Zkuste do toho vložit ten dělnickej vjem, radili normalizátoři muzikantům

/ /
Zpěvák kapely Stará dobrá ruční práce Libor Stržínek, kterého Státní bezpečnost kvůli textům několikrát vyslýchala. Kapela nesměla oficiálně koncertovat. Foto: Paměť národa
Zpěvák kapely Stará dobrá ruční práce Libor Stržínek, kterého Státní bezpečnost kvůli textům několikrát vyslýchala. Kapela nesměla oficiálně koncertovat. Foto: Paměť národa

Kdy se narodil Lenin? Čtete Rudé právo? Všechny československé kapely a hudebníci museli v 70. a 80. letech podstupovat ponižující zkoušky. Oficiálně šlo o to, zbavit se kýče, ve skutečnosti se režim zbavoval všech, jejichž hudba byla nepohodlná.

„Psali jsme písemku z hudební nauky, museli jsme například napsat stupnici c-moll, akord C7 a podobně. Zkoušeli nás z lidových písniček a podobných věcí, které s naší prací neměly nic společného,“ vzpomíná hudebník Michal Prokop, jak za normalizace vypadaly rekvalifikační zkoušky hudebníků.

„Potom následoval politický pohovor. Tam se mě zeptali, jestli mi něco říká slovo Moncada. Vzpomněl jsem si, že to byla nějaká kasárna na Kubě, na která snad zaútočil Fidel Castro. Tak jsem to řekl a ten člověk byl úplně nadšený. Bylo to potupné, banální, úplně hnusné.“

Začali to kosit pořádně

Populární hudba v Československu byla jednou z oblastí života, které se v období Pražského jara poněkud vymkly dohledu režimu. Jeden z normalizační úkolů proto zněl dostat hudebníky zpět pod kontrolu a zbavit se těch, kteří se kontrolovat nenechali. K tomu měly sloužit takzvané rekvalifikační zkoušky, které musel složit každý muzikant či skupina, jež chtěla veřejně vystupovat. Ty sice existovaly už dříve, ale k dosavadní zkoušce z teorie a praxe se přidal politický pohovor.

Michal Prokop (vpravo) se skupinou Framus 5 v roce 1983. Foto: Paměť národa
Michal Prokop (vpravo) se skupinou Framus 5 v roce 1983. Foto: Paměť národa

„Přehrávky byly vždycky, ale dříve měly jiný charakter. Kapela přišla, postavila se na jeviště a zahrála. Komise se vyjádřila, jestli hrají dobře nebo blbě a přidělili jim nějakou kvalifikační třídu, od níž se odvíjel honorář. V roce 1974 ale došlo na kulturu a začali to kosit pořádně,“ popisuje Michal Prokop.

Když někdo zkouškou neprošel, nesměl vůbec veřejně vystupovat. (A těch, kteří neprošli, byla většina: v Pražském kulturním středisku podstoupilo v roce 1974 zkoušky 3445 umělců a 2135 z nich neuspělo.) Obvyklým zdůvodněním byla nedostatečná umělecká úroveň, snaha zabránit přílivu kýče a komerce. Politické důvody se nezmiňovaly – ty ale ve skutečnosti hrály prim. Šlo zkrátka o obdobu normalizačních čistek, jimiž v té době procházely všechny sféry veřejného života.

Oficiálně koncertovat nebylo v době normalizace jednoduché. Své o tom věděl i Jan Rampich. Foto: Paměť národa
Oficiálně koncertovat nebylo v době normalizace jednoduché. Své o tom věděl i Jan Rampich. Foto: Paměť národa

Existovaly dvě kategorie zkoušek – pro amatérské a profesionální vystupování. Amatérské kapely musely mít svého zřizovatele, například podnik nebo organizaci SSM. Zřizovatelem profesionálních kapel byla krajská kulturní střediska, kterým se mimo jiné před každým koncertem musel odevzdávat podrobný scénář „komponovaného večera“ – a za jakékoli odchýlení od programu hrozil postih.

Kdo ale získal razítko profesionálního hudebníka, měl velkou výhodu – mohl působit jako umělec na volné noze a nemusel mít v občanském průkazu razítko zaměstnavatele. Mít zaměstnání byla v komunistickém Československu povinnost, nikoli právo, lidé bez zaměstnání putovali do vězení jako příživníci.

Představa, že rebelští rockeři nebo osobití písničkáři skládají jakési zkoušky před komisí a třesou se před otázkami typu „na které sibiřské řece leží největší sovětská elektrárna“ je samozřejmě komická, skutečnost ale byla spíš trapná a ponižující.

Opravdu vidíte svět tak černě?

