„Jela jsem metrem a představovala si, že mě vezou do koncentráku. Brali nás na válečné filmy, já z nich měla noční můry,“ říká Helen Epstein. Narodila se až po válce, stín holocaustu na ni ale padl. Vědci nyní zkoumají, jak se trauma přenáší z rodičů na potomky.
„Můj otec o Osvětimi nikdy nemluvil. Zemřel v třiašedesáti letech vlastní rukou. Musím říct, že jsem neměla mnoho příležitostí si s ním promluvit,“ vzpomíná Helena Kleinová na svého otce Zikmunda Nagela, pražského lékárníka, který v Osvětimi ztratil svou první ženu a dceru Ditu. Celý život jej tížil pocit viny za to, že on sám holocaust přežil. Život jeho nové rodiny, kterou založil po válce, tím byl hluboce poznamenán. Malá Helena, která se narodila roku 1948, doma pociťovala tíživou atmosféru, ale její příčiny neznala. O existenci otcovy první rodiny se dozvěděla až ve svých deseti letech, kdy mu z peněženky náhodou vypadla fotografie Dity. Celé dětství trpěla psychickými problémy, které si kompenzovala jídlem, a jako dítě byla obézní: „Hrozně jsem se bála, z válečných filmů, na které nás brali, jsem měla noční můry... Chtěla jsem být nordický typ, chtěla jsem vypadat jako Claudia Schiffer, vypadat stejně jako všichni.“
Dnes si je Helena Kleinová vědoma, že trpí traumatem holocaustu v druhé generaci. Terapií dnes pro ni jsou besedy ve školách, protože předávat svědectví jí přináší určitý druh úlevy. Fenomén přenosu traumatu holocaustu na další generaci, která jej přímo nezažila, je dnes psychiatrům už dobře znám. Vědci nyní zkoumají, jak přesně k tomuto přenosu dochází: zda je důsledkem narušené psychiky obětí a jejich rodinných vztahů, anebo za ním stojí i dědičné biologické změny.
Rodiče lpěli na ‚normálnosti‘
Helen Epstein se narodila v Praze těsně po válce dvěma přeživším holocaustu, kteří předtím v koncentračních táborech ztratili své dosavadní partnery. Záhy po jejím narození rodiče emigrovali do USA, a Helen tak vyrůstala jako běžné americké dítě. Jenže její dětství zase tak úplně běžné nebylo. Helen silně pociťovala odlišnost své rodiny, která zůstávala nepojmenována: „Nebylo komu se s tím svěřit. Moji rodiče lpěli na ,normálnosti’, jakýkoli náznak, že něco není v pořádku, by je ranil. Já a mí dva bratři jsme se jen málokdy bavili o tom, co se doma děje. Moji kamarádi cítili tíhu jakéhosi tabu a radši se mě na nic nevyptávali,“ popsala roku 1977 v eseji The Heirs of Holocaust publikované v New York Times. Knihy a pořady o holocaustu, s nimiž se setkala, jí moc nepomáhaly:
„Abstraktní nabubřelé věty o šesti milionech mrtvých neměly nic společného s prchavými zmatenými emocemi, které byly u nás doma doslova hmatatelné.“
Noční můry (Helena Kleinová, *1948)
Helenini vrstevníci z dalších židovských rodin, které po válce našly útočiště v USA, zmiňují podivné noční můry, různě narušené rodinné vztahy, ale především nevysvětlitelný pocit odlišnosti. Časté také bylo srovnávání s vlastními rodiči. V porovnání se strašlivým utrpením rodičů se dětem jejich vlastní životy zdály nijaké a bezvýznamné. Podobné pocity popisuje i Rita Goldberg, jejíž matka, blízká přítelkyně nizozemské rodiny Frankových, se za války ukrývala a účastnila odboje v Nizozemí. Pro ni a její dvě sestry znamenala rodinná minulost značnou zátěž: „Neustále jsme se poměřovaly s mučednictvím svých prarodičů a výjimečnou odvahou svých rodičů. A vždy jsme v tom srovnání selhávaly. Styděly jsme se za obyčejné pocity, zlost nebo úzkost, protože se zdály jaksi méně hodnotné.“
