Kindervejce z „tůzu“ čili Vekslování za socialismu

/ /
Z Tuzexu to nejlepší! Zdroj: archiv pamětnice
Z Tuzexu to nejlepší! Zdroj: archiv pamětnice

Tuzemský export… Tuzex. Měl prostřednictvím „bonů“ odčerpávat od lidí valuty, které si vydělali v zahraničí. Obchody Tuzex otevřené před 65 lety byly rájem luxusu ze Západu, a zároveň otevřeným přiznáním, že v socialismu určité zboží na domácím trhu vůbec není.

Snímek zajímavý z mnoha důvodů – zachycuje dnes už neexistující brutalistní budovu Transgasu (dříve Ministerstva práce a energetiky) i každodenní cestu zaměstnanců Českého rozhlasu do práce (nachází se vlevo v ulici Římská). A také jednu z prodejen sítě Tuzex… Zdroj: ČTK
Snímek zajímavý z mnoha důvodů – zachycuje dnes už neexistující brutalistní budovu Transgasu (dříve Ministerstva práce a energetiky) i každodenní cestu zaměstnanců Českého rozhlasu do práce (nachází se vlevo v ulici Římská). A také jednu z prodejen sítě Tuzex… Zdroj: ČTK

„Začínal jsem jako pingl s koštětem, a tak jsem musel v livreji zametat před vchodem i tehdy, kdy bylo Václavské náměstí plné lidí. Zametat v livreji, to pro mě bylo něco hrozného. Kolemjdoucí se mi někdy smáli, ale já to přetrpěl, protože jsem měl kapsy narvané valutami. Říkal jsem si: ,Jen se smějte, hlupáčci, před vámi je nejbohatší zametač v Praze!‘ Ani jsem peníze nestačil rovnat, jak jsem směňoval, náprsní kapsu jsem měl tak nacpanou bankovkami, že vypadala jako ženský prs. Zametal jsem smetí a jen jsem se modlil, aby mi nic nevypadlo.“ Tak popisuje začátky své kariéry bývalý vekslák, nyní fitness konzultant Vít Chaloupka. 

„Procházka růžovým sadem.“ Vít Chaloupka se snaží obhájit činnost veksláků.
Jarmila Trösterová v Textilaně koncem 60. let. Zdroj: archiv pamětnice
Jarmila Trösterová v Textilaně koncem 60. let. Zdroj: archiv pamětnice

Vekslování, tedy směňování peněz načerno, se stalo nevyhnutelným průvodním jevem existence sítě obchodů Tuzex. Cílem podniku, jehož název je zkratkou slov „tuzemský export“, bylo odčerpat od obyvatel prostředky v západní měně. V jeho obchodech se dalo koupit zahraniční zboží, které u nás nebylo k dostání. Vysněné džíny (ostatně specificky české slovo „rifle“ je odvozeno právě od názvu italské značky džínů z Tuzexu), americké žvýkačky, kindervajíčka, panenky Barbie, walkmany a později i automobily, videa a počítače. Ale také československé zboží určené na export. „Angličané si vymínili, že se do látky musí vetkat nápis ,made in England’,“ vzpomíná návrhářka podniku Textilana Jarmila Trösterová. „Pak se prodávala i v Tuzexu. Zaslechla jsem, jak si ji tam nějaké dámy u pultu pochvalovaly: ,To je něco úplně jiného, když je ta látka z Anglie.’ Věděla jsem, že je z Textilany a řekla jsem jim to, ale nevěřily mi. Strašně mě to uráželo.“ 

Mrzký peníz ze Západu

Pavel Franěk při natáčení. Zdroj: Pamět národa
Pavel Franěk při natáčení. Zdroj: Pamět národa

Podle oficiálních představ měli v Tuzexu nakupovat hlavně cizinci a Čechoslováci, kteří měli finanční prostředky ze zahraničí. Tedy zejména ti, kteří vyjížděli pracovně do kapitalistických a rozvojových zemí a pobírali plat zčásti v korunách a zčásti v západní měně. „Tam se sledovalo, jak který pracovník nebo delegát dostatečně šetří na tuzexové konto,“ popisuje Pavel Franěk, který v 70. letech pracoval pro ministerstvo zahraničního obchodu. 

„Když někdo nešetřil na Tuzex a měnil to na volnou měnu, byl to signál, že pravděpodobně předpokládá, že se do vlasti už nevrátí.“ 

Prostředky na nákupy v Tuzexu mívali ale paradoxně i lidé, kteří byli režimem různě perzekvovaní, například proto, že jejich příbuzní emigrovali do zahraničí a posílali rodině do Československa peníze. Finanční podporu z ciziny často dostávali také disidenti, což režim samozřejmě zneužíval k jejich očerňování a poukazoval na „luxus“, v němž žije Václav Havel nebo Pavel Kohout za „mrzký peníz“ ze Západu. 

