Zavraždění mužů, žen a dětí v Osvětimi v noci z 8. na 9. března 1944 bylo největší masovou vraždou československých občanů. Přesto není tragická kapitola českých dějin příliš známá. Letos si připomínáme 80 let od této události.
Nový podcast Století příběhů – speciál Paměti národa a Českého rozhlasu Plus
V podcastu se budeme opírat především o jedinečné vzpomínky, které za téměř dvacet let zaznamenali dokumentaristé Paměti národa a také redaktoři Českého rozhlasu.
Pořad se bude vysílat pětkrát do roka vždy po několika dílech v tematické sérii. Připravují jej Adam Drda a Mikuláš Kroupa, které rozhlasoví posluchači znají jako autory cyklu Příběhy 20. století.
Tzv. rodinný tábor zřídili nacisté v koncentračním táboře Auschwitz v září 1943 s největší pravděpodobností pro případ, že by Osvětim navštívila delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže. Hlavní úřad říšské bezpečnosti mu totiž v červnu 1943 povolil návštěvu terezínského ghetta, aby přesvědčil světovou veřejnost o nepravdivosti množících se zpráv o vraždění Židů.
„Jediné doklady o rodinném táboře, které se dochovaly, se týkají návštěvy Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně a ukazují významný propagandistický kontext rodinného tábora. Jinak nemáme prakticky nic. Jde proto o tábor, jehož historii rekonstruujeme z vyprávění přeživších vězňů, kteří byli naživu ještě v době, kdy se jich někdo ptal,“ uvedl pro Český rozhlas historik z Masarykova ústavu a archivu Akademie věd Michal Frankl.
Až v roce 2017 schválili poslanci zařazení tohoto smutného výročí mezi významné dny, přičemž zvolili 9. březen, aby se nepřekrýval s Mezinárodním dnem žen.
Židovská komunita uctívá památku českých a moravských Židů, vězňů tzv. rodinného tábora, každoročně v pražské Pinkasově synagoze 8. března.
Prvním pěti tisícům vězňů, kteří dorazili do Osvětimi z terezínského ghetta ve dvou transportech (v září a v prosinci 1943), se dostalo na tamní poměry nezvyklého přijetí: neprocházeli selekcí, nebyly jim oholeny hlavy, rodiny se nemusely rozdělit. Vězni putovali do sekce BIIb nazývané Familienlager, tedy rodinný tábor.
V něm ovšem nepanovaly lepší podmínky než v jiných sekcích, vězňové živořili na úzkém zabláceném pruhu obklopeném elektrickým plotem, trpěli hladem, zimou a špatnými hygienickými podmínkami. Nicméně děti směly přes den pobývat v dětském bloku, kde se pod vedením charismatického vychovatele Fredyho Hirsche věnovaly improvizované výuce a hrám.
Zvláštní zacházení?
Nebývalá „privilegia“, jichž se vězňům rodinného tábora dostalo, byla pro členy osvětimského odbojového hnutí záhadou. Po nějaké době se jim podařilo zjistit, že vězňové rodinného tábora mají v dokumentech uvedenou zkratku „SB“ a šestiměsíční karanténu. „SB“, tedy „Sonderbehandlung“, česky „zvláštní zacházení“, znamenalo v nacistickém žargonu krycí označení pro popravu bez rozsudku, v Osvětimi zpravidla smrt v plynových komorách. Oněch šest měsíců odkladu dosud nikdo nedovedl uspokojivě vysvětlit.
V prosinci 1943 přijel do rodinného tábora další terezínský transport, tentokrát národnostně smíšený. Byl v něm i patnáctiletý Toman Brod, pro kterého představovaly poměry v Osvětimi oproti Terezínu šok:
„Tábor představoval tak 150 krát 600 metrů oploceného blátivého prostoru. Suroví esesmani a kápové… Netopilo se, jako hygienické zařízení jen společné latríny a umývárny, kde trochu tekla ledová voda, a samozřejmě hrozný hlad... Ráno nějaká černá voda, v poledne tři čtvrtě litru vodové polévky s červenou řepou nebo několika bramborami a večer kousek chleba s kolečkem salámu nebo margarínem.“
I přes strašlivé podmínky měl Toman Brod relativní štěstí, protože se po několika týdnech dostal do dětského bloku, který na vedení tábora dokázal vydobýt Fredy Hirsch: „Člověk den netrávil v mrazu a vystaven násilí esesmanů a kápů. Jídla víc nebylo, ale prostředí bylo přeci jen snesitelnější. Děti ani nechodily na apely ven, ale byly sčítány na bloku.“
Členové osvětimské odbojové organizace vězně varovali před jejich hrozícím zavražděním a vyzývali je k povstání. Na jeho přípravy v rodinném táboře vzpomínala Ruth Bondyová, která přijela také v prosincovém transportu:
„Bylo založeno podzemí, hlavní slovo měli komunisté, měli nejlepší spojení ven. Já jsem dostala láhev s petrolejem. Jiný měl sirky. Kdyby k něčemu došlo, měli jsme zapálit dřevěné bloky. Bylo jasné, že bychom se tím nezachránili.“
„Neměli jsme sice pruhované obleky, ale vypadali jsme jako strašidla. Většina neměla boty, jen dřeváky. Bez dokumentů by nás brzy chytli. Spíš to bylo připravované z pocitu bezmoci.“
Místo pracovního tábora smrt
Přesně po šesti měsících pobytu bylo všem vězňům ze zářijového transportu oznámeno, že budou přemístěni do „pracovního tábora Heydebreck“. Předtím měli poslat z Terezína korespondenční lístky s uvedením pozdějšího data.