V každém dětském pokoji jsou duchové
U dětí přeživších holocaustu je přesto poměrně časté, že se brání psychiatrickým nálepkám. Nechtějí být vnímány jako „postižené“. „Psychiatři začínají do té těžce patologické škatulky syndromu přeživších zahrnovat i nás, druhou generaci. Připadá mi to jako chyba. Jistěže jsme byli nějak zasaženi. Ale ne do té míry, abychom nemohli normálně fungovat,“ říká Eva Fogelman, která v 70. letech v USA zakládala svépomocné skupiny dětí přeživších holoccustu. „Podle nich máme být nějak narušení a psychologicky zjizvení. Ale díky tomu, kým jsme a co jsme zdědili od rodičů, máme i určitou sílu, která může být pro společnost důležitým přínosem.“
Lidé, kteří přímo zažili holocaust, předávají trauma svým dětem, o tom není pochyb. Ostatně nemusí se jednat jen o zkušenost holocaustu, ale o jakýkoli negativní prožitek, který člověka hluboce poznamená.
„V každém dětském pokoji jsou duchové, návštěvníci ze zamlčené minulosti rodičů,“ napsala už v roce 1975 psycholožka Selma Fraiberg.
Jakkoli rodiče své dítě milují, nemohou si pomoci a dítěti předávají stín svého traumatu skrze doteky, gesta, tón řeči, skrze své vztahy nebo i prostřednictvím toho, o čem vůbec nemluví.
Velmi otevřeně o tom hovoří Pavla Glazarová-Fröhlich, dcera Richarda Glazara, autora knihy Treblinka, slovo jak z dětské říkanky. Její otec byl jedním z nepatrné hrstky, která přežila práci v Sonderkommandu ve vyhlazovacím táboře Treblinka.
„Táta o svých zkušenostech z války doma nikdy nemluvil. Velice se snažil žít v přítomnosti a vypouštět minulost,“ říká Pavla Glazarová-Fröhlich.
Narodila se roku 1952 a postupně začínala vnímat, že její otec je v něčem jiný než ostatní tatínkové. Především odmítal zůstávat byť jen chvilku o samotě, veškerý čas mimo zaměstnání trávil s matkou. Úzkostlivě se strachoval o bezpečí své rodiny, což ho nakonec po invazi vojsk Varšavské smlouvy roku 1968 přivedlo k rozhodnutí s celou rodinou emigrovat do Švýcarska. Podobné zkušenosti zmiňují i další děti přeživších: jejich rodiče nevedli žádný společenský život, politicky se neangažovali, snažili se nevyčnívat.
Někteří z nich se úzkostlivě snažili své děti chránit tím, že jim minulost zcela zamlčovali, jak vzpomíná i Blanka Dvořáčková. Jednou dostala od babičky album rodinných fotografií s podmínkou, že je nikdy neotevře před maminkou. „Už se tě to netýká,“ říkala její matka ohledně tragické rodinné minulosti, ale Blanka se během života postupně přesvědčovala, že odstřihnout se od ní nelze. Celý matčin příběh se jí podařilo vypátrat teprve v dospělosti.
Trauma postihuje i generaci vnuků
Vědci v posledních letech zkoumají možnost, že trauma přeživších holocaustu se na potomky přenáší nejen psychologicky skrze chování rodičů, ale i geneticky: extrémní stres způsobuje změny v mozku, které se mohou projevit i u potomků. Neurovědec Ivan Rektor, který u nás vede výzkum na toto téma, zkoumá přenos traumatu dokonce až na třetí generaci. Výzkum je založen na sledování magnetických rezonancí mozku u přeživších, jejich dětí a jejich vnuků v porovnání s populací nezasaženou holocaustem.
