Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Navrátilová (* 1934)

• narozena 9. května 1945 ve Švábenicích

• z chudé domkářské rodiny, měla šest sourozenců

• otec zemřel, když jí bylo sedm let

• svědkem lokálních válečných událostí, osvobození Švábenic v dubnu 1945

• roku 1945 se s rodinou přestěhovala do Horní Loděnice v rámci osídlování pohraničí po odsunu Němců

• v prvním ročníku učení na švadlenu onemocněla TBC, léčila se tři roky

• 1961 sňatek s Františkem Navrátilem, tesařem, vychovali dcery Hanu (1962) a Vlastu (1966)

• vpád vojsk Varšavské smlouvy prožila v Horní Loděnici

• roku 2025 žila ve Šternberku

Vlasta Navrátilová, roz. Slámová, vyrůstala za druhé světové války ve Švábenicích na Vyškovsku. Stala se svědkem lokálních válečných událostí, bombardování Ivanovic na Hané, osvobození Švábenic Rudou armádou i pozdějšího odsunu Němců z Horní Loděnice. Roku 1945 odešla s rodinou do pohraničí za lepším životem, představa vlastního hospodářství se však brzy rozplynula…

O otce přišla už jako šestiletá

Slámovi žili v malém domku o dvou místnostech bez elektřiny i bez vody v obci Švábenice na Vyškovsku. Prádlo chodívala maminka máchat do potoka, koupávali se v neckách – jedno dítě po druhém. Ve stísněných podmínkách zde žilo pět dětí a dva dospělí. Tatínek, František Sláma, se živil jako krejčí, maminka Františka chodila pracovat k místním sedlákům. Vlasta se narodila 9. května roku 1934 jako třetí z pěti dětí. „Byla jsem prostřední, napřed dva kluci – František a Zdeněk, potom já a pak bratři Vladimír a Josef,“ vzpomíná.

V roce 1939 začala druhá světová válka. O rok později nastoupila Vlasta do první třídy obecné školy ve Švábenicích. Téhož roku rodinu postihla tragédie: otec po pádu z kola skončil v nemocnici, kde po požití zkaženého jídla zemřel na otravu. Maminka zůstala sama s dětmi a uživit rodinu bylo velmi obtížné. Po několika letech se seznámila s vdovcem Bohumilem Sochorem. Začali spolu žít. Děti tak získaly otčíma, kterého si však neoblíbily. Pil a doma se často odehrávaly dramatické spory, které jim vzaly hezké dětství.

K nebi stoupal kouř, báli jsme se o bratra

Do měšťanky začala Vlasta docházet do Ivanovic na Hané v roce 1944. Vzpomíná, že kvůli hrozícím poplachům zde museli mít domluvený azyl u někoho z příbuzných či známých. Naštěstí zde žil otcův bratr s rodinou a Vlasta u nich několikrát přespala. Téhož roku byl nuceně nasazen na práci v Říši maminčin bratr (nar. 1928). Odvody na nucené práce byly v závěru války stále častější – nacistické Německo trpělo nedostatkem pracovních sil a využívalo mladé lidi z okupovaných území. Z Protektorátu tak odcházely celé ročníky. Maminčin bratr měl štěstí, po válce se vrátil ve zdraví domů.

Psal se 28. duben 1945. Vlasta Navrátilová pozorovala s místními ze švábenického kopce bombardování Ivanovic na Hané. Tehdy jí nebylo do smíchu – v Ivanovicích měla jednoho z bratrů v učení. Nálet sovětských letadel byl zaměřen na zničení posledních německých jednotek ve městě a způsobil ztráty nejen na životech německých vojáků, ale i civilistů. Mnoho domů bylo poničeno, hořela sladovna. Bratrovi se naštěstí nic nestalo.

Před příchodem fronty se rodina ukrývala ve sklepě

Švábenice byly osvobozeny 30. dubna 1945 Rudou armádou, která zahájila útok od Ivanovic na Hané. Krátce po půlnoci obsadili rudoarmějci jihozápadní okraj obce a nad ránem byly Švábenice v jejich rukou. Během bojů padlo šest sovětských vojáků, jejichž jména v obci připomíná pomník. Vlasta Navrátilová si vybavuje, že mezi domy se skrývali němečtí vojáci na koních.

Když do obce dorazili první sovětští vojáci, otčím je vítal jako „bratry“. Nastěhovali se do jejich domu a rodina musela bydlet ve sklepě, kam vojáci umístili vysílačku. Otčím pro ně zabíjel ovce; jako odměnu dostávali skopovou hlavu, kterou maminka vařila. Za války žili převážně z potravinových lístků, chovali kozu a na malém záhumenku pěstovali brambory.

Rodina odešla hledat štěstí do pohraničí

Od ledna 1946 probíhal dle rozhodnutí Postupimské konference úřady řízený odsun Němců z Československa. V pohraničí po nich zůstávalo mnoho prázdných stavení, kam vláda lákala české osídlence. Rozhodli se přestěhovat. Otčím Bohumil Sochor chtěl hospodařit. Ještě v roce 1945 odjeli do Horní Loděnice u Šternberka, kde zabrali bývalý mlýn. „Když jsme se stěhovali, měli jsme plno nábytku, protože otčím byl předtím také ženatý – manželka mu zemřela na TBC – a i maminka měla svůj nábytek. Všechno jsme vezli vlakem. Kozu jsme vedli z Ondrášova až do Loděnice,“ vzpomíná.