Hudebník Martin Němec například vzpomíná, že když museli zkoušky absolvovat s kapelou Precedens, formálně přepustil své místo kapelníka baskytaristovi, který měl vystudovanou konzervatoř, a tedy lepší znalosti z hudební nauky. Větším zádrhelem však byly texty Precedensu, které komisi připadaly příliš temné a depresivní. „Opravdu vidíte svět tak černě?“ zeptal se jich kolega-muzikant Lešek Semelka, který v komisi také zasedal. „A ty ne, Lešku?“ opáčil Martin Němec. 

Reggae kapela Bio 29 a Pavel Šimon u mikrofonu. Foto: Paměť národa
Reggae kapela Bio 29 a Pavel Šimon u mikrofonu. Foto: Paměť národa

O něco snadnější pozici měli jazzmani a hráči reggae, tedy žánrů, o nichž mohli před komisí tvrdit, že jde o písně utlačovaných černochů. Ani oni se ale nevyhnuli ideologickým usměrněním. Pavel Šimon z reggae kapely Bio 29 má dodnes v paměti, jak je člen prověrkové komise napomínal:

„Je dobře, že hrajete takovou černošskou hudbu, protože černoši jsou v těch kapitalistických táborech utlačováni, ale nepředstavujte si ten jejich život jako prosluněnou pláž. Zkuste do toho vložit ten dělnickej vjem.“

Někdy komise postavila hudebníky před nečekaný chyták. Jazzová skupina Rudolfa Mihulky u zkoušek málem neprošla, když se komise jejich trumpetisty zeptala, co čte z novin a časopisů. „Melodii,“ uvedl v dobré víře jediný časopis o populární hudbě, který u nás v té době vycházel.  Následovalo odnětí licence pro profesionální vystupování. Jedinou správnou odpovědí totiž mělo být Rudé právo.

Konec angličtiny

Komise při udělování licence přihlížely také ke zjevu muzikantů, přičemž problémem mohly být především dlouhé vlasy (džíny nikoli, členové kapel se ke zkouškám dostavovali ve „slušném“ oblečení, často v obleku).

Další kámen úrazu představovala angličtina. Zatímco v šedesátých letech mohly kapely, které hrály převzatý repertoár, zpívat v originále, nyní musely svoje texty překládat do češtiny a často se měnily i názvy skupin: Greenhors se přejmenovali na Zelenáče, Rangers na Plavce, Bluesgrass Hoppers na Fešáky, Toronto na Brontosaury.

Připomínky k textům měly někdy až z komický rozměr. Plzeňský hudebník Miroslav Hajšman například vzpomíná, že mu vytýkali, že zpívá náboženské texty. V jedné písni totiž zaznělo „s hudbou je kříž“.

Ty texty jsou vulgární, do pr…!

Pokud ale kapela byla v hledáčku Státní bezpečnosti, o výsledku přehrávek bylo často rozhodnuto už předem. Miroslav Wanek vzpomíná, jak se v Teplicích na začátku 80. let dostavili k přehrávkám s punkovou kapelou FPB. „Předsedou komise byl nějaký Štolba z ústeckého rozhlasu. Měl jsem pocit, že dostal hlášku od estébáků, že nás musí utopit,“ vzpomíná Wanek.

Prověrka začala zkouškou z not a hudební nauky: „To jsem v té době uměl poměrně dobře, takže na tom mě nenachytal. Naštval se a předvolal si zástupce vedoucího kapely, což bylo absurdní, protože jsme byli jen tři: já, Romek Hanzlík a Milan Nový. Romek byl zástupcem, ale měl za sebou devět let kytary v Lidové škole umění, takže ani on se nachytat nenechal,“ popisuje Miroslav Wanek.

Miroslav Wanek se skupinou FPB (uprostřed). Foto: Paměť národa
Miroslav Wanek se skupinou FPB (uprostřed). Foto: Paměť národa

Zkoušející se proto zaměřil na jejich texty: „Začal listovat hromádkou papírů a vzdychal: ,Ty texty, ty texty. To je samá vulgarita‘.“ Hudebníka to naštvalo, protože věděl, že to je lež, vulgaritám se ve svých textech velmi striktně vyhýbal. Žádal, ať komise uvede nějaký konkrétní příklad, ať ukáže v textech místo, které se jim zdá vulgární. Zkoušející zalistoval a vytáhl z hromádky jeden text. Shodou okolností to byla zhudebněná báseň Jiřího Wolkera, Slepci, což tam ovšem nebylo uvedeno.

