Nacisté zavraždili její devítiletou kamarádku. Strýc byl během války popraven za partyzánskou činnost. Ani poválečná desetiletí jí mnoho klidu nepřinesla. „Po válce začal jazz, a najednou konec a kupředu, levá,“ říká v rozhovoru pro Paměť národa Borisa Kučerová.
„Měli jsme opravdu pěkné dětství,“ vzpomíná Borisa Kučerová na první roky svého života za první republiky v Litovli. Městu, ležícímu na šesti pramenech řeky Moravy, se přezdívá hanácké Benátky a řeka byla kulisou jejích prvních dětských dobrodružství: „Moravu jsme sjížděli na duších, pouštěli po ní loďky či sbírali perlorodky.“ Vše se změnilo v jejích šesti letech, když začala druhá světová válka.
Moje nejlepší kamarádka byla Židovka
„Bylo to takové smutné počasí, pršelo a lidé stáli v ulicích a plakali. Já jsem nechápala, proč pláčou. To jsem pochopila až později,“ líčí pamětnice den, kdy do Československa v březnu 1939 vstoupila nacistická vojska.
Borisa Kučerová s maminkou Františkou Trávníčkovou roku 1942.
Borisa v témže roce poprvé usedla do školní lavice. Měla dobrou o rok starší kamarádku Alici Festovou – dívku z židovské rodiny, která v Litovli vlastnila výrobnu likérů. Na Festovi se kvůli jejich původu vztahovaly Norimberské zákony, na jejichž základě byla prováděna nacistická rasová šikana. Židé v Protektorátu dostávali méně přídělových lístků a tzv. šatenek, za něž se dalo pořídit oblečení. Paní Festová jen obtížně sháněla pro Alici cokoli, co by mohla obléknout. A protože se v roce 1940 Borise narodila sestra Jana, darovala maminka její šatičky Festovým. Jenže za pomoc Židům hrozily přísné tresty.
Alicin starší bratr stačil ještě před válkou uprchnout ze země. Gestapo kvůli tomu provedlo u Festů domovní prohlídku, kde našlo i darované šatenky se jménem Borisiny matky Františky. „U nás doma pak gestapo udělalo taky prohlídku,“ vzpomíná Borisa Kučerová a pokračuje:
„Přišla jsem tehdy zrovna ze školy domů a viděla jsem mámu stát u zdi a ruce měla takhle nahoře.“
Maminka si tehdy vymyslela historku, že Borisa lístky odnesla při dětské hře a zapomněla je vrátit domů. Díky tomu to pro Borisinu rodinu nemělo žádné následky. Z rodiny Alice Festové nepřežil nikdo.
Druhá světová válka si pak vyžádala oběti i v její širší rodině. 14. března 1945 za partyzánskou činnost v Blansku popravili matčina bratra Karla Prášila.
Němci museli táhnout vůz jako koně
Konec války přinesl vedle osvobození také mnoho příběhů bezpráví. Bezhlavé lynče na často nevinných německých obyvatelích probíhaly i v Litovli. Borisa si vyšla s kamarádkou k řece, kde našly německého hajného. Ležel s hlavou zvrácenou v malém vozíku na trávu. Na sobě měl mokré šaty, protože, jak se Borisa dozvěděla, lidé, kteří se mstili na nevinném, ho topili ve vodě.
„On ležel a chroptěl a lidi na něho plivali. Říkala jsem si: ,Jak je možné, že lidé takhle klesnou?‘“
Koncem května se stala svědkem dalšího podivného výjevu, jehož nedobrovolným aktérem bylo několik Němců včetně bývalého městského komisaře Fritze Mikisky, který ve městě starostoval i za první republiky. „Byl to hodný člověk, zachránil v Litovli pár lidí,“ upřesňuje Borisa Kučerová. Na konci války se ale pokusil uprchnout s ustupující německou armádou. Po dopadení byl přivezen zpět a pomstychtiví lidé ho donutili účinkovat v ponižujícím divadle. Pět Němců bylo zapřaženo do poštovního vozu, na kterém Mikiska musel klečet. Nad ním stáli dva Češi a tloukli zapřažené lidi bičem. Každých pár desítek metrů nechali zastavit a Mikiska musel opakovat: „Já jsem zrádce českého národa a Hitler je svině.“
„Ti, co táhli vůz, byli už schvácení, měli úplně červené tváře. Bylo vidět, že táhnou z posledních sil,“ říká Borisa Kučerová.
Další totalita
Po několika letech svobody se Československo ponořilo do další totality. Borisa odmítla vstoupit do ČSM (Československý svaz mládeže), a volali ji proto k vysvětlení. Na služebně StB rozhodně nebyla naposledy. Když se v roce 1983 její syn Dušan rozhodl k útěku ze země, Borisa mu pomohla. Společně naplánovali cestu přes Jugoslávii do Rakouska:
„Když mi pak Dušan zavolal z Vídně, myslela jsem, že budu objímat celý svět!“
Kvůli Dušanovi ji pak znovu předvolali na StB: „Estébáci si mě podávali dost dlouho. To jsem byla už tak vyčerpaná, že do mě stačilo drbnout a já jsem brečela a brečela. Nervy jsem měla nadranc.“
Se synem Dušanem se znovu uviděla až za čtyři roky v roce 1987, kdy už byla ve starobním důchodu, a tak jí československé úřady vrátily pas: „Tehdy už by byli rádi, kdybych tam zůstala, a nemuseli mi vyplácet důchod.“
Děkujeme městu Šternberk a Olomouckému kraji za podporu, bez vás bychom příběh nemohli zaznamenat. Paměť národa stále hledá pamětníky. Pokud znáte někoho, kdo zajímavě prožil dějiny minulého století, kontaktujte nás, prosím, na jitka.andrysova@postbellum.cz, 777 763 388.
Od září je znovu otevřen Institut Paměti národa v olomouckých Bezručových sadech – audiovizuální expozice toho nejlepšího, co naši dokumentaristé v průběhu let zaznamenali.