Otčímovi se však hospodařit nedařilo – neuměl zacházet se zvířaty, neměl zkušenosti ani trpělivost. Do roka se z bývalého mlýna odstěhovali do menšího domku bez vody a elektřiny. Otčím začal pracovat jako cestář, maminka později nastoupila do jednotného zemědělského družstva (JZD). „V Loděnici jsme měli malé políčko, kde jsme pěstovali brambory. Protože jsme měli kousek pole ve Švábenicích, dostali jsme nějakou náhradu,“ vzpomíná. Po příchodu do Loděnice vstoupili oba rodiče do KSČ. Maminka se angažovala také v místním hasičském spolku. K pěti sourozencům přibyly další dvě dcery, Jitka a Ludmila.

Vlasta měla pokračovat v docházce na měšťanku v sedm kilometrů vzdáleném Moravském Berouně. Většinou chodili pěšky, někdy jezdili na kole nebo na lyžích. Kvůli výskytu banderovců v okolí však začala do školy docházet až po roce. „Bylo tam hodně Němců, hlavně žen a dětí. Byla to velká vesnice, hodně domků a studní. Při odsunu si Němky směly vzít jen některé věci,“ vypráví. Odsun zde proběhl relativně klidně a jejich dům byl už prázdný. „Němci schovali a zakopali spoustu věcí, protože věřili, že se brzy vrátí. Naši kluci našli v lese zakopané vyšívané přehozy na postel – už plesnivé.“

Brány sanatoria opustila po třech letech léčby

Po dokončení měšťanky byla přijata do učení na švadlenu v Rýmařově. Hned v prvním ročníku však onemocněla tuberkulózou. Léky byly po válce špatně dostupné a lékaři se jí bezradně ptali, zda nemá příbuzné v Americe, kteří by jí je mohli sehnat. V nemocnici a sanatoriu strávila tři roky dospívání. Když léčbu ukončila, bylo jí devatenáct let. K učení se už nevrátila. Kvůli zdravotním následkům pobírala důchod od státu a mohla si jen příležitostně přivydělávat nárazovými pracemi.

Když se v Loděnici po válce začalo stavět, chodila uklízet na stavby. Tam potkala svého budoucího manžela Františka Navrátila, tesaře. Vzali se roku 1961 v loděnickém kostele. O rok později se jim narodila dcera Hana, roku 1966 druhá dcera Vlasta. Vlasta Navrátilová si ještě před narozením první dcery našla zaměstnání školnice v mateřské škole, zůstala zde až do svého odchodu do důchodu. Práci milovala – pomáhala s dětmi a jezdívala s nimi jako doprovod na výlety. S manželem žili klidným rodinným životem. František Navrátil byl velmi sečtělý a doma měli obsáhlou knihovnu.

Invazi prožívala těžce, bála se války

V první polovině roku 1968 vítali snahy reformních komunistů v čele s Alexandrem Dubčekem o rozvolnění společenských a politických poměrů. Odebírali tehdejší tiskoviny, které pak ještě dlouho schraňovali na půdě. Místo toužebně očekávaného „socialismu s lidskou tváří“ však přišel srpen 1968. Dne 21. srpna 1968 ji nad ránem probudilo ťukání na okno – byla to maminka, která jí zděšeně sdělovala, že bude válka. Zprávy o invazi slyšela z rádia. Vlasta Navrátilová měla dvě malé děti a toto období prožívala velmi těžce. Okupanti se v Horní Loděnici jen zastavili a pokračovali dál. Jejich stálým působištěm se stala blízká obec Libavá. „Jezdili přes Horní Loděnici. Pamatuju si, jak se zastavili u studny a sestra – nevím, kolik jí tehdy bylo – jim nadávala, co tady dělají,“ vzpomíná.

Válka sice nepřišla, ale život se změnil všem. Po prvotních, rychle potlačených protestech, většina lidí situaci přijala, sklonila hlavu a zaměřila se na soukromý život. V lednu 1969 se na protest proti vzrůstající lhostejnosti společnosti upálil Jan Palach. Režim se snažil jeho čin bagatelizovat nebo mu přisuzovat jiné důvody. O mladých lidech, kteří jej následovali – Janu Zajíci a Evženu Plockovi už se veřejnost dozvídat neměla. První výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1969 se neslo v duchu masových demonstrací v Praze i dalších větších městech, proti demonstrantům byly nasazeny bezpečnostní složky. Šlo o poslední vlnu masového odporu proti sovětské okupaci na dlouhá léta. Nastala normalizace.

Do strany s manželem nevstoupili

Prověrky v zaměstnání se jich s manželem nedotkly – ani jeden z nich nepracoval na vyšší pozici. Mnozí lidé však byli nuceni vyjádřit souhlas s „bratrskou pomocí“, jinak riskovali místo. Navrátilovi se politicky neangažovali a nikdy nevstoupili do KSČ. Vlasta Navrátilová byla členkou Československého svazu žen a ROH. Manžel, uznávaný tesař, vykonal pro obec spoustu práce – v Loděnici snad nebyla veřejná budova, na které by neopravoval či nepostavil střechu. Obě dcery vystudovaly gymnázium.

Revoluční události roku 1989 sledovali Navrátilovi už spíše zpovzdálí. Manžel měl zdravotní potíže a byl už v důchodu. Měl sice radost z pádu režimu, ale neuznával nového prezidenta Václava Havla. Vlasta musela po převratu odejít z místa školnice, kde přesluhovala – mrzelo ji to, práci měla ráda. Po manželově smrti žila dále v Horní Loděnici, zdravotní potíže však časem dolehly i na ni, a proto se přestěhovala do Šternberka, aby byla blíž dceři. V místním domově pro seniory žila i v roce 2025, v době natáčení pro Paměť národa. Mladým lidem by vzkázala, aby si vážili svého zdraví a práce.