Co víme o rodinném táboře v Osvětimi-Březince? Na to díky výpovědím pamětníků odpovídají Adam Drda a Mikuláš Kroupa, autoři třídílné série z nového rozhlasového cyklu „Století příběhů – speciál Paměti národa a Českého rozhlasu Plus“.
Století příběhů – speciál Paměti národa a Českého rozhlasu Plus
Století příběhů se bude opírat především o jedinečné vzpomínky pamětníků, které během téměř dvaceti let zaznamenali dokumentaristé Paměti národa a také redaktoři Českého rozhlasu. Pořad se bude vysílat pětkrát ročně (vždy několik dílů v tematické sérii) a připravují jej Adam Drda a Mikuláš Kroupa, které rozhlasoví posluchači znají jako autory cyklu Příběhy 20. století (rovněž Český rozhlas Plus).
V čem se „speciál“ liší? Především Příběhy 20. století rozvíjí, věnuje se podrobněji na větším prostoru a živou formou určitým historickým fenoménům – není tedy zaměřen v první řadě na jeden lidský osud a jednu paměť, ale na události, které se odrazily v mnoha životech.
Století příběhů se soustřeďuje na témata, která ukazují, co se ve 20. století české společnosti stalo, a přitom jsou tato témata mnohdy opomíjená, zapomínaná nebo je jejich převládající interpretace sporná. Autoři se také budou snažit ukázat, jak obtížné a často dobrodružné je mapování lidských osudů – a spolu se svými hosty budou zjišťovat, jak se minulost z doby nacismu či komunismu vztahuje k dnešku, co s námi udělala a co nám říká.
Rodinným táborem v Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka) prošlo asi 17 500 lidí, nacismus jich přežilo méně než deset procent. Co víme o rodinném táboře označovaném také jako „familienlágr“ či „úsek BIIb“?
Jak vznikl rodinný tábor?
V září 1943 Němci deportovali do Birkenau přes pět tisíc Židů z terezínského ghetta, kteří v naprosté většině pocházeli z českých zemí. Vzhledem k běžným osvětimským poměrům dostali v táboře zvláštní podmínky – především rodiny zůstaly pohromadě v jednom táborovém úseku. V prosinci téhož roku dorazily z Terezína do rodinného tábora další dva stejně početné transporty.
Jak proběhla největší masová vražde československých občanů v historii?
Vězni ze zářijových transportů měli v dokumentech zapsanou šestiměsíční karanténní lhůtu. A když vypršela, nacisté v noci z 8. na 9. března 1944 zahubili v plynových komorách 3792 mužů, žen a dětí. Ti další „zářijoví lidé“ už předtím většinou zemřeli na podvýživu a nemoci.
Další tři transporty z Terezína přivezly v květnu 1944 do rodinného tábora asi 7500 lidí, pocházeli z velké části opět z českých zemí, ale také například z Německa a Rakouska. Co se s obyvateli „familienlágru“ dělo dál? To je hlavní téma poslední, závěrečné části této série Století příběhů.
Podle zprávy Claims Conference žilo v roce 2023 v devadesáti státech asi 245 tisíc lidí, kteří zpravidla jako děti a dospívající přežili holocaust. V době výzkumu byl jejich průměrný věk šestaosmdesát let, dvacet procent z nich bylo starších devadesáti let, skoro polovina jich žije v Izraeli.
Spolu s hostem Martinem Šmokem (filmovým dokumentaristou a odborníkem na židovské osudy ve 20. století) si položíme otázku, jaký byl český (československý) vztah k holocaustu před listopadem 1989 – a jak a proč bychom si měli připomínat rodinný tábor v době, kdy odcházejí poslední přeživší.
Kdybych měla dítě, zůstala bych s ním
Tisíce lidí, kteří byli do rodinného tábora zavlečeni v prosinci 1943, v obavách čekali, co se stane 20. června 1944, až i jim šestiměsíční karanténní lhůta vyprší. Anna Hyndráková (tehdy Kovanicová) vzpomínala, že vpředvečer potkala v táboře spolužačku Margit Barnaiovou: „Chodili jsme spolu po Lagerstrasse a ona mi říkala, že zítra jde do komínka, a sedne-li mi na nos saze, že to bude ona. Věděli jsme, že když půjdou do plynu oni, půjdeme za nimi.“
20. června se masové vraždění z března ale nezopakovalo. Příslušníci SS však ten den zavraždili prvního terezínského staršího Jacoba Edelsteina a jeho rodinu. Za několik dní Němci vyhlásili, že v rodinném táboře vůbec poprvé proběhnou povinné selekce, tedy třídění vězňů, aby se zjistilo, kdo se ještě hodí k práci a bude z Birkenau deportován.
V té době už Němci nezbytně potřebovali otrockou pracovní sílu i na územích Říše. Začátkem června se spojenci vylodili v Normandii, Rusové nezadržitelně postupovali a lidí schopných například odklízet trosky po čím dál intenzivnějším bombardování byl kritický nedostatek stejně jako dělníků pro německý vojenský průmysl.
Ženy a muži z BIIb šli k selekci zvlášť, děti ji absolvovaly na dětském bloku. Všichni byli nazí. Nikdo v táboře tehdy nevěděl, jestli vybraní vězňové skutečně Birkenau opustí, nebo jestli je selekce jen taktickým manévrem.
