměstnání a většinou neměli manželky ani děti: neměli tedy co ztratit. Byli zvyklí, že jsou vystaveni policejní šikaně, a třebaže systematická politická opozice rozhodně nebyla v jejich DNA, do protirežimních akcí se vrhali s větší bezstarostností.
Jejich život se točil kolem setkávání v hospodě a koncertů punkových kapel. Jednou z těch nejslavnějších byla kapela FPB, kterou založil Miroslav Wanek, někdejší člen Vackova Patafyzického kolegia. Teplický rodák paradoxně až na střední škole v Novém Boru díky spolužákům objevil charisma svého rodného města:
„Až tam jsem se začal dozvídat, že Teplice jsou centrem té scény, že se tu vydávají samizdaty, jsou tu kapely, literáti, že tu bydlel Kryl, že je tu ten sloup, o kterém zpívá a hned u morového sloupu je hospoda Vyšehrad, kde se scházely máničky.“
Hned první koncert FPB v závodním klubu v Ústí nad Labem, kde hudebníci vystoupili s nabílenými obličeji a do rytmu bicích chřestili plechovkami plnými šroubů, na ně upoutal pozornost Státní bezpečnosti. Jak ale Miroslav Wanek zdůrazňuje, nešlo jim o to, stát se ilegální kapelou:
„Oni nás tam dotlačili… Oni si to vyrobili sami. Jenom tím, že jsme chtěli být svobodní a nechtěli se účastnit pravidel, který oni nastolovali, jenom tím samotným faktem nás ten systém začal perzekvovat.“ Ale protože kapela FPB nezískala “přehrávky”, tedy kvalifikační zkoušku požadovanou pro oficiální vystupování, chtíc nechtíc se stala součástí poloilegální scény.
Podobně na tom v začátcích svého působení byla i pozdější Wankova kapela Už jsme doma. Když se v polovině 80. let měla zúčastnit neoficiálního teplického Koncertu straněných skupin, akci provázely manévry na obou stranách – jak u policie, tak u samotných kapel: „Organizátoři koncert narychlo přesunuli na druhý okraj města a kapely i návštěvníci se o tom šuškandou dovídali… Bylo to hrozně zvláštní, jak to mohlo fungovat. Nebyly mobilní telefony, internet, nic,” vzpomíná Miroslav Wanek.
Ilegální koncerty byly středobodem života i pro dalšího teplického rodáka Jana Sajdla. „Koncerty, maskované jako fiktivní svatby, často končily tím, že přijela policejní auta a rozehnali to,“ poznamenává. „Nejhorší bylo, že nám to nikdo nevěřil. Maminka říkala: ,Přece by vás, mladé lidi, nemlátili do hlavy obuškama.‘“ On sám účinkoval v kapele Smutní potápěči.
Podle vlastních slov se sice “necítil jako těžký pankáč”, ale jeho rodiče to vnímali jinak: „Maminka mě prosila, ať alespoň přestaneme chrastit řetězama, když jdeme Leninovou ulicí, že si na to někteří lidi stěžovali.“ Postupně si začínal uvědomovat, že punková hudba není tím nejlepším nástrojem pro šíření politických (nebo jakýchkoli jiných) poselství:
„Na koncertech většinou hrálo pět kapel. Když jsme konečně přišli na řadu, všem to bylo už úplně jedno, protože v sobě měli šesté pivo.“ Přirozeně tak dospěl k tomu, že se rozhodl vydávat samizdatový časopis, nazvaný Teplický Fóbl, který začal vycházet krátce před listopadem 1989.
Kvůli žluté mlze demonstroval lékař i učitelka
Jedenáctého listopadu přišli na teplický “Benešák” demonstrovat vedle undergroundu, pankáčů a disidentů také lidé, kteří do té doby neměli s normalizačním režimem žádné velké problémy. Patřil k nim například lékař Petr Veselský. Aby se dostal na medicínu, podepsal na začátku studia závazek, že v budoucnu bude pracovat u hygienické služby. Po skončení studia se pokusil z tohoto slibu vyvázat, chtěl nastoupit jako lékař v nemocnici nebo v obvodní ordinaci. „Všude, kde jsem to zkoušel, to ale podmiňovali tím, že vstoupím do KSČ,” konstatuje.
Do KSČ vstoupit nechtěl, a tak ho osud zavedl na Okresní hygienickou stanici v Teplicích. Z titulu své profese se tedy zajímal o alarmující stav životního prostředí ve svém městě.
Katastrofální stav ovzduší přivedl na náměstí také Janu Dvorskou, devětadvacetiletou učitelku z teplického gymnázia. S manželem se sem přistěhovala teprve tři roky předtím, a možná proto, že nebyla místní, vnímala místní ekologickou situaci jako o to více alarmující:
„Když jsem přijela do Teplic, byla jsem šokovaná, protože jsem nic takového v životě nezažila. Už když se přijíždělo k Lovosicím, byl cítit zápach. I barva vzduchu se měnila. Býval trošku růžový, trošku žlutý nebo hnědý. A podle toho, kudy šel vítr - jestli od Ústí nebo Mostu, smrděla plynárna, doly nebo chemička. Nevzpomínám si, že by tam někdy byl čistý vzduch. Z Jeseníků jsem znala modrou oblohu, protože tehdy u nás ještě žádný smog nebyl. A tam téměř nikdy nebyla modrá obloha ve smyslu tmavě modrá, jen šedá. A také dlouhé dny bez slunce,” popisuje Jana Dvorská.
