Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslava Hojdekrová (* 1950)

• narozena 9. září 1950 v osadě Městská Lada na Šumavě

• praprarodiče Caisovi, sudetští Němci, byli odsunuti v letech 1945–1946 do Augsburgu v Německu

• babička Albína Marešová, rozená Caisová, po válce odsouzena na několik let vězení

• v letech 1965–1969 studovala na Střední zemědělsko-technické škole v Dubu u Prachatic

• po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 pomáhala ruským vojákům

• v roce 1969 se vdala za Jaroslava Hojdekra, aktivního člena KSČ

• po sametové revoluci v roce 1989 přišla s manželem o zaměstnání

• v roce 2009 odešla do důchodu

• v době natáčení v roce 2024 žila s manželem ve Zdíkově

„Toto vyprávění je vzpomínka na ty, co byli vyhnáni ze svých domovů z Čech do daleké ciziny. Příběh, který vám budu vyprávět, se skutečně stal. Postihl moji rodinu. Znám jej z vyprávění mé babičky Albíny Marešové, rozené Caisové, která na sobě pocítila hrozné období války a následné poválečné období na své kůži,” začíná vyprávět Miloslava Hojdekrová. „Moji předci prababička Marie Caisová a praděda Johann Cais byli německé národnosti, a tak je postihl stejný osud jako mnohé německé rodiny, i když žili v české vesnici Lhenice. Má babička s dědou o tom nechtěli moc mluvit, ale přece jen mně o těžkém životě a křivdách spáchaných na nich i jejich rodičích vyprávěli. Zapsala jsem si je do své paměti.“ Křivdy a neporozumění mezi lidmi jsou s námi od věků a nezbývá než o nich mluvit, nenechat je zapadnout, učit se z nich. Předkové Miloslavy Hojdekrové byli však také členy německé nacistické strany NSDAP, což ovlivnilo jejich další život po válce. A nejen jejich, ale i celé široké rodiny.

Předčasně narozenou Miloslavu „dopékali” v troubě

Miloslava Hojdekrová, rozená Bubrlová, se narodila 9. září roku 1950, jako prapotomek sudetských Němců, v dnes již zaniklé osadě Městská Lada. Ta se nacházela na Šumavě, asi pět kilometrů jižně od Vimperka. Jejím otcem byl Václav Bubrle, ročník 1929, a matkou Miloslava Bubrlová, za svobodna Marešová, narozená v roce 1931. Rodiče žili po svatbě na hájovně u dědečka, hajného Josefa Mareše a babičky Albíny Marešové, rozené Caisové. A tam se předčasně, zhruba v 36. týdnu těhotenství, narodila malá Miloslava. Vážila pouhé dva kilogramy, a tak ji, jak se to tenkrát v takových případech dělávalo, ohřívali v troubě. 

Bylo těžké udržovat stálou teplotu, takže se stalo, že ji nechtěně přehřáli. Miloslavě začaly otékat nohy i ruce a musela okamžitě s matkou do nemocnice ve Strakonicích. Tam, jak její maminka říkávala, ji „dopékala v guvéze” (což byl předchůdce dnešních inkubátorů), jejíž teplotu musela sama hlídat ve dne i v noci. Nedostatek spánku ji vyčerpával, a tak se občas otec vkradl tajně dovnitř, aby ji vystřídal, a ona se tak mohla trochu prospat. Až když začala maličká Miloslava přibírat na váze, mohli si ji rodiče před Vánoci roku 1950 odvézt domů. 

Dědeček byl hajným u knížete Adolfa Schwarzenberga

Abychom porozuměli životním příběhům pamětnice, musíme se vrátit trochu do minulosti. Její dědeček Josef Mareš se narodil roku 1900 v obci Jehnědlo u Českých Budějovic do české rodiny, kde se dědilo povolání hajného z otce na syna. Jako mladý adjunkt pracoval ve službách rodu Schwarzenbergů. Působil například na Hluboké, kde se staral o zásobování zámecké kuchyně zvěřinou. Schwarzenbergové si dobrých hajných vážili, takže jim každý rok dávali na Vánoce dary, a dokonce když se ženil kníže Adolf Schwarzenberg, dostal od něj jeho svatební fotografii. 

