Mezi dětmi marně volal na gestapáky: „Já jsem Jiříček! Vraťte mě domů!“

/ /
Svatobořické děti po válce. Zdroj: Irena Hešová
Svatobořické děti po válce. Zdroj: Irena Hešová

Právě před osmdesáti lety – 24. října 1942 – bylo v Mauthausenu popraveno 262 příbuzných a spolupracovníků parašutistů, kteří se podíleli na atentátu na Heydricha. Co se stalo s jejich dětmi? Nacisté je skoro tři roky věznili v utajení.

Čtyřletému Jirkovi Karabelovi ze Srbic rodiče vždycky říkali, že kdyby se někde ztratil, stačí, když hezky nahlas řekne svoje jméno a adresu, a bezpečně se dostane domů. Takže když ho gestapáci posadili do autobusu plného cizích dětí, věděl, co má dělat. 

„Já jsem Jiříček Karabel z Pinglu, číslo dvacet! Vraťte mě domů!“ vykřikl. Ale tentokrát mu to nebylo nic platné. Dveře autobusu se zavřely a Jirka zoufale sledoval okénkem, jak jeho maminku odvádějí do budovy gestapa. Autobus se rozjel. Znovu se dal do pláče: 

„Proč jste nepočkali na maminku?! Vraťte mě domů, já jsem Jiříček Karabel z Pinglu!“

S ním začaly plakat další malé děti. Starší dívky, které je měly na starosti, si povzdechly. už věděly, že totéž se opakuje při každé zastávce. Vždycky, když se jedno z dětí dalo do pláče, ostatní se sborem přidaly a nebyly k utišení. 

Jsme rádi, že čtete naše články!

Jirka Karabel byl jedním ze čtyřiceti šesti dětí rodičů, kteří byli uvězněni a později toho roku popraveni za napomáhání atentátníkům na Heydricha. Jeho otec na pár hodin poskytl ve své hospodě úkryt odbojáři doktoru Lyčkovi, který ošetřil zraněného Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše. I další zatčení rodiče byli členy odbojových skupin, které se zapojily do pomoci atentátníkům. Někteří u sebe parašutisty ukrývali, jiní jim dodávali potraviny nebo zprostředkovali lékařské ošetření. Většina dětí o odbojové činnosti svých rodičů ale neměla tušení. 

A stejně tak až do konce války děti netušily, co se s jejich rodiči stalo.

Dědeček gestapáky prosil, aby nás neodváželi

Většině dětí se navždy vryl do paměti okamžik, kdy své rodiče viděly naposledy. V některých rodinách byli oba rodiče zatčeni současně, v jiných si gestapo přišlo nejprve pro otce a za dva týdny pro maminku. 

„Nikdy nezapomenu na její poslední pohled, když vcházela do budovy gestapa v Petschkově paláci,“ říká Irena Hešová.

Protože akce probíhala v létě, pro některé děti si gestapáci přijeli během prázdnin. „Můj dědeček si před nimi klekl a s pláčem je prosil, aby nás neodváželi. Samozřejmě marně. Když jsme pak seděli v autě, jediné, co nám děda stihl dát, byla větev hrušek, kterou utrhl ze stromu,“ popisuje moment rozloučení Jaroslava Mokrá. Na Hanu a Evu Krušinovy zase gestapo čekalo na nádraží, když se vracely z prázdnin u chůvy Emy. Gestapáci jim ještě dovolili vzít si ze zapečetěného bytu pár věcí na sebe. Hana Krušinová vzpomíná: „Sestře nabízeli album rodinných fotek, ale ona ho v rozčilení strčila zpátky do knihovny.“

Člověk přestával důvěřovat

Čtyřicet šest dětí ve věku od dvou do šestnácti let bylo internováno v usedlosti Jenerálka v šáreckém údolí, kde pro ně nacisté zřídili jakýsi improvizovaný sirotčinec. Jiří Karabel, který tam patřil k nejmladším, se stále vyptával, kdy už pojedou domů. „Až naprší a uschne,“ vodili ho zas nos starší kluci a on pak celé dny sledoval mračna na obloze a čekal na déšť. Jindy mu zase ukázali letadla na nebi: „Vidíš ty messerschmitty? Když na něj zamáváš lajntuchem, on přistane a odveze tě domů,“ říkali. „Ale tak pitomej jsem už nebyl. Človíček postupně přestával být důvěřivý,“ konstatuje Jiří Karabel. 

