Rozcvičky, utužování kolektivu, kocovina: Rekreace ROH all inclusive

/ /
Zimní odborářská rekreace v zotavovně ROH v Benecku, 1960. Zdroj: archiv pamětnice Jitky Veselé
Zimní odborářská rekreace v zotavovně ROH v Benecku, 1960. Zdroj: archiv pamětnice Jitky Veselé

Komedie Dovolená s Andělem z roku 1952 nijak nepřehání: odborářské rekreace byly jedním ze způsobů, jak režim „ideově působil“ na občany i v jejich volném čase. A to dlouhodobě – překvapuje totiž, že v článku budeme citovat příručky až z osmdesátých let...

„Rekreanti vytvářejí v zotavovnách na základě dobrovolnosti soudružský kolektiv, který se družně baví, sportuje, načerpává poučení, vyměňuje si zkušenosti. Neformální atmosféra a soudružské prostředí v zotavovnách jsou ještě zvýrazněny bohatou programovou náplní a tvoří specifický rys výběrové rekreace ROH, jinde neopakovatelný.“ Slova z dobové příručky pro odborové funkcionáře sice znějí jako ideové směrnice scénáře filmu Dovolená s Andělem, ve skutečnosti však byl tento manuál sepsán až dvaatřicet let po premiéře filmu v roce 1985. Rekreace ROH zkrátka provázely náš život po celou éru vlády komunistů a postupně se staly skutečně masovou záležitostí: například v roce 1981 se jich zúčastnilo na tři a půl milionu odborářů a jejich rodinných příslušníků, tedy téměř čtvrtina obyvatel země. 

Jsme rádi, že čtete naše články!

Zámky a paláce do služeb lidu

Je proto poněkud překvapivé, že začátky odborářských rekreací spadají do doby protektorátu. Jejich iniciátorem se stal zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, který nařídil proměnu některých luxusních hotelů na rekreační střediska. Pobyty byly nejprve určené pro dělníky ze zbrojovek, později i z dalších průmyslových odvětví a přidělovala je Národní odborová ústředna zaměstnanců. 

V zásadě v nezměněné podobě pak tuto myšlenku převzal Košický vládní program schválený československou vládou v roce 1945: „Jako místa léčení, odpočinku a dovolené stanou se pracujícímu lidu měst i venkova dostupné lázně, sanatoria a ozdravovny všeho druhu.“ 

„Do služeb zdraví a odpočinku našeho lidu vstoupí zámky, letoviska a paláce.“ 

Od roku 1947 měli pracující ze zákona nárok na dva týdny dovolené, za splnění určitých podmínek potom až na čtyři týdny. V souvislosti s prázdninovými cestami se však spíše než o dovolených mluvilo o rekreacích: tento termín, dnes už málo používaný, přímo odkazoval k tomu, co vlastně z pohledu režimu bylo cílem takového pobytu. Totiž obnova sil, aby se pracující mohl v co nejlepší kondici vrátit do pracovního procesu. 

Zájezd JZD Milotice do Karlových Varů, foto: archiv pamětnice Antonie Fryštacké
Zájezd JZD Milotice do Karlových Varů, foto: archiv pamětnice Antonie Fryštacké

Hornická rekreace bez horníků

„Já vám řeknu, jak vypadaly havířské rekreace. Dcera byla po zápalu plic, manželovi hnisal prst, měl nohu celou modrou. Když jsme zažádali o rekreaci v Jugoslávii, řekli nám, že si to soudruzi nejdříve musejí rozmyslet,“ vzpomíná Jiřina Masná, která pracovala v Ostravě jako kreslička důlních map a její manžel byl horník. 

Její slova se týkají takzvaných výběrových rekreací, určených údajně pro ty nejlepší pracující. Od běžných závodních rekreací se lišily nejen atraktivnějšími destinacemi, ale také nízkou cenou: pobyt byl z velké části dotován ze zdrojů ROH. To ovšem platilo jen pro vyvolené: „Po dlouhém vyjednávání mi to schválili, ale musela jsem zaplatit plnou cenu sedm a půl tisíce. Ostatní přitom jezdili za tisíc korun. Přesto jsem řekla, že to beru,“ pokračuje Jiřina Masná. Po příjezdu do letoviska Baška Voda předseda krajského ROH svolal rekreanty a řekl jim, že si mají vážit toho, že byli vybráni na hornickou rekreaci, kterou mají zadarmo a jejich rodinní příslušníci za minimální částku: „No já jsem zrudla. To bylo něco pro mě. Řekla jsem, že bych ho chtěla opravit, že jsem platila sedm a půl tisíce, zatímco oni to měli za tisíc. A že jsme oba dva zaměstnaní na šachtě, že manžel je nemocný. Ten předseda na to, že to není pravda. A ptal se, co těmi řečmi sleduju, koho chci ohromit.“

Jiřina Masná v roce 1965 na výletě s manželem. Zdroj: archiv pamětnice
Jiřina Masná v roce 1965 na výletě s manželem. Zdroj: archiv pamětnice

Ve skutečnosti se poukazy na výběrové rekreace rozdělovaly nikoli podle odvedené práce, ale na základě konexí a politických zásluh. Jiřina Masná popisuje, že v autobuse plném rekreantů neviděla skoro žádné horníky: 

„To tam bylo samé: pane doktore, pane inženýre. Tam nebyl normální člověk. Od nás z šachty kromě nás nikdo.“ 

„Z havířů tam byl Oborný z dolu Rudý říjen, Šoltysovi z dolu Šverma a pak pan primář s manželkou, paní oční doktorka, její manžel právník, jejich dcera. A k tomu celé vedení krajské rady Revolučního odborového hnutí. Tak to byla hornická rekreace.“

