Janě bylo necelých pět let, když stanný soud odsoudil k smrti zastřelením 3. června 1942 její maminku, dědečka a strýce. Rozsudek byl proveden ihned. Jednalo se o první popravu na pardubickém Zámečku během heydrichiády.
Gestapo vrhlo do jejich domu 2. května 1942 a jeho příslušníci ztloukli dědečka a mučili matku i strýce. Všechny tři pak převezli do pardubické věznice, kde probíhaly další brutální výslechy. V přítomnosti Jany, která hrůzou oněměla.
„Já jsem se tak strašně bála, že jsem dlouho po tom zážitku nemohla mluvit,“ vzpomínala Jana Blažejová pro Paměť národa. Dne 3. června 1942 padl trest nejvyšší. O jejich osudu rozhodl mimo jiné gestapák Ludvík Schulz, který se zanedlouho poté podílel na vypálení osady Ležáky.
Nikdo nic neprozradil
Narodila se jako Jana Horská 26. července 1937 v Horní Sloupnici u Litomyšle. S rodiči se jako malá na čas odstěhovala do Bratislavy, kde tatínek Jan získal práci architekta. Mamince Miroslavě se stýskalo, a proto se jaro a léto roku 1942 rozhodla strávit na rodinném statku. Janin strýc a dědeček zde schovávali hledaného studenta Josefa Kůželu, který stál v čele odbojové organizace ÚVOD z Litomyšle. Na jeho stopu gestapo přivedl redaktor Jaroslav Hanka, zatčený a vyslýchaný v únoru 1942.
„Přijeli Němci a chtěli, aby děda vydal studenta Josefa Kůželu. On to neudělal. Nejdříve potloukli moji matku a hodili ji do žlabu ke kravám. Potom vyslýchali strýce Otu, ten taky nic neprozradil. Ztloukli ho tedy a zavřeli do chléva. Nakonec šel na řadu děda, ale neprozradil nic,“ popsala Jana Blažejová, co se onoho osudného dne mělo v domě Průškových stát.
O brutálním zásahu vypovídá poválečný vyšetřovací spis Ludvíka Schulze, rodáka z Frýdku, který se stal vrchním velitelem gestapa v Poličce a v roce 1946 byl odsouzen k trestu smrti. Spis obsahuje jeho popis událostí u Pruškových:
„Pak jsme vrazili k Průškovým, kde byla doma jen dcera, ostatní byli na poli. Já jsem jí řekl, že se zde skrývá student Kůžela, a ona odpověděla, že ne. Ona popírala jeho přítomnost a já zase tvrdil, že tu je, že tu musí být. Tak jsme se přeli hodnou chvíli, ale ona stála na svém. Načež jsem ji ztloukl, až zůstala ležeti na zemi. Pak jsme ji zatáhli do chléva a jeden ji hlídal. Čekali jsme, až přijde další člen rodiny,“ vyprávěl týden po zatčení rodiny garážnímu mistru Josefu Hejhalovi v Pardubicicích.
„Mezi tou čekací dobou jsme se najedli, jelikož jsme tam našli domácí chléb a maso i sádlo z prasete. Pořádně jsme se nabaštili. Pak přišel starý Průška, ramenatější postavy. Hned jsem mu řekl, že je zde student Kůžela, že se jeho dcera přiznala, aby se přiznal také a ušetřil si zbytečných ran. On tvrdě prohlásil, že zde není. Když se nepřiznal, vzal jsem židli, která měla opěradlo ve tvaru srdce, vprostřed malé srdíčko vyříznuté. Židle byla dubová a já ho tou židlí bouchl, až zůstal ležeti na zemi,“ líčil podle svědků gestapák v garážích ČSD v Pardubicích s velkou pýchou a vznešeností.
„Čekali jsme, až přijel syn jeho s kravami. Nenechali jsme ho ani odpřáhnouti a zatáhli jsme ho do kuchyně. Tam jsem mu řekl, že je zde student Kůžela, aby se přiznal. Táta se sestrou že už se přiznali, aby i on se ušetřil zbytečných ran. Syn hrdě řekl, že tam není. Já jsem mu zase tvrdil, že ano, a tak jsme se zase hádali. Zase jsem vzal židli a rozbil jsem ji o něho na třísky. Pak jsme tam udělali prohlídku, ale studenta Kůžela jsme nenašli,“ stojí ve vyšetřovacím spisu Ludvíka Schulze.
Dědu strašně zbili, já jsem pak přestala mluvit
Babička s Janou obdržely příkaz k návštěvě pardubické věznice. Gestapáci zde obě podrobili výslechu: „Zavedli nás do takové místnosti. Přivedli tam dědu a vyslýchali babičku. Mě se na něco také ptali, ale já o ničem nevěděla. Bylo mi pět let. Dědu tam strašně zbili. To jsem měla dlouho v paměti. Tekla mu krev z nosu i z uší. Já jsem se jako malé dítě tak strašně bála, že jsem potom dlouho nemohla mluvit,“ vzpomíná na traumatický zážitek, po němž na několik dlouhých měsíců oněměla. Vězněnou maminku vidět nesměla.
Měsíc po zatčení vynesl soudce rozsudek, který se dochoval, a je v něm uvedeno: „Stanným soudem v Praze byli dne 3. června 1942 odsouzeni k smrti zastřelením Průšek Josef, Průšek Otakar, Horská Miroslava, Mikulecká Anna, Mikulecký Stanislav. Osoby poskytly uprchlému emigrantu úkryt, ač věděly o jeho nepřátelské činnosti proti Říši a napomáhaly mu při útěku. Rozsudek byl proveden ihned.“
Jednalo se o první popravu, kterou nacisté provedli na pardubickém Zámečku během druhé heydrichiády. Na Zámečku skončil život i hledaného Josefa Kůžely, kterého nakonec gestapo dopadlo 5. května 1942.