Stáňa a Mánička Kloudovy,  o které se starala Irena Hešová. Zdroj: archiv pamětnice
Stáňa a Mánička Kloudovy, o které se starala Irena Hešová. Zdroj: archiv pamětnice

„Ty začátky na Jenerálce byly strašné. Všechny děti plakaly pro maminky. Přitom mně se chtělo plakat stejně tak, ale nemohla jsem,“ vzpomíná Irena Hešová, tehdy šestnáctiletá.  

„My starší jsme plakali v noci. Ve dne jsme museli být silní a starat se o mrňata.“

Každé z větších dětí se muselo starat o jedno nebo dvě mladší. Jí připadla role „náhradní maminky“ dvou děvčátek ze Všetat, tříleté Stáni a pětileté Máničky Kloudových. 

Boty po mrtvých dětech

„Byla jsem za tu, co ,všechno umí‘,“ vzpomíná Irena Hešová, jak musela předčasně dospět. Štupování ponožek a přešívání oblečení patřilo k nezbytným dovednostem, protože většina dětí měla s sebou jenom minimum oblečení a postupně z něho vyrůstaly. Irenu Hešovou nejvíc trápily malé boty – přijela totiž v letních sandálech a jiné obutí neměla. „Jednou přijelo na dvůr auto a z něj se na zem vysypala hromada bot. Každé dítě si nějaké odneslo. Já si našla polobotky, ale byly mi menší. Větší tam nebyly. Tak jsem musela chodit v těch malých. Tlačily, a nohy jsem měla zničené.“ Až po válce si s hrůzou uvědomila, že boty, co jim auto přivezlo, určitě patřily dětem, které šly do plynu. 

Rodiče Jiřího Karabela, svatební foto. Zdroj: archiv pamětníka
Rodiče Jiřího Karabela, svatební foto. Zdroj: archiv pamětníka

Děti si mezi sebou nesměly říkat svá příjmení, nacistům šlo o to, aby úplně zapomněly na své rodiny. Vyučování a zpočátku i čtení bylo zakázáno, děti nesměly mít ani tužky, papíry a knížky. Měly „zplanět“, jejich duši měla devastovat pasivita. Žádná důsledná převýchova v duchu německé ideologie se nekonala, protože všech šestačtyřicet sirotků měla na starosti jediná německá zdravotní sestra jménem Gala. Její svěřenci ji neměli rádi pro její přísnost a drsné způsoby: Jiří Karabel například vzpomíná, že když na procházce vybočil ze vzorného dvoustupu, dostal od ní kamenem do hlavy. 

Tyto vycházky do Šáreckého údolí ale přinášely i příslib „náhodného“ setkání s příbuznými. Strýcové, tety a prarodiče některých dětí se totiž dozvěděli o místě pobytu dětí a v Šárce čekávali, aby je mohli na procházce alespoň zdálky zahlédnout. Hana Krušinová vzpomíná: 

„My děti jsme musely dělat, že je nevidíme a že s nimi nemáme nic společného.“

„Ale jednou se ke mně moje babička nenápadně přitočila a strčila mi do kapsy pomeranč.“

Proč nacisté děti nechávali naživu a drželi je v utajení? Jiří Karabel se domnívá, že byli „Himmlerovými rukojmími“, strach o jejich životy měl západní vedení českého odboje odradit od další akce podobné atentátu na Heydricha. 

Z Jenerálky do Svatobořic

Irena Hešová po válce. Zdroj: archiv pamětnice
Irena Hešová po válce. Zdroj: archiv pamětnice

„Na Jenerálce nas strašili, že když budeme zlobit, odvezou nás do Svatobořic a odtamtud se už nevrátíme,“ vzpomíná Jaroslava Mokrá. „Takže když k tomu došlo, tajil se nám dech hrůzou.“ Do internačního tábora ve Svatobořicích u Kyjova byly děti převezeny v dubnu 1944. Dosavadními obyvateli tohoto lágru byli příbuzní vojáků, kteří proti hitlerovskému Německu bojovali v zahraničí. Materiální podmínky tu byly horší než na Jenerálce: zima, špína, množství vší a štěnic. Budovy tvořily bloky ne nepodobné jiným nacistickým koncentračním táborům.

Příjemnou změnou však bylo to, že o děti se tu staraly tři české vězenkyně: paní učitelka Mikuláštíková, profesorka Míla Marková a Julie Šperlová, které děti neřekly jinak než teta Šperlů. Irena Hešová na ni dodnes vzpomíná s láskou: 

„Tetu Šperlů jsme měli nejraději. Byla taková maminkovská, voněla maminkou, přes den o nás pečovala, hlavně o kluky a mladší děti, pro které šila po nocích i hračky. Všechny děti na ní visely.“

Irena Hešová, Stáňa a Mánička Kloudovy ve Svatobořicích. Zdroj: archiv pamětnice
Irena Hešová, Stáňa a Mánička Kloudovy ve Svatobořicích. Zdroj: archiv pamětnice

Učitelka Mikuláštíková a profesorka Marková začaly přes zákaz děti vyučovat: ty mladší čtení, psaní a počty, ty starší například francouzštinu. Profesorka Marková navíc sloužila evangelické mše a obě hrály s dětmi divadlo, dokonce některé vlastenecky laděné hry nacvičily – například Tylovu Fidlovačku. 