„Kdo tam nežil, nedokáže si to představit. Na podzim a v zimě jsme se probouzeli do temné žluté mlhy, kterou jsme odkráčeli do práce, a za stejné žluté mlhy jsme se vraceli z práce domů. Mělo to dopad nejen na zdraví, ale i na psychiku lidí. Deprese se v tomto prostředí rozmáhaly daleko snáz,“ líčí tutéž situaci lékař Petr Veselský.
„Za bílého dne nebylo kvůli žluté mlze vidět dál než na metr a půl, auta svítila i ve dne, trolejbusy jezdily označené žlutými praporky, které hlásily inverzi,“ doplňuje Jan Sajdl.
Učeň Oněgin, buřič bez zábran
Nejhorší byla naprostá bezmoc místních obyvatel. Skutečně naměřené hodnoty oxidu siřičitého nebo prašných částic se mohli dozvědět jen ze Svobodné Evropy nebo ze samizdatu. Vládnoucí režim se o jejich osud příliš nezajímal. Kouřící továrny pro něj i tehdy, na konci osmdesátých let, zůstávaly symbolem prosperity, a oficiální ekologické hnutí Brontosaurus kladlo důraz na drobné akce, jako uklízení odpadků z lesa, protože na velké průmyslové znečišťovatele nemělo žádný vliv.
„Lidé cítili, že něco není v pořádku, ale nikdo jim neřekl, co se vlastně děje. Věděli, že je to sice nezabije hned, ale…“ krčí rameny Jan Sajdl. Důsledky byly zjevné: úmrtnost novorozenců zde byla několikanásobně vyšší než jinde v republice, délka dožití o osm až deset let kratší. Obyvatelé dostávali za zhoršené životní podmínky příplatek dva tisíce korun ročně, přezdívaný s černým humorem úmrtné nebo pohřebné. „Každý měl v rodině někoho s chronickým zápalem průdušek nebo s trvalým poškozením zdraví,“ dodává Jan Sajdl. „I místní policisté. Což možná vedlo k tomu, že při demonstracích posléze nezasahovali tak tvrdě, jak by se dalo očekávat.“
Když se začátkem listopadu 1989 na Teplice znovu snesla jedovatá žlutá mlha, pocit, že už je třeba něco říci nahlas, sílil v mnoha společenských skupinách – od mladých pankáčů po otce a matky rodin ze středních vrstev.
Spouštěčem, který to všechno uvedl do pohybu, byl Zbyšek Jindra, tehdy šestnáctiletý učeň, přezdívaný Oněgin. „Znal jsem ho z našich koncertů, trsal polonahej v první řadě, pomáhal nám nosit bedny. Když šla Vyžvejklá bambule na pódium, svlékl se a dělal, že pádluje. Byl to buřič naprosto bez zábran,“ vzpomíná na něj Jan Sajdl.
Právě Oněgin patrně rozšířil prvních několik plakátků zvoucích na demonstraci 11. listopadu, kam měli lidé přijít s plynovými maskami nebo rouškami. On sám se jí neúčastnil, protože byl v té době zatčený. StB také většinu jeho plakátů odstranila. Ale ne všechny. Zůstalo jich dost na to, aby se informace o setkání rozšířila po Teplicích.
Chceme čistý vzduch
Jedenáctého listopadu se na náměstí Zdeňka Nejedlého sešly asi čtyři stovky lidí. „Drželi jsme se za ruce a volali: ‚Chceme čistý vzduch, Chceme zdravé děti!’” vzpomíná Jana Dvorská. Demonstranti se důsledně drželi ekologického tématu. Zatím nevyřčená – ale všemi jednoznačně vnímaná – zůstávala skutečnost, že jde také o politiku.
Nemluvilo se o tom, ale všichni věděli, že v totalitním Československu je jakýkoli protest, jakákoli nezávislá aktivita výrazem nesouhlasu s vládnoucím režimem. Sobotní průvod prošel městem bez zásahu policie. „Ale strach byl veliký. Byla tma, člověk nevěděl, kde policie je, ale věděli jsme, že někde být musí,“ dokresluje atmosféru Jan Sajdl.
O den později se na náměstí sešel o něco menší dav demonstrantů, protest ale tentokrát probíhal za daleko intenzivnější přítomnosti policie. „Byli mnohem lépe vybavení, už se tam objevily i nějaké stříkačky. Syn Luboše Voleníka dostal od policistů několik ran obuškem,” popisuje Petr Veselský.