Babička Albína Marešová, rozená Caisová, se narodila do německé rodiny v roce 1905. Jejím otcem byl řezník Johann Cais, který pocházel ze zemanského rodu v Rakousku. Její maminka, tedy prababička pamětnice, se jmenovala Marie a byla nalezena jako maličká na prahu kostela v peřince v Passově. Její původ nebyl znám. „Nikdy jsem se nedozvěděla, jak se dostala do Čech. Byl však zachován její rodný list, který byl přiložen. Bydleli v Mičovicích a vedle náměstí ve Lhenicích vlastnili řeznictví. Měli tam i malá jatka. Kvalitní dobytek kupovali nejraději v Českých Žlebech a okolí, na trhy pak jezdili i do Českých Budějovic,“ popisuje pamětnice. Caisovi měli tři děti. Kromě babičky Albíny ještě dceru Marii a syna Jana. Podle tehdejších zvyklostí se nejstarší dcera Marie nemohla vdát, aby zůstala tzv. ve kšeftě, a později se starala o rodiče.

Když se dědeček Josef zamiloval do babičky Albíny, nemohl si ji vzít, a to i přesto, že se jim už v roce 1931 narodila dcera Miloslava. Neměl totiž ještě tzv. definitivu, doživotní pracovní smlouvu. Tu dostal až v roce 1933, když měl stálé místo v Českém Krumlově. Ještě téhož roku se s babičkou vzali a později se jim narodila i druhá dcera Otýlie. Rodina byla zvyklá stěhovat se z hájovny na hájovnu, podle toho, kam byl dědeček přemístěn, a až do konce druhé světové války žili spokojený život. Pak ale nastal zlom, kterému předcházela politická angažovanost zejména její sestry Marie v NSDAP.

Členství babičky v NSDAP přineslo po válce své ovoce

„Jenže během války se Marie začala věnovat politice. A celou tu rodinu zničila tím, že je přihlásila do německé nacistické strany (NSDAP – Národně socialistická německá dělnická strana). Akorát můj děda Josef, ten prostě řekl: ‚Já jsem Čech a Čechem zůstanu.‘ Ten tam nevstoupil, ale nic nebránilo tomu, že byl postiženej po válce taky,” vypráví Miloslava Hojdekrová.

Po vstupu babičky Albíny do NSDAP odešly její dcery z české školy, která se nacházela ve Lhenicích. Musely povinně chodit do německé školy v Mičovicích. Pak přišel konec války a celá rodina se ocitla na pomezí americké a sovětské zóny. Ale i když byl dědeček Čech, nahlíželi na ně lidé jako na Němce. Zachránil je zřejmě jeden americký voják, ve kterém se čtrnáctiletá maminka pamětnice potom zhlédla. Lidi poslali na hájenku Rusy, že jsou tam Němci, ale tenhleten je zastavil, že ne, že tam žádní Němci nejsou, a tak se s mamkou spřátelili. „Slíbil mamince, že se vrátí, ale pak odjel a už o něm nikdy neslyšela, zůstala jí pouze jeho fotografie,“ říká Miloslava Hojdekrová.

Z odsunu se praprarodiče nikdy nevzpamatovali

Krutý osud postihl Caisovy, rodiče babičky, když začalo vysídlování Němců. Za druhé světové války se jim dařilo dost dobře, jejich podnikání prosperovalo. Jenže teď jim byl majetek zkonfiskován a přišli i o domek v Mičovicích a Lhenicích. Pamětnice ví z vyprávění, že na jejich dům zaútočila parta lidí s kameny a zničila, co mohla. „Lidé ze vsi, kteří se dříve chovali přátelsky, přišli před jejich dům, kameny rozbíjeli okna a nepovolili, dokud vše nerozmlátili,“ říká Miloslava Hojdekrová. „Prababička ze strachu a zoufalství před rozběsněným davem utekla na půdu, ale i tam ji našli a chtěli ji jako Němku lynčovat. Skočila z půdy do stodoly. Přežila díky koním, které měl dědeček ve stodole zapřažené. Padla mezi ně, byla potlučená, ale živá. Ještě ten den si svázali uzlíček s pár věcmi a utekli ze strachu do lesa.”

