Před 65 lety 10. března 1959 vypuklo ve Lhase ozbrojené povstání, které čínští okupanti potlačili. Desítky tisíc Tibeťanů padly, další odešly do exilu. Tam se Tändzin Cöndü narodil. V roce 2008 organizoval návrat Tibeťanů do vlasti. Pěším pochodem přes Indii…
Narodil se v uprchlickém táboře, datum narození nezná. Žije v Indii, indické občanství ale nemá. Vyrůstal na pohádkách a písních opěvujících Tibet, zemi původu svých předků. Celý život se tam pokouší vrátit. V mládí přešel pěšky Himaláje, jenom aby potom strávil tři měsíce v čínských věznicích. V roce 2008 zorganizoval masový pochod tibetských utečenců do vlasti, který ale narazil na nepochopení indických úřadů. Svůj život zasvětil boji za obnovení svobody a nezávislosti tibetského národa. Celkem šestnáctkrát byl proto vězněn, pobyty ve vězení ale chápe jako příležitost k duchovnímu růstu. Tändzin Cöndü – tibetský exilový básník a politický aktivista.
POROD VE STANOVÉM TÁBOŘE
Tändzinův otec byl vážený člověk, praktikující buddhista a tantrik zvaný Yama Lama. Po čínské invazi do země v letech 1949/50 se podílel na ozbrojeném odporu proti agresorům. Ozbrojené povstání v březnu 1959 ale trvalo jen několik dní. Po jeho krachu otec stejně jako dalajláma utekl do Indie. Tam se příležitostně živil jako dělník při stavbě silnic jako mnoho tibetských uprchlíků. Zemřel, když bylo Tändzinovi dva a půl roku.
On sám přišel na svět ve stanovém táboře v údolí Lahore v indickém státě Himáčalpradéš. Podle tvrzení své starší sestry se narodil v roce 1973, ověřit to ale nelze, matriční záznamy se žádné nepořizovaly. Kvůli pozdější registraci do školy a na úřadech mu byla postupně přidělena tři rozdílná oficiální data narození, všechna smyšlená. Po smrti otce rodina získala útočiště v jihoindickém státě Karnataka. V místním táboře Kollegal žil Tändzin do svých osmi let.
JEDNOU SE VRÁTÍME DO NAŠÍ ZEMĚ…
Na tábor vzpomíná jako na místo bezstarostného dětství a poutavých příběhů své babičky. „Vyprávěla o zasněžených vrcholcích, o jacích, pastvinách a životě kočovníků. O zemi Tibet, kterou jsme museli opustit.“
„Říkala, že jsme v Indii dočasně a že se jednoho dne vrátíme. Až odejdou Číňané, kteří naši zemi okupují. Formovala mě myšlenka, že jednou budeme zpátky v té zemi babiččiných vzpomínek.“
V osmi letech Tändzina poslali na tibetskou internátní školu Patlikul poblíž Dharamsaly. A právě tam se na prahu dospělosti rozhodl hledat smysl života v tibetském osvobozeneckém hnutí. Měl literární vlohy, chtěl být spisovatelem, a studoval proto anglický jazyk a literaturu na univerzitě v Madrásu. Studia ho naplňovala, psaní mu také šlo odruky, přesto ale již na univerzitě objevil novou vášeň – politický aktivismus. Vadilo mu, že si lidé na okupaci Tibetu Čínou už zvykli, že se s ní smířili. I to, že se v Indii a na Západě stále o Tibetu tak málo mluví a ví. Již jako student proto spolu s kamarády organizoval happeningy, demonstrace, festivaly a výstavy. To mu ale nestačilo. Ještě během studia se rozhodl, že spisovatelství zcela opustí a místo toho se přestěhuje do Tibetu.
PŘECHOD PŘES HIMALÁJE
Tänzin začal podrobně studovat geografickou a politickou situaci v himalájském regionu Ladakh, kde je hranice s Tibetem málo hlídaná. Roku 1996 se tam přestěhoval, živil se jako učitel angličtiny a po celý rok pečlivě rozšiřoval své znalosti o horách a hranici. V březnu roku 1997 se konečně vydal na cestu přes vybraný průsmyk, v batohu měl rádio, fotoaparát, čokoládu a instantní polévky Maggi. Jeho romantický a naivní nápad ho málem stál život. V nadmořských výškách přes čtyři tisíce metrů se pohyboval pět dní, do svého vysněného Tibetu dorazil vyčerpaný a dehydratovaný.
