František Stárek

* 1952  

  • „Ta domácí opoziční scéna byla do té doby velice rozbitá. To byli bývalí komunisti, katolíci, evangelíci, spisovatelé a tak, ale každý si hrál vlastně na vlastním písku. Když zavřeli faráře, protestovali katolíci, když zavřeli Šabatu, protestovali ti bývalí komunisti, ale žádná spojka mezi tím. Až Plastici nebo ta naše skupina, které se souhrnně říkalo Plastici – proces s Plastic People, tak protože jsme neměli žádný politický nátěr a nebyli jsme nikterak zaangažovaní do nějaké té skupiny, tak bylo pro všechny jednoduché se nás zastat, tím jsme byli takový katalyzátor. To vlastně vedlo k úspěchu, jak se za to všichni brali, tak moc musela do určité míry couvnout. A ta idea (Charty) byla, že Václav Havel a Jiří Němec nechtěli toto společenství, které vzniklo ad hoc na případu Plastic People, zase rozpustit a postavit do té atomizované polohy.“

  • „Ten důvod, který jsme si vymysleli už v době Plastic People in the Sky, byl hlavně ten, abychom komunitu českého undergroundu propojili. Protože komunisti chtěli hlavně dostat lidi od sebe, atomizovat je, aby se nemohli dohodnout a vytvářet struktury mimo jejich kontrolu. A právě to vytváření struktur ten časopis boural. My jsme vlastně vytvářeli strukturu, která lidem z jednoho konce republiky ukazovala, že na druhém konci republiky něco udělat jde, že tam udělali koncert, na zahradě výstavu, vydali si samizdatovou publikaci. Ti lidé, kteří to četli, si řekli: ‚Proč my bychom to nemohli také tak udělat?‘ To byla ta hlavní idea časopisu, který měl vytvořit platformu. Aby tam publikovali lidé, kteří jsou neškolení – protože edukativní činnost za socialismu byla jednosměrná a všechno, co se lidi chtěli naučit, se museli naučit sami. To byly ty důvody, proč jsme Vokno dělali. Pak se ještě přidalo to, že jsme lidi školili v tom, jak se právně chovat vůči Státní bezpečnosti, například ve Voknovinách jsme vydávali seriál Občan a příslušníci SNB.“

  • „Tahleta spravedlnost po telefonu nebo ty horizontální rozkazy nebo přání se pochopitelně nikde nedochovaly. Jenom jedna věc se mi dochovala, když byl v roce 1976 proces s Plastic People, tak první žaloba byla udělaná na čtrnáct lidí. Ripl, náčelník pražské správy Středočeského kraje, tu žalobu poslal ke kontrole, poslal to ukázat ministrovi vnitra Obzinovi. Ten na okraj tamtoho papíru napsal – ne, udělat jenom tři až čtyři osoby – a ještě jsou tam další poznámky, a to se stalo. To je v Hnědé knize hned na začátku, protože to je jediný důkaz téhleté spravedlnosti, která byla vyslovovaná jen tak bokem, ale o to více platila. Tady se nám dochoval skutečně originál toho papíru, té žaloby, na kterou to propiskou ten ministr napsal a tak se to taky stalo. A zajímavé je, že to přání toho ministra Obziny nebylo jen pro jeho podřízené, protože on tam vlastně napsal, jak to má dopadnout, a tím jeho přáním se řídili nejen vyšetřovatelé, ale také zároveň prokuratura a soud.“

  • „Já jsem byl normální teplická mánička. Ale ten underground měl - prostě trošku vypadal jinak než to disidentský prostředí. My jsme neměli chuť komunikovat s tím establishmentem. My jsme si chtěli dělat jenom svoje. Ty komunikační kanály, ten časopis, o kterým mluvím, ten neměl bejt opozičním časopisem. To měl bejt náš časopis. Aby si nás nevšímali, to jsme chtěli. Ta Charta, to disidentský prostředí Charty, to mělo pořád ten kontakt s tou mocí. Kdy jí žádalo, aby plnila svoje zákony a tak. Ale to jsem chápal spíš jako svoji společenskou angažovanost. Ale ten underground byl pořád naším meritem. To je životní pocit. Jsme žili v komuně - na Nový Vísce...“

