Přesně před 77 lety osvobodila Rudá armáda asi nejtragičtější místo moderních dějin – tábor v blízkosti polského městečka Osvětim. Dnes si připomínáme památku 6 milionů obětí holocaustu, bylo mezi nimi i 78 tisíc Čechů a Moravanů.
Číslo na předloktí znamenalo utrpení, a nikdy nebylo šťastné... Toto je svědectví několika lidí, kteří přežili a kteří vytetovanou upomínku na hrozné utrpení pod rukávy nosili ještě desítky let po skončení 2. světové války.
Mnoho z nich už dnes není mezi námi a teď je na nás, abychom vyprávěli jejich příběhy. Obrovské utrpení lidí nesmí být nikdy zpochybňováno a nikdy se nesmí opakovat.
Holocaust
- více než 81 000 Židů bylo transportováno z českých zemí do ghett a koncentračních táborů
- přibližně 10 500 z nich se dožilo konce války
- 3792 převážně českých Židů, vězňů tzv. rodinného tábora, bylo usmrceno během jedné noci z 8. na 9. března 1944 v osvětimských plynových komorách
Hitler svou zvrácenou ideologií označil Židy za podřadnou lidskou rasu, která je příčinou všeho zla, a proto je třeba ji kompletně vyhladit. Dle nacistických norimberských zákonů stačil záznam v židovské matrice a z plnoprávných občanů se stali lidé určení k hromadnému zabíjení. Na území předválečného Československa se to týkalo více než čtvrt miliónu lidí. Židé z Čech a Moravy, kteří nestihli emigrovat nebo se uchýlit do ilegality, museli odjet do Terezína a dalších ghett a koncentračních táborů. Konce války se dožil přibližně každý osmý. Podobně tragický osud čekal i Židy ze Slovenska či Podkarpatské Rusi.
Osvobození koncentračního tábora v Osvětimi
Když 27. ledna 1945 vstoupili vojáci Rudé armády do největšího nacistického vyhlazovacího tábora, byli šokováni. O existenci tábora se dozvěděli jen pár dní před tím, než k Osvětimi dorazili. Tak otřesné obrazy lidského utrpení nečekali.
Vojáci 60. armády 1. ukrajinského frontu v táboře našli 7 000 vyhladovělých a nemocných vězňů, kteří nebyli schopni přesunu do jiných táborů a které nacisté nestihli zavraždit. Skutečnost, že tábor existuje, se dozvěděli po osvobození Krakova, tedy několik dní před tím, že k Osvětimi dorazili, uvedl polský historik Tomasz Stryjek s tím, že při osvobozování tábora Auschwitz zahynulo 230 sovětských vojáků.
Když do tábora kolem třetí hodiny odpoledne vstoupili, pohled na vězně vyhublé na kost je šokoval. Stejně jako rozlehlost komplexu tří oddělených táborů, které mohly pojmout až 125 tisíc vězňů.
Ačkoli nacisté začali tábor likvidovat už v létě 1944, všechny stopy o masovém vraždění nezahladili. Zničili archívy, vyhodili do povětří krematoria a čtyři z pěti plynových komor. Tu poslední pouhý den před příchodem Rudé armády.
„Němci utekli před Rusy tak rychle, že po nich zbylo ještě teplý kafe na stolech,“ popsal s nadsázkou Freddy Sobotka z pražského židovské rodiny. Příchodu sovětských vojáků se jako šestnáctiletý dožil, protože se při evakuaci všech práce schopných vězňů schoval pod patrové kavalce.
Nacisté z tábora mezi 17. a 21. lednem odvedli 60 000 vězňů, které potřebovali na otrockou práci pro Říši v táborech dále od fronty. Některé transportovali vlaky, většina vězňů však musela pochodovat stovky kilometrů v mrazivém počasí bez řádného oblečení a obuvi, jídla a odpočinku. Příslušníci SS během nich zastřelili každého, kdo už nemohl. Přesuny nepřežilo 15 000 vězňů, a proto dostaly název pochody smrti.
Hrůzné obrazy, které se příchozím vojákům naskytly, zachytil kameraman filmového štábu Rudé armády Alexander Voroncov. Vyhublé postavy dětí a dospělých ve vězeňském oblečení u plotů z ostnatého drátu, sklady plné osobních věcí 1,3 miliónů žen, mužů a dětí, kteří do Osvětimi přijeli – statisíce zavazadel, pánských obleků, ženských šatů či dětských botiček, brýlí, modlitebních šál, hrnků, tuny lidských vlasů připravených na zpracování.
„Myslím, že taková zvěrstva si vedení naší armády nepředstavovalo. Vzpomínky odtamtud mě provázely po celý život. Bylo to to nejstrašnější, co jsem viděl a nafilmoval během války,“ popsal Alexander Voroncov, jehož záběry z osvobození sloužily jako důkazy v poválečných procesech s nacistickými představiteli.
Nemohla jsem chodit, to mi zachránilo život
Evelína Merová, *1930„S blížícím se koncem po sobě Němci začali ničit stopy. Dávali nám injekce fenolu, aby nás zabili. Říkali, že je to očkování proti tyfu. Jak ale pospíchali a měli těch injekcí málo, na všechny se nedostalo. Těm, co přežili, se udělaly hnisavé krvavé rány. Pak přišel rozkaz, aby se zbylí seřadili a šli ke hřbitovu, že tam čekají nákladní auta, aby je odvezly na západ. Já nemohla chodit, a tak jsem zůstala ležet na cimře. Později se ukázalo, že cestou skoro všechny postříleli nebo jim rozbili hlavy pažbou.“
Dne 28. června 1942 povolali její rodinu do transportu mířícího do terezínského ghetta. V prosinci 1943 následoval transport do tzv. rodinného tábora BIIb v Osvětimi-Birkenau. Eva s maminkou prošly selekcí a skončily v lágrech v dnešním severním Polsku. Maminka zemřela, Evě hrozila amputace nohou, nakonec jejich lágr osvobodila Rudá armáda a Sověti nemocné odvezli do ruského vnitrozemí. Osiřelé čtrnáctileté dívky se ujal lékař Mojses Mer a osvojil si ji. Většinu svého dospělého života tak Eva prožila v sovětském Leningradě.
