Ve východní části Českého středohoří se můžete vydat po stopách mladých lidí, kteří na venkově hledali v době 70. a 80. letech svobodu. Jejich příběhy ukazují tupou brutalitu normalizačního režimu, který jejich „baráky“nechal zbourat.
Zatímco víkendové či letní cesty si Češi zamilovali už za první republiky, fenomén chalupaření je záležitostí poválečnou, kdy se daly v pohraničí koupit typické velké sudetské patrové domy s pozemky a veškerým příslušenství za několik tisíc korun. Právě takovou oblastí se stalo i České středohoří, nepříliš vysoké, ale neobyčejně malebné pohoří sopečného původu tvořící pomyslnou hradbu mezi zemědělským středem Čech a industriálním krajem severočeských pánví.
Další boom chalupářství nastal s počátkem normalizace, považovaný za „vnitřní emigraci“ na chaty a chalupy jako únik před normalizačním marasmem. V našem seriálu se vydáme po stopách příběhů mladých lidí z prostředí, pro něž se vžil název underground, kteří na venkově v 70. a 80. letech nehledali jen únik, ale také najít prostor k životu ve společenství přátel, ke svobodnému sebevyjádření i různým kulturním aktivitám. Takové snahy ale v době normalizace vždy dříve či později narazily.
Dodnes udivuje, s jakou důsledností a zároveň jakousi tupou brutalitou si tehdejší represivní mašinérie počínala při svém úsilí vyhnat několik mladých rodin z domů, které si krátce předtím koupili a svépomocně opravovali. Žádný z „baráků“, jak sami obyvatelé své domy nazývali, o kterých zde píšeme, už dnes nestojí.
Řepčice
Během roku 1976 brázdila úzké silničky Českého středohoří Škoda 100 a v ní dva mladé páry. Projížděly vesnice a hledaly dům, který by společně koupily. Na jaře toho roku estébáci pozatýkali členy kapely Plastic People of the Universe a řadu dalších undergroundových muzikantů. Schylovalo se k monstrprocesu a Parkanovi a Kubíčkovi patřili k lidem, kteří chtěli na venkov uniknout z dosahu pražských estébáků a zároveň najít místo, kde se budou moci svobodně scházet s podobně naladěnými přáteli. Nakonec se rozhodli koupit velký starý dům – bývalou hospodu v malé vísce Řepčice, malebně položené přímo pod středohorskými kopci Panna a Kalich.
Hlavní budova byla dlouhá 45 metrů, obytné místnosti se nacházely v prvním patře, přízemí zabíraly chlévy a bývalý výčep s lokálem. O pár metrů dál stála stodola. V objektu nechyběl bývalý hospodský sál, kde chtěli noví obyvatelé pořádat koncerty svých oblíbených písničkářů a kapel. V prvních dvou letech ale vládl spíše program více pracovní než kulturní. Musely se udělat nové rozvody vody a elektřiny, vyměnit okna, vykopat desítky metrů dlouhou kanalizaci, opravit střechu.
Přes den se proto většinou společně pracovalo a teprve večer se konaly přednášky, diskuse a koncerty. Pravidelně tu vystupovali Sváťa Karásek a Charlie Soukup, který se stal dalším obyvatelem domu, kapelník Plastiků Milan „Mejla“ Hlavsa se s Viktorem Parkanem snažil chovat včely. Pokusy o potravinovou a ekonomickou soběstačnost však dopadaly všelijak, Viktor Parkan i další například vzpomíná, jak pod vedením Sváti Karáska pěstovali na pozemku heřmánek s vidinou dobrého výdělku, když pak ale sklizenou a usušenou úrodu přivezli do sběrny, nestačili se divit – výdělek prý sotva pokryl náklady, o vynaložené práci nemluvě.
Noví obyvatelé řepčické usedlosti i většina lidí, kteří sem jezdili, záhy podepsali Prohlášení Charty 77 a brzy tak na sebe upoutali pozornost litoměřických estébáků. Výslechy a šikana se staly každodenní realitou, stejně tak jako snaha příslušníků zamezit všemi možnými způsoby příjezdu hostů. Jednou Parkanovi pořádali v Řepčici zabijačku, na kterou ale většina pozvaných nedorazila – policisté obsadili všechny příjezdové cesty a prostě je do vsi nepustila. Štěstí měl tehdy dnešní biskup Václav Malý – řidič autobusu mu prý zastavil přímo u branky do statku mimo zastávku a perlustraci tak unikl.
