Jesenicko, tedy pohraničí. Je to krajina, která si pamatuje mnoho – předválečné vyhánění Čechů i poválečné lynče a odsuny Němců. Stovky příběhů lidí různých povah a národností, jen prolévaná krev byla vždy stejná, červená.
… posedlá tmou
Krajinu okolo města Jeseníku tvoří nádherná příroda na soutoku dvou horských říček. V něm samotném a jeho okolí je mnoho míst, kudy šly dějiny první poloviny 20. století. Na malé ploše zaplněné horskými stržemi, kopci a bystřinami se tak protly řady osudů. Někteří lidé byli z Jesenicka ještě před válkou vyhnáni, jiní po válce za mnohdy dramatických okolností opustili sídla svých předků a ti, kteří během války zůstali, jako Němci mnohdy museli narukovat na frontu. Vypráví o tom příběhy Elišky Mišunové, Ingeborg Bahrové a Františka Bocka.
Nejste tu už vítáni
Eliška Mišunová narozená roku 1925 patřila v době před mnichovskou dohodou ke členům několika málo českých rodin, které na Jesenicku žily. Většinu obyvatel totiž tvořili Němci žijící zde již od středověku. „Němci jezdili na poutě nebo na zájezdy a brávali mě s sebou. Za celou dobu jsme s nimi neměli žádné problémy a byli jsme tam velmi spokojeni,“ říká Eliška Mišunová. Rodina tehdy žila ve vsi Jungferndorf (Kobylá nad Vidnavkou).
Zlom nastal v roce 1938, kdy v pohraničí vznikla teroristická organizace Freikorps. Její členové nazývaní „ordneři“ podnikali v pohraničních územích Československa ozbrojené výpady. Bouře se blížila. Elišce zpočátku nepřišlo nic divné, ale její rodiče o nové situaci věděli své. Mnohokrát se v noci kolem domu plížily postavy, které pak rodině klepaly na okna. Němci tím dávali jasný vzkaz: „Nejste tady žádoucí!“. Tehdy nepomohly ani časté kontroly českých četníků.
Jednoho dne pak přišlo varování přímo od jednoho z Němců: „Chodila jsem v Kobylé do pekárny, kterou měli Němci Buchmanovi. Paní Buchmanová dokonce byla mojí kmotrou u biřmování. Pár dní předtím, než se to stalo, jsem tam byla nakoupit. Jejich syn mně tenkrát říkal, abych spěchala domů, a kdybych někde slyšela křik, abych vůbec nevycházela ven. Přišla jsem domů a řekla jsem to mamince.“
„Maminka zvedla telefon a hned volala tatínkovi do Hukovic. Ten nám přikázal, ať se zamkneme. To bylo všechno, co jsem zjistila, než to vypuklo.“
Z tatínka viděli jen sádru
Situace se pak opravdu vyhrotila natolik, že úřady začaly Čechy evakuovat do vnitrozemí. Jedním z vlaků odjela i dvanáctiletá Eliška s bratrem Zdeňkem a maminkou, která se později vrátila za otcem do Kobylé. Několik dnů nato obklíčili ozbrojenci Freikorpsu místní nádraží: „Byli všude. Otec řekl mamince, aby utekla. Utíkala po kolejích jenom v šatech a zástěře. Neměla s sebou ani dvacet haléřů, ani blbý kapesník.“ Neozbrojeného otce mezitím postřelili do ucha a poté skoro ubili k smrti.
Rodina se později shledala v Drahotuších. „Čekali jsme ho, když se vracel z nemocnice domů, a viděli jsme z jeho těla jenom sádru,“ dodává Eliška Mišunová, která se po válce již jako vdaná žena přestěhovala do Frývaldova (od roku 1947 se nazývá Jeseník). V letech po osvobození sem přicházelo mnoho lidí jen proto, aby se obohatili majetkem vyhnaných Němců. K tomu národu ale Eliška na rozdíl od mnoha jiných Čechoslováků necítila žádnou zášť: „Měla jsem velice dobré německé kamarádky. Když jsme se po válce znovu setkaly, byly jsme moc šťastné, že se vidíme.“
Eliška s manželem Františkem odmítli přidělený byt, ze kterého se musela vystěhovat německá rodina. „Šli jsme se na ten byt podívat, a když jsme vešli do domu, tak jsme slyšeli hrozný křik. Úředníci zrovna stěhovali jednu rodinu z horního do spodního bytu. Museli se vystěhovat během půl hodiny. Měli dvě maličké děti. Jedno bylo v postýlce a druhé drželi v náruči. Ten křik si nedovedete představit... Ne těch dětí, ale jejich rodičů. Co si mají vzít? Mohli si vzít jen třicet kilo. Teď jsme tam přišli my, a když jsem je viděla, tak jsem řekla: ,Jdeme pryč,‘“ dodává Eliška Mišunová.
Tři bratři ve válce
František Bocek narozený v roce 1928 musel jako dítě německých rodičů ve svých šestnácti letech narukovat do wehrmachtu. Před ním šli do války také jeho bratři Antonín a Josef. První se vrátil domů, Josefa zajali Sověti a odvezli ho na Sibiř, kde pak prožil osm let v gulagu. Během roku 1944 už Německo prohrávalo na všech frontách. Vedle ztracených bitev trpělo také katastrofálním nedostatkem vojáků, a tak do zbraně rukovaly i patnácti nebo šestnáctileté děti a František byl mezi nimi.
