Na osvobození Osvětimi nikdy nezapomenu. Příběh Jiřího Fišera

/ /
Dvojčata Jiří a Josef Fischerovi (druhý a třetí zpředu) na fotografii, kterou pořídili Sověti při osvobození koncentračního tábora Auschwitz. Zdroj: Paměť národa
Dvojčata Jiří a Josef Fischerovi (druhý a třetí zpředu) na fotografii, kterou pořídili Sověti při osvobození koncentračního tábora Auschwitz. Zdroj: Paměť národa

„Bylo sněhu po kolena a my jsme s radostí vyběhli a přivítali vojáky,“ popsal 27. leden 1945 Jiří Fišer, poslední žijící dvojče z Československa, na kterém Josef Mengele prováděl pokusy.

Bylo mu čerstvých devět let a osvobození se dožil se svým bratrem Josefem po devíti měsících strávených v baráku č. 14, kde na nich osvětimský lékař Josef Mengele prováděl své pseudovýzkumy.

Jiří (vlevo) s bratrancem Josefem po válce. Zdroj: Paměť národa
Jiří (vlevo) s bratrancem Josefem po válce. Zdroj: Paměť národa

Mengele a většina Němců z Osvětimi uprchli několik dní před příchodem sovětských vojáků. S sebou vzali dvacet tisíc vězňů, v rozlehlém komplexu tří koncentračních táborů zůstala hrstka německých vojáků a asi osm tisíc vězňů neschopných evakuace a dětí.

Dva dny před příchodem Sovětů hnali Němci Jiřího a Josefa v trojstupech s dalšími vězni z části Birkenau do několik kilometrů vzdáleného tábora Auschwitz I. „Polovina starých lidí tam vůbec nedošla. Zastřelili je. Cesta z Birkenau do Osvětimi byla posetá mrtvolami. My jsme šli vepředu, vždycky jsme slyšeli ránu,“ popsal chvíle před osvobozením Jiří Fišer.

Mrtvých těl napočítali sovětští vojáci v areálu tábora asi 600 a nebyl to zdaleka jediný důkaz po zločinech napáchaných v Osvětimi. Ačkoli Němci začali tábor likvidovat už v létě 1944, všechny stopy o masovém vraždění nezahladili. Zničili archívy, vyhodili do povětří krematoria a čtyři z pěti plynových komor. Tu poslední pouhý den před příchodem Rudé armády.

Tragická statistika Počty obětí vyhlazovacího tábora Auschwitz se různí, instituce zabývající se holocaustem se shodují na počtu 1 100 000 zavražděných žen, mužů, dětí: Židů (1 095 000 deportovaných, 960 000 zemřelo) | Poláků (140 000 – 150 000 deportovaných, až 75 000 zemřelo) | Romů (23 000 deportovaných, 21 000 zemřelo) | 15 000 válečných zajatců ze SSSR (všichni deportovaní zemřeli). Další národnosti (25 000 deportovaných, 10 000 – 15 000 zemřelo), mezi nimi byli podle Státního muzea Auschwitz-Birkenau nejpočetnější skupinou Češi (7 000 – 9 000).

Sověti v táboře objevili sklady plné osobních věcí 1,3 miliónů žen, mužů a dětí, kteří do Osvětimi přijeli – statisíce zavazadel, pánských obleků, ženských šatů či dětských botiček, brýlí, modlitebních šál, hrnků, tuny lidských vlasů připravených na zpracování.

Hrůzné obrazy, které se příchozím vojákům naskytly, zachytil kameraman filmového štábu Rudé armády Alexander Voroncov. Vyhublé postavy dětí a dospělých ve vězeňském oblečení u plotů z ostnatého drátu – na jedné takové fotografii jsou zachyceni i Jiří s bratrem Josefem.

Zvrácené pokusy Mengeleho

Měli štěstí, že se na nich Josef Mengele nedopustil těch nejdrastičtějších pokusů. „Koncem války nám vyměnil krev, což jsme přežili. Také na nás zkoušel očkovací látky. Naočkoval nás tou stejnou a pak zjišťoval, jestli bude mít na nás stejné následky. A měly, vždycky jsme chytli horečku buď oba, nebo ani jeden. A on to všechno zapisoval,“ vyprávěl Jiří Fišer.