Větší děti musely několik hodin denně montovat tovární součástky, ale prožívaly tu i své první lásky. Oblíbeným povyražením mezi svatobořickými puberťáky bylo sbírat větší kosti vyhozené z kuchyně a vyrývat do nich monogramy dívek, které se jim líbily. Příbuzní jim občas směli poslat balíček. Jiří Karabel vzpomíná na své první hračky, které od uvěznění dostal: „Měl jsem takové autíčko, které jezdilo po stole, a nikdy nespadlo, na hraně stolu se vždy otočilo. A také papírový kotouč probitý cvočky, na kterém se ukazovaly různé obrázky. Nebo leporela, která když se rozložila, vyskočil z nich hrad nebo kocour v botách.“ 

Rodiče Jiřího Karabela. Zdroj: archiv pamětníka
Rodiče Jiřího Karabela. Zdroj: archiv pamětníka

Konec války, ale co dál?

Po roce ve Svatobořicích na jaře roku 1945, když se k Moravě blížila postupující východní fronta, nacisté děti odvezli autobusem neznámo kam. Irena Hešová vzpomíná, že všechny je dusil velký strach, že je odvážejí do Německa nebo někam, kde je zabijí: „Za řidičem stál německý voják s puškou a sledoval nás. Měli jsme z něj všichni hrozný strach.“ 

„Když se malé děti začaly dožadovat zastávky na toaletu, paní profesorka Marková nás posunky prosila, aby děti proboha hlavně byly zticha a radši se počůraly, nebo nás ten chlap zastřelí.“

Poté přestoupili do vlaku. Cílem cesty byl tábor v Plané nad Lužnicí, kde děti strávily poslední týdny války. Otřesné hygienické podmínky vyvažovala naděje na blížící se osvobození a také pomoc místních lidí, kteří jim k plotu tábora někdy přinášeli jídlo na přilepšenou. 

Jiří Karabel. Zdroj: Paměť národa
Jiří Karabel. Zdroj: Paměť národa

„Jednoho rána, to bylo už v květnu 1945, jsme se probudili a nikde žádní esesáci,“ vzpomíná Jiří Karabel. Děti se měly rozjet do svých domovů a nadešlo smutné loučení – strávily spolu téměř tři těžké roky, během nichž si navzájem nahrazovaly rodinu. 

Pravda na úmrtním listu

To nejtěžší na ně ale teprve čekalo. Většina dětí v sobě totiž stále živila naději, že se shledají se svými rodiči. Až nyní se měly dozvědět pravdu: jejich rodiče byli popraveni, většina z nich zahynula 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen. O sirotky se většinou postarali jejich prarodiče nebo strýcové a tety, kterým připadl těžký úkol říct dětem pravdu. 

Někteří toho ale nebyli schopni hned. Hana Krušinová se sestrou chodily v Praze každý den k Lékařskému domu v ulici Na Bojišti, kam byli sváženi vězni z osvobozených koncentračních táborů: 

Irena Hešová. Zdroj: Paměť národa
Irena Hešová. Zdroj: Paměť národa

„Když už to trvalo moc dlouho, babička nakonec vytáhla úmrtní listy a ukázala nám je. Ta pravda byla strašlivá, plakaly jsme ještě hodně dlouho.“

Také Irena Hešová v rodné Bystřici obcházela sousedy a vyptávala se jich, protože někdo prý zaslechl, že její rodiče v koncentračním táboře přežili. Naději ztratila až ve chvíli, kdy jí strýc a teta ukázali jejich úmrtní listy. 

„Svatobořické děti“ tak vyrůstaly u příbuzných a do dospělého života si odnášely tíživé trauma. Jiří Karabel hovoří o tom, že se s novou rodinou nikdy úplně nesžil a stále v životě trpěl pocitem, že nezapadá. Irena Hešová se pod dojmem prožitých událostí rozhodla nemít děti: „Radši jsem nechtěla založit rodinu. Probírala jsem si to sama v sobě – kdyby nás něco takového mělo znovu potkat… Ale o někoho jsem se celý život starala.“

Svatobořické děti. Zdroj: Irena Hešová
Svatobořické děti. Zdroj: Irena Hešová