„Tohle je vulgární!“ vykřikl vítězně zkoušející. „Ale to je text Jiřího Wolkera,“ namítl Miroslav Wanek se zadostiučením. Poezie Jiřího Wolkera byla komunisty preferovaná pro svůj sociální rozměr, takže zkoušející se velice polekal. „On se úplně zarazil,“ popisuje hudebník.

„Doba byla taková, že se všude šířil strach. Nikdo nevěděl, kdo kde koho může udat. Rozčílilo ho taky, že jsem ho nachytal. Praštil těmi papíry o stůl a vykřikl: ,Ty texty jsou vulgární, do prdele!‘ Takže jediné vulgární slovo tam pronesl sám pan Štolba.“

Na výsledku přehrávky to samozřejmě nic nezměnilo – kapela FPB odešla s nepořízenou.

Plastici versus František Ringo Čech

Státní povolení se roku 1973 pokusila získat i kapela Plastic People of the Universe, která se později stala ikonou undergroundové scény a hvězdami ilegální hudební scény. Přípravu, se kterou jim pomáhal jejich umělecký vedoucí Ivan Martin Jirous zvaný Magor, popsali v knize Příliš pozdě zemřít mladý Ivo Pospíšil a Vladimír Jurásek:

„Plastici se připravili důkladně a dokonale nacvičili tři skladby z imaginárního seznamu, který měl dát dohromady Magor. Dělal tenkrát hlídače v hradčanské galerii a v době, kdy se od umělců vyžadoval optimismus a pozitivní vliv na mládež, to vyřešil tak, že opsal názvy dvaceti pozdně gotických apokalyptických obrazů. Komise do toho seznamu chvilku zmateně koukala, po krátkém dohadovaní si vybrala kompozici Triumf smrti, kluci zahráli, co si nacvičili, Pepa Janíček, který byl v dokumentaci uváděn jako kapelník, zodpověděl pár otázek a zbytek byl na Magorovi.“

Zakladatel skupiny Plastic People of the Universe Milan Mejla Hlavsa (vpravo) ještě se skupinou DG 307. Foto: Paměť národa
Zakladatel skupiny Plastic People of the Universe Milan Mejla Hlavsa (vpravo) ještě se skupinou DG 307. Foto: Paměť národa

Jak bylo tehdy ve zvyku, Ivan Martin Jirous měl pro předsedu komise připravenou láhev dobrého alkoholu, ale nakonec ji vypil sám. Plastici tehdy od přehrávek odešli v domnění, že zkoušky udělali, za několik dnů, 16. května 1973, jim ale přišel jen krátký zamítavý dopis: „Složení vašeho repertoáru nezaručuje takový společenský dopad, aby bylo možné zprostředkování vašeho souboru Pražským kulturním střediskem.“

U Plastic People takový postoj normalizační moci nejspíš nikoho nepřekvapí, s problémy se ale potýkali i hudebníci, kteří se režimu nijak zvlášť neprotivili, například František Ringo Čech:

„Přehrávky byly skvostný a užili jsme při nich spoustu legrace. Ptali se třeba kolegy, jak zní basa. A on řekl, brum, brum. Ale zároveň jsme měli strach, mohli nás kdykoli zakázat. Přehrávky byly nástroj perzekuce, způsob, jak nám znepříjemňovat život.“

Přehrávky dlouho nezískal písničkář Václav Koubek, postupně ale vynašel řadu způsobů, jak pololegálně vystupovat i bez nich: účinkoval jako host na koncertech jiných hudebníků, podloudně se dostával na program různých regionálních festivalů, tu a tam se mu v nějakém místním kulturním domě podařilo uspořádat i sólový koncert. „Teprve v roce 1988, když jsem hrál už patnáct koncertů měsíčně, mi přehrávky udělili. Na divadlo, protože řekli, že to, co hraju, není hudba.“

Znormalizovaná hudba

Rekvalifikační zkoušky hudebníků se v průběhu sedmdesátých a začátku osmdesátých let staly způsobem, jak pop music znormalizovat, vyhnat z ní všechna znepokojivá témata a nekonformní zjevy.

Hudební scéna se tím rozdělila – někteří odešli do undergroundu, smíření s tím, že si před lidmi zahrají jen párkrát ročně, tajně, na venkově, pod permanentní hrozbou policejního zátahu. Někteří utekli do umělecky náročnějších menšinových žánrů, jako byl jazzrock. Ti, kteří chtěli dál oficiálně vystupovat ve velkých sálech, museli otupit hrany a někteří rovnou přešli od rocku ke střednímu proudu. A osobitá hudba v rádiu a v televizi na mnoho let vyklidila prostor „discopříběhům“ a „holkám z naší školky“.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit nás můžete i Vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu přátel Paměti národa. Více na podporte.pametnaroda.cz.