Korupce je u nás od 90. let nejčastěji zmiňovaným zlořádem politiky. Nezjevil se tu ale až po roce 1989, naopak. V době socialismu úplatkářství kvetlo na podhoubí byrokracie, nedostatku zboží a nefungujících služeb.
Hana Borgströmová koncem sedmdesátých let pracovala v investičním oddělení Metroprojektu. Součástí její práce bylo i jednání s výtvarníky, kteří tvořili umělecká díla pro nově budované stanice metra. „Jednou jsem vstoupila do kanceláře, kde seděl můj vedoucí s jedním spolupracovníkem. Před nimi na stole ležela hromádka peněz. Když jsem vešla, honem ji stáhli pod stůl,“ popisuje situaci, jejíž smysl v tu chvíli nechápala. Vzápětí ale dostala výpověď „pro nadbytečnost“. Až poté se od kolegů dozvěděla, že její nadřízení berou od umělců úplatky – patnáct tisíc korun za lukrativní zakázku na jedno umělecké dílo v metru. Potřebovali se jí tedy zbavit jako nepohodlného svědka korupčního jednání. Se svým zaměstnavatelem se soudila a při nakonec vyhrála, do podniku se mohla vrátit, ale vedoucí ji i poté tlačil k dobrovolné výpovědi.
Zaplať, nebo zmrzni
Úplatky za to, co bychom dnes nazvali veřejnými zakázkami, byly i v socialismu rozšířenou praxí. Síť úplatků, známostí a protislužeb ale protkávala také každodenní život lidí, za což mohl jednak nefungující trh, jednak obrovská byrokracie, kdy činovníci národních výborů, uličních výborů a stranických organizací rozhodovali o tom, zda dotyčný občan dostane nájemní byt, výjezdní doložku na dovolenou, zda bude přijat na školu a o spoustě dalších životních situací.
„Podmínky pro získání plynového topení do bytu byly tyto: tři a více dětí, zdravotní problémy a členství v KSČ. Já jsem nebyla v KSČ, takže jsem neměla nárok na plynové topení. Musela jsem topit naftou, která tenkrát zdražila. Měla jsem sedm set na měsíc a pět set mě stála jen ta nafta,“ popisuje Lenka Honnerová. Peníze jí nezbývaly pochopitelně ani na úplatek, což ji dohnalo k zoufalému činu:
„Takže jsem začala opravdu rebelovat. Vzala jsem děti a odvedla jsem je na národní výbor.“
„Nechala jsem je v kanceláři té paní, která o tom rozhodovala. Řekla jsem jí, že oni tam mají teplo, takže tam děti zůstanou a já je budu chodit krmit, protože na obojí – na topení a na jídlo – prostě nemám. A odešla jsem,“ pokračuje Lenka Honnerová. „Samozřejmě jsem to obrečela, strachovala jsem se, co bude.“ Ale její strategie slavila úspěch: za pár hodin jí úředníci děti přivezli spolu se seznamem čtyřiceti bytů, do nichž by se mohla přestěhovat. Zavedení plynového topení, které již jednou zamítli, prý schválit nemohli, ale přestěhování do jiného bytu s plynovým vytápěním ano.
Invalidní důchod pro „nepřítele státu“? Nepřichází v úvahu!
Speciálním odvětvím, které vytvářelo živnou půdu pro korupci, bylo zdravotnictví. Byrokracie v něm svazovala ruce jak pacientům, tak lékařům: ti i ti byli k obvodům direktivně přidělováni, lékaři na obvodu i v nemocnici navíc pracovali jako zaměstnanci za pevný plat bez ohledu na to, kolik odvedli práce, přičemž jejich platy zdaleka neodpovídaly jejich odbornosti.
Situaci ještě zhoršoval nedostatek léků – některé léky ze zahraničí nebyly k dispozici pro každého. „Existoval seznam léků, které se neměly předepisovat ekonomicky neaktivním lidem, například důchodcům. Byly na to směrnice a chodily kontroly,“ vysvětluje Dagmar Pohunková, která v 50. a 60. letech působila jako obvodní lékařka v Hořovicích. Nařízením shora se rozhodovalo mnohdy i o tom, jestli těžce nemocný člověk dostane invalidní důchod. „Někteří lidé měli ve svých papírech červené ,P’. Nevím, co to znamenalo, ale tihle pacienti neměli dostat invalidní důchod. A někteří z nich na tom byli zdravotně velmi špatně,“ vzpomíná Dagmar Pohunková. „Šla jsem intervenovat k řediteli nemocnice kvůli jednomu pacientovi, který měl těžké stádium Bürgerovy nemoci, hrozila mu amputace. Pracoval v dolech na Příbramsku. Říkala jsem, že by potřeboval invalidní důchod, a ředitel mě odbyl: ,To je člověk, který byl nepřítelem státu, to nepřichází v úvahu.‘“ Těžké případy proto raději posílala na konzilium do pražských nemocnic, kde o jejich politickém škraloupu nevěděli, a když potom přišli s novým posudkem, komise už je nemohla tak snadno odbýt.
