Jiří Karabel

* 1938  

  • “S těma Svatobořicema, tam už bylo hmyzu bohatě. Tak já jsem pořád otravoval, kdy pojedu domů, kdy se pojede domů, ještě mě to nepřešlo. Tak zase mě dostali: ,Až naprší a uschne,' řekli mi, tak já jsem říkal: ,Hele, už jdou mraky'. To se překlenulo do léta, z mraků nekáplo. Pak jsem říkal: ,Hele, už prší.’ Napršelo, uschlo a zase nic. Pak jsem polevoval, nebo mi řekli: ,Hele, jak lítají ty messerschmitty, když na něj zamáváš lajntuchem, on přistane a odveze tě domů.' Tak pitomej už jsem nebyl. Věděl jsem, že z toho nebude nic. To taky nefungovalo. Človíček byl důvěřivej, ale pomalu jsem se dopracovával k tomu, že to tak nebude.”

  • “Když přijeli pro nás s maminkou, vím, že nás vezli osobním autem, dva gestapáci tam byli, jeden řídil a druhý seděl se mnou vzadu. Ne, já jsem seděl vedle šoféra, pardon, a ten druhý seděl vzadu vedle maminky. Ten chlap mi tam přinesl ty dvě lodičky, šoupnul mi je tam do auta, abych neotravoval. Já byl zmatený, nevěděl jsem, co se děje. Maminka měla nějaký kostým, převlíkla se do fajnovýho. Zastavili jsme někde, ptal jsem se známýho, kde to bylo - prý asi na benešovském gestapu. Ptal jsem se, kde tam je gestapo, ale v současných dnech už jsem se to nedověděl. Tam jsme vystoupili a mě natlačili do nějakého autobusu. Tam bylo dětí víc, po té heydrichiádě. Koukal jsem z okna a maminka šla mezi dvěma gestapáky po nějakých schodech do budovy gestapa. Říkal jsem si, co se děje. Pak se autobus rozjel a to bylo naposled, co jsem ji viděl. Říkal jsem: jak to, že nepočkali na maminku? Ztropil jsem kravál, co se děje: ,Jsem Jiříček Karabel z Pinglu, číslo 20, ať mě vráti domů.' Ono to nefungovalo. Irena Hešová, nejstarší z nás, která nás měla na povel, té bylo asi patnáct let, mi to dodneška vytýká, jaký jsem dělal kravál, že ostatní děti se daly taky do řvaní, že jsem nebyl k utišení. Rodiče - na ty mám sem tam vzpomínku - mi říkali: ,Kdyby ses někde ztratil, musíš říct, že jsi Jiříček Karabel z Pinglu a oni tě dovedou zpátky.’”

  • „Když byl proveden atentát na Heydricha, tak v tom jeli i moji rodiče. Protože ten atentátník Kubiš byl zraněný, měl rozseknuté obočí. A ošetřoval ho pražský doktor Lyčka a ten potom, když se vše prozradilo, utíkal z Prahy. A můj táta ho v hospodě v Srbicích ukrýval a pak ho další den v noci dovedl do nedalekých Ouběnic. Pak to celé nějaká konfidentka prozradila a všechny pozavírali. Přijeli si pro otce a já zůstal s maminkou.“

  • „Ale naučili nás, nevím jakým způsobem. Řvali jsme, že chceme domů, ale na druhou stranu – táta, máma, já jsem na ně nečekal. Nevím, jak to do nás nalili, ale určitě měli nějaký pedagogický cit. Já jsem nečekal, že se setkám s rodiči. V Plané už jsem měl ‚rodiče‘ – tenhle pojem ve svém pravém významu nám úplně vygumovali. Aspoň mně jako nejmladšímu rozhodně.“

  • „Zastavili jsme. Já jsem nevěděl, co se děje. A maminku sbalili a vím, že šla do nějakých schodů, měla na sobě tmavý kostým a šla mezi dvěma gestapákama. Nás nacpali do autobusu a já na to koukal skrze jeho okna. To jsem viděl maminku naposledy. Pak se autobus cuknul a jeli jsme na tu Jenerálku.“

  • „Ze Svatobořic si pamatuju, že mimo tábor jsme chodili v útvaru za doprovodu esesáků a esesaček. Jednou jsem od jedné esesačky koupil kamenem do hlavy. Něco se jí nelíbilo, všichni přede mnou se skrčili, já to nestihl. Trefila mě a já do rány dostal infekci. Ošetřoval mě tam Dr. Jirka, to byl taky vězeň, a říkal, že nebudu mít jediný vlas na hlavě. Měl jsem ovázanou hlavu a utěšovali mě, že vypadám jak pilot…“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Karlovy Vary - u pamětníka, 08.10.2011

    (audio)
    délka: 58:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    byt pamětníka Karlovy Vary, 20.04.2015

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 3

    Karlovy Vary, 21.07.2018

    (audio)
    délka: 58:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ve čtyřech letech se stal rukojmím nacistického režimu

Karabelovi František a Jarmila, svatební fotografie
Karabelovi František a Jarmila, svatební fotografie
zdroj: archiv Jaroslava Čvančary

Jiří Karabel se narodil 16. února 1938 ve Voticích. Vyrůstal v domě vlastněném rodinou matky. Otec střídavě pracoval v hospodě a v truhlářské dílně. Během druhé světové války se účastnil odboje ve skupině Jindra, operující na Benešovsku a sdružující převážně sokoly. Po atentátu na Heydricha začala vlna zatýkání. V té době ještě rodina poskytla nocleh Břetislavu Lyčkovi, dalšímu odbojáři, a tatínek ho pak doprovázel na další záchytnou adresu truhláře Ludvíka Vaňka v Ouběnicích. Nejdříve byl zatčen otec a v srpnu 1942 i matka a pamětník. Jiří Karabel dále pobýval na Jenerálce a ve Svatobořicích s ostatními tzv. svatobořickými dětmi, internovanými nacisty. Rodiče byli zavražděni v koncentračním táboře Mauthausen. Pamětník byl na konci války spolu s ostatními dětmi osvobozen v táboře v Plané nad Lužnicí. Žil pak krátce se svými bratranci a následně měl dvě možnosti - být u babičky ve Voticích nebo žít se strýcem v Praze. Nakonec zůstal ve Voticích a vystudoval střední strojní školu v Táboře. Záhy poté odešel do Karlových Varů, kde žije s manželkou dodnes. Společně vychovali dvě děti. Jiří Karabel pracoval v Pozemních stavbách a jako konstruktér v uranových dolech. Přes nelehký osud sirotka říká, že se mu vlastně všechno v dobrém vrátilo nyní, kdy si užívá spokojený důchod.