Děti narušují soudružskou atmosféru

Poněkud dostupnější byly takzvané závodní rekreace, které se konaly v ubytovacích zařízeních jednotlivých podniků. Jezdilo se tedy každý rok na stejné místo, podmínky byly skromnější, ale závodní rekreace měly oproti výběrovým jednu velkou výhodu: účastníci si na ně mohli brát i rodinné příslušníky, od roku 1960 včetně dětí. Dnes to zní podivně, protože dovolená pro nás znamená především čas, který chceme trávit se svými blízkými. Ale v padesátých letech byla přítomnost rodiny na dovolené skutečně vnímána jako překážka ve stmelování kolektivu rekreantů, protože rodiny měly tendenci uzavírat se do sebe nebo vytvářet skupinky spřátelených párů. Kromě toho byla v podnikových chatách obvykle jen jedna společenská místnost, takže přítomnost dětí a jejich hlučné hry působily rušivě a stávaly se častým zdrojem konfliktů. 

Zájezd ministerstva dopravy, 60. léta, foto: Archiv pamětnice Stanislavy Zvěřinové
Zájezd ministerstva dopravy, 60. léta, foto: Archiv pamětnice Stanislavy Zvěřinové

Vše, co souviselo s rekreací, bylo organizováno hromadně počínaje dopravou. V sezoně vypravovaly Československé dráhy zvláštní rekreační vlaky, na něž navazovaly autobusy rozvážející rekreanty do jejich zotavoven. A společné bylo samozřejmě také stravování s plnou penzí, účastníci si zvlášť platili pouze nápoje, které si objednávali k jídlu.

Rozcvičky s veselou písní 

Asi nejbizarnějším aspektem odborářských rekreací, zejména těch výběrových, byl ale program. Každý den na takové dovolené doslova překypoval aktivitami, které měly u rekreantů „prohloubit jejich vztah k práci, k vlasti a k ostatním pracujícím a obecně blahodárně působit na formování socialistického způsobu života“ (opět necitujeme žádný spisek z padesátých let, ale příručku z roku 1982). Každý den se měl zahajovat rozcvičkou, v jejímž závěru zazněla „veselá píseň.“ Program dále naplňovaly výlety, návštěvy památek nebo sportovní aktivity. Na programu jedné z odborářských rekreací byla například „soutěž v orientačním běhu pro všechny věkové kategorie (účast povinná, omluvy ze zdravotních důvodů přijímá sportovní referent).“ Večer se konala promítání naučných filmů, diapozitivů, besedy, taneční zábavy a jiný „kulturní program.“ Jakou roli v něm hrál alkohol, odborářské příručky neprozrazují. 

Rekreant byl zkrátka považován za lehce nesvéprávného tvora, kterého je neustále potřeba vést a vychovávat. 

A proto se také kladl neobyčejný důraz na výběr organizátorů těchto programů. Podplukovník Ladislav Kovařík byl po roce 1968 propuštěn z armády za nesouhlas s okupací vojsky Varšavské smlouvy. Dlouho nemohl najít žádné zaměstnání. 

Ladislav Kovařík jako výsadkář. Zdroj: archiv pamětníka
Ladislav Kovařík jako výsadkář. Zdroj: archiv pamětníka

„Jednou jsem četl inzerát, že v Doksech hledají organizátora pro rekreanty. Manželka mi řekla: ‚Vezmi si uniformu, sedni na skútr a zajeď tam.‘ Přijel jsem do rekreačního střediska Zátiší, tam byl nějaký vedoucí a řekl: ‚Mařenko, postavte na kávu, přijel důstojník.‘ Zeptal se mě, co si přeju. Povídám, že jsem přijel na základě jejich inzerátu, a on říká: ‚No to si děláte legraci, ne?‘ A já na to: ‚Ne. Já jsem propuštěný důstojník letectva a prosil bych práci.‘ A on na to řekl jenom: ‚Mařenko, káva nebude.‘ Pak mi vysvětlil, že nesmí přijímat lidi, kteří by mohli negativně ovlivňovat rekreanty.“

Do SSSR jen za odměnu

ROH pořádalo zájezdy také do spřáteleného zahraničí, ovšem dostat se na ně nebylo snadné. A to překvapivě ani v případě cest do SSSR, jak vzpomíná karosář z Holýšova Rudolf Švec: „V roce 1986 jsme si zažádali o poukaz a přidělili nám zájezd do Sovětského svazu. Za čtrnáct dní přišel předseda odborů a říká: ,Kamaráde, my jsme ti to museli vzít, protože přišel jeden angažovaný. Museli jsme zájezd dát jemu. Tobě to dáme příští rok.‘“ 

„Příští rok jsem zažádal zase a poukaz jsem dostal. Musel jsem za to jít v prvomájovém průvodu a nést rudý prapor.“

Zájezd do Sovětského svazu (Rudolf Švec)

Odborářské rekreace byly samozřejmě jen jedním, byť velmi masovým způsobem trávení dovolené za socialismu. K těm dalším patřilo chalupaření, tramping či kempování – soukromé způsoby, jak utéct z šedivé socialistické reality. Na rekreacích ROH ale režim zasahoval lidem do života i ve chvílích, které se mu jinak špatně kontrolovaly, totiž během jejich volného času. 

Rudolf Švec (vlevo) v průvodu na 1. máje 1977. Zdroj: archiv pamětníka
Rudolf Švec (vlevo) v průvodu na 1. máje 1977. Zdroj: archiv pamětníka