Pradědeček šel prý potom ještě do sadu zakopat nějaké cennosti, které s sebou narychlo vzali, protože věřili, že se za nějakou dobu budou moci vrátit domů. K tomu však nikdy nedošlo. Caisovi byli odsunuti transportem z Prachatic do Augsburgu v Německu a do Československa se již nikdy nevrátili. 

Přišli pro babičku a lynčovali ji

Jinak to bylo s jejich dcerami Marií a Albínou, budoucí babičkou pamětnice. Po válce byly totiž obě zatčeny. „Někdo babičku udal za to, že údajně udala nějakého člověka z Vrbice, který byl následně popraven. Tenkrát pro ni přišli a byla lynčovaná, s hákovým křížem na zádech a nápisem, že je fašistka a kolaborantka. Zavřeli je do nějakého baráku ve Vacově, kam jim lidé tajně nosili vodu a chleba,“ tlumočí rodinné vzpomínky Miloslava Hojdekrová. 

Až teprve po nějaké době proběhl v Písku tzv. lidový soud. Babička Albína byla odsouzena k 10 letům vězení. Nebyla však dlouho vězněna, protože dědeček Mareš měl známého s vysokým postavením, který nakonec nechal její případ znovu prošetřit. Na základě nového svědectví byla zproštěna viny a propuštěna. „O tom, co ve vězení zažila, nechtěla nikdy mluvit. Jediné, co kdy opakovala, byla slova o tom, jak to bylo strašné, že ženy jen naříkaly, křičely, že jsou nevinné, a pak je stříleli. Stejně tak se nikdy nechtěla podívat na domy, ze kterých byli její rodiče vyhnáni,“ vypráví Miloslava Hojdekrová.

Marie, babiččina sestra, byla také odsouzena. Její obvinění musela být závažná, protože nebyla odsunuta, ale strávila ve vězení několik let. Po propuštění požádala, aby se mohla starat o své rodiče v cizině. Bylo jí vyhověno, odjela za nimi. Ti v Německu nikdy šťastní nebyli, což vyplývalo z dopisů, které Marie psala. Stálo v nich, že se každý den modlí a nemůžou si nic vymodlit. „Oni pořád věřili a doufali, že se vrátí domů, pro ně byl domov tady, tam nikdy domov nenašli. Němci je nepřijali, neuznávali sudetské Němce. Marie psala, že je tam nazývali „českejma sviněma”. Po smrti rodičů zůstala Marie sama, neprovdala se ani nepracovala. Žila skromně z renty v malém domku, kde ji Miloslava spolu s babičkou navštívily v roce 1965, kdy dostaly výjezdní povolení. 

Měla jsem lišku Míšu

Na hájovně Na Radosti žili společně prarodiče Marešovi i Miloslava s rodiči. Maminka neukončila ani základní vzdělání, protože jí nebyla uznána německá škola z Mičovic, a proto pracovala celý život jako dělnice v šumavských lesích, i když byla velice nadaná. Ovládala němčinu slovem i písmem, včetně švabachu. Hrála velmi dobře na housle. Částečně mluvila anglicky. Otec byl voják z povolání a pracoval u pohraniční stráže na Kvildě, kam se rodiče roku 1954 přestěhovali. Miloslava Hojdekrová ale zůstala u babičky a dědečka, ke kterým měla velice blízký vztah, navíc milovala život na hájovně. K rodičům jezdila na krátké návštěvy, třeba na Vánoce. Její sestra Naďa, která se narodila v roce 1954, zůstávala převážně s rodiči.

Miloslava Hojdekrová vzpomíná na krásné dětství, kdy byla obklopena přírodou a spoustou zvířat. „Dodnes na život na hájovně a na dědečka s babičkou vzpomínám s láskou a úctou. Předali mi i ohromnou lásku k přírodě a k životu vůbec. Měla jsem velkou sbírku motýlů a brouků, děda v tom byl odborník. Měla jsem každý rok malého srnečka a lišky, ochočenou vránu a jiné. Vzpomínám třeba na lišku, jmenovala se Míša, sedávala s námi u stolu a jedla bábovku a spala ve skříni ve starém maminčině kožichu. Do těchto vzpomínek se stále vracím. V bytovce to potom už nebylo ono.”

