Anita Gaydečková

* 1919  †︎ 2008

  • „V roce heydrichiády, kdo na mě co udal, nevím, ale najednou mě zavolali na úřad. Tam byl asi Žid. Říkal, že mě musí zapsat. ‚Na co zapsat?‘ – ‚Dostali jsme hlášku, že jsi provdaná za nějakýho Gaydečku.‘ Že budu vedená v evidenci a že mi předají hvězdu... Dostala jsem zákaz používat telefon, jezdit vlakem, jít do kina... Říkám: ‚Mám nějaká práva?‘ – ‚Buď ráda, že můžeš žít s tím mužem.‘ – ‚Když jsem byla regulérně oddaná.‘ –‚Jo, ty jsi křtěná, ale to je jedno‘.“

  • „Ten den, toho jednadvacátýho, když už jsme byli obsazený, najednou telefon: ‚Tady Štrougal – ano, ano slyšíte dobře. Máte spojení se svým mužem?‘ – ‚Ještě ne.‘ – ‚Já mám totiž dceru v Miláně a nemůžu s ní navázat spojení, a kdybyste něco věděla, tak jí řekněte nebo jí vzkažte, ať se zatím nevrací.‘ – ‚Když budu mít možnost.‘ Takhle mi to řekl: Kdybyste měla možnost, já nemám žádnou, nenavázal jsem spojení.“

  • „Jednoho dne v létě 1942, nevím, co se stalo, prostě jsem se probudila a volala jsem na muže: ‚Proboha, já myslím, že už všichni odjeli.‘ Prostě mě to probudilo a říkám manželovi už v noci: ,Co máme udělat, vždyť já nemám žádnou možnost, já nic nevím?‘ Uklidnil mě, že se zkusíme zeptat na židovské obci. Nejprve jsme nic konkrétního o transportech nezjistili. Časem však přišel oficiální seznam, kdo musel pryč. Moji rodiče a strýc z Olomouce ‚odjeli‘. Sestra zůstala ještě půl roku v Olomouci. Sestra si vzala mého svatebního svědka, moji první lásku. Byl napůl Němec. Byl nasazen do transportu a ona taky, tak se rychle vzali. Transport šel v noci, aby nikdo nic nevěděl. Bylo povoleno padesát kilo, ve dvě hodiny někam vyšli. Šli do Terezína, kdežto rodiče,jeli se strýcem rovnou do Osvětimi.“

  • „Hagibor zřejmě vymyslela nějaká chytrá hlava, postavili tam dřevěný baráky, strašně moc. Každej barák obsahoval dvě stě čtyřicet paland. Ženský, mužský, někde uprostřed nějaký záchody atd. Dostala jsem telegram asi začátkem září, po Slovenském národním povstání. Byl to konec srpna, devětadvacátýho, na to nezapomenu: Dostavte se dne 24. 9. Osobní hygienické věci a nějaký úbor. Myslím, že to byly tepláky. Dostavte se tam a tam. Příbor s sebou. Jídlo stačí na jeden den, že je o to postaráno. Začala jsem přemýšlet, jestli mám jít. Bohužel člověk žil stále ve strachu. Nedá se nic dělat. Tak jsem šla.“

  • „Den před 31. lednem byla parádní zima. Kolem druhý hodiny se rozsvítily světlomety: ,Raus!‘ Šli jsme raus, oblíknout se, venku na velkém nádvoří nastoupit po dvou nebo po třech. Nebylo vidět ani na krok. Sníh. Bylo to 31. ledna 1945 ve dvě ráno. Kam se šlo? Nikdy jsem nebyla v Praze. Když jsme došli tam, kam jsme měli dojít, to bylo bubenečský nádraží, neměla jsem tušení, kam jedeme. Někdo říkal Terezín. Nikde nebylo nic napsáno. Cpali nás do vagonů. Vlak se pomalu kodrcal až do rána. Najednou to zahrklo a stáli jsme někde na koleji: ‚Raus!‘ Když jsme vystoupili, měli jsme šílenou žízeň. Šli jsme někam dolů nějakými kanály. Pak jsme stáli. Začal padat sníh a nade mnou byla mřížka od kanálu. To byl tak úžasnej pocit, otevřela jsem pusu a sníh mi tekl do pusy. To vidím jako dnes.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Praha, 10.07.2007

    (audio)
    délka: 02:28:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Když jsme došli na bubenečský nádraží, neměla jsem tušení, kam jedeme. Někdo říkal Terezín.“

Gaydečková Anita se synem Míťou 1950
Gaydečková Anita se synem Míťou 1950
zdroj: Jan Horník

Anita Gaydečková se narodila 23. července 1919 v Teplicích. Dětství a mládí prožila v Olomouci, kde vystudovala gymnázium. Krátce před vypuknutím války se nechala pokřtít a 17. září 1939 se provdala za Jindřicha Gaydečku, původem Němce, což ji vzhledem k jejímu židovskému původu zachránilo před transportem do koncentračního tábora. Rodiče i sestra zahynuli v Osvětimi. Většinu války prožila Anita Gaydečková ve Zlíně. Po atentátu na Heydricha v roce 1942 byla zaregistrována úřady jako Židovka a musela nosit žlutou hvězdu. Transporty se jí kvůli smíšenému manželství vyhýbaly až do roku 1944. V srpnu 1944 však byla internována v pracovním táboře na Hagiboru v Praze, kde třídila slídu. Na Hagiboru zůstala až do ledna 1945. Poté byla transportována do Terezína, kde se šťastně dočkala osvobození Rudou armádou. V letech 1947-1988 byla členkou KSČ. Zemřela 16. června 2008.