Prostředí, ve kterém o zdraví lidí rozhodovaly zákulisní okolnosti, které s jejich zdravotním stavem neměly nic společného, bylo samozřejmě živnou půdou pro korupci. Dagmar Pohunková uvádí:
„O mně se vědělo, že neberu peníze.“
Když ale v době dovolených sloužila noční služby v obvodech některých svých kolegů, zjistila, že pacienti mívají doma pro lékaře nachystané peníze a hodnotné dary. Z toho vyrozuměla, že mnozí obvodní lékaři úplatky neváhají přijímat. Ona sama si od pacientů vzala jen občas květiny nebo pytlík od mouky s pěti vajíčky: „Když jsem ho dala do své lékařské tašky, vajíčka se někdy rozbila, a musela jsem si tašku vyložit omyvatelnou koženkou. Často jsme pak doma mívali vaječná jídla…“
V pohodlné pasti
Vedoucí prodejen, benzínových pump, skladů, úředníci a šoféři, zkrátka všichni, kteří měli přístup k něčemu, po čem jiní toužili, anebo možnost o něčem rozhodovat, vydat potřebné razítko, ovlivnit pořadník, mohli za své služby žádat úplatky a protislužby – a často to také dělali. Vylepšovali si tím svůj většinou nízký plat, ale zároveň přispívali k všeobecnému nedostatku a nefunkčnosti služeb.
Milan Horáček, který v 60. letech absolvoval základní vojenskou službu, byl jako politicky nespolehlivý přidělen k útvaru silničářů, bývalých PTP. „Člověk se tam naučil krást všemi způsoby,“ konstatuje. Jako závozník pracoval se šoférem nákladního auta, který měl za úkol rozvážet pytle se stavebním materiálem. Šofér mu dal za úkol čtyři nebo pět pytlů položit na okraj korby tak, že je nepřeloží přes sebe. „Pak jednu zatáčku vzal prudčeji a pytle spadly do příkopu. Ve zpětném zrcátku jsem viděl, že tam vyběhnul nějaký domkář a už si to nakládal. My jsme potom za to dostali slepici nebo kachničku, šofér bral peníze,“ popisuje Milan Horáček a dodává:
„Člověk viděl a cítil, že je dvojí druh života. Ten, co se vyhlašuje na veřejnosti, a potom realita. Každodenní velká i malá lež, podvody a pokrytectví, které se umocňovaly korupcí.“
Do sítě protekcí a úplatků nahlédl i Miroslav Brocko, který v 70. letech pracoval jako kulturně společenský referent na Slovensku v jednotném rolnickém družstvu. Jeho úkolem bylo mimo jiné vyřizování pasů pro dovolené v Jugoslávii. „Žil jsem v relativním materiálním blahobytu. Družstevníci mi například chovali každý rok prasata a já jsem jim vybavoval pasy pro celé rodiny přes nomenklaturní parťáky našeho předsedy. Stal jsem se plnohodnotným družstevníkem, a měl jsem nárok na všechny přebytky a požitky.“ Z pohodlného místa ale nakonec odešel, protože se v něm po psychické stránce necítil dobře: „Vše se tam řešilo chlastem. Pořádaly se opulentní večírky. Poznal jsem tam, jak je režimní systém propletený, jak funguje síť stranických kamarádšoftů, protekcí a úplatků. Měl jsem pocit, že tohle se nemůže zhroutit, neviděl jsem světlo na konci tunelu. Připadal jsem si jako v pasti.“
Král Oravy a ti ostatní
Úplatkářství bylo v socialistických médiích vydáváno za přežitek kapitalismu nebo následek „krizového vývoje“ roku 1968. Reálně se proti němu příliš mnoho nedělalo – zejména proto, že součástí korupčních sítí byli i straničtí funkcionáři. Jednou z mála výjimek se stal případ Stanislava Babinského, řečeného „král Oravy“, který působil ve slovenské Trstené jako ředitel místního průmyslového podniku, spotřebního družstva Jednota a jako všemocný „kmotr“. Komunistické politiky zval na bohatýrské hostiny a nezákonné lovy, během nichž se střílelo na zvěř z vrtulníků. Roku 1987 ho soud poslal do vězení na čtrnáct a půl roku.
To byla ale jen špička ledovce, jehož kolosální část zůstala ukryta pod hladinou. V průzkumu o úplatcích, který proběhl roku 1989, se pouze 45 % obyvatel vyjádřilo, že za posledních dvanáct měsíců nedali nikomu žádný úplatek (Pavol Frič, Korupce na český způsob, 1999). Nadpoloviční většina zpovídaných připustila, že nějaký úplatek jednou nebo vícekrát za poslední rok poskytli. Otázkou ovšem zůstává, jestli jich ve skutečnosti nebylo ještě více.