plukovník Karel Šerák

* 1923  †︎ 2016

  • „V roce 1918 přišli bolševici. Přišli Rusáci nebo ruské vojsko - a to už byli bolševici. Nějaká banda chtěla peníze a věděli, že dědeček byl v Americe. On si vydělal peníze, byl to truhlář. Vedle, asi šest kilometrů (od Boratína – pozn. autora) byl mlýn, který postavil. Majitel se jmenoval Protser. On tam u něj dělal a pak tam dělal i šéfa. Takže si vydělával… a co vydělal, tak kupoval desátiny. Ne hektary, ale tam byly desátiny. Měl víc a víc hektarů. Chmel mu vyšel a měl asi čtyři sestry v Americe, tak se jel na ně podívat. Přijel a oni si říkali: ,Tak on má prachy, to musí mít doma peníze.' Jenomže on doma žádné peníze neměl, to všecko hned utratil za hektary. Ty byly laciné a on říkal, že to musí rozšířit. Zahnali je do sklepa – to byl dědeček, babička, strýc a maminka. Starší sestra maminčina už byla provdaná, byl tam její čtyřletý kluk, tetičky syn… toho nějak přehlédli, byl někde schovaný. Tam začali a postříleli je tam. Zabili je. Dědečka v tu ránu, strejčka taky zabili, ti byli mrtví hned. Babička byla raněná, vzepnula se a říká: ,Co od nás chcete?' Prásk! Zabili ji. Maminka byla střelená do pravé strany plic. Ta se nehnula, asi nemohla, a tak zůstala ležet. Pak byla v Oděse po nemocnicích. Vyléčili ji. Ta zůstala. To byl strašný pohřeb na tom Boratíně.“

  • „16. 4. 1945 mně totálně shořel tank. Jsme vylezli všichni… nebo jsem je vytahal. No… vytahal jednoho zvlášť. Tam to povylézalo a ten pomocník, co měl holou kůži, tak shořel. To měl spálené. Když jsme vylétli z toho tanku, tak ještě nebouchal. To bylo za Albertovcem. Ze strany to bylo, když se útočilo na Koblany. A utíkám, hořel jsem, záda mně hořela, kožich a vlasy mně také hořely. Ten kožich jsem shodil. Pěšáci okolo křičí: ,Tankíst, garíš, garíš!' Kouknu a ono mi to šlehalo, tak jsem to shodil, zahodil a bylo. Utíkám kousek dál, krčím se a zase jeden Rus pěšák: ,Tankíst, smatrí, što tam na tánke!' Já se otočím a tam nabíječ Ivanko na věži, plácá nohama a rukama. On byl zvyklý chodit jen v opasku a v plášti. To byl nabíječ. Měl volně ten opasek, a jak lezl dolů, tak se zachytil. My jsme tam měli články z toho pásu… on se o to zachytil, zůstal na tom viset a nemohl ani sem, ani tam. Já si říkám: ,Kruci, co teď!? Tam ho nenechám!' Nebylo to daleko… jak daleko, těžko říct. Skočil jsem dva nebo tři skoky, a jak jsem vylétl, jak se mi podařilo ho za opasek chytit, tak jsme byli dole na zemi. A pryč! Tak jsme utíkali kus a najednou bum, bum, bum. Už to řezalo.“

  • „To bylo za stodolou. Měli jsme lán pole za stodolou, a tak jsem orával. Koukám na stoh a měl jsem černého psa. Pudlík šel a furt tam lez. Říkám: ,Co tam máš?' Já to vezmu… odtáhnu slámu… další… a koukám. Strkám nohy… ,Ne ne, tam nepolezu pod stoh.' Pes tam vlezl a nechtěl - vrčel, štěkal, ale nevlezl tam. Tak jsem zas tam slámu nastrkal. Povídám: ,Co to může být?' Mě nenapadlo, že tam jsou Židé. A oni tam Židé byli. Po válce Žid - když už jsme byli pryč, Sověti zase přišli a my už jsme byli v armádě - přišel za maminkou, maminka byla sama doma, a povídá: ,Paní Šeráková, já vám mockrát děkuji za to, že jste mě neprozradili.' A maminka mu říká: ,A jak jste žili?' ,Copak jste měli malou zahradu? Tam bylo všechno – zelenina, ovoce a všechno.' Oni si to skladovali na zimu. ,Kolikrát jste mně dali chleba dírkou v okně. To vy nevíte? A váš syn tam oral, kolikrát tam šťouchal bičem a psa tam vodil.' A tohle on všechno věděl. V zimě, když napadal sníh, tak nebyly nikde moc vidět šlápoty. Když nebyl vítr nebo povětří, tak asi seděli a nevylézali. Když byla fujavice, tak asi vyrazili ven. Obyčejně v zimě ve fujavicích nebo povětřích vždycky někdo ťukal a chtěl chleba. Jsme věděli, že žebráci jsou všelijaký…“