Chotíněves
Pamětníci z undergroundových „baráků“ většinou uvádějí, že se sousedy měli po překonání počáteční nedůvěry vztahy celkem dobré. Řepčická komunita navíc našla útočiště a pochopení i Chotíněvsi, vesnici položené o pár kilometrů jižněji, v úrodné krajině, kde se svahy Středohoří sklánějí k polabským rovinám. Příběh této obce je v řadě ohledů výjimečný. Až do roku 1945 zde, tak jako v okolí, žilo takřka výhradně německy mluvící obyvatelstvo.
Po válce se právě v Chotíněvsi usadila komunita volyňských Čechů z Boratína, kteří sem pod vedením Jaroslava Opočenského přenesli i protestantský sbor. A na počátku 50. let se v nejtužších letech komunistického režimu podařilo nemožné – v roce 1951 si v Chotiněvsi postavili evangelický kostel. Pozoruhodná stavba navržená architektem Barešem stojí na západním okraji vsi.
V roce 1974 se stal místním farářem tehdy pětadvacetiletý absolvent Komenského evangelické bohoslovecké fakulty Zdeněk Bárta. Pro Paměť národa vzpomíná, že měl coby dosavadní Pražák obavy, jak jej místní semknutá komunita přijme. Pomohla mu místní kurátorka sboru Marie Janatová. „Přesvědčila mě, že pokud se budu snažit poctivě kázat Kristovo učení, farníci mi porozumí.“
Zdeněk Bárta se znal a přátelil se Svatoplukem Karáskem, Alfrédem Kocábem a dalšími duchovními, kteří se dříve či později dostali do křížku s komunistickým režimem. Na faře, která se nachází asi kilometr od kostela poblíž zastávky Horní Řepčice (nezaměňovat s výše zmíněnými Řepčicemi ležícími o pár kilometrů dál). Pořádal setkání „Pondělníků“, kam jezdili lidé jako Petr Pithart nebo Alfréd Kocáb.
Do chotíněveského kostela si k nonkonformnímu faráři nakonec našly cestu i „máničky“ z Řepčic. Parkanovi zde měli svatbu, v kostele jim Zdeněk Bárta křtil děti. Kmotrem syna Havla se nestal nikdo jiný než Václav Havel. Na křest se prý dostavil zadem přes pole, aby se vyhnul policistům. Petra Parkánová vzpomíná, že se v roli kmotra necítil úplně komfortně. „Jak neměl svoje děti, neuměl je chovat, a tak našeho Havlíka držel jako prase kost,“ popsala se smíchem.
Další osudy řepčické komunity ale už tak úsměvné nebyly. Orgány se rozhodly nepohodlné elementy z usedlosti vyhnat. Trvalo jim to několik let. Jednoho dne Parkánovi s Kubíčkovými obdrželi úřední dopis, ve kterém jim komunistické úřady oznamovaly, že jejich dům vyvlastnily. Záminkou se mělo stát stádo divokých prasat, které ohrožovalo životy dětí ze sousedního Všeradiště, vzdáleného necelý kilometr. Pro tamní děti, které do té doby docházely na autobus do Řepčic, měl nově autobus zajíždět až do vsi. V cestě mu ovšem údajně stál bývalý zájezdní hostinec Parkánových a Kubíčkových.
Přestože podobných úzkých silniček a prudkých zatáček je České středohoří plné, komunisté nakázali dům zbourat. V červnu 1983 se za vraty objevila Veřejná bezpečnost následovaná StB a stěhováky. Bez svolení a bez milosti naložili věci zdejších majitelů a odvezli jim je do přiděleného bytu v nedalekých Litoměřicích. Obytnou budovu vyrabovali a srovnali se zemí. Bývalá stodola zůstala stát a po čase byla přestavěna na obytný dům.
Parkánovi pak přesídlili do západních Čech, po roce 1989 se vrátili do Prahy. Že jablko nepadá daleko od stromu, dokazuje fakt, že děti Parkánových vlastní dům v obci Lukov na Slánsku a řadu let zde pořádali malý hudební festival Lukov Open.
Rychnov u Děčína
Z Řepčic se v našem vyprávění přeneseme o nějakých 20 kilometrů dál na sever, do Rychnova u Děčína. Stále jsme v Českém středohoří, ale ráz krajiny je jiný – namísto bývalých sopečných kuželů zde převládají táhlé hřbety a hluboko se zařezávající údolí s vesnicemi roztaženými často do délky několika kilometrů. Takový je i Rychnov, dnes spadající pod městečko Verneřice na Děčínsku. Centrum obce se nachází na náhorní planině, kdo by sem chtěl přijet vlakem, musí vystoupit v Těchlovicích v labském údolí a vystoupat nějakých 450 výškových metrů.
