„Tak přišli na otce, aby tam byla hned pověšená německá vlajka. My jsme tam měli nádhernou třešeň před nádražím, a že jak na tu vlajku nebude přísahat, tak že ho na té třešni oběsí. Napřed ho nějak mlátili, tahali ho po zemi a pak ho vedli na řetězu, protože si vzpomněli, že na poště je nějaký český listonoš, tak že s ním půjdou až na tu poštu. Tak tatínka táhli až na tu poštu. Teď mu prý poručili, aby šel dovnitř a vyvedl toho českého pošťáka ven. Tatínek přišel a říkal: ,Karle, pojď, musíme jít.' On říkal: ,Ne, já nepůjdu.' A byli tam ještě dva čeští vojáci, nějaký hlídači nebo co. Ti samozřejmě hned z pošty zadem utekli. A tatínkovi ten Mroček říkal: ,Franto, lehni si pod okno, ať se nějak zachráníme. Ale nepomohlo to a potom, pravděpodobně protože zbraně neměli a nemohli nikomu ublížit, tak vyšli ven a oni je začali zase mlátit. A přitom tam padl jeden Němec. Ale ten Němec prý, to říkal tatínek, toho si zastřelili sami. Oni si ani nevšimli, že ho zastřelili, protože tatínek s pošťákem neměli žádné zbraně, tak ho zastřelit nemohli. Tím právě začala taková strašná zuřivost mezi těma Němcema a doneslo se to do školy v Kobylé, kde bydlel nějaký řídící Tauc, a ten se dověděl, co se děje, tak prý podle tatínkovy výpovědi přiběhl k poště a samozřejmě udělal nějaký ten kravál s těma Němcema, s těma ordnerama. Oni museli přestat a nechat toho tatínka s pošťákem ošetřit, protože byli celí zkrvavení, domlácení, a nechal je odvézt do nemocnice do Frývaldova. Ten řídící učitel jim vlastně zachránil život. Z Frývaldova šel otec do železniční nemocnice do Olomouce a ten listonoš do Ostravy.“
„Pokud jsem četla, co tatínek psal. Ony mu chudákovi ty myšlenky taky dost utíkaly. Byl dost zraněný, hlavu měl rozbitou. Takže podle něho byla najednou zastávka obsazená, plná Němců. Na poli a všude samí Němci, samí ordneři, jak se jim říkalo. Byli vpředu a ze strany. Jak byly koleje, tak to bylo volný. Takže otec maminku poslal, aby utekla. Maminka po kolejích, v zástěře, v šatech, neměla s sebou ani dvacet haléřů. Utíkala po té trati směrem na Žulovou, protože pravděpodobně jí tenkrát tatínek říkal, že jede nějaký vlak, do kterého bude moct nasednout až v Žulové. Ona ten vlak, který odvážel z Vidnavy a Javornicka Čechy, chytla až v Žulové. Utekla bez všeho, ani blbej kapesník neměla.“
„On byl celej v sádře. Bylo to tenkrát strašný. Na to nemůžu zapomenout. Pořád to mám před očima. Jak jsme ho čekali, jak už měl jít z nemocnice domů, jak už chodil. Jak jsme v těch Drahotuších, kde jsme bydleli naproti vlaku, tak jsme viděli jenom sádru. Obličej a ruce v sádře, domlácenej celej. Na to teda nezapomenu.“
„Byli jsme rozhodnutí, že se budeme stěhovat zpátky. Manžel vyhrál soutěž na zaměstnání na nádraží do Frývaldova, protože to se mělo osazovat Čechama, a on byl ve Vsetíně zaměstnancem drah, kde měl nákladní pokladnu. Tak automaticky, že se budem stěhovat zpátky. My jsme dostali přidělený byt tady a naši v Kobylé. A Němci začali vracet věci, které pokradli. Nosili to k nám. Maminka říkala: ,Pro mě to bylo strašný, když přišli Němci.‘ Někdo donesl jenom váhy, naši měli krásný obraz, který si strašně šetřili, a ten jim donesli zpátky. Naši toho neměli moc. Ta doba nebyla taková, aby měli hned všechno možný. Ale donesli. A když šli po vesnici, tak to Němci: ,Topry ten.' Chtěli říct česky pozdrav. Vítali, ruku podávali. Tak já nevím.“
„Vyhodili ho ze zaměstnání a potom jezdil po okolí po staničkách, kde kdo chyběl nebo kde kdo měl dovolenou. Potom byl ve službě v Jindřichově a tam k němu jeden přišel, který byl nastrčený, protože pocházel ze stejné vesnice jako manžel. Přišel k němu a říká: ,Franto, nechceš se k nám přidat? Podívej se, já mám zbraň, já mám letáky. Já ti dám leták, roznes to někde.' Manžel mu řekl: ,Prosím tě, dej mi pokoj a vypadni.' Jelikož v kanceláři byli ještě dva lidi, pomocník a výpravčí, a on vzal ty letáky a hned je před nimi dal do kamen, aby měl svědky. Ovšem to nepomohlo, protože ten dotyčný, co to roznesl, se dal ke komunistům. A oni to věděli. Tak byl nasazen na manžela, kdo ví, co mu za to slíbili.“
Eliška Mišunová, rodným příjmením Vaculíková, se narodila v roce 1925 v Ostravě. Dětství ale prožila na Jesenicku, kde otec získal místo na dráze. V této pohraniční oblasti se tehdy hlásila naprostá většina obyvatel k německé národnosti a Vaculíkovi tam byli jednou z mála českých rodin. Až do roku 1938 prý neměli s místními Němci žádné problémy. V době předmnichovské krize se však všechno změnilo. Kvůli obavám z přetrvávajícího národnostního napětí rodiče evakuovali dvanáctiletou Elišku s jejími dvěma sourozenci k příbuzným do vnitrozemí. Sami zůstali ve svém nádražním bytě v Kobylé, kde je 22. září 1938 přepadla skupina ozbrojených ordnerů. Zatímco matce se podařilo uniknout, otce ‒ a s ním i českého poštmistra Karla Mročka ‒ ordneři málem ubili. Včasným zásahem jim prý zachránil život německý řídící učitel Tauc. Válečné období rodina prožila na Vsetínsku, kde se Eliška také provdala. Ještě v roce 1945 se všichni vrátili na Jesenicko ‒ rodiče zpátky do Kobylé a pamětnice do Jeseníku, kde její manžel nastoupil do zaměstnání na dráze. Po únoru 1948 Mišunovi nezapadali do představ komunistického vedení místních drah, protože pravidelně chodili do kostela a manžel vytrvale odmítal vstoupit do komunistické strany. V zaměstnání se tak stal nepohodlným a nakonec prý na něj nalíčili past s protistátními letáky. I když je před svědky okamžitě spálil, byl odsouzen ke dvěma letům vězení. Otec si z útoku ordnerů v roce 1938 odnesl celoživotní následky a pamětnice si myslí, že právě tato událost přispěla k jeho sebevraždě, kterou spáchal v pozdním věku na konci sedmdesátých let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
