František Bocek

* 1928  

  • „Přišli jsme tam. Mysleli jsme, že dostaneme pěknou uniformu. Byly tam hromady. Zimní pláště. Bylo to od krve. My jsme byli děcka. Všechno bylo dlouhý. Až potom, až jsme dojeli do Katovic, tak tam nás potom oblékli. Pěkný uniformy. Nemuseli jsme tam mít ani svoje boty. Tam byly boty. To bylo všechno roztrhaný. To asi byly uniformy od těch mrtvých. Ty jsme brali. To byly kobky. Ty zimní kabáty, gatě, to byly samý kobky. Honem se oblékat. Už tam byli ,Ivani‘. Tam bylo moře. Čtyři metry a tam už byl ten vlak, ty koleje. S tím vlakem jsme zase honem jeli zpátky. Byli tam už ti Rusáci. S těma Němcema v těch velkých lodích. To tam bouchalo. Viděl jsem, jak ten kostel padal. Jak Rusáci stříleli. Bylo tam třicet čtyři stupňů mrazu.“

  • „Velitelé šli potom dom. Nás nechali tak. Byla tam bedna. Vzali jsme si ty ruský granáty. Ty vajíčkový. To jsme vůbec neužili. A už jsme tam ráno viděli takové malé americké tanky na polích, jak je cesta a jsou ty příkopy, vždycky jak sedláci jeli pro zboží, aby přejeli na to pole. Tak tam byl takový most. Tak tam jsme ty granáty to... Došli jsme k sedlákovi. On nás vůbec nechtěl vzít. Že s náma nechce vůbec nic mít. ,Běžte od nás pryč.‘ Američani přijeli s džípem. To jste měli vidět, jak nás škubali. Ruksaky jsme měli jako nový. Byly tam dvě košile. Všechno. Jídlo, flašky, lžičky. To jsme tam měli. Oni vzali benzin a podpálili to. Čtyři ruksaky. I s těma dekama. Sakum prásk. A hnali nás sedm kilometrů, ruky tak. Napřed nám oškubali ty výložky. Ty opasky nám sebrali, vzali benzin, polili to a hnali nás. A tam nás bylo moře. Třikrát jsme se stěhovali. Bylo nás málo. A tam potom nás bylo dobrých pět tisíc. Veliký pole tam bylo. Tam byli Němci, Rumuni a Maďaři. Pod širým nebem jsme byli. Za tři dny jsme měli vši. To jsme měli všechno ožraný.“

  • „Měl tam jeden stráž. A mezi náma to bouchlo. A mu to roztrhalo bok. Střeva měl takhle v ruce a říkal: ,Gott muss helfen.‘ Pán Bůh mu musí pomoct. ,Gott ist nicht.‘ Že není Bůh. Já jsem mrtvých viděl moc.“

  • „Všichni jsme byli po službách. Sešli jsme se jen, když byly Vánoce. Jinak jsme byli u strýce i u Českýho Těšína ve službě. Byla tam samá bída. My jsme neměli boty. Měli jsme krpce. To se zabilo prase, ta kůže se stáhla a musela se zpracovat. To bylo z kůže. To nebyly boty. Krpce se to jmenovalo po našemu.“

  • „U Katovic to bylo. Tam jsme měli děla a byly tam vždycky stráže. Polák, který je zabil, byl partyzán. A Němci ho chytli a zastřelili. On byl z města Sosnowiec. Tam se celou noc střílelo. Já jsem se ptal velitele, proč tam střílíme. ,Oni nám zastřelili strážnýho.‘ Chytli ho. Čtyřiadvacet kanonů střílelo a za půl hodiny tam byl oheň. Čtyřiadvacet děl. A každé to dělo mělo své jméno. My jsme měli Konráda.“

  • „Tři dny před příchodem Rusů je vzali na zákopy. Bratra vzali do vagonu a davaj na Sibiř do Jakutska. Odvezli ho a tam chudák kopal zlato. Bývali osmdesát metrů v zemi. Kdo umřel, tak ho hodili ven a medvědi tam žrali ty mrtvoly. Takoví Rusáci byli.“

  • „Stíhačky lítaly a odstřelovaly nás. A byl tam náš velitel. Byli jsme čtyři kluci a velitel. Každý jsme se museli naučit střílet z kulometu. Já jsem byl už poslední. A vzal jsem to do ruky a přiletěla stíhačka. To jste nevěřil. Ty kulky odpadávaly, jako když házíte hrách na zeď. Tak přiletěl, čtyřicet minut a teď na mě začal pikovat. A tam byl vysoký komín. V Jeseníku tak vysoký komín není, jak byl tam. Ještě jsem viděl, jak vyhodil, jak se dívá. To oddělil. Měl to v ruce, hodil to. Kdyby tam nebyl ten komín, tak bych tady dnes nebyl. V tom komíně byla taková díra. Mně se půl hodiny třepaly nohy od toho strachu. To byla hrůza.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Javorník, 07.02.2012

    (audio)
    délka: 02:00:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V šestnácti letech do wehrmachtu

František Bocek v lednu 2012
František Bocek v lednu 2012
zdroj: Vít Lucuk

František Bocek se narodil v roce 1928 v obci Bukovec (Bukowiec) u Jablunkova. Svého otce Josefa nikdy nepoznal, protože krátce před jeho narozením odjel do Uruguaye vydělat nějaké peníze pro rodinu. Domů napsal několik dopisů a pak se definitivně odmlčel. Dodnes nikdo z rodiny neví, co se s otcem stalo. Po mnichovské dohodě Polsko obsadilo oblast Těšínska, kam náležela i obec Bukovec. Na počátku druhé světové války bylo Těšínsko spolu s celým Polskem okupováno Německem a obec Bukovec se stala přímou součástí Horního Slezska. Do wehrmachtu tak během války museli narukovat oba bratři Františka Bocka. Zatímco Antonín se vrátil, Josef byl zajat sovětskými vojáky a odvezen na Sibiř. Více než osm let pak strávil v sovětských gulazích. Po celou tu dobu o něm rodina nic nevěděla. Po propuštění byl odvezen do NDR, kde ho až do pádu režimu sledovala tajná služba Stasi. Na konci roku 1944 byl v 16 letech nucen narukovat do wehrmachtu i František Bocek. Jako podavač nábojů kanonu Flak 88 prošel boji například u Královce (Königsberg, Kaliningrad), Katovic a Norimberku. V obci Schwandorf ho málem zastřelil americký pilot. Po ukončení bojů byl zajat a několik měsíců strávil v táboře v Kulmbachu. Po propuštění nesměl opustit americkou zónu Německa, a tak nějaký čas pracoval na statku v Bavorsku, ale nakonec přece jen utekl domů. Krátce po válce se s rodinou přestěhoval do Vápenné na Jesenicku. Dnes žije v Javorníku. .