V roce 1976 zde koupili typický sudetský velký zděný dům manželé Jan a Květa Princovi. Oba vystudovaní vysokoškoláci, katolíci, kteří se seznámili během setkání v legendárním bytě manželů Němcových v Ječné 7. V roce 1976 řadu přátel pozavírali, a ti co zůstávali na svobodě, čelili čím dál intenzivnější pozornosti fízlů všeho druhu.
„Neměli jsme se kde scházet“ uvádí Květa Princová jako hlavní důvod, proč se mladí manželé rozhodli dát dohromady všechny úspory a část peněz si půjčit a za 17 tisíc korun koupili zchátralý dům v odlehlé vesnici na severu.
Po pár měsících dřiny se dům stal alespoň zčásti obyvatelný a kromě manželů Princových se do něj nastěhovala Miluška Števichová, Zdeněk „Londýn“ Vokatý a později i písničkářka Dagmar Ptášková, později Vokatá. Kromě pražských hostů sem téměř každý víkend začali jezdit i noví přátelé ze severních Čech, hlavně z Teplic, Ústí nad Labem a Děčína, takže se Rychnov stal jakousi spojkou mezi Prahou a severem. Na Silvestra roku 1976, tedy těsně předtím než bylo vypuštěno do světa Prohlášení Charty 77, se v Rychnově konala silvestrovská oslava za účasti disidentů včetně Václava Havla.
Jan i Květa Princovi podepsali Chartu a kolotoč policejní šikany se rozjel i v odlehlém Rychnově (Květa vzpomíná, že „do Charty“ měli ve vsi klid). V červnu 1977 zde proběhl koncert Plastic People koncipovaný jako rozlučka s jejich kanadským příležitostným zpěvákem Paulem Wilsonem, který byl vyhoštěn z Československa.
To už nastaly policejní orgie naplno: zatýkání, rozvážení po lesích, prořezávání gum u zaparkovaných aut… Následoval soud a několikaměsíční věznění Jana Prince za „výtržnictví“. Do toho se v krajském komunistickém tisku rozjela kampaň o „hašišárně“ v Rychnově. Když pak dům načas osiřel, hodili estébáci dovnitř bombu se slzným plynem, a učinili tak objekt téměř neobyvatelným. Že tam měly žít malé děti, nikoho nezajímalo.
Stát nakonec barák vyvlastnil pod záminkou vybudování zastávky a nové točny autobusu. V sobotu 28. května 1978 Princovým vypršelo ultimátum, které dostali k vystěhování z vlastního domu. Květa vzpomíná, jak ještě balila poslední věci, když se za okny domu ozval hluk. Shromáždila se tu skupina mužů v uniformách Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí, dupali a pokřikovali na sebe, jako by si dodávali kuráž. Na zádech vojenské batohy, v rukou rýče, kladiva, lopaty.
„Komunismus byl založený na závisti a na izolaci lidí, lidi se scházeli tajně. My jsme nebyli jediní, existovala spousta společenství, třeba katolíků, nebo umělců. Většinou to byly izolované společnosti, málokdo se odvážil vystoupit veřejně a ještě do toho nedej bože přimíchat politiku. A to jsme udělali my a proto to mělo ty následky, že nás stěhovali z místa na místo a tenhle dům zbourali.“
Příslušníci Lidových milicí a Veřejné bezpečnosti vtrhli do domu a začali kladivy rozbíjet nedávno opravené dveře a okna. Když Květa Princová viděla, jak milicionáři nesou do sklepa výbušniny, narychlo spakovala poslední věci a s manželem a dvěma dětmi nasedli do auta. Ve chvíli, kdy projeli první zatáčkou, uslyšeli za zády ohlušující ránu. Balvany létaly vzduchem na všechny strany. Jejich dům přestal existovat. Žádná autobusová točna na místě domu Princových nikdy nevznikla. Dnes na místě najdeme altán s nápisem Na Rychnovském rynku.
Manželé Princovi se snažili komunitu držet při životě i nadále. Úřady jim namísto zbouraného domu přidělily byt v domě na náměstí v nedalekých Verneřicích. Byt se pro větší setkání nehodil, ale velká půda v domě ano, takže i sem jezdily „máničky“ z Prahy a ze severu a pokoušely se nacvičit divadelní představení.
