Za socialismu jsme slovo „nedostatek“ neznali. Místo toho se mluvilo o „úzkém profilu.“ V mnohahodinových frontách se střídaly celé rodiny, zatímco prodavači ze zeleniny, masny a lahůdek si své zboží navzájem čile vyměňovali.
„Moje babička vyrážela do fronty do masny v Žabovřeskách na hlavní ulici před šestou ráno,“ vzpomíná Karel Vacek na začátek šedesátých let. „Chudák tam málem vystála důlek. Já jsem ji vystřídal o půl třetí, když jsem šel z práce, na hodinu nebo na dvě. Pak přišla z práce matka, ta zas vystřídala mě a ta teprve koupila, co na ni v krámě zbylo. Všechno bylo plánované, a přitom nic nebylo.“ Nedostatek masa byl v té době tak pověstný, že „fronta na maso“ se přezdívalo i dosluhujícímu sousoší se Stalinem v čele, které právě bourali na pražské Letné…
Toaletní papír jako devizový artikl
Začátkem osmdesátých let se v Československu vyprávěl vtip: Americká turistka vidí nekonečnou frontu před obchodem se zeleninou. „Na co to čekáte?“ ptá se. „Dávají pomeranče,“ odpoví žena na konci fronty. „Tss,“ utrousí turistka. „To bych si je radši koupila.“ V té době skutečně bylo celkem běžné, že když člověk někde na ulici zahlédl frontu před obchodem, často si do ní stoupl, a teprve ex post zjišťoval, na co se vlastně čeká: na konci fronty se totiž mohlo prodávat něco, co nebylo běžně k sehnání.
V šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech obyvatelé socialistického Československa nehladověli. Neustále se ale potýkali s nedostatkem různých druhů zboží. Oficiálně se ovšem slovo „nedostatek“ nepoužívalo, mluvilo se o „úzkoprofilovosti“. Typicky se to týkalo například toaletního papíru. Nedostatek této komodity se během socialismu objevoval opakovaně, už roku 1960 bylo pro potřeby 2. celostátní spartakiády nutné urychleně zajistit dodávku ze zahraničí a během majálesu roku 1963 studenti skandovali:
„Chceš-li býti dobrým Čechem, vytírej si p..el mechem.“
„Nedostatek toaletního papíru byl… Ten byl, protože se nevyráběl. Vyráběl se až později, když se postavila papírna v Harmanci. Ale co se v Harmanci začalo vyrábět, především se vyváželo. Protože to byl devizový artikl,“ vysvětluje ekonom Pavel Franěk.
Lydie Roskovcová, která v 70. letech navštívila Sovětský svaz, zažila v obchodním domě GUM bitku o pánská saka: „Přivezli dva druhy, zelená a modrá s károvaným vzorem. Kolem pultů se tvořily obrovské fronty. Nikdo si nic nezkoušel. Jaké sako na vás přišlo, takové jste dostal. Následně si lidé v prostoru obchodního domu saka navzájem měnili.“ Tak daleko to u nás nikdy nezašlo, nicméně Jiří Pošepný vzpomíná, jak kuriózně sháněl v 80. letech boty na svatbu: „Když jsem přišel do obchodu, boty v mé velikosti nebyly. Šel jsem sto metrů odtamtud na výbor KSČ a tam povídám: ,V sobotu mám svatbu, nemají boty, nemůžu si je koupit. Půjdu a nechám nafotit, že se žením v pantoflích.‘ Druhý den boty v tom krámě byly. Oni ze strachu sehnali cokoli.“
Luxusní pomeranče a kubánská diverze
Chronický nedostatek se týkal exotického ovoce, které muselo Československo dovážet ze zemí náležejících ke kapitalistickému táboru. „Citrony byly považovány za nezbytné zboží, kdežto pomeranče ještě v polovině 60. let režim vnímal jako určitý luxus,“ píší historikové Jiří Knapík a Martin Franc. Pomeranče, mandarinky nebo banány se na trhu objevovaly téměř výhradně v zimě, hlavně před Vánocemi. Jiné druhy ovoce, jako například ananas nebo kokosový ořech, lidé znali jen v podobě kompotu či sušené drti a čerstvé se v obchodech objevovaly jen zcela výjimečně a nahodile. Podobně to ostatně bylo i v jiných zemích socialistického tábora, třeba Poláci říkali zhýčkaným potomkům prominentů „bananowa molodziez.“
Svébytným fenoménem se staly dobré kubánské pomeranče, jeden z mála druhů ovoce, za které Československo nemuselo platit v západní měně, a tudíž bylo dostupnější. Měly nepřitažlivou ušmudlanou barvu a tuhou slupku, která se špatně loupala, takže se musely vyjídat rozkrojené.
Lékařka a řádová sestra Jana Dominika Bohušová popisuje, jaký průšvih měla ještě těsně před listopadem 1989 z toho, že mladé maminky varovala před chemií v kubánských pomerančích:
„Kojícím maminkám jsem radila, aby nejedly kubánské pomeranče, protože jsou napuštěné dezinfekčními prostředky, a děti z toho mají kopřivku.“
„Předvolali si mě na konzillium celého porodnického oddělení a tam mě peskovali, že jsem se dopustila diverze vůči Kubě.“
Nedostatku citrusů byla věnována i jedna epizoda seriálu Žena za pultem z roku 1977. Zákazník se v prodejně dožaduje citronů, ale prodavačka Kalášková (Karolina Slunéčková) ho odbude, že už nejsou. Po jeho odchodu vyjde najevo, že ve skutečnosti si pár citronů odložila stranou pro sebe. Mladá prodavačka Jiřinka (Lenka Termerová) jí dva citrony sebere a vyběhne za zákazníkem, aby neodešel zklamaný. Na zápletce se dá pěkně demonstrovat manipulace se skutečností: seriál sice přiznává nedostatek citrusů, o kterém všichni diváci té doby věděli, ale odpovědnost svaluje na selhání jednotlivce, tedy sobecké prodavačky Kaláškové. Ostatně už v úvodních záběrech každého dílu si diváci mohli prohlédnout regály dotyčné prodejny, nerealisticky plné banánů, ananasů, lákavých sýrů a dalších druhů zboží.