Na její rodné hájovně na Městských Ladách žili do roku 1956, kdy celé toto území zabrala Československá armáda a oni se museli vystěhovat. Usadili se na hájence, které se říkalo Na Radosti. Tam žili krátce – asi jen do roku 1957, kdy se museli znovu stěhovat do hájenky U Babůrka na Nových Hutích. Tady začala Miloslava chodit do první třídy, do tzv. pětitřídky. Život na hájovnách skončil v roce 1963 odchodem dědečka do důchodu. Žili pak ve Zdíkově, kde pamětnice dokončila základní školu.

My tady nosili svetry, a oni přišli jen v něčem plátěným

Mezitím se i rodiče přestěhovali. Jedním z důvodů byl odchod tatínka z armády, po incidentu se ztrátou zbraně. „Otec měl problém, protože jeho kamarád chtěl odejít přes hranice a ukradl otci služební zbraň. Takže otec byl degradován a musel opustit armádu. Zbraň se našla, ale on se již do armády nevrátil. Nedokončil ani vojenskou akademii v Olomouci,“ vysvětluje okolnosti tatínkovy kariérní změny pamětnice. Druhým důvodem bylo poválečné osídlování Šumavy, kdy do domku, ve kterém bydleli, byli nastěhováni rumunští Češi. 

Miloslava Hojdekrová si to dodnes vybavuje: „Já si pořád pamatuju, že ti lidé přišli ani neoblečený sem do těch našich horských podmínek. Tady každá rodina uměla plést, byli jsme vopletený svetrama, čepicema… a oni sem přišli v takovejch plátěnejch věcech… česky neuměli a nevydrželi to tu. Přečkali jednu zimu, nebyli na to připravený, přišli sem odněkud z jihu.” Protože byl otec vyučený zedník, začal se tomuto řemeslu po odchodu z armády věnovat. Začal dojíždět do Prahy, kde pracoval u památkářů jako štukatér, domů jezdil na víkendy.  

Miloslava Hojdekrová chtěla jít ve stopách dědečka hajného, ale nedostala se na lesnickou školu v Písku. Hlásila se i na střední pedagogickou školu, kam ji také nevzali. Nakonec se dostala na Střední zemědělsko-technickou školu v Dubu u Prachatic, obor pěstitel, chovatel, kde se jí hodně líbilo. Odmaturovala s vyznamenáním.

Sovětským okupantům nosila jídlo a pití

Příchod vojsk Varšavské smlouvy se udál v době, kdy bylo pamětnici 18 let, a jak sama říká, o politiku se tenkrát moc nezajímala. Okupaci vnímala v podstatě pouze z pohledu starostí o otce, který se nemohl dostat z Prahy z práce domů. 

Přesněji si vybavuje návrat do školních lavic v září roku 1968, kdy uviděla první následky protestů proti obsazení Československa. „Spousta studentů bylo vyhozených, protože vzali ruský vlajky, naházeli je do hnojiště, nebo při hodinách ruštiny odmítali mluvit rusky. Za to byli ze školy vyloučeni, někteří i s postihem, že nemohli školu ani dokončit někde jinde,” vykresluje atmosféru na škole krátce po okupaci Miloslava Hojdekrová. Ona sama se však ocitla na druhé straně barikády než její perzekvovaní kamarádi. Sama se žádných protestů neúčastnila a jejich aktéry vlastně nechápala. 

Naopak, jak dále vypráví, byla v kontaktu s okupanty skoro denně. „V roce 1968 byla obsazena kasárna U Sloupu a my jsme přes ruské tábořiště chodili domů na Radost,” vysvětluje, jak se dostala do jejich blízkosti. Protože rusky uměla celkem dobře, nedělalo jí problém se s vojáky dát do řeči. „Oni ani nevěděli, kde jsou. Byli chudáci promočený, v těch mantlech, byli to mladý kluci. Také tábořili v Pastvištích u Zdíkova – a co říkali, kolik jich tu zemřelo… také se říkalo, že když měl voják ňákej trest, že se musel zakopat do země, že tam byl po hlavu zakopanej bez jídla a vody. Tady ve Zdíkově bylo hodně komunistů, ale přesto tu bylo spousta lidí, že jim nedali ani vodu. My jsme jim nosili třeba košíky jablek. Ve vojácích jsme viděli kluky chudáky, a ne politiku,“ uzavírá své vzpomínky na tyto události.

