Jana Dvorská

* 1960

  • „Dali sto milicionářů. Dala jsem si podmínku, že nesmí být ozbrojeni, tak samozřejmě byli. To jsem se dozvěděla až potom. A začalo shromáždění, ale to už bylo po 17. listopadu. Přemýšlím, jestli to bylo v pondělí nebo až to další pondělí, ale každopádně po 17. listopadu. Takže to už nikoho teplické demonstrace a ekologie nezajímaly. Ačkoliv to tak ještě vypadalo. Byly dotazy. Někdo něco vykládal a kolovaly dva mikrofony a lidi dávali dotazy, ale už i na propuštění politických vězňů atd. Načež technik ihned vypnul mikrofon. Takže začalo být jasné, že to nemůže skončit nijak. Nechci říct dobře, protože to skončilo dobře. Pak vystoupil nějaký student, který byl v Praze 17. listopadu na demonstraci. Vzal si mikrofon a začal to vyprávět. Vypnuli mikrofon. Tím skončilo shromáždění. Lidé vyšli ven a šel průvod Teplicemi, ale už to bylo po 17. listopadu a pak už opravdu ekologie nikoho nezajímala. Pak už bylo Občanské fórum...“

  • „Bylo nám kolik? Mě bylo devětadvacet, doktor Veselovský je o pět let starší. Plus mínus pětadvacet až pětatřicet nám bylo. Dívali se na nás asi jako na mladý, drzý a co si to dovolujeme. Čekal na nás předseda Národního výboru a také takzvaní odborníci, kteří nám vykládali o tom, jak se ekologie dělá dobře, protože jsme přišli s peticí a chtěli zlepšit životní prostředí. A začali nám říkat, jak je životní prostředí výborné, kolik je slunečných dnů a jaké koncentrace jsou ve vzduchu. No a za čtvrt hodiny to skončilo. Ta debata neměla vůbec smysl, bylo to zřejmé od začátku, ale nám to nedošlo. Předseda národního výboru pak na nás začal křičet, kde bychom byli bez komunistů a co všechno pro nás komunisté udělali...“

  • „Nemohla jsem hned ve čtyři, tak jsem si říkala, že počkám, až to zase obejdou. První den jsme šli od kašny, obešli jsme město a pak to tam taky někde končilo. Tak si říkám, že počkám, až to obejdou a připojím se před naším domem. Měla jsem tam perfektní výhled. Tak jsem tam šla, ale situace byla jiná. Přišla posila, tak to chtěli už skončit. Když se lidé dostali k nádraží, tak je nechali projít a uzavřeli to ozbrojenou policií a psy. Dole byli psi a policie, pak byli lidé zavření do ulice a nahoře byli policajti a vodní dělo. A já bydlela na náměstí, takže jsem šla seshora, chtěla jsem se přidat k těm, co jdou zespoda a viděla jsem tu situaci. Nevěděla jsem, co mám dělat. V první řadě jsem viděla naše studenty z gymnázia. Jediné, co mě napadlo bylo smlouvat s nimi (policisty), aby pustili kordon. Připadala jsem si jako ve snu, ne jako v realitě. Ale oni se se mnou překvapivě bavili a řekli, že to pustí. Ale že jim musím říct, ať se rozejdou.“

  • „Potom, když jsem viděla plakáty k ekologické demonstraci, tak jsme si s kamarádkou řekly, že tam půjdeme. Vůbec jsem neočekávala, že by přišlo hodné lidí, že by se tam dělo něco jako v Praze, že by to někdo vedl. Spíš jsem si myslela, že nepřijde nikdo. Tak jsme tam šly. Byli tam lidi, tak jsme se v sobotu 11. listopadu přidaly k průvodu a hrozně spokojeně a nadšeně jsme procházely Teplicemi. Držely jsme se za ruce, volaly: ‚Chceme čistý vzduch, Chceme zdravé děti!‘ A užily jsme si sobotní demonstraci asi od čtyř do pěti, šesti. Měla jsem dobrý pocit, že třeba něco může začít nebo třeba i k něčemu může dojít. Ale vůbec jsme nevěřili ve změnu režimu. Spíš třeba, že se tady něco zlepší, v Teplicích.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 22.10.2019

    (audio)
    délka: 01:16:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Po dvaceti letech to byl první okamžik, kdy moc jednala s ulicí

Jana Dvorská v době působení na gymnáziu v Teplicích
Jana Dvorská v době působení na gymnáziu v Teplicích
zdroj: archiv pamětnice

Jana Dvorská, za svobodna Pilařová, se narodila 31. května 1960 v Olomouci. Vyrůstala v Šumperku v rodině inženýra ekonomie Alexandra Pilaře a chemičky Ludmily, rozené Číhalové. Krátce po invazi vojsk států Varšavské smlouvy do Československa roku 1968 byl otec vyhozen z KSČ, pracovně degradován z ředitele šumperské Státní banky československé na řadového úředníka a zařazen na seznam tzv. reakcionářů. Následkem toho se Janě i jejím dvěma sourozencům uzavřela možnost vybrat si svobodně střední a vysokou školu. Ačkoliv snila o veterinárním lékařství, absolvovala na šumperské průmyslovce a pokračovala na strojní fakultě ČVUT v Praze. Zde se seznámila s budoucím manželem a roku 1986 se vzali. Přestěhovali se do Teplic, kde se Jana ve dnech 11. - 13. listopadu roku 1989 coby učitelka gymnázia zapojila do demonstrací požadujících změnu přístupu k životnímu prostředí, které bylo tehdy v Severních Čechách alarmující. Ačkoliv nebyla prvotním svolavatelem demonstrací, stala se jejich významným hybatelem. Ani ne týden před 17. listopadem 1989 společně s dalšími demonstrujícími vytvořili petici žádající dialog s vedením města. Společně přispěli k ojedinělému setkání funkcionářů MNV a KSČ s nespokojenou veřejností, které se odehrálo 20. listopadu 1989 ve sportovní hale. Ekologická témata ale pod vlivem událostí v Praze přehlušila témata politická. Později se připojila ke skupině zakládající Ekofórum pánevních oblastí. Do politiky ale po roce 1989 nevstoupila. Po sametové revoluci si dodělala aprobaci pro výuku anglického jazyka a v současnosti žije a učí opět v Šumperku.