  • „Kdo je pro tebe zajímavou osobností z toho disidentskýho intelektuálního prostředí?“ „Z toho disidentskýho? Václav Havel. To je, myslím, člověk, kterej pochopil ten underground. Že to není ta zahrádka intelektuálů. Ale že tam jsou všichni. Od těch, který kopou krumpáčem, od těch, který zděj na baráku zeď, zrovna tak i ti, co píšou nějaký fenomenologický knihy. Že to společenství je průřezový, široký. Další, kdo měl dobrej vztah a taky velmi pochopil ten underground, tak byl Pavel Tigrid. Velká postava česká.“

  • „První perioda Vokna byla ormiková. Ten Ormik, ten jsem de facto ukrad a to tak, že jeden kluk v Teplicích se učil v kancelářských strojích jako opravář a nosil z práce součástku po součástce - toho Ormiku. To tenkrát si nedovedeš představit, co to znamenalo mít doma rozmnožovací stroj. To bylo něco, jako kdybys měl dneska nukleární bombu doma. To mělo charakter těžkýho kulometu. Asi takhle po tom estébáci pásli. On nosil součástku po součástce ke mně do sklepa a jednoho dne přines i ten válec, nějak ho propašoval. Z fabriky! To musel pašovat přes vrátnici. Propašoval ten válec, což byl jako jeden kus. Pak byl dva dni ve sklepě a celý to smontoval. Když jsme poprvé zatočili a házelo to ty rozmnoženiny, to jsme vypukli v jásot úplnej. Ono to sice nemělo podavač, ale to bylo jedno. Najednou to udělalo sto kusů od jedný blány...“

  • „Oni to některý nebyli schopní pochopit, za co sedím. Chodil jsem k jednomu brigadýrovi na čaj. Já jsem teda moc čaj nepil, ale chodil jsem tam k němu na pokec. Ti brigadýři to byli lidi, se kterýma bylo možný alespoň mluvit, s některejma. Tam byli taky lidi, se kterýma se nedalo vůbec mluvit. Tenhleten byl bytař normální, tak mi alespoň vyprávěl, který byty vykrádal a tak. Tak se mě ptal: ‚A za co ty sedíš, vlastně?‘ Já jsem říkal: ‚Já jsem vydával časopis.‘ Von tak chvilku přemejšlel a myslel si, že mu jako nechci říct, za co sedim ve skutečnosti. Pak mi řikal: ‚No a co v tom bylo? To si vykrad ještě nějaký půdy, nebo slepice máš nějaký?‘ Furt jako přemejšlel. Půdy a slepice, to je taková ta nejhorší krádež - z hierarchie zlodějů. Ten, kdo vykrádá půdy a kurníky od slepic, to jsou ti nejhorší zloději. Tak mě zkoušel, kde tak asi jsem. Protože bytaři, to byla nóbl kasta." (tazatel:) „Byly mezi nima i nějaký zajímavý existence?“ „Byli tam samozřejmě zajímaví, každej byl originál. V tý dvojce už neseděj žádný takový, který někde plivli na podlahu, tam už sedí skutečná kriminální populace - bytaři atd. Něco se tam dalo (pochytit, pozn. autora). Jenže pořád je to slabý proti tomu, co bylo v těch 50. letech, kdy se moh člověk v tom kriminále opravdu něco naučit. Rozdíl mezi náma, co jsme seděli v těch 80. letech, a těma, co seděli v těch 50. letech, bylo, že jim šlo o život. To nám nešlo. To nám rozhodně nešlo. Nám šlo tak vo hubu nejvejš. Ale o život ne. Ale oni tam byli spolu, ti politický. Oni tam byli together. Oni se vzájemně učili. Já jsem za celou dobu, mám odseděný skoro čtyři roky, nikdy neviděl politickýho vězně. Já jsem se od nich naučil tak odmykat fabku.“

