Milan Horáček

„Politický vývoj byl pro nás příliš takový konzervativní. Takže jsme hledali cestu – možná založit nějakou jinou, novou stranu, která by byla možná nalevo od sociální demokracie nebo prostě jinak ve vztahu k těm etablovaným stranám. Stranu, která by neměla co dělat ani s DKP – to byli tehdejší východoněmecko-moskevsky orientovaní komunisti – ani s tou levicí, která byla nějakým způsobem ideologicky vázaná: marxisticky, marxisticky-leninisticky, maoisticky nebo trockisticky. Protože to všechno bylo v něčem sektářství. Nám šlo o to, řešit problémy pozdního kapitalismu, který měl určité dimenze sociálního tržního hospodářství. Ale sociální bylo jen zčásti, zatímco tržní hodně. Začaly tam být hluboké problémy. Jednak jakým způsobem se zacházelo s lidmi – s pracovní silou, gastarbeitery a tak – a pak jak se zacházelo se vším ostatním: s přírodou, se zdroji našeho bytí.“

„Den D, ten 17. listopad, jsem konkrétně zažíval na nějakém zeleném shromáždění, kde jsem vlastně permanentně telefonoval – to vím přesně – se Zdeňkem Mlynářem ve Vídni, s Jirkou Pelikánem v Římě a s nějakýma lidma, kteří byli dostupní tady v Praze. Ale nebyl to Vašek Havel ani Dienstbier, protože ti byli permanentně někde v luftě, pořád na cestách. Tenkrát ještě nebyly žádné mobily. Když jsem jindy volal k Havlům domů – když měli zrovna zapojený telefon a možná je i odposlouchávali – brával telefon Ivan Havel, bydleli tenkrát už na nábřeží. Já jsem se ho ptal, jak je, jestli je doma Vašek, a on říkal, že se podívá. To byla taková domluva. Havel prý vždycky brblal, že ho zdržuju od práce, ale přišel. Já jsem se ho ptal standardně, jak se vede a co je nového. On mi potom ale něco hodinu vyprávěl. Já jsem to pak telefonoval a převyprávěl na různá místa po světě. Teďka se čas od času s Ivanem scházím a na různé věci vzpomínáme. A tohle je taková věc, na kterou vzpomínáme rádi. Protože oni byli tenkrát přes to přese všecko nějakým způsobem od toho světa odříznutí.“