Lidi, co blbnete, nestůjte tady!
„Na auta lidi stáli třeba týden, aby se dostali do pořadníku. Na barevnou televizi jsem čekal dva dny. Na mrazák jsem čekal od osmi večer do rána. Přivezli pět mrazáků, čili prvních pět čekajících mělo šanci,“ vzpomíná Jiří Pošepný. Podobné drama popisuje také Vladimír Buček při čekání na barevnou televizi: „Šli jsme tenkrát s otcem kolem starého divadla a u prodejny naproti fronta. Otec zbystřil, hned tam šel. A nějaký chlap říká, že přivezou televizory. Vytvořila se fronta tak šedesáti lidí. Vyšel vedoucí v bílém plášti a říká: ‚Lidi, co blbnete, nestůjte tady!‘ Oni na to: ‚Vždyť to máme zjištěné, přijdou televizory, nedělejte z nás blbce!‘ On na to, že to nezapírá, ale že přijde jenom devatenáct kousků. Můj otec byl asi dvaadvacátý. Řekl mi, ať jdu domů a řeknu matce, že stojí ve frontě na televizory. Ať mu donesu svetr, kabát, rybářskou stoličku, do termosky kafe a nějakou svačinu, že tam bude čekat celou noc. A ať ho přijde o půl páté vystřídat, protože musí do práce.“
„Matka si natáhla budík. Otec tam seděl celou noc. Nakonec byl sedmnáctý, protože někteří to vzdali.“
Mnozí nakupující si v takové situaci platili zástupce, nejčastěji seniory, kteří ve frontách na nedostatkové zboží trávili celé dny.
Nedostatek úzkoprofilového zboží se režim nikdy nesnažil řešit zvýšením ceny, to bylo ideologicky neprůchodné. Namísto toho se prodej omezoval distribucí některého zboží pouze na poukazy: například poukaz na koupi automobilu (který si ovšem dotyčný musel samozřejmě sám zaplatit) se přidával k udělení některých státních vyznamenání.
Některé druhy potravin zase byly k sehnání pouze ve výběrových prodejnách v centru Prahy, k nimž patřil Dům potravin na Václavském náměstí, francouzské lahůdky Paris-Praha v Jindřišské ulici, obchod Frionor ve Vodičkově, kde se prodávaly rybí lahůdky z Norska, obchod Jadranka v Pařížské, jediné místo, kde se dalo sehnat koření Vegeta, a později v 80. letech síť obchodů ESO. V těchto obchodech, které dávaly najevo novou přijatelnost luxusu, bývala k dostání například čabajka, uherák, kaviár či mandarinkové kompoty.
Šmelina jako důsledek plánovaného hospodářství
Nedostatek různých druhů zboží vedl pochopitelně k řadě ‚nešvarů:‘ podpultovému prodeji, šmelině, korupci a dalším projevům šedé ekonomiky, které režim tiše toleroval.
„To byla nádherná doba. Byla to ‚doba výměnná,‘ dalo by se říct.“
Tak na toto období vzpomíná prodavačka z obchodu Jadranka v Pařížské ulici. „Například uherák, čabajka a tyhle záležitosti, ty se přidělovaly. Vedoucí si museli napsat, kolik chtějí, a v listopadu nebo v prosinci dostali svůj příděl. Nicméně potom jsme měli něco v ruce, a mohli jsme jít na výměnu do zeleniny a do masny.“ Tento výměnný obchod byl samozřejmě dostupný jen privilegovaným, tedy těm, kteří sami disponovali nějakým nedostatkovým zbožím.
Na odvrácenou stranu oné „nádherné doby“ vzpomíná Lenka Honnerová z Českých Budějovic: „Když se narodil můj nejmladší syn, rychle se dehydratoval a v nemocnici mi řekli, že ho musím krmit banány, které zadržují vodu v těle. Anebo ho musím v nemocnici nechat. A to je dilema, viď? Nechat desetidenní dítě v nemocnici, kde jsem nemohla být, a nemohla jsem ho kojit. A banány nebyly k sehnání. Naštěstí jsem předtím dělala prodavačku v Družbě, měla jsem tam známé. Řekli mi, že banány nemají. Ale já jsem věděla, že je mají pokaždé. Dělala jsem tam, viděla jsem do toho, ty banány byly jen pro známé prominentů. Se synem v náručí jsem vlítla do skladu, protože jsem to tam dobře znala, a banány jsem si odnesla. Ale obyčejný zákazník by je nedostal...“
Systémový aspekt šedé ekonomiky té doby popisuje ekonom Pavel Franěk: „Šmelina byla zcela důsledkem plánovaného hospodářství. V hale na Praze 6, kde dozrávaly banány pro Prahu a střední Čechy, pracoval vedoucí, kterého jsem dobře znal. Dodával banány do podniků Ovoce Zelenina a také do některých samoobsluh. Ale kdyby mu vedoucí každé prodejny něco nepodstrčil, banány by mu nedodal, a raději by je tam nechal shnít.“