Zprvu kopal u Krakova zákopy a později v listopadu 1944 ho vlak odvezl z Těšína do Kaliningradu. Vagony byly plné mladíků. Sotva vystoupili, začaly z nebe padat bomby. Kaliningrad tehdy patřil k nacistickým strategickým výspám, nacházel se tu důležitý přístav a o ten se bojovalo. „Mysleli jsme, že dostaneme pěknou uniformu. Byly tam hromady zimních plášťů od krve…“ vzpomíná František Bocek.
„To asi byly uniformy od mrtvých vojáků. Honem se oblékat. My jsme byli děcka. Všechno bylo dlouhý. Dostal jsem úplně roztrhaný boty.“
„Rusové s Němcema bojovali v těch velkých lodích. Všude výbuchy. Viděl jsem, jak padal kostel. Bylo tam třicet čtyři stupňů mrazu. Nasedli jsme do vlaku a jeli zase zpět,“ popisuje František ústup svého útvaru z Kaliningradu do Katovic. Mladík neprošel žádným vojenským výcvikem, a stal se proto podavačem nábojů kanonu Flak 88.
Žádný Bůh není…
Protože wehrmacht neustále ustupoval před blížící se Rudou armádou, jednotky se často přesouvaly vlakem a čelily spojeneckým náletům. Několikrát musely z vlaku vystoupit a bojovat, aby mohly znovu jet. Šestnáctileté oči viděly mnoho: „Jeden z nás měl stráž a mezi námi to bouchlo. A jemu to roztrhalo bok.“
„Střeva měl takhle v ruce a říkal: ,Gott muss helfen.‘ Pán Bůh nám musí pomoct. ,Gott ist nicht.‘ Bůh není. Já jsem viděl moc mrtvých…“
František Bocek prožil boje u Kaliningradu, Katovic a Norimberku. Na konci války ho zajali Američané a později nesměl opustit americkou zónu Německa. Nastoupil tedy do práce na statku v obci Plech v Bavorsku, kde se po nějaké době rozhodl, že uteče domů. Po dlouhém pochodu zdevastovanou, rozjitřenou poválečnou Evropou se mu to podařilo. „Maminka se divila, že jsem se vrátil,“ vzpomíná František na shledání s rodinou.
František v jesenických horách okamžitě nastoupil do zaměstnání a brzy nato i s celou rodinou odešel na hospodářství do Vápenné. Tady pak nějakou dobu bydleli s původními německými majiteli, rodinou Spielvogelovou, ve které zůstaly jen ženy. Manželé, synové a bratři padli ve válce. Bockovi se Spielvogelovými prý výborně vycházeli. „Maminka plakala, jak odcházely, a ony také plakaly. To víte, barák opustily, dobytek a šly na odsun,“ dodává František Bocek, který si později vzal Češku Libuši Zourkovou a společně se usadili v Javorníku.
Nechoď domů, tam tě zabijou!
Němka Ingeborg Bahrová se narodila roku 1933 v Kamenné (Steigrund). Její bratr šel do války v patnácti letech. Přežil, ale domů se už nikdy nevrátil: „Po vojně chtěl domů, ale nevěděl nic o nás a my o něm. Potom přišel do Východního Německa. Tam mu jeho kamarád řekl: ,Helmute, nechoď domů, protože na hranicích tě zabijou.‘ Tak tam zůstal.“ V Kamenné žili prý jen dva Češi, hajný Jílek a Hůjek z Opavy, který si jednu z místních Němek vzal za ženu. Zjara roku 1946 tak byli v podstatě všichni němečtí obyvatelé zařazeni do odsunu, a to včetně rodiny Ingeborg.
Češi shromáždili Němce ve sběrném táboře v Muně Mikulovice, kde Ingeborg prožila několik týdnů. Odsunuti byli nakonec jen její prarodiče. Do Muny přišel český hajný a vyžádal si dvanáct německých rodin na práci do lesa včetně rodiny pamětnice, kterou po návratu do Kamenné čekal zoufalý výjev. Vydrancované domy, rozkradený majetek:
„Všechno rozšlapali... Tatínek měl tolik hudebních nástrojů, byl to jeho koníček.“
Dvanáctiletá Ingeborg potom rok tvrdě pracovala v jesenických lesích. V roce 1947 ji se zbytkem rodiny vystěhovali do vnitrozemí.
Během roku 1947 byla asi třetina domů v Kamenné zbourána. Ingeborg, která obec před definitivním zbouráním ještě několikrát navštívila, mluví o posledních dvou obyvatelkách Kamenné, o Němce Paule a její dceři Hildě: „Baráky byly prázdný. Nikdo tam nebydlel. Nechtěla ani za nic odejít, a tak tam zůstala sama. Jmenovala se Paula, ale příjmení si už nepamatuju. Měla jednu dceru a s ní tam zůstala. Potom ta Paula umřela a předtím prý říkala, ať ji pohřbí v lese.“ Hilda se po matčině smrti odstěhovala.
Krajinou smíření
Kamil Zajíček narozený roku 1965, účastník třetího odboje, se do Jeseníku přistěhoval v roce 1989. Krajina protkaná příběhy mnoha těžkých osudů mu není lhostejná. Díky jeho iniciativě byl v létě 2018 obnoven Krizový kříž nad Jeseníkem. „Když tady v kraji něco obnovím či vybuduji, tak tím se ten kraj smiřuje a narovnává,“ dodává Kamil Zajíček v rozhovoru pro Paměť národa.