Sourozenci Jiří, Věra a Josef Fischerovi před válkou. Zdroj: Paměť národa
Sourozenci Jiří, Věra a Josef Fischerovi před válkou. Zdroj: Paměť národa

Tak jako všechna dvojčata je Mengele pravidelně měřil a vážil. „Zajímalo ho, jestli se vyvíjíme stejně,“ uvedl Jiří Fišer s ním, že naštěstí nechtěl měřit jejich vnitřní orgány. „Některá dvojčata jeho lékaři operovali, aby zjistili, jestli mají stejně velká játra nebo srdce. Hodně hlavně starších dvojčat to nepřežilo.“

Chlapci přežili i to, když jim odebrali litr krve. „Posílali ji pro raněné vojáky na frontu,“ vysvětlil. Všechna dvojčata „zachráněná“ Josefem Mengelem před plynovými komorami pro jeho pokusy měla lepší přístup k hygieně a příděly potravin. Barák, ve kterém Jiří s Josefem a ostatními dětmi žili, připomínal ošetřovnu. „Byly tam kavalce se slámou a mezi jednotlivými postelemi byly bílé plachty jako v ordinaci. Takže jsme každý spali zvlášť. Některé děti nemohly usnout a pořád se na posteli pohybovaly.“

Josef Mengele (1911–1979) se zabýval pseudovýzkumem dvojčat na příkaz, aby zvýšil pravděpodobnost, že žena porodí dvojčata, případně vícerčata. Už na začátku druhé světové války bylo totiž Hitlerovi a jeho poradcům jasné, že i německá žena je těhotná devět měsíců, a tak brzy nebude dostatek Němců pro ovládnutí celého světa. Od roku 1943 byla dvojčata vybírána a umisťována do speciálních budov s mírnějším režimem. Většina dětí vybraných na experimenty byli Židé a Romové držení v Auschwitzu. Z 1 500 případů přežilo kolem 100. Zdroj: Wikipedie

Mengele se k nim choval slušně, Jiří na něj vzpomíná jako na dobře oblečeného pana doktora. To, že po válce unikl spravedlnosti, připisuje jeho chytrosti a také bohatství jeho rodiny, díky kterému měl dostatek financí na útěk do Jižní Ameriky.

Po pár dnech naložili sovětští vojáci Jiřího a Josefa s dalšími dětmi do nákladního vozu a odvezli je do dětského domova v Košicích. „Na ten vzpomínám velice špatně, děcka tam měla hlad. To bylo slávy, když si pro nás přijel strýc,“ vyprávěl Jiří. Na příjezd strýce Emila si museli bratři počkat až do září 1945. Přijel pro ně na výzvu, kterou vysílal rozhlas.

Válku nepřežilo šedesát členů rodiny

Emil Fischer odvezl bratry do Nesovic, kde bydleli u příbuzných, kteří přežili Terezín. V koncentračních táborech zemřelo šedesát členů širší rodiny včetně tatínka Arnolda Fischera, který se jako železniční úředník zapojil hned na začátku války do odboje. Gestapo ho v roce 1940 zatklo a 17. května 1941 zemřel v koncentračním táboře Neungamme.

Maminka Emilie Fischerová. Zdroj: Paměť národa
Maminka Emilie Fischerová. Zdroj: Paměť národa

Až po letech Jiří zjistil, že maminka a starší sestra Věrka zemřely v plynové komoře v Osvětimi při likvidaci tzv. rodinného tábora spolu s dalšími 3 500 ženami a dětmi. Maminka byla vybrána při selekci na práci, ale odmítla opustit dceru Věru. „Velmi špatně jsme se s tím vyrovnali. Nevěděli jsme nic a každý den jsme čekali, že se nám maminka a sestra Věra vrátí.“

Po válce musel Jiří rychle dohnat učení – zameškanou obecní školu absolvoval během dvou let a po gymnáziu pokračoval ve studiu na Vojenské škole Jana Žižky v rodné Moravské Třebové. Toužil se stát leteckým technikem, ale kvůli shodě nešťastných náhod a zdravotnímu stavu se to nepodařilo. Jiří místo toho vystudoval ještě průmyslovou školu v Olomouci.

V roce 1956 si nechal změnit německy znějící Fischer na Fišer, protože měl kvůli němu problémy. O čtyři roky později se oženil a usadil se v Mohelnici, kde žije dodnes.

Jiří Fischer při natáčení pro Paměť národa v roce 2016. Zdroj: Paměť národa
Jiří Fischer při natáčení pro Paměť národa v roce 2016. Zdroj: Paměť národa

Ke svému jednovaječnému dvojčeti Josefovi měl celý život velmi blízko, a tak bolestně nesl jeho smrt v roce 2011. S prožitým válečným traumatem se dodnes těžko vyrovnává. „Člověk měl kolikrát takové blbé sny o mamince a o tom všem,“  uvedla na závěr Jiří Fišer.

Vzpomínky Jiřího Fišera natočil Vít Lucuk pro sbírku Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa jinak na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Našli jste chybu? Omlouváme se a rádi opravíme. Napište nám prosím na magazin@postbellum.cz. Děkujeme!