Alfred (Freddy) Gerhard Sobotka

* 1928  

  • „Já jsem pracoval jeden týden v noci a jeden týden ve dne. A ten den, co jsem pracoval v noci, jsem přišel do barraco a ukradli mi moji deku. A bylo třicet stupňů pod nulou. Tak já jsem ukradl deku tomu, co právě pracoval. A někdo to viděl. Tak jsem měl dostat pětadvacet ran a to nikdo nikdy nepřežil. A to štěstí jsem měl, že ten den, co jsem měl dostat - měli na to speciální stůl, přišli Rusové. Tak se to nestalo. Jinak by mě zabili, ten den by mě zabili.“

  • „A gente pede explicação porque deixaram acontecer. Era melhor bombardear Auschwitz, você mataria dez mil pessoas, mas não mataria seis milhões. (Žádáme o vysvětlení, proč dopustili, aby se to stalo. Bylo by lepší bombardovat Osvětim. Zabil bys deset tisíc lidí, ale nezabil bys šest milionů). A věděli, že tam spálí deset tisíc lidí denně, a nikdo se nehnul. A na to se nezapomene, na to se nezapomene. Cruz Vermelha, Cruz não sei de que, mas ninguém se preocupou. (Červený kříž, kříž kdoví čeho, ale nikdo se nestaral). Teď, když tady zemře pár set lidí, je to skandál, je to ve všech novinách, a tam se zavraždilo deset tisíc lidí průměrně denně a nikdo nic nedělal. Tak to byla velká chyba té války.“

  • „To nejhlavnější v životě je, jak se to řekne, svoboda. Když budeš žít svobodně, tak všechno můžeš, pode suportar, můžeš to vydržet, ale když nemáš svobodu, tak je to hrozný. Když se k tobě chovají jako… My jsme byli jako zvířata. Můj pes má desetkrát lepší život, než jsem já měl. To je hrozný. My jsme nebyli lidi, k nám se nechovali jako k lidem. Máš číslo. Ty nemáš jméno, ty nemáš nic. Nic.“

  • „Já jsem chtěl být kuchař. Tak jsem otravoval svýho tátu, že chci být kuchař. Tak on mě přihlásil do nejlepšího restaurantu v Praze, abych se tam po škole chodil učit. Tenkrát se to muselo platit. Tak jsem měl začít v pondělí. A v pátek jsem byl v anglické škole, když přišli Němci do Prahy. Slyšeli jsme i tanky. Tak jsme šli domů a tím to skončilo. A potom to už nebyl život.“

  • „Každý měsíc nebo každý týden byla ta jména v novinách, kdo se má připravit, aby... (šel do transportu). Ale to nejhorší, co se nám stalo, bylo, když zavraždili Heydricha. To jsi samozřejmě vůbec nebyla narozená. To byli Češi, co přišli z Londýna, na kolech, no, a hodili mu bombu na to... (auto). A každej den oni vybrali tři osoby v telefonním seznamu, aby je zastřelili, než je najdou. Každý den takhle pam, pam, pam, pam. Představ si. Když je potom našli, tak zničili Lidice. Byl tam milenec od tý nebo milenka od toho jednoho z těch, co bydlel tam. Tohle všechno, to už si nepamatuju, ale ten důvod, že zničili Lidice, to bylo kvůli tomu. A tak hledali kola - my jsme měli dvě kola, bicicletas, doma, tak táta je vyhodil na ulici. V půlnoci šel dolů a vyhodil je na ulici.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Rio de Janeiro, Brazílie, 16.08.2010

    (audio)
    délka: 01:21:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

My jsme měli dobrý život, nic nám nescházelo. Skončilo to, když přišli Němci

Tomas Robert Sobotka, jeho bratr
Tomas Robert Sobotka, jeho bratr
zdroj: archív pamětníka

Alfred Gerhard Sobotka se narodil 3. června 1928 v Praze. Jeho otec měl obchod s koberci na Můstku, matka nepracovala. Školu nedokončil, protože začala 2. světová válka. Otec přišel v té době o obchod a on sám pomáhal živit rodinu. Dne 13. 7. 1943 byl s rodiči a mladším bratrem poslán posledním transportem vypraveným z Prahy do Terezína. Tam byli rozděleni, ale čas od času se vídali. Alfred Sobotka pracoval v zahradnictví a také v dílně, kde se opravovaly vagony. Dne 28. 9. 1944 byl převezen do Osvětimi. Jeho bratr a otec byli do Osvětimi posláni o dva dny později a válku nepřežili. Zažil osvobození Osvětimi Rusy. Po návratu do Prahy se přihlásil na židovské obci, ale brzy poté odešel do Francie, kde se v Paříži setkal s prarodiči a matkou. Vyučil se tam zlatníkem, ačkoli si jako dítě přál být kuchařem. Rozhodl se nevracet do Československa, a proto požádal o povolení k emigraci. V roce 1948 obdržel potřebné doklady a spolu s matkou odcestovali do Brazílie a usadili se v Riu de Janeiro. Tam se také seznámil se svou manželkou Diamantine, Židovkou původem z Egypta. Zpočátku v Riu de Janeiro pracoval v jedné zlatnické firmě, kde navrhoval šperky, později si založil vlastní zlatnický ateliér. Jeho návrhy byly velmi úspěšné, získal řadu prestižních ocenění. Po roce 1989 navázal kontakty s Československem, později s Českou republikou. Přijímal delegaci prezidenta Václava Havla, začal propagovat český křišťál, ale především pomáhal českým občanům v nouzi, kteří se na něj v Brazílii obraceli a stále obracejí. Za tuto činnost byl v roce 2001 vyznamenán stříbrnou plaketou Ministerstva zahraničních věcí ČR a v roce 2010 obdržel cenu Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. Jeho manželka je honorární konzulkou ČR. Má tři dcery a žije a pracuje v Riu de Janeiro, kde je znám jako Freddy.