Arogance komunistických papalášů
Atmosféra houstla a postupně se měnily i požadavky demonstrantů. Hesla jako “chceme čistý vzduch” a “nechte nás dýchat”, která předtím jen v druhém plánu a mezi řádky volala po svobodě, dostávala čitelněji politický charakter. Zazněly požadavky na propuštění politických vězňů a dodržování lidských práv.
„Já jsem po dialogu s oficiální mocí netoužil. To jsem slyšel už milionkrát předtím, to mě nelákalo,” konstatuje Jan Sajdl a osvětluje tak postoj větší části punkové komunity, která neměla zájem se společensky angažovat a nevěřila, že by to mělo nějaký smysl.
Právě v tuto chvíli se ale ujali aktivity představitelé “šedé zóny”, dosavadní mlčící většiny. Petr Veselský a Jana Dvorská, kteří se do té doby znali jen letmo, společně vystoupili na kašnu a promluvili k davu. Vyzvali lidi, aby se rozešli, ale současně svolali další shromáždění na druhý den. Do té doby chtěli sepsat seznam požadavků, který předloží oficiálním představitelům města a OV KSČ.
Petr Veselský, jeho žena a několik dalších lidí se toho večera sešli v bytě manželů Dvorských, aby sepsali ono prohlášení. Během toho ale do bytu vnikla policie a všechny zúčastněné převezli k výslechu.
V pondělí se Petr Veselský s Janou Dvorskou pokusili národnímu výboru předat prohlášení, sepsané předchozího dne. Setkali se ale s typickou papalášskou arogancí: „Dívali se na nás asi jako na mladé, drzé, a co si to dovolujeme. S předsedou národního výboru na nás čekali takzvaní odborníci, kteří nám vykládali o tom, jak se ekologie dělá dobře. Začali nám říkat, jak je životní prostředí výborné, kolik je slunečných dnů a jaké koncentrace jsou ve vzduchu. Za čtvrt hodiny to skončilo. Ta debata neměla vůbec smysl, bylo to zřejmé od začátku, ale nám to nedošlo. Předseda národního výboru pak na nás začal křičet, kde bychom byli bez komunistů a co všechno pro nás komunisté udělali,“ popisuje situaci Jana Dvorská.
Tentokrát se ale ve městě shromáždil výrazně početnější dav, který se vydal před budovu OV KSČ a vyvolával místního tajemníka Antonína Váňu. Ten nakonec pod tlakem přislíbil veřejnou debatu o týden později, 20. listopadu, na teplickém zimním stadionu.
Pomoci režimu do kytek
Na setkání na stadion mířila 20. listopadu nezávisle na sobě většina protagonistů tohoto příběhu, ačkoli mnozí z nich se navzájem neznali. Směřoval sem bývalý politický vězeň Pavel Horák, pankáč Jan Sajdl, hudebník Miroslav Wanek a další.
Petr Veselský, Jana Dvorská a další autoři prohlášení se na setkání na stadionu důkladně připravovali: „Chtěli jsme je usvědčit fakty. Rozdělili jsme si otázky a připravovali jsme si argumenty, týkajícící se výhradně životního prostředí. Nechtěli jsme do toho tahat žádnou politiku. Chtěli jsme je zahnat do úzkých pomocí věcných informací,“ popisuje připravenou strategii Petr Veselský. Nevzali ale v úvahu, že při masovém setkání v tak velkém prostoru nemá intelektuální argumentace velkou šanci.
Tři dny před plánovaným setkáním na stadionu navíc došlo v Praze k masakru studentů na Národní třídě, což výrazně změnilo situaci. Tepličtí komunisté byli ještě nervóznější než předtím. K žádné skutečné debatě nedošlo.
„Byl to naprostý zmatek, přišlo šest tisíc lidí, venku čekalo patnáct set dalších. Pořadatelé zamkli dveře, ti lidé venku je vyrazili. Plný stadion měl řídit okresní tajemník s jedním mikrofonem, v publiku měly kolovat snad další dva,“ popisuje Jan Sajdl. Lidé se překřikovali, na tribunách s mizernou akustikou nikomu nebylo rozumět.
Když se jednoho z mikrofonů chopil student z Prahy a začal mluvit o událostech na Národní třídě, pořadatelé definitivně zpanikařili a mikrofony vypnuli. Tím se ekologické téma zcela vytratilo a teplické problémy se přelily v ty celospolečenské. Ekologická debata toho dne skončila fiaskem.
I když jen dočasně. Po pádu totalitního režimu se totiž o ekologických problémech severních Čech konečně mohlo začít mluvit otevřeně a ovzduší v Teplicích opravdu výrazně zlepšilo. Přestože i tady, tak jako v jiných městech, došlo k mnoha deziluzím a téměř všichni zúčastnění hovoří o svém zklamání z nástupu oportunistů do Občanského fóra, základní požadavek demonstrantů – svobodně dýchat čistý vzduch – se naplnil jak doslova, tak metaforicky. „Ekologie byla jeden ze způsobů, jak pomoci tomu režimu do kytek,” konstatuje Petr Veselský.