Václav Kytl

* 1928

  • „Moje krédo je, chceme-li dále žít, musíme vědět, kde jsou naše kořeny. Musíme zůstat na pozicích češství. Ne nacionalismus, ale musíme si vážit tradic. To teď mizí. Národ nebo lidé, kteří nevědí, kde mají kořeny. Strom nemůže růst bez kořenů. Vždy na sobě hledat to pozitivní, když budeme na sobě hledat chyby, nikdy se nedáme dohromady. Chci žít jako křesťan a my vycházíme z toho: Miluj svého bližního jako sebe samého.“

  • „Manželky otec, byl to sedlák od Sušice, hostinský. Měl tam fotku a na ní byla taková slečna, která se mi líbila. ... Já jsem mu prvně nevěřil, od Sušice? Blonďák. Jen aby nebyl ze smíšeného manželství. Někdy to nebývají dobří lidé. Ale udržovali jsme styky dál. Že pracuje v Karlových Varech v Porcele jako korespondentka, že umí těsnopis. Já jsem také neseděl zbytečně. Na lágru jsem chtěl využít každou volnou chvilku k učení. Byl tam zavřený nějaký pan profesor Trum. Zrovna ten den dávali pět roků, tak dostal pět roků u lidového soudu. Mimo jiné učil i těsnopis. Ona taky umí těsnopis, tak že bychom si mohli dopisovat. Normálně by to nešlo, ale dobří civilové nám umožnili si dopisovat. Začalo to na Eliáši a tohle bylo na Mariánské. Pak nás odsunuli na Slavkovsko. Slečna věděla jen, že jsem Vašek a že mám kudrnaté vlasy. Představte si, přesto mne našli. Z korekce mne pustili po smrti Stalina v roce 1953. Poprvé za mnou přijela budoucí manželka 15. listopadu 1953, ona do té doby nevěděla, jak vypadám, já jsem věděl, jak vypadá. Měli jsme tak několik návštěv. … Napsal jsem jí pozvánku a přijela jako sestřenice. Musela se chovat jako sestřenice, tak jsme si dali pusu. Když přijela domů, tak jí její maminka říkala: ,Prvního, koho vidíš, tak mu dáš hned pusu, to se musíš omluvit!‘ “

  • „Tím, že budete někomu nadávat ,Ivane‘, to není žádná odbojová činnost. Ta se musí dělat jinak. Když jste dal Sovětovi jednorázovou žiletku, tak jste udělal v jeho myšlení větší rozvrat než čímkoliv jiným.“

  • „Dělali jsme si topinky, jdu zpátky a už tam bylo SNB. ,Vezměte si s sebou věci a jdeme.‘ Hlavně říkal, abych si vzal šálu, že je venku zima. Jenže jsem měl v kapse leták od někoho z Loun, z jiné skupiny. Co s tím provedu? Jak se rozhlížel kolem, tak jsem to zmuchlal a dal jsem si ho do pusy a žvýkal. Esenbákovi to bylo divné, tak mu říkám: ,Mám tak sucho v puse, můžu si vzít jablko?‘ Tak jsem to zajedl. Hned venku jsem věděl, na co je šála. – Zavázat oči! Na policejní stanici v Postoloprtech jsem slyšel, jak organizují další zatýkání. Věděli o nás všechno. Nejhorší, kromě nějakých facek, bylo sezení na židlích, ruce dozadu, odběhnout člověk mohl jen na záchod.“

  • „Byli jsme ve vyšetřovací vazbě v Mostě. Přehazovali si nás jako horký brambor. U nás ve skupině to byl samý svobodovec. Bachaři byli taky svobodovci, vyšetřovací vazba nebyla tak hrozná, ještě nebyly plně přijaté ,ruské zkušenosti‘. Ředitelem věznice byl nějaký pan Lodr, ruský legionář. Po únoru 1948 ho hned vyhodili, ale protože na to nikdo nestačil, tak ho vzali zpátky. … Někteří byli pitomci. … Byl tam Podkarpatský Rusín, nějaký František Pickar, bachař, Rusín, výborný člověk. Jednou na mne jakoby křičel a vzal si mne stranou. ,Dejte si pozor na toho a toho, to je bestie, ten donáší.‘ Jindy říkal: ,Západ hlásí to a to.‘ Jednou mi přišel balík, nechtěli mi ho dát. Tak jsem mu to řekl a on šel dolů, přinesl balík, ani se do něj nepodíval a dal mi ho. Jeho povinností bylo ho prohlédnout. V roce 1989, to byl ještě naživu, jsem mu po telefonu poděkoval.“

