Irena Hešová

* 1926  

  • „Já se divím, že já jsem tady. Že jsem to přežila psychicky. Protože to bylo hrozný. Měla jsem na nohou opánky. Nic s sebou. A že musíme nastoupit s maminkou. Maminka říkala, tady je všechno zvířectvo, měli jsme husy, prase chovali naši, kozu jsem chodila pást, slepice, to všechno jsme měli, abysme měli svoje. Maminka byla ráda, že jsme si to mohli nahospodařit. Ona byla hospodárná a šikovná na tyhle věci. A to všechno lehlo popelem. Oni řekli: ‚Nebojte se, oni to vydržej, ty zvířata.‘ A maminka říkala: ‚Ona nemá nic na sobě...‘ ‚Dyť ona se vrátí. Ona se vrátí, nebojte se.‘ Já jsem se nevrátila. Měla jsem opánky. A přišla zima.“

  • „Pak tam byl klouček a ten přišel a furt brečel a křičel. A měl takovej vysokej a tvrdej hlas. Že chce maminku, že chce k mamince, že tady nebude, a prosil: ‚Pane strážník, prosím vás, doveďte mě k mamince, já chci maminku.‘ A to bylo furt. Já jsem k němu šla a říkám mu: ‚Jak se jmenuješ? Když takhle pláčeš, Jiříku, já ti nerozumím a nebudeme moct hledat tvoji maminku, když nám pěkně pomalu neřekneš, jak ty se jmenuješ, abysme tvoji maminku mohli najít.‘ On se na mě tak podíval, přestal brečet a povídá: ‚Jiříček Karabel z Pinglu číslo 20.‘ A já Bystřičanda věděla, protože moje maminka byla z Votic, já věděla, že ve Voticích je kopec, který se jmenuje Pingl. A já jsem zjistila, že Jiříček Karabel je z Votic. Nikdo by to celou válku nevěděl. Protože potom existovala nějaká ta černá ta... že i ty příbuzní se o tom Jiříkovi dozvěděli. No, Jiříček Karabel z Pinglu číslo 20. A on tak plakal pro maminku. A já jsem ji zrovna tak chtěla. Jenomže já jsem nemohla takhle křičet. A ty ostatní děti mohly a plakaly, že chtějí k mamince. A pro nás, co jsme byli větší, my jsme brečeli v noci, ale ve dne ne.“

  • „Hodně těch dětí samotných, když jsme je večer umyli a dali jsme je do tý postýlky, tak jedna té druhé říkala: ‚A, Stáňo, musíme se pomodlit.‘ Já povídám: ‚Vy se umíte pomodlit?‘ ‚No ano...‘ A obě si klekly v té postýlce a začaly se modlit: ‚Andělíčku, můj strážníčku...‘ a to uměly ‚... opatruj mi mou dušičku, opatruj ji ve dne v noci od škody‘ – Stáňa vždycky – ‚od škody‘, to jí dalo práce... ‚od škody a od zlé moči. Duši čelo opatruj, andělíčku, stlášce můj.‘“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Praha Národní , 03.10.2016

    (audio)
    délka: 04:31:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pláč jsem v noci dusila do polštáře a ve dne jsem utěšovala mladší děti

Irena Hešová 15 let, jak ji pamatovala ještě maminka
Irena Hešová 15 let, jak ji pamatovala ještě maminka
zdroj: Irena Hešová

Irena Hešová se narodila 3. listopadu 1926 na jižním Slovensku v Gutu u Komárna českým rodičům Janovi a Kateřině Hešovým. Otec byl četník a maminka v domácnosti. V Bystřici u Benešova si postavili domek, do něhož se přestěhovali, když byly pamětnici tři roky. V létě 1942 její rodiče zatklo gestapo kvůli spolupráci s odbojáři, kteří 27. května 1942 provedli atentát na říšského protektora Heydricha. Tehdy šestnáctiletou Irenu Hešovou spolu s dalšími 45 dětmi nacisté zavlekli do improvizovaného dětského domova na Jenerálce v Praze 6, kde měly zůstat v utajení. V roce 1944 je Němci přemístili do lágru ve Svatobořicích. Konec války děti zastihl v lágru v Plané nad Lužnicí, kam byly narychlo evakuovány před blížící se osvobozeneckou frontou. Rodiče pamětnice byli popraveni v říjnu 1942 v Mauthausenu. Po válce našla zázemí u tety a strýce Kotrbových v Bystřici. Doplnila si vzdělání a usadila se v Praze.