Po listopadu 1989 čelila výhrůžkám 

Miloslava Hojdekrová plánovala dále studovat, ale na škole si našla svého budoucího manžela Josefa Hojdekra narozeného 9. listopadu 1948, za kterého se v srpnu 1969 provdala. Ze studií sešlo a pamětnice začala pracovat na geodézii v Prachaticích, stejně jako její manžel. V roce 1971 se jim narodil první syn. Po půlroční mateřské se vrátila do práce, a když se jí v roce 1973 narodil druhý syn, zůstala s ním dva roky doma. Potom šla pracovat do Stavebního podniku ve Vimperku do kanceláře jako písařka. O děti, které jí nevzali do mateřské školy, se mezitím staral téměř osmdesátiletý dědeček Mareš. „Do školky mi děti nevzali, protože jsme nebyli činný, nikde zapojený. Muž ještě studoval v Praze a můj táta byl po mrtvici, moc toho neudělal, neměli jsme zkrátka splněné hodiny odpracované pro obec,” popisuje nelehkou každodennost v socialistickém režimu Miloslava Hojdekrová. 

Do roku 1973 žila rodina s prarodiči v domku ve Zdíkově v „Radovně“ a pak se společně přestěhovali do přiděleného bytu v bytovce. Babička zemřela v roce 1975 a dědeček roku 1983, o oba se do jejich smrti starala.

Už víš, že jsi skončil?!

Manžel dostudoval vysokou politickou školu, krátce před revolucí se stal ředitelem Státních statků. Byl v KSČ, ale jen jako řadový člen. „Dostali jsme ředitelský domek ve Vimperku. Ale nebyli jsme tam šťastní, protože jsme byli zvyklí na samoty a najednou jsme bydleli ve městě,“ vzpomíná Miloslava Hojdekrová. Ale to nebylo všechno, co jim mělo dělat starosti. Přišel rok 1989.

A pro rodinu Hojdekrů to neměl být dobrý rok. „Přišla před dům spousta lidí a vyřvávali: ‚Už to víš, že jsi skončil?‘” vybavuje si pamětnice nepříjemné okamžiky revoluce, kterou prožívala jinak než většina národa. A reakci lidí vnímá jako neférovou.

„Manžel musel místo pod nátlakem opustit. Rok po revoluci pracoval v Agroslužbách jako technik a později odešel pracovat do Německa,” vzpomíná Miloslava Hojdekrová. Zároveň museli opustit přidělený domek. „A neměli jsme kam jít,” říká. Nakonec si koupili dům ve Zdíkově, kde bydlí dodnes. Přestože pamětnice opakuje, že se o politiku nezajímala, měla vleklé problémy v práci, kterou nakonec opustila, prošla si zdravotními potížemi vyplývajícími ze stresu. „Zůstali jsme pro lidi s takovým škraloupem,” říká nakonec.

Dodnes žije aktivním životem

Miloslava Hojdekrová si hledala nové zaměstnání, ale nikde ji nechtěli vzít. Nakonec uklízela několik let na gymnáziu ve Vimperku nebo jako pokojská na hotelu. Později dělala sekretářku velitele posádky a útvaru v kasárnách u Sloupu, a to až do jejich zrušení. Pro onemocnění odešla do invalidního důchodu a poté starobního.

V důchodu se začala věnovat amatérskému fotografování, přivydělávala si jako smuteční řečník na pohřbech, pravidelně přispívala svými články z vikariátu do časopisu Jana Prachatického. Tady byla i členkou redakční rady. 

Od roku 2015 s manželem zrestaurovali na Šumavě 15 křížků a jednu výklenkovou kapličku v zaniklé vesničce Jodlovy Chalupy. Za činnost restaurovaných malých sakrálních památek a dokumentaristickou činnost ve spolku Horní Králováci byli uvedeni do Síně slávy. Od roku 1996 žije Miloslava Hojdekrová se svým manželem v rodinném domě ve Zdíkově.