Milan Horáček

„Jeden čas jsem byl přidělený k jednomu šoférovi, kde jsem musel taky nakládat. On říkal: ‚Teďka tyhle čtyři pět pytlů dáme na okraj tak, že je nepřeložíme přes sebe.‘ V jedné zatáčce, kterou vzal prudčeji, ty pytle slítly z toho nákladního vozu dolů do příkopu. Ve zpětném zrcátku jsem viděl, že tam vyběhnul nějaký domkář s kolečkama a už si to nakládal. My jsme za to dostali nějakou slepici, nějakou kachničku nebo nějaké doma vyrobené zavařeniny s nějakým vepřovým nebo tak. On sám většinou bral peníze. To všecko patřilo k tomu, že člověk viděl a cítil, že je dvojí druh života. Že je ten, který se vyhlašuje na veřejnosti, to, co se vyhlašuje jako socialistická republika a soužití, a pak to, co byla realita. Taková ta každodenní malá i velká lež, podvody a pokrytectví se ještě umocňovaly přímo korupcí.“

„Politický vývoj byl pro nás příliš takový konzervativní. Takže jsme hledali cestu – možná založit nějakou jinou, novou stranu, která by byla možná nalevo od sociální demokracie nebo prostě jinak ve vztahu k těm etablovaným stranám. Stranu, která by neměla co dělat ani s DKP – to byli tehdejší východoněmecko-moskevsky orientovaní komunisti – ani s tou levicí, která byla nějakým způsobem ideologicky vázaná: marxisticky, marxisticky-leninisticky, maoisticky nebo trockisticky. Protože to všechno bylo v něčem sektářství. Nám šlo o to, řešit problémy pozdního kapitalismu, který měl určité dimenze sociálního tržního hospodářství. Ale sociální bylo jen zčásti, zatímco tržní hodně. Začaly tam být hluboké problémy. Jednak jakým způsobem se zacházelo s lidmi – s pracovní silou, gastarbeitery a tak – a pak jak se zacházelo se vším ostatním: s přírodou, se zdroji našeho bytí.“