  • „Už jsme byli lízlí a já… co mě to napadlo, nevím, ale říkám: ,Pánové, já bych se tak rád podíval… jak je daleko na Hrad?' Tak nějaký chlápek: ,No to je jasný. Já vás tam zavedu.' Nevím, jak se jmenoval. Tak jsme sedli a jeli. Před prvním nádvořím jsme zastavili a to bylo zase haló, ale nebylo tak bohaté jako v Hostivaři. Tak jsme byli jako první dva tanky z 1. československé tankové brigády desátého (10. 5. 1945 – pozn. autora) v deset hodin (v 10:00 ráno – pozn. autora) na Hradě. Jenom takovou poznámkou, že bych se tam chtěl zajet podívat. Celou dobu se o tom vůbec nemluvilo. -- [A to byl tedy tank číslo?] -- Číslo na věži šest set tři. Poté vyšly fotky, vyšly plakáty. -- [Vyfotil to někdo?] -- To někdo vyfotil, to možná v archivech někde bude.“

  • „Oni vezli Židy v autech na Hnidavu a ještě byla odbočka doleva - Hončárka se to jmenovalo. Tam už měli připravené díry. Židé to všechno vykopali, to si museli všechno ručně vykopat. Bylo to za Hnidavou, dva kilometry (daleko od Hnisavy – pozn. autora) to mohlo být. Svah si Židé vykopali sami pro sebe a Němci je tam třískali. Někteří Ukrajinci ze začátku se ještě paktovali, pomáhali jim je nahánět, vyskladňovat a vozit. Pak přišli a vyprávěli, co se tam dělo. A zajatci ruští… jsme jezdili do Lucka často přes Hnidavu, protože se pořád něco vozilo. Tam byla ťurma, jako vězení, a byli tam zajatci, na vozítkách naházená těla. Najednou jedu a koukám - on hýbal rukou. Byl vespod, navrchu… trošku se přihřál, asi ho ta těla nějak přihřála. Vozili je zase do Starčevskýho zahrady. Taky tam nějaký obživl… ono jích bylo víc těch Rusů zajatců. Hned (běžel – pozn. autora) z kopce Starčevskýho. To byl kus. Z kopce to šlo, ale pak museli po rovině a k řece. Tím, jak utíkal dolů, tak ho nikdo neviděl. Ale ten kousek… nebylo to daleko, možná padesát metrů, aby se dostal k řece… on počítal, že se dostane k řece, že skočí do vody a odplaví se dál. Jenomže ho viděli a pic. -- [Ještě co se týče Ukrajinců, co vám vyprávěli o těch popravách Židů… oni vám říkali, jak to probíhalo? Jak to ti Němci dělali? Co vám říkali? Jak to měli zorganizovaný?] -- Měli tam stoly… strašný jídla a chlast. Všelijaké koňaky si tam popíjeli a paraboly, ty pistole, nosili. Židé se museli svléknout, všecko svlékli, a museli si tam stoupnout, dokud to bylo prázdné. Tak tam šli a pic, pic do týlu. To tam padalo… jestli byl živý, nebo neživý, jestli obživl, nebo neobživl… to nikoho nezajímalo.“

