Bibiana Szulc Ach

* 1932  

  • „Jak jste se s těmi strašnými zážitky z dětství ve svém životě vyrovnala?“ - „Dost dlouho jsem měla dost děsivé sny. Pak jsem šla do dívčího gymnázia mezi holky, tak se to nějak rozptýlilo. Ale nemluvilo se o tom. Nikdo nikdy o tom, jak přežíval okupaci, válku, nemluvil, nevracel se k tomu. Nikdo. Ve škole se o tom nemluvilo, ani mimo školu.“ - „Ani s odstupem deseti patnácti let?“ - „Později jen takové fragmenty, jen trošku. Teď už se o tom mluví. Já jsem také psala vzpomínky do těch polských knížek, to už se o tom mluvilo.“ - „A proč se o tom nemluvilo? Měla jste například potřebu o tom mluvit, ale nebylo s kým?“ - „Ne, neměla jsem tu potřebu. To byly tak kruté vzpomínky... jak říkám, měla jsem dost dlouho děsivé sny. Pak to přešlo.“ - „A cítila jste nějakou nenávist?“ - „Vůbec ne.“

  • „Všichni říkali, abychom do Varšavy nejezdili, že tam jsou jen ruiny. A tak se máma rozhodla, že vystoupíme po cestě, když ten vlak zastavil v městě Pabianice u Lodže. Bydlela tam matka a sestra našeho otce. A tak jsme došly k nim. Muselo to být někdy 8. nebo 9. května, protože všude byly vlajky. Jak jsme šly od nádraží až k domku, kde bydleli, byly všude vlajky, protože byl konec války." - „Jaké to bylo shledání, s vaší babičkou a tetou?" - „Ty nás nepoznaly. Máma byla hubená a strhaná. Já jsem u nich byla jen jednou před válkou a to mi byly tak čtyři roky.“ - „Takže jste je ani příliš neznala.“ - „Ne. Protože pak to byla říše. Varšava byla generální gubernie s Krakovem dohromady a do říše se nesmělo. Takže jsem tam nebyla.“

  • „Ten příjezd na tu rampu, to bylo strašné. Otevřeli ten vagon a teď ten řev těch pracovníků dozorčí služby, ty auzírky, jak se jim říkalo, to byly Němky, většinou úplně ožralé. Pak ti strašní psi a ty gumové pálky, kterými nás tloukli. Schnell, schnell, schnell! Byly tam i starší ženy, babičky, ty padaly, protože nemohly stačit. Ti psi se na ně vrhali, kousali, no bylo to strašné. Z té rampy nás odvedli o kus dál. Strašný dojem byl i z těch drátů s elektrickým vedením, také to osvětlení. Ty dráty byly vysoké, strážní budky byly vysoké deset metrů. Bylo to příšerné. Všechny nás shromáždili a pak začala selekce. Muži na jednu stranu, ženy a děti na druhou.“

  • „Byly takové drobné práce. Pořád se něco uklízelo. Ta bloková dozorkyně chtěla, aby to tam bylo hezké, a tak se pořád škrábaly nějaké cihly, aby byly červené. Bylo to úplně idiotské. Ale to je jedno... A taky jsme tahaly takovou platformu na šesti kolech a na ní se vozily mrtvoly. A my jsme vozili ty mrtvoly. Bylo nás tam asi čtrnáct, abychom tu platformu uvezli. Brali jsme je za nohy a za ruce nebo za hlavu a házeli je do jednoho bloku k dalším mrtvolám. Pamatuji si, že z pod těch mrtvol vyskakovali potkani. To bylo strašné. To vidím do dnes, když zavřu oči.“

  • „No a další den matky odvedli a zůstaly tam jen děti. Nás dali do takového bloku číslo 16. Zhruba podle věku. Byla jsem v takové kóji a bylo nás tam sedm. Byl tam jen jeden takový slamník, ale bez slámy. Byl tam jenom nějaký prach. A měly jsme jednu deku. Přes den se na ní mělo sedět a v noci se pod ní mělo spát. Sedm nás pod ní spalo, ale na jednom boku, protože to jinak nešlo. Děti byly takové drobné, možná mladší než já, ale spát jsme mohly jen na boku. A byly tam šílené štěnice. Strašně nás žraly, celou noc. Ráno byl apel. V Osvětimi byly apely v pět hodin ráno a druhý, večerní byl v šest. To se muselo jít ven a stát v řadě po pěti, protože se jim to lépe počítalo, těm Němkám. Jinak jsme musely být v tom bloku. Nedalo se tam ani chodit. Musely jsme jen sedět, skrčení.“