„U přeživších vidíme jasné změny v některých strukturách mozku. Jsou v oblastech souvisejících s pamětí a emocemi, ve kterých jsme rozpoznali menší objem šedé hmoty,“ říká Ivan Rektor.
Podstatně výraznější změny nastaly podle jeho slov u těch, kterým bylo za druhé světové války více než dvanáct let. „A samozřejmě vidíme určité rozdíly i v druhé generaci. Třetí generaci ještě nemáme úplně zpracovanou, protože tam stále nabíráme osoby do výzkumu. Ale na základě psychologických testů víme, že v druhé generaci se o něco častěji objevuje takzvaná posttraumatická stresová porucha. I když zdaleka ne tak často jako v první generaci, v generaci přeživších,“ vysvětluje Ivan Rektor. Podobnou „druhotnou traumatizaci“ jiné vědecké týmy shledaly třeba u dětí veteránů války ve Vietnamu.
Snaha zapomenout, snaha připomínat
Těsně po druhé světové válce se mnoho přeživších snažilo odstřihnout od své minulosti i tím, že si změnili svá typicky židovsky znějící příjmení. Tak například již zmíněný Richard Glazar se původně jmenoval Goldschmid: „Řekl nám, že chtěl mít jméno, ze kterého se nedá určit národnost ani náboženská příslušnost, díky kterému člověka není možné zařadit,“ vysvětluje jeho dcera Pavla. V jiných rodinách naopak děti dostávaly jména po příbuzných, které zavraždili nacisté. Byl to jeden ze způsobů, jak si připomínat lidi, po kterých nezůstala zachována žádná hmotná památka.
Snaha zapomenout i snaha nikdy nezapomenout a stále připomínat hrůzy holocaustu - tyto dvě protichůdné tendence se v příbězích přeživších a jejich dětí objevují snad nejčastěji.
I Richard Glazar, který s rodinou o svých válečných prožitcích nikdy nemluvil, nacházel úlevu v tom, že podával svědectví: svědčil u jednoho z procesů s nacistickými zločinci, napsal knihu, po roce 1989 hovořil o Treblince na mnoha besedách. Jeho dcera Pavla, která ho v době matčiny nemoci na besedách doprovázela, říká, že pro ni bylo otcovo vyprávění téměř nesnesitelné, on ale viditelně ožíval, když o svých vzpomínkách mohl mluvit před cizími lidmi. I ona si uvědomuje, že je obětí generačního přenosu traumatu: „Pochopila jsem, až když mi můj bratr řekl, že jsem to po tátovi zdědila,“ připouští. Stejně jako otec je velice fixována na blízké lidi, trpí panickým strachem ze samoty, i když si uvědomuje, že ten nemá reálné opodstatnění. „Bojuju s tím s pomocí psychologů a doufám, že vyhraju. Zatím je to fifty-fifty,“ dodává.
Narodil jsem se v Terezíně (Fedor Gál, *1945)
Mnoho potomků přeživších se s traumatem vypořádává tím, že příběh předávají dalším generacím. Tak jako například Fedor Gál, který příběh své rodiny vypátral až v dospělosti, ale o hledání jeho kořenů vznikl dokumentární film a napsal o svých předcích knihu. „U nás se o tom nikdy nemluvilo. Když na mě děti v Bratislavě, kde jsme žili, začaly pořvávat ‚ty Židáku‘, nevěděl jsem, co to znamená. Až ve škole jsem se dozvěděl, že jsem se narodil v Terezíně a že to byl koncentrační tábor. Často jsem přemýšlel o tom, proč mi naše máma nikdy nic neřekla,“ přemítal Fedor Gál v rozhovoru pro Paměť národa.
„Tito lidé nejspíš chtějí traumatické zážitky v sobě schovat, pohřbít, nemluvit o tom. Jedná se o období, kdy byla hrozně ponížena jejich důstojnost.“