Nevyléčitelné trauma
Auschwitz zůstal noční můrou pro hrstku přeživších, pobyt v něm přežilo pouhých 200 tisíc vězňů.
„Líčit život v koncentračním táboře by asi bylo zbytečné, podstatné je asi jen to, že přežít tam mohli jen velmi silní jedinci. To trauma, které tam každý denně prožíval, se nedá vyléčit, ani zapomenout. Přežít Osvětim bylo peklo, to Dante nevymyslel, co se tam dělo,“ popsala slovenská Židovka Erika Bezdíčková, která byla jako třináctiletá dívka transportována před osvobozením Osvětimi do tábora Genshagen, kde musela pracovat v továrně na letecké motory.
Komplex tří oddělených táborů Auschwitz I, II a III., který nacisté vybudovali na okupovaném území na jihozápadě Polska u městečka Oświęcim, se stal místem, na kterém bylo zavražděno nejvíce lidí v historii – a největší hromadné vraždy československých občanů. Za jedinou noc z 8. na 9. března 1944 zahynulo v plynových komorách 3 792 českých a moravských Židů, vězňů tzv. rodinného tábora.
Centrem vyhlazování Židů z celé Evropy se stal tábor Auschwitz poté, co představitelé nacistického Německa v lednu 1942 schválili „konečné řešení židovského otázky“ na konferenci ve Wannsee, které předsedal Reinhard Heydrich. Továrna na smrt vznikla v táboře Auschwitz II, na místě, kde stávala vesnice Březinka (německy Birkenau). Právě v plynových komorách v Birkenau našla smrt většina lidí, kteří zahynuli v táboře Auschwitz.
Tábor se stal také místem zvrácených pokusů, které na vězních prováděli nacističtí lékaři, mezi nimiž neblaze proslul Josef Mengele svými pokusy na dvojčatech.
„Svět o Osvětimi věděl. Dva slovenští vězňové Wetzler a muž, který se později přejmenoval na Vrba, utekli z Osvětimi, sepsali zprávu a tam přesně popsali, že je to továrna na smrt a že žádají spojence, aby bombardovali plynové komory a krematoria, aby znemožnili tento průmyslový způsob likvidace životů. Můžu vás ujistit, že nikdo nic nebombardoval a že všechno fungovalo dál,“ uvedla Erika Bezdíčková, jejíž oba rodiče v Osvětimi zahynuli.
Dlouhá cesta domů
Po osvobození se Auschwitz změnil do konce války na polní nemocnici, ve které se zubožení vězni zotavovali z nemocí a také hladovění. Pečovatelky jim zvětšovaly porce jídla postupně, i přesto v prvních dnech po osvobození řada vězňů zemřela v důsledku přejedení.
Tehdy čtrnáctiletý Tomáš Radil, který v táboře zůstal jako práce neschopný, se rozhodl Auschwitz opustit hned po osvobození. Sám se vydal na cestu domů na jih Slovenska, do města Parkan (v roce 1948 přejmenované na Štúrovo).
„Nečekal jsem na nic. Šel jsem pěšky do Krakova. Pochodoval jsem poměrně rychle, poněvadž všechno jsem dělal jakoby sám. Začal jsem najednou kašlat, rozkašlal jsem se, a tím jsem zjistil, že proto jsem byl nemocný, že už ve mně hlodala plicní tuberkulóza. Sníh, bílý sníh a rudá krev. To je takový filmový obraz toho, jak jsem se dostal potom domů.“
Cesta mu trvala dva měsíce. V Parkanu pracoval v repatriačním centru pro navrátilce a setkal se s otcem, který se vrátil z koncentračního tábora v Dachau. Matka a velká část rodiny zahynula v Osvětimi.
Vystudoval v Praze lékařskou fakultu a šedesát let se věnoval profesi neurofyziologa, kromě své vědecké práce se věnoval i holocaustu. V roce 2009 vyšla jeho kniha Ve čtrnácti sám v Osvětimi.
Ten kouř, to jsou vaši příbuzní (Tomáš Radil, *1930 – †︎2021)
„Knihu jsem psal spíš jako příběh těch, kteří se nevrátili, a také jako součást historické paměti než jako autobiografii vlastní. To, že si životu nebezpečné zážitky udržujeme v dlouhodobé paměti, umožňuje, abychom byli připraveni, kdyby se něco podobného mělo opakovat. Je to evolučně-biologická zákonitost. Tuto informaci mohou převzít za určitých okolností i naši potomci,“ vysvětlil v roce 2014 pro Paměť národa.
Tragická statistika
Počty obětí vyhlazovacího tábora Auschwitz se různí, instituce zabývající se holocaustem se shodují na počtu 1,100,000 zavražděných žen, mužů, dětí:
- Židů (1,095,000 deportovaných, 960,000 zemřelo)
- Poláků (140,000- 150,000 deportovaných, až 75,000 zemřelo)
- Romů (23,000 deportovaných, 21,000 zemřelo)
- 15 000 válečných zajatců ze SSSR (všichni deportovaní zemřeli)
- Další národnosti (25,000 deportovaných, 10,000-15,000 zemřelo), nejpočetnější skupinou byli podle Státního muzea Auschwitz-Birkenau Češi (7,000-9,000)
