Milan Horáček

„Den D, ten 17. listopad, jsem konkrétně zažíval na nějakém zeleném shromáždění, kde jsem vlastně permanentně telefonoval – to vím přesně – se Zdeňkem Mlynářem ve Vídni, s Jirkou Pelikánem v Římě a s nějakýma lidma, kteří byli dostupní tady v Praze. Ale nebyl to Vašek Havel ani Dienstbier, protože ti byli permanentně někde v luftě, pořád na cestách. Tenkrát ještě nebyly žádné mobily. Když jsem jindy volal k Havlům domů – když měli zrovna zapojený telefon a možná je i odposlouchávali – brával telefon Ivan Havel, bydleli tenkrát už na nábřeží. Já jsem se ho ptal, jak je, jestli je doma Vašek, a on říkal, že se podívá. To byla taková domluva. Havel prý vždycky brblal, že ho zdržuju od práce, ale přišel. Já jsem se ho ptal standardně, jak se vede a co je nového. On mi potom ale něco hodinu vyprávěl. Já jsem to pak telefonoval a převyprávěl na různá místa po světě. Teďka se čas od času s Ivanem scházím a na různé věci vzpomínáme. A tohle je taková věc, na kterou vzpomínáme rádi. Protože oni byli tenkrát přes to přese všecko nějakým způsobem od toho světa odříznutí.“

„Jeden čas jsem byl přidělený k jednomu šoférovi, kde jsem musel taky nakládat. On říkal: ‚Teďka tyhle čtyři pět pytlů dáme na okraj tak, že je nepřeložíme přes sebe.‘ V jedné zatáčce, kterou vzal prudčeji, ty pytle slítly z toho nákladního vozu dolů do příkopu. Ve zpětném zrcátku jsem viděl, že tam vyběhnul nějaký domkář s kolečkama a už si to nakládal. My jsme za to dostali nějakou slepici, nějakou kachničku nebo nějaké doma vyrobené zavařeniny s nějakým vepřovým nebo tak. On sám většinou bral peníze. To všecko patřilo k tomu, že člověk viděl a cítil, že je dvojí druh života. Že je ten, který se vyhlašuje na veřejnosti, to, co se vyhlašuje jako socialistická republika a soužití, a pak to, co byla realita. Taková ta každodenní malá i velká lež, podvody a pokrytectví se ještě umocňovaly přímo korupcí.“