Jedna z prvních profesionálních pěstounek v SOS vesničce v Doubí Eva Borková vzpomínala, jak komunistický aparát celou dobu normalizace čekal na záminku dětské vesničky zrušit.
Eva Borková přišla do první dětské SOS vesničky v Československu v Doubí u Karlových Varů hned při jejím otevření v roce 1970. Myšlenku vesničky se podařilo osvíceným odborníkům prosadit v uvolněném politickém prostředí v roce 1968:
„Komunistický režim zrušil pěstounskou péči, která běžně fungovala za první republiky. Dětem bez rodičů pak zbyl jen dětský domov,“ vysvětlila Eva Borková.
Dětské vesničky měly být alternativou k dětským domovům. Dětští lékaři a psychologové v Československu v čele se Zdeňkem Matějčkem, Josefem Langmeierem a Jiřím Dunovským začali upozorňovat na nedostatky ústavní péče o děti bez rodiny a problém emocionální deprivace takto vyrůstajících dětí. Inspiraci alternativního způsobu péče viděli v SOS dětských vesničkách v sousedním Rakousku.
Nejdříve vznikl Kruh přátel SOS dětské vesničky a posléze Sdružení SOS dětských vesniček, které za poměrně krátkou dobu nashromáždilo díky finančním darům neuvěřitelných 28 milionů Kčs, za které se postavila vesnička v Doubí.
„Když byla zveřejněna výzva, že v Československu bude vybudována po rakouském vzoru první dětská vesnička SOS a hledají se ženy-pěstounky, tak jsem neváhala a přihlásila se,“ vzpomínala na své pěstounské začátky.
Z Prahy na Moravu
Narodila se v roce 1938 v Praze do české evangelické rodiny Rozálii a Bohuslavu Borkovým. Rodiče vychovávali děti v křesťanském duchu a pravidelně docházeli na nedělní mše. To samozřejmě neušlo pozornosti. Vedení továrny na otce stále důrazněji tlačilo, že jako člen KSČ chodí do kostela. Proto když se uvolnila maminčina rodná chalupa, rodiče se rozhodli Prahu opustit a přestěhovat se na vsetínský venkov. O prázdninách Eva jezdila jako pomocná síla na pionýrské tábory a zájem o děti ji dovedl k profesi profesionální pěstounky.
„Začínala jsem v květnu 1970 s pěti dětmi, barák byl sice postavený, ale ještě nebylo všechno doděláno, a tak domem procházeli často řemeslníci, to bylo pro děti oživení. Nejmladší jsem měla osmiměsíční holčičku a nejstarší sedmiletá dvojčata. Pak jsem měla průběžně najednou osm dětí.“
Na budování vesničky se podílela řada lidí a v začátcích vesničky pomáhaly i místní karlovarské rodiny. Všechno bylo činěno s vizí, že si dětí zaslouží vyrůstat v bezpečném a láskyplném prostředí rodiny, které je bohaté na podněty. „Na rozdíl od dětského domova, kde byly děti prakticky izolované od společnosti, měly v těchto rodinách možnost poznat normální život. Se všemi radostmi a starostmi.“
Pod dohledem normalizačních soudružek
Potíže do života dětské vesničky přišly s nastupující normalizací. Sdružení přátel SOS dětské vesničky sice stačilo uvést do provozu další vesničku ve Chvalčově, ale v roce 1974 byly vesničky převedeny pod pravomoc státu. V roce 1975 vznikla likvidační komise, která o rok později ukončila činnost Sdružení SOS dětských vesniček. Stát získal veškeré nemovitosti i finance: celkem majetek v hodnotě 53,9 milionu Kčs.
„Čím dál víc se vše utahovalo. Ze strany sociální péče na popud ÚV KSČ byl nad námi dohled a tlak, abychom děti vychovávaly v duchu socialistické morálky. Začali kontrolovat, aby žádná matka-pěstounka nevodila děti do kostela. Ty to samozřejmě nedodržely a přišlo udání a problémy. Neštěstí to nikdy nedošlo tak daleko, jak hrozili, že vesničku zavřou a děti nám seberou.“
Komunistický aparát čekal na sebemenší záminku, aby dětské vesničky zrušil. Eva Borková vzpomínala také na to, jak sociální pracovnice občas chodila do škol a všechny děti z vesničky jí musely ukazovat svačiny.
„Pan profesor Matějček nás utěšoval, že doba je taková a že to musíme vydržet a dbát na děti. Já jsem byla opatrná a v Karlových Varech jsem se snažila jaksi nevyčnívat. Často jsme ale byly s dětmi u mých rodičů na venkově na Moravě a tam jsem s dětmi kostel navštěvovala.“
Nepromarnila jsem život
Nelehkou dobu se podařilo vesničkám překonat díky podpoře vedení a po listopadu 1989 mohlo být Sdružení přátel SOS dětské vesničky obnoveno. V roce 1993 bylo Sdružení SOS dětské vesničky přijato za řádného člena mezinárodní organizace SOS Kinderdorf International se sídlem v Rakousku. Ke dvěma vesničkám v Doubí a Chvalčově přibyla v roce 2003 vesnička v Brně-Medlánkách.
Za třicet let v SOS dětské vesničce prošlo láskyplnou náručí Evě Borkové devatenáct dětí. I když to nebylo vždy lehké, na všechny s láskou vzpomíná.
„Nejdůležitější je mít rád to dítě takové, jaké je. I když mu některé věci nejdou, i když se vzteká. To všechno chápat v kontextu toho, co tomu dítěti bylo dáno do vínku a co předtím prožilo, a dávat mu najevo lásku.“
Její svěřenci se stali sami rodiči a stále ji navštěvují se svými dětmi, a tak má vlastně Eva Borková možnost těšit se z vnoučat.
V roce 1999 jí prezident Václav Havel udělil Medaili Za zásluhy II. stupně, k čemuž se skromností uvedla: „Chtěla bych, aby to vyznamenání nebylo jen o mojí osobě. Ale o všech, kteří se podíleli na vzniku dětské vesničky. Přispěla jsem k něčemu, co se podařilo uvést v život a co posloužilo ohroženým dětem. Mám pocit, že jsem nepromarnila život.“