„Ztratil jsem se v horách čtyři tisíce metrů nad mořem. Chladná pustina, kde panují během dne žhnoucí vedra a v noci mrazivá zima. Celá řeka Indus byla zamrzlá, vinula se jako obrovský had. Byl březen roku 1997. Pátého dne mě zatkli. Udělal to Tibeťan, kočovník, který spolupracoval s čínskou bezpečností. Chytil mě za límec a řekl:“
„‚Ty tuláku! Proč jsi sem přišel? Kdo tě poslal? Máš u sebe nějaké zbraně?‘“
Tibetský nomád sice dovedl Tändzina k místu, kde napájel zvěř, a zachránil ho tak před smrtí žízní, zároveň ho ale také vydal čínským úřadům. V noci si pro něj přišli do vesnice policisté a zatkli ho.
VĚZEŇ VE LHASE
„Zavázali mi oči, vyslýchali mě. Nakonec mě zavřeli do okresního vězení v Naghri. Byl jsem v téhle věznici asi dvanáct dní, během nichž mě hodně bili. Bylo mi dvaadvacet, neměl jsem vůbec žádnou zkušenost, nikdy předtím jsem ve vězení nebyl. A nakonec oznámili, že mě chtějí vidět nadřízení důstojníci ve Lhase. 12. března 1997 mě naložili do auta, zavázali mi oči a odvezli mě. Lhasa je odtamtud hodně daleko, asi 1700 km. A nevede tam žádná zpevněná silnice, jen cesta. Trvalo nám tři dny, než jsme do Lhasy dojeli. Tam jsem byl ve vězení asi další dva a půl měsíce.“
Jak se později dozvěděl, na základě mezistátní dohody s Indií Číňané nesmí zadržovat indické občany zajištěné na hranicích déle než tři měsíce. Fakt, že se v jeho případě Číňané tohoto ujednání drželi, Tändzin ale považuje za zázrak. Byl vyslýchán, nucen klekat si na zem s rukama za zády, u hlavy mu často drželi nabitou pistoli. Hlavně se ho ptali, kdo byli jeho komplici a kdo ho poslal, jaký má úkol. Dokola opakoval, že přišel sám o své vůli, nechtěli tomu ale věřit. Byl držen v izolaci, nedostal obhájce.
Přežít mu pomáhaly modlitby, mantry a písně. Uvědomoval si ale také, že domácím čínským vězňům se vede o poznání hůř než jemu, který přišel z Indie. Ve vazební věznici bylo asi šedesát vězňů, někteří tam byli drženi více než rok.
Tři měsíce se Tändzin nemohl pořádně umýt, pouze obličej. Dostal kartáček bez zubní pasty, jako toaleta mu sloužil kýbl na chodbě. Po třech měsících ho ozbrojenci odvezli a vypustili na pěší cestu zpátky přes hranici v Ladakhu. V Indii se šel sám udat úřadům, v tamní věznici strávil ještě další měsíc, během kterého se prověřovalo, jestli není špión.
POCHOD NA TIBET
V Indii Tändzin pokračoval ve studiu literatury a psal. Opakovaně žádal na čínské ambasádě o možnost vystěhovat se legálně do Tibetu, bez odezvy. Od roku 2002 nosí na čele červenou čelenku, kterou slíbil, že nesundá, dokud nebude země jeho předků svobodná. Chce k tomu přispět prostřednictvím kampaní. V roce 2002 například vylezl při návštěvě čínského premiéra v Bombaji na střechu hotelu, kde delegace bydlela. Vyvěsil tam tibetskou vlajku a házel dolů letáky.
Hlavním cílem jeho snah ale bylo a je podnítit hromadný návrat Tibeťanů z Indie do jejich vlasti. Vedl za tím účelem řadu zdlouhavých jednání, v jednu chvíli za svým nápadem sjednotil skoro celou exilovou tibetskou opozici.