  • „Ten Čert tím, že hrál na tu harmoniku, do toho undergroundu infiltroval celkem vehementně. Taky když dneska píšou lidi o textech, tak pochvalujou Čertovy texty. A proč asi měl úderné texty? Protože se nebál, že ho za ně zavřou. Všichni ostatní měli určitou autocenzuru.“ „To vás někdy napadlo, tahle úvaha?“ „Ne. To mě napadlo až po zveřejnění. Až když jsem to zjistil samozřejmě.“

  • Celé nahrávky
  • 9

    Praha, 06.11.2018

    (audio)
    délka: 01:39:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 10

    Praha, 09.07.2009

    (audio)
    délka: 03:13:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 11

    Praha, 26.03.2015

    (audio)
    délka: 04:05:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 12

    Praha ÚSTR, 09.02.2016

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Soutěž Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zaprvé: Kdo chce, hledá způsoby. Kdo nechce, hledá důvody. Zadruhý: Kde je vůle, tam je i cesta. To jsou dvě takový motta, kterýma se řídím

face07.jpg (historic)
František Stárek
zdroj: Dobová: Archiv pamětníka, současná: Natáčení Eye Direct

František Stárek, zvaný Čuňas, se narodil 1. prosince 1952 v Plzni. Již na základní škole v Teplicích pro sebe objevil beatnickou kulturu a od šesté třídy bojoval za dlouhé vlasy. Po maturitě, kterou absolvoval v krátkovlasé paruce, Teplice opustil a získal zaměstnání v Praze, kde se spřátelil s tamní undergroundovou scénou. Rozhodl se postupně prolamovat hranice pražské scény směrem k dalším neoficiálním společenstvím mimo hlavní město. Podle předchozích - nikdy neuskutečněných - projektů nezávislého média pro undergroundovou scénu začal v roce 1979 vydávat samizdatový časopis Vokno. To už měl za sebou osmiměsíční věznění v Plzni na Borech v roce 1976, kdy byl odsouzen v procesu proti skupině The Plastic People of the Universe. Nikdo ze strůjců procesu tehdy nepředpokládal, že nespravedlivý rozsudek nad členy skupiny propojí do té doby oddělené světy a dá vzniknout Chartě 77. Stárek sám ji podepsal už v roce 1977. Když se o dva roky později začal režim za Chartu tvrdě mstít, spoluzakládal František Stárek komunu v Nové Vísce u Kadaně. Rozsáhlá usedlost s velkou stodolou sloužila jako soukromá scéna pro undergroundové koncerty a kulturní akce. V roce 1981 byla cíleně vyvlastněna a jiný prostor se již nepodařilo kvůli tlaku ze strany Státní bezpečnosti koupit. Po rozehnání komuny putoval Stárek za vydávání Vokna na dva a půl roku do vězení. Ještě předtím mu StB zprostředkovala výjezdní doložku k občanskému průkazu v naději, že by mohl sám od sebe emigrovat. Místo toho ale Stárek stačil vyjet do Polska, kde se setkal s hlavními protagonisty polského undergroundu a podpořil vznikající Solidaritu. Po návratu z vězení v roce 1984 Stárek, zatížen dvouletým ochranným dohledem rovnajícím se téměř nevolnictví, ve vydavatelské práci pokračoval. S filmařem Michalem Hýbkem a dalšími přáteli se podílel i na produkci a distribuci Originálního videojournalu, který byl rozšiřován podobnými cestami jako samizdatové Vokno a přinášel filmové dokumentární pořady o umění, disidentském prostředí či ekologii. Vokno přirozeně vycházelo dál. Jako šéfredaktor byl Stárek znovu i se svou budoucí manželkou Ivanou Vojtkovou v únoru 1989 zatčen a opětovně odsouzen  na dva a půl roku vězení. 17. listopad roku 1989 strávil ve vězení, propuštěn byl až 26. listopadu 1989 na amnestii prezidenta republiky. V následujícím roce nastoupil ke kontrarozvědce, kde nakonec setrval až do roku 2007. V současnosti se jako zaměstnanec Ústavu pro studium totalitních režimů věnuje badatelskému a dokumentačnímu projektu k dějinám československého undergroundu. V soukromí se zabývá rodinnou genealogií a organizuje undergroundové festivaly.