  • „Nahnali nás před takovou saunu. A to už máma věděla, dost už jich vědělo, že to je nejhorší, protože tak likvidovali Židy. Máte se svléknout, do naha, všechno tady nechat a do sauny. Mysleli jsme, že nám pustí ten jedovatý plyn a budeme omámení. Ale nevím, co se stalo. Oni už tam byli blízko Rusové. Byl nějaký alarm, zhasla světla a nic nám nepustili. Zůstali jsme tedy na té betonové podlaze, ze sprch nic neteklo. Seděli jsme tam do rána. Pak bylo ráno. Ty naše věci jsme před tím museli nechat před saunou. Teď že ty věci musíme vzít a že je budou zapisovat. Takže jsme je dávaly do pytlů, byla tam už spousta pomocných Polek – také vězeňkyň, které vše zapisovaly podle jména. Každá jsme měla svůj pytel a tam se dávala bižuterie, hodinky, doklady, šperky, peníze a věci. Pak jsme šly zpátky do té sauny a pustili nám vodu.“

  • „Jeli jsme do té Varšavy zpátky a prvního srpna začalo to Varšavské povstání jako odpor proti fašismu. Ještě jsem chtěla říci, čeho jsem na tom tajném vyučování byla svědkem: Němci dělali to, že najednou vyjeli nákladním autem krytým plachtou – tomu se říkalo boudy – a chytali lidi na ulici. Na koho narazili, tak ho dali do toho auta. A potom ty lidi stříleli. Tak já jsem byla svědkem – bylo nás tam pět na tom tajném vyučování –, že přijeli Němci, my jsme se neučili, hráli jsme si nějaké hry. Naše učitelka šla do kuchyně, pila tam čaj s tou maminkou jedné naší kolegyně a oni přivezli z toho vězení ty chycené a postříleli je. Postavili je čelem ke zdi, všechny postříleli, spousta krve. Vyvěsili, kdo tam byl zastřelen, ty mrtvoly odnesli, krev zůstala. To jsem viděla. Na ulici, proti našemu baráku, kde jsme byli. Hrozné! To byly takové první momenty. Jinak bylo pořád bombardování Varšavy ze strany východu. Ze strany západu – to nevím. Bylo to strašné. Bombardování nebylo každý den, ale několikrát do měsíce. Ti Němci šíleně řádili, protože ten odboj byl dost silný.“

  • „Potom jsme se vydali pomalu, protože tam byly různé incidenty s Rusy, znásilňovali. Nás taky chtěli. Mě taky. Máma na něj vykřikla, že jsem ještě dítě, nechal mě. Tam nebylo příjemně. Rusové nevěděli, kdo jsme. Takže jsme se vydali na Varšavu. Pěšky, protože nic nebylo. Stalo se, že jsme přišli do malého městečka, všude bílé vlajky, kapitulace, stáli jsme před nějakým domem. Najednou všechny vlajky zmizely, nejdřív přijel na motorce nějaký Němec, potom další a začali střílet. Ti místní Němci – bylo to nějaké hospodářské stavení. Postavili nás před to a zpoza toho stříleli na ty Rusy. Nic se nám nestalo, šlo jen o chvilku, ti Rusové byli v přesile a za chvilku už… Takže jsme šli dál. To už byla noc. Potom jsme zůstali na chvíli u nějakých Němců. Tam byla matka se dvěma dospělými dcerami, šíleně se bála. Měla tam nějaké brambory, tak nám je uvařila, také ti Němci neměli nic moc k jídlu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, Dům národnostních menšin, 23.11.2017

    (audio)
    délka: 01:42:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 12.01.2018

    (audio)
    délka: 02:11:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu 10 pamětníků Prahy 10
  • 3

    Praha, 15.12.2018

    (audio)
    délka: 01:27:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu 10 pamětníků Prahy 10
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Varšava – město, které vstalo z mrtvých

Dobová fotografie
Dobová fotografie
zdroj: Průkazka pamětnice

Bibiana Szulc se narodila 5. prosince 1932 jako poslední ze sedmi dcer polského výtvarníka Jana Szulce. Když bylo Polsko v roce 1939 napadeno nacistickým Německem, čtyři nejstarší sestry vstoupily do odbojové vlastenecké armády (Armia Krajowa). Otec zahynul v prvních dnech války jako příslušník civilní obrany. Ve Varšavě zůstala matka se třemi dcerami. Povstání, které vypuklo 1. srpna 1944, Němci přes zoufalý odpor povstalců potlačili, a ještě v průběhu bojů započali s „vylidňováním“ města. Paní Szulcová se svými třemi dcerami odjela prvním transportem 12. srpna do Osvětimi. V koncentračním táboře byly dvě starší dcery přiřazeny k dospělým ženám, zatímco dvanáctiletá Bibiana byla ponechána s matkou. Starší dcery byly odvezeny na práci ve zbrojní továrně v Meuselwitz. Matka s dcerou odjely s transportem 17. ledna 1945 do Berlína, kde byly využívány jako lidské štíty a pracovní síly pro zprovozňování ulic rozbombardovaného města. V posledních dnech války podnikla polská skupina s matkou a malou Bibianou dramatickou a nebezpečnou cestu do Polska. Po válce Bibiana vystudovala architekturu a provdala se za českého kolegu architekta. Odstěhovala se do Prahy, kde dostala práci v oboru. V roce 1991 se stala členkou obnoveného polského krajanského spolku a zapojila se v představenstvu jako sekretářka, kde pracuje dodnes.