Dimitri Rafalský

* 1930  

  • „My jsme žili v duchu antibolševismu. Hitler taky říkal: ‚Nejdu proti Rusku, ale proti bolševismu.‘ A taky mnozí byli na straně protibolševismu, to znamená osvobození země od Sovětského svazu. Hitler sliboval hory doly, a mezitím jen zabíjel a ničil, a oni si naivně říkali: ‚To nevadí, ať přijde, my to potom zvládneme.‘ Ale nic. Až dodneška je to na Ukrajině velký politický problém.“

  • „Můj otec měl horečku a čtyřicet devět kilo. Asi ho kopli do břicha a otec zemřel na mrtvici. Tak co s ním, že jo? Vyhodili ho z okna. A pak řekli: ‚No jo, ještě žije.‘ Což byl nesmysl. A musel to podepsat svědek, aniž tam byl." - "To se stalo kde?" - "V Dělostřelecké ulici. Druhý den po zatčení. Ale to jsme nevěděli. To jsem se dověděl z té knížky, kterou ten svědek napsal a vydal v Bruselu. Tam mi známí řekli, že se tam píše o otci, ale nechtěli mi to dát číst, protože to je tak hrozné. Ale já jsem to chtěl vědět. Půjčili mi tu knížku a já si to ve vedlejším pokoji přečetl. Bylo to v roce 1968 v Bruselu." - "Do té doby jste o tatínkovi nevěděli vůbec nic?" - "Hledali jsme, hledali, a dovídali se různé zvěsti.“

  • „Já jsem si spíš vyběhával možnost odjet na Západ." - "A vy jste se už tehdy rozhodl, že odjedete do exilu?" - "Ano. Já jsem chtěl na Západ furt. Od roku 1938, když jsem byl u babičky u Středozemního moře. Důvod nebyl jen politický." - "A do té doby vás nepustili?" - "Ne. No, pak jsem mohl s pasem vyjet. Ale nevěděl jsem, kudy mě pustí, tak jsem si to pojistil přes Rakousko. A nakonec jsem vyjel rovnou přes Německo. Byl jsem ve vlaku a vůbec nezastavovali. Kdo mohl, jel pryč. To bylo ohromné. Všichni byli samozřejmě proti vpádu Sovětů. Akorát zastavovali auta, aby lidi neodváželi auta." "Kdy jste odjížděl?" - "To bylo 7. září 1968." - "To jste odjel chvilku po okupaci." - "No trvalo to, než jsem si vyřídil papíry. Jel jsem přes Stuttgart, tam jsem zůstal asi dva dny, přijel jsem do Bruselu. Chtěl jsem ale do Francie, ale ve Francii mě nechtěli vzít, protože jsem dostal v Belgii azyl. Takže jsem se několik let bil o Francii. Byl jsem vlastně belgickým utečencem. Ale nakonec se to podařilo. Ale hrozně času jsem zabil administrativou a běháním.“

  • „Přišli v deset hodin, velmi mile. Aby šel táta k nim na návštěvu, že si s ním chtějí promluvit. Prý na dvě hodinky. Otec se rozloučil a říkal, že kdyby se něco stalo, tak mám být pánem rodiny. Byl jsem jediný mužský. Jinak máma a sestra. Mnohá léta se mi pak zdálo, že se otec vrátil. Nevěděli jsme, kde otec je. Odešel s nimi a my jsme čekali. Dvě hodiny, dva dny, dva měsíce, dva roky, dvacet let. Pořád jsme čekali, protože jsme nic nevěděli. Po patnácti letech ho úřady prohlásily za mrtvého a maminka konečně dostala nějakou sociální pomoc. Ještě banka pomáhala dětem. Matka nedostávala vdovskou penzi.“

  • „Z čeho jste žili po válce? Čím se živila maminka?" - "Maminka načerno pracovala u kožešníka. A také jsme na dřevěné krabičky vypalovali obrázky Hradčan a zdobili talíře. Takové ty hrozné věci pro turisty. Tak to jsem vypaloval a maminka to vymalovávala. Zkrátka, co se dalo. Taky jsem dělal brigádu v nějaké továrně, trochu jsem přivydělával. Do školy jsem rok vůbec nechodil. Snažil jsem se trochu vydělávat a nebyl čas chodit do školy." - "Myslíte do toho gymnázia?" - "Ano, do toho gymnázia.“

  • „Bratr mé matky, který se jmenoval Alexandr a byl inženýr, tak ten neměl děti a chodil nám pomáhat i finančně, protože otec neuměl vydělávat peníze. Strýc byl dost bohatý jako ředitel firmy. Měl i auto a tak. Maminka mu povídá: ‚Jeď pryč, jeď pryč, zachraň se!‘ On ale nechtěl. Nechtěl nás opustit. Přišli pro něj 16. května. Byl připravený, měl v kapse mýdlo a kartáček na zuby. Taky zmizel.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha Eye Direct, 01.08.2017

    (audio)
    délka: 01:58:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Nejsme tu sami: příběhy našich menšin
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Sovětští agenti Smerš odvlekli otce a strýce. Zmizeli beze stopy

Dimitri Rafalský 2017
Dimitri Rafalský 2017
zdroj: Post Bellum

Dimitri Rafalský se narodil 8. října 1930 v Praze do rodiny ruského diplomata a lingvisty Vladimira Rafalského a Marie, rozené Ščerbačevové, kteří patřili do první vlny ruské porevoluční emigrace dvacátých let. Pamětník měl sestru Irenu. V květnu 1945 rodinu osudově zasáhlo zatýkání ruských emigrantů žijících v Československu sovětskými agenty vojenské kontrarozvědky Smerš. Zatkli pamětníkova otce a strýce Alexandra Ščerbačeva, kteří poté zmizeli beze stopy. Neúplná rodina se dlouhé roky potýkala s ústrky a existenčními problémy, a teprve když byl po patnácti letech otec prohlášen za mrtvého, mohla alespoň pobírat sociální podporu. Kolem roku 1956 se Rafalským ozval strýc Alexandr, propuštěný ze sovětského gulagu, a žádal o návrat do Československa, který se Marii Rafalské podařilo vyřídit. Jeho příjezdu se však nedočkali, protože zemřel na infarkt. O osudu svého otce se Dimitri Rafalský dozvěděl až v roce 1968, když emigroval do Bruselu. Zde se mu do ruky dostala kniha se svědectvím o smrti jeho otce, který zemřel v Praze v květnu 1945 druhý den po zatčení na následky brutálního zacházení. Pamětník se začal po maturitě věnovat divadlu. První angažmá dostal v hereckém souboru Ukrajinského národního divadla v Prešově, kde působil v letech 1950-1951. Od poloviny 50. let hrál v českých oblastních divadlech v Benešově, Karlových Varech, Hořovicích a v Příbrami a také v několika filmech. V roce 1968 emigroval do Belgie, odkud se po několika letech dostal do vytoužené Francie. Zde má na svém kontě přes třicet rolí ve filmech a seriálech. Trvale žije v Paříži.