Milan Horáček

* 1946  

  • „Jeden čas jsem byl přidělený k jednomu šoférovi, kde jsem musel taky nakládat. On říkal: ‚Teďka tyhle čtyři pět pytlů dáme na okraj tak, že je nepřeložíme přes sebe.‘ V jedné zatáčce, kterou vzal prudčeji, ty pytle slítly z toho nákladního vozu dolů do příkopu. Ve zpětném zrcátku jsem viděl, že tam vyběhnul nějaký domkář s kolečkama a už si to nakládal. My jsme za to dostali nějakou slepici, nějakou kachničku nebo nějaké doma vyrobené zavařeniny s nějakým vepřovým nebo tak. On sám většinou bral peníze. To všecko patřilo k tomu, že člověk viděl a cítil, že je dvojí druh života. Že je ten, který se vyhlašuje na veřejnosti, to, co se vyhlašuje jako socialistická republika a soužití, a pak to, co byla realita. Taková ta každodenní malá i velká lež, podvody a pokrytectví se ještě umocňovaly přímo korupcí.“

  • „Politický vývoj byl pro nás příliš takový konzervativní. Takže jsme hledali cestu – možná založit nějakou jinou, novou stranu, která by byla možná nalevo od sociální demokracie nebo prostě jinak ve vztahu k těm etablovaným stranám. Stranu, která by neměla co dělat ani s DKP – to byli tehdejší východoněmecko-moskevsky orientovaní komunisti – ani s tou levicí, která byla nějakým způsobem ideologicky vázaná: marxisticky, marxisticky-leninisticky, maoisticky nebo trockisticky. Protože to všechno bylo v něčem sektářství. Nám šlo o to, řešit problémy pozdního kapitalismu, který měl určité dimenze sociálního tržního hospodářství. Ale sociální bylo jen zčásti, zatímco tržní hodně. Začaly tam být hluboké problémy. Jednak jakým způsobem se zacházelo s lidmi – s pracovní silou, gastarbeitery a tak – a pak jak se zacházelo se vším ostatním: s přírodou, se zdroji našeho bytí.“

  • „Den D, ten 17. listopad, jsem konkrétně zažíval na nějakém zeleném shromáždění, kde jsem vlastně permanentně telefonoval – to vím přesně – se Zdeňkem Mlynářem ve Vídni, s Jirkou Pelikánem v Římě a s nějakýma lidma, kteří byli dostupní tady v Praze. Ale nebyl to Vašek Havel ani Dienstbier, protože ti byli permanentně někde v luftě, pořád na cestách. Tenkrát ještě nebyly žádné mobily. Když jsem jindy volal k Havlům domů – když měli zrovna zapojený telefon a možná je i odposlouchávali – brával telefon Ivan Havel, bydleli tenkrát už na nábřeží. Já jsem se ho ptal, jak je, jestli je doma Vašek, a on říkal, že se podívá. To byla taková domluva. Havel prý vždycky brblal, že ho zdržuju od práce, ale přišel. Já jsem se ho ptal standardně, jak se vede a co je nového. On mi potom ale něco hodinu vyprávěl. Já jsem to pak telefonoval a převyprávěl na různá místa po světě. Teďka se čas od času s Ivanem scházím a na různé věci vzpomínáme. A tohle je taková věc, na kterou vzpomínáme rádi. Protože oni byli tenkrát přes to přese všecko nějakým způsobem od toho světa odříznutí.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Praha, 10.11.2015

    (audio)
    délka: 04:21:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vrchol byl na začátku

dobova.jpg (historic)
Milan Horáček

Milan Horáček se narodil 30. října 1946 ve Velkých Losinách nedaleko Šumperka. Jeho tatínek pocházel z Moravy, maminka byla Němka, která směla po skončení války zůstat v Československu. Doma mluvili česky, přesto však bylo pamětníkovo dětství poznamenáno všudypřítomnými protiněmeckými náladami. Vyučil se elektromontérem. Už během dospívání kritizoval komunistický režim a uzavřené hranice. Jako politicky nespolehlivý byl v rámci povinné vojenské služby přidělen k silničářskému útvaru, bývalým PTP. V roce 1967 byl obviněn z organizace vzpoury uspořádané z důvodu mizerné stravy a strávil několik týdnů na samotce. Po srpnové invazi se s kamarádem Františkem rozhodl odejít do západního Německa, kam již dříve emigrovala jeho maminka a dvě sestry. Zde oba nějakou dobu pracovali v továrně na čalouněný nábytek, než se přestěhovali za lepší prací do Frankfurtu. Milan Horáček se zde zapojil do exilové práce, vydával například německou verzi Pelikánových Listů. Koncem 70. let stál u počátků německých Zelených, za které byl v roce 1981 zvolen do frankfurtského zastupitelstva a o dva roky později poslancem Bundestagu. V lednu 1990 doprovázel Václava Havla na jeho první prezidentské zahraniční cestě do Německa. Byl členem Havlova širšího poradního sboru. Zakládal a dlouhé roky vedl pražskou kancelář Nadace Heinricha Bölla a podílel se na vývoji a směřování Strany zelených. V letech 2004-2009 byl poslancem Evropského parlamentu zvoleným za německé Zelené. Žije v Praze a v Německu.