Josefina Ganzarain Gómez

„Zpočátku byl Vicente v La Cabaña, v Galera 8, a návštěvy byly každých patnáct dní – ne každý pátek. Vicente se ale dozvěděl, že když bude dobrovolně zametat jídelnu s ostatními vězni, získá nárok na další návštěvu navíc. To znamenalo, že jsem každý pátek nasedla na loďku v Muelle de Luz, vystoupila v Casablance, vyšla ten svah nad Havanskou zátokou a došla až do věznice, kde jsem Vicenteho každý pátek viděla. Po celou tu dobu byl v La Cabaña bez obžaloby. Nakonec ho ale obžalovali. Právník mi slíbil, že k obžalobě nedojde – to je pro mě velmi trpká vzpomínka. Přišlo i ujištění: ‚Nebojte se, soud nebude.‘ A 3. listopadu 1961 mi tentýž právník řekl: ‚Budu ten, kdo bude vašeho manžela u soudu hájit.‘ Dne 10. listopadu – to už jsem byla těsně před porodem – Vicente přišel k soudu a zjistil, že tam žádný právník není. Nikdo nepřišel, aby ho obhajoval. Vicente na mě kývl, jako by říkal: ‚Neboj se, ubráním se sám,‘ a skutečně se hájil sám. Obhájce neměl. O pár dní později – obžaloba padla 3. listopadu a 8. listopadu, na naše druhé výročí svatby, mu vynesli rozsudek – státní zástupce žádal patnáct let, ale trest mu snížili na tři roky. Zůstal v La Cabaña až do 18. listopadu 1961, kdy ho převezli v tzv. „cordilleře“ – tedy v řetězech – na Isla de Pinos. Tím se vše změnilo. La Cabaña pro mě v každodenním režimu přestala existovat a musela jsem řešit, jak se dostat za ním až na ostrov. O převozu mi přišla zpráva 18. listopadu. Volala jsem na ministerstvo vnitra – domnívala jsem se, že je to ta správná instituce – a požádala o výjimku: zvláštní návštěvu, aby Vicente mohl dceru vidět ještě před porodem. Odmítli mě. Řekli, ať vyčkám na přidělenou oficiální návštěvu. Ta připadla na 28. dubna 1962. Vicente tedy poznal Anabel, když jí byly čtyři měsíce.“

„Každodenní život byl těžký, ale vždy jsme si nějak poradili. Jídlo nám nikdy úplně nechybělo, i když už to nebylo jako dřív, kdy jsme měli všechno, co jsme chtěli. Museli jsme se spolehnout na přídělový systém, ale to pro mě nebylo tak důležité jako fakt, že přímo naproti našemu domu byl Výbor na obranu revoluce (CDR), který mě hlídal ve dne v noci. Ze začátku jsem to nesla velmi těžce. Pak jsem si ale řekla, že mi nezbývá než říct: ‚Tady jsem. Musím žít dál.‘ A i když mě sledovali celý den, někdy jsem je prostě přestala brát na vědomí. Samozřejmě to poznamenalo naše vztahy s příbuznými i přáteli. Mnozí, když se dozvěděli, že je Vicente ve vězení, k nám ze strachu přestali chodit – báli se, že by jim časté návštěvy mohly uškodit. Naštěstí rodina, která pro nás byla nejdůležitější, zůstala nablízku a oporou. To pro mě mělo obrovský význam. Navzdory všemu mám na tu dobu mnoho dobrých vzpomínek.“

„Ano, ano, ale také udělali inventář pro Vicenteho – představte si, dvojí inventář –, aby zjistili, jestli jsem mezitím něco neprodala. Platilo totiž zvláštní pravidlo: věci, které jste z bytu odnesli, jste museli nahradit. Jedna epizoda mě velmi zasáhla: den před odjezdem z Kuby jsem musela jít se svým telefonním přístrojem do telefonní společnosti a odevzdat ho. Tam mi znovu provedli inventuru, aby zkontrolovali, zda mám vše v pořádku. Všechno souhlasilo. Den před odletem jsem pak musela s připravenými zavazadly na letiště na povinnou kontrolu pro všechny, kdo měli letět následující den. Zavazadla si nechali až do odletu, ke mně se už nevrátila. Ještě jedna věc: když Vicente začal ve Španělsku pracovat a přijel tam, první, co udělal, bylo, že mi vystavil plnou moc. Kdyby mi mezitím povolili odjezd, měla jsem mít jeho zmocnění, abych mohla vycestovat i s dcerami. Bylo to kvůli Anabel, Cecilii a případnému třetímu dítěti, protože María Eugenia se ještě nenarodila. Co se stalo? María Eugenia se narodila a ta první plná moc mi byla k ničemu – „případné třetí dítě“ muselo mít v dokumentu uvedené jméno. Vicente mi tedy musel vystavit novou plnou moc přímo na Anabel (Ana Isabel), Cecilii a Marii Eugenii. To „třetí možné dítě“ se tedy opravdu narodilo a jmenuje se María Eugenia. Když jsem na letišti odevzdala zavazadla a předložila plnou moc – ‚tady ji máte‘ –, skutečně si ji přečetli a bylo to v pořádku. To vše se dělo třicátého; jednatřicátého letadlo odlétalo kolem 11. nebo 12. hodiny. Na letišti jsem musela být se třemi holčičkami už kolem třetí čtvrté ráno. Vypadalo to, že už konečně odlétáme. Neposlali mě s Iberií, ale s Cubana de Aviación; let s Iberií trval osm hodin, s Cubana de Aviación sedmnáct. A když jsme se už téměř chystali opustit prostor, kterému říkali „akvárium“, protože byl celý ze skla, přišel milicionář nebo voják – už si přesně nevzpomínám – a zavelel: ‚Ti, které jmenuji, na tuto stranu, ti, které nejmenuji, na druhou.‘ Jmenovali mě, Anabel a Cecilii. Marijé nárok na sedadlo neměla, bylo jí čtrnáct měsíců, takže jsem za ni musela doplatit asi osminu ceny letenky. Anabel a Cecilii ale chtěli nechat na zemi, protože potřebovali uvolnit místa pro vládní delegaci, která letěla do Prahy v Československu přes Španělsko. Udělali to zcela svévolně. Anabel mělo být sedm a Cecilii tři roky. Nechávali je na letišti jen proto, aby uvolnili sedadla členům kubánské delegace. Byla jsem velmi rozrušená, ale během celého procesu jsem neztratila vnitřní klid – věděla jsem, co chci dělat se svým životem. A také jsem měla oporu a mnoho důvodů děkovat Bohu. Řekla jsem rozhodně: ‚Ne. Pokud nepoletí moje dcery, nepoletím ani já.‘ Jeden pán z Iberie, náš známý, mě uklidňoval: ‚Uklidněte se, možná to půjde zařídit.‘ Řekla jsem, že klidně zůstanu, že se vzdám dalšího místa, ale dcery za sebou nenechám. Nakonec manželský pár, který jsem znala a měl letět stejným letem, zůstal na zemi, a tak se uvolnila místa pro Anabel a Cecilii. Let trval osmnáct hodin – ani nevím přesně, kolik to bylo. Do Madridu jsem dorazila a první, co jsem řekla svému muži, když jsem držela Marijé v náručí, bylo: ‚Tady máš svou dceru.‘ A on ji konečně poznal, protože ji do té doby neviděl.“