Toto opatření souviselo s návštěvou komise Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně, před níž měli terezínští vězňové získat falešnou představu, že jejich rodiče, děti či sourozenci jsou v Osvětimi v pořádku.
„Němci nechtěli vzbudit žádnou paniku, tak jim řekli, že pojedou do jiného tábora na práci, a že dokonce mohou napsat lístky známým a příbuzným. Musejí ale napsat datum 25. března, protože poštu nelze rychle doručit. To byla ovšem velká lest. Dali jim i balíčky s potravinami kvůli tomu, že je čeká dlouhá cesta,“ popsal Toman Brod.
Poté vězně nákladní auta odvezla místo do pracovního tábora do osvětimských plynových komor, kde bylo 3792 mužů, žen a dětí v noci z 8. na 9. března 1944 bez selekce zavražděno. Podle několika svědectví zpívali před smrtí v osvětimských plynových komorách jako poselství vzdoru československou hymnu, hatikvu (židovskou hymnu) a Internacionálu.
Zánik tábora po selekci
V květnu 1944 dorazili do BIIb další vězňové z Terezína, opět byli různých národností. V červnu dobíhal čas půlroční karantény prosincovému transportu, v té době nacistický režim však už potřeboval každého práceschopného člověka, a proto proběhla selekce vězňů obou transportů, při níž nacisté vybrali přes tři tisíce mladých lidí na práci. Ruth Bondyová odjela do Německa odklízet trosky po spojeneckých náletech.
Děti a dospívající mladší 16 let neměli naději zavraždění uniknout. Toman Brod, kterému bylo v době selekce patnáct let, prošel díky šťastné náhodě:
„Nastal 6. červenec a to byl čtvrtek. Byl hezký, slunečný den a do tábora přišel dr. Josef Mengele. Byl to tzv. táborový lékař. Byl to velmi hezký urostlý člověk. Vždycky chodil v elegantní uniformě s bílými rukavičkami. Nikdo by neřekl, že je to masový vrah. Choval se slušně: hladil děti po vláskách, ptal se jich, jestli mají dost jídla nebo zda jsou spokojené s vychovateli. Je rozšířena taková legenda, že jeden chlapec sebral odvahu a přistoupil k Mengelemu:“
„‚Herr Lagerartzt, jsme tady skupina chlapců, kterým ještě není šestnáct, ale jsme silní a zdraví a jsme ochotni pracovat. Dejte nám šanci.‘“
Mengele byl zřejmě v dobrém rozmaru, chlapce nezastřelil a uspořádal selekci mezi skupinou chlapců v již prázdném dětském bloku.
„Každý z nás se snažil vypadat mužně, silně a zdravě. Já jsem v té době ještě nebyl zbídačený, i když se na mně měsíce hladu taky podepsaly. Ale ještě jsem si říkal, že mám šanci. Všichni chlapci pochodovali před Mengelem nazí, v jedné ruce boty, v druhé šaty, a on ukazoval tam, nebo onam. Mně skutečně tento milý pan doktor Mengele zachránil život, protože řekl, že jsem práceschopný. Asi 90 chlapců vybral...“
Šest až sedm tisíc vězňů rodinného tábora různých národností, kteří neprošli selekcí, nacisté zplynovali během dvou nocí mezi 10. a 12. červencem. Byli mezi nimi i rodiče Anny Hyndrákové, která narozdíl od nich putovala na druhou stranu rampy.
„Maminka selekcí neprošla, bylo jí padesát let a tatínek řekl, že maminku nenechá samotnou. Zůstali tam oba. Nejhorší bylo, že jsme viděly do našeho bývalého tábora a věděly jsme, že tam jsou naši. A oni viděli nás. Jednoho dne byl ten tábor prázdný. Komíny kouřily a tábor byl prázdný. Od té doby skoro nikdy nebrečím,“ vzpomínala pro Paměť národa.
Ze 17 500 vězňů rodinného tábora přežilo pouhých 1294.