Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromíra Buřtová (* 1941)

• narodila se 12. října 1941 v Bystrci u Brna

• v roce 1946 se rodina pamětnice odstěhovala do Albrechtic na Mostecku

• od roku 1960 pracovala ve Stalinových chemických závodech v Záluží u Litvínova

• v roce 1969 nesouhlasila s invazí vojsk do Československa, od té doby nesměla pobírat v zaměstnání prémie

• v roce 1972 opustila Albrechtice a se svým manželem se přestěhovala do Horního Jiřetína

• v roce 1976 začala pracovat v Báňských stavbách

• v roce 2025 žila v Horním Jiřetíně

Jaromíra Buřtová vyrůstala od roku 1946 v Albrechticích na Mostecku. Vzpomíná na obec, která zanikla kvůli těžbě uhlí, i na zámek Jezeří, který se nachází nad ní. Až do počátku 50. let tam panoval kulturní život.

Po dokončení gymnázia studovala nástavbu na stavební průmyslovce v Kadani. V roce 1960 začala pracovat ve Stalinových chemických závodech v Litvínově Záluží. Při prověrkách v roce 1969 uvedla, že ji Sověti invazí vojsk zklamali, za což se jí komunisté mstili. Zmrazili jí mzdu, nesměla pobírat prémie a neustále procházela hodnocením nadřízených. 

Albrechtice byly rájem pro děti, sáňkovali jsme a bruslili

Jaromíra Buřtová, rozená Rydvanová, přišla na svět 12. října 1941 v Bystrci u Brna. Měla o rok starší sestru Věru a mladšího bratra Rudolfa. Otec Rudolf Rydvan pracoval v brněnském Penzijním úřadu, matka Božena byla v domácnosti. V roce 1946 se rodina přestěhovala z Moravy do Albrechtic na Mostecku, kde přebývala babička ze strany otce. Podle pamětnice žilo v té době v Albrechticích stále dost nevystěhovaných německých rodin. Babička tam byla za války údajně jediná Češka. 

Podle Jaromíry Buřtové byly Albrechtice ideálním místem pro děti. „Nastěhovali jsme se do bytového domu, kde byl dole obchod, kde tatínek prodával. Byl to Konzum a všechno se prodávalo na potravinové lístky, které my jsme pak doma museli lepit,“ vzpomíná pamětnice. Vypráví také, že když si do Albrechtic pro spolužačku nepřijel její otec – správce na zámku Jezeří – bryčkou, musely ji se sestrou na zámek doprovázet lesem. V té době jim bylo šest a sedm let. V Albrechticích byl rybník, kterému říkali Lapuník, kde děti pluly na neckách. 

Zámek Jezeří ožíval kulturou až do počátku padesátých let 

Zámek Jezeří stojí na úpatí Krušných hor na Mostecku. Až do 70. let se pod ním rozprostíraly obce Albrechtice a Dřínov. Jaromíra Buřtová na zámek často chodívala. „Na Jezeří byl Parkhotel. Veškerá dětská vystoupení, plesy, kultura se odehrávaly právě tam. Měl uvnitř sál, restauraci. A venku taneční parket a takový altán, kam se v zimě schovával nábytek. To bylo krásné... My jsme dokonce z Albrechtic chodili na Jezeří cvičit,“ vzpomíná pamětnice, která tam nacvičovala na první poválečný všesokolský slet. Do Prahy se ale nedostala.   

V blízkosti Jezeří se rozkládal i zámecký park. „Tam byla hřiště, vysypané cesty, nádherné stromy a keře. Zahradník, když jsme mu chodili po trávě, tak po nás házel, co měl po ruce, aby nás zahnal zpátky na hřiště. Byly tam v parku dva rybníky, kam jsme chodili bruslit. Krásné dětství jsme měli,“ konstatuje Jaromíra Buřtová. Život na Jezeří ustal po sesuvech půdy, které zapříčinila rozsáhlá důlní činnost. Sesuvy způsobily na počátku 50. let hluboké praskliny na příjezdových cestách. 

Matka musela do práce, otec začal se studiem průmyslovky

V roce 1951 se otec rozhodl nastoupit na denní studium hornické průmyslovky v Duchcově. Matka nastoupila do práce, nejprve do lesnického podniku, později na šachtu. „Dělala na směny. Hrozně se nadřela. Dělala takzvaně na pyritu. Vybagrovala se zemina, lžíce bagru to rozhodila a ženy vybíraly do kýble pyrit. Nebyla to jednoduchá práce. Pak dělala i na železničním provozu šachty. Měli jsme se špatně,“ konstatuje pamětnice. 