Po čase získali do pronájmu budovu bývalé fary v Robči u Úštěka, zase se opravovalo, zase sem na víkendy jezdili přátelé, pořádaly se kulturní akce i fotbalové zápasy, v pobořeném sklepě vznikla improvizovaná kaple. Skoro desetiletá anabáze manželů Princových po severočeských „barácích“ se pak završila v Mastířovicích poblíž města Štětí – tento dům jim pod záminkou zřízení skladu civilní obrany úřady zabavily v roce 1986.
Kerhartice
Aby byl výčet „baráků“ v Českém středohoří kompletní, zmiňme ještě dům v Kerharticích nedaleko České Kamenice, který v roce 1978 koupila skupina lidí scházející se původně v malostranské hospodě U Pavlánských. Zase šlo o velký patrový dům, kam se vešlo několik rodin, tento navíc stál o samotě asi kilometr od vesnice u křižovatky místních silnic. V dubnu roku 1981 se tu uspořádal na mnoho let poslední koncert Plastic People, kteří zde vystoupili s premiérou programu Co znamená vésti koně.
Přípravu provázely mimořádné konspirace, původní místo konání v Českém ráji bylo prozrazeno, a tak asi dva dny před samotnou akcí padla volba na kerhartický barák. Hrálo se v neděli v časném odpoledni asi pro stovku lidí, kteří dostali pozvánky. Konspirace tentokrát vyšla, koncert se uskutečnil bez pozornosti policie a všichni se v pořádku rozjeli domů. Pomsta však přišla záhy – za pár týdnů celý dům do základu vyhořel a už nebyl nikdy obnoven. Nikdo už tehdy nepochyboval, že za tím byla StB, oficiálně zůstal „pachatel neznámý“. Dnes místo zarůstá náletovými dřevinami.
Tip autora článku na nenáročnou trasu
Případným výletníkům si dovoluji doporučit krátkou nenáročnou trasu (délka asi 9 kilometrů), která vás sice nezavede přímo na místa nejznámějších „baráků“ – ostatně žádný z nich už nestojí, ale snad pomůže návštěvníkovi nasát něco z atmosféry kraje dosud nedotčeného turistickou komercí. Postrádá větší převýšení, je vhodná pro pěší, dá se projet i na horském kole.
Jako výchozí bod zvolíme železniční zastávku v Horní Řepčici (na trati Lovosice – Litoměřice – Česká Lípa). Hned u zastávky se nachází budova bývalé fary chotiněveského kostela, kde kněz Zdeněk Bárta pořádal svá setkání „pondělníků“. Po vedlejší silničce (a modré značce) po chvilce dorazíme do Chotíněvsi a hned z kraje vsi spatříme pozoruhodnou stavbu zdejšího evangelického kostela postaveného v letech 1950 – 1951. U kostela je rozcestník turistických tras, my doporučujeme aspoň krátce zavítat do centra vsi, která návštěvníka překvapí svou zachovalostí bez většího a jinde tolik běžného narušeností nevkusnou socialistickou architekturou českého venkova. Plným právem byla Chotíněves zařazena mezi vesnické památkové zóny.
Vrátíme se zpátky ke kostelu a odtud po modré značce pokračujeme mírným stoupáním k jihu, po kilometru nás čeká další rozcestník a zde již uvidíme jeden z cílů naší cesty, rozhlednu na kopci Hořidla. Vydáme se k ní po žluté značce přes louku. Je volně přístupná a z vrcholové plošiny se návštěvníkovi otevře výhled na krásné panorama Českého středohoří, na jihu pak můžeme sledovat tok Labe a okolní rovinu s osamělými dominantami Řípu a Házmburku.
Vrátíme se zpět k rozcestí a po modré značce pokračujeme polními a lesními cestami, přes malebnou vísku Třebutičky až do Záhořan. Nad vesnicí odbočíme k další dominantě kraje, kostelu Nejsvětější Trojice. Jedná se o raně barokní sakrální stavbu typickou pro oblast Českého středohoří. Zůstala zachována do dnešních dnů (řada kostelů v regionu takové štěstí v minulosti neměla, třeba kostel v Rychnově a řadu dalších komunisté nechali zbourat). Opět se nám otevírá výhled jak na panorama Českého středohoří, tak i do Polabí. Přímo pod námi je železniční zastávka v Křešicích, odkud jezdí vlaky buď do Litoměřic a Ústí nad Labem, nebo opačným směrem do Mělníka, Všetat a Lysé nad Labem.