Němci se totiž mohli dozvědět o připravované vzpouře (k níž nakonec nedošlo), mohli proto chtít z tisíců vězňů vybrat ty nejschopnější a nejsilnější a zabít je dřív než ostatní. Matky měly strach o děti, mladí o své rodiče, u nichž bylo zřejmé, že ti nemají naději. Výběr prováděli různí esesáci, ale všichni přeživší vzpomínali především na Josefa Mengeleho.
K selekci směli jen lidé ve věku od asi patnácti let. Ela Fischerová šla s dcerou Anitou (později Frankovou) celkem čtyřikrát a po válce napsala: „Máme to štěstí, že Mengele (který právě vždy všechny selekce provádí) je už ožralý […]. Na otázku po mém civilním zaměstnání odpovídám ‚Köchin‘ [kuchařka]. To se mu líbí a glosuje to: ‚Noch genug ausgefressen‘ [Ještě dost vyžraná]. A na Anitu: ‚Und du, Knirps?‘ [A ty, prcku?]. Ela měla naučeno říci ‚Gärtnerin‘ [zahradnice]. Ironicky se zasmál a řekl: ‚Pflückst du, oder pflanzst du die Blumen?‘ [Trháš, nebo sážíš kytky?]. Na to její znalosti němčiny ještě nestačily, blbě se na něj podívala a řekla: ‚So viel Deutsch kann ich nicht…‘ [Německy tak dobře neumím…]. Začal se smát. Podotkla jsem, že budu pracovat za ni, a když naše doktorka, která u něj stála, dodala: ‚Die Mutter is sehr tüchtig‘ [Matka je velmi výkonná], mávl ožrale rukou a zablekotal: ‚Gehts also beide‘ [Tak jděte obě]. Takovou náhodou jsme ušly plynové komoře.“
Hanuš, bratr Tomana Broda, selekcí prošel. Toman Brod byl příliš mladý (později i on prošel jen náhodou).
„/Naše maminka/ nebyla ve svých čtyřiapadesáti na dnešní poměry nijak stará, jenže tehdy se stáří ohlašovalo mnohem dříve než dnes. Měla šedivé vlasy, na jejím obličeji se podepsaly měsíce strávené v Terezíně i v Birkenau, ale ze všeho nejhorší bylo, že… V ghettu podstoupila operaci, při níž jí odebrali ňadro, takže neměla šanci, že by ji esesmani nechali při selekci projít na správnou stranu.“
Ruth Bondyová selekci podstupovala jako vychovatelka na dětském bloku. Prošla, její manžel Jan Brammer rovněž. Malé děti k selekci nesměly: „Před selekcí si ke mně přišly matky o radu: Co dělat? Opustit děti? Zůstat s nimi? Co bys dělala ty? Pokusila jsem se odpovědi vyhnout: ‚Nevím. Nemám vlastní dítě.‘ Nedaly se: Ale přesto? Řekla jsem jim: ‚Myslím, že kdybych měla malé dítě, zůstala bych s ním.‘ Souhlasně přikývly, to totiž měly stejně v úmyslu, ode mne žádaly jen potvrzení, že se rozhodly správně.“
„My, mladé ženy, které jsme prošly selekcí, jsme pak odcházely z rodinného tábora – tehdy jsme si… nebyly jisté, zda skutečně na práci, nebo na smrt. Rozloučila jsem se tedy s dětmi z mé skupiny s vědomím, že jsem je zanechala jejich osudu.“
„Za týden, když jsem už byla v Hamburku, byl rodinný tábor zlikvidován a všechny, co v něm zůstali, odvedli do plynových komor,“ píše Ruth Bondyová v jedné ze svých knih. „Léta mě sžírala ta nesmírná zodpovědnost, kterou jsem na sebe vzala. Vždyť ty matky byly mladé, a kdyby nezůstaly se svými dětmi, měly by šanci zachránit se, založit novou rodinu. Ale jak žít s myšlenkou na dítě opuštěné ve chvíli nejtěžší? Poté, co se mi narodila dcera Tali, jsem se opakovaně sama sebe ptala: zůstala bych s ní, abych ji v plynové komoře objala? A pokaždé jsem si znovu potvrdila: neopustila bych ji.“
Z rodinného tábora byli nejdřív odvedeni „vyselektovaní“ muži a brzy jich tisíc zamířilo do pracovního tábora ve Schwarzheide. Asi dva tisíce žen odvedených z BIIb nejdřív do „frauenlágru“ čekalo na deportaci do Hamburku, Stutthofu a Christianstadtu (po nich odjížděl už jen jeden, poslední transport z BIIb, který odvážel pět set mužů do Blechhammeru). Z těchto lidí nacismus přežila necelá třetina.
Velké červencové vraždy
V rodinném táboře zůstalo asi šest a půl tisíce až sedm tisíc židovských vězňů (přesný počet už asi nikdo nezjistí). Během dvou nocí – z 10. na 11. a z 11. na 12. července – byli všichni odvezeni do plynových komor, zavražděni a jejich těla spálena.
Rodinný tábor v červenci 1944 přestal existovat. O posledních chvílích těchto mrtvých nejsou téměř žádné zprávy, žádná svědectví. Vězeň Kalman Furmann, který pracoval v tzv. Sonderkommandu, prý řekl, že „děti neplakaly…“
Více se dozvíte ve třetí, závěrečné části Století příběhů. Autoři se v ní zabývají také otázkou, proč vůbec nacisté rodinný tábor se zvláštním režimem v Birkenau zřídili.