Po dokončení studia hornické průmyslovky nastoupil otec pamětnice na šachtu, kde pracoval jako dispečer až do penze. 

Na umístěnku jsem šla do Stalinových závodů

Jaromíra Rydvanová ukončila tříleté studium gymnázia v roce 1958. Se svou sestrou Věrou pak společně začaly studovat nástavbu Stavební průmyslové školy v Kadani. Dokončily ji v roce 1960. Ve stejném roce si pamětnice vzala za muže o šest let staršího Miroslava Buřta, který pracoval jako technik v lesním závodě. „Osm let chodil pěšky z Albrechtic do Horního Jiřetína lesem, v zimě na lyžích. Z Jiřetína pak chodil pěšky na Mníšek vyznačovat těžbu a pak ještě zpátky do Jiřetína a Albrechtic. Denně nachodil hodně kilometrů,“ říká pamětnice. 

Na umístěnku se Jaromíra Rydvanová dostala do Stalinových chemických závodů v Litvínově Záluží. Nastoupila tam do stavební údržby. „Líbilo se mi to, ráda jsem kreslila, chodili jsme na stavbu. Skoro nikde nebylo sociální zařízení, šatny… Museli jsme si to změřit, nakreslit,“ popisuje svou práci v litvínovské chemičce. V roce 1961 se manželům Buřtovým narodil syn Miroslav a o tři roky později syn Vladimír. Rodina žila s rodiči v Albrechticích. 

Invaze v srpnu 1968 nás zastihla na Moravě

Invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 zažila pamětnice na Moravě u příbuzných poblíž Znojma. „Myslím, že ten večer dávali v televizi film Chrám Matky Boží v Paříži a nad námi stále létala letadla,“ popisuje. Ráno chtěla jet rodina na výlet na Bítov. „Teta dělala řízky na cestu a měla puštěné rádio. Z něj jsme se dozvěděli o vpádu vojsk do Československa. Pro otce to byla rána. Vychovával mě v tom, že Rusové jsou bratři. Matka byla také ve straně, ale chodila zároveň do kostela,“ líčí pamětnice. „Chtěli jsme se vydat na cestu domů, ale potřebovali jsme někoho, kdo nám prodá benzín. Nejhorší pohled byl v Jihlavě. Tehdy nebyla dálnice, ale takové návrší nad Jihlavou, tam byly tanky namířené na Jihlavu. (…) Pak v Mělníku jsme se zamotali. Ti kluci z toho Ruska, mladí kluci, bylo vidět, že měli hlad a žízeň – nikdo jim nic nedal. A tady v Jiřetíně přímo ten jeden tank rozboural část baráku. Asi mu selhaly brzdy nebo co já vím, urazil roh baráku u Mauleů,“ vzpomíná Jaromíra Buřtová. 

Byla jsem na černé listině, nesouhlasila jsem s vpádem vojsk

V roce 1969 přišly takzvané prověrky. Lidé museli na pracovištích podepsat souhlas s vpádem vojsk ze srpna 1968. Pamětnice v zaměstnání zopakovala, že to pro ni znamenalo šok, protože byla vedena v tom, že Sověti jsou bratři. A že invaze ukázala, že tomu tak není. I když Jaromíra Buřtová nikdy nebyla členkou komunistické strany, dostala se rázem na stejnou listinu jako ti, které ze strany vyhodili. Znamenalo to zákaz vyplácení odměn, neustálé hodnocení nadřízenými a zastavení růstu mzdy. 

V té době potřebovala nemocnice v Mostě postavit odpočinkovou místnost pro lékaře chirurgie. Požádala proto Stalinovy závody o pomoc s výstavbou. Chemička ale odpověděla, že nemá volné kapacity. „My potrestaní jsme řekli, že to uděláme. Ti komunisté na ‚Staliňáku‘, to byl tedy výkvět! Ti nás kontrolovali, jestli jsme neodešli o minutu dříve. Měla jsem dvě malé děti, maminka mi je hlídala. A každý den z práce jsme jezdili rovnou do nemocnice stavět. Primář Krtička nám za to dával do výlevek, které ucpal hadry, pivo a nechal ho chladit tekoucí vodou. Ale nadřeli jsme se strašně,“ konstatuje.

V roce 1972 se pamětnice s rodinou odstěhovala z Albrechtic do Horního Jiřetína, kde Miroslav Buřt dostal od Lesního závodu rodinný domek, ve kterém měl i svou kancelář. Do domu v Albrechticích se k rodičům pamětnice nastěhovala její sestra s rodinou, která do té doby žila v Litvínově. 