  • „Měli jsme tu se Sověty debaty, nadávali jsme jim rusky. Oni tady projížděli na Doupovsko a mávali na mne. Lidé si mysleli, kdoví co s nimi nemám. Jednou jsme je chytli u Krásného Dvora a oni říkali: ,Otěc, nerugaj.‘ - Nenadávej, my za to nemůžeme. Rozbilo se jim auto, stálo tam a ucpali cestu. Jeli jsme pro děti, abychom je dovezli domů. Já jsem přišel a říkám: ,Vy jidriva, šuka čalku, što vy zděs probku sdělali.‘ To je takové slušněji ,job tvoju mať‘. Jeden běží k druhému a říká mu, co jsem mu právě řekl. ,Znaješ što on skazal?‘ Byli překvapení. Když tady v sedmdesátých letech byli, náš statek měl s nimi družbu. Posílali nám lidi na výpomoc. Že jsem uměl rusky, tak jsem je měl na starosti. … Nebyli z toho nadšení, důstojníci se velmi kriticky dívali na poměry v Sovětským svazu. Když přijeli, nejdříve jeli na okresní výbor strany, kde byli přivítaní. Pak říkali: ,My už se nemůžeme dočkat, kdy budeme u Václava, u tebe, abychom si tady v klidu zanadávali.‘ “

  • „Letí letadla, krásně bylo vidět sovětské hvězdy. Nevím, kolik to mohlo být letadel. Letěli a otočili se, Sověti na ně pokřikovali: ,Eto naši, eto stalinskije sokoli.‘ Ti to tam Němcům předvedou. Místo toho, aby letěli dál, otočili se a rozbombardovali Kupičov. Stalinští sokoli ukázali své umění. Vyhořelo tenkrát na 170 domů a stodol, to byl jeden oheň. Maminka mi říkala, utíkejme. … Náš barák už hořel. Bombardování utichlo, Sověti začali střílet signální rakety, aby zjistili, že bombardují vlastní pozice. Během hodiny jsme byli žebráci. Shořelo všechno, co naši postavili. Zachránilo se jen to, co bylo na povoze, koně a dvě krávy. Ti lidé, co nebyli doma, přišli i o dobytek. To byl hrozný smrad, když hoří dobytče.“

  • „Přišli jsme z kostela, to ještě Cikáni byli, to musel být rok 1942. Přišla tam Cikánka, … že bude z ruky hádat. Maminka nejdřív nechtěla, že je věřící člověk, pak jí dala ruku. ,Vy máte jednoho syna, ten je hodně daleko, o toho však nemějte starost, ten se má dobře. Vy jako rodina se ještě jednou sejdete, pak se však rozejdete a již nikdy více se nesejdete. Váš nejmladší syn bude muset z domova, ale vrátí se. Vy se k němu přitulíte a budete spolu dlouho žít.‘ Bráchovi, co žije dnes v Kanadě, řekla: ,U vás jsou peníze jako plevy, vy jste je vždy měl a vždy budete mít. Ale chraňte se vody.‘ Jednou spadl do studny a v roce 1946 jsem ho zachraňoval na koupališti. Peněz měl vždy dost, je mu osmdesát šest, před měsícem si koupil nový vůz.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Mašťov, 13.07.2007

    (audio)
    délka: 02:57:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Poprvé za mnou přijela budoucí manželka v listopadu 1953, ona do té doby nevěděla, jak vypadám. Měli jsme tak několik návštěv. Napsal jsem jí pozvánku a přijela jako sestřenice. Musela se chovat jako sestřenice, tak jsme si dali pusu. Když přijela domů, tak jí její maminka říkala: ,Prvního, koho vidíš, tak mu dáš hned pusu, to se musíš omluvit!‘ “

Kytlovi v Kupičově - 1932
Kytlovi v Kupičově - 1932
zdroj: archiv pamětníka

Václav Kytl se narodil v roce 1928 v české vesnici Kupičov na Volyni, v tehdejším Polsku. Po vypuknutí války se od roku 1943 účastnil pravidelných hlídek kupičovské domobrany, o rok později, již po přechodu fronty, byl svědkem sovětského bombardování Kupičova. Sovětské letectvo si tehdy spletlo cíl. Poté se až do poloviny roku 1945 účastnil hlídek v rámci čety volyňských Čechů, která bojovala proti banderovcům. V létě 1945 dostal propustku do Rovna a odtud se v září 1945 vydal do Žatce. Začal studovat na obchodní škole v Postoloprtech; jeho rodiče přišli do českých zemí o dva roky později, v roce 1947. Po únoru 1948 byl Václav Kytl aktivní ve skupině mladých lidí, zejména Volyňáků, kteří distribuovali letáky agitující proti bolševickému režimu. V listopadu 1948 byl zatčen a odsouzen na šest let. Po propuštění z kriminálu ho zaměstnali jen s krumpáčem na dráze. Relativního zlepšení poměrů na začátku šedesátých let využil tak, že si při zaměstnání dodělal maturitu na stavební průmyslovce. Pracoval ve stavebním útvaru nedalekého státního statku. Většinu svého života prožil a dodnes žije v severočeském Mašťově.