Bylo to v roce 2008 v roce pořádání olympijských her v Pekingu, kdy se mu podařilo zorganizovat hromadný „pochod na Tibet“. Z Dharamsaly vyšla stovka Tibeťanů pěšky směrem na Dillí, Tändzin Cöndü v jejich v čele. Po cestě se měli přidávat další účastníci, což se ale v očekávané masové míře nedělo. Tändzin dnes přiznává, že celou akci nedostatečně domluvil s ostatními aktéry, z nichž mnozí považovali pochod za pouhou symbolickou demonstraci, nikoli za trvalý návrat do vlasti.
Poblíž indicko-tibetské hranice se pod Tändzinovým vedením sešly asi čtyři stovky pochodujících. Šly zvěsti, že v samotném Tibetu paralelně propukly masové protesty a nepokoje nejsilnější od padesátých let. K propojení domácího odboje s indickou diasporou, o kterém Tändzin snil, ale nedošlo. Pochodující došli jen k hraničnímu přechodu Darčulá, kde už jich bylo jen sedmdesát pět. Indové je od hranic vrátili, snahy projít přes jiné přechody také selhaly a nakonec byl Tändzin Cöndü opět zatčen. Dnes lituje, že se masový návrat nepodařilo zrealizovat, doufá ale, že přispěl k národnímu uvědomění Tibeťanů a upoutal k zemi mezinárodní pozornost. Stejně jako to udělaly souběžné násilně potlačené protesty, které chtěli pochodující podpořit.
BOJOVNÍK ZA SVOBODU NESMÍ BÝT NEGATIVNÍ
Tändzin Cöndü ani po roce 2008 neustal v politickém aktivizmu, v roce 2014 například strávil noc v Ghándhího ašrámu v Ahmadabádu, kam se vplížil před návštěvou současného vůdce komunistické Číny Si Ťin-pchinga. Nad ránem ho ale objevila uklízečka a z akce sešlo. Tändzin Cöndü se při svých happeninzích cíleně zaměřuje na pozornost médií, daří se mu tak sdělovat světu, co považuje za důležité. Na druhou stranu ale také čelí zatýkání a soudům, do vězení šel zatím celkem šestnáctkrát.
„Pobyt ve vězení je pro mě, když se na to tak dívám, příležitostí k duchovnímu růstu. Vězení tě uskromní, vězení tě naučí nově chápat, co je svoboda.“
„Ta pokora, které se ve vězení naučíš, tě ve skutečnosti osvobodí od tvého ega, od vnímání toho, co bylo pod tvoji úroveň, co bylo nečisté, co bylo nežádoucí – jako třeba spát na podlaze a používat boty jako polštář, košili jako přikrývku, kapesník jako ručník a vlastní prst jako kartáček na zuby. Když se ti to povede, tak potom z vězení vyjdeš s pocitem, že jsi o mnoho svobodnější. Když ale věříš, že vězení tě svobody zbavuje, tak trpíš a vyjdeš ven plný negativity. Jako bojovník za svobodu ovšem nemáš na negativitu nárok, protože jinak dlouho nevydržíš.“
Tändzin Cöndü žije v Dharamsale velice skromně ve sdíleném bytě.. Má jen dvě košile a dvoje kalhoty, nemá a neplánuje rodinu, jediným soustavným zdrojem jeho příjmů je prodej knih, které sám napsal a vydal. Skromnost a smysluplnost podle něj patří k buddhistické cestě životem. Je rozhodnut v boji za svobodu pokračovat i nadále, podobně jako Václav Havel nachází v tomto boji smysl života.
Ve svém literárním díle se chce Tändzin Cöndü více zaměřit na zpracovávání skutečně prožitých příběhů tibetských pamětníků, proto se mu líbí i práce Post Bellum. Věrný nadále ale je i poezii, ta se totiž „dotýká srdce a mění mysl“. Na kameru nám při rozhovoru přednesl svoji báseň Horizonty života s refrénem, který vyjadřuje jeho nejniternější touhu:
To come home again – vrátit se znovu domů.