Střelbu v domě dlouho připomínaly díry ve zdi
Gestapáci se během květnových dnů do domu vrátili, aby zatkli také dalšího Janina strýce Jožku. Poslali ho do koncentračního tábora, odkud se Jožka do rodného domu vrátil společně s dalšími sedmi spoluvězni. V osamělém domě, kde řádění nacistů dlouhé roky připomínaly díry ve zdi od střelby, tak bylo zase veseleji. Babička byla šťastná, že se syn vrátil, a přijala všechny Jožkovy přátele jako vlastní. „Každý z nich jí říkal matko,“ vzpomínala Jana Blažejová.
O výchovu osmileté Jany se bezprostředně po válce přihlásil také její otec, který v době války musel zůstat na Slovensku. Babička si však přála, aby vnučka zůstala s ní. Po více než tříletém odloučení nakonec tatínek přenechal výchovu své dcery manželčině rodině. „Otec mě pak už ale nenavštěvoval,“ popsala. Janin otec později založil novou rodinu a vztahy se mezi nimi zpřetrhaly.
Prvních pět let chodila Jana na základní školu v Horní Sloupnici. Kvůli strachu, který ve vesnici po surovém zásahu gestapa panoval, se ale rodina Průškových ocitla v sociální izolaci. „Kamarády jsem měla až po válce, do té doby se každý bál s námi mluvit,“ popsala strach místních. Na druhý stupeň základní školy dojížděla Jana do Svitav.
V této době začala skutečně rozumět tomu, co se v její rodině stalo a jaká nespravedlnost byla na její mamince a dalších členech rodiny spáchána. Kvůli těmto pocitům se na základní škole dostala do problémů, hrozila jí dokonce trojka z mravů. Jana totiž během hodiny náboženství pronesla pochybnosti o existenci Boha.
„Pan farář nám kázal a já jsem si dovolila říct, že to, co říká, není pravda. Řekla jsem mu, že lže, protože kdyby existoval Pán Bůh, tak by nemohl dopustit, aby mi zabili matku,“ uvádí. Strýc ani babička Janu nijak nekárali, Jožka naopak malou Janu pochválil za to, že svůj názor vyjádřila.
Krátký střet s komunistickou totalitou
Jana se po základní škole vyučila prodavačkou v Litomyšli. V roce 1956 se seznámila s Lubomírem Blažejem, kterého si o tři měsíce později vzala. O rok později se manželům Blažejovým narodil syn Radovan. Žili v Ostravě, kde Jana Blažejová získala místo vedoucí mlékárny, její manžel pracoval v závodních údržbářských dílnách.
Na začátku roku 1958 se však zúčastnil stávky zaměstnanců, o několik málo dnů později ho za trest přeřadili k práci u vysokých pecí. Jana nesouhlasila s tím, že by měl manžel vykonávat tak nebezpečnou práci. Manželé se proto rozhodli odstěhovat zpět do východních Čech k babičce, u které Jana strávila téměř celé dětství. Do domu, kde ve zdech stále zůstávaly stopy kulek z gestapácké zbraně.
Jana začala pracovat v Litomyšli v podniku Vertex, který zpracovával skelnou vatu. Lubomír zde kvůli špatnému kádrovému posudku pracovní místo nezískal. Přijali ho ale do vysokomýtského podniku Karosa, kde zůstal až do důchodu. Jana později v Litomyšli vedla obchod s potravinami. V roce 1968 se manželům Blažejovým narodil druhý syn Ota, jehož rodiče pojmenovali po gestapem zavražděném strýci.
V rodině se o společensko-politické situaci záměrně nemluvilo. Příchod vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 byl pro všechny příliš bolestivý a otevíral stále nezahojená traumata z války. „Prožívali jsme to těžko a smutně. Narodil se mi druhý syn Ota a měli jsme hrůzu, že bude zase válka. Když jsme se koukali z okna, jak od Svitav jezdí tanky, tak jsme se hodně báli. Když jednou prožijete válku, tak ve vás ten strach zůstane,“ popsala.
Jana dodnes vzpomíná na svou babičku, která jí často kladla na srdce, aby žila především v pravdě a lásce k bližním. Největším životním vzorem Jany Blažejové je stále její maminka, o jejíž odvaze napsal báseň Jaroslav Zatloukal:
Slávka Horská
Kol čela máj ve slunci zlatistém jde na smrt mladá paní a trubky květů znějí chorálem a vše je sbohem dání.
V tvář bijte ji, v prach srazte její květ, zem česká podpírá ji, Sloupnice lká již hrůzou jejích běd, žal prší v celém kraji.
Kol čela máj a v srdci hroznou tíž, Je v střelách zotvírána. Tak s hlavou vztyčenou svůj nesla kříž A pláče za ni Jana.
Krev pečetí již její černý vlas a srdce zapomíná na lásky meč, když rázem ťal ji čas a vyhostila jiná.
Kol čela máj a krve diadém odchází matka k Pánu, a pak ji líbá horce česká zem, v náručí cítí Janu.
Vlast žehná ji a sbírá na pomník té paní ze Sloupnnice, za všechnu statečnost ji ryje dík: Čest tobě, mučednice!