Komunistický převrat v ČSR

25. 2. 1948

Únor 1948 patří k nejdůležitějším mezníkům našich novodobých dějin. Byl vyvrcholením procesu, jenž započal už v roce 1945 a skládal se z celého řetězce navzájem podmíněných a propojených událostí, snah KSČ o získání moci a velmocenských zásahů do Československé zahraniční politiky (odmítnutí Marshallova plánu na příkaz Moskvy). Komunistická strana se od počátku, tj. minimálně od roku 1945, snažila vytvořit podmínky, jež by ji umožnily strhnout na sebe veškerou moc ve státě. Tomu přizpůsobila i svojí vnitřní a zahraniční politiku, tzn. snaha získat agenty a spolupracovníky v jiných stranách, rozbít Národní frontu v daném složení a dosadit do ní nové složky, postupně infiltrovat a ovládnout bezpečnostní aparát (tajné služby, SNB, armádu). Komunistický ministr vnitra Nosek obsazoval postupně všechna důležitá místa v bezpečnostním aparátu členy KSČ. Podobná situace panovala i v armádě, kde tyto akce řídil Bedřich Reicin. Roku 1946 zřídilo vedení KSČ zvláštní oddělení, které verbovalo spolupracovníky v ostatních stranách a získávalo od nich informace a dávalo jim pokyny jak ovlivňovat politiku svých stran ve prospěch politiky KSČ. Úsilí komunistů nahrávaly vnitřní poměry v Československu, které v plné míře zcela neodpovídaly poměrům v zavedených demokraciích (systém pouhých čtyř stran, jiné nebyly povoleny, nejistá bezpečností situace v pohraničí po obou odsunech, divokém i „řádném“, řádění tzv. revolučních gard v pohraničí a rozsáhlé rabování zde zanechaného majetku), i sympatie velké části československé společnosti vůči levici. Svojí populistickou politikou a neustálým vyvoláváním sporů s jinými politickými stranami destabilizovala KSČ politickou situaci v Československu. Počátkem roku 1948 již byla politická situace zcela vyhrocena. Krize začala 20. 2. 1948. Na protest proti personálním změnám ministra Noska v SNB a kterými se předseda vlády K. Gottwald odmítl zabývat, podalo 13 nekomunistických členů vlády, z celkem 28, do rukou prezidenta demisi. O svém kroku prezidenta předem neinformovali ani si nezajistili podporu sociálních demokratů a nestranických ministrů L. Svobody (ve skutečnosti tento muž stál na straně komunistů) a J. Masaryka, jenž demisi odmítl. Politická krize trvala pět dní a byla vyplněna sérii dramatických událostí, na jejichž konci byl pád vlády a převzetí moci komunistickou stranou. Během té doby byl prezident E. Beneš vystaven nátlaku komunistů i představitelů a zástupců dělnického hnutí a odborů. Byli zatýkáni představitelé nekomunistických stran a nepohodlné osoby a prováděny prohlídky v sekretariátech nekomunistických stran, ozbrojovány Lidové milice a svolávány demonstrace (24. 2. 1948 proběhla generální stávka), vznikají tzv. akční výbory, které „čistí“ závody, úřady a školy od nekomunistů a jsou zastaveny první nekomunistické noviny (Svobodné slovo), nad jinými přebrala KSČ kontrolu (Lidová demokracie). Nejvyšší představitelé nekomunistických stran se v průběhu krize chovali naprosto diletantsky a nezodpovědně. Jediným viditelným odporem vůči chování komunistů byla demonstrace asi 5 000 studentů, učitelů a novinářů, kterým se i přes odpor Lidovým milicí a komunisty ovládaných bezpečnostních složek podařilo dojít až na pražský hrad, aby vyjádřili prezidentovi svoji účast a podporu. Ten je však nepřijal. Za účast v tomto pochodu byli mnozí z nich zatčeni a perzekuováni. 25. 2. 1948 přijal prezident Beneš demisi nekomunistických ministrů. Dle tehdejších zákonů nemusel Gottwald rozpustit vládu, ale mohl odstoupivší ministry nahradit jinými osobami, což také učinil. Čistky a zatýkání pokračovaly i v následujících dnech a týdnech. Cesta k nastolení totalitního komunistického režimu byla otevřena.

Články (1003)
stránka 1 / 101