Bony v hodnotě 100 Kčs. Zdroj: archiv pamětníka
Bony v hodnotě 100 Kčs. Zdroj: archiv pamětníka

Skutečnost byla poněkud jiná: tato podpora některým disidentským rodinám umožňovala přežít v situaci, kdy jeden z rodičů byl ve vězení nebo vykonával práci s minimální mzdou. „Finančně jsme byli hodně u dna, nemohli jsme si dovolit prakticky vůbec nic,“ vzpomíná Daniel Kroupa. „Byly jedny Vánoce, kdy jsme neměli ani na vánoční stromeček natož na dárky. Přišly nějaké složenky, které odsály veškeré peníze. Den před Štědrým dnem jsem ve schránce našel tlustou obálku plnou tuzexových bonů. Poslal mi ji František Janouch ze Švédska s odkazem na doporučení Alexandra Solženicyna. Nevím, jestli z Nobelovy ceny něco dal na disent, já jsem to bral jako Nobelovu cenu pro sebe. Konečně jsme mohli dětem koupit dárky, po kterých toužily, a byly to ty nejbohatší Vánoce, co jsme kdy zažili. Mikuláš, který toužil po šlapacím autě, ho tak dostal, to bylo k dostání jenom v Tuzexu. Ještě po Štědrém dnu Mikuláš chodil v noci okolo toho šlapacího autíčka, slyšel jsem takové dětské capání, a říkal: ‚Děkuju ti, Ježífku, děkuju ti, Ježífku, přefně takový autíčko fem fi přál.‘ To bylo skutečně dojemné.“ 

Roman Skamene ve filmu Bony a klid. Zdroj: archiv pamětníka
Roman Skamene ve filmu Bony a klid. Zdroj: archiv pamětníka

Jenže zákazníci Tuzexu se zdaleka neomezovali na tyto úzké skupiny. Ve druhé polovině 80. let v něm nakupovalo více než 10 milionů lidí ročně. Je tedy zřejmé, že většina z nich se k tuzexovým poukázkám dostávala neoficiální cestou. A zde se právě otevíralo široké pole působnosti pro veksláky. 

„Stát před Tuzexem bylo pod moji úroveň“

Princip jejich obchodů byl jednoduchý: od cizinců nakupovali západní měnu za kurz, který byl pro cizince výrazně výhodnější, než jaký nabízely oficiální směnárny. Valuty potom směnili v bance za tuzexové poukázky, bony, které nabízeli Čechoslovákům s výrazným ziskem pro sebe. Nejnižší patro vekslácké hierarchie tvořili ti, kteří své zboží nabízeli přímo na ulici, jak vysvětluje Vít Chaloupka: 

Stanislav Tišer v 80. letech. Zdroj: archiv pamětníka
Stanislav Tišer v 80. letech. Zdroj: archiv pamětníka

„Veksláci tvořili ‚kasty‘; ty, kteří stáli před Tuzexem, jsem znal, ale sám jsem nic podobného nikdy nedělal, to bylo pod moji úroveň.“ Vekslovali také taxikáři, recepční v hotelích a barmani nebo číšníci nebo „tuzexové babky“ ze Slovenska, příbuzné předválečných emigrantů do USA. Obchodem s tuzexovými poukázkami se zabýval i pozdější boxerský trenér Stanislav Tišer: „Na stovce bonů jsem si vydělal padesát korun. Prodávali jsme bony potřebným a samozřejmě na tom vydělávali,“ směje se a dodává: 

„Tak nebudu stát čtyři hodiny na ulici jenom proto, abych dělal dobročinnost, že jo.“

Stanislav Tišer v 80. letech. Zdroj: archiv pamětníka
Stanislav Tišer v 80. letech. Zdroj: archiv pamětníka

Podobně jako u jiných druhů nelegální činnosti i zde platil princip rajónů. „Ve vekslování se nic neorganizovalo, fungovaly spíš lokality, území. Třeba recepce byla ohraničena prahem nebo otočnými dveřmi do restaurace. Stejně tak byla ohraničena kavárna, tam se recepční už nacházeli mimo svou lokalitu. Takže každý opanoval své území,“ popisuje Vít Chaloupka. 

Veksláci sice vydělávali na tu dobu ohromné částky, ale vzhledem k pracovní povinnosti pro všechny museli i oni mít oficiální občanské zaměstnání. Pokud nepracovali přímo v oboru, který jim umožňoval kontakt s cizinci, často si za sebe na práci najímali studenty nebo penzisty. Mzdu ze zaměstnání nepotřebovali – Vít Chaloupka například uvádí, že si ji často i týden nevyzvedl, což vždycky popuzovalo jeho nadřízeného. Nejvyšší metou pak bylo dosažení invalidního důchodu, které ovšem vyžadovalo značný úplatek pro posudkového lékaře. 