  • „Najednou bim - a už jsme to měli. Řidič zařval: ,Co je? Bojuj...' A už více nemluvil, ono ho to vzalo a pomocníka taky. -- [Dostali jste zásah do spodní části?] -- Zásah byl do spodní části, do předku dolů. Já jsem vystrčil hlavu, odkud to může jít. Koukám, zleva. Teď slyším druhý řach. Já byl první, pak byly druhý, třetí, čtvrtý (v řadě tanků jak šly po sobě – pozn. autora)… tak on vzal prvního, třetího a pátého a pak druhého a čtvrtého (v pořadí útoku, německý tiger trefil všech 5 československých tanků – pozn. autora). Takhle to bral a byl tam ve stodole tiger. Jenom měl díru a bral nás. -- [To jste čekali na poli? To jste stáli na místě, až se zvedne mlha?] -- Na místě, až se zvedne mlha. Pár výstřelů na ty hromádky… tenkrát jsem mířil sám ještě, ještě střílel velitel. Povídám: ,Ty koukej, jestli to tam trefím.' A řidič mohl koukat. Bim ho, jednu a druhou a v tu ránu jsme to dostali. Pak ještě jednu a konec. -- [Takže jste celkově měli kolik zásahů?] -- Dva. Co vím, tak dva. Ale ti tři byli mrtví. Ten Mauer, tomu jenom, koukám, valí krev. Já ho… a on klesnul. Teď jsem ještě nahan měl na řemínku, a jak jsem vyskakoval, tak mě strhl dolů. Říkám: ,Tak a konec, bude ještě jedna a konec.' Nějak se mi to samo vytrhlo, chytil jsem ho do ruky a dolů. Teď začnu utíkat… jestli deset metrů, více ne. Nohy mně ztuhly a konec, už jsem se nemohl hnout. -- [Jak to?] -- Protože celou dobu, to bylo od září, od té Dukly, takových čtrnáct dní, jsme seděli, přejížděli a dojížděli blíže k hranicím. Skrčení, zmrzlí, lilo, počasí ošklivé v říjnu, ztuhlí… a ony nohy vypověděly službu. Já povídám: ,Kruci, vždyť máš ještě ruce!' Tak jsem se chvíli plazil po rukách a kýval nohama. Pak najednou kouknu a zákop. Tak do toho zákopu…“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Chotiněves, 06.04.2004

    (audio)
    délka: 02:14:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Chotiněves, 19.11.2015

    (audio)
    délka: 59:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Soutěž Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Tak jsme byli jako první dva tanky z 1. československé tankové brigády na Hradě

Karel Šerák
Karel Šerák
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Karel Šerák se narodil 20. července 1923 v Českém Boratíně na Volyni. Pocházel z početné rodiny, otec Josef Šerák se narodil v Lysé nad Labem a bojoval v československých legiích v první světové válce. Karel Šerák se učil zámečníkem, ale vzhledem k válečným událostem školu nedokončil. Po obsazení Volyně sovětským vojskem byl nucen pracovat na stavbě železniční tratě a na letišti. Díky příchodu německé armády unikla celá rodina internaci na Sibiř, Sověti je označili za kulaky - dědeček během svého života skoupil okolo 40 hektarů půdy. Díky Bedřichu Švejdarovi unikl Karel Šerák nucenému nasazení, stejně jako ostatní mládež z Českého Boratína. Na Volyni byl ovšem informován o protižidovských pogromech, vyvražďování Židů na Hnidavě a Hončárce a vyvražďování Rusů. Do armády vstoupil 20. března 1944 v Rovně, kde spolu s Karlem Šerákem narukoval i jeho bratr a otec. Otec Josef nakonec do armády povolán nebyl. První výcvik byl ještě v Rovně, poté se přesunuli do Kiverců a do vesnice Rusov u Kamence Podolského. Karel Šerák byl zařazen jako velitel tanku 1. československé brigády, ve 3. praporu u 2. roty. Zúčastnil se bojů na Dukle, u Zyndranowé, Jasla, u Albertovce u Opavy a v Ostravě. V bojích byly zničeny dva jeho tanky. S třetím tankem, č. 603, dojel do Prahy až na Pražský Hrad. Karel Šerák byl demobilizován 20. března 1946 a usadil se v Chotiněvsi na Litoměřicku. V roce 1957 na nátlak vstoupil do zemědělského družstva, kde pracoval jako zootechnik a v roce 1961, po ukončení maturity, jako pěstitel - živočichář. Karel Šerák zemřel 17. července 2016.