Lenka Honnerová

* 1956  

  • „To šlo jak lavina, že tu budou hrát Plastic People! To bylo nejen, že hráli muziku, jakou hráli, která se tenkrát poslouchala, ale hlavně to byli aktivisti proti režimu a to se v této části obyvatelstva nosilo. My jsme potřebovali rebelovat proti režimu, i když jenom tímhle způsobem. A ti lidi, kteří chápali, že to je hrozný, že to není možný, že nás tu drží jak ve vězení, že nám nevyprávějí historii, že tu máme okupanty, kteří nás vyžírali, protože Rusové peníze pro ně určitě neposílali. Věděli jsme, že naše výrobky a uran se posílají do Ruska, aniž by nám to jakoukoli formou vraceli. Potřebovali jsme něco dělat a tohle bylo sice málo, ale bylo to. A navíc jsme věděli, že tam pojede půlka republiky. Takže jsme – to snad nebylo ani čtrnáct dnů předtím, co jsme se to dozvěděli, a kolik se nás tam sešlo ještě předtím, než začali hrát. Možná ani nezačali hrát, to nevím, protože já jsem zdrhla, jak začali esenbáci – viděla jsem, jak rvou lidi obušky nazpátek do autobusů. A já jsem vzala kramle, utekla jsem. Měla jsem avízo od táty, který mě nechtěl pustit a v podstatě to věděl, akorát mi to neřekl natvrdo, jak to bude. Asi mu taky bylo trapný, že to takhle funguje. Ten páchal doma harakiri, abych neodešla. Nakonec jsem odešla, ale měla jsem v hlavě, co mi říkal, takže jsem zdrhla včas. Já nevím, jestli taky nejsem srab.“

  • „Žili jsme opravdu velice skromně. Všechno zlé je pro něco dobré, já si na to nestěžuju, nicméně to byl dennodenní boj. Například když se mi narodilo třetí dítě: všechny tři děti se mi narodily během tří a půl roku, takže jsem potom měla odvápnění kostí a stejný problém měl Kuba. Hrozně rychle se odvodňoval a potřeboval zadržet vodu v těle. Když jsem ho přivezla do nemocnice, řekli mi: ,Buď si seženete banány, které zadržují vodu, a budete ho krmit banány. Anebo my tady banány máme, tak nám ho tu nechte.‘ A to je dilema, viď? Nechat desetidenní dítě v nemocnici, kde jsem nemohla být a nemohla jsem ho kojit. To tenkrát nebylo, abys mohl ležet v nemocnici s dítětem. I desetidenní dítě muselo zůstat v nemocnici samo. A banány nebyly, nedostal jsi je. Takže, protože jsem předtím dělala prodavačku v Družbě, měla jsem tam známé. Ale už asi půl roku jsem tam nedělala, protože jsem byla na mateřské celou tu dobu, už jsem neměla nárok. Řekli mi, že je nemají. Ale já jsem věděla, že je mají pokaždé. Dělala jsem tam, viděla jsem do toho, byly jen pro známé prominentů. Tak jsem tam s Kubou v náručí vlítla do skladu, protože jsem to tam dobře znala, a řekla jsem, že ty banány dostanu. Takže jsem si je odnesla. Ale kdyby to nebylo, jak to bylo, že jsem tam mohla jít, obyčejný zákazník by je nedostal... A musel by to desetidenní dítě nechat... Já vím, že to není tragédie. Přežil by to. Ale dneska si to lidi vůbec neumějí představit, protože s každým dítětem do šesti let můžeš být v nemocnici.“

  • „V sobotu nás tam bylo patnáct, v neděli nás tam bylo už sto. A v pondělí už bylo plné náměstí, nebo aspoň přes půlku, aspoň tolik, kolik jich bylo teď na té demonstraci. Ale už tam začali mluvit, jenom to, co umím já na Babiše do mikrofonu. Mluvili studenti. Pithart tady byl, Havel tady byl. Já jsem chodila, dělala jsem na hospodě, takže jsem šla večer na pátou pracovat, v deset jsem končila s tím, že jsem jela... já měla auto. Tenkrát málokdo mohl dát k dispozici auto. Takže jsem jezdila na vysoké školy, kde studenti přes kopírovací papír tiskli letáky, tiskli... Psali! Dneska ten výraz ani neznáš, psát na stroji na papír. A přes den oni psali, já jsem to vezla, dva nebo tři jsme pro to v noci jezdili. Vozili jsme to do divadla a herci spolu s námi to roznášeli, vylepovali, házeli do schránek. A to, co jsme vylepovali, jsme hlídali, protože nám to esenbáci sundávali. Aby to do rána zůstalo. Oblepovali jsme výkladní skříně a někteří vedoucí prodejen byli tak odvážní, že nám to dávali dovnitř do výkladních skříní. Ale to bylo jen málo, lidi se ještě tenkrát báli.“

  • „Když jsem se vdala a začala jsem mít normální rodinné problémy, začala jsem zjišťovat, co to obnáší získat byt. Co to obnáší získávat byt, když máš v Rakousku sestru. Co to obnášelo získat do bytu topení. Kdy podmínky pro získání plynového topení do bytu byly tři: tři a více dětí, zdravotní problémy a člen KSČ. Já nebyla v KSČ. Takže jsem neměla nárok na topení. Musela jsem topit naftou, která tenkrát zdražila. Já jsem měla 700 na měsíc a jenom 500 mě stála ta nafta, abych vytopila byt. Takže jsem začala opravdu rebelovat. Vzala jsem děti, odvedla jsem je na národní výbor, nechala jsem je v kanceláři té paní, která o tom rozhodovala, a řekla jsem jí, že oni tam mají teplo a já je budu chodit krmit, protože na obojí nemám. A odešla jsem. Takže oni mě… Samozřejmě že jsem to obrečela. Samozřejmě že jsem se bála, strachovala jsem se, co bude. Ale oni mi ty děti přivezli s výpisem čtyřiceti bytů, kam jsem se mohla přestěhovat. Protože ten krok, aby mi ten plyn zavedli, když to několikrát zamítli, už udělat nemohli. Takže mi nabídli byty, kde plyn už byl.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Budějovice, 20.05.2019

    (audio)
    délka: 02:08:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na náměstí jsem stála jako první

Lenka Honnerová v roce 1974
Lenka Honnerová v roce 1974
zdroj: archiv Lenky Honnerové

Lenka Honnerová se narodila jako Lenka Pittnerová 5. září 1956 v Pardubicích v rodině důstojníka a přesvědčeného komunisty. V roce 1960 se rodina přestěhovala do Českých Budějovic. Kariéru jejího otce postihla emigrace jeho starší dcery, která v roce 1969 odešla do Rakouska a později se legálně vystěhovala na základě zákona o slučování rodin. Lenka Honnerová pracovala jako prodavačka a číšnice, od 70. let se účastnila čajů s poslechem zahraniční hudby, které pořádal pozdější politický vězeň Jiří Gans. Na jaře roku 1974 navštívila plánovaný koncert skupiny The Plastic People of the Universe v nedalekém Rudolfově, vystoupení bylo ale na místě zakázáno a stovky fanoušků, kteří na akci dorazili, policie doslova zmasakrovala. Později se Lenka vdala a narodily se jí tři děti. V listopadu 1989 patřila k prvním demonstrantům a organizátorům protestů na českobudějovickém náměstí. Dnes pracuje jako uklízečka v rakouské rodině a současně shromažďuje materiální pomoc, kterou vozí do uprchlických táborů.