„Podepsat spolupráci? Ani na chvíli jsem nezapochyboval.“

Západní oblečení, astronomické útraty v barech, meziměstské cesty taxíkem – to všechno patřilo k veksláckému životnímu stylu, který se v účesech a oblečení snažila v 80. letech napodobovat i konformnější část mládeže. Ale skuteční veksláci, jakožto lidé přicházející do styku s cizinci, byli samozřejmě v hledáčku Státní bezpečnosti.

Vít Chaloupka při natáčení. Zdroj: Pamět národa
Vít Chaloupka při natáčení. Zdroj: Pamět národa

 

„Ani na chvíli jsem nezapochyboval,“ hovoří Vít Chaloupka o okamžiku, kdy mu byla nabídnuta spolupráce s StB. „Jednou za měsíc jsme se pak scházeli v restauraci a kapitán se mě ptal, co hosti dělali, jak se tvářili a tak. Povídal jsem mu, že se na mě smáli, přivezli mi adidasky, a nic jsem z nich nevycítil.“

Jednou se vekslák při rozhovoru s kapitánem StB dokonce podivil: 

„To vám stačí takové blbosti? Vždyť jsem vám nic neřekl! Všechno, co vám říkám, víte z příjezdových knih...“ 

„To je, Víťo, dobrý,“ odpověděl důstojník: „Já za to nahoře zas dostanu čárku.‘“

Vít Chaloupka, který dostal od StB za odměnu broušený servis, je přesvědčen, že svou spoluprací nikomu neublížil, a v rozhovoru pro Paměť národa také ujišťuje, že ve veksláckém světě nebyla žádná kriminalita. Stávalo se ovšem poměrně často, že naivní zákazníky veksláci okradli. „Maminka mi chtěla udělat radost a koupit mi něco v Tuzexu,“ vzpomíná Zdeněk Klíma na událost z roku 1976. „Když načerno kupovala tuzexové poukázky, udělali na ni lidově řečeno tunel. Vzali ji do nějakého patra v domě, kde ale byly dva východy. Tam si od ní vzali peníze, že jí hned přinesou ty tuzexové poukázky. Ale už se tam neukázali. Čekala tam půl hodiny a pak si uvědomila, že to je nějaká past.“ Podvod měl bohužel tragickou dohru: u jeho matky, která měla podlomené psychické zdraví, zážitek spustil jeden z jejích psychotických záchvatů. 

Vekslácká honorace v novém světě

V roce 1987 zviditelnil veksláckou komunitu na tu dobu nebývale otevřený film Bony a klid. Zahrál si v něm i Roman Skamene, kterému role veksláka výrazně změnila život: stal se podle svých slov „maskotem veksláckého polosvěta.“ 

„Bál jsem se, že když se o nich natočí film, zabijou mě. Ale oni byli nadšení!“

„Kamkoliv jsem přišel, teklo šampaňský proudem, chlast jsem měl zadarmo,“ pokračuje Roman Skamene. „Kdykoli jsem se mezi nimi objevil, zaznělo ,Je tady Roman, Romane, pojď sem,‘ a šampaňské a už to lítalo. Byl jsem jak jejich zlatá panna.“ 

Roman Skamene ve filmu Bony a klid. Zdroj: archiv pamětníka
Roman Skamene ve filmu Bony a klid. Zdroj: archiv pamětníka

Film, který se díky spolupráci veksláků masově kopíroval na videokazety VHS, poukázal na to, že fenomén černého obchodu s valutami je u nás tiše tolerován. V médiích sice občas zazněla kritika, ale režim proti vekslákům nikdy nezakročil příliš tvrdě. Samotná existence Tuzexu byla vlastně přiznáním rozporu v systému, kterému se nepodařilo vymýtit touhu lidí po západním zboží, a konstatováním očividného faktu, že všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější. 

Vekslácké špičky svůj úspěch přenesly i do nových poměrů v devadesátých letech, jak konstatuje Roman Skamene: 

„Honorace toho klanu, ti se chytli tak dobře! Naprosto všichni. Věděli, co mají koupit. Rozjeli se s chutí a jeli jak diví.“ 

K těm úspěšným po pádu režimu patřil i Vít Chaloupka: „Revoluci jsem prožíval naprosto luxusně,“ líčí nenuceně. „Pamatuju si, jak jsem ve fiatu sjížděl kolem Muzea, dole se konala demonstrace, na Václavském náměstí mě příslušníci Veřejné bezpečnosti vytáhli ven a klíči, kterými se cinkalo, mi někdo natrhl nádhernou adidasovou soupravu a já pak vztekem kopal do auta. Takže jsem prožíval přímo historické dění!“ V nadcházejících letech si díky svým známostem pronajal prostory v hotelu Panorama v Průhonicích, kde si zřídil fitness centrum, a jako bývalý šampion kulturistiky se stal vyhledávaným trenérem. 

 

Fenoménu takzvaných veksláků a Tuzexu je věnována i epizoda ze seriálu České televize z cyklu Příběhy 20. století. Epizodu můžete shlédnout zde: