Irena Hešová

* 1926  

  • "‘Irenko, hlásí, kolik se vrací žen a mužů, ale hlavně co žen se vrací. Musíš ji čekat, maminku. Maminka určitě přijde. Maminka to určitě přežila. Ta přijde. Neboj se, čekej. Jakmile budou hlásit, že přijede vlak ten a ten...‘ Tak jsem si půjčila od strýčka kolo a pořád jsme jezdila k vlakům a maminka nikdy nepřišla. Já jsme se vždycky vrátila a byla jsem zklamaná, že zase nepřišla. Byla jsme rozčílená, brečela jsem, že se už asi nevrátí, protože už to bylo tolik dní a tolik lidí se vrátilo a dneska už do Bystřice nikdo nepřijel... Tak teta říkala strýčkovi: 'Tak jí to musíme říct. To už se nedá, jinak se zničí.' Tak šla teta do skříně a z šuplíku mi podala dva úmrtní listy z Mauthausenu. Natištěné, vyplněné, se vším, perfektně německy udělané. Přečetla jsme si datum, kdy maminka zemřela a tatínek ve stejný den 24. října 1942. Brečela jsem a byla jsem z toho úplně špatná. Pak jsme se z toho nějakým způsobem dostávala. A když jsme si to všechno uvědomila, tak jsem poděkovala pánu Bohu za to, že tu maminku a tátu nenechali dál trpět, protože to, co by potom zažívali, by pro ně bylo v jejich věku by bylo hrozný. Byli to už starší lidi. Tak jsme poděkovala za to, že je popravili dříve, než aby je tam nechali."

  • "Byla tma. Viděli jsme osvětlené dráty. Bylo to na kopci, ale zastavili dole před takovým nízkým baráčkem. Pak jsme viděli, že jsou všechny stejně nízké. Tak tam zastavili a my jsme vystoupili. Oni řekli, že kluci půjdou nalevo, a děvčata napravo. No, a pak jsme šli. Kolem toho prostoru byly nechané jen cestičky a tam jsme se rozloučili s tou německou sestrou, která nás tam vezla. Vítala nás tam nějaká paní, která mluvila česky. Pak jsme se dověděli, že to byla vězněná paní profesorka, která měla manžela důstojníka a ten utekl za války na západ. Pak jsme se dověděli, že tam jsou lidi, kteří mají někoho na západě a za trest jsou tady zavření. Tak to byl lágr pro tyhle lidi. Tedy pro lidi stejně postižené jako my. Po dětech byli žhaví. Ale byl přísný zákaz, abychom za nimi chodili. Směli jsme chodit jen kolem baráku a do dalších prostor vůbec ne. Oni měli taky zákaz chodit za námi. Ale to se všechno porušovalo."

  • "Psát jsme nesměli. Tužky nebo papír, to jsme nesměli mít. Ale v průběhu času jsme se k tomu dostali. Chodili nás hlídat čeští strážníci, asi nějací co už byli v invalidním důchodu a přivydělávali si tím, že nás hlídali. Ti nám pomáhali. Kluci se na ně obraceli, říkali jim, odkud jsou a jestli můžou napsat třeba babičce nebo strýčkovi. A ti strážníci říkali, že to nesmějí nikomu říct, ani kamarádům. Ale kluci to o sobě vzájemně věděli, že mohli napsat na kus papíru přes toho strážníka. A pak už se o nich vědělo. Začaly chodit průvody po té cestě kolem Jenerálky, protože jsme bývali v zahradě. Třeba na podzim jsme tam hrabali listí, nebo co kdo uměl. Takže příbuzní věděli, že nás uvidí, i když jen na dálku. A když my jsme se dověděli, že tam chodí, tak jsme je taky vyhlíželi. Takže aspoň toho jsme dosáhli. Ale jinak ne."

  • "Šla jsem za tím kloučkem a klekla jsem si na zem a říkám: 'Jiříčku neplač. Já taky nemám maminku, ty nemáš maminku a my ji musíme hledat. Budeme ji hledat spolu, ale nesmíš plakat, protože by plakaly i ostatní děti. Ty taky nemají maminku. Takhle jsem do něj mluvila a on přestal plakat. Takže to bylo půl dne za námi. Kdyby měl brečet pořád, tak jsme se z toho zbláznili. Ptala jsem se ho, jak se jmenuje. Říkala jsem mu: 'Já vím, že jsi Jiříček, ale máš ještě další jméno, ne?" On zadrmolil: 'No ano... Jiříček Karabelů z Pinglu číslo 20!' Nerozuměla jsem mu, tak jsem mu řekla, že mi to musí říct pomalu, abych věděla nejen jméno, ale také odkud je. Tak mi to řekl znovu pomalu. A mě přejel mráz po zádech. Pochopila jsem, že je z Votic. Moje maminka byla z Votic. Já jsem s ní pravidelně jezdila na dušičky do Votic, takže jsem věděla, že Pingl je kopec u Votic. Ten tříletý kluk to věděl, ale nikdo by do konce války nevěděl, odkud je, kromě těch, kteří nás vzali rodičům. Nerozuměl by tomu: z 'Pinglu číslo 20.' No, tak to jsem byla ráda, že jsem to zjistila. Byli jsme od sebe blízko, já jsem byla z Bystřice, ale to on nevěděl."

  • "Malé děti, tříleté... To bylo hrozné. Ty plakaly! Jeden chlapeček pořád plakal, že chce k mamince, aby ho pustili k mamince a plakal a křičel a ty ostatní začaly taky plakat, že chtějí k mamince. To bylo hrozné, hrozné, nejhorší, ty děti uklidnit, aby si zvykly, že už nepůjdou k mamince a že si o ní můžeme jenom povídat. Já jsem tomu potom po válce říkala, že to bylo těžké ublížení na duši nás všech. My jsme si to začali uvědomovat. Ty děti ne – ty jen chtěli tu maminku a my jsme je museli utěšovat a já jim musela říkat, že taky pláču, že taky nemám maminku, musíme to vydržet. Co jsem měla dělat..."

  • "Přišli pro mě a pro maminku. Mamince řekli, aby mi zabalila pár věcí na převlečení, ale nic velkého. Měla jsem malý kufřík pro panenky, tak že mi to dát do toho a sama že si nic brát nemusí, o všechno prý bude postaráno. Takže maminka tak jak byla, na boso, protože bylo léto, jedno oblečení na sobě měla, v ruce jen kapesník. A tak ji sebrali. Poslední věta, kterou mi maminka řekla byla: Dítě moje zlatý, já už tě nikdy neuvidím. Tak to asi víte, co v ní muselo být. Co si asi uměla představit, protože ona četla a věděla, co se děje. Ale co já, mě zprávy nezajímaly. No, a mě odvezli. Ještě jsme jezdili mimo Prahu v tom autě pro někoho. Vzali ještě jednoho kluka a tak jsme přijeli dva, na tu Jenerálku. Jeden kluk a já. Tam nás dovezli na to náměstíčko, kde byly čtyři budovy. Tam jsme vystoupili a už tam přijelo další auto. Takže nás tam vystoupilo celkem šest dětí. Takže nás bylo prvních šest obyvatel na té Jenerálce."

  • „Já se divím, že já jsem tady. Že jsem to přežila psychicky. Protože to bylo hrozný. Měla jsem na nohou opánky. Nic s sebou. A že musíme nastoupit s maminkou. Maminka říkala, tady je všechno zvířectvo, měli jsme husy, prase chovali naši, kozu jsem chodila pást, slepice, to všechno jsme měli, abysme měli svoje. Maminka byla ráda, že jsme si to mohli nahospodařit. Ona byla hospodárná a šikovná na tyhle věci. A to všechno lehlo popelem. Oni řekli: ‚Nebojte se, oni to vydržej, ty zvířata.‘ A maminka říkala: ‚Ona nemá nic na sobě...‘ ‚Dyť ona se vrátí. Ona se vrátí, nebojte se.‘ Já jsem se nevrátila. Měla jsem opánky. A přišla zima.“

  • „Pak tam byl klouček a ten přišel a furt brečel a křičel. A měl takovej vysokej a tvrdej hlas. Že chce maminku, že chce k mamince, že tady nebude, a prosil: ‚Pane strážník, prosím vás, doveďte mě k mamince, já chci maminku.‘ A to bylo furt. Já jsem k němu šla a říkám mu: ‚Jak se jmenuješ? Když takhle pláčeš, Jiříku, já ti nerozumím a nebudeme moct hledat tvoji maminku, když nám pěkně pomalu neřekneš, jak ty se jmenuješ, abysme tvoji maminku mohli najít.‘ On se na mě tak podíval, přestal brečet a povídá: ‚Jiříček Karabel z Pinglu číslo 20.‘ A já Bystřičanda věděla, protože moje maminka byla z Votic, já věděla, že ve Voticích je kopec, který se jmenuje Pingl. A já jsem zjistila, že Jiříček Karabel je z Votic. Nikdo by to celou válku nevěděl. Protože potom existovala nějaká ta černá ta... že i ty příbuzní se o tom Jiříkovi dozvěděli. No, Jiříček Karabel z Pinglu číslo 20. A on tak plakal pro maminku. A já jsem ji zrovna tak chtěla. Jenomže já jsem nemohla takhle křičet. A ty ostatní děti mohly a plakaly, že chtějí k mamince. A pro nás, co jsme byli větší, my jsme brečeli v noci, ale ve dne ne.“

  • „Hodně těch dětí samotných, když jsme je večer umyli a dali jsme je do tý postýlky, tak jedna té druhé říkala: ‚A, Stáňo, musíme se pomodlit.‘ Já povídám: ‚Vy se umíte pomodlit?‘ ‚No ano...‘ A obě si klekly v té postýlce a začaly se modlit: ‚Andělíčku, můj strážníčku...‘ a to uměly ‚... opatruj mi mou dušičku, opatruj ji ve dne v noci od škody‘ – Stáňa vždycky – ‚od škody‘, to jí dalo práce... ‚od škody a od zlé moči. Duši čelo opatruj, andělíčku, stlášce můj.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha Národní , 03.10.2016

    (audio)
    délka: 04:31:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha ED, 25.08.2020

    (audio)
    délka: 01:42:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pláč jsem v noci dusila do polštáře a ve dne jsem utěšovala mladší děti

Irena Hešová 15 let, jak ji pamatovala ještě maminka
Irena Hešová 15 let, jak ji pamatovala ještě maminka
zdroj: Irena Hešová

Irena Hešová se narodila 3. listopadu 1926 na jižním Slovensku v Gutu u Komárna českým rodičům Janovi a Kateřině Hešovým. Otec byl četník a maminka v domácnosti. V Bystřici u Benešova si postavili domek, do něhož se přestěhovali, když byly pamětnici tři roky. V létě 1942 její rodiče zatklo gestapo kvůli spolupráci s odbojáři, kteří 27. května 1942 provedli atentát na říšského protektora Heydricha. Tehdy šestnáctiletou Irenu Hešovou spolu s dalšími 45 dětmi nacisté zavlekli do improvizovaného dětského domova na Jenerálce v Praze 6, kde měly zůstat v utajení. V roce 1944 je Němci přemístili do lágru ve Svatobořicích. Konec války děti zastihl v lágru v Plané nad Lužnicí, kam byly narychlo evakuovány před blížící se osvobozeneckou frontou. Rodiče pamětnice byli popraveni v říjnu 1942 v Mauthausenu. Po válce našla zázemí u tety a strýce Kotrbových v Bystřici. Doplnila si vzdělání a usadila se v Praze.