Po výbuchu chemičky v roce 1974 jsem zrušila část dovolené

Večer 19. července 1974 vybuchla výrobna syntetického lihu v chemičce v Záluží u Litvínova. Zemřelo při tom 17 lidí, zraněných bylo přes stovku. Pamětnice se o výbuchu dozvěděla až druhý den, kdy měla odjet na dovolenou. „Ránu jsme zaregistrovali, ale že hořelo a další věci, to jsme nevěděli. Druhý den jsem musela do práce a spolu s jedním kolegou jsme měli kreslit budovy, kde byli ti mrtví. Byla jsem tam od rána do večera. Nakonec mi povolili na dovolenou odjet, ale po týdnu jsme se vrátili,“ líčí Jaromíra Buřtová.

Výpověď jsem měla v šuplíku dlouho

Po návratu z dovolené pamětnice trávila v práci každý den od pěti od rána do sedmé do večera. „Dostala jsem ošklivou angínu, vozili mi práci domů. A pak – komunisté rozdávali odměny finanční i věcné – nám nedali ani hodinky, absolutně nic. Řekla jsem si, že sepíšu výpověď. Dlouho jsem ji měla v šuplíku. Poslední kapkou ale bylo, že mi měli dát vyšší platovou třídu. Kvůli tomu mě stále nadřízení hodnotili a říkali, že jsem se v podniku zachránila díky dobře odvedené práci,“ vzpomíná Jaromíra Buřtová. 

Pamětnice se rozhodla výpověď podat poté, co vyšší platovou třídu nakonec dostal pracovník, který byl v podniku krátce, dálkově studoval a byl komunistou. „Já tu práci celou dobu měla ráda a myslím, že jsem ji dělala opravdu dobře. Tak jsem se rozhodla, že odejdu. Samozřejmě mi dali výpovědní lhůtu osm měsíců. Podala jsem výpověď v únoru a pustili mě v říjnu,“ líčí pamětnice. 

Roznášela jsem petice proti bourání Horního Jiřetína 

V roce 1976 začala Jaromíra Buřtová pracovat v podniku Báňské stavby. Zaměstnaná tam byla do roku 1992. Pak nastoupila ve stavební firmě svého syna Vladimíra Buřta. Do penze odešla v roce 1997. Horní Jiřetín byl v té době ohrožený těžbou uhlí. Plány těžařů počítaly se zbouráním velké části obce. Podobnou situaci zažila v Albrechticích, které stát kvůli uhlí nechal zbourat na počátku 80. let. „Tohle je pro lidi hrůza, protože se rozdělí. Někteří se dají na stranu šachty, jiní proti ní. I rodiny to rozhádalo,“ vzpomíná pamětnice. 

Na konci 90. let si prožívala to samé v Horním Jiřetíně. „To se taky rozdělil Jiřetín – na bourače a na nepříznivce bourání. Také jsem chodila s peticemi. Když mi někdo řekl, že to nepodepíše, protože dělá na šachtě, že by ho vyhodili, tak jsem to chápala. Ale nechápala jsem ty, kterým šlo jen o prachy. Řekla bych, že jich byla čtvrtina,“ konstatuje pamětnice. Vláda navrhla platnost územních limitů těžby uhlí už v roce 1991. Až v roce 2015 ale záměr potvrdila. Tím se definitivně těžba Hornímu Jiřetínu vyhnula.   

Pomáhala jsem řešit domy bez stavebního povolení

V 90. letech a na přelomu tisíciletí Jaromíra Buřtová pomáhala vedení Horního Jiřetína s legalizací přestaveb, které vznikaly v minulosti, například v rámci takzvaných Akcí Z. „Tehdy se stavělo živelně, nikdo se nezdržoval s průzkumy statiky ani stavebním povolením nebo kolaudací,“ vysvětluje pamětnice. Například škola v Horním Jiřetíně měla přístavbu, která už od pohledu nebyla v pořádku. 

Dvoupatrová přístavba školy se uskutečnila bez povolení. Průhyb stropu byl šest centimetrů. Při její stavbě se totiž využívaly trámy z demolovaných domů v nedalekých Ervěnicích. „Tam se braly trámy, které měly výřezy v místech, kde oslabily trám nejvíc. Takové trámy se tam použily,“ vysvětluje pamětnice. Mnoho let do přístavby docházely desítky dětí. Bylo jen otázkou času, kdy dojde k tragédii. Radnice pak nechala budovu zajistit a opravit. Podobných staveb bylo podle Jaromíry Buřtové v Horním Jiřetíně několik desítek. 

Jaromíra Buřtová se celý život držela hesla, že by každý měl dělat to, co je jeho povinnost, a vždy ještě něco navíc. V době natáčení, v listopadu 2025, žila s manželem v domku v Horním Jiřetíně.